Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 13 a 14 červenec 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (7)
Sociálně právní komise SONS ČR informuje
Zdravá očka
Zahájení podnikání
Kavárna - opět POTMĚ
Koho potkáváme ( 7): Kesolim
Exkurze na letiště
Od Eureky k tabletům (3. část)
Naučné stezky i pro nevidomé
ALMA
Pozvání na Tyfloart
Závody dračích lodí
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Prokázali dobrou formu
Nevidomý golfista
INZERCE

Koho potkáváme ( 7): Kesolim

Asi před pěti lety jsem se zúčastnila zájezdu křesťanů se
zrakovým postižením do Litomyšle. Neměla jsem průvodce. Paní
ředitelka Střediska zrakově postižených, které tuto akci
pořádalo, mě ale ujistila, že u autobusu na mne určitě někdo
počká. A počkal. Byl to Kesolim. Že vám tohle jméno připadá jako
křížovkářská hádanka pohádkové bytosti na sedm? Nepleťte se. Jde
jen o pseudonym osoby nebo spíš osobnosti, která se jen maličko
vymyká z průměru. Sami poznáte, že se nemýlím.
Na naši schůzku (s cílem o sobě říct co nejméně) přišel se
zajímavým světlým melírem na dlouhých vlasech. Zamžourala jsem
a moje první otázka zněla: "Nemáte něco s vlasama?"
Zasmál se takříkajíc po werichovsku a hlubokým hlasem s rozvážnou
dikcí mi sdělil: "Ano, už je nemám tak zelené jako před nedávnem.
A to jsem měl i fialové vousy (rozuměj plnovous)." Takový je
Kesolim. Ale jistá výstřednost jeho zjevu by neměla být
zavádějící. Být zjevně výstřední nemusí znamenat pokaždé nějakou
duševní výchylku. Anebo ano?

Vím o vás, pane Výstředníku, že váš život není šedý a nudný.
Setkáváte se se spoustou lidí, kteří buď nevidí vůbec, nebo vidí
jen trochu. Jaký vítr vás přivál do společenství těchto osob?
"Za všechno asi může akordeon," zamýšlí se. "Jako dítě jsem se
učil hře na tento nástroj v tehdejší lidušce. A protože jsem se
podle mínění starších autorit k ničemu jinému nehodil, rozhodl
jsem se hru na akordeon vystudovat. Jenže potíž byla v tom, že
jsem hrál na akordeon se standardními basy, a ten se studoval jen
v Ostravě nebo na Deylově konzervatoři. Deylák byl samozřejmě
blíž."

Vy ale vidíte docela dobře, pokud vím. Udělali pro vás nějakou
výjimku?
"Tenkrát byly tak šalamounské předpisy, že jsem je mohl splnit.
Měl jsem omezený výběr povolání kvůli špatným kyčlím a vzhledem
k tomu, že oční lékař neměl námitky, tak mě vzali. Vypadá to
absurdně, ale taková byla doba," rozumuje Kesolim tak trochu se
zpětnou platností.

Neprožíval jste nějaké pochybnosti, když jste se znenadání ocitl
mezi vrstevníky s těžkým zrakovým postižením?
"Ale vůbec ne. Na konzervatoř mě připravovala těžce slabozraká
studentka, takže nějakou představu jsem měl. Musel jsem ale
zredukovat poněkud romantická očekávání způsobená filmem "Sólo
pro píseň trubky", který tehdy běžel. Překvapující realitou bylo,
že jsem takříkajíc spadl do prostředí nabitého černým slepeckým
humorem. Adaptace byla rychlá a účinná.
V dětství jsem moc kamarádů neměl, byl jsem spíš taková uzavřená
nátura. Trochu méně rozpohybovaný než moji předešlí spolužáci,
řekl bych. Fyzicky jsem moc nevydržel, možná kvůli tomu mě
nelákala kopaná nebo jiné podobné šílenosti, ve kterých si kluci
mého věku libovali. Rád jsem četl, hrál na akordeon, a to mi do
té doby stačilo. Jenže na konzervatoři byla spousta zajímavých
lidí, zajímavých předmětů a taky hodně srandy."

Co myslíte těmi zajímavými předměty?
"Tak třeba - nadchnul jsem se pro Braillovo písmo. Nejdřív jsem
se naučil číst a psát texty, což se mi znamenitě hodilo na
taháky. Nikdo z vyučujících nepředpokládal, že viďoch bude mít
pod lavicí tahák v Braillu. Jenže nakonec jsem byl odhalen, a tak
jsem toho radši nechal."

Chcete říct, že jste četl rukama? ptám se nevěřícně.
"To nás učil profesor Budín v předmětu nazvaném notopis; nejprve
text, potom i noty. Toho jsem později využil, když jsem
přepisoval noty pro spolužáky i pro Macanovu knihovnu, což byla
vítaná brigáda."

Někdy se stává, že přátelství navázaná ve studentských dobách
přetrvávají věky. Je to i váš případ?
"Už v prvním ročníku jsme se velmi sblížili s Karlem Juráněm,
který mě jako snad první člověk v životě učil muziku opravdu
poslouchat, rozumět jí. To spočívalo především v tom, že vybíral
desky, které měl rád. Ty desky jsme si pouštěli, povídali si
o nich, a tak jsem získal velmi kladný vztah k rocku i baroku.
Také jsme spolu často a rádi improvizovali, vymýšleli všelijaké
veselosti pro pobavení; s muzikou se fakt dá dělat humor. Karel
mi zprostředkoval hlavně českou a slovenskou muziku. Karel ale
patří k lidem, s nimiž nás čas rozdělil. Přešel na ladičskou
školu, vrátil se do svého rodiště a mně po něm zůstala dost
vyhraněná láska k rocku (zejména artrocku 70.let). To mu do smrti
nezapomenu!
K neméně důležitým spolužákům patří Lída Kopecká, Jirka Červený,
Zbyšek Janusz, Jarmila Bulínová či moje pozdější kmotra Míša
Šopíková. Se spolužákem Ivem Plhákem se dodnes setkávám
v evangelickém sboru. Díky nim jsem se začal v šestnácti zajímat
o křesťanství, v sedmnácti jsem uvěřil a v osmnácti jsem se
nechal pokřtít. Křesťanská víra se stala základním kamenem nejen
mého života, ale později i bráchy, který je teď mým farářem a já
jeho varhaníkem. Zkrátka nezůstali ani naši rodiče, pilně s námi
docházejí do Českobratrské církve."

K osobám zrakově postiženým a vašemu srdci blízkým patří
i Martin Rous. Čím ten si zasloužil vaši pozornost?
"Víte, já měl melancholickou až chmurnou pubertu. Nedá se říct,
že by tenhle stav měl nějakou speciální příčinu, tak jsem se
prostě prožíval. A v té době sedával na chodbě konzervatoře
Martin Rous, hrál na kytaru a zpíval svoje vlastní písničky - byl
to ten nejčernější humor, s jakým jsem se setkal, navíc v hudební
formě. Děsivá slova, nezvyklá melodie, osobitá interpretace
- a při tom všem úžasná sranda; balzám pro dušičku puberťáka. Tak
jsme se skamarádili a brzy jsme začali společně produkovat různé
říkačky a spoustu dadaistických veselostí vůbec.
Stejně jako Karel Juráň obohatil i Martin mé hudební obzory
- především zahraničními kapelami, ale i tvorbou úžasného Deža
Ursínyho, který zpíval texty Ivana Štrpky; nevadí, že se ty texty
většinou vůbec nerýmují, ta muzika se jakoby rýmuje za ně,"
nadšeně popisuje Kesolim.
"Martin byl, stejně jako já, z Prahy, a tak jsme svůj nehledaný
talent mohli vzájemně rozvíjet i v dospělosti. A už nám to
zůstalo, třebaže na veřejnosti spolu nikdy nevystupujeme. On si
dělá svou muziku a já zase svou. To, co děláme společně, to je
jen naše taková soukromá zábava."
Po odchodu z konzervatoře se Kesolim rozhodl stát se učitelem
hudby. Občas se mu to dařilo, zejména v individuální práci se
žákem. Kamenem úrazu ale byla hudební nauka, která se vyučuje
hromadně, tedy ve třídě s dvaceti rozjívenými puberťáky. Kesolim
není ten typ, který by dokázal zařvat a třída by pokorně ztichla
a věnovala se hudebním vědám. Kesolim prostě řvát nedokáže,
i když hlas by na to měl. Dokáže se usmívat, být přátelský
a neautoritativní. Po roce odešel a nadále se věnoval pouze
vyučování klavíru.

Organizační změny vás nakonec z pozice učitele vyloučily. Co jste
dělal potom?
"Ještě jako učitel na hudebce jsem byl zároveň studentem
teologie, dokud jsem nezjistil, že těch cizích jazyků, mrtvých
i živých, je na mě moc. Dělal jsem pak všechno možné, vyráběl
hamburgery, pak jsem skenoval pojistné smlouvy, prodával párky
na Hlaváku. Asi týden jsem doplňoval zboží do regálů v Kauflandu.
Ne snad, že by to bylo fyzicky náročné; utrpení spočívalo v tom,
že jsem od rána do večera musel poslouchat stále ty samé koledy,
několikrát každý den. Nemusel jsem ani koukat na hodinky, směnu
jsem měřil počtem přetrpěných Ježíšku, panáčku. Bylo to horší než
necvičící žák na ZUŠce, u kterého každou hodinu slyšíte ty samé
chyby."

K vašim životním peripetiím patří i to, že jste onemocněl
leukémií. Jak to zvládali vaši přátelé, vaše rodina?
"Všichni byli dost nervózní z toho, že nejsem nervózní. Padla
i otázka, jestli si uvědomuju, co znamená leukémie. Já si to
uvědomoval, ale říkal jsem - jsou horší věci než umřít. A já
koneckonců vím, kam jdu. A pak jsem se uzdravil. Pak jsem byl
v invalidním důchodu. Pak jsem hledal práci. A pak v našem
evangelickém sboru visel inzerát, že Středisko pro zrakově
postižené naší Diakonie přijme "operátora informačních
a komunikačních technologií" (pěkný název, směje se), "a tím se
vlastně uzavřel ten okruh, který jsem absolvoval od vstupu na
Deylovu konzervatoř až sem. To, že jsem se mohl stát pracovníkem
v informatice, způsobil nepřímo bývalý spolužák Honza Tomaštík.
On je sice také původním zaměřením muzikant, přesněji učitel hry
na kytaru, ale hodně se v inmformatice vypracoval a o počítačích
toho ví opravdu hodně; a já toho vím dost právě i od něj."

Stal jste se učitelem hudby, sborovým pěvcem, skladatelem,
kostelním varhaníkem, autorem milých dadaistických textů,
průvodcem nevidomých, "chůvou" na dětských táborech, sazečem,
informatikem. Vaše aktivity by dokázaly zaplnit volný čas
několika lidí. Snad všechno, co děláte, má bezprostřední
návaznost na váš pospolitý život se zrakově postiženými. Jinými
slovy - osoby zrakově znevýhodněné se vám postaraly o náplň
celého vašeho dosavadního života.
"Dá se to tak říct," souhlasí spokojeně Kesolim. "A všechno
včetně mého současného zaměstnání, mě nesmírně baví. To, co
dělám, je tvůrčí, zajímavé a prospěšné. A přitom mi ještě zbývá
čas na koníčky."

Co vás teď aktuálně nejvíc pohání? ptám se trochu přidrzle.
"Ále, před šesti lety jsem napsal první a třetí větu sonáty pro
flétnu a klavír. Neustále se snažím přinutit se dopsat tu
druhou... už mám osm taktů, heč!"
V Kesolimově životě zanechali zrakově postižení lidé
nezapomenutelnou stopu. Může tomu být i naopak. Nevěříte? Tak si
přečtěte třeba tuhle básničku, jednu z těch, které mi autor
osobně zarecitoval:
Padá voda na husičku/ a husička na vodičku/ Padá husa do
vodičky/ na tváři má čtyři flíčky./ Jeden flíček na myšlení/
druhý flíček na nic není/ třetí flíček na emoce/ užije ho třikrát
v roce.
Bez dalšího komentáře
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 13 a 14 červenec 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.