Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 24, prosinec 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
Ozdravný pobyt v Poděbradech
UDÁLOSTI: První místa letos putují do Blanska
LIDÉ KOLEM NÁS: Některá přání se mi skutečně vyplnila
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Industriální areál v Dolních Vítkovicích i pro nás
TÉMA: Bez bílé hole
POZVÁNKA: Novinka: Odpoledne se Zorou
Pozvánka na lednové Odpoledne se Zorou
PŘÁNÍ

ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře III.

Krize středního věku, ať už ji prožívá kdokoliv, nenabízí řadu otevřených dveří, jak tomu bývalo před několika málo – nebo mnoha? – lety. Strach z ubývajících a přivírajících se dveří je tady spolu s vědomím, že léta ubíhají, vrásky přibývají, kolena i prsa poklesávají. A víte, jaký je rozdíl mezi šedými a tukovými buňkami? Šedé odcházejí, tukové přicházejí a zůstávají.
Konečně začínáte chápat, že stárnutí je jediná realita, na kterou je spolehnutí. Trápí vás i nejistota, jestli všechno, co jste dosud žili a prožili, je úplně v pořádku. Začínáte uvažovat o skutečnosti, že život je konečný. Otázka není „jestli“, ale „kdy“. Jak a kam máme v takové životní fázi svým počínáním dále směřovat?
Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že jsme stále něčím nebo někým vláčeni, že jsme závislí na okolnostech (např. zdravotním stavu) a lidech (hlavně těch, kteří by nám mohli být v budoucnu prospěšní). Tato zjištění bývají děsivá.
Přitom si každou chvíli uvědomujeme, že fatální rekapitulace našeho života se nedá oddělit od rekapitulace vztahů, které zanechaly stopu v naší duši, v srdci i třeba v peněžence. Spoustu negativních zkušeností se snažíme dlouhodobě potlačovat nebo přeznačit, ale právě ve středním a starším věku nás navštěvují vzpomínky nebo emoce, které souvisejí s našimi starými jizvami.

Neodpuštění
Setkávám se s chronicky zraněnými lidmi, kteří ještě dávno po padesátce nemohou svým rodičům odpustit, například že jim nedopřáli samostatnost, nenechali je spadnout do symbolické jámy, kterou má každé dítě se zrakovým postižením stále na krok před sebou.
Jiní dosud neodpustili své první lásce, která se na ně vykašlala ze strachu, že nezvládne důsledky zrakové vady svého protějšku. Tomu vadilo, že nemohou společně dělat sporty, té vadilo, že on neocení její fyzickou spanilost, ten si dělal starosti, co bude, až jeho milá oslepne a on se o ni bude muset starat, tahle zase, kdo bude řídit auto, když on má milión dioptrií, na které se stejně nedá spolehnout, a ona ani napotřetí nezvládla testy pro získání řidičáku. A tak se rozejdou, protože sami si neporadí a nikoho s nevyžádanými radami nepotřebují. Platí se bolestí, pocitem křivdy a nenaplněné touhy.
Mnozí nejsou schopni odpustit svým dětem, že je nechaly bez účinné pomoci, zrovna když lékař diagnostikoval jakousi makulární dystrofii, s kterou se dřív nebo později bez pomoci neobejdou.
Zasloužilí rodiče ve skutečnosti často praktickou pomoc tak moc nehledají, jen si potřebují prožít, že vlastní investice do životů svých dětí se jim mnohanásobně vrátí, když děti budou vděčné, empatické a obětavé.
Kdyby bylo možné udělat seznam příčin, proč nemohu odpustit těm, kteří mi ublížili a ubližují, kteří mě zranili a zraňují, kteří mě podvedli a podvádějí, myslím, že by to byla kniha tlustší než pověstná Ďáblova bible.
Místo seznamu křivd a spravedlivých odsouzení předkládám pravdu, která platí pro každého: nemůžeš-li odpustit, zeptej se upřímně sám sebe, jestli odpustit chceš. Nejsi-li jistý svou odpovědí, najdi psychoterapeuta, duchovního nebo třeba nějakého spolehlivého guru a zkus to s ním probrat. Kamarádi k tomuto účelu nebývají nejvhodnější, jakkoliv pro pokec u kávičky nebo vínečka se hodit mohou. Ale není to ono.
A pamatuj si: každá neodpuštěná věc, kterou prožíváš, se ukládá jako nepotřebný leč těžký kámen do rozměrného batohu, který za tebe nikdo neponese. Celou tu zátěž budeš mít na svých zádech pouze ty. S přibývajícím věkem tenhle batoh stále víc tíží, jsou to kameny, které bys měl co nejdříve z batohu vyhodit. Jinak se může stát, že skončíš na krovkách.

Nedůvěra
Pozorujeme-li fáze důvěrného vztahu u sebe nebo blízkých osob, zjistíme, že se střídají období přibližování a vzdalování se. Tato období mohou být různě dlouhá i různě exponovaná, do velké míry záleží na druhu vztahu – partnerský, manželský, sourozenecký, rodičovský, přátelský, pracovní.
Ve fázi přiblížení si všímáme všeho, co máme společné, v čem si rozumíme, co spolu uskutečňujeme. Vztah nám dává smysl, jsme na sebe vyladěni, nemusíme si sáhodlouze nic vysvětlovat. Pokud máme nějaké odlišnosti, tak jsou to jen ty, které k sobě patří, mluvíme o šálku a talířku, o dvou polovinách jablka, o kompatibilitě všelijakého druhu. Dáváme a dostáváme vyváženě, není tu žádná křivda, žádný konflikt. Z dobrého vztahu čerpáme důkazy o své identitě. Můj protějšek mě dobře vnímá, tedy dobře jsem.
Když přijde fáze vzdalování se, je všechno docela jinak. Začneme se odlišovat a o to víc zdůrazňujeme své právo na vlastní názor, na vlastní rozhodnutí, na svou vlastní osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.
V nejlepším příběhu, který může ve vztahu vzniknout, následuje po vzdálení se opětovné sblížení. Hodně ovšem záleží na tom, jak moc obě strany o vztah stojí. Velkou roli v tom hraje dobrá vůle společně pracovat na dobrém díle, kterým bezesporu dobré vztahy jsou. Další podstatné rysy jsou respekt, úcta, ohleduplnost a takt, korektnost, poctivost, kreativita a odhodlání dávat ze sebe jen dobré věci.
Nepodléhejme falešným představám, které často formulujeme „chci, aby všechno bylo jako dřív“. Proč bychom měli chtít obnovit něco, co způsobilo krizi? Není lepší pomýšlet na důvody, proč by bylo fajn, aby se naše cesty opět setkaly? Jde to vůbec? Jsme schopni nalézt ztracenou důvěru?
Je to výzva pro oba partnery ve vztahu. Oba by měli chápat revitalizaci vztahu jako společnou cestu ke změně. Je to výzva pracovat pravdivě každý sám na sobě: odhalovat falešné hodnoty nebo nepoctivost v jednání, ale i vlastní lži, kterým věřím. Někdy si to žádá znovu otevřít komunikaci směrem k rodičům, sourozencům, kolegyni na pracovišti. Někdy je nevyhnutelné zastavit se na chvilku v minulosti, abychom pochopili souvislosti. Možná musíme nově a hlavně objektivně zhodnotit, jak moc je pro mě konkrétní vztah důležitý a proč. K tomu nezbytně patří schopnost aktualizovat vlastní snahu o fyzickou samostatnost, případně se svým protějškem společně nacházet řešení pro zlepšení jeho samostatnosti, byť s progresivním zrakovým handicapem. Možností, jak se vzájemně podpořit, aniž by vznikala chorobná závislost, je víc, než tušíte.
Je dobré, když nám někdo pomůže srozumitelně formulovat nový směr pro budoucí život, ať ve vztahu, nebo zcela bez tohoto vztahu. Někdy je potřeba oplakat ztráty, formulovat svůj hněv, stud a další emoce, které jsme dosud zakrývali. I k tomu se hodí pomoc v osobě terapeuta, duchovního nebo mediátora.
Krizi středního věku docela určitě nepomohou vyděračské scény, unáhlená rozhodnutí, sebelítost, pláč nad rozlitým mlékem nebo zdánlivé zapomenutí na bebíčka v litrech alkoholu nebo v tunách cukru a tuku. Kdo to prožil, docela určitě zalitoval. Energie a peníze se mohou hodit na důvěryhodnější účely, které dávají životu smysl.
(Pokračování)
PaedDr. Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 24, prosinec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Ozdravný pobyt v Poděbradech
UDÁLOSTI
První místa letos putují do Blanska
LIDÉ KOLEM NÁS
Některá přání se mi skutečně vyplnila (Jiří Sálus)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přivřené dveře III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Industriální areál v Dolních Vítkovicích i pro nás
TÉMA
Bez bílé hole
POZVÁNKA
Novinka: Odpoledne se Zorou
Pozvánka na lednové Odpoledne se Zorou
PŘÁNÍ

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.