Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 15 Srpen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Všechno je jinak aneb Anything is Others
STALO SE: Studenti vymysleli novou hru pro nevidomé
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Kroměříž – Dny umění nevidomých na Moravě
Olomouc – v Zahradě smyslů
Šumperk – novinky v kině Oko
Uherské Hradiště – exkurze do Otrokovic
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petra Šulcová
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás - SONS Nový Jičín
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2017
Nad zlato – Okna jako výkladní skříň – 1.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Datum narození může ovlivnit, jakou chorobou onemocníte, tvrdí vědci
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY (154)

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petra Šulcová

Petra Šulcová je milá, asi čtyřicetiletá nevidomá dáma, která se nechává doprovázet svým blonďatým labradorem Fidem. Oba je můžete vídat nejen na akcích, kde se něco děje kolem vodicích psů, ale také v rehabilitačním středisku Dědina i na trzích v Českých Budějovicích nebo v Českém Krumlově. Petra má široký záběr aktivit a určitě nevypadá jako člověk, který se nudí nebo propadá trudomyslnosti. Je prostě bojovnice.
Petro, vy jste velká čtenářka a navíc vyznavačka Braillova písma a samostatné chůze s bílou holí. Narodila jste se se zbytky zraku, ale znáte většinu dovedností, které si spojujeme s nevidomými. Navíc jste nadprůměrně zručná. Jak jste k těmto praktickým věcem dospěla?
„Žila jsem na vesnici nedaleko Českých Budějovic. Vesnické dítě má spoustu možností dostat se k praktickým věcem. Tehdy to znamenalo především domácí práce a moje zamilovaná stavebnice Lego. Pořád jsem musela něco dělat rukama, to mě bavilo. Nejdřív jsem chodila do běžné školy, ale od třetí třídy jsem už docházela do tzv. Šporkárny v Praze, což byla základní škola pro děti se zbytky zraku. Díky trpělivosti a pedagogickým schopnostem paní učitelky Provazníkové a Pavla Vienera jsem se rychle doučila to, co jsem nejvíc potřebovala – a to bylo čtení a psaní v braillu a chůze s bílou holí. Také oceňuji, jak se nám v odpoledním čase věnovala paní Kostlánová, vychovatelka na internátu, která výrazně přispěla k mojí soběstačnosti. Mohu říct, že tahle škola mě na život dobře připravila.“
Čím jste chtěla být a jaká je vaše kvalifikace?
„Ještě na základní škole jsem se po exkurzi do krčské učňovské školy pro nevidomé jednoznačně rozhodla, že chci být čalounicí. Tenhle obor mě opravdu zaujal. Jenže okolnosti se začaly dramaticky měnit, a to k horšímu. Když mi bylo dvanáct, zemřel mi otec a matka zůstala na vesnici sama. Já jsem ve čtrnácti nastoupila do učňáku, ale dlouho jsem tam nepobyla. Rapidně se zhoršil můj zdravotní stav, vždycky jsem trpěla nemocemi horních cest dýchacích. V čalounické dílně v a pražském smogu jsem se tak zhoršila, že jsem musela ze zdravotních důvodů ve škole skončit. V ten čas prodělala moje matka mozkovou mrtvici, a tak jsme musely opustit rodný domek a odstěhovaly jsme se do domu s pečovatelskou službou v Českých Budějovicích. Tam jsem s matkou žila, dokud jsem se neprovdala, což bylo ještě před mým dvacátým rokem. Pak jsem se odstěhovala s manželem do bytu, také v Budějovicích, abych mohla snadno dojíždět za matkou. A tak jsem od svých patnácti let definitivně budějovičačka,“ věcně a bez patosu popisuje své mládí Petra.
Kdo vám pomáhal? V pubertě jste se ocitla na dost náročné křižovatce, žila s nemohoucí maminkou odtržená od přátel i učitelů. Necítila jste se osamělá?
„Pravda je, že jsem nevěděla, jak dál svůj život řídit. Ani jsem nevěděla, kdo mi napíše předpis na bílou hůl, kterou jsem po odchodu ze školy nutně potřebovala, protože tam nám hole jen půjčovali. Napadlo mě navštívit svou dětskou oční lékařku a ta mě prostřednictvím svého syna napojila na občanské sdružení Arpida, které se zabývalo lidmi s handicapem. Tam jsem našla spoustu přátel mezi mladými lidmi, byly tam zajímavé i smysluplné akce, kterých jsem se ráda účastnila. Nějak se do toho přimíchala i YMCA, kde byla spousta křesťanů, katolíků i nekatolíků. Velice mi vyhovovalo, že je to tak všechno sympaticky pomíchané – postižení se zdravými, mladí se staršími... Také jsem se úplně přirozeným způsobem vrátila ke své dávné víře v Boha. Nějak jsem pochopila, že smrtí nic nekončí, a chtěla jsem tomu přijít na kloub. Nechala jsem se pokřtít a později jsem šla k biřmování, takže jsem vlastně katolička, i když do kostela moc nechodím. Měla jsem období, kdy mě hodně lákalo vstoupit do řádu, viděla jsem to jako dobré východisko pro svůj život, ale po nějakém čase jsem od tohoto záměru upustila. Teď svou víru prožívám spíš soukromě, čtu si Bibli, křesťanské časopisy a tak. Mám také strach z různých sekt, už mám totiž jednu zkušenost s Mormony, a tak jsem opatrná, s kým se o své víře bavit, s kým ji sdílet. Ale i tak mi Bůh pomáhá celý život.“
Vaše první zaměstnání byla telefonistka. Kde jste se tomu naučila?
„Já nejsem člověk, který by rád vysedával doma. Jakkoliv tehdy matka potřebovala mou pomoc, musela jsem přemýšlet o svém pracovním uplatnění. Seznámila jsem se s předsedou tehdejší budějovické Unie nevidomých a slabozrakých, panem Burdou. Ten mi nabídl, že mě naučí na telefonní ústředně. Naučila jsem se na třech typech ústředen. Byl to takový kurz – nekurz, ale zvládla jsem všechno, co bylo potřeba. Brzy jsem si našla místo v pekárnách, ale byl to jen záskok za mateřskou. Věděla jsem to dopředu, a tak jsem se zároveň rozhlížela po další práci, až v telefonní ústředně skončím. Naskytla se možnost pracovat v chráněné dílně, kompletovat, balit, sestavovat různé výrobky. Přitom jsem si udělala masérský kurz, obor regenerační a sportovní masáže. Nějakou dobu jsem se tím živila, ale netěšilo mě to. Zjistila jsem, že čím dál víc je mi tahle práce nepříjemná, a tak jsem s masérstvím skončila.
Hledala jsem si tedy práci telefonistky, to mě bavilo opravdu hodně, především kvůli té komunikaci. Dostala jsem tohle místo na Krajské hygienické stanici a zůstala jsem tu sedm let. Pak přišla reorganizace, a tak hodně pracovníků, včetně mne, dostalo výpověď. Přijali mě ale okamžitě do následné instituce, a tam jsem byla až do roku 2009.
Když jsem skončila s ústřednami, věděla jsem, že bych moc ráda šla do kurzu hmatového modelování do ateliéru Štěpána Axmana v Tasově. Měla jsem v tu dobu domácí práci, kompletovala jsem pro chráněnou dílnu letáky, takže jsem mohla relativně snadno do Tasova na pár dní v týdnu dojíždět. Můj původní záměr byl naučit se vytvářet hliněné nádoby tzv. Axmanovou technikou hmatového modelování. Bylo to tak nádherné, že jsem velmi rychle přešla na druhý stupeň a už jsem si představovala, že se naučím nejen nádoby, ale i reliéfy a sochy. Bylo tam ale takové podivné ovzduší, spousta věcí mi šla tak moc na nervy, že jsem po roce odešla. Asi to tak mělo být. Později mi došlo, že kdybych se chtěla modelováním živit, potřebovala bych ateliér nebo dílnu, spoustu vybavení a tak.“
Petro, vy jste tak neuvěřitelně aktivní, co vás motivuje?
Petra ví své: „Víte, já mám celoživotní heslo – být pozorná k příležitostem a pak je zkusit chytit za pačesy. I kdybych musela nějaký čas být doma, určitě bych přitom číhala, co je pro mě kde připraveno.“
Co bylo pro vás připraveno po Tasově?
„Nejdřív jsem se šla zaevidovat na Úřad práce. Bylo to oboustranně skeptické počínání, rovnou mi dali najevo, že bez kvalifikace moc šancí nemám. Ale zakrátko jsem se ze Zory dozvěděla, že se v rehabilitačním středisku Dědina otevírá nový rekvalifikační obor kartonářství. Podumali jsme s manželem a na Úřadu práce. Tam mi vyšli ochotně vstříc, zaplatili mi rekvalifikaci na Dědině, a já jsem za čtyři měsíce výuky obdržela kvalifikaci „pracovník v kartonáži“. Nadšeně jsem se vrátila do Budějic a oslovila firmu, která se těmito produkty zabývala. Když se dozvěděli, že jsem nevidomá, řekli mi natvrdo, že už tam někoho nevidomého měli a že mají špatné zkušenosti. Marně jsem dokazovala, že všechno, co se tam vyrábí, zvládám bez problémů. Škoda. Někdo přede mnou tam asi udělal ostudu, a tak ta firma už nikdy nevidomé zaměstnávat nebude,“ povzdechne si upřímně Petra Šulcová.
Setkala jste se ještě někdy s takovým odmítnutím?
„Ano, setkala, ale podruhé to bylo mnohem horší a víc ponižující. Oslovila jsem jinou firmu a nabídla svou kvalifikaci. Byli milí, řekli, že mám zavolat za týden, pak zase za týden a takhle se to táhlo skoro dva měsíce, než mi došlo, že mě tahají za nos, že mi nikdy práci nedají, ale že je jim trapné mě přímo odmítnout. Dodnes z toho mám špatný pocit, mnohem horší, než kdyby řekli rovnou NE.“
Je dobré, že vás to neodradilo a nerozhodla jste se pro povolání manželky v domácnosti.
„Zase jsme u těch příležitostí,“ připomíná Petra. „Tehdejší ředitelka střediska na Dědině paní Schiferová mi nabídla, abych pracovala přímo ve Středisku. A tak jsem to vzala. Mám to tam ráda a také jsem si možná potřebovala zahojit rány. Pracovala jsem v kartonářské dílně a rozšířila jsem si kvalifikaci ještě o drátování, protože se nově otevřela drátovací dílna. Na Dědině jsem několik dnů v týdnu pracovala do roku 2014 – s určitým přerušením, protože jsem v roce 2012 dostala nového vodicího psa Fida, když starý Kolja už nevodil. Potřebovala jsem s nimi zůstat doma, naučit Fida, aby vodil nejen mě, ale i Kolju, kterého jsem neměla kam dát. Oba psy jsem naučila, aby se sehráli, a pak, dokud to s Koljou bylo možné, jsem dál jezdila na Dědinu s oběma psy. Byla jsem tam spokojená a myslela jsem si, že až Kolja nebude, vrátím se. Jenže mezitím jsem si založila živnost a na Dědinu jezdím už jen v rámci sociální terapie zdokonalovat se v kartonáži i drátování.“
Petro, vy jste se rozhodla, že budete své výrobky prodávat na trzích v Českých Budějovicích a třeba i při jiných příležitostech. Jak jste k tomu dospěla?
Petra se srdečně směje: „K tomu jsem nedospěla já, ale můj manžel. U nás jsou dvě možnosti – buď prodáváte na náměstí Piaristů, kde máte jen místo, na které si postavíte stolek se zbožím. Vlastně, ještě jedno místo, kde má deku můj pes. Na zboží připevníte lístky s cenou, autorem, „ičem“ a prodáváte. Můj manžel to považoval za dobrý tip pro mne a měl pravdu. Moc mě to baví, jsem v kontaktu s lidmi, mohu jim říct, co je mé zboží zač. V českobudějovickém Tyfloservisu jsem se naučila plést šály na hrábích, kamarádka mě naučila plést na jehlicích kočky, a hlavně ale vyrábím z drátů a korálků všelijaké kytky na ozdobu. No, a když se mi dařilo na tomhle malém trhu, odvážila jsem se i na radniční trh, kde je opravdický stánek a i určité zázemí. Samozřejmě, prodávat se dá, jen když je alespoň trochu slušné počasí. No, když není, tak jsem doma a vyrábím. Samozřejmě potřebuji, aby mi manžel trochu pomohl, nemohu vláčet autobusem zboží, stolek a psa, ale jinak je to příjemná živnost,“ pochvaluje si Petra.
Prozradila jste, že jste si sama zařídila živnostenský list a všechno, co k tomu náleží. Kdo vám ale pomáhá s účtováním, daněmi, formuláři? Co budete dělat, když budete muset používat EET jako jiní prodejci?
„Ano,“ přisvědčuje Petra Šulcová. „Doteď je to zvládnutelné. Mám dobrou známou, která mi pomáhá vyplnit daňové přiznání, nemocenské i sociální zabezpečení. Na mně jen je, abych měla v pořádku své záznamy a účtenky. Ale jestli budu muset přejít na elektronické stvrzenky, s živností končím. Já zvládám dost věcí, ale na tyhle vychytávky nemám hlavu. Na počítači jsem se naučila, co je pro mne nezbytné, a když budu potřebovat, naučím se ještě další minimum nezbytností. Ale vést si účetnictví tak složitým a i finančně náročným způsobem, to ve mně budí silný odpor, přes který se těžko přenesu.“
Přála byste si, aby u budoucího zaměstnavatele za nevidomé někdo intervenoval, ať již třeba nějaká agentura nebo vyškolený specialista v organizaci nevidomých?
„To je velmi těžké posoudit. Ten člověk, za kterého by se intervenovalo, by musel být nějak prověřený. Muselo by se vědět, že to se svým zaměstnáním myslí vážně, je ochoten napnout všechny síly, aby obstál, a je vděčný za to, že nějakou práci má. Je to oboustranně velká odpovědnost, a já si nejsem moc jistá, že to bude vždy fungovat. To samé by bylo, kdyby se těchto věcí ujala nějaká placená agentura. Nicméně si myslím, že někteří lidé by při hledání práce nějakou pomoc uvítali, zvláště když jsou méně komunikativní nebo nemají zkušenosti v jednání s úřady a zaměstnavateli. Také je důležité, aby měli dobré reference z předchozích zaměstnání.“
Jsem si jistá, že se ve svém budoucím profesním životě neztratíte, ale kdyby něco takového hrozilo, co byste doporučila i ostatním?
„Myslím si, že v životě není nic zadarmo. Já mám dobré domácí zázemí a víru v Boží ochranu, ale to nestačí. Jak jsem již řekla – sedět doma můžu vždycky. Ale příležitost jít někam dál a být užitečná, ta se vždycky vyskytnout nemusí. Tím, že nevidíme očima, musíme být o to víc pozorní a hledat své uplatnění i přes všelijaké nepříznivé okolnosti. Takhle tomu věřím a takhle to funguje.“
Rozmlouvala Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 15 Srpen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
ÚVODEM
Všechno je jinak aneb Anything is Others
STALO SE
Studenti vymysleli novou hru pro nevidomé
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Kroměříž – Dny umění nevidomých na Moravě
Olomouc – v Zahradě smyslů
Šumperk – novinky v kině Oko
Uherské Hradiště – exkurze do Otrokovic
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Petra Šulcová
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Nový Jičín
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2017
Nad zlato – Okna jako výkladní skříň – I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Datum narození může ovlivnit, jakou chorobou onemocníte, tvrdí vědci
SPORT
Černobílé problémy

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.