Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 9 květen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Ještě k Sociální reformě 2011 Po Budapešti i v Praze "Na cestě k samostatnosti" Nevidomý hrdina Budiž světlo Plzeňská škola pro ZP O integrovaném vzdělávání Dominik s flašinetem "Cesta ve tmě" Druhá pouť ZP na Svatý Hostýn Pozvánka na rekreaci Pozvání do Podhájské Do ulic vyjede 42 nových autobusů Haptický model Svaté Hory Sólo pro Petra Děti dětem Ze svitavské knihovny Ohalený Kristus Útěk ze Sibiře Černobílé problémy Čeští nevidomí na Ridderrennetu Štafeta nevidomých Lokomotiva opět mistrem Inzerce # Ještě k Sociální reformě 2011 Vážení čtenáři naší ZORY, považuji za důležité alespoň krátce se vyjádřit k současné situaci v souvislosti se "Sociální reformou 2011", navrženou ministerstvem práce a a sociálních věcí. Republiková rada SONS na svém zasedání konaném v pátek 4. března uložila prezidentovi a příslušným orgánům zpracovat a v řádném termínu podat připomínky k výše uvedené "reformě", dále pak připravit prohlášení SONS k nastalé situaci a v případě, že připomínky SONS nebudou v dostatečné míře akceptovány a mohlo by tedy dojít k ohrožení životních jistot lidí s těžkým zrakovým postižením, je prezident SONS pověřen zorganizováním podpisové akce formou petice. Po vypořádání připomínek, které proběhlo ve čtvrtek 7. dubna, avizovalo MPSV, že je připraveno akceptovat řadu vznesených připomínek. Ovšem z "vypořádací tabulky", kterou jsme obdrželi, vůbec nic podobného jasně nevyplynulo. Určité připomínky jsou formálně akceptovány, avšak vyjádření ministerstva je velmi obecné a málo konkrétní. Poté, co jsme obdrželi také paragrafové znění návrhu "reformy" se zapracovanými připomínkami, nemůžeme být s jejím zněním spokojeni. Problémy, které nebyly řádně zohledněny, lze shrnout do čtyř bodů: způsob posuzování pro přiznání příspěvku na péči, garantování slev na dopravu pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P, příspěvek na zakoupení automobilu pro rodiče nevidomých dětí a příspěvek na krmivo a nezbytnou veterinární péči pro majitele vodicích psů. Posuzování deseti základních životních potřeb se nám jeví z hlediska osob s těžkým zrakovým postižením příliš obecné a velmi málo konkrétní. Je to však jedna z oblastí, v nichž MPSV nechce ustoupit ani o krok. Přesto, že první náměstek ministra práce při vypořádání připomínek přislíbil zachování výhod vyplývajících z držení průkazu ZTP a ZTP/P, v upraveném znění "reformy" je pouze uvedena možnost slev na vstupném na kulturní a jiné podniky, slevy jízdného nejsou vůbec zmíněny. Jsme si vědomi toho, že náklady na cestovné - navíc při hrazení průvodce - by velký počet nevidomých prakticky upoutaly do místa bydliště a tím výrazně omezily jejich možnosti společenských kontaktů. Ubezpečuji vás všechny, že učiníme maximum pro udržení současného stavu včetně zachování slev jízdného. Možnost žádat o příspěvek na pořízení osobního automobilu je dána pouze žadatelům s tělesným nebo vážným mentálním postižením. Rodiče nevidomých dětí se z výčtu oprávněných žadatelů nějak "vytratili". Jsme přesvědčeni, že s ohledem na finanční zátěž pro státní rozpočet je zcela zanedbatelný objem prostředků, který je vyčerpán na příspěvky pro majitele vodicích psů (krmivo a nezbytná veterinární péče). Přesto MPSV nejeví zájem tuto položku do "reformy" zahrnout. Doporučuje vyřešit problém čerpáním prostředků z příspěvku na mobilitu. Ten však je navržen ve výši 400 Kč na měsíc, což není zrovna mnoho, a přihlédneme-li ke skutečnosti, že by mohly být zrušeny slevy v osobní dopravě, pak je to kompenzace téměř směšná. Abychom ale neviděli toliko negativa, "Sociální reforma 2011" obsahuje také určité klady. Předně: procesem posouzení zdravotního stavu by měl každý zdravotně postižený projít pouze jednou a trvale by jej měl zaznamenán v tzv. sociální kartě. Při jakékoli další žádosti by se vycházelo z tohoto záznamu. Příznivý je také výčet kompenzačních pomůcek, na které lze obdržet příspěvek. Všechny pro nás důležité pomůcky byly zachovány, snad jen s výjimkou magnetofonu či jiného přehrávače. Ještě snad stojí za zmínku, že výše spoluúčasti žadatele o pomůcku byla stanovena na 10% pořizovací ceny, nejméně však 1 000 Kč. Měl jsem dobrý úmysl končit pozitivně, leč z výše uvedeného vyplývá, že negativa přece jen převažují. Proto buďme, přátelé, ve střehu, připraveni připojit svůj hlas a podpis k případné petici za práva a životní jistoty lidí s těžkým zrakovým postižením. Všem nám jde přece především o to, abychom se stali integrální součástí společnosti. Obávám se, že iniciativa ministerstva práce může mít za cíl pravý opak, úplnou společenskou izolaci především nevidomých lidí. Tomu musíme stůj co stůj zabránit. Hlavu vzhůru, přátelé, neklesejme na mysli, mnohé se ještě může podařit. Všechny zdravím a držím nám palce! Josef Stiborský # Po Budapešti i v Praze Na Novoměstské radnici v Praze byla ve čtvrtek 31. března zahájena u nás dosud nevídaná "Neviditelná výstava", která si klade za cíl návštěvníkům především z majoritní společnosti přiblížit svět nevidomých. V naprosté tmě se musejí spolehnout jen na hmat, sluch, čich a na nevidomé průvodce. "Výstava vznikla v Maďarsku, kde v Budapešti úspěšně běží už čtyři roky. Za tu dobu ji navštívilo na 150 000 lidí," sdělila organizátorka projektu Aniko Baloghová. V Česku bude expozice nejméně dva roky. "Neviditelná výstava vlastně výstavou v pravém slova smyslu není. Návštěvníci se ocitnou v naprosté tmě a za pomoci našich nevidomých průvodců budou během hodinové "prohlídky" objevovat každodenní život lidí se zrakovým postižením," nastínil při vernisáži průběh výstavy jeden z patnácti průvodců Ondřej Lusk. Pro plnohodnotný zážitek je nutno v recepci odložit mobily, hodinky a jiné svítící předměty. Proškolený průvodce si skupinku maximálně o deseti návštěvnících osobně nevyzvedává. Až za dveřmi "temné" expozice je přivítá jen jeho hlas. "Dobrý den, jsme rádi, že jste přišli. Levou rukou nahmatejte stěnu, držte se jí a pojďte za mnou," promlouvá klidně. Až když se dezorientovaní účastníci přiblíží na dosah, průvodce se představí a krátce výstavu uvede. Pak už to nastane. Prochází se zařízeným bytem - kuchyní, obývákem i koupelnou. V další části expozice jsou účastníci vtaženi do rušného silničního provozu. Pokračuje se lesní scenérií včetně zdolání lávky nad potokem za švitoření ptáků. Následuje lesní srub s nefalšovanou vůní dřeva a na stěnách s kožešinami zvířat. Putování pokračuje návštěvou galerie se zajímavými artefakty. Na závěr hodinové pouti jsou návštěvníci pozváni do kavárny. Jakmile si najdou židli u stolu či pohovku, mohou si objednat svůj oblíbený nápoj a vyměnit si vzájemně pocity a zážitky. "Průvodci lidem také prozradí mnoho zkušeností ze svého života, zodpoví i zvídavé otázky. Projekt má rovněž pomoci bořit bariéry a předsudky," zdůraznila manažerka projektu Rita Küüová. Jako první si výstavu prošli a vyzkoušeli patroni projektu, například herečky Květa Fialová a Eva Holubová. "Uvědomuji si, jak to mají nevidomí těžké. Vážím si jich a obdivuju je, jak to zvládají. Stěžujeme si na různé kraviny a vy nás učíte, jak zvládat skutečné překážky a být spokojený. Je naší povinností vám pomáhat," rozdělila se o své bezprostřední dojmy sympatická Květa Fialová. A Eva Holubová dodala: "Moc jsem si to užila, ale nejtěžší pro mě byla zkušenost z ulice. Je tam hodně zvuků a člověka přepadne strach. Je to ale cenná zkušenost, kterou by zejména v současné době měli zažít povinně všichni ministři a poslanci." Součástí netradiční expozice je i osvětlená místnost, kde si zájemci mohou prohlédnout i vyzkoušet různé kompenzační pomůcky pro nevidomé a slabozraké. Výstava je otevřena každý den. Základní vstupné pro dospělého činí o víkendech 200 a ve všední dny 180 korun. Nevidomí se svými průvodci mají vstup zdarma. Jiří Reichel # "Na cestě k samostatnosti" Jedenadvacátý březen byl významným dnem, a to ve dvou ohledech: nejenom že po dlouhé zimě začalo jaro, ale také jsme se dočkali slavnostního zahájení výstavy "Na cestě k samostatnosti", uspořádané k příležitosti 20. výročí založení projektu Tyfloservis, který podporuje nevidomé a slabozraké lidi na cestě k samostatnému životu. Výstava je umístěna v prostorách expozice "Kultura nevidomých" v Technickém muzeu Brno, které si v tomto roce také připomíná významné jubileum - 50 let od svého založení. Výstavu "Na cestě k samostatnosti" bude možné navštívit až do konce roku 2011. Hlavní myšlenkou a smyslem výstavy je představení služeb, které Tyfloservis nabízí. Tyto služby, jak již naznačuje samotný název výstavy, směřují především ke zvýšení samostatnosti nevidomých a slabozrakých osob. Díky vystaveným fotografiím a pomůckám, které jsou součástí výstavy, je možné lépe si představit, jak vlastně práce s klienty v organizaci vypadá. Pracovníci Tyfloservisu a redakce Technického muzea v Brně vydali k výstavě rovněž tištěného průvodce, který usnadňuje porozumění vystaveným exponátům. Zájemci o tuto problematiku si ho mohou při návštěvě výstavy vyžádat, a to jak v černotisku, tak i v Braillově písmu. Škoda, že technické a organizační možnosti muzea neumožnily koncipovat výstavu jakožto hmatovou. Jejím posláním je informovat o problematice zrakového handicapu především širší veřejnost. Lidé s těžkým zrakovým postižením se však mohou s expozicí seznámit prostřednictvím výkladu. Nevidomé a slabozraké zájemce o hmatové seznámení se s pomůckami odkazujeme k osobní návštěvě krajských středisek Tyfloservisu. Samotná vernisáž výstavy probíhala ve velmi příjemné atmosféře. Jménem muzea návštěvníky vřele přivítala vedoucí Oddělení dokumentace tyflopedických informací Mgr. Eliška Hluší, promluvil také ředitel Tyfloservisu PhDr. Josef Cerha, který přítomné seznámil s celou organizací Tyfloservisu. Koncepci výstavy a pomůcky v ní umístěné představil vedoucí brněnského střediska Tyfloservisu Ing. Bc. Petr Karásek. Poté, co si návštěvníci prohlédli a prozkoumali výstavu, mohli se přemístit kolem dalších expozic, jako například historického kadeřnictví a pro mnohé děsivé zubní ordinace, do starodávné uličky řemesel. Tady pak ve velmi milém duchu pokračovala neformální společenská část vernisáže. Pečlivá a dlouhodobá příprava výstavy již přináší své ovoce. Expozice je hojně navštěvována jak školami, tak individuálními zájemci. Lidé se hodně zajímají o to, jaké pomůcky mohou nevidomým či slabozrakým osobám pomoci. Mnohé i dobře vidící ženy obdivují například navlékač jehel, protože ze své zkušenosti ví, jak může být někdy provlečení nitě uchem jehly složité. S většinou pomůcek a vůbec světem nevidomých a slabozrakých osob se veřejnost setkává často poprvé a to usnadňuje uvědomit si, jak důležitá je existence takových společností, jako je například Tyfloservis, jejichž hlavním smyslem a posláním je pomáhat lidem s postižením zraku na cestě k samostatnosti. Dana Cicha # Nevidomý hrdina Jeden z nejznámějších čínských disidentů, Čchen Kuang-čcheng, nevidomý právník, hájí lidská práva žen, na nichž jsou násilně prováděny interrupce a sterilizizace. Tento muž zde dlouhodobě bojuje proti již téměř třicet let prováděné tzv. "politice jednoho dítěte", která manželům ve městě dovoluje mít jen jedno a na vesnici maximálně dvě děti. Problém, se kterým se potýká, má na populaci Číny obrovský dopad. Jen v provincii Shantung, kde Čchen žije, bylo takto zbaveno možnosti porodit na sedm tisíc žen. K nejhorším důsledkům patří asi fakt, že vznikají tzv. děti bez identity, dochází k únosům a prodeji děvčat, které se mají stát nedostatkovými nevěstami, a také masivnímu zadlužování rodin, které zákon nedodržely a platí pokuty, rovnající se až desetinásobku průměrného ročního příjmu. Nedávno byl disident propuštěn z věznice, kam jej soudce ve vykonstruovaném procesu poslal na čtyři roky, a to za ničení státního majetku a zablokování dopravy. V protiprávním domácím vězení jej i jeho rodinu neustále hlídají kamery, umístěné kolem jeho domu i po celé vesnici. Za popis podmínek domácího vězení, které na internetu zveřejnila organizace ChinaAid, ho navíc, podle organizací na ochranu lidských práv, čínská policie brutálně zbila. Přestože vědí, že má zdravotní problémy, 22 tajných policistů jemu ani jeho rodině neumožňuje vycházet, a nemůže tedy navštívit lékaře. # Budiž světlo Reportáž ze země, kde žije milion nevidomých lidí. Náhorní planinu bičuje odpolední etiopské slunce, ale stačí udělat jediný krok přes práh a v šeru hliněné chatrče dlouho nevidím nic. Jen její slepé oči! Lesknou se a usmívají v proudu zlatavého dopadajícího světla. Ta stařena vypadá jako starozákonní zjevení, jako nevěsta, jeptiška, jež jde na smrt. V očích slepce se jí mísí laskavost s nesmělostí a odhodlanost s nejistotou. A já se mám stát svědkem zázraku Sabiřina prozření. Sabira nepromluví, ani když ji usazuji do terénní toyoty, ani po celou půlhodinu, kterou se prokousáváme těch deset kilometrů stezkou mezi chatrčemi, banánovníky a políčky červených papriček ke klinice v Butajiře. Nevidí houfy černých dětí, jež nás bosé vyprovázejí, červený písek úvozu ani opevněnou americkou fabriku na výrobu laboratorních krys nalevo od cesty do města. Šedý zákal. Chudoba je slepá "Každý den provádím kolem deseti operací. A stejně to nestačí." Doktor Fitsum Bekele, čtyřicátník s prvními šedinami, se večer po šichtě usmívá, ale vypadá unaveně. Dobře ví, že i kdyby pracoval stokrát víc, stejně sám slepotu v tomto kraji nevymýtí. Slepota a bída jsou totiž vzájemně provázané a je těžké říci, co je příčina a co následek. Lidé žijící v bídě trpí avitaminózou, živoří v děsivých hygienických podmínkách, chybějí jim elementární návyky a prostředky na lékařskou péči. Slepí jsou pak ti nejchudší z chudých, odkázaní na žebrání či pomoc své rodiny, pro niž jsou jen další přítěží a jejíž situaci zhoršují. Jisté je, že v Etiopii tak jako v celém rozvojovém světě je situace nevidomých katastrofální. V osmdesátimilionové zemi na východě Afriky je 1,2 milionu slepých. Šílené je, že víc než třem čtvrtinám nevidomých by mohl být vrácen zrak jednoduchým lékařským zákrokem, kterého se jim ale nikdy nedostane. Etiopie se řadí mezi desítku nejchudších států světa a v celé zemi působí pouhá stovka očních lékařů, z nichž je podstatná část v hlavním městě Addis Abebě, a obrovské rozlohy země zůstávají bez jakékoliv lékařské péče. Přitom ve východní části země trpí slepotou každý dvacátý. (Pro srovnání - v desetimilionové České republice máme aktivních očařů asi 1 200.) "Víc než polovina všech případů slepoty je způsobena šedým zákalem a asi třetina připadá na trachom," přibližuje mi situaci doktor Bekele a pomalu usrkává černou americkou limonádu, zatímco za okny vřeští opice a na kliniku v Butajiře padá soumrak. Trachom je infekční onemocnění, zánět očního víčka, kterým trpí devět z deseti místních dětí, a je v prvotní fázi léčitelný antibiotiky. V pokročilejším stadiu, kdy dochází k obrácení víčka směrem dovnitř k oku, řasy škrábou rohovku a pacient trpí ukrutnými bolestmi, je již nutná operace. Neléčený trachom vede k nevratné ztrátě zraku. Šedý zákal je operativně léčitelný vždy. Jenomže doktor Bekele je jeden z pouhých dvou očních lékařů v kraji táhnoucím se na jih od Addis Abeby a klinika v Butajiře je jediným lékařským centrem pro 1,6 milionu lidí z jižních regionů, spádovou oblastí o průměru 400 km. Většina těch lidí doktora nikdy neviděla. A neuvidí. "Zásadní potíží je neinformovanost. Lidé vůbec netuší, že jejich problém je léčitelný, nenapadne je, aby zkusili najít lékaře. A pro venkovany je vlastně nemožné opustit pole a překonat pár desítek, natožpak stovek kilometrů z jejich domova na kliniku," líčí mi situaci Filip Zoubek, ředitel nevládní organizace Světlo pro svět, jež kliniku v Butajiře finančně udržuje při životě. Lékaři tedy organizují tzv. out-reach týmy, expedice, které vyrážejí za pacienty na venkov, poskytují neodkladnou lékařskou péči, ošetřují, agitují pro návštěvu kliniky a nejakutnější případy přímo v terénu operují. Bída pomoci "Dřív se občas děly strašné věci," vzpomíná věčně usměvavý Getachew, v současnosti místní koordinátor projektů Světla pro svět, na počátek devadesátých let, kdy do Etiopie vtrhly mamutí humanitární organizace s cílem páchat instantní dobro, jehož prostřednictvím by se mohly bohaté státy v této kdysi prokomunistické zemi ekonomicky zaháčkovat. O humanitární pomoci mluví Getachew skoro štítivě. "Humanitární pomoc má smysl jen v případě nějaké šílené pohromy - války či zemětřesení. Jinak ji vnímám jednoznačně negativně." Getachew mluví o tom, jak rozdávání jídla odnaučuje lidi práci na poli, rozdávání oblečení ruinuje místní výrobce textilu a vůbec, že rozdávání čehokoliv vrhá lidi do pasivity. "Jsem si jist, že to má mnohem větší efekt pro vaši ekonomiku než pro tu naši," vypráví přesvědčeně. "Ze všeho nejhorší jsou ale donnors-driven projects. Projekty řízené dárci, kdy si v Evropě nebo v Americe chcete připadat ušlechtile, a tak se zbavujete krámů, které nepotřebujete a posíláte je do Afriky s pocitem, že zachraňujete svět." Podle Getachewa mají smysl jen malé, kontrolovatelné a přesně cílené projekty. Rozhodně jen ne žádné sbírání starých triček či vysloužilých brýlí a jejich posílání chudým černouškům. "Vždyť spousta našich lidí, když vidí bělocha, automaticky nastavuje dlaň, protože jsou zvyklí jenom dostávat." Getachew mi vysvětluje, že není moudré poskytovat lékařskou péči zcela zdarma. I u těch nejchudších je vyžadována nějaká, byť symbolická spoluúčast. "Jde o to, jak na tom kdo je, to jsme ale schopni díky našim terénním pracovníkům odhadnout. I ti nejnuznější mohou našetřit aspoň dvacet birrů (21 Kč), ten začarovaný kruh závislosti, pasivity a pomoci je třeba prolomit." Skalpel, prosím Hned zrána je před operačním sálem na klinice v Butajiře nával. Třiašedesátiletá Sabira, ještě včera odpoledne ve své chatrči tak vznešená, působí dnes roztřeseně a ztraceně. Nemocniční župan krade důstojnost stejně v české nemocnici jako v tomhle africkém špitále. Operace sama působí hrozivě, i když je to vlastně banální zákrok prováděný v lokálním umrtvení a netrvající déle než dvacet minut. Doktor Bekele pracuje mechanicky - injekce do oka, zářez skalpelem, vymáčknout nefunkční zakalenou čočku a namísto ní tam zašít umělou náhražku (propašovali jsme jich sem z Prahy kvůli přísným dovozním předpisům několik desítek), oči převázat fáčem a vrhnout se na dalšího pacienta. Cena zraku je z evropského pohledu až otřesně nízká - odstranění šedého zákalu přijde na 800 Kč, pro Evropany směšných. V Butajiře tu s českou podporou takhle odoperovali vloni 2 500 pacientů. O čtyřiadvacet hodin později, při ranní vizitě, prochází doktor Bekele dlouhým nemocničním pokojem a snímá obvazy z očí. Je to posvátný okamžik nejčistší radosti. Smích a rozpustilé halekání. Tu nejkrásnější chvíli máme ale ještě stále před sebou. Cesta zpátky domů se zdá být najednou kratičká, možná i proto, že Sabira se celou cestu doopravdy směje. Ne usmívá, směje. Těší se na vnoučata, zná je po hlase, ale zatím je ještě nespatřila, až dnes je konečně uvidí. Sotva se objeví náš džíp, sbíhá se celá osada. Černý otrhaný chumel vtáhne stařenu do svého středu a mně, nemotornému bílému fotografovi, jenž nerozumí ani slovo amharsky, líbají Sabiřini příbuzní ruce. "Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar!" Ženy se kolébají a předklánějí, ruku v ruce, dlaň v dlani, zvedají paže k obloze a průzračným vzduchem etiopské vysočiny se nesou jejich díkuvzdání. Protože Alláh je velký. To on dnes vrátil Sabiře, stařeně stojící ve středu jejich houfu, zrak. Je příjemné vědět, že Češi mu práci s tímto zázrakem hodně usnadnili. Stanislav Krupař # Plzeňská škola pro ZP O žáky ve věku od tří let do ukončení školní docházky v ZŠ a MŠ pro zrakově postižené v Plzni, jejíž součástí je i školní jídelna, družina a klub, moderní internát a Speciálně pedagogické centrum, pečuje kolektiv pětačtyřiceti pedagogů a zaměstnanců. "Kromě výuky podle osnov "Rámcového vzdělávacího programu" vyučujeme naše děti, které k nám dojíždí nejen z Plzeňska, ale z celého Plzeňského a Karlovarského kraje, hru na hudební nástroje, Braillovo písmo a prostorovou orientaci. Škola zohledňuje potřeby žáků i v nabídce volnočasových a mimoškolních aktivit. Zájmy žáků ve škole musí být podřízeny jejich specifickým možnostem a omezením," říká ředitelka školy Ing. Iva Šmrhová. Na škole je organizován kroužek golbalu, což je jediná kolektivní hra pro zrakově postižené. Hraje se s ozvučeným míčem a děti při hře mají klapky na očích. Během hry si děti trénují týmovou spolupráci, prostorovou orientaci, uvědomění si sama sebe a těla v prostoru. Golbal je i paralympijským sportem. "Dalším zájmovým kroužkem je show down, což je obdoba stolního tenisu opět s ozvučeným míčkem a klapkami na očích. Na škole máme keramický a výtvarný kroužek, a také Klub přátel divadla," vysvětluje obsah vyučování a možnosti zapojení žáků do mimoškolních aktivit Ing. Iva Šmrhová. Škola se pravidelně zúčastňuje celorepublikových sportovních her pro zrakově postižené žáky v golbalu, plavání a atletice. Pořádáním této akce byla v loňském roce pověřena právě plzeňská škola, jejíž žáci získali již pětkrát titul mistra republiky v golbalu. Žáci školy jezdí také na soustředění talentované zrakově postižené mládeže, v zimě na lyžařský pobyt a v létě na soustředění zaměřené na plavání a atletiku. Škola je rovněž zapojená do projektů "Výuka k různosti jako součást multikulturní výchovy a vzdělávání" a "Automatické čtení učebních textů pro zrakově postižené studenty", v němž je škola a její učitelé partnery Západočeské univerzity v Plzni - projekt se vyvíjí na podnět učitelů, kteří jej testují prakticky přímo v učebním procesu s žáky. Po absolvování ZŠ mají žáci možnost navázat na studium ve speciálních školách, ale i na školách běžného typu - státních, soukromých i církevních. Základní speciální školu navštěvují kromě zrakově postižených i žáci s mentálním postižením a děti s vadami kombinovanými (zrakové, pohybové, děti zdravotně oslabené, nebo s vývojovými poruchami učení), a také zdraví sourozenci zrakově postižených dětí. "Po vystudování speciální pedagogiky vyučuji děti na této škole již pětadvacet let. Práce mne baví hlavně proto, že pracujeme s malým kolektivem žáků - ve třídě je maximálně čtrnáct žáků. To zaručuje individuální přístup ke každému žákovi. Kromě toho jsou třídy vybaveny speciálními učebními i technickými pomůckami. Např. mimo klasických zvětšovacích lup je každá třída vybavená elektronickou zvětšovací lupou. Navíc mohu bezprostředně prožívat s konkrétním dítětem a jeho rodiči každý pokrok nejen v běžné výuce, ale třeba i ve hře na některý hudební nástroj (klavír, flétna, akordeon), eventuálně sportovní úspěch. Výhodou naší školy je i to, že je nás relativně málo, všichni se dobře známe, a proto jsme jako jedná velká rodina," sděluje své pocity z práce se zrakově postiženými dětmi třídní učitelka první třídy Marcela Kuželková. S pedagogickou prací v ZŠ je spokojená i asistentka pedagoga Petra Stropnická. "S malými dětmi pracuji již dlouho v různých kroužcích zájmových činností. Na této škole jsem prvním rokem a práce se mi moc líbí. Hlavně jsem spokojená v tom směru, že vidím potřebnost této práce," říká Petra Stropnická. Prvňačka Kristýna Adamcová, která měla na pololetním vysvědčení samé jedničky řekla, že ji nejvíce baví čtení, výtvarná výchova a výroba zvířátek v keramické dílně. "Já jsem si už sama vyrobila kočičku, rybičku a pejska," pochlubila se spolužačka Kristýny Martina Wantuloková. O tom, že děti mají rády keramickou a výtvarnou výchovu svědčí i to, že stovky jejich výrobků zdobí spojovací chodby a výklenky mezi jednotlivými pavilony školy. "Mám velkou radost z toho, že naši žáci, byť jsou do určité míry handicapováni, se srdnatě dokáží poprat se životem a vybudují si uplatnění ve společnosti. Dokladem toho je, že naši bývalí žáci studují i na vysokých školách ekonomického, technického a humanitního zaměření s vynikajícími výsledky. Základ tohoto úspěchu vidím především v zodpovědném individuálním přístupu k dětem. Těší mne také, že se k nám i po letech rádi vracejí na návštěvu i bývalí žáci školy. Příkladem toho je i dubnové vystoupení Divadla Verva - souboru amatérských zrakově postižených herců z Prahy, jehož členy jsou naši bývalí žáci. Rodiče mohou své děti k nám přihlásit kdykoliv, umožňujeme i tzv. diagnostické pobyty, aby měli rodiče a děti možnost seznámit se s prostředím školy. Pro školní rok 2011/2012 je v první třídě ještě několik volných míst," říká závěrem ředitelka ZŠ a MŠ pro zrakově postižené Ing. Iva Šmrhová. Michal Pipta # O integrovaném vzdělávání V tomto příspěvku se budeme zabývat vzděláváním dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Především se zaměříme na děti v mateřských školách a na žáky v základních a středních školách a konzervatořích, kteří mají nějaký druh zdravotního postižení či znevýhodnění. Zařazování dětí Na základě §16 školského zákona je stanoveno, že vzdělávání dětí a žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním může probíhat jednak formou individuální integrace, kdy je dítě nebo žák se zdravotním postižením začleněn do běžné třídy mezi děti bez postižení se současným zajištěním nezbytné speciálně pedagogické nebo psychologické podpory, jednak ve formě tzv. integrace skupinové. Ta spočívá v tom, že pro děti a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se zřizují školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy nebo oddělení s upravenými vzdělávacími programy. Ve speciální škole, třídě či oddělení lze zařadit žáky dvou a více ročníků do jedné třídy. Speciální třídy existují v mateřských, základních i středních školách. V současné době je ve sféře vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami patrná tendence preferovat individuální integraci dětí a žáků do běžného vzdělávacího proudu. Tato integrace dětí a žáků vyžadujících zvláštní péči napomáhá nejen zdravotně postiženým zařadit se do běžného života, ale i zdravým dětem naučit se žít se zdravotně postiženými spolužáky. Jinými slovy, inkluzivní vzdělání zamezuje tomu, aby postižení dětí a žáků bylo limitujícím faktorem ve vzdělávání, a umožňuje dosažení principu rovného přístupu ke vzdělávání. V mateřských, základních a středních školách a konzervatořích se ve školním roce 2010/2011 nachází 98,7 tisíce zdravotně postižených a znevýhodněných dětí a žáků. Mateřské školy V mateřských školách se ve školním roce 2010/2011 vzdělává 9,2 tisíce zdravotně postižených a znevýhodněných dětí, tj. 2,8 % všech dětí mateřských škol. Nejčastěji navštěvují mateřské školy děti s vadami řeči (57,6 % všech zdravotně postižených). Individuálně integrováno do běžných tříd mateřských škol je 1,9 tisíce dětí (tj. pouze 0,6 % dětí mateřských škol); podíl zdravotně postižených dětí individuálně integrovaných do běžných tříd mateřských škol se během posledních pěti let nezměnil. U 91,8 % individuálně integrovaných dětí vyžaduje jejich vzdělávání zvýšené výdaje. Základní školy V základních školách se vzdělává nejvyšší podíl zdravotně postižených a znevýhodněných žáků z celého regionálního školství. Ve školním roce 2010/2011 se v nich nachází 70,7 tisíce zdravotně postižených a znevýhodněných žáků (tj. 9,0% všech žáků základních škol). Mezi nejčastější zdravotní postižení patří: vývojové poruchy učení (46,6 % všech zdravotně postižených) a mentální postižení (31,4 % všech zdravotně postižených). Je patrné, že podíl individuálně integrovaných žáků do běžných tříd základních škol se daří již dva roky zvyšovat, neboť ve školním roce 2008/2009 tvořili individuálně integrovaní žáci 4,2 % všech žáků základních škol, ve školním roce 2009/2010 se podíl zvýšil na 4,4 % a v letošním školním roce 2010/2011 podíl těchto žáků dosáhl 4,6%. Pokud se zaměříme na jednotlivá zdravotní postižení, tak mezi individuálně integrovanými žáky je v aktuálním školním roce 78,3% žáků s vývojovými poruchami učení, 6,6 % s vývojovými poruchami chování, 3,1 % má mentální postižení, 2,7 % pak tělesné postižení, 2,7 % je s vadami řeči, 2,0 % zaujímají autisté, 1,9 % má více vad, 1,6 % je se sluchovou vadou a 1,1 % s vadou zrakovou. 82 % z celkového počtu individuálně integrovaných žáků vyžaduje zvýšené výdaje na vzdělávání. Ve školním roce 2010/2011 poprvé klesl podíl žáků ve speciálních třídách, a to na 4,4 % ze 4,7 % ve školním roce 2009/2010. Nejvyšší podíl ve speciálních třídách tvoří žáci s mentálním postižením (61,1 %), dále s poruchami učení (13,4 %) a s více vadami (12,5 %). Střední školy Ve školním roce 2010/2011 navštěvuje střední školy v denní formě vzdělávání 18,7 tisíce zdravotně postižených a znevýhodněných žáků, tj. 3,8 % žáků středních škol. Nejvyšší podíl zdravotně postižených žáků tvoří žáci s mentálním postižením (49,5 % zdravotně postižených žáků). Téměř třetina všech zdravotně postižených a znevýhodněných žáků středních škol je integrována do běžných tříd. Nejvyšší podíl individuálně integrovaných zdravotně postižených žáků do běžných tříd středních škol tvoří žáci s vývojovými poruchami učení a chování (79,1 % zdravotně postižených), dále mentálně postižení (7,2 %), tělesně postižení (5,8 %), sluchově postižení (2,9 %), zrakově postižení (1,7 %), postižení s více vadami (1,6 %), s autismem (1,2 %), s vadami řeči 0,5 %). Celkem 20,9 % zdravotně postižených žáků, kteří jsou integrováni v běžných třídách, vyžaduje zvýšené výdaje na vzdělávání. Podíl zdravotně postižených žáků, kteří jsou integrováni do běžných tříd středních škol, se rok od roku zvyšuje. Například ve školním roce 2005/2006 bylo integrováno do běžných tříd středních škol 20,2 % zdravotně postižených žáků, v letošním školním roce 2010/2011 dosáhl podíl integrovaných 34,9 %. Konzervatoře Konzervatoře navštěvuje jen malé procento zdravotně postižených žáků (1,9 % všech žáků konzervatoří v denní formě vzdělávání), nejvyšší podíl zdravotně postižených (71,4 %) má zrakové postižení a dále 22,2 % je postiženo více vadami. Jindřiška Vančurová (Týdeník školství, 30. 3. 2011) # Dominik s flašinetem Prakticky nevidomý flétnista a flašinetář Dominik Rumpík se svým vodicím psem Dastym jsou v Pardubicích známé firmy. Dominik sice ve skutečnosti pracuje ve Východočeském divadle Pardubice jako referent obchodního oddělení, ale rád vystupuje po jarmarcích, trzích či hradních slavnostech, hraje na flašinet a k tomu zpívá, a navíc předvádí i dovednosti svého psího kolegy. "Jde o dovednosti vodicího psa, abychom tuto problematiku více přiblížili zdravé veřejnosti. Psí vystoupení jsou však samozřejmě bez honoráře," říká Dominik. Není však jen "kolovrátkář", vystupuje i s historickým flétnovým kvintetem "Paduana Hispanica" a s dobovou středověkou kapelou "Trubaka." Dominik absolvoval Střední odbornou školu veřejnosprávní a sociální ve vesničce Stěžery u Hradce Králové, a pak vystudoval obor Pedagogika-sociální práce na Pedagogické fakultě univerzity Palackého v Olomouci. "V současné době studuji při zaměstnání Marketingové a multimediální komunikace na Univerzitě Tomáše Baťy ve Zlíně," říká. K hudbě jej přivedli rodiče, kteří ho již v předškolním věku zapsali na hodiny klavíru. Nějakou dobu se učil také na kytaru a flétnu na Lidové škole umění v Hradci králové, a pak i na ZUŠ v Přelouči. "Byl jsem takový ten hráč, který neměl problém hrát to, co slyší, ale různé ty předepsané skladby pro splnění osnov mě vůbec nebavily," říká Dominik a dodává: "Takže jsem se vším muzicírováním i přes veškeré snahy rodičů zhruba v pubertě přestal. Pak jsem se sice muzice aktivně nevěnoval, ale stále mě velmi zajímala. Hlavně žánry jako folk, country a rock." O několik let později se v divadle, kde pracuje, seznámil s trubadúrem, loutkohercem a písničkářem Jaroslavem Jungem, který si říká Trubadúr z Cornélia. "Chvíli mě učil na kytaru, a prý jsem se učil velmi rychle. Ale kvůli jeho časovým možnostem a také díky mé neskonalé lenosti cvičit, jsme pak výuku kytary ukončili. On ale věděl, že umím držet rytmus a toho hodlal využít." Menším problémem, než výuka hry na kytaru, bylo zasvětit Dominika do tajů tzv. perkusních čili rytmických nástrojů, mezi něž patří například bonga nebo tarabuka. "Tehdy jsem také začal hrát v kapele Paduana Hispanica a v Trubace, kde s Jaroslavem Jungem spolupracuji dodnes," chlubí se Dominik. O svém kolovrátku Dominik říká: "Flašinet jsem si doslova vysnil, ovlivněn nejen svou láskou k pouliční hudbě, ale také hraním s oběma kapelami. Vždy mě lákali muzikanti, kteří hrají na harmoniky, flašinety či jiné hudební nástroje v ulicích měst. Tvoří to osobitý kolorit velkoměsta, je to takové koření a zároveň relax našeho uspěchaného života. Velmi mě mrzí, že je pouliční muzicírování u nás velmi často bráno spíše jako žebrota. Jelikož vystupujeme často na městských slavnostech, při historických bitvách, atd., mohl jsem si takové hraní včetně vybírání do klobouku, vyzkoušet. Jen flašinet jsem neměl. Až jednou jsem se o tom úplnou náhodou zmínil před svým nevidomým kamarádem, vynikajícím pouličním harmonikářem. A on mi nabídl nepoužívaný flašinet, který byl v naprostém pořádku. Okamžitě jsem ho koupil. Hraje 6 krásných melodií: "Lásko nehněvaná", "Ale ne", "Já jsem malý mysliveček", "Dragouni", a 2 další, ke kterým nemám text, takže mi Jarda Jung musel složit vlastní, ale třeba ještě dohledám i originál." No a co se budoucnosti týče, Dominik se 10. září žení a s nastávající manželkou se chystají ke stěhování do vlastního bytu... Jiří Kolda # "Cesta ve tmě" Již poosmé se v pátek 8. dubna prakticky na celý den zaplnilo blanenské náměstí Svobody. Ptáte se proč? V Blansku se přece konal další, v pořadí již 8. ročník soutěže "Cesta ve tmě", kterou uspořádala blanenská odbočka SONS společně se Školou pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka. Do soutěže bylo přihlášeno celkem dvacet soutěžících se svými vodicími psy. Nakonec z důvodu nemoci na start dorazilo 18 nevidomých. Po zahájení, kterého se zúčastnil starosta města Blanska, Ing. Lubomír Toufar - garant soutěže, vyrazil na trasu první soutěžící. Každý účastník, který kromě svého psa neměl vlastního průvodce, ihned dostal sličnou dívku či švarného hocha z řad dobrovolníků, studentek či studentů ze středních škol. Tito se pak po celou dobu soutěže věnovali "svým" nevidomým soutěžícím. Naši soutěž přišel podpořit i senátor Jozef Regec. U příležitosti této soutěže přijaly pozvání také děti z MŠ a ZŠ z Blanska. Tyto děti, ale i náhodně procházející, se mohli zapojit do připravených doprovodných programů. Děti si vyzkoušely svoje znalosti v rozpoznávání plemen psů a aktivně se pustily do kreslení jejich podob. Kresba se u dětí setkala s velkým zájmem, proč nakonec ne, když všechny byly odměněny malou sladkostí. Snaha dětí byla veliká. Letos měli napilno i dobrovolníci při simulaci chůze s bílou holí, i zde bylo stále živo. Chůzi se slepeckou holí si vyzkoušeli jak děti, tak i mnozí dospělí. Škoda jen, že doprovodný program narušovaly silné poryvy větru. Z osmnácti účastníků se nakonec vítězkou stala paní Věra Vondráčková a její pes Nemo z Prahy. Stříbrnou medaili vybojovala paní Jana Homolová z Brna pro svého psa Cherry. Pan Jan Mareček z Jihlavy získal v pořadí jako třetí nejvíce bodů. Bronzová medaile chutnala Cherrymu znamenitě. Barvy blanenské odbočky tentokráte hájila jediná soutěžící. Paní Helena Hádlerová si vybojovala se svým Alfim pátou pozici. Ale gratulace patří nejen jí, nýbrž všem soutěžícím. Letošní soutěž byla mezinárodní. Mezi soutěžícími si znamenitě vedl i Jacek Piotrowski se svým Buddym z Krakova. Doufejme, že i v pořadí již 9. ročník soutěže vodicích psů proběhne příští rok opět v ulicích města Blanska za podpory našich sponzorů a vedení města Blanska, za hojné účasti soutěžících. Přejme si jen, aby pro příští rok byla soutěž zalitá sluníčkem, a ať vydrží nadšení a elán všem lidem, kteří pomáhají zmírnit někdy tíživý život nevidomých. Proto vám všem, asistentům, cvičitelům, dobrovolníkům a vůbec každému, kdo se na této ojedinělé soutěži podílel, chceme moc a moc poděkovat. M. Reková # Druhá pouť ZP na Svatý Hostýn Po úspěšném prvním ročníku vás zveme na druhou pouť zrakově postižených na Svatý Hostýn. Pojedeme na známé mariánské poutní místo Moravy, abychom načerpali duchovní energii a prožili pěkný den v nádherném prostředí. Pouť je určená pro věřící a pro všechny, kteří rádi naslouchají vnitřnímu hlasu a prožívají duchovní chvíle. Texty zpívaných písní budou k dispozici v bodovém a zvětšeném písmu. Pouť se uskuteční v sobotu 18. června s následujícím programem: 11, 30 hod. - poutní mše v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, 13, 00 - slavnostní požehnání v bazilice Nanebevzetí P. Marie, 14, 00 - oběd v restauraci u Poutního domu č. 2, 15, 30 - společná pobožnost Jurkovičovou křížovou cestou (dle počasí) Zajištěn bude autobus pro zájemce, kteří se přihlásí a zaplatí předem přímo v OO SONS Olomouc, nebo po individuální domluvě s jeho pracovnicí na tel. čísle 585 427 750, nejpozději do 31. května. Cena je 200 Kč a zahrnuje autobusovou dopravu z Olomouce přes Přerov na Svatý Hostýn a zpět, a oběd kromě nápojů. Místa nástupu: v 9, 00 Olomouc, u hlav. vlakového nádraží u Pošty 2, v 9, 30 Přerov, autobusové nádraží. Odjezd zpět ze Svatého Hostýna je plánován na 17, 00 hod. tak, abychom byli v Olomouci nejpozději v 18, 45 hod. Upozorňujeme, že autobus může zajet pouze na parkoviště poutního areálu, z kterého půjdeme pěšky po asfaltové cestě ke kostelu (asi 300 m). Pro ty, kteří se dopraví na poutní místo sami, sdělujeme, že z Bystřice pod Hostýnem odjíždí linkové autobusy směrem Hostýn ze žel. nádraží a staví i na autobusovém nádraží. Kdo by chtěl přijet již v pátek, může si domluvit nocleh v poutním domě č. 3 na tel. č. 573 381 693. Cena za noc a osobu je 250 Kč ve dvoulůžkovém pokoji se sociálním zařízením, bez snídaně. Těšíme se na společné příjemné zážitky v nádherném prostředí. Kvido Sandroni # Pozvánka na rekreaci Oblastní odbočka SONS Brno-střed pořádá a zve vás na rekreační pobyt v Albrechticích v Jizerských horách od 3. do 10. září. V okolí je moho možností nejen pro turisty, ale blízkost Liberce nabízí i velký výběr zábavy (aqapark, IQpark, ZOO, botanická zahrada atd.) Ubytování ve 2 - 5 lůžkových pokojích, většina s vlastním sociálním zařízením. Stravování formou plné penze, cena 2 150 Kč za osobu. Přihlášky a informace u Nataši Přerovské, tel. 737 570 203. # Pozvání do Podhájské Oblastní odbočka SONS Tachov pořádá od 10. do 17. září rehabilitační pobyt v termálním koupališti Podhájská na Slovensku. V ceně 5 000 Kč za osobu je cesta autobusem tam i zpět, ubytování se snídaní a pojištění. Ubytování je ve dvou- a třílůžkových pokojích s příslušenstvím, 250 m od areálu, kde se dá dobře stravovat. V areálu je devět bazénů s vodou, která má podobné složení jako voda v Mrtvém moři, vhodná k léčení kloubních onemocnění. Po domluvě je možný nástup účastníků na trase z Tachova do Podhájské. Závaznou přihlášku se zálohou je nutné zaslat do 15. července. Bližší informace získáte u vedoucí akce Evy Šatrové na tel.: 374 721 921, mobil 603 867 044, e-mail: tachov-odbocka@sons.cz. # Do ulic vyjede 42 nových autobusů Města Olomouc a Prostějov dostanou pro svou městskou hromadnou dopravu šestadvacet nových autobusů, na dalších šestnáct nových vozů se pak mohou těšit cestující na vybraných příměstských linkách, které provozuje společnost Veolia Transport Morava. Některé autobusy navíc svou výbavou přinesou lidem mnohem vyšší komfort jízdy. Bez cizí pomoci by se do nich měly pohodlně dostat matky s dítětem v kočárku, i třeba imobilní člvěk na vozíku. Moderní technika pomůže také nevidomým a neslyšícím. Olomoucké vozy navíc zavedou kamerový systém. Novinky a nákupy přijdou dopravní společnosti na téměř 290 milionů korun. "Nejvíc novou techniku ocení handicapovaní lidé. Nové autobusy také sníží průměrné stáří vozového parku a přispějí tak ke zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti systému veřejné dopravy a ke snížení emisí," sdělila mluvčí Dopravního podniku města Olomouce Magdalena Kopřivová. Nové autobusy pro Olomouc budou stejně jako v Prostějově všechny nízkopodlažní. Nebude na nich chybět ani plošina pro osoby s omezenou schopností pohybu. "Vnitřní prostorové uspořádání vozidel umožní současně přepravu dětského kočárku a vozíku pro invalidy. Vozidla budou také osazena povelovým systémem pro nevidomé a slabozraké," vysvětlila Kopřivová. Všechny nové vozy pro Olomouc budou mít navíc kamerový systém. "Kamery přispějí ke zvýšení bezpečnosti cestujících před lidmi nedodržujícími pravidla veřejného pořádku. Vozy navíc budou mít LCD monitory pro zobrazování operativních informací z provozu městské hromadné dopravy," popsala Kopřivová. Ze stávajících celkových 78 autobusů, které jezdí na městských linkách v Olomouci, jich je nyní pouze polovina nízkopodlažních. Po zakoupení nových se jejich počet v dalších letech zvýší na pětapadesát. S nakoupením autobusů ze třetiny pomohou evropské dotace. Navíc nové vozy budou na plynový pohon. Vymění poslední desítku autobusů jezdících na prostějovských městských linkách, které ještě plynový pohon neměly. Splní se tak vize Prostějova, který plánoval převést všechny autobusy na plyn, což pomůže zlepšit ovzduší ve městě. Rostislav Hányš, MFD 28.3.2011 - kráceno # Haptický model Svaté Hory Poutní místo Svatá Hora v Příbrami datuje své počátky ve 13. století; z původní malé kaple se postupně rozrostla v nejslavnější a největší poutní místo v zemi, navštěvované poutníky z celého světa. Mezi nejvzácnější návštěvníky patřil např. císař Ferdinand II. K hlavním zajímavostem barokní stavby patří oltář, který je celý vyroben ze stříbra z příbramských stříbrných dolů. Známy jsou také mnohé případy zázračných uzdravení, z nichž nejslavnější je patrně uzdravení poustevníka Jana Procházky roku 1632 po mnoha letech slepoty. Po vstupu do areálu Svaté Hory nachází se asi 30 metrů vpravo hmatový model příbramské Svaté Hory. Zakoupila jej Matice Svatohorská v prosinci 2010. Je vyroben z kovové slitiny v měřítku 1:300, váží 25 kg a je sestaven z 1 423 dílů. Jeho výroba trvala autorům Janu a Emilu Zedníkovým 9 měsíců. Slavnostní požehnání nově instalovaného modelu se uskutečnilo ve svatohorském ambitu v neděli 10. dubna 2011. Model má sloužit nevidomým a slabozrakým, aby i oni mohli obdivovat Svatou Horu, její nevšední architektonické rozvržení celého areálu i s přilehlým náměstím. Poskytne ale zajímavý "letecký" pohled i všem ostatním návštěvníkům. Model je pro veřejnost přístupný denně od 7 do 18 hodin zdarma, je možné si zaplatit průvodce areálem. # Sólo pro Petra Třináctiletý Petr Hudec z Karviné, který je postižen nadměrnou lámavostí kostí, jež ho trvale poutá na invalidní vozík, se loni v květnu navíc musel smířit i s těžkým zrakovým postižením. V Motolské nemocnici mu léčili šedý zákal a operace se podařila, ovšem sítnice vydržela jen pět dní, a od té doby je Petr prakticky nevidomý. "Zájem o hudbu mám už od tří let a na klavír se učím hrát už přes čtyři roky," říká Petr, který má podle Jana Andelta, organizátora projektu Divadlo v parku, velký talent. S tímto mužem se Petr setkal na očním oddělení nemocnice v Motole, kde ležel také Janův syn. "Nabídl jsem Hudcovým, že v rámci projektu Divadlo v parku uspořádám dobročinnou tombolu v Petrův prospěch," říká Andelt. Na té se vybraly peníze na nové, speciálně vybrané, elektronické klávesy a zvláštní stojan, pod který může Petr zajet s vozíkem. Při předávání šeku na vybranou částku seznámil Jan Andelt Petra s kapelníkem rytmického souboru pražského Jedličkova ústavu The Tap Tap, Šimonem Ornestem. Výsledkem bylo, že s nimi Petr loni hrál ve Státní opeře Praha. V Praze navštívil také Český rozhlas, kde poskytl několik rozhovorů. Andeltovi pak řekl, že tohle pro něj byl ten nejhezčí vánoční dárek. Na jaře by se měl Petr podílet na nahrávání nového CD kapely The Tap Tap, a potom s nimi koncertovat v Divadle Archa a v Kunraticích na 3. ročníku Divadla v parku. "Do budoucna bych si chtěl udělat konzervatoř. A nebo si ještě udělat školu, která se zabývá víc angličtinou," plánuje Petr. Jiří Kolda # Děti dětem Na čtyřicet vystavovatelů, zejména vydavatelů a nakladatelů, se účastnilo devátého ročníku Veletrhu dětské knihy v Liberci, který se konal od 7. do 9. dubna s otázkou "Čteme rádi?" Už tradičně bylo během třídenní přehlídky vydáno CD s dětskou knihou, kterou pro své nevidomé kamarády načítají každý rok liberečtí školáci. Letos se organizátorům podařilo získat práva ke knize "Matylda" od Roalda Dahla. Křest CD se uskutečnil v pátek 8. dubna odpoledne v obřadní síni liberecké radnice. # Ze svitavské knihovny Čtenáři si v této knihovně už nemusejí půjčovat celé stohy knih. Pracovnice svitavské knihovny se snaží držet krok s technikou a nabízejí novinku: v elektronické čtečce knih, která není větší než menší kniha, je uloženo více jak dvě stě titulů z české i světové literatury. "Přístroj je vhodný i pro slabozraké nebo seniory. Každý uživatel si může mastavit potřebnou velikost písma," řekla knihovnice Zdena Rousková. Zájemci, kteří složí tisícikorunovou zálohu, si mohou čtečku zapůjčit na celý měsíc domů. Květa Korbářová Svitavský deník, 29. 3. 2011 # Odhalený Kristus Trochu pohádkou a trochu bojem s byrokracií je příběh italského nevidomého sochaře. Felice Tagliaferri v roce 2007 navštívil Neapol, aby se pokochal slavnou sochou "Zahaleného Krista", která je vystavená v jedné ze zdejších kaplí. Jako nevidomý toho mohl dosáhnout jediným způsobem - dotykem. Jenže to mu zakázala nejdříve místní ostraha a potom i správa památky. Nepomohly jeho protesty, že je profesionální sochař, který mistrovské dílo nepoškodí. A tak se rozhodl, že natruc vytvoří vlastní interpretaci sochy z roku 1753, kterou nikdy neviděl. Pracoval na ní dva roky. Dílo, jež pojmenoval "Odhalený Kristus", zahájilo koncem února v tamním královském paláci cestu po Itálii. 11. září by ho v Anconě mohl zhlédnout i papež. Dalšími etapami jsou Messina, Siena a Rimini. Vystavoval i v Praze Tagliaferri, kterému je dnes jedenačtyřicet let, oslepl ve čtrnácti. Učil se na restaurátora nábytku a pracoval v telefonní ústředně, když se zapojil do experimentu s cílem zjistit, zda je pro sochařství nezbytný zrak. Od té doby pracoval s mistry sochaři v Bologni, Carraře, Španělsku, Francii a Německu. Jeho práce byly hojně vystavovány, a to i v Praze, a jsou ve sbírkách po celé Itálii. Státní hmatové muzeum v Anconě věnuje jeho umění celou jednu sekci. "Považuji se za šťastného člověka," říká Tagliaferri. "Dělám, co chci dělat, dostává se mi uznání a jsem schopen se učit, co se mi líbí." # Útěk ze Sibiře To je název amerického filmu, který se dostal do našich kin začátkem dubna. Jde o příběh útěku skupiny vězňů ze sibiřského gulagu ve 40. letech minulého století. Jejich více jak sedm tisíc kilometrů dlouhá cesta vede sibiřskou divočinou až k jezeru Bajkal, překročí mongolskou hranici, pokračuje přes rozpálenou poušť Gobi a dál přes Himálaje... Ve skupince utečenců prchá i takřka nevidomý sedmnáctiletý Polák Kazik. Film byl natočen podle knihy Slawomira Rawisze, ve které popsal svůj skutečný útěk z ruského gulagu. # Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 5: Matthews R. Ch. O. (Skotsko) 1. cena B. C. P. S. 1962 Bílý: Kg8, Ve1, Vh5, Se7, Sg6, Jc1, Jf6, Pc3, c5, f3, g3 (11) Černý: Ke5, Vd6, Sd5, Se3, Jc7, Jf2, Pd7, e4, e6, f5, g5, h6 (12) Mat 3. tahem (C+) Kdo ví, zda autor dnešní trojtažky Robin Charles Olivier Matthews ještě žije. Narodil se totiž roku 1927, takže by měl t. č. více jak 80 let, a to je bohužel vše, co o něm vím. Každopádně se ale tomuto skotskému skladateli podařilo vytvořit skutečně vynikající práci, která zcela zaslouženě získala nejvyšší vyznamenání - 1. cenu. Ostatně i název soutěže B. C. P. S. (British Chess Problem Society) je podobně jako jméno autora hodně dlouhý a znamená ve volném překladu "Britský spolek šachových problémů". Ale teď už k úloze. Motivem je odvazování černých kamenů jednak ze sloupce "e", jednak také z 5. řady a vše je podtrženo jemným a nenápadným úvodníkem. Toť vše, co mohu napovědět, a nyní se již zahloubejte do samotného problému. Já osobně jsem si jej doslova vychutnal. Řešení úlohy č. 3 (Juříček) z března 2011: Jednotlivé pokusy vázly na těchto obranách: 1.Sc5? d4!, 1.Dc5? d6!, 1.Da6? c6!, 1.Dc6? dxc6!, 1.Vxf5? Kxf5!. Jak jste zjistili, přímé hrozby k cíli nevedly. Řešením byl poněkud paradoxní tah - 1.Sb8! [tempo], po němž se objevilo celkem pět matů: 1.-c6/c5 2.De2#, 1.-d6 2.De8#, 1.-Kd6 2.Db6#, 1.-d4 2.De5#, 1.-f4 2.Dxd5#. S.J. Správné řešení nám v termínu zaslali: Ladislav Papp z Popradu, Miloš Černý z Brna, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Irena Šourková z Děčína, Ondrej Čanecký z Doks, František Skoumal z Bludova a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. Z řešitelů byl vylosován Miloš Černý z Brna. Blahopřejeme! r. # Čeští nevidomí na Ridderrennetu 2011 V neděli 10. dubna skončil v norském Beitostolenu Ridderrennet, největší zimní sportovní událost pro zrakově a tělesně postižené sportovce - týden závodů v běžkování, sjezdu a biatlonu pro handicapované amatéry i profesionály. Stejně jako loni se Nadaci Leontinka podařilo i letos vyslat do Norska českou výpravu, což považuji téměř za zázrak. Ještě v lednu se situace jevila tak, že se finance na mezinárodní sportovní projekt nepodaří sehnat. Osud tomu však chtěl a svedl nás dohromady s lidmi, kteří se o českou účast zasadili. Budiž jim za to velký dík. Těmi nejdůležitějšími členy české výpravy byli tři mladí nevidomí amatérští sportovci: pětadvacetiletý student filologie Zdeněk Rybák, osmnáctiletá studentka klavíru na Deylově konzervatoři Ráchel Skleničková a devatenáctiletý student a golbalista Honza Bošek. K tomuto týmu se přidali ještě dva traséři z řad bývalých vrcholových sportovců, Maxim Čambor a Zbyněk Hraše, a já jakožto logistický a koordinační doprovod. Oproti loňskému roku se česká výprava rozšířila na šest lidí a naši závodníci se snažili tak, že Čechy prostě nikdo nemohl přehlédnout. Zdeněk Rybák a Honza Bošek nasbírali ve svých kategoriích každý po třech stříbrech - v biatlonu, ve sprintu na 4 km a v závěrečném závodě na 10 km. Ráchel Skleničková díky své úspěšné střelbě zvítězila ve své kategorii v biatlonu. Kromě toho se Zdeněk i Honza zúčastnili horského závodu na 19 km velmi těžkým terénem. Vedle sportovních úspěchů Ráchel uzemnila všechny zúčastněné svým uměleckým výkonem na Talent Show. Jako poctu svému norskému trasérovi Glenovi zahrála na klavír jazzovou "Chattanoogu" od Glenna Millera a vysloužila si mocné ovace. Ve chvíli potlesku se ke mně v hledišti naklonila sousedící vozíčkářka a prohlásila: "Je fakt dobrá, možná i nejlepší. Kdybych mohla, tak bych jí tak ráda zatleskala ve stoje!" Ridderrennet nebyl jen týdnem závodů, ale velkým motivačním a inspiračním zdrojem. Skvělá logistika zajišťovaná norskou královskou armádou, přes dvě stovky průvodců a trasérů z norských vysokých sportovních škol, další stovka dobrovolníků z mezinárodních středních škol a k tomu přes 400 handicapovaných sportovců ze 13 zemí světa. Ridderrennet je určen pro zrakově postižené, vozíčkáře, spastiky, lidi bez končetin, ochrnuté, prostě pro všechny sportovně založené lidi se smyslovým nebo tělesným postižením. Jedná se o mezinárodní setkání, jež má silný sociální a komunikační rozměr a mnohdy z něj vzejdou dlouholetá přátelství. Česká republika byla na letošním Ridderrennetu jmenována "Zemí roku 2011". Snad jsme tomuto titulu dělali čest. Jedna věc nás však zamrzela. V Praze jsme klepali na mnoho dveří českých veřejných institucí a snažili jsme se přesvědčit správce naší země, aby tuto výjimečnou událost podpořili. Bohužel se tak nestalo, dveře se před námi zavíraly a česká účast na Ridderrennetu se mohla uskutečnit jen díky soukromým firmám a dárcům, norské vládě a pořadatelské organizaci. V neděli 10. dubna jsme přistáli do jarního podvečera na ruzyňském letišti. Já jsem si z Norska přivezla několik obrazů, rozhodně nejen těch vizuálních, které mi v paměti zůstanou snad navždy: musheři v kožešinách řídící psí spřežení přes zasněženou pláň; závodník předjíždějící na běžkách s nezdolnou energií všechny kolem sebe při posledním závodě, i když mu jedna ruka zcela chybí a místo druhé má hák; pěvecký sbor složený z norských vojáků a průvodců zpívající slavnou písničku Bruce Springsteena "Oh Mary Don't You Weep". A samozřejmě naše tři české nevidomé závodníky, kteří ze sebe vydali, co mohli. Kéž by letošní Ridderrennet nebyl poslední! Magdalena Nováčková # Štafeta nevidomých Čtveřice běžců s vážným zrakovým handicapem se odhodlala společnými silami zdolat přibližně dvacetikilometrovou trať štafetového běhu "Hervis půlmaratonu Praha". Tímto symbolickým během chtěla upozornit na dvacetiletou existenci projektu Tyfloservis, který podporuje nevidomé a slabozraké na cestě k samostatnému a nezávislému životu. Zároveň však také běžci chtěli ukázat, že mnohé se dá zvládnout i se zrakovým handicapem, například i maratonský běh. Startovní čísla na štafetový běh nevidomých v hodnotě 5 000 Kč obdržel Tyfloservis zdarma od pořadatele "Hervis půlmaratonu", společnosti Prague International Marathon. Cílem této společnosti je propojit běžecký sport s pomocí charitativním organizacím podobně jako je tomu v jiných zemích. Ačkoli leckde v zahraničí je běh pro charitu téměř samozřejmostí, v České republice je tento způsob podpory prozatím v "plenkách". Prague International Marathon se na tuto zahraniční tradici snaží navázat a rozvíjet ji i zde v České republice, proto vytvořil seznam oficiálních organizací (partnerů), které mohou lidé svým během podpořit. Tyfloservis je jednou z nich. Za zrakově handicapované se maratonské štafety zúčastnili Lukáš Brožek, Marek Šimíček, Petr Loupanec a Tomáš Vybíral. Marek Šimíček má s vytrvalostními disciplínami značné zkušenosti, v roce 1994 totiž reprezentoval Českou republiku na paralympijských hrách v Lillehammeru v běhu na lyžích. Roli traséra, tedy člověka, který nevidomému pomáhá na trase závodu, se ujali tři instruktoři Tyfloservisu (Jitka Fajmonová, Darina Horáková a Pavel Macháček) a již "zběhlý" trasér zrakově handicapovaných Ivo Haničinec. Protože všichni nevidomí běžci pocházejí z různých koutů České republiky, podařilo se jim poprvé se setkat až v samotný den konání maratonského závodu, tedy 2. dubna. V prostorách pražského střediska Tyfloservisu na ně již čekali připravení traséři. Ještě těsně před závodem tedy bylo možné společně se sehrát a natrénovat vše potřebné. Členové štafety si na závod oblékli speciální žluté tričko s nápisem "Běžím pro Tyfloservis", aby byli na běžecké trati rozeznatelní od ostatních závodníků. Všem běžcům se podařilo zdárně doběhnout svou etapu a dopravit štafetový kolík až za cílovou pásku. Tímto jim všem velmi děkujeme. "Hervis půlmaratonu" se zúčastnily i další neziskové organizace, které přišly se zajímavými nápady. Například za Výbor dobré vůle - Nadaci Olgy Havlové celý závod na jedné noze odskákali dva dobrovolníci. Jiná organizace zase běžela společně s handicapovanými lidmi na vozíku. Snad se tento trend podpory neziskových organizací skrze podobné události v příštích letech ještě posílí. Petra Šanderová # Lokomotiva opět mistrem Suverénem celoroční prvoligové kuželkářské soutěže zrakově postižených v sezoně 2010-2011 se opět stalo "áčko" Lokomotivy Ingstav Brno. Vyhrálo všech 10 zápasů s velmi hodnotným průměrem na utkání - 2 691 bod! Ovšem o druhé místo byl tuhý boj. Při rovnosti 13 bodů rozhodly ve prospěch SK Slavia Praha - OZP nad SKK ZP Rokycany až pomocné body 80 ku 64. Čtvrté pořadí obsadila Zora Praha s 8 body před SK Michálkovicemi ZPS (4 body) a sestupující do 2. ligy Jiskrou Ústí nad Orlicí II. - Hylváty (2 body). Vítězem 2. ligy a tedy postupujícím do nejvyšší soutěže zrakově postižených se také suverénním způsobem stal Zrapos Opava, který rovněž vyhrál všechna utkání. Velkou radost z druhého místa měli hráči Jiskry Kyjov se 6 body. Na třetí příčce skončilo "béčko" brněnské Lokomotivy (4 body) a druholigovou čtveřici uzavřelo družstvo SK "Handicap(?) Zlín se dvěma body. Jiří Reichel # I n z e r c e Láďa 41/162 s brýlemi a Vašík 4/102 hledají pohodovou přítelkyni a maminku. Psa a byt v Praze máme. Zraková vada není překážkou, věk v rozmezí 30 - 45 let vítán. Dítě není překážkou. Tel.: 605 734 371. Kdo levně prodá těžce zrakově postiženému funkční esíčkový turmon značky Cais? Tel.: 603 715 813. Prodám stolní kamerovou lupu TOPAZ s LCD monitorem. Prodejní cena 12 990 Kč, pořizovací cena je téměř trojnásobná. Lupa nebyla prakticky vůbec používaná. Zájemci, kontaktujte mě na: tel. 604 855 764 nebo na e-mail: pemat@centrum.cz