Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 11, červen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
REPORTÁŽ: Praha a koleje – 150 let (bez dvou)
LIDÉ KOLEM NÁS: Většina práce probíhá „pod povrchem“
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny 6/2023
Máte v plánu zavítat do Brna?
POZVÁNKA: Jedu v medu v Národním zemědělském muzeu
NAPSALI JSTE NÁM: Železniční muzeum Výtopna Jaroměř
POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle? Část čtvrtá, Matku s půlmiliónem dětí chceš opustit?
SPORT: Republikový šampionát jednotlivců ovládli opět moravští kuželkáři!
SOUTĚŽ ZORY: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

REPORTÁŽ: Praha a koleje – 150 let (bez dvou)

Nebo také 200 let bez pěti, to když budeme počítat nákladní dopravu, nikoli městskou. Já vím, že to sem nepatří, ale třeba vás to bude také zajímat. Podle serveru Praha.eu „druhá nejstarší železnice v kontinentální Evropě byla dnes zaniklá koněspřežná dráha z Dejvic do Křivoklátských lesů. Začala se stavět v roce 1828 a do lesů se propracovala o pět let později. Pozoruhodností bylo, že nesloužila k dopravě osob, ale nákladu, a že z Veleslavína na konečnou na Brusce jezdily vagony samospádem. V roce 1863 z ní vznikla Buštěhradská dráha (už se jezdilo na páru) tak jak ji v podstatě známe dodnes. Jen pro pořádek, první dráha tohoto typu na evropském kontinentě (mimo Velkou Británii) byla dráha České Budějovice – Linec.
V době, kdy Buštěhradská dráha s parní trakcí vznikala, chybělo do začátků pražské MHD (to je také výpůjčka z dneška, tehdy se jednalo o jiné názvy, v tu chvíli konkrétně o tzv. „koňku“) dvanáct let…
Dne 23. září 1875 totiž poprvé vyjela do ulic Královského hlavního města Prahy koněspřežná tramvaj (tehdy asi tramway, ale lidově koňka). Trať vedla od rozestavěného Národního divadla do Karlína. Za dalších osm let se začalo s urychlenou výstavbou – 1883–1885, tedy za dva roky (!) byla hotová celá síť koňky, konkrétně 18,875 km; provozoval ji Belgičan Eduard Otlet. V roce 1891 byla Praze představena verze bez koní – elektrická tramvaj Františka Křižíka vedla nejprve z Letné (někde před dnešním Národním technickým muzeem) do Stromovky. Pět let nato už byla Praha propojena základní sítí kolejí, v roce 1897 vznikly Elektrické podniky královského hlavního města Prahy, dnes Dopravní podnik hlavního města Prahy. V roce 1905 byla celá elektrifikace i dosavadní koňky dokončena, poslední linka koňky vedla přes Karlův most, a tam se s ní také Pražané téhož roku rozloučili.

Hurá do muzea
Nechce se mi věřit, že ti dva vycpaní koně, zapřažení do prvního exempláře, který při vstupu do haly uvidíte, by mohli tuto událost pamatovat. Prý také nepamatují, ale kdy se tihle dva odebrali do koňského nebe, jsem se nějak zapomněl zeptat. Ono mi to nepřišlo ani moc vhodné, protože otázky se na našeho průvodce začaly sypat z auditoria účastníků, ještě než vlastně stačil zahájit výklad. Možná to bylo i tím, že jsme skoro všichni čekali přes hodinu vedle vrátnice bývalé vozovny Střešovice, neb většina z účastníků přišla skoro hodinu před stanovenou dobou srazu. To se ale vyrovnalo, neboť naopak ti poslední přišli ještě o dobrou čtvrthodinku později, a skoro polovina přihlášených nedorazila vůbec. Naštěstí. I s tuctem účastníků totiž byla atmosféra občas „jak v židovské škole“ (tak to říkala moje babička, ta ještě o politické korektnosti neměla ani tušení). Pravda je, že se bylo na co ptát a pochopitelná byla i snaha osahat si co nejvíce dostupných exponátů.
Mně osobně by se moc nechtělo hladit si bůhvíjak dlouho mrtvé koně, i když preparátor odvedl skutečně skvělou práci. Ale rozumím těm ze skupiny, kterým prsty nahrazují oči. Hmatové zážitky – a o tom není třeba pochybovat – měly nejspíš stoupající estetickou hodnotu. Materiály na restaurovaných exponátech měly vlastně všechny přinejmenším původní, možná i vyšší kvalitu zpracování. Dřevěné součásti vozů, ošetřené kovové celky, nátěry, to vše se renovovalo původními postupy a originálními barvami. Mimochodem – až na malé výjimky byly všechny exponáty, myslím vozy tramvají i trolejbusů, vyvedené v barvách, které nosí i ty dnešní. Tedy pokud se nenechají za mrzkou úplatu zhyzdit celoplošnými reklamami. Sice ty reklamy, jak si všimli i někteří z nás, byly součástí vozového parku již od samého začátku jejich putování ulicemi Prahy, ale tak nějak decentněji. Třeba jako límec na střeše vozu, který trochu kryl nasazení sběracích tyčí s pružinami. Pantografy, které tyhle tyče nahradily, jsou záležitostí tuším až let šedesátých minulého století.

Petr Mašek – autor nápadu, hybatel a financiér
Myšlenka na návštěvu Muzea městské hromadné dopravy v Praze má už minimálně věk pro zápis do školky. Petr tehdy přišel s tím, že udělal nějakou práci pro Dopravní podnik, a namísto honoráře, kterého se zřekl, si vybral protiplnění v podobě návštěvy muzea, projížďky Prahou v historické tramvaji a také exkurzi do depa metra i s jízdou původním vlakem ze 70. let. Pro skupinu zájemců. Nějakou dobu trvala administrativní válka, protože některé kroky prostě nelze udělat na úrovni (ne zcela svéprávné, nejspíš) redakce, ale nakonec se podařilo. Pak jen přečkat karanténní šílenství a hle, letošní desátý máj nás potkal v místech, kam léta zajížděly všechny ty tramvaje uložit se k spánku, případně nechat se opravit. Podle průvodce, a tomu se dá věřit, jeden každý z nynějších pracovníků depa-muzea je do tramvají a trolejbusů a také autobusů blázen. Proto také úplně všechny exponáty, které mají kola, a mají tudíž být schopné jezdit, také jezdí! Třeba samostatný elektromotor z dob páně Křižíkových hned na začátku prohlídkového okruhu vlevo. Anebo také salónní motorový vůz č. 200, který se i barevně vymyká – je hráškově zelený a zlatý. Je z roku 1900, kdy vyhrál první cenu ve své kategorii na světové výstavě v Paříži a poté sloužil jako vyhlídkový a reprezentační pro potřeby magistrátu Prahy. Odtud „primátorský“; má tři otce. Vyroben byl ve smíchovské továrně Františka Ringhoffera. Společnost se tímto výrobkem prezentovala na pařížské Světové výstavě a po jejím skončení jej předala Praze.
Na bočních stranách tramvaje se nacházela vždy dvě velká, pevně osazená secesní okna. Mezi nimi a po jejich krajích byla okna menší, která se dala úplně stáhnout. Klíčové je ale slovo secesní – v tomto slohu je řešený celý exteriér, který navrhl druhý z otců – významný architekt nejen té doby Jan Kotěra. A třetím jménem mezi velikány konce devatenáctého a začátku dvacátého století, který dodal tramvaji motory (2x18,4 kW, 600 V), byl František Křižík. Secesní ladění celého vozu dokreslují též detaily navržené týmž Kotěrou: podoba klik, kování, zadních stran schodů nebo tepaný podklad pod znakem hlavního města. Slovem – nádhera!

Praha jako kulisa je podmínkou
Opět s omluvou těm, kdož nevidí vůbec, ale třeba se dá – po hmatovém vstřebání mapy města a několika haptických modelů budov, Hradu a dalších, plus právě těch detailů i celků v muzeu – vnímat i fakt, že to, co vnímáme jako samozřejmost, je zároveň estetickým celkem. Autor reportáže pamatuje dobu, kdy sice fasády domů nebyly právě v kondici a chyběl i Tančící dům a pár dalších moderních staveb, ale kdy také Prahu brázdily prakticky všechny typy tramvají, které dnes už potkáte právě jen v muzeu. A tak se mi nedivte, že jsem se vrátil o půlstoletí zpátky časem. Zas nade mnou cinkal zvonek zhoupnutý průvodčím ve vlečňáku tak, že zatáhl za koženou šňůru, zas mu odpověděl stejný zvonek z motorového vozu (ten v našem případě rozezněla průvodčí Kája s vlasy barvy ticián) a energicky ukončil sérii nášlapný zvon pod řidičem – jedeme! A jelo se: ze Střešovic přes Brusnici a Klárov na náměstí Jana Palacha, odtud kolem Právnické fakulty přes Čechův most na most Štefánikův. Vedle dnešního portálu Letenského tunelu kdysi začínala jedna ze dvou pražských lanovek. Tahle vedla na Letnou, a zatímco její již třikrát přestavovaná sestra stále dopravuje lidi z Újezda na Petřín, tahle chuděra skončila po pár letech, kdy ji vystřídal první eskalátor v Praze. Ani ten však neměl dlouhý život.
Tramvaj pokračuje dál ulicí Revoluční, kolem obchodního domu Kotva, mnohem menšího a staršího, než je protější Paládium, ale o to architektonicky zajímavějšího. Na stanici Masarykovo nádraží dva z účastníků vystupují, a já se přesouvám do vlečňáku, k panu průvodčímu Dohnalovi. O něm se dozvídám, že je aktuálně nejstarším pracovníkem Dopravního podniku – 81 let. V podniku je nepřetržitě od roku 1966. Ale o něm někdy jindy, i tento příběh však stojí za zaznamenání.
V rozhovoru s tímto pamětníkem pamětníků se přes Václavské náměstí a Myslíkovu ulici dostáváme na Moráň, a pak již Spálenou ulicí na Národní, na Újezd a přes Malostranské náměstí po Chotkově silnici zpět do vozovny. Závěrečný potlesk patří nejen řidiči a oběma průvodčím, ale také oběma tramvajovým vozům – motorovému a vlečnému, a rozhodně také Petrovi Maškovi. Díky za zážitek.
Václav Senjuk

PS: A nezapomeňte! Na podzim bude Metro Kačerov! Sledujte nás – informace budou v Zoře a Naší šanci.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 11, červen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
REPORTÁŽ
Praha a koleje – 150 let (bez dvou)
LIDÉ KOLEM NÁS
Většina práce probíhá „pod povrchem“
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny 6/2023
Máte v plánu zavítat do Brna?
POZVÁNKA
Jedu v medu v Národním zemědělském muzeu
NAPSALI JSTE NÁM
Železniční muzeum Výtopna Jaroměř
POVÍDKA
Chtěl jsem to opravdu takhle? IV. část
SPORT
Republikový šampionát jednotlivců ovládli opět moravští kuželkáři!
SOUTĚŽ ZORY
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.