Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 7, duben 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
Nevídaná píseň v národním finále
Návštěva Valašské pražírny
LIDÉ KOLEM NÁS: Velké plus je, že mohu účinněji pomoci
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny SONS 4/2023
POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle?
Část první, proměna
POZVÁNKY: Návštěva Muzea MHD v Praze
Jinonická vrtule
Májová bylinková vycházka
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara
SPORT: Bronzový úspěch českého showdownu

Část první, proměna

Spolu s Magdou žijeme už nějakých dvacet let. Bohužel v bezdětném manželství, navzdory tomu, že jsme si oba přáli čtyři děti. Jestli se ještě snažíme? Jistěže! Jenže mé spermie asi trpí strachem z proniknutí. A bičík, který jim má usnadnit pohyb k vajíčku? Zřejmě si s ním potají drbou hlavičku. Ale to jsem kapku odbočil. Naše životy spojila věda. Oba totiž pozorujeme termity. Ano, ten drobný sociální hmyz, který vám sežere dřevěný dům i s betonovou podezdívkou, a potom vypustí tunu skleníkových plynů. Magda u nich obdivuje způsob života a věrnost jejich královského páru. A já? Pokud právě nezbodli pět deka betonu, mám je nejraději grilované. Ach ano! Málem bych na ně zapomněl. V laboratoři s námi pracují i tři kolegové, Velín, Arbajtr a Vybíral, všichni shodou okolností Josefové.
Život v brazilském termitišti jsme s Magdou pozorovali i toho osudného dne. Bylo krátce po poledni. Právě jsme si udělali malou přestávku, převlékli se do plavek a vystavili svá těla slunci. Jenže to znenadání zmizelo z oblohy a vše pojednou zahalila neproniknutelná tma. V dalším okamžiku ji pak prosvítilo světlo tak prudké, že mě zcela oslepilo. Dopadl snad na Zemi smrtící meteorit? Nebo si naši planetu přitáhlo svou gravitací Slunce, a teď ji vcucne? „A proč ne?“ usmál jsem se. „Stejně kolem něho kroužila jako chtivý nápadník. A pak, moje žena se mnou konečně přestane řešit, co si vezme zítra na sebe. Ač zneklidněn, bezděčně jsem se znovu usmál, a pevně ji uchopil za ruku.
Mé uši i hlavu doslova provrtával ostrý hvízdavý zvuk. Jako když se k vám blíží obrovská zuřící sršeň. Za okamžik už nenávistně bzučela nad našimi hlavami. Polilo mě horko. Začala totiž zvolna klesat. „Obludo!“ vykřikl jsem. „Chceš z nás udělat škvarkovou pomazánku? Nabodnout na žihadlo, nebo rozdrtit v kusadlech? A můžeme si vybrat?“ Má slova zapůsobila! Znenadání totiž zavládlo hrobové ticho. A zhaslo i to příšerné světlo. Chtěl jsem se rozkoukat, ale ať jsem se snažil sebevíc, viděl jsem jen mlhavě šedé termitiště dole, a modré nebe nahoře. Můj zrak, navíc, jako by postupně vyhasínal. Náhle mě sevřely dvě mocné silné ruce. „Zemřu tedy zmačkáním, zmuchláním a zahozením!“
Ale mýlil jsem se! Další dva páry menších rukou mi jen svlékly plavky, a polily tělo kysele páchnoucí tekutinou. Příšerně to svědělo, ale podrbat jsem se nemohl. Cítil jsem, jak má kůže rohovatí, a mění se v krunýř. Pak mě označkovali tlustým fixem. Dvě tečky na hlavě, kroužek po obou stranách trupu mezi ramenem a kyčlí, tečku v podbřišku, kroužek na hýždích, a dvě přerušované čárky na zádech. Všechna ta místa poté prosvítili sytě červeným světlem. A pak? Sevření konečně povolilo. Znovu mnou projel svíravý pocit smrtelné úzkosti. To když se sršeň znovu rozzuřila. Ale netrvalo dlouho a její bzukot zanikl v letním vánku a štěbetání ptactva. Byli jsme volní!
Zhluboka jsem vydechl, a otřel si zpocené čelo. „Proboha!“ Vykřikl jsem zděšením! Z hlavy mi trčely dva silné a ošklivé pahýly. Na další detail mě upozornila moje žena. Už před chvilkou pustila mou ruku, a zálibně zkoumala útvar, který vyrostl v mém podbřišku. Tuhý výčnělek, jež připomínal hadici, a na poklep zněl dutě. Po těle mi vyrazil studený lepkavý pot. „Jsem to ještě já?“ Rozklepanýma rukama jsem začal své tělo zkoumat důkladněji. „To je snad zlý sen!“ Na hlavě mi vyrostla tykadla, na bocích třetí pár končetin, a zadek mi protáhli skoro ke kotníkům.
Najednou se odněkud ozvaly známé hlasy: „Vaše veličenstvo, prosím, račte!“ „Arbajtre, Velíne, Vybírale! Jste to vy?“ zeptal jsem se udiveně. „Co tady děláte?“ „Vaše startovací rampa je připravena!“ „No a...?!“ „Váš let králů může začít!“ Věděla snad Magda víc než já? Usmála se totiž, vzala mě za ruku a svým nejmilejším hlasem pravila: „Pojď, můj milý, a neboj se!“ Vystoupali jsme po nerovných hliněných schodech na širokou udupanou plošinu. „Teď vzlétneme! A tam, kam dopadneme, nám Arbajtr vybuduje nový domov.“ Vycucli snad té ubohé ženě mozek? Lítostí mi vyhrkly slzy. Ze soucitných myšlenek mě ale vytrhla pořádná facka. Zavrávoral jsem, a málem spadl z plošiny. „Odpusť!“ vzdychla Marta: „Už mávám křídly. Nechtěla jsem tě uhodit.“ „Běž se svými křídly do...!“ Větu jsem ale nedokončil. „Prásk!“ druhá facka mě téměř omráčila. „Přestaň se tu motat, a postav se proti mně!“ nařídila mi už mnohem důrazněji. „Táák! A teď roztáhni ty svoje! Křídla přece! Mávej! A pevně mě drž! Pravou střední kolem pasu, levou horní za ruku! Jako při tanci!“
Od země jsme se odlepili hned prvním mávnutím. Při třetím se nám do křídel opřel lehký vánek, ujal se našich těl, a začal nás zvolna unášet. Vydechl jsem úžasem, zavřel oči, zasnil se, a zcela omámený šeptal Magdě do ucha: „Kam se vydáme, má milá? Vzhůru k nebesům, nebo snad za nějakou exotikou? Stačí si vybrat, a správně nastavit křídla větru. Jsme dvě letadla! Ještě nikdy jsem se necítil tak šťastný a svobodný.“ A na důkaz svého tvrzení jsem radostí začal bzučet. Nejdříve mlčela, a pak se přidala. Uznale a láskyplně jsem jí pohlédl do očí. A strnul jsem! V husté mlze jsem zahlédl jen obrysy jejího obličeje. Shlédl jsem dolů k nohám. Úplně zmizely! „Co se stalo? Oslepl jsem snad? Kam a proč vlastně letíme? A nemůžeme se zřítit?“ Strachem jsem svá křídla rozkmital tak prudce, až mě rozbolela záda.
A pak? Zlověstně to v nich zapraskalo. Náhle jsem ztratil rovnováhu. Půlka mého těla se stala neovladatelnou, a táhla mě neomylně dolů, k zemi. Jakoby mi na všechny pravé nohy pověsili těžké závaží. Zběsile jsem se pokoušel všema šesti šlapat vzduch, ale marně! Naše těla se začala otáčet okolo sebe, a ve spirále klesala k zemi. Oba pohyby zvolna nabíraly na rychlosti. „Konečně!“ vzdychla štěstím Magda. „Tanči, můj milý! Roztáčej mě dokolečka! Víc! Ještě víc!“ „Zbláznila ses? Odlomilo se mi pravé křídlo! Řítíme se k zemi a za okamžik se o ni roztříštíme!“ Nevnímala mě! Jen divoce a svůdně tančila. Svými třemi páry nohou střídavě a rytmicky objímala mé tělo. Náhle se prudce přitiskla, a vášnivě mě políbila. Zvedl jsem zadní i prostřední nohy, abych si ji přidržel, a mohl udávat rytmus bubnováním do jejího krunýře. Ona se ale stihla pustit, a tančila ještě divočeji. Držela mě teď jen střední levou, a zbývajícími pěti šlapala vzduch v rytmu swingu.
V jednu chvíli se jí odlomila obě křídla. Nevnímala to a tančila o to divočeji. A moje levé křídlo? Ukopla mi ho! Během otáčky a výkopu levé dolní. Křičela mi přitom do ucha „No more, no more, no more!“ Kdyby snad někdo nevěděl, je to refrén rokenrolu „Hits a road the jack“ od Raye Charlese. Naštěstí to bylo těsně nad zemí. „Bác!“ dopadla naše těla s hlasitým žuchnutím. Arbajtr už na nás čekal. Jak ale mohl vědět, kam dopadneme? To nevím!
pokračování

Jiří Petr

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 7, duben 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Nevídaná píseň v národním finále
Návštěva Valašské pražírny
LIDÉ KOLEM NÁS
Velké plus je, že mohu účinněji pomoci
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem (dokončení)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně právní poradny SONS 4/2023
POVÍDKA
Chtěl jsem to opravdu takhle?
Část první, proměna
POZVÁNKY
Návštěva Muzea MHD v Praze
Jinonická vrtule
Májová bylinková vycházka
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara
SPORT
Bronzový úspěch českého showdownu

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.