Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 11, červen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
REPORTÁŽ: Praha a koleje – 150 let (bez dvou)
LIDÉ KOLEM NÁS: Většina práce probíhá „pod povrchem“
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny 6/2023
Máte v plánu zavítat do Brna?
POZVÁNKA: Jedu v medu v Národním zemědělském muzeu
NAPSALI JSTE NÁM: Železniční muzeum Výtopna Jaroměř
POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle? Část čtvrtá, Matku s půlmiliónem dětí chceš opustit?
SPORT: Republikový šampionát jednotlivců ovládli opět moravští kuželkáři!
SOUTĚŽ ZORY: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle? Část čtvrtá, Matku s půlmiliónem dětí chceš opustit?

„CHCI ODSUD“, vzkázal jsem Braillským písmem Arbajtrovi. On však neodpověděl! „Nic se neděje!“ usmál jsem se v duchu. „Potřebuje jen trochu času na rozmyšlenou. Čekal jsem, a myslel na to, jak jsme si podobná psaníčka posílali i jako školáčci. Já se v nich dvořil Andrejce o dvě lavice přede mnou. Už od třetí třídy, a hlavně pak jejím dvěma kaštanovým cůpkům. Podle mě jí už tehdy trčely z hlavy hodně nestydatě. A ta největší erotika? Přistoupit k ní zezadu, sevřít oba cůpky v dlaních, a předstírat, že držím řídítka motocyklu. Věděla to, a když se nikdo nekoukal, sama se zády přitočila. Když jsem ji pěkně pohladil, usmála se, a dala mi ukousnout ze své svačiny. Když jsem byl naopak hrubý a tahal jí za vlasy, vlepila mi facku. Tak mě svou vlastní metodou cukru a biče učila být něžným. Čas plynul, a najednou jsme byli v osmé třídě. Jako první slavil patnáctiny spolužák Viktor. !Přijďte ve čtvrtek ve tři ke mě domů. Uděláme si malý mejdan!“ prohlásil o velké přestávce. Sešlo se nás sedm. A oslava byla bujará.
„Když mi nalejete ještě panáka, vlezu si nahá do skříně, a každý ke mně může přesně na minutu přijít!“ zvolala najednou Viktorova o dva roky starší sestra Marcela. Návrh byl okamžitě přijat. Už za několik dalších vteřin všichni řvali odhodláním znovu, to když k ní do skříně vklouzl první z nás. Jako šestý tam vstoupil Roman, hromotluk, který vážil 120 kilo, a měřil bezmála 190 čísel. Nikdo mu neřekl jinak než „hroudo“. Těžko uvěřitelné, ale stihl se uvnitř skoro svléknout. Jenže i jeho minuta rychle uplynula. Vylézal dosti neochotně, a také neohrabaně. „Bác!“ břinkla najednou jeho hlava prudce do věšáku na ramínka. Marcela se lekla, vykřikla, a jejím tělem prolétl vůlí neovladatelný pohyb. Bleskurychle natáhla nohu, Roman, ještě omámený úderem, o ní zakopl, a vylétl ze skříně na koberec. Guma trenýrek se mu svezla od kolen, a nyní obepínala kotníky. A jak padal, povytáhl ze skříně i Marcelu. Její tělo z ní čnělo od pupíku dolů. V témže okamžiku se ve dveřích objevili Viktorovi rodiče. Jako sedmý gratulant jsem se toho dne do skříně už nepodíval. Stejně bych nešel! Krčil jsem se celou dobu v koutku u jiné skříně, a příšerně se styděl. Dokonce i za všechny ostatní. „Mohl bych ale navrhnout Andrejce, aby se se mnou po vyučování zavřela třeba v šatně!“ zasnil jsem se, už doma ve své posteli. Jenže když jsem druhého dne ráno plný očekávání vstoupil do třídy, všechno už věděla. A dodnes se mnou nemluví.
A teď mlčel i Arbajtr. Jsem trpělivý termit, ale teď mi každá další vteřina připadala jako věčnost. „Prásknul tě!“ projela mi hlavou děsivá myšlenka. Bylo to jako šlehnutí bičem. Rozklepal jsem se strachy. Za okamžik si pro mě přijdou vojáci! Vyvedou mě z komůrky v okovech, přímo před vojenský tribunál! Obviní mě z pokusu o útěk, a Velín mě nechá zastřelit. Nebo mě Vybíral promění v dělníka na vynášení odpadků! Ve vojáka do první linie! A Arbajtr, který je s těmi dvěma dávno spřažen, mi nechá ušít plenkové kalhotky. Dvacetkrát prostřelené kulkami ze samopalu! Jen aby se mi vysmál! „Proč stále mlčíš, ty mizero?“ spílal jsem mu. „Příliš jsem ti důvěřoval! Vydal jsem se ti do rukou, a ty...!? – A co sis myslel? Troubo!“ obrátil jsem svou zlobu náhle proti sobě. „Že přistoupí na tvoji hru? Zrovna on? Vždyť je v úplně jiné pozici! Zcela opojen mocí! Žádná práce se tu nevykoná bez jeho vědomí! Jen on rozhoduje, kolik chodeb se v termitišti vybuduje, kolik vypěstujeme potravy, kolik si jí přineseme, dokonce i to, kolik kdo sní! Vlastně sežere?! Však jsme přece zvířata!“ Zbytek mého života se zdál být k nepřežití. Držel jsem si hlavu v dlaních, a potichu nadával.
Vtom se ozval jakýsi šelest! Jako když se někdo pohybuje ze strany na stranu. Leknutím jsem nadskočil tak prudce, až mi při dopadu na zem zarachotily pahýly krovek. Rychle jsem se ale vzpamatoval, a zaťal ruce v pěsti, abych se mohl bránit. Do komůrky se ale nikdo nedobýval. „A kudy by se sem asi dostal, když má žena ucpala zadečkem vchod?“ uchechtl jsem se. „Stejně tak, jako já nemohu ven, nemůže nikdo k nám! Tak čeho se bojím?“ Trochu jsem se uklidnil. „Přijdi k nám zvečera, až budu svlečená!“ zazněla náhle tichá melodie lidové písně. Zpozorněl jsem a naslouchal. Přesně tuhle si tehdy ve skříni zpívala Marcela. Teď si ji broukala Magda. Právě se probudila, a oznamovala konec pauzy. Nastoupil jsem k výkonu povolání. Šelesty neutichaly. Naopak, stále více mě vyrušovaly. Že by se vojáci probourávali do komůrky jinudy?
Magda snesla a pojmenovala nějakých 700 vajíček, pak ale najednou ztichla, a znovu usnula. A tentokrát jsem zaslechl zcela zřetelné poklepání na stěnu, za níž byla Arbajtrova komůrka. Přistoupil jsem k ní. „DEJ SEST NOHOU DO VSECH OTVORU!“ zněl jeho vzkaz. Už jsem si kasal rukávy, ale pak jsem zaváhal. Není to léčka? Písmeno, které by se skládalo ze všech šesti bodů, přece neexistuje! Nebo ho jen neznám? Ale Arbajtr odpověď nežádá! Chce jen, abych vložil všechny nohy do otvorů! Jenže co když mi je všechny na druhé straně spoutá? Úplně mě tím znehybní! A mé tělo shnije přilepené k vlhké stěně! Při té představě mi naskočila husí kůže.
„DEJ VSECH SEST NOHOU DO OTVORU!“ napsal znovu Arbajtr. Přiložil jsem k jedné z děr ucho, a dlouho pečlivě poslouchal. Bylo tam naprosté ticho. Pak ale znovu zarachotily Arbajtrovy nohy: „PRESTAN SMIROVAT A UDELEJ CO TI RIKAM!“ Musel jsem se rozhodnout! „Jsi přece král!“ šeptal mi můj vnitřní hlas. Ale já cítil, jak se i on zajíká a chvěje. „Nuže dobrá!“ přerušil jsem ho vlastním, mnohem rozhodnějším hlasem, a konečně se odhodlal. Pevně jsem se zaklesl nohama v otvorech, a mírně zdvihl ze země zadeček. Náhle to ve stěně příšerně zaskřípalo. Přesně mezi třemi páry mých nohou. Jakoby mě někdo chtěl v těch místech podélně rozpárat! Navíc nožem, který ani nepovažoval za nutné nabrousit. Chtěl jsem vykřiknout, ale z hrdla mi unikl je jakýsi polohlasný skřek. Pak stěna na obou stranách mého těla pukla, a já se spolu s ní začal pomalu otáčet.
Co se vlastně stalo? Arbajtr ve stěně, která přepažovala naše komůrky, vyrobil otáčecí dveře, nebo, chcete-li, turniket. Jak? Do stěny na své straně, mezi otvory 1, 2, 3, a 4, 5, 6, nejprve vydlabal svislou úzkou rýhu. Musel si počínat velmi opatrně, aby se k nám neproboural. Do rýhy vložil dlouhou úzkou tyč ve tvaru válce, a její horní i spodní konec upevnil do ložisek tak, aby s ní mohl otáčet. Potom tyč na své straně zazdil, a po obou jejích stranách, vpravo i vlevo, vyřezal do stěny dva přesně stejné obdélníky. Odtud ty pravidelné šelesty. Teď stačilo, aby otočil turniketem, a přetočil mě do své komůrky. Přesněji řečeno, stačilo by to! Jenže skřípot nepromazaného turniketu náhle probudil mou ženu.
„Ty padouchu nedobrý, nestvůro bezohledná!“ Ozval se její křik plný hněvu. „Takhle ty si představuješ otcovství a rodičovství? Takhle přistupuješ ke své ženě? Matku s půlmiliónem dětí chceš opustit!?“ „A kolik dětí jsi už vychovala? A kolik jsi jich vlastně vůbec viděla?!“ bránil jsem se. Neposlouchala mě. „Tam nahoře bys, ty všiváku, platil, až bys zčernal! Miliónové alimenty by ti napařili! A všechny bys je musel uživit!“ „S královským platem bych to jistě zvládl!“ vyrazil jsem sebejistě do protiútoku, ale Magda ho okamžitě odrazila: „Zrovna tebe by to nechali dělat! Takového kašpara nezodpovědného! Ale já už si s tebou poradím! A vyřídím to s tebou, můj milý, velmi rychle! Jednoduše ti rozbiju hubu!“ Byl jsem pevně zaklesnutý do otvorů pro Brailla, a v tu chvíli prakticky bezbranný. Magda se ke mě rozeběhla se zaťatými pěstmi, a opřela se o turniket. Tím však udala událostem poněkud jiný, a dlužno říci, že velmi rychlý spád.
Očekával jsem ránu, ale namísto ní jsem uslyšel ďábelský smích. To královna zvedla zadeček, a uvolnila vchod do naší komůrky. Teď v něm stála četa dělostřelců. „K čertu s nimi!“ odplivl si Velín. „Zničte je! Ať už je tady nevidím!“ Pak škrtl sirkou, a plamen přiložil k zápalné šňůře, jež vedla k dělové kouli napěchované střelným prachem. Termit, který ji držel, ji bez rozpaků vhodil Magdě za zadeček. „Dítě nevděčné, takhle ty ctíš otce svého i matku svou?“ hlasitě ho napomenula. Nevychovaný synek se ale jen zachechtal, a spolu s ostatními zmizel v podzemní chodbě. „Vlastní dítě, a taková neúcta! Tohle kdybych mámě udělala já, přerazila by o mě vařečku. Tři dny bych si na zadek nesedla!“ lamentovala hlasitě. „Mlčte, královno!“ okřikl ji důrazně Arbajtr. „Teď dobře poslouchejte, a dělejte jen to, co vám nařídím! Jen tak se zachráníme!“ „Jasně!“ přisvědčila Magda, a skutečně ztichla. „Otočte se, zdvihněte tu syčící kouli, a podejte mi ji! Skvělá práce!“ pochválil ji. „A teď svým zadečkem opět ucpěte vchod!“
Na moment zaváhala, ale pak rychle odsekla: „To tak! Já odstoupím od turniketu, a ty mi otočíš manžela. Dokud nedostane nakládačku, z komůrky neodejde!“ Zápalná šňůra hrozivě syčela, a nervozita se dala krájet. „Arbajtre, dej dělovou kouli k sobě do komůrky!“ přikázal jsem mu. „Pak do ní přetočíš i mě, a ty s Magdou zůstaneš tady! Je to královský rozkaz!“ „Ach jo!“ povzdechla Magda, a rezignovala. Pustila turniket, a zabořila svůj zadeček do východu z komůrky. „Aú!“ vykřikl bolestí i zděšením Velín, který se sem potají vrátil, a sledoval, jak se situace vyvine. Spokojeně jsem se usmál: „Pro tebe se, ty holomku, vyvinula tak, že ti Magda obtiskla svůj zadeček přímo do obličeje! Určitě ti do něj udělala pořádně hluboký dolíček!“ Řekl jsem to nahlas, a po dlouhé době jsem opět uslyšel Magdu, jak se hlasitě směje. Pohotově zareagoval i Arbajtr. Bafnul dělovou kouli, a okamžitě s ní zmizel ve své komůrce. Netrvalo to ani deset vteřin, a byl zpátky u nás. „Tak to bychom měli!“ pravil spokojeně. „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá! A vy si ucpěte uši!“ Jakmile to dořekl, ozval se strašlivý výbuch. Ne však u Arbajtra, ale někde za Magdou, v přístupové chodbě do královské kobky. Ta se otřásla v základech, a mě na bolavé tykadlo spadlo několik kamínků.

Pokračování

Jiří Petr

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 11, červen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
REPORTÁŽ
Praha a koleje – 150 let (bez dvou)
LIDÉ KOLEM NÁS
Většina práce probíhá „pod povrchem“
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny 6/2023
Máte v plánu zavítat do Brna?
POZVÁNKA
Jedu v medu v Národním zemědělském muzeu
NAPSALI JSTE NÁM
Železniční muzeum Výtopna Jaroměř
POVÍDKA
Chtěl jsem to opravdu takhle? IV. část
SPORT
Republikový šampionát jednotlivců ovládli opět moravští kuželkáři!
SOUTĚŽ ZORY
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.