Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 2, leden 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvodem
STALO SE: Přehledně
Soutěž Nevídaná píseň
LIDÉ KOLEM NÁS: Co mě těší? Že je usměvavá a šťastná holka
Prožité je nutné co nejdříve zaznamenat
NAPSALI NÁM: Jak jsem myslela, že nebudu mít knihu
Propuštěná učitelka s vadou zraku našla zastání až u Ústavního soudu
ZDRAVÍ: Krevní plazmu můžeme získat jen od jejího dárce
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Když se řekne masopust
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Co mě těší? Že je usměvavá a šťastná holka

„Jak vnímám skutečnost, že mé dítě vidí, a já ne? Asi způsobem, že mu dám nahlédnout do světa nevidomých a ono mě zase obohatí pohledem do světa vidících. Už dnes, myslím, správně chápe, že my s tátou jsme nevidomí. A myslím, že v budoucnu může být vnímavější i k dalším lidem s nějakým handicapem.“ Dnes si povídáme s Nikolou Bílou, maminkou šestnáctiměsíční dcery Valerie.
Dítě jsem si přála vždy. A těhotenství bylo od samotného začátku velmi příjemným obdobím. Těšila jsem se na dítě, bylo mi fajn a netrpěla jsem žádnými chmurnými náladami. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že jsem musela být převážnou většinu času doma. Těhotná jsem totiž byla v době vrcholící pandemie covid-19. V mládí jsem občas trpěla na angíny, ale tohle období jsem zvládla, řekla bych, na výbornou a ve zdraví. Když se holčička začala v břiše pohybovat, převracet se a kopat, začal se mnou více sdílet mé pocity i můj partner Lukáš. Spolu jsme vnímali ten pocit, že je už na cestě a že zanedlouho přijde na svět. Že se narodí holčička, jsem se ale dozvěděla až ve 37. týdnu. Do té doby to ani lékaři s pomocí ultrazvuku nedokázali zjistit přesně. Vždy se jim natočila tak, že to nebylo vidět. Výbavičku jsme i proto řešili až posledních pár týdnů před porodem, tedy doslova na poslední chvíli.
Ale prožila jsem i jednu smutnou příhodu. Měla jsem vodicího psa. Hodně mi pomáhal a já nemusela tolik řešit samostatnou prostorovou orientaci. Ale od jisté doby jsem věděla, že nový přírůstek do rodiny nezvládne. Když totiž ucítil, že jsem těhotná, byl odtažitý a začal se mě stranit. Byl naštvaný, žárlil a nepřišel se ani pomazlit. Musela jsem ho dát do náhradní rodiny, ale z ní mi na druhý den volali, že v noci umřel. Občas sice trpěl na ušní záněty, ale v den, kdy jsem ho předávala, byl v podstatě zdravý. Dodnes na něho myslím. Bylo mu pouhých osm let.
Porod jsem naplánovala v Příbrami. Lékaři a sestry kladenské porodnice totiž vnímali jako problém skutečnost, že já i Lukáš jsme nevidomí. Doslova mi tam řekli, že jsme oba nezodpovědní, když čekáme miminko. Vyděsilo mě i to, když mi hrozili, že nám dítě odeberou, dají ho do kojeneckého ústavu a o tom, zda a kdy nám ho vrátí, rozhodne Odbor sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD). V nemocnicích se my nevidomí bohužel stále setkáváme s nezkušeností personálu a odkazováním na různé nevyžádané a někdy i přehnané druhy pomoci. Typickým příkladem je celodenní (opravdu čtyřiadvacetihodinová) asistence zdravotní sestry při péči o novorozence. Proč vlastně?! Poradila jsem se s Terezií Kochovou a Pavlou Kovaříkovou a začala vyhledávat další porodnice. A nejpřívětivěji na mě zapůsobila právě ta příbramská. Zarezervovali nám nadstandardní pokoj a schválili přítomnost Lukáše u porodu. Dokonce mohl být se mnou na pokoji i další 4 dny. Zřejmě je to v přístupu jednotlivců. Okolo půlnoci jsme vyrazili do porodnice, tam jsme dojeli o půl třetí a v 10:30 se Valerie narodila.
Musím říci, že přístup lékařů i sester k nám byl skvělý. Měli opravdovou snahu a vše nám ukázali, pečlivě a několikrát. Po porodu jsem s dítětem mohla být na pokoji i volně se pohybovat. Sestry jsme měli hned naproti přes chodbu, stačilo jen otevřít dveře. Když jsme přijeli domů, nechala jsem jim jako poděkování poslat dárkový balíček. A pokud budu mít ještě možnost rodit, půjdu znovu tam. Další dítě může ještě klidně přijít, je mi necelých 30 let. Vše záleží na dohodě s partnerem. Ten, ač zpočátku nechtěl, byl u porodu se mnou a zřejmě hodně vnímal, jak vše prožívám, i jestli mě to bolí. A vzalo ho to možná více než mě. Odmítla jsem totiž utišující léky. Nechtěla jsem „oblbnout“ ani sebe, ani dítě. A co mě rovněž vzalo za srdce, byla jeho spontánní reakce na příchod holčičky na svět. Byl mi tehdy opravdovou oporou, čehož si nesmírně vážím. A tou je nám i dnes. Valinku miluje a věnuje se jí v podstatě v každé volné chvíli. Myslím, a také to velmi ráda sleduji, jak vztah k dítěti a rodině postupně buduje a zraje k roli otce.
Jsem vděčná i za to, že naše dítě vidí a je zdravé. A co mě též těší, že je to usměvavá a šťastná holka. Že bude vidět, jsem tak nějak tušila. Možná i proto jsem zamítla návštěvy na genetice. Tam mi stejně už v 25 letech řekli, že moje vada, nedovyvinuté oči, není dědičná. Ne, nenarodila jsem se předčasně, ten důvod je neznámý. Partner ano, ten se narodil předčasně a má poškozenou sítnici z inkubátoru.
Už v prvních dnech doma po porodu jsme museli zvládnout hodně věcí sami. Pro Kladno bohužel nefungují služby organizace Okamžik. A zdejší porodnice to měla vymyšlené tak, že až – a pokud – nám dají dítě do péče, bude k nám dojíždět zdravotní sestra na koupání, přebalování atd. Ale rodila jsem v Příbrami, a na Kladně tak nevěděli, že už mám po porodu. Zhruba dvakrát měsíčně se u nás objeví nějaká příbuzná nebo kamarádka. Několikrát mi přijeli na pomoc i lidé z Tyfloservisu. Hledali jsme i službu, která by na Kladně byla určena přímo nám nevidomým. A našli jsme placenou asistenci. Když potřebuji k lékaři, na nákup nebo rozpoznat barvy a roztřídit podle nich oblečení, objednám si ji. Dnes potřebuji ukázat barvy také Valince. Začíná totiž už i kreslit. Rodiče nám pomáhají jen občas. Ti Lukášovi jsou už starší lidé a moji jsou daleko.
Přestěhovala jsem se z Prahy do Kladna, což pro mě bylo nové prostředí i učení nových tras. V Praze jsem naopak některé staré trasy trochu pozapomněla. Bydlíme v samém centru města, nedaleko autobusové zastávky a frekventované silnice. To určitě není prostředí, ve kterém bych dítě pustila samotné. V bytě se samozřejmě orientuji bez problémů.
Dokud byla Valinka kojenec, řešila jsem hlavně to, co ji trápí, kdy jedla, pila, spala, nebo kdy jsem ji naposledy přebalovala. Že bylo třeba vyměnit plínku, jsem poznala čichem nebo hmatem. Nejlepší bylo, když se smála. To je většinou vše v pořádku. Dnes, myslím, v řadě případů už podle pláče poznám, zda něco potřebuje, je naštvaná, nebo si jen něco vynucuje. Jiný přístup má Lukáš a zřejmě i většina dalších mužů. Kdykoliv totiž dítě zapláče, vezme ho do náručí a má tendenci chlácholit.
Jako přepravní prostředek používám nosítko. Kočárek sice máme, ale nepoužívám ho. Je nepraktický, hlavně při cestování v dopravních prostředcích, které nejsou bezbariérové, na pevných schodištích, ale i na eskalátoru. Nosítko si připevním k tělu, vložím do něho dítě, na záda vezmu batoh, a můžu jít po schodech i v úzkých prostorech. Malou v něm můžu rovněž nakojit. Pokud jde s námi Lukáš, můžeme jít spolu za ruku.
Kdy jsem měla o dítě opravdu strach? Jednou jsme spolu narazili do překážky. V první chvíli jsem řešila, jak moc jsem jí ublížila, a zda s ní mám jet na pohotovost. Ale ona mi hned nato dala najevo, že to nebylo tak hrozné. A pak u lékaře, který jí propichoval ouška kvůli náušničkám. Byl na mě nepříjemný a nedovolil mi být s ní během zákroku. Ale proč jsem ji nemohla držet? Že nevidím, a asi bych to podle něho nezvládla?! A tak mě, myslím zcela bezdůvodně, dohnali až k pláči, a to samé udělali dítěti. Prý nemám u toho stolku co dělat. Když pak píchnul první ouško, malá se znovu rozplakala. A druhé začalo krvácet. Naštěstí u mě tehdy byla sestra. Ještě ten večer jsme jeli na pohotovost. Úplně jiné je to u pediatričky. Dítě si mohu držet na rukou, u vyšetření i u očkování. U mě se uklidní mnohem dříve než na přebalovacím lehátku. Jsme spolu hodně v kontaktu a ještě dnes, v jejích 16 měsících, ji kojím.
Zoubky už má všechny. Když jí rostly, poplakala si, občas měla mírnou teplotu, ale myslím, že to zvládla velmi dobře. Léky, většinou sirupy, dávkuji stříkačkou. Nůžkami mi někdo z vidících udělá zářez do pístu v místě, kde jsou například dva mililitry, a když poté píst vytahuji, najdu zářez hmatem. Teplotu měřím bezdotykovým mluvicím, případně digitálním teploměrem. Ten druhý nemluví, a tehdy se přes aplikaci „Be my eyes“ zeptám, jaká je její hodnota. To je aplikace, kde na jedné straně jsem já a na druhé straně vidící člověk, který chce pomoci. Oznámí mi třeba i barvu trička, zda je mé prádlo čisté, nebo zda se k sobě barevně hodí.
V 9. měsíci se Valinka začala plazit, v 11. lezla po čtyřech, a je to zhruba měsíc, co už chodí. Samozřejmě při tom nesčetněkrát spadla. To k životu dítěte prostě patří. Postupně se ale otrkala a dnes, pokud padá, je to většinou na ručičky nebo na zadek. Mám vycvičený sluch a doma přesně vím, kde se dítě pohybuje, co dělá a s čím si hraje. V neznámém prostředí ji ale samozřejmě musím více sledovat a hlídat. Občas jí proto dám na nohu rolničku. Když jdeme například do dětského koutku, kde bývá spousta hluku, jsem s ní v neustálém kontaktu, v podstatě se od ní nehnu. Sleduji, s čím si hraje, co dává do pusinky. Když spolu dnes chodíme ven, musí chodit za ruku. To prostě ví a nesmí tomu být jinak. A trvám na tom i tehdy, když jde s někým vidícím. Za stejnou ruku, stejným způsobem. Nedovoluji, aby ji různí lidé vedli jinak, než jak je zvyklá chodit se mnou. Jediná výjimka platí na dětském hřišti.
Od nějakých 8 až 9 měsíců ji učíme, aby nám všechny věci podávala do ruky. Neexistuje, že by je přede mě jen položila, nebo snad hodila. Dnes už také mluví. Zatím jednotlivá slova, ale už se spolu nějak domluvíme, třeba i s pomocí různých gest. Když ji například přebalím a řeknu, že jdeme vyhodit plínku, vezme mě za ruku a odvede k odpadkovému koši. Jednou jsem zapomněla plínku v koupelně a ona tam šla a bouchala do pračky, aby mě na ni upozornila.
S postupujícími týdny stále více chodí, a také si sama hraje. Ač má plno plyšáků, moc si s nimi nehraje. Mnohem více ji zajímají naše mobilní telefony. „To je tedy překvapení!“ Také si hodně prohlíží leporela a knížky s obrázky zvířat. O těch si povídáme a večer jí často pouštíme namluvené pohádky. Ale často a ráda usíná v úplném tichu. Vánoce? Ty jsou ještě docela daleko (v době pořizování rozhovoru – pozn. red.). Máme poměrně malý byt a obývák, takže můžeme ozdobit jen malý stromeček na stole. Chceme ho ale pořádně ozdobit, aby Valinka měla oči skutečně rozzářené. A také se těším na dobu, kdy spolu budeme moci už normálně komunikovat.
Co do budoucna vnímám naopak jako starost? Asi představu, že za „chvilku“ bude dítě už běhat, jezdit na odrážedle nebo na koloběžce. Ono to vlastně už začalo a já si úplně neumím představit, jak to bude fungovat. Na odrážedle ji to sice zatím příliš nebaví, ale předpokládám, že se do toho brzy dostane. A pak ty dětské koutky a herny. V nich nemám přehled o tom, kdo jí ublížil, nebo co udělala ona jiným dětem. Zatím jsme naštěstí s nikým podobné konflikty neřešili, ale myslím, že i tohle nás čeká. Dítě se pohádá, ale já v drtivé většině případů nemám nejmenší přehled o tom, kdo má pravdu.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 2, leden 2023
Redakce: Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2023 činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
Úvodem
STALO SE
Přehledně
Soutěž Nevídaná píseň
LIDÉ KOLEM NÁS
Co mě těší? Že je usměvavá a šťastná holka
Prožité je nutné co nejdříve zaznamenat
NAPSALI NÁM
Jak jsem myslela, že nebudu mít knihu
Propuštěná učitelka s vadou zraku našla zastání až u Ústavního soudu
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Když se řekne masopust
ZDRAVÍ
Krevní plazmu můžeme získat jen od jejího dárce
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.