Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 6, březen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu
LIDÉ KOLEM NÁS: Mé knížky chtějí hlavně pobavit
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem
Blog o zrakovém postižení Blindička
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Víte, co je Euroklíč?
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Proč nosili piráti pásku přes oko
ZDRAVÍ: Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech?
SOUTĚŽ
NABÍDKA REKONDICE
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Nejasné platby

LIDÉ KOLEM NÁS: Mé knížky chtějí hlavně pobavit

Píše povídky, o životě, politice, i o zdravotním postižení. S humorem a nadhledem. Kdyby ale v mládí tušil, co vše pro něho má život připraveno, asi by se tolik nesmál. Jeho další hobby? Je sběratelem postaviček kuchařů. Ve velké vitríně má už 120 kousků a jezdí s nimi i na výstavy. Přinášejí mu je kolegové a dnes i známí kuchaři. Za dnešním rozhovorem jsme se vydali do Olomouce. Povídáme si s Rostislavem Kuchařem (64).
Ochutnejme nejprve trochu humoru. Citujeme z knížky „Papíry na hlavu“: „Když jsme se pak vraceli vlakem do Olomouce, moje sebevláda vzala za své. Z vlaku mě museli kamarádi vynášet. Naštěstí parkoval vedle nádraží tatínkův známý, který jezdil s pohřebním vozem. Naložil mě a vezl domů. Na kraji Loučan jsme potkali sousedku, hroznou drbnu. Doprovázel ji i zvoník z místního kostela. Hned chtěli vědět, koho to vezou. Přece Rosťu…“
Jenže netrvalo dlouho, a… Citujme ze stejné knížky. „Zbýval měsíc do prázdnin, který jsme ještě museli strávit na stavbě. Den před svými 18. narozeninami jsem dělal cosi ve výtahové šachtě. Seskočil jsem z dřevěné kozy na podlážku výtahu. Ta se probořila. Trám, který měl všechno držet, praskl v suku a já jsem se zřítil ze 14 metrů. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem cestou prorazil 6 výtahových podlážek, které zbrzdily můj pád.
Ano, vyučil jsem se zedníkem. A tenhle pád se skutečně udál. Šest dnů po vyučení. Od té doby, tedy od roku 1977, jsem jako člověk se zdravotním postižením v invalidním důchodu. První léta jsem trpěl častými a nepříjemnými poúrazovými epileptickými záchvaty. Žil jsem proto doma. Pak jsem prodělal operaci hlavy a od roku 1984 začal opět pracovat. Jako hlídač parkoviště, topič v kulturním domě, domovník i instruktor na dětském dopravním hřišti. Po hodině teorie a poznávání dopravních značek vyšly děti na hřiště a já je kontroloval, zda vše dodržují. Také jsem vypínal a zapínal semafor. A hodně dětí jsem učil to, kde je vpravo a kde vlevo. A abych nezapomněl, postupně mi život „naděloval“ i další zdravotní komplikace. Dnes jsem též nositelem naslouchadla a kardiostimulátoru.
Čtyři věci považuji ale snad za ještě důležitější než zdraví. Na prvním místě je mít štěstí v neštěstí! To znamená, že když člověk upadne, tak aby vstal a nebyl dolámaný. Za druhé, když už dolámaný je, tak aby potkal hodné, schopné a obětavé lidi, kteří ho dají dohromady, tedy zašroubují, nechají správně srůst, voperují kardiostimulátor apod. Na třetím místě je být ve správný čas na správném místě. A za čtvrté, je důležité mít svého strážného anděla, který od vás odhání průšvihy. K čemu by vám bylo zdraví, když zakopnete a ostatní vás nechají ležet na zemi.
Tyto a podobné myšlenky se objevují v mé první knížce „Papíry na hlavu“. Její část odvysílal ve zvuku i ČRo Olomouc. A jsou v ní i mé zkušenosti ze spolupráce s lidmi s postižením zraku. Často jsem jim poskytl doprovod v rámci zdejšího klubu pro turistiku. A také jsem s nimi léta pracoval na telefonních ústřednách. Nevidomému kolegovi jsem jednou nesl kávu, zakopl jsem, a nalil ji do ústředny. Celou jsem ji zřejmě vyzkratoval! Začalo to v ní bouchat, pak dva dny nefungovala, a mě vyšetřovali jako teroristu.
Druhá kniha má název „Uklízeč a ředitel“. Jsou v ní mé zážitky z pořádání festivalu „Vivat Vita.“ Čtyři dny v roce jsem mu totiž řediteloval. A na tom samém místě, v tom samém hotelu, jsem po zbytek roku uklízel. V dodatku knihy ke čtenáři promlouvá i má žena Eva, což představuje určité zklidnění.
Pár slov k festivalu? První ročník jsme pořádali už v roce 1984. Za socialismu sice existoval známý hudební festival „Porta“, ale na něm nemohli vystupovat umělci se zdravotním postižením. Tak jsme začali pořádat vlastní. U nás v Olomouci, jen s dvouletým přerušením, kdy byl pořádán ve Zlíně. Už v roce 1985 jsme přivítali třeba Jaromíra Nohavicu. Ano, měl zákaz vystupovat, ale tehdy mu to pod dohledem Veřejné bezpečnosti povolili. V 90. letech se pak přidali i další profesionální hudebníci. První CD jsme vydali v roce 1993 ve spolupráci se Zdeňkem Vřešťálem z kapely Neřeš. Jak vzniklo? Muzikanti s postižením soutěžili mezi sebou a ti nejlepší si zahráli na benefičním koncertu s Jaromírem Nohavicou, Karlem Plíhalem, Vlastou Redlem a dalšími. Akci tehdy navštívilo na 700 lidí. V době, kdy byl ministrem kultury Pavel Dostál, jsme pak ve spolupráci s Václavem Krásou vydali CD „My tady a teď“. Vystupuje na něm pět muzikantů se zdravotním postižením, a písničku „Dobrej den“ hraje a zpívá Iva Kolaříková, dnes Mojžíšková.
V roce 1992 jsme přivítali také Karla Kryla. Až prý na něho budu vzpomínat, mám si pustit píseň „Neznámý vojín.“ K téhle písni se pojí i moje snad největší drzost. Když jsem se učil, měli kamarádi romskou kapelu. A s kolegou jsme „Neznámého vojína“ přeložili do romštiny. Byl to velký úspěch! Tleskali jim i papaláši! A já si říkám: „Do háje, kdyby tak věděli!“
Dnes je festival ve fázi spánku. Po určitou dobu jsem se necítil nejlépe a jeho vedení předal Romanu Herinkovi ze Zlína. Ale ten začal záhy trpět také vážnou nemocí. Chtěl jsem se k pořádání festivalu vrátit, ale čekala mě operace srdce. Lidé se zdravotním postižením ale dnes vystupují i na různých jiných akcích. Jedna z nich se pořádá v sousední Mohelnici. Ovšem současným smyslem je myslím spíše to, aby se postižení dostali mezi zdravé.
Třetí kniha „Ještě žiju“ vznikla poté, co se mi doslova „zbláznil“ kardiostimulátor. Dostal jsem od něho 17 pořádných ran. Žena mi musela zavolat záchranku. Jestli byl vadný a probíjel, to nevím. Létal jsem ale z kouta do kouta. Zkrátka „skvělý“ dárek ke 30. výročí svatby. Když mi ho pak lékaři opravili, dva roky jsem si hladil hrudník a říkal mu „Malá“! Primář kardiologie mi „vysvětlil“, že mou úlohou je bavit lidi. A ať napíši nějakou další knížku. Takže to byl vlastně rozkaz. Názvy knih tedy rozhodně nevznikly náhodou.
Jak se rodí knížka? Jde o dílo a velmi příjemnou spolupráci čtyř lidí. Já vykládám příběh, má žena Eva ho píše do počítače, novinářka Zita Chalupová mu dává knižní formu a Vít Stanovský maluje k příběhům obrázky. K vydání knížek jsem oslovil vydavatelství Tichák a Burian. Sponzory jsem původně nechtěl. Nakonec jsem ale souhlasil s tím, že si podnikatelé, kteří mají v rodině někoho se zdravotním postižením, mohou za poplatek do knížky umístit svou reklamu. Kde knížky prodávám? Na výstavách, festivalech, ale i v klubech seniorů, domovech důchodců nebo v lázních. U nás v Olomouci je i knižní bazar.
Krásnou vzpomínku mám na Karla Gotta. „Srazil“ jsem se s ním na olomouckém knižním veletrhu, na toaletě. Vyměnili jsme si svoje knihy. On mi daroval tu svou, obrázkovou. Ve své knize jsem i proto namalován spolu s ním. A v době, kdy Karel zemřel, jsem prodával své knížky na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Jedna mi vypadla z ruky a otevřela se přesně na stránce, kde je namalován ten obrázek. Kolega ji vzal a takto otevřenou ji umístil na stojan na noty. Lidé začali chodit a kupovat více. Takže na Karla vzpomínám i takto.
A rád bych své knihy, tímto článkem i jejich poskytnutím k načtení v Knihovně a tiskárně K. E. Macana, představil i vám, nevidomým, a vašim blízkým. Na besedu jsem ochoten přijet v podstatě kamkoliv. A pokud byste chtěli vědět více informací, stačí zadat do vyhledávače nebo na stránku facebook.com mé jméno.
Některé mé příběhy najdete i v knížce „Literáti na trati“. Vydává ji Vydavatelství František Tylšar a spol. a je v ní tvorba 70 spisovatelů. A proč vlastně píši knihy? Samozřejmě chci lidi pobavit. Aby se nebrali tolik vážně. Dnes spousta z nich kvůli něčemu fňuká, naříká a brblá. Máme se ale více než přepychově! Nikdo po nás nestřílí, nejsou tu zemětřesení, máme co jíst, kdykoliv si pustíme televizi. Že bychom si málo vážili toho, co máme? A také chci, aby běžná společnost pochopila, že i lidé se zdravotním postižením se umějí bavit. V téhle souvislosti mě napadá, proč se vlastně více nesetkáváme? Podobně jako třeba zahrádkáři nebo holubáři. Jakmile totiž maličko pozapomeneme na své komplikace, nebudou nás tolik obtěžovat.
Ale i brblat, samozřejmě slušnou formou, je občas potřeba. Já tak činím hlavně na politických mítincích. Olomoucký primátor i další politici mi však sdělili, že si mě váží. Jsem prý politický kašpárek, který jim ale říká pravdu. A jedním dechem dodávají, že každý rozumný vládce takového člověka ve své blízkosti měl.
„Jel tudy, kázal bludy?“ Ano, to je verš z mé básnické sbírky „Rána do hlavy“. Jsou tu básničky na všechny politické strany. Chodím s ní na mítinky a nabízím ji kandidátům, funkcionářům a dalším papalášům za 30 Kč. Velmi se divili, když jsem se jich zeptal, zda chtějí „Ránu do hlavy“ za 30 Kč. Takhle jsem se zeptal i prezidenta Václava Klause a pak jsem dodal: „Ale vám ji dám zdarma.“ Prodal jsem přes tisíc výtisků.
Politika je pro mě vůbec velké divadlo. Jako puberťák jsem podepsal „Chartu 77“. Pak jsem ale onemocněl a nějak se na mě zapomnělo. V 80. letech mě napadlo, že „proti komunistům se dá bojovat s komunisty“. A tak jsem založil Socialistický svaz postižené mládeže. Když jsme pak šli třeba „po stopách padlých rudoarmějců“, dostali jsme na to příspěvek od svazáků, Svazu Československo-sovětského přátelství i od Svazu bojovníků proti fašismu. A mohli jsme je utratit třeba na politickém školení ve vinném sklípku. O festivalu „Vivat Vita“ už byla řeč. V roce 1989 se na něm semlela potyčka s tehdejšími „papaláši“, mě ze Socialistického svazu mládeže vyhodili a festival chtěli na 20 let zakázat. Stalo se tak na schůzi, která proběhla 17. 11. 1989 v 11:00 hodin. Řekl jsem, že „do roka stejně končí všichni svazáci“. Označili mě za „Jana Sladkého Kozinu“. Večer byla revoluce. Spletl jsem se o rok. Tuhle událost jsem zaznamenal v příběhu „Už je to tady“. Do budoucna plánuji i jakousi kompilační knížku z rozhovorů a korespondence s papaláši. Musím ale ještě zjistit, co mohu a co nemohu zveřejnit.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 6, březen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Mít radost a hrát si ve Varnsdorfu
LIDÉ KOLEM NÁS
Mé knížky chtějí hlavně pobavit
V SÍTI
Atraktivní, ale s handicapem
Blog o zrakovém postižení Blindička
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Víte, co je Euroklíč?
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Proč nosili piráti pásku přes oko
ZDRAVÍ
Proč někdy pociťujeme divnou chuť v ústech?
SOUTĚŽ
NABÍDKA REKONDICE
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ
Nejasné platby

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.