Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 9 květen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Ještě k Sociální reformě 2011
Po Budapešti i v Praze
"Na cestě k samostatnosti"
Nevidomý hrdina
Budiž světlo
Plzeňská škola pro ZP
O integrovaném vzdělávání
Dominik s flašinetem
"Cesta ve tmě"
Druhá pouť ZP na Svatý Hostýn
Pozvánka na rekreaci
Pozvání do Podhájské
Do ulic vyjede 42 nových autobusů
Haptický model Svaté Hory
Sólo pro Petra
Děti dětem
Ze svitavské knihovny
Odhalený Kristus
Útěk ze Sibiře
Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y
Štafeta nevidomých
Lokomotiva opět mistrem
I n z e r c e

Budiž světlo

Reportáž ze země, kde žije milion nevidomých lidí.

Náhorní planinu bičuje odpolední etiopské slunce, ale stačí
udělat jediný krok přes práh a v šeru hliněné chatrče dlouho
nevidím nic. Jen její slepé oči! Lesknou se a usmívají v proudu
zlatavého dopadajícího světla. Ta stařena vypadá jako
starozákonní zjevení, jako nevěsta, jeptiška, jež jde na smrt. V
očích slepce se jí mísí laskavost s nesmělostí a odhodlanost s
nejistotou. A já se mám stát svědkem zázraku Sabiřina prozření.
Sabira nepromluví, ani když ji usazuji do terénní toyoty, ani po
celou půlhodinu, kterou se prokousáváme těch deset kilometrů
stezkou mezi chatrčemi, banánovníky a políčky červených papriček
ke klinice v Butajiře.
Nevidí houfy černých dětí, jež nás bosé vyprovázejí, červený
písek úvozu ani opevněnou americkou fabriku na výrobu
laboratorních krys nalevo od cesty do města. Šedý zákal.

Chudoba je slepá
"Každý den provádím kolem deseti operací. A stejně to nestačí."
Doktor Fitsum Bekele, čtyřicátník s prvními šedinami, se večer po
šichtě usmívá, ale vypadá unaveně. Dobře ví, že i kdyby pracoval
stokrát víc, stejně sám slepotu v tomto kraji nevymýtí. Slepota
a bída jsou totiž vzájemně provázané a je těžké říci, co je
příčina a co následek.
Lidé žijící v bídě trpí avitaminózou, živoří v děsivých
hygienických podmínkách, chybějí jim elementární návyky
a prostředky na lékařskou péči. Slepí jsou pak ti nejchudší
z chudých, odkázaní na žebrání či pomoc své rodiny, pro niž jsou
jen další přítěží a jejíž situaci zhoršují. Jisté je, že
v Etiopii tak jako v celém rozvojovém světě je situace nevidomých
katastrofální.
V osmdesátimilionové zemi na východě Afriky je 1,2 milionu
slepých. Šílené je, že víc než třem čtvrtinám nevidomých by mohl
být vrácen zrak jednoduchým lékařským zákrokem, kterého se jim
ale nikdy nedostane. Etiopie se řadí mezi desítku nejchudších
států světa a v celé zemi působí pouhá stovka očních lékařů,
z nichž je podstatná část v hlavním městě Addis Abebě, a obrovské
rozlohy země zůstávají bez jakékoliv lékařské péče. Přitom ve
východní části země trpí slepotou každý dvacátý. (Pro srovnání
- v desetimilionové České republice máme aktivních očařů asi
1 200.)
"Víc než polovina všech případů slepoty je způsobena šedým
zákalem a asi třetina připadá na trachom," přibližuje mi situaci
doktor Bekele a pomalu usrkává černou americkou limonádu, zatímco
za okny vřeští opice a na kliniku v Butajiře padá soumrak.
Trachom je infekční onemocnění, zánět očního víčka, kterým trpí
devět z deseti místních dětí, a je v prvotní fázi léčitelný
antibiotiky. V pokročilejším stadiu, kdy dochází k obrácení víčka
směrem dovnitř k oku, řasy škrábou rohovku a pacient trpí
ukrutnými bolestmi, je již nutná operace. Neléčený trachom vede
k nevratné ztrátě zraku. Šedý zákal je operativně léčitelný vždy.
Jenomže doktor Bekele je jeden z pouhých dvou očních lékařů
v kraji táhnoucím se na jih od Addis Abeby a klinika v Butajiře
je jediným lékařským centrem pro 1,6 milionu lidí z jižních
regionů, spádovou oblastí o průměru 400 km. Většina těch lidí
doktora nikdy neviděla. A neuvidí.
"Zásadní potíží je neinformovanost. Lidé vůbec netuší, že jejich
problém je léčitelný, nenapadne je, aby zkusili najít lékaře.
A pro venkovany je vlastně nemožné opustit pole a překonat pár
desítek, natožpak stovek kilometrů z jejich domova na kliniku,"
líčí mi situaci Filip Zoubek, ředitel nevládní organizace Světlo
pro svět, jež kliniku v Butajiře finančně udržuje při životě.
Lékaři tedy organizují tzv. out-reach týmy, expedice, které
vyrážejí za pacienty na venkov, poskytují neodkladnou lékařskou
péči, ošetřují, agitují pro návštěvu kliniky a nejakutnější
případy přímo v terénu operují.

Bída pomoci
"Dřív se občas děly strašné věci," vzpomíná věčně usměvavý
Getachew, v současnosti místní koordinátor projektů Světla pro
svět, na počátek devadesátých let, kdy do Etiopie vtrhly mamutí
humanitární organizace s cílem páchat instantní dobro, jehož
prostřednictvím by se mohly bohaté státy v této kdysi
prokomunistické zemi ekonomicky zaháčkovat.
O humanitární pomoci mluví Getachew skoro štítivě. "Humanitární
pomoc má smysl jen v případě nějaké šílené pohromy - války či
zemětřesení. Jinak ji vnímám jednoznačně negativně." Getachew
mluví o tom, jak rozdávání jídla odnaučuje lidi práci na poli,
rozdávání oblečení ruinuje místní výrobce textilu a vůbec, že
rozdávání čehokoliv vrhá lidi do pasivity. "Jsem si jist, že to
má mnohem větší efekt pro vaši ekonomiku než pro tu naši,"
vypráví přesvědčeně.
"Ze všeho nejhorší jsou ale donnors-driven projects. Projekty
řízené dárci, kdy si v Evropě nebo v Americe chcete připadat
ušlechtile, a tak se zbavujete krámů, které nepotřebujete
a posíláte je do Afriky s pocitem, že zachraňujete svět." Podle
Getachewa mají smysl jen malé, kontrolovatelné a přesně cílené
projekty. Rozhodně jen ne žádné sbírání starých triček či
vysloužilých brýlí a jejich posílání chudým černouškům. "Vždyť
spousta našich lidí, když vidí bělocha, automaticky nastavuje
dlaň, protože jsou zvyklí jenom dostávat."
Getachew mi vysvětluje, že není moudré poskytovat lékařskou péči
zcela zdarma. I u těch nejchudších je vyžadována nějaká, byť
symbolická spoluúčast. "Jde o to, jak na tom kdo je, to jsme ale
schopni díky našim terénním pracovníkům odhadnout. I ti
nejnuznější mohou našetřit aspoň dvacet birrů (21 Kč), ten
začarovaný kruh závislosti, pasivity a pomoci je třeba prolomit."

Skalpel, prosím
Hned zrána je před operačním sálem na klinice v Butajiře nával.
Třiašedesátiletá Sabira, ještě včera odpoledne ve své chatrči tak
vznešená, působí dnes roztřeseně a ztraceně. Nemocniční župan
krade důstojnost stejně v české nemocnici jako v tomhle africkém
špitále.
Operace sama působí hrozivě, i když je to vlastně banální zákrok
prováděný v lokálním umrtvení a netrvající déle než dvacet minut.
Doktor Bekele pracuje mechanicky - injekce do oka, zářez
skalpelem, vymáčknout nefunkční zakalenou čočku a namísto ní tam
zašít umělou náhražku (propašovali jsme jich sem z Prahy kvůli
přísným dovozním předpisům několik desítek), oči převázat fáčem
a vrhnout se na dalšího pacienta. Cena zraku je z evropského
pohledu až otřesně nízká - odstranění šedého zákalu přijde na
800 Kč, pro Evropany směšných. V Butajiře tu s českou podporou
takhle odoperovali vloni 2 500 pacientů.
O čtyřiadvacet hodin později, při ranní vizitě, prochází doktor
Bekele dlouhým nemocničním pokojem a snímá obvazy z očí. Je to
posvátný okamžik nejčistší radosti. Smích a rozpustilé halekání.
Tu nejkrásnější chvíli máme ale ještě stále před sebou.
Cesta zpátky domů se zdá být najednou kratičká, možná i proto, že
Sabira se celou cestu doopravdy směje. Ne usmívá, směje. Těší se
na vnoučata, zná je po hlase, ale zatím je ještě nespatřila, až
dnes je konečně uvidí. Sotva se objeví náš džíp, sbíhá se celá
osada. Černý otrhaný chumel vtáhne stařenu do svého středu a mně,
nemotornému bílému fotografovi, jenž nerozumí ani slovo amharsky,
líbají Sabiřini příbuzní ruce.
"Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar!" Ženy se kolébají
a předklánějí, ruku v ruce, dlaň v dlani, zvedají paže k obloze
a průzračným vzduchem etiopské vysočiny se nesou jejich
díkuvzdání.
Protože Alláh je velký. To on dnes vrátil Sabiře, stařeně stojící
ve středu jejich houfu, zrak. Je příjemné vědět, že Češi mu práci
s tímto zázrakem hodně usnadnili.
Stanislav Krupař

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 9 květen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.