ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 107, číslo 2, leden 2023 Redakce: Šéfredaktorka Daniela Thampy Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2023 činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Obsah Úvodem STALO SE Přehledně Soutěž Nevídaná píseň LIDÉ KOLEM NÁS Co mě těší? Že je usměvavá a šťastná holka Prožité je nutné co nejdříve zaznamenat NAPSALI NÁM Jak jsem myslela, že nebudu mít knihu Propuštěná učitelka s vadou zraku našla zastání až u Ústavního soudu BUDE VÁS ZAJÍMAT Když se řekne masopust ZDRAVÍ Krevní plazmu můžeme získat jen od jejího dárce INZERCE # Úvodem Pouštíte se do čtení druhého čísla časopisu Zora, které je ale zároveň tak trochu číslem prvním. Více než šest let vás na začátku Zory vítaly úvodníky PhDr. Václava Senjuka. Na něm byla i zodpovědnost za její obsah, vzhled a vůbec za to, aby se časopis včas dostal k vám všem, a to právě v té formě, která každému osobně nejlépe vyhovuje. Jak již víte, na začátku tohoto roku došlo v redakci ke změně šéfredaktora. Toto je tedy první číslo, v jehož úvodu bych vás jako nová šéfredaktorka ráda pozdravila. Bohužel není možné přivítat se s každým z vás individuálně. Protože bych ale byla ráda všem čtenářům nablízku, doufám, že s mnohými se časem potkáme v některé z odboček SONS nebo třeba online. Pokud přemýšlíte o tom, zda a jak se Zora v budoucnu změní, odpovím vám zatím jen obecně. Ke změnám jistě postupně dojde, v plánu máme např. zařazení nových rubrik nebo širší informování o dění v komunitě zrakově postižených. Vše bude probíhat zvolna, určitě neplánujeme převrat. Samozřejmě, každý šéfredaktor si přeje časopis vyladit tak, jak je právě jemu blízké. A přesně to se bude postupně dít. A považovala bych za přínosné, kdyby toto ladění probíhalo v součinnosti s vámi, našimi čtenáři. Rok 2023 je sice již v plném proudu, přesto bych vám všem chtěla popřát, aby to byl rok dobrý. Pokud přinese obtíže, ať jsou vždy zvladatelné, ale i takových ať je co nejméně. Především bych samozřejmě nám všem přála zdraví, spokojenost a optimismus. A nemohu opomenout ani přání, aby se nám v redakci dařilo naplňovat vaše očekávání a přinášet takové čtení, které pro vás bude zajímavé, zábavné i obohacující. Daniela Thampy # STALO SE: Přehledně A máme tu leden 2023. Římané tento měsíc nazvali januaris, a to na počest Januse, boha začátků, konců i změn. Američané, ti zkoumají možné i nemožné. Zjistili například, že nejvíce lékařů je narozeno ve znamení kozoroha a nejvíce slavných osobností zase ve znamení vodnáře. Oběma znameními prochází Slunce právě v lednu. A co my Češi? Hned na Nový rok jsme oslavili 30 let obnovy samostatného českého státu. A před deseti lety jsme si poprvé přímo zvolili prezidenta. Bylo to ve dnech 11. až 26. 1. 2013 a zvolen byl Miloš Zeman. Mimochodem, už za pár dnů půjdeme volit potřetí. V lednu se narodila i spousta zajímavých osobností. 8. 1. 1935 to byl třeba zpěvák Elvis Presley, 19. 1. 1809 spisovatel Edgar Allan Poe a 27. 1. 1756 hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart. A slavní Češi? 1. 1. 1888 se narodil spisovatel Eduard Bass, 9. 1. 1890 Karel Čapek a 16. 1. 1892 tvůrce Spejbla a Hurvínka Josef Skupa. Za dvěma zajímavými osobnostmi se vydejme také do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 4. 1. 1809 se narodil Louis Braille. Jeho bodové písmo otevřelo nevidomým brány vzdělávání a dnes se ukazuje, že je vhodné i pro nevidomé uživatele počítačů a programátory. Právě proto jsme si den jeho narození připomněli jako Světový den Braillova písma. Louis se dožil 43 let a dvou dnů. Zemřel 6. 1. 1852. Připomeňme si i našeho dlouholetého kolegu, tyflopeda a psychologa Josefa Cerhu. Známe ho hlavně jako zakladatele a od roku 1991 vedoucího projektu ČUNS a později obecně prospěšné společnosti Tyfloservis. Zde vytvořil koncepci, organizaci i metodiku vedení péče o později osleplé. Josef se narodil 11. 1. 1956 a letos by oslavil 67 let. A nyní pojďme k našim oblastním odbočkám. Ještě v minulém roce se konaly tři zajímavé předvánoční koncerty. První proběhl v rámci festivalu DUN 9. 12. v OO Zlín a vystoupil na něm Petr Bazala. Zahrál klavírní skladby ze svého repertoáru a poté měl připravenou i přednášku o čajích spojenou s jejich ochutnávkou. Druhý koncert Radka Žaluda a Lucie Pavelkové pořádala OO Vsetín 20. 12. na zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Třetí koncert byl pořádán v Opavě. Členové zdejší OO se tak po dvouleté přestávce opět zaposlouchali do hudby Pěveckého sboru Křížkovský. Ten vystoupil v prostředí Kaple Božského srdce Páně v Mariannu. Bylo to pohlazení po duši i vyjádření podpory kolegovi Pavlovi, který je členem sboru. Tři zajímavé příspěvky přináší OO Opava. Nadávky, výhrůžky a někdy i fyzické násilí. S tím vším se prý setkávají lidé se zdravotním handicapem. Podle průzkumu, který na přelomu let 2021 a 2022 udělala organizace In Iustitia, se s násilím obecně setkalo 76 % z nich. Předsudečné násilí, tedy násilí spojené s předsudky kvůli jejich zdravotnímu stavu, pak alespoň jednou za život poznalo 58 procent respondentů. I proto vznikla iniciativa, která upozorňuje na nedostatečnou ochranu těchto lidí a chce docílit změny, například v trestním zákoníku. Jak se cítila nevidomá Jana po závažné gynekologické operaci? „Nemůžu se s tím vyrovnat. Jako bych už nebyla žena. Nemůžu se s manželem milovat. Nenávidím svoje tělo. Jsem vykuchaná a prázdná.“ A odpověď? „Jano, ty se nevidíš, proto máš pocit, že tě operace změnila. Ale kdyby ses na sebe mohla podívat do zrcadla před a po ní, viděla bys, že jsi zůstala úplně stejná!“ Celý příběh čtěte na pardubice.rozhlas.cz. Nevidomým v budoucnu možná usnadní život robotický vodicí pes Tefi, kterého vyvinuli vědci ve Španělsku. Rozpoznává předměty i obličeje, díky systému GPS dovede svého majitele na určené místo, nahlásí, jak daleko se nachází hledaný objekt, čte QR kódy, upozorní na zvýšený krevní tlak nebo únik plynu v bytě a lze ho použít dokonce i jako diář. Není sice tak hezký a přítulný jako labrador, ale zato by měl být levnější. Zatímco vodicí pes přijde ve Španělsku na 30 tisíc eur, Tefi by mohl stát pouhých 5 tisíc. Více na ct24.ceskatelevize.cz. I slepý bandita by se možná podivil, jak v novém roce šlápli na plyn členové OO Semily. Už 5. 1. pořádali neformální přátelské Klubové posezení. 12. 1. si povídali o zásadách správného doprovázení nevidomého a 19. 1. se rozjedou do Turnova na bowling. A zlatý hřeb? Při nácviku sebeobsluhy si místní labužníci uvaří 26. 1. vepřové na houbách. Je mezi vámi někdo, kdo by se nechtěl účastnit ochutnávky? Na závěr znovu na chvilku do historie. 5. 1. 1858 zemřel ve věku 91 let maršál Jan Václav Radecký z Radče, jeden z největších vojevůdců českého původu. Účastnil se války proti Turecku, zasloužil se o porážku Napoleona, zvítězil v několika válkách v Itálii a stal se generálním guvernérem Lombardsko-benátského království. Johann Strauss starší složil na jeho počest „Radeckého pochod“, Op. 228. 23. 1. 1941 vydala Protektorátní vláda nařízení o tzv. nucených pracích. Na jeho základě bylo v Německu postupně pracovně nasazeno 424 tisíc osob z našeho území. Ale od vojevůdců a válek raději co nejdále. Tak něco veselejšího. 10. 1. 1992 se za bouře převrátil do Tichého oceánu kontejner se třiceti tisíci gumových kachniček, želviček a dalších plovoucích hraček. Jejich následný pohyb přinesl vědcům cenné informace o oceánských proudech. Antonín Vraný # Soutěž Nevídaná píseň Nominace na Low Vision Song Contest 2023 Zúčastněte se mezinárodní hudební soutěže zrakově postižených interpretů a autorů písní! Pošlete nám prostřednictvím webového formuláře (odkaz níže) třeba i amatérskou nahrávku se svým vystoupením a získejte pomoc s profesionálním zpracováním vaší písně v nahrávacím studiu a reprezentujte Českou republiku mezi hudebníky celého světa. Harmonogram: • Do 31. 1. 2023 nám zašlete svou nahrávku. Autor textu či hudby a minimálně jeden z interpretů musí být zrakově postižení, nahrávka nesmí být delší než 4 minuty. • 14. 2. 2023 vyhlásí odborná porota tři finalisty, kteří budou oceněni částkou 2000 Kč a jejich písně se zúčastní finálového online kola, ve kterém o vítězi rozhodne hlasování veřejnosti. • 28. 2. 2023 bude vyhlášen vítěz, který bude moci v průběhu března 2023 pořídit nahrávku písně v profesionálním nahrávacím studiu. • 12. 5. 2023 se vítěz soutěže Nevídaná píseň zúčastní velkého online finále mezinárodní soutěže Low Vision Song. Se svými soutěžními písněmi se můžete přihlásit prostřednictvím webového formuláře. Těšíme se na vás! Podmínky účasti v soutěži Nevídaná píseň: • Autor hudby či textu a minimálně jeden z interpretů má zrakové postižení • Píseň není delší než 4 minuty, případně je po čtyřech minutách ztlumena do ztracena. • Nahrávka je zaslána elektronicky prostřednictvím audio či video souboru. • Účastníci souhlasí s tím, že pořadatel může zaslané zvukové a obrazové materiály v rámci soutěže zveřejnit na internetu. • Účastníci v případě svého vítězství souhlasí se svou účastí v mezinárodní soutěži Low Vision Song Contest 2023 formou streamování soutěžní nahrávky a živého rozhovoru s moderátory. Znalost angličtiny je vítána, není však nezbytná Odkaz na přihlašovací formulář: https://form.jotform.com/223392742559363 Informace najdete také na webu SONS. Za SONS ČR, z. s. informaci předává Jan Šnyrych. # LIDÉ KOLEM NÁS: Co mě těší? Že je usměvavá a šťastná holka „Jak vnímám skutečnost, že mé dítě vidí, a já ne? Asi způsobem, že mu dám nahlédnout do světa nevidomých a ono mě zase obohatí pohledem do světa vidících. Už dnes, myslím, správně chápe, že my s tátou jsme nevidomí. A myslím, že v budoucnu může být vnímavější i k dalším lidem s nějakým handicapem.“ Dnes si povídáme s Nikolou Bílou, maminkou šestnáctiměsíční dcery Valerie. Dítě jsem si přála vždy. A těhotenství bylo od samotného začátku velmi příjemným obdobím. Těšila jsem se na dítě, bylo mi fajn a netrpěla jsem žádnými chmurnými náladami. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že jsem musela být převážnou většinu času doma. Těhotná jsem totiž byla v době vrcholící pandemie covid-19. V mládí jsem občas trpěla na angíny, ale tohle období jsem zvládla, řekla bych, na výbornou a ve zdraví. Když se holčička začala v břiše pohybovat, převracet se a kopat, začal se mnou více sdílet mé pocity i můj partner Lukáš. Spolu jsme vnímali ten pocit, že je už na cestě a že zanedlouho přijde na svět. Že se narodí holčička, jsem se ale dozvěděla až ve 37. týdnu. Do té doby to ani lékaři s pomocí ultrazvuku nedokázali zjistit přesně. Vždy se jim natočila tak, že to nebylo vidět. Výbavičku jsme i proto řešili až posledních pár týdnů před porodem, tedy doslova na poslední chvíli. Ale prožila jsem i jednu smutnou příhodu. Měla jsem vodicího psa. Hodně mi pomáhal a já nemusela tolik řešit samostatnou prostorovou orientaci. Ale od jisté doby jsem věděla, že nový přírůstek do rodiny nezvládne. Když totiž ucítil, že jsem těhotná, byl odtažitý a začal se mě stranit. Byl naštvaný, žárlil a nepřišel se ani pomazlit. Musela jsem ho dát do náhradní rodiny, ale z ní mi na druhý den volali, že v noci umřel. Občas sice trpěl na ušní záněty, ale v den, kdy jsem ho předávala, byl v podstatě zdravý. Dodnes na něho myslím. Bylo mu pouhých osm let. Porod jsem naplánovala v Příbrami. Lékaři a sestry kladenské porodnice totiž vnímali jako problém skutečnost, že já i Lukáš jsme nevidomí. Doslova mi tam řekli, že jsme oba nezodpovědní, když čekáme miminko. Vyděsilo mě i to, když mi hrozili, že nám dítě odeberou, dají ho do kojeneckého ústavu a o tom, zda a kdy nám ho vrátí, rozhodne Odbor sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD). V nemocnicích se my nevidomí bohužel stále setkáváme s nezkušeností personálu a odkazováním na různé nevyžádané a někdy i přehnané druhy pomoci. Typickým příkladem je celodenní (opravdu čtyřiadvacetihodinová) asistence zdravotní sestry při péči o novorozence. Proč vlastně?! Poradila jsem se s Terezií Kochovou a Pavlou Kovaříkovou a začala vyhledávat další porodnice. A nejpřívětivěji na mě zapůsobila právě ta příbramská. Zarezervovali nám nadstandardní pokoj a schválili přítomnost Lukáše u porodu. Dokonce mohl být se mnou na pokoji i další 4 dny. Zřejmě je to v přístupu jednotlivců. Okolo půlnoci jsme vyrazili do porodnice, tam jsme dojeli o půl třetí a v 10:30 se Valerie narodila. Musím říci, že přístup lékařů i sester k nám byl skvělý. Měli opravdovou snahu a vše nám ukázali, pečlivě a několikrát. Po porodu jsem s dítětem mohla být na pokoji i volně se pohybovat. Sestry jsme měli hned naproti přes chodbu, stačilo jen otevřít dveře. Když jsme přijeli domů, nechala jsem jim jako poděkování poslat dárkový balíček. A pokud budu mít ještě možnost rodit, půjdu znovu tam. Další dítě může ještě klidně přijít, je mi necelých 30 let. Vše záleží na dohodě s partnerem. Ten, ač zpočátku nechtěl, byl u porodu se mnou a zřejmě hodně vnímal, jak vše prožívám, i jestli mě to bolí. A vzalo ho to možná více než mě. Odmítla jsem totiž utišující léky. Nechtěla jsem „oblbnout“ ani sebe, ani dítě. A co mě rovněž vzalo za srdce, byla jeho spontánní reakce na příchod holčičky na svět. Byl mi tehdy opravdovou oporou, čehož si nesmírně vážím. A tou je nám i dnes. Valinku miluje a věnuje se jí v podstatě v každé volné chvíli. Myslím, a také to velmi ráda sleduji, jak vztah k dítěti a rodině postupně buduje a zraje k roli otce. Jsem vděčná i za to, že naše dítě vidí a je zdravé. A co mě též těší, že je to usměvavá a šťastná holka. Že bude vidět, jsem tak nějak tušila. Možná i proto jsem zamítla návštěvy na genetice. Tam mi stejně už v 25 letech řekli, že moje vada, nedovyvinuté oči, není dědičná. Ne, nenarodila jsem se předčasně, ten důvod je neznámý. Partner ano, ten se narodil předčasně a má poškozenou sítnici z inkubátoru. Už v prvních dnech doma po porodu jsme museli zvládnout hodně věcí sami. Pro Kladno bohužel nefungují služby organizace Okamžik. A zdejší porodnice to měla vymyšlené tak, že až – a pokud – nám dají dítě do péče, bude k nám dojíždět zdravotní sestra na koupání, přebalování atd. Ale rodila jsem v Příbrami, a na Kladně tak nevěděli, že už mám po porodu. Zhruba dvakrát měsíčně se u nás objeví nějaká příbuzná nebo kamarádka. Několikrát mi přijeli na pomoc i lidé z Tyfloservisu. Hledali jsme i službu, která by na Kladně byla určena přímo nám nevidomým. A našli jsme placenou asistenci. Když potřebuji k lékaři, na nákup nebo rozpoznat barvy a roztřídit podle nich oblečení, objednám si ji. Dnes potřebuji ukázat barvy také Valince. Začíná totiž už i kreslit. Rodiče nám pomáhají jen občas. Ti Lukášovi jsou už starší lidé a moji jsou daleko. Přestěhovala jsem se z Prahy do Kladna, což pro mě bylo nové prostředí i učení nových tras. V Praze jsem naopak některé staré trasy trochu pozapomněla. Bydlíme v samém centru města, nedaleko autobusové zastávky a frekventované silnice. To určitě není prostředí, ve kterém bych dítě pustila samotné. V bytě se samozřejmě orientuji bez problémů. Dokud byla Valinka kojenec, řešila jsem hlavně to, co ji trápí, kdy jedla, pila, spala, nebo kdy jsem ji naposledy přebalovala. Že bylo třeba vyměnit plínku, jsem poznala čichem nebo hmatem. Nejlepší bylo, když se smála. To je většinou vše v pořádku. Dnes, myslím, v řadě případů už podle pláče poznám, zda něco potřebuje, je naštvaná, nebo si jen něco vynucuje. Jiný přístup má Lukáš a zřejmě i většina dalších mužů. Kdykoliv totiž dítě zapláče, vezme ho do náručí a má tendenci chlácholit. Jako přepravní prostředek používám nosítko. Kočárek sice máme, ale nepoužívám ho. Je nepraktický, hlavně při cestování v dopravních prostředcích, které nejsou bezbariérové, na pevných schodištích, ale i na eskalátoru. Nosítko si připevním k tělu, vložím do něho dítě, na záda vezmu batoh, a můžu jít po schodech i v úzkých prostorech. Malou v něm můžu rovněž nakojit. Pokud jde s námi Lukáš, můžeme jít spolu za ruku. Kdy jsem měla o dítě opravdu strach? Jednou jsme spolu narazili do překážky. V první chvíli jsem řešila, jak moc jsem jí ublížila, a zda s ní mám jet na pohotovost. Ale ona mi hned nato dala najevo, že to nebylo tak hrozné. A pak u lékaře, který jí propichoval ouška kvůli náušničkám. Byl na mě nepříjemný a nedovolil mi být s ní během zákroku. Ale proč jsem ji nemohla držet? Že nevidím, a asi bych to podle něho nezvládla?! A tak mě, myslím zcela bezdůvodně, dohnali až k pláči, a to samé udělali dítěti. Prý nemám u toho stolku co dělat. Když pak píchnul první ouško, malá se znovu rozplakala. A druhé začalo krvácet. Naštěstí u mě tehdy byla sestra. Ještě ten večer jsme jeli na pohotovost. Úplně jiné je to u pediatričky. Dítě si mohu držet na rukou, u vyšetření i u očkování. U mě se uklidní mnohem dříve než na přebalovacím lehátku. Jsme spolu hodně v kontaktu a ještě dnes, v jejích 16 měsících, ji kojím. Zoubky už má všechny. Když jí rostly, poplakala si, občas měla mírnou teplotu, ale myslím, že to zvládla velmi dobře. Léky, většinou sirupy, dávkuji stříkačkou. Nůžkami mi někdo z vidících udělá zářez do pístu v místě, kde jsou například dva mililitry, a když poté píst vytahuji, najdu zářez hmatem. Teplotu měřím bezdotykovým mluvicím, případně digitálním teploměrem. Ten druhý nemluví, a tehdy se přes aplikaci „Be my eyes“ zeptám, jaká je její hodnota. To je aplikace, kde na jedné straně jsem já a na druhé straně vidící člověk, který chce pomoci. Oznámí mi třeba i barvu trička, zda je mé prádlo čisté, nebo zda se k sobě barevně hodí. V 9. měsíci se Valinka začala plazit, v 11. lezla po čtyřech, a je to zhruba měsíc, co už chodí. Samozřejmě při tom nesčetněkrát spadla. To k životu dítěte prostě patří. Postupně se ale otrkala a dnes, pokud padá, je to většinou na ručičky nebo na zadek. Mám vycvičený sluch a doma přesně vím, kde se dítě pohybuje, co dělá a s čím si hraje. V neznámém prostředí ji ale samozřejmě musím více sledovat a hlídat. Občas jí proto dám na nohu rolničku. Když jdeme například do dětského koutku, kde bývá spousta hluku, jsem s ní v neustálém kontaktu, v podstatě se od ní nehnu. Sleduji, s čím si hraje, co dává do pusinky. Když spolu dnes chodíme ven, musí chodit za ruku. To prostě ví a nesmí tomu být jinak. A trvám na tom i tehdy, když jde s někým vidícím. Za stejnou ruku, stejným způsobem. Nedovoluji, aby ji různí lidé vedli jinak, než jak je zvyklá chodit se mnou. Jediná výjimka platí na dětském hřišti. Od nějakých 8 až 9 měsíců ji učíme, aby nám všechny věci podávala do ruky. Neexistuje, že by je přede mě jen položila, nebo snad hodila. Dnes už také mluví. Zatím jednotlivá slova, ale už se spolu nějak domluvíme, třeba i s pomocí různých gest. Když ji například přebalím a řeknu, že jdeme vyhodit plínku, vezme mě za ruku a odvede k odpadkovému koši. Jednou jsem zapomněla plínku v koupelně a ona tam šla a bouchala do pračky, aby mě na ni upozornila. S postupujícími týdny stále více chodí, a také si sama hraje. Ač má plno plyšáků, moc si s nimi nehraje. Mnohem více ji zajímají naše mobilní telefony. „To je tedy překvapení!“ Také si hodně prohlíží leporela a knížky s obrázky zvířat. O těch si povídáme a večer jí často pouštíme namluvené pohádky. Ale často a ráda usíná v úplném tichu. Vánoce? Ty jsou ještě docela daleko (v době pořizování rozhovoru – pozn. red.). Máme poměrně malý byt a obývák, takže můžeme ozdobit jen malý stromeček na stole. Chceme ho ale pořádně ozdobit, aby Valinka měla oči skutečně rozzářené. A také se těším na dobu, kdy spolu budeme moci už normálně komunikovat. Co do budoucna vnímám naopak jako starost? Asi představu, že za „chvilku“ bude dítě už běhat, jezdit na odrážedle nebo na koloběžce. Ono to vlastně už začalo a já si úplně neumím představit, jak to bude fungovat. Na odrážedle ji to sice zatím příliš nebaví, ale předpokládám, že se do toho brzy dostane. A pak ty dětské koutky a herny. V nich nemám přehled o tom, kdo jí ublížil, nebo co udělala ona jiným dětem. Zatím jsme naštěstí s nikým podobné konflikty neřešili, ale myslím, že i tohle nás čeká. Dítě se pohádá, ale já v drtivé většině případů nemám nejmenší přehled o tom, kdo má pravdu. Antonín Vraný # Prožité je nutné co nejdříve zaznamenat „Kreslení a malování ke mně přišlo tak nějak spontánně. Kreslím tužkou, pastelkou, uhlem nebo pastelem. Při malování roztírám barvy po plátně. Obojí jsem miloval už ve školce, a dnes je vnímám jako své životní poslání. A když vás to baví, tak prostě musíte, a jste za to rád. Přátelé mě někdy zvou na různé akce, ale já jít nemohu, protože mám spoustu práce. Když člověk dostane nějakou vlohu, často se k ní takto postaví,“ říká o své práci i koníčku slabozraký malíř Lukáš Černý. Vždy mě bavila meteorologie. V mládí mi neunikla jediná relace o počasí. Rád jsem sledoval třeba Jána Zákopčaníka, který o něm dokázal vyprávět poutavě a zároveň srozumitelně. Svého času jsem počasí sám pozoroval a pořizoval si vlastní záznamy. Vydrželo mi to 12 let. Je to rukopis, ke kterému jsem kreslil předpovědní mapy z vlastních pozorování i z předpovědí počasí. A také maloval obrázky, třeba jak se během ročních období mění příroda. To mě nutilo ji navštěvovat a pozorovat. Mimochodem, tento rukopis, několik tlustých šanonů, jsem věnoval jabloneckému archivu. Jsou tu k nahlédnutí ve složce pod mým jménem. Jedna cesta k malování tedy vedla skrze meteorologii a turistiku. Další inspirací mi byly pohlednice. V našem kraji je spousta rozhleden a pohlednici jste si koupili při jejich návštěvě jako vstupenku. Mnoho jsem jich překreslil, což dělám dodnes. Další kus cesty jsem ušel k profesionálnímu malování. Po základní škole pro slabozraké jsem studoval obchodní akademii v Nových Butovicích a libereckou vyšší odbornou hospodářskou školu. Ale pracovat jako účetní nebo daňový poradce, to nebylo pro mě. Přesto jsem 13 let působil v administrativě. Až před nějakými třemi lety jsem si uvědomil, že mi v kanceláři něco utíká a že bych raději maloval. Nejprve jsem si zkrátil pracovní poměr a najal ateliér v Jičíně, kde maluji a také vedu kroužky pro veřejnost. Práce mě bavila, a tak jsem se rozloučil se zaměstnáním úplně. Dva roky už podnikám v kreslení a malování. Živnostenský úřad mě zaškatulkoval do výroby a prodeje upomínkových předmětů. Jak vnímám rozdíl mezi zaměstnáním a podnikáním? Zaměstnání vám umožní vydělat nějaké peníze. Firma má zpravidla zajištěn určitý odbyt zboží, finanční rezervu pro přežití a tým lidí. Já se musím prosazovat sám, což může být někdy horší. Ale jedním dechem dodávám, že bych neměnil. Jsem pánem svého času. Ráno vstanu a vím, co budu dělat. Vztah mezi talentem a pílí? Jdou ruku v ruce. První by ale měl být talent. Bez něho by mě ani nenapadlo něco malovat a píle by se nevyvinula. Ale pokud talent je, zapálí píli. A pak přijde i spousta hodin, které tou prací strávíte a stáváte se šikovnější. Pokud ji ale neděláte, je váš talent vlastně k ničemu. A jak je to s inspirací? Sama od sebe nepřijde, musím ji sám vyhledávat. Jak přibývají léta a zkušenosti, zjišťuji, že se neustále učím a vyvíjím. Není to tak, že bych mohl říci, že umím malovat. Myslím, že když člověk řekne, že něco umí, je už na konci. Maluji, co stvořila příroda, ale i architekturu, chaty, chalupy, kostelíky nebo zámky. Ale ne vše mě zaujme. Dnes například sedíme v restauraci na jabloneckém Petříně a jsme zahaleni do nízkého mraku. Z mlhy vystupuje jen novostavba, nic lákavého pro malování. Je třeba se setkat se správnou krajinou, za správných podmínek, a mít oči dokořán. Mám s sebou kalendář se svými obrázky na příští rok. Jeho téma jsou Jizerské hory. Na titulní straně je přehrada, která se v roce 1916 protrhla. Zbyla tu hrázní věž a okolo krásná příroda. Letní malba zachycuje svěže zelenou trávu, příroda pomalu přechází z jara do léta, na obloze jsou kupovité mraky. Na hladině řeky se odrážejí jehličnaté stromy z blízkého lesa a mraky z oblohy. Tu krajinu dlouho vnímám, procítím její prostor a pak pořídím její fotografie. Udělám si i hrubou skicu, tužkou načrtnu nebe, les, vodu a věž. Rád maluji věci tam, kam patří, a nerad opravuji. Z těchto podkladů pak doma maluji obraz na plátno. K malování v přírodě, tedy plenéru, je třeba dobré počasí, náčiní a spousta času. Raději pracuji doma. Fotku si mohu zvětšit a prohlédnout si detaily, které mi v krajině kvůli slabému zraku uniknou. K bílému plátnu nebo hrubé skice přicházím vždy s respektem, pokorou i jistou nervozitou. Povede se mi? Zachytím na obraze to, co chci? Nějakou dobu mi trvá, než se do malování ponořím. Pak mě ale pohltí a já se soustředím jen na něj. Velmi pěkný pocit. Začínám od nejvzdálenějšího objektu, v tomto případě od nebe. Když barva zaschne, vrstvím na nebe stromy. Pokračuji k bližším objektům, k věži, vodě a kamenům. To, co je od vás dále, má i méně výrazné barvy. Bližší předměty jsou sytější a kontrastnější. Tím dávám do obrazu i hloubku toho prostoru. Respekt jsem cítil při malování věže, hlavního tématu obrazu. Diváka upoutá nejvíce a musí být dokonale zpracovaná. Je tu hodně viditelných detailů, kameny, které na sebe nasedají apod. A poté tráva, kameny v korytu řeky a její zvlněná hladina. Složité je malovat odraz stromů ve vodě. Dokud nejsem plně spokojen, nemohu obraz nechat být a stále ho opravuji. Když ho pak dokončím, pocítím ohromnou úlevu. Když musím od práce odejít, stále na ni myslím. Občas se mi ale stane, že nechám obraz rozmalovaný. Když od něho ale odejdu na delší čas, hůře se k němu vracím a někdy dospěji i k pocitu, že téma, které jsem na něm chtěl zachytit, už nenamaluji. Ten prostor musím zkrátka zachytit v čase, kdy je ve mně jeho obraz a prožitek živý. Fotka na mě ten dojem za nějaký čas už nepřenese a samotná mi k vytvoření obrazu nestačí. Prožité je zkrátka nutné co nejdříve zaznamenat. To platí pro malíře, spisovatele, hudebního skladatele i pro uměleckého řemeslníka. Vy nyní nahráváte náš rozhovor a zároveň prožíváte místo, kde sedíme, jeho teplo a útulnost, počasí venku apod. Tento dojem je nepřenositelný, a právě on vytváří umění. Když vám někdo přinese nahrávku, bude to podobné, jako když já maluji pouze z fotografie. Další obraz v tomto kalendáři? Lednová zimní malba. Zamrzlá vodní nádrž Bedřichov, pláň pokrytá sněhem. Na obzoru jsou zalesněné hřebeny hor. Vše při západu slunce. S oblohou jsem si proto vyhrál. V zimě, kdy je všude sníh, je totiž výrazným prvkem. Jsou na ní sluncem osvětlené obláčky, beránci. A pod nimi ještě nízké tmavší mraky, také osvětlené. Oranžová až růžová barva kontrastuje s tmavomodrým nebem. Na rok 2023 zpracovávám též nástěnný kalendář s obrázky historického i současného Jičína. Třetí kalendář je věnován mé obci Janov nad Nisou. Malby v něm opatřuji texty s historickými nebo technickými údaji, které vyhledávám v archivu, a svými dojmy. U jarní přehrady Souš uvádím, že jaro přichází i do nejstudenějších končin hor, že mezi starou, polehlou trávou se zelenají stébla nové, a že rozkvétají sasanky. A k tomu pár technických údajů. Některé mé obrázky najdete na Facebooku. Jsou i s popiskem, který vyvolá u řady nevidomých alespoň základní představu. A kalendář letošní? Je poskládán také z obrázků z našeho regionu. Něco ze západních Krkonoš, Harrachov nebo Mumlavské vodopády, Ještěd a další motivy. Reliéfní obrázky? Zatím ne, ale je to určitě dobrý nápad, jak představit nevidomým třeba Jizerské hory. Obraz by musel být zjednodušený, ovšem jeho hlavní motivy, jako věž nebo řeku, by hmatem určitě prozkoumali. Takové grafiky je ale potřeba někde vytvořit, třeba v pražské KTN. Několik kurzů malování jsem měl i s nevidomými. Vedl jsem jejich ruce se štětcem po plátně a snažil se jim vysvětlit, jak vypadají barvy. Poměrně jednoduché to bylo se žlutou. Tu jsem popsal jako hřejivou barvu slunce. Ale hnědou nebo zelenou? Možná si pro představu mohou osahat zeminu v květináči nebo list rostliny. Obrazy též vystavuji. V rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě se mi ozvalo několik měst, což mě samozřejmě potěšilo. Nejprve jsem si myslel, že to nelze zvládnout, ale jednotlivé výstavy na sebe navazují, města si obrazy převezou a já přijedu k instalaci a na vernisáž. Poslední výstava bude v listopadu v Novém Jičíně, kam si poté pro obrazy přijedu. Nejsložitější práce s tím spojená? Každý obraz musím zabalit, vybalit, instalovat a opatřit popisky. A užitek z výstav? Získám kontakty, někam se podívám, a snad se zvýší i prodej obrazů. Uživit se malováním? Odpověď je taková, že žiji. Ovšem musím svá díla neustále nabízet, a rozhodně to není o tom, že bych zbohatl. Spolu s částečným invalidním důchodem to na jisté živobytí ale je. Neplatí to pro všechny lidi, ani všechna umění, ale bohužel, doba je konzumní a umění příliš nepřeje. Člověk vidí pěknou krajinu, pořídí mobilem několik fotek a nejlepší si vytiskne. Pro představu, originál obrazu protržené přehrady, kterou jsem popisoval, je čtyřikrát větší, než jak ho vidíte na titulu kalendáře. Se skicováním a další přípravou jsem ho maloval téměř 20 hodin a podařilo se mi ho prodat za 3500 Kč. Kalendář nabízím za 220 Kč. Ne všechny obrazy ale prodám hned. Provozovatel restaurace v Jizerských horách mi ve svých prostorech umožňuje obrazy vystavit a nabídnout. Poptávka po pohlednicích je nárazová, různá v různých dobách. O některých jsem si myslel, že už se neprodají. A pak mi některé místní informační centrum zavolá a vyžádá si je. Zda bych chtěl malovat moře nebo jiné motivy? Možná, ale u nás nacházím bezpočet objektů. Vycestovat za exotikou mě neláká. Raději než milánskou katedrálu nebo Pražský hrad namaluji samotu se zapadlým kostelíkem nebo roubenou chalupou. A mohou být staré, oprýskané, i jinak nedokonalé. Duch místa se tu dle mého odráží mnohem zřetelněji. Antonín Vraný # NAPSALI NÁM: Jak jsem myslela, že nebudu mít knihu aneb Proč bych si přála kupovat elektro v továrním nastavení Jsem hrozný knihomol, lépe řečeno audiomol. Jenže jsem taky dost divný knihomol, jelikož čtu všude jinde, než kde se má: na záchodě, při vaření, při úklidu, jen ne vsedě u počítače. Dnes už sice existují bezdrátová sluchátka, nicméně mít PC zapnutý celý den asi nebude ideální, měl by si taky někdy odpočinout. Totéž platí o chytrých telefonech. Proto ke čtení potřebuju MP3 přehrávač. A právě o něm to dneska bude: Moje stará MPtrojka už dosluhovala nějakou dobu, ale zatím se to s ní ještě dalo. Bylo jí už přes sedm let, takže jednoho krásného dne dosloužila definitivně. Ani ten důchod nestihla, leží v penzionované kabelce na smrtelné posteli. V rámci Black Friday jsem za pomoci vidícího koupila novou a po stručném zaškolení se ji jala zkoušet. U všech přehrávačů, které jsem kdy měla, se prostě pořád dokola mačkalo něco jako Enter a přístroj automaticky poslušně přehrával celou knihu od první stopy po poslední. Tak tedy nabíjím, nahrávám knihu, odpojuju, zapínám, mačkám, mačkám a ono... Ne, nepřijde očekávané slovíčko "nic", protože to sice hrálo, jenže vůbec ne od jedničky a vůbec ne ve správném pořadí. Chápu, že jsem asi rozmazlená a propadám konzumu, ale když krájíte obrovský flák masa a máte obě ruce špinavé, nemáte čím mačkat tlačítka a zdlouhavě hledat pokračování. Navíc, co když se za vás MPtrojka podívá na konec napínavého románu, zatímco nakládáte řízky? Aha, možná tomu prostě vadí ty čtyři písničky, které tam nahrál výrobce. Mažu je a v paměti přehrávače nechávám jen složku s knihou. Nepomáhá to. Mažu složku a kopíruju jen soubory. Nic. Mažu M3U soubor. Nic. Otevírám návod a začínám ho studovat. Přijde mi nedostatečný, tak otevírám druhý návod (stejný, jen trochu podrobnější). Díky němu si zopakuju, kolik sekund mám co držet, aby se dělo to, co má. Nebudu s tím hned otravovat vidícího, tohle zvládnu i naslepo. Návod avizuje, že náhodné přehrávání v továrním nastavení není. Tak asi bude problém se seznamem skladeb. Podle návodu odpočítávám položky a snažím se přehrávač přimět, aby ho vytvořil. Nedaří se. Napadá mě konspirační teorie, že přístroj sice umí přehrávat podle písmen abecedy, avšak nikoli podle čísel. To se mému muži nezdá, když to umí řadit skladby i podle alb, autorů a žánrů. Já na své teorii trvám a zvažuju možnosti reklamace či udání příbuzným. Manžel tvrdí, že je tam určitě nastavené náhodné přehrávání. Já oponuju, že je to nemožné, v návodu přece psali, že to má být nastavené normálně. Manžel mi důrazně doporučuje předat přístroj vidícímu. Vidící schvaluje můj pokus odnastavit případné náhodné přehrávání. Pokus skončí tím, že MPtrojka přestane hrát. V návodu se psalo, že se má zmáčknout tlačítko pro menu, ale když ho mačkám a odpočítávám položky, pořád mě to vrací zpátky. Usuzuji tedy, že jsem se navzdory pokynům v manuálu do nastavení vůbec nedostala a zkouším menu podržet půl sekundy. Tentokrát jsem se asi někam dostala, protože se ani po nastavení správného režimu nemůžu domačkat k pauze (nejsem blázen, nabídka je podle návodu dostupná jenom během přehrávání, během pauzy je pro změnu dostupná nabídka jiná, kterou jsem zkoušela den předtím). Nejde to nejen zastavit, ale ani vypnout. Není divu, sama od sebe se mi zamkla klávesnice, ještě štěstí, že mě to napadlo. Přehrávač se sice vypne a zapne, ale už nehraje. Asi jsem se v hlavním menu dostala někam jinam, nechci ani vědět kam, jen by mě docela zajímalo jak. Při představě, že se omylem přes vestavěný Bluetooth připojím na sousedův telefon nebo manželův braillský řádek, jsem přístroj raději bez dalších zásahů vypnula a druhý den ho nehrající slavnostně předala tchyni, ať si s tím pohraje. Mezitím nacházím třetí návod, tentokrát v angličtině. Některé pokyny se v něm liší od toho českého, jiné se nevím proč opakují u různých položek a vůbec nechápu, co tam teda kde má být. S hrůzou zjišťuju, že zařízení disponuje třemi playlisty, do nichž se skladby ručně (a hlavně očně) přidávají. Přicházím s konspirační teorií, že bez využití této vymoženůstky správné pořadí nebude. Manžel oponuje s odkazem na inteligenci pracovníků KTN, kteří vědí, že playlist vytvořený z primitivních číselných názvů umí přehrát každá MPtrojka. Oponuju s tím, že tahle je až příliš chytrá. Manžel poukazuje na fakt, že přehrávač má umět hrát podle abecedy. Oponuju, že čísla nejsou abeceda. Manžel nesouhlasí. Překládám vybrané části návodu do češtiny, jelikož tchyně neumí anglicky. Manžel mi překlad zkoriguje, prý bez chyby – no, aspoň něco. Displej je tak malý, že na něj tchyně nevidí ani s brýlemi. Předává tedy přehrávač švagrovi, který si vystačí i bez návodu. Diví se, jak je možné, že tam, ano, uslyšíte správně, bylo nastavené náhodné přehrávání! Manželovi se tímto omlouvám, zatím se zdá, že čísla abeceda jsou a že přeintelektualizovanost přehrávačů zatím nepředčila prozíravost tvůrců finálních verzí nevidomských audioknih. Přicházím s konspirační teorií, že si můj kus koupil někdo přede mnou, hrál si s nastavením a pak ho vrátil. Nebo že by prodejci v Okay? Nebo snad nějaký hračička u výrobce? Ano, mohla jsem to nakonec být já, to uznávám, jenže to by to nehrálo špatně už předtím. Takže přátelé, až budete něco podobného reklamovat, prodávat nebo dávat, vraťte to, prosím, vždy do továrního nastavení. Je to sice pravidlo nepsané, nicméně, jak vidíte na mém příkladu, ne až tak bezvýznamné. Simonides Caeca Poznámka pro nevidomé: E-shop Okay jinak doporučuju, v parametrech uvádí i takové nepodstatné maličkosti, jako je přítomnost či nepřítomnost dotykového displeje. Jen pozor, parametry jsou na stránce až za nabídkou dalších podobných produktů. Tvůrce webu je ale naštěstí označil nadpisem, takže stačí mačkat háčko a za chvilku jste tam. p.s. Nahrávání a FM rádio vůbec nehodlám zkoušet. Sousedův telefon by nemusel mít radost. p.p.s. Existují i MP3 přehrávače bez displeje, jenže si nejsem jistá, jestli by zvládly to správné pořadí. Prodavači v elektru to až tak jistě nevědí. Zkoušela jsem zjistit, zda náhodou neexistuje MPtrojka s hlasovým výstupem. Po zběžném prolistování první stránky Googlu mi nic nevyšlo. Je pravda, že jsem hledala pouze v češtině. # Propuštěná učitelka s vadou zraku našla zastání až u Ústavního soudu Ústavní soud (ÚS) se v úterý zastal pedagožky, kterou z obchodní akademie propustili s poukazem na nadbytečnost. Žena se obrátila na soud s tím, že skutečným motivem byla snaha školy zbavit se jí kvůli zdravotnímu omezení, neboť trpí oční vadou. ÚS rozhodl, že soudy se budou muset případem znovu zabývat. Žena se domáhala nemajetkové újmy a ochrany před diskriminací. Zatímco okresní soud v Českých Budějovicích diskriminační jednání školy uznal, krajský soud rozhodnutí změnil. Jeho verdikt následně posvětil i Nejvyšší soud, k němuž žena podala dovolání. ÚS připomněl, že v těchto sporech přechází důkazní břemeno na žalovanou stranu. „Odůvodnění obecných soudů týkající se kritérií volby nadbytečných zaměstnanců považuje Ústavní soud za nedostačující a nezohledňující všechny aspekty, které v řízení vyšly najevo. Takovým aspektem je i zjevná účelovost přijatých interních opatření školy,“ konstatoval verdikt. Žena si stěžovala, že jí ze strany školy nebyla přidělována pedagogická činnost, byl jí odpírán přístup do informačního systému školy, i na další okolnosti. Jelikož obecné soudy podle ÚS nezohlednily zjevnou účelovost opatření školy, „které výpovědi stěžovatelky předcházely“ bude muset být podezření na diskriminaci znovu posouzeno. Zdroj: novinky.cz # ZDRAVÍ: Krevní plazmu můžeme získat jen od jejího dárce Víte, co je krevní plazma? Tekutá složka naší krve, která vytváří prostředí pro červené a bílé krvinky, krevní destičky, zajišťuje přenos živin, odvod zplodin, obranyschopnost a spoustu dalších funkcí. V těle člověka koluje okolo 3,5 litru krevní plazmy, což je přibližně 55 % celkového množství krve. Kromě vody obsahuje minerály, bílkoviny a další důležité látky. Například koagulační faktory se starají o správnou srážlivost krve. Tím zabraňují zvýšenému vnějšímu i vnitřnímu krvácení, například při poraněních. Imunoglobuliny, též protilátky, jsou důležité pro naši obranyschopnost. Albumin je zdrojem bílkovin, přenáší mezi orgány cholesterol, hormony, léky apod. K čemu krevní plazmu využívají lékaři? K záchraně života i při léčbě zranění spojených s větší ztrátou krve, popálenin, jaterních chorob, zvýšené krvácivosti, poruch imunity nebo při rozsáhlejších operacích a transplantacích orgánů. Plazmu neumíme uměle vyrobit, a pokud je potřebná jako lék nebo jako surovina k přípravě léčiv, jsme odkázáni na pomoc dobrovolných dárců. Kdo jím může být? Zdravý člověk ve věku 18 až 65 let, který váží více než 50 a méně než 130 kilogramů. Plazmu není možné darovat, pokud jste prodělali, nebo aktuálně trpíte cukrovkou, srdečními nebo cévními chorobami, poruchami srážlivosti krve, žloutenkou typu A, B nebo C, pohlavní chorobou, plicní tuberkulózou, epilepsií, nebo pokud užíváte psychofarmaka. Plazmu by neměly darovat ženy při menstruaci, v těhotenství a během kojení. Kde lze plazmu darovat? V krajských, okresních i dalších městech ČR. Přitom si lze zvolit, zda tak učiníte v nemocnici, nebo za finanční odměnu na soukromé klinice. Jak lékaři plazmu odebírají? Prvním způsobem je klasické darování krve. Krvinky a krevní destičky jsou následně od plazmy odděleny a použity samostatně. Dnes se ale častěji využívá metoda plazmaferézy. Dárci se odebere krev, z ní se oddělí plazma a zbytek se vrací zpět do těla. Tento proces trvá déle než odběr krve, zhruba hodinu, a pacientovi může být méně příjemný. Na druhou stranu lze tímto způsobem získat větší objem plazmy a dárce ji může znovu darovat už po čtrnácti dnech. Odběr plazmy znamená i jisté riziko nežádoucích účinků. Nejčastěji jde o vznik modřiny či drobného otoku v místě vpichu nebo o podráždění a bolest, která může vystřelovat do ramene. Někdo pociťuje strach z jehel a odběru nebo závrať v důsledku poklesu krevního tlaku. Vzácně se může objevit infekce nebo alergická reakce na citrát, látku, kterou lékaři přidávají do odebrané krve, aby se nesrážela. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, krevnicentrum.cz, europlasma.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Když se řekne masopust Lidové zvyky, tradice a význam masopustních oslav Když se řekne masopust, lidem se vybaví hlavně pestrobarevné masky, masopustní průvod nebo třeba karneval. Tušíte však, s jakými tradicemi, zvyky a pokrmy se masopust jako svátek jídla pojí? Znáte význam masopustu a víte, kdy v roce 2023 začíná? Co je to masopust? Tento pojem má hned několik různých významů. Většina lidí si pod tímto názvem představí dlouhé slavnostní období mezi Vánocemi a začátkem postní doby, které trvá od svátku Tří králů až do Popeleční středy. Jiní pak jako masopust označují třídenní svátek, jenž se slaví na konci masopustního období, tedy pouze masopustní neděli, pondělí a úterý. Slovo masopust má původ ve slovním spojení „opustit maso“. Pravděpodobně se jedná o doslovný překlad románského výrazu, což dokazuje třeba italský název carnevale, který vznikl ze slov carne (maso) a levare (odložit). Do češtiny se pak tento výraz dostal hned ve dvou podobách, a to jako masopust, a také jako převzaté slovo karneval. Zatímco někteří lidé mají dojem, že masopust souvisí se slovem půst, ve skutečnosti jde o pouhou shodu náhod. Výraz půst totiž vznikl ze starohornoněmeckého slova fasta, jež znamenalo „být v odříkání pevný“ či „postit se“. Slovo karneval ovšem může pocházet také ze starořímského odkazu na boha Bakcha, tedy z výrazu carrus navalis, nebo třeba z francouzského caramantran (caréme entrant). Pro poslední tři dny období masopustu existuje celá řada lokálních názvů: ostatky, vostatky, končiny, fašank, šibřinky, voračky, voráčí nebo obecně karneval. Na severovýchodě Čech, kde oslavy probíhaly pouze poslední den před Popeleční středou, pak převládal název masopustní úterý či úterek. Kdy bude masopust 2023? Spoustu lidí především zajímá, kdy přesně masopust probíhá. Pokud ovšem znáte ten správný výpočet, můžete si čas jeho trvání každoročně odvodit sami. Zásadní je přitom termín Velikonoc, což jsou pohyblivé svátky. Velký pátek pokaždé připadá na první pátek po prvním jarním úplňku. A nyní si již jednoduše odvodíte datum Popeleční středy a následně i jednotlivých masopustních dnů. Postní doba oficiálně trvá čtyřicet dnů, Popeleční středa je však ve skutečnosti 46. den před Velikonoční nedělí. Je tomu tak proto, že součástí tohoto období je i šest nedělí, které se do postní doby nezapočítávají, jelikož nejsou postními dny. Velký pátek v roce 2023 proběhne 7. dubna, v neděli 9. dubna se slaví Boží hod a 10. dubna Velikonoční pondělí. Začátek masopustu samozřejmě jako každý rok připadá na svátek Tří králů, což je 6. leden. Masopustní neděle se pak slaví 19. února, masopustní pondělí připadá na 20. a masopustní úterý na 21. února 2023. Potom následuje Popeleční středa. Proč se slaví masopust? Původ masopustních oslav vychází z tradic římského náboženství. Ve starověku se totiž začátek nového roku řídil dle vegetačního cyklu přírody a shodoval se s březnovým příchodem jara, který si lidé asociovali s různými božstvy plodnosti. Jedním z opěvovaných římských bohů byl patron vinné révy a hodování Bakchus, podle nějž jsou zmiňované oslavy dnes mezi lidmi známé jako římské bakchanálie. Podobně jako bakchanálie však probíhaly i saturnálie oslavující boha zemědělství a sklizně Saturna nebo luperkálie, což byly svátky spojené s pastevectvím, plodností a rituální očistou. Bujaré veselí spojené s příchodem nového vegetačního roku se zapsalo také do civilního řádu, a to jako oslavy předjaří, které se později proměnily v masopustní zábavu. Rej masek a další masopustní zvyky údajně mají svůj původ v předkřesťanských slovanských obřadech a oslavách konce zimy. Na tyto lidové oslavy později navázala také církev, která nabyla přesvědčení, že pokud masopust nedokáže potlačit, raději by měla tuto tradici převzít a přizpůsobit si ji dle svého. V Čechách i na Moravě mají masopustní reje a oslavy dlouhou tradici, kterou je možné doložit písemnými záznamy již ze 13. století. Jednalo se o lidovou zábavu, kterou se různí mravokárci pokoušeli aktivně potlačit. Nikdy se jim však nepodařilo oblíbenou tradici narušit, jelikož se jednalo o svátek, kterého se účastnili všichni lidé, od těch nejchudších až po tehdejší panovníky. Zvyky a tradice Masopust v minulosti představoval čas hodování a veselí mezi dvěma různými postními dobami, kdy se lidé měli do sytosti najíst i napít, a byl proto spojený s různými tanečními zábavami, zabijačkami, oslavami i svatbami. Ačkoliv masopustní období prakticky začínalo již po svátku Tří králů, dnes známe především české tradice, které se konaly až během posledních tří dnů, tedy od masopustní neděle do masopustního úterý a těsně před nimi. Tučný čtvrtek Příprava na oslavy tradičně začínala již ve čtvrtek před masopustní nedělí. Během tohoto dne se chystalo vše, co bylo následně zapotřebí, jako byla například tradiční domácí zabijačka prasete na vesnici. Vzhledem k tomu, že podle pověr měli lidé v tento den jíst a pít co nejvíce, aby byli celý následující rok při síle, říkalo se mu tučný čtvrtek nebo také tučňák. Klasickým pokrmem pak bylo knedlo-zelo-vepřo. Masopustní neděle Začátek hlavních oslav se konal na masopustní neděli, která se vždy nesla ve znamení zábavy, tancovaček, hodování a všeobecného veselí. Někdy se jí proto přezdívalo také neděle taneční, přičemž oblíbené byly především jalové hody, které pořádaly ženy. Ty si zaplatily muzikanty i hospodu, aby si zde mohly uspořádat zábavu samy pro sebe. Masopustní pondělí Tancovalo se samozřejmě také na masopustní pondělí. Tentokrát však mezi oblíbené zvyky patřily mužovské bály, které byly určené pouze pro ženaté a vdané, takže na ně svobodná chasa neměla přístup. Na těchto bálech se při tanci hojně vyskakovalo, jelikož lidé věřili, že jak vysoko selka vyskočí, tak vysoko jí v následujícím roce poroste obilí, len nebo třeba konopí. Masopustní úterý Vrcholem těchto oslav, hodování a všeobecného veselí bylo každoročně masopustní úterý, kdy se na cestu vesnicí nebo městem vydal tradiční průvod maškar. Lidé v nejrůznějších maskách obcházeli stavení, přičemž nesměli vynechat žádný dům. Všude se tedy zastavovalo, zpívalo, hrálo, tancovalo, a jelikož nechybělo ani malé pohoštění pro maškary, všichni popíjeli a ochutnávali, co hrdlo ráčilo, díky čemuž se rozpustilost průvodu ještě zvyšovala. Dodržování oblíbených tradic vždy záviselo především na místě, kde se masopustní oslavy pořádaly. Loučení s masopustem se někde znázorňovalo průvodem s márami, na nichž byl uložen Masopust v podobě figuríny, živé postavy, nejbujařejší masky nebo třeba jako basa. Před celou vesnicí se následně konal soud, kde byl Masopust odsouzen a veřejně popraven. Masopustní zábava pak většinou končila úderem půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář nebo někdo z radních vyzval veselící se dav, aby se všichni v klidu rozešli do svých domovů, protože nastala Popeleční středa a s ní i přísný čtyřicetidenní půst před blížícími se Velikonocemi. Dříve totiž lidé věřili, že pokud budou v tanci pokračovat i přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, a to nejčastěji v podobě cizince v zeleném kabátku. Na některých místech se masopust o půlnoci ukončoval „pochováním basy“, což symbolizovalo skutečnost, že během postní doby si hudebníci na své nástroje nezahrají a na nějakou dobu končí také taneční veselice. Druhý den ráno se pak ještě naposledy jedly mastné rohlíky s mlékem či kávou, ale oběd už býval přísně postní. (Dokončení příště) Zdroj: internet # INZERCE Prodám kamerovou lupu Humanware explore 8. Je nepoužívaná a funkční. Původní cena 20 120 Kč, dnes ji nabízím za 14 000 Kč. Telefon 723 293 707, Věra. Rád bych touto cestou našel slabozrakou nebo nevidomou ženu ve věku 35-50 let, mně je 45 let a jsem nevidomý. Moje zájmy jsou historie, hudba, literatura a cestování. Telefon 776 708 163.