Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 3 únor 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Tituly a sebevědomí
STALO SE: Přehledně
SONS daruje knihy Bangladéši
LIDÉ KOLEM NÁS: Jihočeši jsou prý šikovní, vynalézaví i podnikaví
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2021
V Česku propuká epidemie nespokojenosti. Lidem dochází trpělivost
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino!
Přístupnost e-shopů pro zrakově postižené – výzkum k bakalářské práci
Osobnosti mezi námi aneb slavní se zrakovým postižením
ZDRAVÍ: Pohledem do očí odhalí civilizační choroby
Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
KULTURA: Co, jak a kde si půjčujeme
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Tiráž


LIDÉ KOLEM NÁS: Jihočeši jsou prý šikovní, vynalézaví i podnikaví


V dnešním rozhovoru představujeme velmi zajímavého mladého muže, nevidomého Bc. Jiřího Holzingera (32) z jihočeské Kaplice. V čem ho shledáváme zajímavým? Dokáže využívat výborně vyvinutý sluch i zvláštní smysl pro echolokaci. Programuje a vytváří komentované filmy. A prošel si též nevšedním systémem speciálního i běžného vzdělávání.

Prý máte vyvinutý smysl pro echolokaci. Jak se to projevuje?
Přiblížil bych to asi tak, že pokud existuje zdroj zvuku a překážka, třeba někdo mluví u stěny, dokážu vnímat zvuk, který se od stěny odráží. I hodně tichý odraz si dokážu při správném vnímání zesílit. A někdy to nevnímám už jako zvuk, ale spíše jako takové chvění odraženého vzduchu. Tuto schopnost trénuji už od pěti let, ale tenkrát jsem netušil, oč jde. O echolokaci jsem četl až ve dvaceti letech. Využívám ji hlavně při pohybu a prostorové orientaci. Pokud existuje jemný zdroj zvuku, což je venku vždy, vrzání bot, popruhu od batohu, štěkot psa, nemusím už při chůzi louskat prsty. Na určitou vzdálenost cítím stěnu, ale i otevřené dveře, strom, značku apod. Podél stěny nemusím jít s holí. Jednou prošlou trasu si většinou pamatuji, podle paměti i echolokace. Tu mají prý u nás vyvinutou asi jen 3 lidé. Také náramek sunum band pracuje na principu echolokace. Ale podle mě lokalizuje mnoho odrazů a tím je nepřesný. Osobně jsem schopen rozlišit různé překážky, ty nepotřebné odfiltrovat, a tím je moje echolokace přesnější.

Jak dlouho a jakými způsoby se věnujete práci se zvukem?
Už od dvanácti let jsem si jen tak nahrával zvuky a dělám to stále, kdykoliv slyším nějaký zajímavý. Potrpím si na kvalitní záznam a reprodukci zvuku. Dnes proto používám speciální rekordér se čtyřmi mikrofony, větší zařízení, které se nedá jen tak schovat. Mám rád pravidelné a rozlišitelné zvuky. Třeba moře a vlny. Vnímám ten zvuk prostorově. Potřebuji cítit, odkud vlna jde, její délku, rychlost i sílu. Myslím, že se dokážu zaposlouchat a z hlasitosti a rychlejších či pomalejších vibrací to usoudit. Zvuky vln mi též navozují dobrý pocit a připomínají mi, že jsem někde byl a něco prožil. Je to pro mě zvuková vzpomínka, podobně jako pro vidící lidi fotografie. Zajímavým jsem shledal zvuk projíždějícího kola, jeho rychlost i jak se přibližuje a poté vzdaluje. Další specifický zvuk, který má svou dynamiku a zvláštně se line prostorem, je šelest ptačích křídel. Líbí se mi zvuky starších výtahů, trolejbusů nebo letadel. K třicátým narozeninám jsem dostal vyhlídkový let a nahrál jsem si jeho zvuk, uvnitř v kabině i venku. Venku ho bohužel rušil silný vítr. Vítr a déšť jsou obecně nepravidelné a rušivé zvuky, proto mě příliš nezajímají.
Pro vlastní potřebu mám už poměrně velký zvukový archiv. Zvuky v něm jsou seřazeny podle data i podle místa. Skládám z nich také zvukové pexeso. To vymyslela už před lety jedna studentka do své diplomky. Doplňuji ho o další zvuky, které posílám zájemcům a budu je dávat i na web. Zvuk, to je ale také hudba. Vnímám uspořádání různých nástrojů ve stereu. Líbí se mi instrumentální hudba a spíše veselejší melodie, moc nemusím zpěv. Pět let jsem se učil hrát na klávesy a dodnes na ně podle sluchu a paměti hraji. Myslím, že mám slušný hudební sluch. Pokud se chci nějakou písničku naučit, vložím do kláves její notový zápis a ony mi přehrají midi soubor. Ten v sobě nese informace o rytmu i melodii.

Čím se zabýváte dnes?
Už dva roky se v organizaci Mathylda věnuji komentovaným filmům. Z programu České televize jsem nahrál už okolo tisíce filmů, dvou tisíc cestopisů a dalších dokumentů. Každý film obsahuje tři stopy, obrazovou, zvukovou a komentář. Pro sebe si archivuji filmy celé, ale ty zabírají velké množství paměti pevného disku. Pro knihovnu z filmu v počítači odstraním obrazovou stopu a ze zvuku a komentáře vytvořím jeden soubor. Nutné je přitom upravit hlasitost komentáře, která bývá odlišná od hlasitosti zvuku, a vystříhat reklamy. Pro ten účel jsem vytvořil aplikaci holz TV. Najdete ji na holztv.hostuju.cz. Programoval jsem ji původně pro vlastní potřebu. Dnes ji ale už nevyvíjím, změnil se totiž standard pro digitální televizní vysílání. Nový DVB-T2 je složitější, ale i jím se už zabývám. Holztv je ale stále funkční, stačí nahrát film pomocí jiného software a videosoubor vložit do mé aplikace. Konkurenci mám v Karlu Hrubešovi, který filmy upravuje trochu jiným způsobem a posílá je do konference komentovaných filmů. Některé budeme mít zřejmě stejné, ale většina bude jiných. Kromě komentovaných filmů pracujeme též na textech notových zápisů, které bude možné převést do braillského notopisu.

Co dalšího se vám povedlo naprogramovat?
Programovat jsem začal v roce 2009. Nejdříve to byla hrací kostka, která mluvila mým hlasem, nebo hra „Kdo dojde do cíle“. Házíte kostkou a postupujete po hracím poli, které může být různě dlouhé. Obě chystám dát na internet. Později jsem programoval také drobné utility, stahovač odečítače NVDA nebo jeho doplňky. Program Holztv jsem vytvořil po roce 2013. Ale programování, to je jen jedna část výpočetní techniky, mého velkého pomocníka. Čtu knížky, pracuji se zvukem, vyhledávám informace. Často jsou to recepty, mám rád totiž sladké a rád experimentuji.

Co jste studoval? Jak vzpomínáte na svá studia a školy?
V Českých Budějovicích bylo v  90. letech asi 8 nevidomých dětí. Rodiče je chtěli mít doma, proto se v běžné škole založily dvě speciální třídy, pro nevidomé a pro slabozraké. V té pro nevidomé nás bylo pět, já se spolužákem v první, další tři byli ve třetí a čtvrté třídě. Tento mix se každoročně měnil. Chvíli se učitel věnoval nám, chvíli dalším, a nám dal samostatnou práci. Střídal nás zhruba po 15 minutách. Ale když mluvil ke třeťákům, poslouchali jsme také. Zvládali jsme to my i učitel. Učili jsme se brailla a prohlíželi jsme si i z textilu vyrobenou latinku. Asi 5 cm velké znaky byly připevněny suchým zipem ke koberci. Latinkou jsme se později učili podpis. Myslím, že Braillský šestibod je pro naše psaní jednodušší v porovnání s metodikou psaní pro vidící. V pátek přišla jiná učitelka na tělocvik, hry apod. Po nás do školy nastoupili žáci s kombinovaným postižením. Těm šlo učení pomaleji. Už jsme byli čtvrťáci, ale mohli jsme to porovnat. A pak se zájem o speciální třídu ztratil a byla zrušena. Dnes jsou tam jen sklady braillských učebnic.
Od páté třídy jsme se spolu s kamarádem učili integrovaně se zdravými dětmi. Tady jsme ale prožili i šikanu, popálení ruky, podtrhnutí židle apod. Vysvětloval jsem i nadával, ale málokdo nám věřil a učitelky obracely dost věcí proti nám. Nakonec nám však jedna pomohla a zasadila se o potrestání viníků.
Od sedmé třídy jsme studovali na biskupském gymnáziu, ve třídě se 34 žáky, a bylo nám lépe. Měli jsme společnou asistentku pedagoga i speciální kout se stolními počítači a braillskými řádky. Odděleně jsme v něm studovali jazyky, matematiku a před maturitou i češtinu. Kamarád hůř slyší a výuka jazyka ve třídě plné zvuků byla problémem. Matematiku jsme se sice zpočátku učili se třídou, ale psaní poznámek na Pichťáku bylo hlučné. Později jsme potřebovali i více času na složitější příklady, takže naše oddělení bylo prospěšné. Pokud jsme se mohli vzdělávat se třídou, vzdělávali jsme se s ní. Pokud jsme měli individuální hodinu, třída odešla a vrátila se na další, už společnou hodinu. Škola na to měla kapacity i učitele. Učivo bylo pro nás stejné jako pro ostatní. Jen latinu nám, nevím proč, odpustili. A byla to škoda, protože na vysoké škole jsem ji vnímal jako složitý předmět. Naopak nám neodpustili dějiny výtvarného umění, tedy předmět, který je hodně o obrazech. Můj oblíbený předmět, ze kterého jsem i maturoval, byla výpočetní technika. Myslím, že jsem svého učitele tak trochu přivedl k programování a on mě zase k tvorbě webu.
Po gymnáziu jsem studoval na zdravotně sociální škole bakalářský obor psychosociální práce. Byl to pro mě těžký obor, v jednom semestru i 17 předmětů, hodně medicínských. Byl jsem jediný nevidomý student, o některých mluvených tématech jsem měl často jen matnou představu, ale to profesoři myslím příliš neřešili. Zatímco na gymnáziu nám zajistili studijní materiály i pomoc asistenta, tady jsem musel všechno sám. Trasy jsem se naučil s otcem. 60 studentů v ročníku rozdělili na 4 skupiny a podle sudých a lichých týdnů měla každá skupina jiné předměty. Musel jsem pečlivě hlídat, kdy, kde a co.
I lidé, ač dospělí, tu byli zvláštní. Někteří byli přátelští, jiní ale závistiví, s představou, že mám studium zadarmo, další se smáli, když jsem četl pomaleji z braillských zápisků. Dnes se v podstatě s nikým nescházím. To naopak pravidelně děláme se spolužáky z gymnázia. V tomto věku se asi lépe utvářejí přátelství. Mám ale vidící, nevidomé i jinak postižené přátele, zhruba půl na půl. Rád se bavím s příbuznými i s lidmi, které jen tak potkám, třeba ve vlaku. Určitě se necítím osamocený.

Antonín Vraný



Obsah

ÚVODEM: Tituly a sebevědomí
STALO SE: Přehledně
SONS daruje knihy Bangladéši
LIDÉ KOLEM NÁS: Jihočeši jsou prý šikovní, vynalézaví i podnikaví
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2021
V Česku propuká epidemie nespokojenosti. Lidem dochází trpělivost
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino!
Přístupnost e-shopů pro zrakově postižené – výzkum k bakalářské práci
Osobnosti mezi námi aneb slavní se zrakovým postižením
ZDRAVÍ: Pohledem do očí odhalí civilizační choroby
Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
KULTURA: Co, jak a kde si půjčujeme
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 3 únor 2021
OBSAH
ÚVODEM
Tituly a sebevědomí
STALO SE
Přehledně
SONS daruje knihy Bangladéši
LIDÉ KOLEM NÁS
Jihočeši jsou prý šikovní, vynalézaví i podnikaví
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2021
V Česku propuká epidemie nespokojenosti. Lidem dochází trpělivost
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino!
Přístupnost e-shopů pro zrakově postižené – výzkum k bakalářské práci
Osobnosti mezi námi aneb slavní se zrakovým postižením
ZDRAVÍ
Pohledem do očí odhalí civilizační choroby
Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
KULTURA
Co, jak a kde si půjčujeme
SPORT
Černobílé problémy



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR