ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 107, číslo 7, duben 2023

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


Obsah

ÚVODEM

STALO SE
Přehledně
Nevídaná píseň v národním finále
Návštěva Valašské pražírny

LIDÉ KOLEM NÁS
Velké plus je, že mohu účinněji pomoci

V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem (dokončení)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně právní poradny SONS 4/2023

POVÍDKA
Chtěl jsem to opravdu takhle?
Část první, proměna

POZVÁNKY
Návštěva Muzea MHD v Praze
Jinonická vrtule
Májová bylinková vycházka
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara

SPORT
Bronzový úspěch českého showdownu

#
ÚVODEM

Milí čtenáři, prozradím teď něco málo z redakčního zákulisí. Na jedné schůzce, kde se probírala současná situace časopisu Zora a vyhlídky do budoucna, padl tento návrh: Co kdybychom časem rozsah Zory výrazně zvýšili? Přiznám se, že v té chvíli se mi tento nápad nezdál pro nejbližší měsíce realizovatelný.
A ejhle, uběhlo sotva pár týdnů, a už by se mi to hodilo. Kdyby tak Zora měla aspoň o dvacet stránek víc, nemusela bych teď přemýšlet, který text odložit na příště, a co se tedy naši čtenáři dozví až zase v následujícím čísle.
Nebudu tedy plýtvat kapacitou ani na úvodní slovo. Snad byla moje volba správná a vás letošní sedmé číslo svým obsahem potěší, pobaví, nebo třeba i naláká na zajímavou akci.
Daniela Thampy

#
STALO SE: Přehledně

Kdo se od října těšil na jaro, má ho tu! O posledním březnovém víkendu přijde i změna času. Naše hodinky si v neděli 26. 3. posuneme o hodinu vpřed. Letní čas chtěl zavést už zakladatel USA Benjamin Franklin v roce 1784, ale poprvé se tak stalo až za první světové války. V ČR se čas pravidelně mění od roku 1979. Máte rádi jarní úklid? Jeho tradice sahá zřejmě až k perskému svátku Nového roku. A kolébka aprílových žertíků? Tu zase hledejme ve Francii. Lidé tu už od roku 1564 slaví "poisson d'avril". Hlavně děti vyrábějí rybu z papíru a lepí ji na záda nic netušících kolemjdoucích.
Na okamžik nahlédněme i do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 26. 3. 1944 zemřel Antonín Mráček, učitel v Klarově ústavu a později ředitel Ústavu pro nevidomé v Praze. 1. 4. 1829 se narodil holandský hudebník a chrámový varhaník Sipke Arriens Appel. Ve své době byl považován za nejlepšího holandského varhaníka. Napsal několik drobnějších hudebních skladeb a písní. A 3. 4. 1799 se narodil Josef Antonín Doležálek, učitel Ústavu pro nevidomé v Praze a zastánce myšlenky, aby nevidomí mohli navštěvovat školu ve svém bydlišti.
Co se děje v našich oblastních odbočkách? Jarčina opavská kreativní dílna se už nesla v duchu Velikonoc. Pod vedením lektorky Zuzany Adamczykové si klienti zkusili zdobení kraslic voskem a všichni ho prý bravurně zvládli. Ve spolku žen byl už tradičně přítomen i pan Jindřich, který v dílně objevuje své tvůrčí schopnosti. Opavští navštívili také útulnou kavárnu U Halky na Popské ulici v Opavě. Příjemně strávili dopoledne s kavárníkem panem Valentou a dozvěděli se spoustu zajímavostí o čaji a kávě.
Užíváte pravidelně léky? Opavští informují o limitech pro vracení doplatků za ně. Limit spoluúčasti na doplatcích je stanoven pro kalendářní rok, a to ve výši 1000 Kč pro děti mladší 18 let, 500 Kč pro seniory nad 70 let a 500 Kč pro osoby, které jsou poživateli invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Tuto skutečnost je ale třeba doložit kopií rozhodnutí o invalidním důchodu. K doložení postačuje prostá kopie rozhodnutí. K doložení naopak nejsou dostačující průkazy ZTP a ZTP/P. Více na zpmvcr.cz.
Český rozhlas ve Zlíně nabídl představitelům Aktiv klubu SONS Dagmar Filgasové a Vojtěchu Železníkovi zážitkovou akci, tanec vedený profesionálními tanečníky. Velmi to uvítali, neboť podobnou aktivitu zřejmě plánují pro další členy Aktiv klubu. Ve dvou sálech hotelu Zlín hrála skvělá taneční hudba a v rautovém zázemí také cimbálová kapela. Zážitkem byla potřeba Dagmar a Vojty dozvědět se více o prostředí, oblečení, výzdobě i aktivitách v průběhu plesu. Prý jsou tak vypovídaní na dlouhou dobu dopředu. Rozhlasovou reportáž si poslechněte na zlin.rozhlas.cz.
Kroměřížská Květná zahrada přilákala na tradiční výstavu kamélií, letos na téma „Kamélie v evropském umění“. Přerovští se tu dozvěděli třeba to, jak a proč vznikly skleníky. Na vyšší společenské úrovni bylo prý velmi módní mít takový prostor k setkávání. Také sledovali ořezávání několikametrových stromů speciálními nůžkami na vysokozdvižném rameni. Po obědě navštívili modernizovanou interaktivní expozici Karla Kryla. Zlínské provedl po zahradě Petr Hudec. Popovídal i o zdejším nejslavnějším rodákovi Maxi Švabinském, jehož mnohá díla byla inspirována právě návštěvami zahrad. Společný oběd si dali ve zdejším pivovaru Černý Orel. Poté ještě stihli navštívit místní čokoládovnu. A v zahradě se líbilo i vsetínským. Různě barevné i voňavé květiny, a proto byl důležitý jejich slovní popis. Nevidomí byli naváděni k osahání a očichání květů. Průvodkyně jim popsala skleníky, jejich prostor, výšku i části, kterými se v létě vyvážejí velké rostliny ven do zahrady. Představila rovněž speciální nástroje na tvorbu měděných obrazů. Návštěvu i oni zakončili v pivovaru Černý orel na Velkém náměstí. Jeho majitel jim podal k ochutnávce 3 vzorky piva, podrobně popsal jeho výrobu a ukázal různé druhy chmelu, které klienti mohli prozkoumat hmatem, očichat i ochutnat.
Na klubovém odpoledni v Kroměříži navštívila místní klienty pracovnice Knihovny Kroměřížska Petra Ježíková. Seznámila je s možnostmi, jak udržet mozek v kondici a jak pravidelně trénovat krátkodobou i dlouhodobou paměť. Všichni si procvičili svou paměť čichovou, hmatovou i sluchovou.
Jak probíhaly první týdny roku 2023 v Olomouci? Hlavně v lednu byly vytížené administrativou. Nové projekty i vyúčtování těch předchozích. Organizovali ale také různé akce, Klub kutilů, Pamatováček, bowling nebo salsu. Při čtvrtečních setkáních byli na návštěvě u kapucínů, uspořádali besedu se sběratelem betlémů, literární okénko s prakticky nevidomou autorkou, únorové hrátky, besedu o novinkách v prodejně Tyflopomůcek, povídání na téma písně národů světa či vzdělávací besedu o prof. Vejdovském. Vydařené byly i Lednové „Zpívánky“.
A pojďme do Čech. Táborští při svém setkání trénovali čtení braillského textu na krabičkách léků. Poté si prohlédli reliéfy korunovačních klenotů a Pražského hradu. A aby dali hmatu na chvilku přestávku, nahlédli trochu pod pokličku aromaterapie. Přivoněli si k některým vonným olejům a povídali si o nich.
V Táboře se také linula hudba francouzských šansonů, podávalo se víno z Bretaňských vinic a diskutovalo o Francii. Připomněli si tu francouzskou kuchyni i mnohé osobnosti ze světa literatury, malířství, hudby i filmu. Vlastníma rukama obdivovali půlmetrovou repliku Eiffelovy věže ze sirek od Josefa Pospíchala. Projeli se lodí po Seině mezi pařížskými památkami. Z Vítězného oblouku shlédli na boulevard Champs Élysée. Zavítali i do sídla francouzských králů Louvre a do basiliky Sacré-Coeur nad uměleckou čtvrtí Montmartre. Na závěr se přenesli do kabaretu Moulin Rouge, kde se tančí kankán a kde vystupovali slavní umělci.
A do Tábora i do třetice. Táborští se sešli i u kávy. Hana a Jiří připravili 6 jejích vzorků z Evropy, Afriky i Latinské Ameriky. Klienti zkoumali hmatem zrnka, poté čichem hodnotili kávu umletou, a samozřejmě ochutnávali. Co objevili? Káva, která za sucha nádherně voní, ztratí často po zalití horkou vodou svou přitažlivou vůni. Emilka popovídala o tom, jak se káva dostala do Čech. Jiří informoval o tom, jaké jsou nejnovější výzkumy na téma káva a zdraví. A výsledky hodnocení? Nejlépe voněla čerstvě namletá káva z Tanzanie. Po zalití nejvíce zavoněla káva z Dominikánské republiky. A svou chutí nejvíce oslovila káva z Kolumbie.
Kolínští zařadili do svého pravidelného setkávání jednoduchá cvičení na židlích za poslechu relaxační hudby. Berounští navštívili představení „Každý má svého Leona“ v plzeňském divadle Pluto. Rokycanští představili práci i umění své členky Marie Košařové. Ta vyrábí keramické doplňky do bytu, větší výrobky pro venkovní okrasu i vánoční a velikonoční dekorace. Zajímavé jsou třeba její děrované kraslice. Rokycanští se také zúčastnili masopustu ve Zbirohu, velmi jim to tam slušelo. Letos se rozhodli navštěvovat kromě masáží a plavání také solnou jeskyni.
Na závěr tři citáty od známého českého písničkáře. První z nich zní: „Není nic horšího, než když hlupák dostane myšlenku, o níž nepochybuje.“ Druhý: „I z prázdné peněženky má zbýti na sněženky.“ A třetí: „Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro sladkost usnutí děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost probudila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.“ O tomto muži jsme už dnes i psali. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži. Jako malý chtěl být hrnčířem. Jeho první nahraná píseň se jmenuje „Nevidomá dívka“ a nahrál ji v roce 1968 se skupinou The Bluesmen. Poznali jste Karla Kryla?
Tak si pusťte pár jeho písní, třeba „Srdce a kříž“, „Karavana mraků“ nebo „Veličenstvo kat“. Hudba přece dokáže změnit naši náladu i srdeční tep, uklidňuje nemluvňata a lépe při ní rostou i květiny. Ovšem hudebníci, ti mají stejnou průměrnou délku života jako lidé v Zimbabwe. Totiž nejnižší na světě. Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v nedožitých 50 letech.

Antonín Vraný

#
Nevídaná píseň v národním finále

28. února se uzavřelo dvoutýdenní hlasování veřejnosti, v němž mezi třemi finálovými písničkami zrakově postižených muzikantů hlasující vybírali tu nejlepší. Děkujeme všem hlasujícím, kterých bylo úžasných 1326. A nyní již můžeme oznámit to nejdůležitější. Konečné pořadí soutěže je následující:
1. Oremus Dominum – Radek Žalud, Josef Nicholas Šerdzik
2. Poslední rozcestí – Ráchel Skleničková, Jakub Blažek, Jakub Novák
3. Sovy – Radomír Staněk
Vítězům blahopřejeme a budeme jim držet palce v mezinárodní soutěži Low Vision Song. Je ale trochu škoda, že finalisté soutěže mohli být jen tři a vítěz jen jeden, protože v soutěži se sešlo mnoho dalších opravdu pěkných a zajímavých nahrávek. Kromě již zveřejněné finálové trojky se s vámi chceme podělit i o sedm dalších nevídaných písní. Písničky jsou řazeny abecedně a nikoli podle pořadí v soutěži. Přejeme příjemný poslech!
•Bohémská - Benjamin Levíček
• Čumísek - Zbyněk Sklenský
• Dokážeš ještě víc - Nela Černohlávková
• Přiznání - Romana Hladišová
• Vánoční Praha - Marty Bianco a GPS
• Za svitu loučí - Radek Žalud
• Zpěv lásky - Mick Svoboda a GPS

Složení odborné poroty:
Luboš Zajíc – prezident SONS, učitel hudby
Jan Šnyrych – viceprezident SONS
Jiří Dohnal – člen Rady Českého rozhlasu
Milan Arner – hudebník, předseda Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením
Marek Susčík – učitel hudby, informatik, absolvent Konzervatoře Jana Deyla

Vítězná nahrávka bude 12. května 2023 reprezentovat Českou republiku na mezinárodní online soutěži Low Vision Song.

Na stupních vítězů
První místo – 712 hlasů
Radek Žalud je nevidomý zpěvák, někdy též označovaný jako český Bocelli. Je absolventem konzervatoře Jana Deyla, kde vystudoval kromě klasického zpěvu i hru na akordeon, na klavír a ladění klavírů. Je též absolventem mnoha mezinárodních mistrovských pěveckých kurzů Maestra Antonia Carangela či Petra Dvorského. Radek Žalud působí jak na operní, tak na populární či dechovkové scéně. Věnuje se nejen klasickým písním a operním áriím, ale i muzikálové, populární a lidové tvorbě.
Josef Nicholas Šerdzik se hudbě věnuje od malička. O zrak přišel v jedenácti letech a říká, že hudba pro něj byla lék a vždy mu přinášela radost. Dříve hrával aktivně na koncertech a různých akcích, časem se ale začal věnovat hlavně tvorbě hudby a práci v nahrávacím studiu. Rád se stále učí nové věci a tvoří něco nového.
O písni Oremus Dominum – Cíl je v nás Radek Žalud říká: „Před lety mne oslovili pánové Alan Koller a Josef Nicholas Šerdzik s tím, že napsali muzikál, jestli nechci nazpívat jednu z hlavních rolí. Mě jejich hudba nadchla a vznikla z toho krásná spolupráce, ke které jsem přizval ještě svoji kamarádku operní pěvkyni Michaelu Jeklovou. Bohužel z realizace celého muzikálu potom sešlo, ale nahrávky zůstaly, a protože si myslím, že by byla škoda, aby se na ně zapomnělo, předkládám vám závěrečnou píseň celého muzikálu. Snad vás nadchne stejně, jako kdysi mne.“

Druhé místo – 442 hlasů
Ráchel Skleničková vystudovala Konzervatoř Jana Deyla pod vedením MgA. Jany Köhlerové a AMU v oboru klavír u Prof. Ivana Klánského a Prof. Františka Malého. Účastnila se festivalu Pražské jaro v r. 2016. V r. 2018 vydala populární singl, duet s Miroslavem Žbirkou, píseň Čistý svet.
Nyní učí klavír na konzervatoři Jana Deyla a porůznu koncertuje. Věnuje se i zpěvu. Vystupovala především ve spolupráci s nadací Světluška např. s Tomášem Klusem, Miro Žbirkou nebo skupinou Čtyřtet. S Jakubem Blažkem příležitostně hraje v sestavě saxofon + klavír na různých akcích, zejména pro nevidomé, např. na festivalu DUN nebo Tmavomodrém festivalu v Brně. Také občas komponuje jako teď, ale i hudbu k muzikálům nebo k audioknihám. Ve volném čase ráda sportuje, učí se nové jazyky, např. finštinu, a cestuje.
Jakub Blažek (25) od malička hrál na vícero nástrojů, kromě klavíru a saxofonu i různé perkuse a etno. Dlouho považoval hudbu pouze za odreagování, věnuje se jazykům. Teď je ve 3. ročníku rusistiky na FFUK. Ovládá několik jazyků - ruštinu, angličtinu, němčinu, francouzštinu, latinu a pasivně holandštinu. Dokáže mistrně improvizovat a v oboru jazz je velice kreativní. Jeho láskou je foukací harmonika. V současnosti vystupuje s funky kapelou Krevní nátěr působící v Praze, kde střídá klávesy, foukací harmoniku a saxofon. Ve volném čase se kromě hudby a jazyků věnuje počítačům a IT nebo sportům, např. indoorové horolezectví, surfing nebo ježdění na kole.
Jakub Novák získal na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla nejen vzdělání v oboru Skladba, ale i spoustu přátel se zrakovým postižením. Díky tomu vznikají společné hudební projekty, k nimž patří i píseň „Poslední rozcestí“.

Třetí místo – 172 hlasů
Radomír Staněk (49) je ze Zlína a přibližně od dvaceti let se kvůli zrakové vadě potýká s postupnou ztrátou zraku. Hudbě se věnuje od svých čtrnácti, kdy začal hrát jako samouk na kytaru a později i na klavír. Hudbu také skládá a aranžuje. Má domácí studio, kde kromě své hudby vyprodukoval už několik nahrávek různých zlínských kapel. V současnosti se nejvíce věnuje společným hudebním projektům s Radimem Bačuvčíkem , kterého označuje nejen jako svého kamaráda, ale i jako skvělého muzikanta, autora a textaře. Naživo vystupuje s kapelou většinou jen jednou ročně na charitativní akci ve prospěch onkologického oddělení zlínské nemocnice Tomáše Bati. Jinak si ale rád zahraje s kamarády na společných rodinných výletech, jak v zimě na horách, tak i v létě u táboráku.
Zdroj: sons.cz

#
Návštěva Valašské pražírny

Kvůli covidové pandemii si zařídili malou pražírnu kávy ve Valašském Meziříčí, která působí 2 roky. Součástí je i kavárna, která je hojně využívaná. Naší exkurze se zúčastnilo více než 40 členů SONS Vsetín. V kavárně jsme ochutnali několik druhů kávy, které měly různou příchuť. Tyto druhy kávy se nakupují na Bruselské burze, kam se dováží lodní přepravou z celého světa. Na burze se hodnotí kvalita kávy od 82 do 99 bodů. Čím je hodnocení v bodech vyšší, tím stojí káva více. Jedná se např. o kávu brazilskou, honduraskou, africkou a další.
Přístroj na pražení je od belgické firmy a vypadá podobně jako pračka. Kávová zrnka při teplotě 200 až 210 stupňů a stálém otáčení a prohrabávání po 12 minutách začnou praskat/pukat a ve 14. minutě je pražení dokončeno. Z malých zelených zrnek se stanou větší vypražená zrna. Do přístroje se sypou zelená kávová zrna, dávka o hmotnosti 12 kg. Po vypražení se hmotnost kávy sníží na 10,5 kg.
Podle odbytu vypraží tato pražírna až 200 kg kávy za týden. Je hodně způsobů přípravy kávy, ale to by bylo na dlouhé povídání. Od zaměstnanců jsme byli informování o pěstování, sběru, přepravě a prodeji kávy. Veškerou výrobu a zpracování kávy při pražení kontroluje počítač a i malé odchylky koriguje. Bylo vidět, že svoji práci zaměstnanci ovládají velmi odborně. Jejich znalosti o výrobě kávy byly velmi zajímavé. Jako zajímavost uvedli, že do kávy nepatří mléko nebo že káva z Hondurasu má příchuť jahod.
Účastníci exkurze byli velmi spokojeni a na závěr si nakoupili různé druhy kávy a více jak po dvou hodinách pražírnu opustili.

Lubomír Stromšík

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Velké plus je, že mohu účinněji pomoci

Je předsedkyní středočeské Krajské koordinační rady i členkou Republikové rady SONS. Pomáhala zakládat jeden z jeho nejaktivnějších klubů, Aktivklub SONS. Možná už víte, že dnes je SONS i součástí Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. A ona? Stala se její členkou za osoby s postižením zraku a zasedá v její středočeské organizaci. Věřili byste, že všechny tyto funkce jsou dobrovolné? Na rozhovor s Andreou Hlaváčkovou jsme se však dnes vydali do Českého rozhlasu. Budeme si povídat o její práci v Nadačním fondu ČRo Světluška (dále Světluška).
Dokud jsem něco málo viděla, vystudovala jsem sociální práci. A jsem ráda, že ji mohu dělat i jako nevidomá. Už deset let mám pouze světlocit. Kvůli „koktejlu“ několika zrakových vad, kterými jsou astigmatismus, odchlípnutí sítnice, zelený i šedý zákal. Každá z těchto vad a chorob se dnes dá léčit, ale jejich kombinace už ne. Mnoho lidí mi ale ještě dnes příliš nevěří, že jsem nevidomá a majitelka vodicího psa. Prý chodím natolik sebejistě, že si myslí, že vidím a psa mám ve výcviku.
V Českém rozhlase pracuji v půjčovně kompenzačních pomůcek a sportovního vybavení. Světluška ji zřídila v květnu roku 2021. Zakrátko tedy bude fungovat už dva roky. Jak jsem se k téhle práci dostala? Na jedné rekondici jsem poznala tehdy ještě studentku tyflopedie a dobrovolnici Marii. Mnozí ji určitě znají, pracovala totiž v pražském středisku Tyfloservis i v pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina. Před časem jsem ji doporučila středisku Tyfloservis a ona si na mě na oplátku vzpomněla, když byl spouštěn projekt „Půjčovna“. S Marií jsme i dnes v úzkém kontaktu prakticky denně. Vizuálně kontroluje smlouvy i vrácené pomůcky. A vzpomněla si na mě zřejmě i Gabriela Drastychová, ředitelka Světlušky, protože pracuji i v Kavárně potmě. Ano, i dnes, ale už spíše výjimečně. A jak se mi pracuje v rozhlase? Je to tu fajn. Výborní kolegové a pomoc vidícího, kdykoliv je to potřeba.
Našimi klienty jsou fyzické osoby s postižením zraku nebo jejich zástupci a opatrovníci. Světluška si ale udělala vlastní průzkum a zjistila, že pomůcky využije pro své klienty i řada institucí. Nejvíce Střediska rané péče a Speciálně pedagogická centra, ale i Tyflocentra nebo Tyfloservis.
Chcete si nějakou pomůcku vypůjčit i vy? Na webové stránce svetluska.net/pujcovna najdete katalog, výpůjční řád, ceník pro vypůjčení tandemových kol a také rezervační formulář. Vyplňte všechny jeho kolonky. Jsou tu i otázky, na jakou dobu si chcete pomůcku vypůjčit, k čemu ji potřebujete a zda máte někoho, kdo vás s ní naučí pracovat. Pokud nemáte, mohu vás odkázat na spolupracující instituce, zpravidla Tyflocentrum nebo Tyfloservis. Nezvládnete formulář vyplnit sami, ani s pomocí rodiny nebo přátel? Nezbývá, než se dohodnout po telefonu.
Co najdete v našem katalogu? Okolo 20 typů lup, optických i elektronických, od nejmenších až po stolní. Zájem o ně mají hlavně senioři. Oni nebo jejich blízcí si poslechnou reportáž Světlušky v Českém rozhlase a zavolají. Pro slabozraké klienty máme i několik typů filtračních brýlí. Je tu notebook s OS Windows, braillský řádek, iPhone, iPad, telefon i tablet s OS Android. K dispozici jsou k nim samozřejmě i dostupné hlasové syntézy. Pro seniory a klienty, kteří s počítačem nepracují, tu máme čtečku Clear Reader. Dají pod ni jen předlohu, stisknou tlačítko, a ona ji přečte. Vypůjčit si lze Pichtův psací stroj i rýsovací soupravu. Zajímavostí je stavebnice „Pupa zkoumá svět“. Spousta různých kostek a dalších součástek, ze kterých lze sestavit model obýváku, ulice před domem apod. Nevidomé děti díky ní mohou lépe vnímat prostor. Zatím si ji ale nikdo nevypůjčil. Větší zájem je třeba o světelný panel, který pomáhá fixovat zrak člověka slabozrakého. Jeho cena je 50 000 Kč, ale mnoho dětí ho využije třeba jen dva nebo tři roky. Největší zájem je samozřejmě o novinky, jako envision glasses, Orcam nebo chytré hodinky Apple Watch. Spousta nevidomých má iPhone a přemýšlí, zda a jak je využít. Úřad práce (dále ÚP) je neproplácí, a než si je klient koupí, chce si je vyzkoušet. V podniku Kolovna v Praze 8 Trója je „ustájeno“ tandemové kolo. Pokud si ho chcete vypůjčit, vyřídíte to se mnou obvyklým způsobem, ale dojet pro něj musíte tam. Máme i různé hmatové hry, model čelistí, zubů a další vzdělávací sady. Na 3D tiskárně je pro nás tiskne Petr Dušek. Ano, ten, který pravidelně zve na „procházky vesmírem“. Většina pomůcek je také s přiloženým návodem v Braillu.
Na základě vyplněného formuláře vám vystavím smlouvu, kterou zkontrolujete a podepíšete. Není třeba přikládat žádné lékařské zprávy ani průkaz ZTP či ZTP/P. Podepíšete pouze čestné prohlášení. Tím potvrdíte i to, zda jste osoba se zrakovou vadou, jejím zákonným zástupcem či opatrovníkem, nebo si pomůcku vypůjčujete pro organizaci, která ji představí svým klientům. Dnes, vzhledem k přílivu uprchlíků, se občas objeví také varianta „jsem člověk se zrakovým hendikepem a mám trvalé či přechodné bydliště na území ČR. Několik pomůcek jsme tak půjčili i ukrajinským uprchlíkům, kteří je využijí například při studiu. Poté si pomůcku už jen osobně vyzvednete, nebo vám ji zašleme kurýrní službou. Výpůjčka je zdarma, nicméně je stanoven servisní poplatek 200 Kč za pomůcky v hodnotě do 10 000 Kč a 400 Kč za ty dražší. Poplatek slouží k očištění pomůcky, k jejímu uvedení do původního nastavení, u elektronických zařízení k aktualizaci softwaru i k případným opravám.
Potřebujete pomůcku déle? Pokud k tomu máte důvod a nezarezervovali si ji už další klienti, je možné se domluvit na prodloužení smlouvy telefonicky nebo e-mailem. Jaký může být ten důvod? Vaše sociální situace, delší doba vyřizování žádosti na ÚP apod.
Chcete pomůcku vyzkoušet a následně požádat ÚP o příspěvek na ni? Můžete využít služeb naší „Osvětlovny“. To je zcela nový projekt, který Světluška spustila teprve před měsícem. Spolupracuje na něm s Nicole Fryčovou, která vám on-line, po telefonu či e-mailu nabídne právní informace a pomoc při vyplňování žádostí, komunikaci s ÚP, jak podat odvolání při zamítnutí žádosti apod.
Jak pomůcku vrátit? Můžete ji opět přinést osobně, nebo ji zabalit a balíček předat kurýrovi. Ten má vytisknutý štítek s adresou a na balíček ho jen nalepí. V tom spatřuji velkou výhodu, zvláště pro klienty, kteří jsou nevidomí a žijí sami. Pomůcky jsou v limitovaném množství. Pokud Envision glasses nebo Orcam potřebuje více klientů, pak samozřejmě platí, že kdo dřív přijde, ten si ho dřív vypůjčí. Další klienty, kteří ho mají zarezervovaný a jsou „na řadě“, kontaktuji ihned, jakmile je volný. V případě velkého zájmu také zkracujeme výpůjční dobu, nejvíce na 14 dnů.
Na nějaké zajímavosti tady není velký prostor. Komunikuji hlavně telefonicky nebo on-line. Co vnímám jako velké plus, je to, že mohu účinněji pomoci. Mnoho lidí se na mě v minulosti obracelo o radu, jak si počínat, když jim ÚP zatím neschválil pomůcku, ale oni by s ní už rádi pracovali. Dnes jim mohu vyhovět a půjčit jim ji. Někdy mi lidé spolu s vrácenou pomůckou pošlou třeba nějakou sladkou pozornost. A velmi milé bylo, když mi otec jedné nevidomé klientky přinesl balíček se svícnem a vonnými olejíčky. Vůně mám velmi ráda, věnuji se i distribuci parfémů. Když jdu po příbramských ulicích, vnímám vůně pekárny, drogerie i uzenin a dokážu se podle nich svým způsobem i orientovat. Ale stávají se samozřejmě i věci nemilé. Od klienta dorazil velmi špatně zabalený braillský řádek. Bohužel utrpěl přepravou, a je rozbitý. Klientům proto neustále kladu na srdce, aby se k vypůjčenému zařízení chovali šetrně, a aby ho správně zabalené poslali zpět.
Od května do prosince roku 2021 jsme realizovali 80 výpůjček. Vloni to bylo už 130, letos jich zatím eviduji 20. Klienty, pomůcky a výpůjční doby si zaznamenávám do tabulky, kterou každý týden projíždím. A abych se v nich lépe vyznala, mám pro jednotlivé pomůcky ve své skříni sekce. Na telefonu 774 481 028 i on-line jsem v podstatě v jakýkoliv všední den v pracovní době. Balíčky posílám hlavně ve středu a ve čtvrtek, někdy i v pátek. Mou prací je také půjčovnu prezentovat a spolupracovat na dalších akcích Světlušky.
Má práce v SONS? Jsem v kontaktu s oblastními odbočkami ve středních Čechách, pravidelně se scházíme, koordinujeme svou činnost, řešíme organizaci celostátní sbírky Bílá pastelka, kasičky vodicích psů i aktivity jednotlivých odboček. Sdílíme zkušenosti a vzájemně se inspirujeme tak, abychom mohli svou práci dělat lépe. To se týká například pořádání výtvarných dílen, kulturních akcí, rekondicí apod. Práce mám opravdu hodně. A stíhám ji hlavně díky tomu, že si ji mohu sama zorganizovat. Ano, jsem člověk, který chce vyhovět.
Můj volný čas? Není ho mnoho! Pokud ale nějaký mám, ráda se scházím s dalšími lidmi v komunitě „Dračího doupěte“. Jde o interaktivní hru, kdy jeden z nás je „pán jeskyně“ a zároveň vypravěč. Ostatní hráči se domluví, jaké postavy budou hrát. Vypravěč si poté vymyslí a vypráví příběh, a v něm vytváří pro nás, jednotlivé hráče, různé situace, na které reagujeme. Jak? To určuje hod kostkou. Taková hra ovšem vůbec nemusí skončit ještě ten den, můžeme ji hrát týdny i měsíce. Hráči si přitom často vytvářejí vlastní figurky, situace, mapy apod. Jeden z vypravěčů mi vytvořil i speciální hmatovou mapu. Hrubý povrch bylo pole, hory vycpal vatou apod. Dost si s tím vyhrál. Tahle společnost mi zkrátka a dobře zprostředkovává hru tak, jak nejlépe dovede, a je jí jedno, že jsem nevidomá. Pokud je příležitost, scházíme se u mě doma a hrajeme klidně celou noc. Hrát je samozřejmě možné také on-line.

Antonín Vraný

#
V SÍTI

V minulém čísle Zory jste si mohli přečíst první část příspěvku německé blogerky Lizzy. Dnes na vás v naší surfařské rubrice čeká jeho druhá část.

#
Atraktivní, ale s handicapem
(dokončení)

Zhluboka se vydýchejte. Už nejsem ta tehdejší malá holka. Hodně se toho změnilo.
Tahle počáteční situace možná vysvětluje, proč jsem si následně tyto hrozné postoje, které mnou zpětně do základu otřásly, až příliš kompenzovala. Když jsem zjistila, že pro muže přitažlivá jsem, ujišťovala jsem se o tom velmi horlivě. V praxi to znamená, že kdykoliv jsem šla na párty, (ano, miluju tancování v klubech), našla jsem si někoho na líbačku. Užívala jsem si to napětí, flirtování, tu blízkost, to šimrání, to sexuální jiskření ve vzduchu. Líbání mě vzrušovalo víc než samotný pohlavní akt. Jasně, že pár známostí na jednu noc jsem měla, hlavně během vysoké školy. To se prostě stává, když bydlíte na Untere Straße v Heidelbergu. Většinou jsem si ale nejvíc užívala erotickou předehru při seznamování, protože když pak dojde na věc, většina chlapů nejsou zase takoví borci, jak se domnívají. Anebo myslí jen na sebe. Dobrý sex vyžaduje čas. A čím lépe znáte tělo a preference toho druhého, o to je to intenzivnější. Během jedné noci to klapne málokdy.

Mimochodem – jsem skoro slepá
Jelikož pásku s označením pro zrakově postižené používám teprve něco přes rok, pánové, kteří se mnou flirtovali, nikdy nevěděli, že jsem zrakově postižená. Vždycky se to dalo dobře skrýt. Na líbání jsem moc vidět nepotřebovala. A protože byla většinou tma, nebyl to nikdy problém. Jen když šlo o to vidět se s dotyčným znovu, protože jsme si byli sympatičtí, vyoutovala jsem se. To bylo vždycky dost vtipné. Řekla jsem třeba: „Mimochodem, já jsem skoro slepá.“ A on hned: „Vidíš mě teda vůbec pořádně?“ Jooo, bez obav, vidím, jak skvěle vypadáš. To je nakonec v tuhle chvíli to nejdůležitější. Ha ha ha. Jak moc to působí na ego. – Ano, bohatě jsem kompenzovala a vyřádila jsem se. Je to snad nějaký důvod mě odsuzovat? Těžce zrakově postižená žena, která vede bujarý noční život, jelikož se v mládí domnívala, že je odpudivá? Nemyslím si to. Jak už jsem říkala – všichni toužíme po zábavě a orgasmech. Žijeme v 21. století. Hodně jsem toho zažila a vyzkoušela a ještě víc se toho naučila. Nejdůležitější je, že je člověk sám se sebou v pohodě a že to dělá z těch správných důvodů. Určitě znáte tu obehranou písničku – muž se svými milostnými dobrodružstvími rád pochlubí a žena se za ně stydí. Ale prosím vás, to už je skutečně přežitek. V mém světě rozhodně. A doufám, že ve vašem rovněž. Když už mluvíme o těch správných důvodech... Ale ne, nebudu se pouštět do těch ospravedlňujících nesmyslů typu „ona jen hledá lásku“ a „ona jen potřebuje toho pravého chlapa“. Tak to nebylo. Byla jsem zvědavá a bavilo mě to. Neudělala jsem nic ze zoufalství nebo v naději, že mě oslnivý princ zachrání...
Přesto: vždycky jsem hledala lásku – při každém dobrodružství, při každé rychlovce, při každé známosti na jednu noc, při každém erotickém tanci v těsném objetí, u každého partnera, kterého jsem měla... a lásku jsem našla! Láska, kterou jsem podvědomě hledala, byla láska k sobě samé! Ve všech těch eskapádách, ve všech zážitcích a v každém vztahu jsem hledala samu sebe – spojení se sebou, sebepřijetí. Vždycky jsem se velmi dobře znala, vždycky jsem o sobě přemýšlela, věděla jsem, co cítím a proč. Ale náklonnost k sobě samé, která nyní vychází z hloubi mého srdce, jsem objevila velmi pozdě. Proto bylo potřeba několika podivných, pochybných a toxických vztahů, než jsem dospěla až sem. K sobě. Žádný z mých partnerů mi nedokázal dát lásku, kterou jsem hledala. A to, co chtěli ode mě, jsem neměla ani já pro ně. Teprve vyrovnanost, nalezení rovnováhy v sobě samé, mi otevřelo dveře k mému současnému vztahu – prvnímu OPRAVDOVÉMU vztahu.

Svůj k svému?
Handicapovaní mají partnery s handicapem. Tak to je, ne? Mimochodem, v rozporu s tím, co si myslí ostatní, jsem nikdy neměla nevidomého nebo slabozrakého přítele. Na Southside Festivalu 2018 se mě nějaká opilá paní vyptávala na pár věcí a moje odpovědi ji naprosto dostaly. Jestli prý mám práci – jasně! Jestli prý chodím do práce sama – ne asi! A jestli mám přítele – jistě! A jestli je taky slabozraký nebo nevidomý – ne, proč by měl být! A jestli je to fešák – no samozřejmě!
Skoro mi nevěřila, že mám partnera, který vidí úplně normálně. A není jediná. Moje máma mi občas vypráví, že když si o mně s někým povídá a řekne: „Moje dcera jede s přítelem na víkend pryč,“ hned se zeptají, jestli je ten přítel postižený. A já se vážně ptám – proč to? Rozčiluje mě to ze dvou důvodů. Copak nejsem dost dobrá pro zdravého muže? Proč vždycky tohle ohromení. Že by proto, že fyzicky zdravý muž se přece nebude zajímat o téměř slepou ženu, jako jsem já? Že asi musím být něčím výjimečná, když jsem klofla někoho dobrého? No to jsem ale měla štěstí, co? Fakt tohle pojetí nemám ráda. Vážně, aniž bych chtěla být arogantní:
Vystudovala jsem elitní univerzitu s průměrem na jedničku, mám skvělou práci jako online redaktorka, pracuji jako dobrovolnice, jsem fyzicky zdatná a sportovně založená, mám ráda zábavu, ráda cestuju a mám převážně dobrou náladu. Fakt nechápu, proč by mě měl někdo brát jako mizerný úlovek jen proto, že jsem těžce zrakově postižená. Je postižený partner jen jakousi cenou útěchy? Vždycky, když zazní věta – jo, tvůj přítel je taky zrakově postižený, že jo – zní mi to a) tak, že na nikoho lepšího nemám, b) že je to taky JEN zrakově postižený. Degraduje to mě i jeho. Kdybych měla partnera se zrakovým postižením, bylo by to pro mě naprosto v pořádku. Proč by taky nemělo. Stejně jako si já myslím, že nejsem úplně nejhorší partie, nebyla by to žádná ostuda nebo něco takového, mít přítele se zrakovým postižením. Mělo by to i něco do sebe. Protože někdo, kdo nemá žádné zrakové postižení, nemůže úplně na 100 % rozumět tomu, jak se mi s tímto omezením žije. To by byla výhoda, kterou mi může nabídnout jen někdo, koho se to taky týká. A samozřejmě se můžete vzájemně podporovat a společně hledat řešení, protože víte, jak to ten druhý vidí a vnímá.
Možná si lidé také představují hororové obrázky slepců. Neupravený, zarostlý člověk s nadváhou, který o sebe nedbá. Lidé se zrakovým postižením se přece nemohou oholit a obvykle jsou tlustí, protože jim je stejně fuk, jak vypadají, že? Tak jo. Takový partner by mě taky nepřitahoval. Ovšem ne kvůli zrakovému postižení, ale kvůli přístupu k životu, který mi nevyhovuje.

Závěr? Jen k tématu
Jsem žena s těžkým zrakovým postižením a mám sex. Už více než pět let jsem ve šťastném vztahu s mužem bez zrakového hendikepu. Předsudky o tom, že nevidomí a slabozrací lidé nejsou sexy, mi vadí, protože se považuji za atraktivní. Když se procházím ulicemi bez pásky se symboly zrakového postižení, oslovují mě, slyším, že na mě pískají a cítím zaujaté pohledy. Když si na sebe pásky vezmu, jsou všechny ženské rysy neviditelné. Po ulici jde jen páska signalizující, že mám zrakové postižení, až na druhý pohled si tu a tam někdo uvědomí, že pod ní je pěkná ženská – a pomyslí si, že na to, že je slepá, je opravdu sexy. To je blbost! Buď jsem sexy, nebo ne. Moje oči s tím nemají nic společného.

Zdroj: lizziswelt.com
Přeložil: Zdeněk Rybák

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny SONS 4/2023

Aktuálně:
Český telekomunikační úřad se na naši žádost vyjádřil k tomu, jakým typem služby – jen mobilní nebo jen pevné – je podmíněna povinnost operátora O2 slabozraké, prakticky či zcela nevidomé osobě pronajmout nebo prodat mobilní telefon Blindshell Classic 2 nebo iPhone SE 64 GB 5G 2022 za úřadem stanovenou cenu. Z odpovědi plyne, že nárok vznikne jak v případě služeb poskytovaných v pevném místě, tak při využívání mobilních služeb, a to ať už jde o volání nebo o připojení k internetu.

O psech a lidech v roli průvodců
Skupina poslanců v červnu 2020 předložila sněmovně návrh zákona o některých právech osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem (sněmovní tisk 883), týkající se vodicích, asistenčních a signálních psů. Jeho projednávání bylo ukončeno s koncem volebního období předchozí sněmovny a znovu v legislativním procesu zatím není. Právní úprava této občas kontroverzní problematiky je tak i nadále obsažena v různých právních předpisech.
V současné době vodicího psa žádný právní předpis jednoznačně nedefinuje, i když třeba zákon o zdravotních službách o něm hovoří jako o psu se „speciálním výcvikem“. V zákoně č. 329/2011 Sb., o dávkách pro osoby se zdravotním postižením jsou pouze podrobně definovány požadavky na výcvik vodicího psa v souvislosti s příspěvkem na zvláštní pomůcku.
Vodicí a asistenční pes může se svým držitelem vstoupit do zařízení stravovacích služeb, zdravotnických zařízení, provozoven péče o tělo, dopravních prostředků, obchodů, úřadů a dalších prostor. Toto právo upravují zejména tato ustanovení:
- § 23 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb. o veřejném zdraví:
„Provozovatel potravinářského podniku provozující stravovací službu je povinen zajistit, aby fyzické osobě se zdravotním postižením byl umožněn vstup do stravovací části provozovny v doprovodu vodicího nebo asistenčního psa. Fyzická osoba se zdravotním postižením je povinna na požádání provozovatele potravinářského podniku provozujícího stravovací službu, jeho zaměstnance nebo jiné fyzické osoby, která vykonává v provozovně činnost pro tohoto provozovatele, předložit doklad o výcviku psa.“
- § 30 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách:
„Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá psa se speciálním výcvikem, má právo s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav na doprovod a přítomnost psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů, nestanoví-li jiný právní předpis jinak;… psem se speciálním výcvikem se pro účely věty první rozumí vodicí pes nebo asistenční pes.“
- § 51 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 137/2004 Sb. o hygienických požadavcích:
„Při péči o tělo platí tyto zásady provozní hygieny: … zamezení vstupu nepovolaných osob a zvířat do zázemí provozovny s výjimkou vodicího psa nevidomé osoby a psa speciálně vycvičeného pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením.“
- § 23 odst. 5 vyhlášky č.175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu:
„Vodicího psa doprovázejícího nevidomou osobu … nelze z přepravy vyloučit ani jeho přepravu odmítnout.“
- Čl. II. bod 3 zákona č. 194/2010 Sb. o veřejných službách v přepravě cestujících:
„Ve vozidle musí být umožněna přeprava vodicího psa doprovázejícího nevidomou osobu.“
Velice srozumitelně a přehledně jsou práva držitelů psů, včetně možností jejich obrany proti protiprávnímu jednání, podána v letáku Kanceláře veřejného ochránce práv neboli ombudsmana na tomto odkazu:
https://www.ochrance.cz/uploads-import/Letaky/Vodici-a-asistencni-psi.pdf
Lidský a psí průvodce držitele průkazu ZTP/P cestuje zdarma. Ale jak je to s placením jízdného, pokud držitel průkazu cestuje současně s průvodcem i s vodicím psem? Na to jednoznačně odpovídá § 36 odst. 3 písm. c) zákona č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením:
„Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce.“
Občas se setkáváme se situací, kdy dopravce neakceptuje za osobu průvodce dítě mladší 18 let. Zákon neuvádí žádnou minimální věkovou hranici, které je nutno dosáhnout pro účely průvodce člověka s těžkým zdravotním postižením. Například dopravce České dráhy, a. s. ve svých přepravních podmínkách výslovně uvádí k osobě průvodce následující: “Průvodcem držitele průkazu ZTP/P, včetně cestujícího na ortopedickém vozíku, musí být osoba natolik fyzicky i psychicky zralá a zdatná, aby byla schopná poskytnout cestujícímu veškerou asistenci”. Zároveň mají dopravci často uvedenou podmínku, že osobou průvodce nemůže být jiný držitel průkazu ZTP či ZTP/P. Jiní dopravci mají určenou věkovou podmínku, že průvodce musí být starší 10 let, kromě průvodců, kteří doprovázejí držitele průkazu ZTP/P s těžkým zrakovým postižením – v těchto případech může být průvodce i mladší 10 let. Všechna tato pravidla však nemají žádnou oporu v zákoně, shodneme se však na tom, že osoba průvodce by měla být schopna držiteli průkazu ZTP/P, který má těžké zrakové postižení, pomoci v oblasti orientace, což může klidně zvládnout i malé dítě.
Další nedorozumění může nastat, pokud držitel průkazu ZTP/P cestuje bez průvodce. Je třeba zdůraznit, že přítomnost průvodce není povinnost držitele průkazu. Ministerstvo dopravy k tomuto rozeslalo v únoru roku 2020 všem dopravcům dopis, ve kterém upozorňuje na skutečnost, že pokud má cestující průkaz ZTP/P, nemůže po něm být vyžadováno, aby cestoval s průvodcem. Přesto se stále setkáváme s tím, že někteří řidiči odmítají přepravit cestujícího, který se prokáže průkazem ZTP/P, bez průvodce. Pokud jste se v uplynulé době s touto praxí ze strany řidičů setkali, dejte nám o tom, prosím, vědět do Sociálně právní poradny SONS.
V neposlední řadě se držitelé průkazu ZTP/P setkávají s tím, že je bez doprovodu nechtějí samotné pustit například do plaveckého bazénu či požadují, aby byl průvodce zletilý (starší 18 let), protože má za doprovázenou osobu zodpovědnost. Držitel průkazu ZTP/P může navštívit bazén klidně sám a pravidla pro odpovědnost za jeho bezpečí jsou naprosto stejná jako u jakéhokoliv jiného návštěvníka, za jeho bezpečí tedy zodpovídá v případě návštěvy bazénu plavčík do stejné míry jako za jakéhokoliv jiného návštěvníka bez zdravotního postižení.

Balada o listí znovu na začátku
Možná si některý čtenář ještě vybaví loňský článek v Informaci 2/2022 o sousedském sporu, kdo má odstraňovat spadané listí, nažky a větve z nemovitosti žalobce. Dva nižší soudy postupně rozhodly, že to má být žalovaná obec Chlumec nad Cidlinou, na jejímž sousedícím pozemku je vysázena stará javorová alej, protože množství spadu zhodnotily jako zcela nepřiměřené místním poměrům. Okresní soud původně rozhodl, že obec je povinna se těchto tzv. imisí zcela zdržet. Odvolací krajský soud to vyhodnotil jako nemožné a učinil závěr, že od března do září je nutné úklid provádět dvakrát měsíčně a v říjnu a listopadu čtyřikrát měsíčně s tím, že se žalobce se s žalovaným budou v úklidu střídat; v období vegetačního klidu od prosince do února pak úklid prováděn nebude.
Na základě dovolání žalované obce Nejvyšší soud nyní oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně k dalšímu řízení, a to v podstatě proto, že žalobou na ochranu proti imisím je podle něj možné se domáhat pouze vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení výkonu vlastnického práva, nikdy ne uložení jakékoliv aktivní povinnosti něco konat. Navíc krajský soud de facto tuto povinnost ukládá i žalobci. Pokud tedy mělo být v projednávané věci žalobě vyhověno, mohla být žalovanému uložena jen povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce působením imisí ze stromů rostoucích na pozemku žalovaného nad jednoznačně určenou míru vybočující z místních poměrů. Není však možné rozsudkem nařídit konkrétní způsob, jak má žalovaný této povinnosti dostát. To stanovením přesného harmonogramu úklidu s přesně určeným počtem úklidů v konkrétních obdobích roku nelze, neboť volba vhodných opatření k dosažení žádoucího stavu je vždy na žalovaném. Tato věc je na jedné straně standardní sousedský spor, na druhou stranu se vyznačuje řadou atypických okolností, které rozumné a fungující uspořádání poměrů mezi účastníky ztěžují. Je nutné zohlednit i to, že imise jsou působeny stromy jakožto významným krajinotvorným prvkem, který spoluutváří přírodní i vizuální poměry dané lokality. Jestliže jde o ojedinělý, výjimečný případ, vybočující z typové povahy sporů a možností jejich řešení, nezbývá než hledat, byť i jedinečné, řešení takového problému. Tím je podle Nejvyššího soudu přiměřená peněžitá kompenzace, i když s tím občanský zákoník nepočítá.
Souběžně bylo také rozhodováno ve správním řízení i o možnosti pokácení stromů, které ale zcela správně nebylo povoleno, protože stromy jsou zdravé a pro kácení tak není žádný důvod. Není možné ani provést větší prořez stromů z důvodu rizika narušení jejich stability.

Historie českého sociálního zabezpečení část II. – pokračování z čísla 5/2023
V roce 1775 začal v Rakousko-Uhersku platit robotní patent omezující robotní povinnosti a v roce 1781 ještě významnější patent o zrušení nevolnictví (poddanství bylo zrušeno až v roce 1848). S migrací obyvatelstva přicházely i nepříznivé sociální následky, které nemohla zvládnout omezená církevní charita. S postupující industrializací a s ní související urbanizací se totiž změnily možnosti těch, kteří se dříve mohli spolehnout na to, že celou rodinu uživí zemědělská činnost. Koncem 18. století proto Josef II. povinnost pečovat o chudé uložil vrchnostem a jsou zakládány chudinské ústavy jako veřejnoprávní instituce s možností podporovat je i dobrovolnými příspěvky. Za součást veřejné správy byla organizovaná chudinská péče prohlášena až v roce 1868 s tím, že se poskytuje jen lidem s domovským právem.
Mimochodem, bídný život tuláků a jejich putování po různých štacích v Anglii ještě na konci 20. let 20. století výborně popsal George Orwell ve své méně známé knize Na dně v Paříži a Londýně, která se dá půjčit i v naší digitální knihovně.

Prvním státním zabezpečením se staly důchody státních úředníků a vojenských veteránů za Marie Terezie a Josefa II. Jejich výnosy byly zavedeny penze pro vdovy a sirotky po zaměstnancích, kteří „věrně sloužili“ a pro ty, „kteří se alespoň po deseti letech uspokojivé služby stali neschopnými práce“.
Pokud jde o zaměstnavatele, dekret dvorské kanceláře z roku 1837 uložil továrníkům, živnostníkům a obchodníkům za zaměstnance platit čtyři týdny stravné v nemocnici. Horní zákon z roku 1854 nařídil majitelům dolů, aby na podporu svých zaměstnanců buď sami zřídili bratrskou pokladnu, nebo aby se připojili k jiné pokladně. Živnostenský řád z roku 1859 podobnou povinnost ukládal podnikům zaměstnávajícím více než dvacet dělníků. Toto opatření však v praxi nebylo příliš účinné, protože v praxi nebylo autoritativně vymáháno a bylo také podmíněno řadou neurčitých pojmů. Nakonec živnostenský řád v roce 1883 zavedl pro všechny majitele živnostenských podniků, kteří nenáleželi k žádnému živnostenskému společenstvu, bezpodmínečnou povinnost založit závodní pokladnu nebo svůj personál k jiné už existující přihlásit.
Hlavní formou zajištění ale byla stále svépomoc, tedy různé podpůrné spolky místního významu a pokladny, vznikající od počátku 19. století. Byly to například spolky kartounek ve Verneřicích a v Úštěku kolem roku 1802, pokladní spolek v Zákupech v roce 1804 založený jako penzijní fond nebo Staré pražské bratrstvo tiskařů v roce 1817, které uznávalo za důvod poskytnutí podpory také stáří. Vlády se pokoušely spolky podřídit úřednímu dozoru, což se nakonec v přísné podobě podařilo v roce 1852 za tzv. bachovského absolutismu. Jak rostl průmysl a železniční doprava, dříve izolované spolky se spojovaly a jejich vliv rostl. I nově vznikající spolky byly mnohem větší než ty z raného období, například Typografia založená v roce 1862 nebo v dalším roce Ústřední pokladna k podpoře dělníků strojnických. Nemocniční pokladny a spolky vlastně byly v 60. letech 19. století i předstupněm odborového sdružování, legalizovaného u nás roku 1870.
Německo bylo historicky prvním státem, který uzákonil v celonárodním měřítku sociální pojištění povinné pro všechny zaměstnance a jimi společně se zaměstnavateli financované. Zasloužil se o to tehdejší kancléř Bismarck a nepochybně i odborové hnutí a sociálně-demokratická strana. Reforma znamenala stabilizaci a zvýšení dávek v porovnání s tím, co si mohly dovolit malé pokladny, a byly zavedeny zákony o nemocenském pojištění, o úrazovém pojištění a o pojištění pro případ invalidity a stáří z let 1883, 1884 a 1889.
Rakousko po vzoru Německa přijalo v letech 1888 a 1889 pro zaměstnance zákony o povinném nemocenském a úrazovém pojištění - ty však neposkytovaly zabezpečení ve stáří, které měli jen státní zaměstnanci. Roku 1907 se starobního důchodu domohli i soukromí úředníci, přičemž nárok na penzi vznikl muži v 60 letech věku po 40 letech pojištění a ženě v 60 letech po 35 letech pojištění. Ostatní si i kvůli 1. světové válce museli počkat až do poloviny 20. let.
Přesto je třeba říci, že Německo a Rakousko tehdy byly novátory. Další evropské země je následovaly a zavedly také nejdříve nemocenské pojištění takto: Uhersko 1891, Norsko 1894, Lucembursko 1901, Srbsko 1910, Rusko 1911, Velká Británie 1911, Rumunsko 1912, Polsko 1920, Řecko 1922. Na druhou stranu například důchodové pojištění pro dělníky platilo ve Francii již od roku 1910 a pojištění pro případ nezaměstnanosti ve Velké Británii od roku 1911.

Za Sociálně-právní poradnu Nicole Fryčová a Václava Baudišová

#
POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle?

Představte si stát, kde žijí tisíce obyvatel. Každý z nich je voják, nebo dělník. Chcete si vybrat, čím budete? Vyloučeno! Vše je určeno dávno předtím, než se narodíte. A pak jsou tu dva obyvatelé, kteří nejsou ani vojáci, ani dělníci. Královský pár! V říši lidí by měl na starost výběr daní, budování systému školství, zdravotnictví, sítě silnic a podobně. Jenže naším státem je termitiště! A tady se král s královnou věnují malinko něčemu jinému. Možná vám napoví, když řeknu, že všichni ti dělníci a vojáci jsou jejich děti. Ale ještě předtím musejí ti dva své vlastní termitiště založit. Vzlétnou z toho už existujícího, ale dlouho se ve vzduchu neudrží. Za letu jim totiž upadnou křídla. A co pak? Spadnou na zem, a tam, kde sebou flákli, vybudují nové termitiště. Právě tento příběh jsem sám zažil! Kdy? Přece při jeho psaní!

#
Část první, proměna

Spolu s Magdou žijeme už nějakých dvacet let. Bohužel v bezdětném manželství, navzdory tomu, že jsme si oba přáli čtyři děti. Jestli se ještě snažíme? Jistěže! Jenže mé spermie asi trpí strachem z proniknutí. A bičík, který jim má usnadnit pohyb k vajíčku? Zřejmě si s ním potají drbou hlavičku. Ale to jsem kapku odbočil. Naše životy spojila věda. Oba totiž pozorujeme termity. Ano, ten drobný sociální hmyz, který vám sežere dřevěný dům i s betonovou podezdívkou, a potom vypustí tunu skleníkových plynů. Magda u nich obdivuje způsob života a věrnost jejich královského páru. A já? Pokud právě nezbodli pět deka betonu, mám je nejraději grilované. Ach ano! Málem bych na ně zapomněl. V laboratoři s námi pracují i tři kolegové, Velín, Arbajtr a Vybíral, všichni shodou okolností Josefové.
Život v brazilském termitišti jsme s Magdou pozorovali i toho osudného dne. Bylo krátce po poledni. Právě jsme si udělali malou přestávku, převlékli se do plavek a vystavili svá těla slunci. Jenže to znenadání zmizelo z oblohy a vše pojednou zahalila neproniknutelná tma. V dalším okamžiku ji pak prosvítilo světlo tak prudké, že mě zcela oslepilo. Dopadl snad na Zemi smrtící meteorit? Nebo si naši planetu přitáhlo svou gravitací Slunce, a teď ji vcucne? „A proč ne?“ usmál jsem se. „Stejně kolem něho kroužila jako chtivý nápadník. A pak, moje žena se mnou konečně přestane řešit, co si vezme zítra na sebe. Ač zneklidněn, bezděčně jsem se znovu usmál, a pevně ji uchopil za ruku.
Mé uši i hlavu doslova provrtával ostrý hvízdavý zvuk. Jako když se k vám blíží obrovská zuřící sršeň. Za okamžik už nenávistně bzučela nad našimi hlavami. Polilo mě horko. Začala totiž zvolna klesat. „Obludo!“ vykřikl jsem. „Chceš z nás udělat škvarkovou pomazánku? Nabodnout na žihadlo, nebo rozdrtit v kusadlech? A můžeme si vybrat?“ Má slova zapůsobila! Znenadání totiž zavládlo hrobové ticho. A zhaslo i to příšerné světlo. Chtěl jsem se rozkoukat, ale ať jsem se snažil sebevíc, viděl jsem jen mlhavě šedé termitiště dole, a modré nebe nahoře. Můj zrak, navíc, jako by postupně vyhasínal. Náhle mě sevřely dvě mocné silné ruce. „Zemřu tedy zmačkáním, zmuchláním a zahozením!“
Ale mýlil jsem se! Další dva páry menších rukou mi jen svlékly plavky, a polily tělo kysele páchnoucí tekutinou. Příšerně to svědělo, ale podrbat jsem se nemohl. Cítil jsem, jak má kůže rohovatí, a mění se v krunýř. Pak mě označkovali tlustým fixem. Dvě tečky na hlavě, kroužek po obou stranách trupu mezi ramenem a kyčlí, tečku v podbřišku, kroužek na hýždích, a dvě přerušované čárky na zádech. Všechna ta místa poté prosvítili sytě červeným světlem. A pak? Sevření konečně povolilo. Znovu mnou projel svíravý pocit smrtelné úzkosti. To když se sršeň znovu rozzuřila. Ale netrvalo dlouho a její bzukot zanikl v letním vánku a štěbetání ptactva. Byli jsme volní!
Zhluboka jsem vydechl, a otřel si zpocené čelo. „Proboha!“ Vykřikl jsem zděšením! Z hlavy mi trčely dva silné a ošklivé pahýly. Na další detail mě upozornila moje žena. Už před chvilkou pustila mou ruku, a zálibně zkoumala útvar, který vyrostl v mém podbřišku. Tuhý výčnělek, jež připomínal hadici, a na poklep zněl dutě. Po těle mi vyrazil studený lepkavý pot. „Jsem to ještě já?“ Rozklepanýma rukama jsem začal své tělo zkoumat důkladněji. „To je snad zlý sen!“ Na hlavě mi vyrostla tykadla, na bocích třetí pár končetin, a zadek mi protáhli skoro ke kotníkům.
Najednou se odněkud ozvaly známé hlasy: „Vaše veličenstvo, prosím, račte!“ „Arbajtre, Velíne, Vybírale! Jste to vy?“ zeptal jsem se udiveně. „Co tady děláte?“ „Vaše startovací rampa je připravena!“ „No a...?!“ „Váš let králů může začít!“ Věděla snad Magda víc než já? Usmála se totiž, vzala mě za ruku a svým nejmilejším hlasem pravila: „Pojď, můj milý, a neboj se!“ Vystoupali jsme po nerovných hliněných schodech na širokou udupanou plošinu. „Teď vzlétneme! A tam, kam dopadneme, nám Arbajtr vybuduje nový domov.“ Vycucli snad té ubohé ženě mozek? Lítostí mi vyhrkly slzy. Ze soucitných myšlenek mě ale vytrhla pořádná facka. Zavrávoral jsem, a málem spadl z plošiny. „Odpusť!“ vzdychla Marta: „Už mávám křídly. Nechtěla jsem tě uhodit.“ „Běž se svými křídly do...!“ Větu jsem ale nedokončil. „Prásk!“ druhá facka mě téměř omráčila. „Přestaň se tu motat, a postav se proti mně!“ nařídila mi už mnohem důrazněji. „Táák! A teď roztáhni ty svoje! Křídla přece! Mávej! A pevně mě drž! Pravou střední kolem pasu, levou horní za ruku! Jako při tanci!“
Od země jsme se odlepili hned prvním mávnutím. Při třetím se nám do křídel opřel lehký vánek, ujal se našich těl, a začal nás zvolna unášet. Vydechl jsem úžasem, zavřel oči, zasnil se, a zcela omámený šeptal Magdě do ucha: „Kam se vydáme, má milá? Vzhůru k nebesům, nebo snad za nějakou exotikou? Stačí si vybrat, a správně nastavit křídla větru. Jsme dvě letadla! Ještě nikdy jsem se necítil tak šťastný a svobodný.“ A na důkaz svého tvrzení jsem radostí začal bzučet. Nejdříve mlčela, a pak se přidala. Uznale a láskyplně jsem jí pohlédl do očí. A strnul jsem! V husté mlze jsem zahlédl jen obrysy jejího obličeje. Shlédl jsem dolů k nohám. Úplně zmizely! „Co se stalo? Oslepl jsem snad? Kam a proč vlastně letíme? A nemůžeme se zřítit?“ Strachem jsem svá křídla rozkmital tak prudce, až mě rozbolela záda.
A pak? Zlověstně to v nich zapraskalo. Náhle jsem ztratil rovnováhu. Půlka mého těla se stala neovladatelnou, a táhla mě neomylně dolů, k zemi. Jakoby mi na všechny pravé nohy pověsili těžké závaží. Zběsile jsem se pokoušel všema šesti šlapat vzduch, ale marně! Naše těla se začala otáčet okolo sebe, a ve spirále klesala k zemi. Oba pohyby zvolna nabíraly na rychlosti. „Konečně!“ vzdychla štěstím Magda. „Tanči, můj milý! Roztáčej mě dokolečka! Víc! Ještě víc!“ „Zbláznila ses? Odlomilo se mi pravé křídlo! Řítíme se k zemi a za okamžik se o ni roztříštíme!“ Nevnímala mě! Jen divoce a svůdně tančila. Svými třemi páry nohou střídavě a rytmicky objímala mé tělo. Náhle se prudce přitiskla, a vášnivě mě políbila. Zvedl jsem zadní i prostřední nohy, abych si ji přidržel, a mohl udávat rytmus bubnováním do jejího krunýře. Ona se ale stihla pustit, a tančila ještě divočeji. Držela mě teď jen střední levou, a zbývajícími pěti šlapala vzduch v rytmu swingu.
V jednu chvíli se jí odlomila obě křídla. Nevnímala to a tančila o to divočeji. A moje levé křídlo? Ukopla mi ho! Během otáčky a výkopu levé dolní. Křičela mi přitom do ucha „No more, no more, no more!“ Kdyby snad někdo nevěděl, je to refrén rokenrolu „Hits a road the jack“ od Raye Charlese. Naštěstí to bylo těsně nad zemí. „Bác!“ dopadla naše těla s hlasitým žuchnutím. Arbajtr už na nás čekal. Jak ale mohl vědět, kam dopadneme? To nevím!
pokračování

Jiří Petr

#
POZVÁNKY: Návštěva Muzea MHD v Praze

Kolega Petr Mašek již před časem domluvil s odpovědnými osobami z vedení Muzea MHD exkurzi pro skupinu nevidomých a slabozrakých, a to výhradně z řad předplatitelů některého z periodik naší redakce. Každý, kdo by se chtěl této exkurze, následované hodinovou projížďkou Prahou v historické tramvaji, zúčastnit, se musí domluvit osobně s kolegou Petrem Maškem, nejlépe mailem na adrese masek.petr1@seznam.cz. Podmínkou kromě aktivního předplatného je i účast spolu s vidoucím doprovodem. Počet míst je omezený, rozhoduje pořadí písemného projevení zájmu a následná dohoda. Celá akce proběhne ve středu 10. května odpoledne, místo a čas srazu účastníků se každý dozví po potvrzeném zapsání do skupiny.
VS

#
Jinonická vrtule

Dovolujeme si vás pozvat na druhý ročník SOUTĚŽE VE VÝKONU VODICÍCH PSŮ „JINONICKÁ VRTULE“, která se bude konat u příležitosti Mezinárodního dne vodicích psů dne 26. dubna 2023 ve 13 hodin v areálu Waltrovky. Vyhlášení výsledků bude kolem 18. hodiny. Bližší propozice zašleme přihlášeným.
Soutěž bude probíhat v klapkách. Následovat bude společné posezení a povídání. Pro všechny budou připraveny drobné ceny, vyhlášeni budou první tři nejlepší.
O svojí účasti nás prosím informujte do 5. dubna 2023 e-mailem na adrese: vodicipsi@sons.cz.
Na vaši účast se těší tým SVVP.

#
Májová bylinková vycházka

srdečně zveme na „BYLINKOVOU VYCHÁZKU s Magdalénou Dobromilou“.
KDY: Čtvrtek 4. 5. 2023 od 16:00 do 19:00.
KDE: Botanická zahrada, Na Slupi 433/16, Praha 2
Chcete se dozvědět, které bylinky můžeme na jaře sbírat v přírodě?
Jak dobře rozeznat ty jedlé a jedovaté?
Vycházku plánujeme ve spolupráci s KC Vrchlická / OO Praha západ a je vhodná i pro osoby nevidomé a slabozraké. 
Rostliny a stromy budeme poznávat všemi smysly, hmatem i čichem. Magdaléna Dobromila Staňková je bylinářka, výtvarnice a autorka dvou úspěšných knih Bylinky pro děti a maminky 1 a 2. Texty knih jsou dostupné v knihovně KDD.
Na místě bude možné zakoupit léčivé obrázky bylin.
Vstupné: pro členy SONS a děti zdarma, pro ostatní návštěvníky 350 Kč.
Prosíme o přihlášení předem na e-mail: majdas@volny.cz nebo machackova@sons.cz.
Sraz účastníků bude u vchodu do botanické zahrady u zastávky tramvají v 15:50.

Na vycházku zve
Věra Macháčková 
a Magdalena Dobromila Staňková (www.donameduna.cz)

#
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara

Oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně ve spolupráci s Moravským zemským muzeem zve na tradiční koncert 

VÍTÁNÍ JARA 2023
12. dubna 2023 v 17:00 hodin
Přednáškový sál Moravského zemského muzea (Dietrichstejnský palác)
Zelný trh 8, 659 37 Brno

Koncert je věnován 30. výročí obnovení tradice koncertů Vítání jara.
Zazní skladby Ludwiga van Beethovena, Georgese Gershwina, Christopha Willibalda Glucka, Fryderyka Chopina, Karla Emanuela Macana, Petra Maláska, Bohuslava Martinů, Jérômea Naulaise, Domenica Scarlattiho, Bedřicha Smetany, Václava Trojana a Ivana Tylňaka. Účinkují posluchači Konzervatoře a střední školy Jana Deyla v Praze a žáci Základní umělecké školy Slunná v Brně:
Emma Balunová – zpěv, Jan Buchta, Karel Leskovec, Marek Trunečka – klavír, Marek Mošna – trubka, Mihail Olehovs – akordeon.
Klavírní spolupráce Bc. Jana Nevoralová, PaedDr. Marie Wiesnerová.
Vedení Moravského zemského muzea v Brně děkuje za bezplatný pronájem koncertního sálu a klavíru.
Vstupné dobrovolné, výtěžek bude věnován na podporu činnosti Oblastní odbočky SONS Brno sever.
Srdečně zvou a za podporu kulturních aktivit slepeckého oddělení Technického muzea v Brně děkují pořadatelé.

Eliška Hluší

#
SPORT: Bronzový úspěch českého showdownu

Od čtvrtka 16. do soboty 18. února 2023 se ve slovenském Šamoríně uskutečnil premiérový ročník světového poháru v showdownu.
Turnaj pod názvem Showdown Slovak Open 2023 přivezl kromě světové elity k našim východním sousedům i velmi početné české zastoupení. Mezi čtyřiceti muži se představilo celkem jedenáct hráčů z České republiky a mezi čtrnácti ženami hrály dvě české reprezentantky. A právě obě dvě dívky se postaraly o největší úspěch českých barev na tomto světovém poháru.
Bezesporu největším úspěchem je bronzová medaile mladičké Markéty Trnčákové z brněnského Tandemu. Pro Markétu se jedná o vůbec první umístění na stupních vítězů mezi světovou elitou. Hned na pátém místě skončila její oddílová kolegyně Tereza Přikrylová.
Ani čeští muži se mezi nabitou konkurencí neztratili. Hned šest českých reprezentantů se vešlo do první dvacítky turnaje. Nejlepším z českých hráčů v mužské kategorii byl olomoucký David Hájek, kterému smolně unikl postup do nejlepší osmičky turnaje, když při rovnosti bodů neprošel do čtvrtfinále. Na jedenáctém místě nechal Tomáše Myslivečka z pražského klubu BSC, pro kterého to znamená další bodový přísun a upevnění pozice mezi TOP dvaceti nejlepšími a nasazovanými hráči světového žebříčku. Trojici českých reprezentantů, která v konečném pořadí turnaje otevírala druhou desítku, doplnil ještě dvanáctým místem Šimon Rejtar z brněnského Tandemu a dvě místa za ním skončil jeho oddílový kolega Pavel Michelfeit. Na šestnácté místo se probojoval Ondřej Kodet z klubu TJ Zora Praha.
Brněnský Benjamín Levíček svým osmnáctým místem uzavřel českou stopu v první dvacítce turnaje.
Další z brněnských hráčů, Václav Krychtálek, svým jednadvacátým místem otevřel třetí desítku konečného pořadí.
Petr Bayer z BSC Praha obsadil pětadvacáté místo, Tomáš Rys z Tandemu Brno skončil na šestatřicátém místě a hned za ním na sedmatřicátém místě se umístil Jan Řežucha z oddílu SK Sigma Olomouc.
Poslední z českých reprezentantů, brněnský Marek Střelec, obsadil konečné třicáté deváté místo.

Petr Bayer nám sdělil několik svých postřehů z turnaje:
„Showdownový svět se ubírá jinou cestou, než jsme před několika lety byli zvyklí. Nejlepší hráči už nehrají technicky, ale dobře mířenou ranou do míst kolem obou rohů a branky. Nejhorší ale je, že než střela přijde, tak si hráč soupeře vychutnává tím, že si třeba až patnáctkrát přihraje na své půlce s míčkem, než vystřelí. Soupeř má pramalou šanci v desetinách sekundy zareagovat. Tento styl hry mají v oblibě hlavně muži.
Pokud mohu hodnotit, tak to bylo nejlepší vystoupení našich hráčů, ještě okořeněné bronzovou medailí.“
Ačkoliv se jednalo o premiérový ročník světového poháru ve slovenském Šamoríně, všichni účastníci si pochvalovali skvělou organizaci a připravenost celého turnaje bez sebemenších zádrhelů. Hotel a areál olympijského centra byly špičkové, velké, velmi dobře zařízené, se skvělým jídlem. Je velmi pravděpodobné, že se světový pohár do slovenského Šamorína vrátí i v příštím roce.
Martin Fejfar