Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 6, březen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu
LIDÉ KOLEM NÁS: Mé knížky chtějí hlavně pobavit
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem
Blog o zrakovém postižení Blindička
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Víte, co je Euroklíč?
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Proč nosili piráti pásku přes oko
ZDRAVÍ: Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech?
SOUTĚŽ
NABÍDKA REKONDICE
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Nejasné platby

Atraktivní, ale s handicapem

Je možné být sexy i se zrakovým postižením?
Je 32 stupňů a svítí slunce. Ve svých vzdušných krátkých letních šatech a v sandálech na vysokém klínku se svižným krokem vracím z obědové pauzy do kanceláře. Moje blonďaté kudrny hravě poskakují při každém kroku. Když otevírám zamřížovanou branku do dvora, jeden ze tří rozjařených mladíků říká svým kámošům: „Bacha, je slepá.“ Udělají mi trochu místo a další odpoví: „Ale fakt sexy!“ Když se za mnou branka zavírá, něco si polohlasem mumlají a dívají se za mnou přes mříže. „Hele, jde úplně normálně,“ a „fakt kočka,“ zaslechnu a připadám si trochu jako nějaké zvíře v kleci. Otočím se, zašklebím se na ty testosteronové hochy a sladce se otážu: „Jak to, že slepá, ALE sexy?“ Když se na mě nechápavě dívají, dodávám: „Mimochodem, ona slyší, když se o ní bavíte.“ Puberťácké chichotání. Směju se s nimi.
V této situaci se mi hlavou honí plno myšlenek. ONA? SLEPÁ? Slepá, ALE sexy? A potom: Super, že ti kluci tak nějak alespoň poznali význam pásek se symboly zrakově postiženého, které mi kazí outfit. A: Milý kompliment, sice to nepotřebuju, ale slyším to ráda. Nijak mi to nevadí, když někomu připadám jako kočka.
Nejhlasitěji mi ale v hlavě zní ten stereotypní rozpor, že postižení a sex nejde dohromady.
Prozradím vám teď malé tajemství: Lidé s postižením flirtují, navazují vztahy a mají sexuální život. OK, nemůžu mluvit za všechny, ale u mě je to tak a u většiny ostatních také. V první řadě jsem totiž žena. To je dáno mojí anatomií. Je to zapsané v mé DNA, v mém kódu! Líza, žena, estrogen, menstruace, prsa, vaječníky, děloha, vagína, klitoris... To všechno tu je.
Moje postižení není genetické, je to důsledek. Postižená jsem naopak jen tím, že náš svět se zaměřuje převážně na to vizuální – není to tedy nic tělesného, vrozeného, je to vnější okolnost. V mém osobním základním kódu je poznamenáno „horší zrak“, ale ne „postižená“. Postižení je konstrukt, abstrakce – vyplývá z okolností. Teprve každodenní realita udělá z jednoho zhoršeného smyslu překážku. Jednoduchý příklad: kdyby se náš svět náhle změnil tak, že by v něm byla jen úplná tma, nevidomí a slabozrací by měli jasnou výhodu a všichni ti, kteří se spoléhají hlavně na svůj zrak, by byli touto změnou znevýhodněni.
Naše fyzické schopnosti a dovednosti se liší, naše smysly se liší. V závislosti na způsobu života a vnějších okolnostech jsou omezeni ti, kdo nedokážou zcela držet krok se smysly, které společnost nejvíce používá. Proto bych uvítala vícesmyslové soužití, bylo by více prostoru pro rozmanitost. Tak jako je to u semaforů, které mají vizuální, akustickou i haptickou odezvu. Moje postižení tedy nevychází ze mě, ale z vizuální dominance většiny. Ale žena jsem skrz naskrz a člověk tak jako tak. A lidé, podržte se, mají sex! Aby se rozmnožovali, přinejmenším dokud je klonování kontroverzní a nedokonalé. A jednoduše pro radost – hurá za dobrodružstvím! Ať žije orgasmus! Ať žije intimita! To platí jak pro zdravé lidi, tak i pro nás handicapované.
Pro společnost je z nějakého důvodu velmi obtížné si spojit sexy a zrakově postižení.
Když jsem coby teenagerka šla do klubu na karnevalový večírek a ve škole se to rozkřiklo, lidé se mě nechápavě a tupě ptali, co budu dělat na dýze (jo, tehdy se tomu ještě říkalo dýza). Hm – co je to za hloupou otázku? (Jo, hloupé otázky se někdy objevují!) Vnímat hudbu! Tancovat! Párty! Alkohol! Flirtovat! A kdo ví... Přesně to, co chce většina mladých lidí.
„Kupodivu mě spolužáci nikdy nebrali jako postiženou, ale vyčleňovali mě kvůli tomu, že jsem jiná. A to jsem si myslela, že na postižené lidi musí být vždycky všichni milí. ;-) Ale to je zase jiný příběh.
Vraťme se ke včeličkám a kytičkám.
Téma sexu a postižení má pro mě dvě stránky. Na jedné straně je mi upírána vlastní sexualita, protože podle předsudků o něco takového z mé strany není zájem. Moje veto v tomto bodě jste už četli.
Na druhou stranu mi průpovídky jako „slepá, ale sexy“ ubírají na sex-appealu. Upřímně, možná nejsem královna krásy a už vůbec ne bikinová modelka, ale úplně nepohledná si nepřipadám.
Ano, jsem ve věku a ve fázi sebevědomí, kdy mohu říct, že si připadám hezká a mám se ráda. Miluju svoje kudrny, moc se mi líbí moje modré oči a před zrcadlem si užívám svůj svůdný dekolt. A víte co? Hrdě to přiznávám: Jsem sexy. Pro mě určitě. A pro svého přítele taky. A pro některé další. Ale to je věc vkusu a pro mě do značné míry irelevantní. Do značné míry, protože komplimenty mám ráda. Ne potvrzení, to čerpám ze sebe. Ale jo, lichotí mi to, když mi někdo řekne, že se mu líbím. Dík.
Vždycky to tak ale nebylo. Ve skutečnosti to bylo katastrofálně jinak! Byla jsem ošklivé bezmocné nic.
Když jsem během dospívání přišla do nově utvořené třídy, kde převažovali cizí spolužáci, nezapadla jsem. Byla jsem hrozně nesmělá. Měla jsem takové zábrany, že když jsem si zapomněla tužku, raději jsem pro ni o přestávce běžela domů, než abych o ni požádala člověka, se kterým jsem seděla v lavici. To není vtip, to se stalo. V té době jsem byla samozřejmě celkem zakřiknutá. A pak se k tomu přidala šikana. Říkali o mně, že jsem namyšlená, protože jsem nosila i ve škole sluneční brýle. Já jsem jim ale na začátku roku vysvětlovala, proč je potřebuju. A prý jsem nezdravila, když na mě někdo z dálky zamával. Proč asi, že? A podle ostatních mi ve škole nadržovali, protože jsem mohla psát písemky déle. Že je to kompenzace a nikoliv bonus nikdy nikdo nechápal. Rozhodně ne spolužáci, kteří se ozývali. Pokud jsem měla tiché spojence nebo někteří smýšleli alespoň neutrálně, tak jsem o tom nevěděla. Zásadní byli ti, kteří byli zlí, nahlas si šeptali, posmívali se, na školních výletech se mnou nechtěli být na pokoji a tak dále. A že jsem mohla na zápisky používat svůj notebook, to byla samozřejmě taky neslýchanost.
Možná byl problém i v tom, že na mně moje postižení není vidět a člověk si ho skoro nevšimne. Ve škole, kde jsem se perfektně vyznala, jsem samozřejmě nepotřebovala bílou hůl. A protože jsem vycházela z toho, že moji spolužáci o mně vědí, nenosila jsem ani pásku s označením pro zrakově postižené. Jen občas jsem si vzala malý žlutý odznáček se třemi černými puntíky. Ten jsem si ale mohla klidně odpustit, jelikož se mě skutečně ptali, jestli je to smajlík. Už jsem se zmiňovala, že jsem chodila na gymnázium? Ovšem o nějaké velké úrovni vzdělání nemohla být řeč.

Když se v období formování, jako je puberta, setkáte s tolika odmítnutími, nelibostí a odporem, napadají vás špatné myšlenky. V té době jsem si myslela, že jsem strašně ošklivá – uvnitř i navenek. Měla jsem pupínky, které jsem nahmatávala a ty červenější jsem viděla v zrcadle. Na pupínky ostatních jsem neviděla. A svědivá, hnisavá, jasně červená neurodermatitida na předloktích, na prstech, dokonce i na pokožce hlavy... Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že všichni teenageři mají akné či jiné příznaky doprovázející pubertu, které nemají rádi. Jen jsem to prostě neviděla. Tehdy jsem byla absolutně přesvědčená, že si nikdy nenajdu kluka, protože mě nemůže nikdo milovat. A byla jsem si jistá, že za sex budu muset platit, protože se mě nikdo nikdy nebude dotýkat. Vážně. Tohle byla moje realita. Když o tom takhle píšu nebo na to myslím, mám pokaždé slzy v očích, protože mám strašný vztek! Ne na sebe. Hrozně mě štve, že ta tehdejší bezbranná smutná holka musela zažívat něco tak příšerného. Že ji od toho nikdo nemohl uchránit. Že jí tak nevýslovně ublížili. Že byla s touhle palčivou bolestí sama.
(Dokončení příště)
Zdroj: lizziswelt.com
Přeložil: Zdeněk Rybák

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 6, březen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu
LIDÉ KOLEM NÁS
Mé knížky chtějí hlavně pobavit
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem
Blog o zrakovém postižení Blindička
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Víte, co je Euroklíč?
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Proč nosili piráti pásku přes oko
ZDRAVÍ
Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech?
SOUTĚŽ
NABÍDKA REKONDICE
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ
Nejasné platby

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.