Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 9 Květen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Stanice metra Vltavská patřila nevidomým
Živijó, živijó, živijó…
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Humor, první místo - Milan Linhart, Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2017
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Výuková videa o používání iPhonu
Vývoj chytrých brýlí nás může těšit
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Ve stopách Homérových – Domna Anisimovna Anisimová
KULTURA: Knižní tip: Příběh, který bystří smysly
„Živé knihy“ ve třinecké knihovně
Dvě výstavy v Chodovské tvrzi
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Ridderrennet 2017
Čarostřelců je čím dál víc
INZERCE

HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Ve stopách Homérových – Domna Anisimovna Anisimová

(30. 1. 1815 Děgtjarnoje Selo – 5. 4. 1877 tamtéž)

Je jednou z nejzapomenutějších ruských básnířek, jednou z nejzáhadnějších postav ruské literatury... Co o ní víme? Mnoho toho, pravda není, ale i to málo je lákavé a nevšední... Pojďme se tedy podívat na její osud trochu blíže...
Narodila se jako Domna Zelencová a jejím otcem byl jistý Anisim (také Onisim), po němž dostala nejen otěčestvo, ale jehož jméno se pak ocitlo i na titulním listu jejích básní. Už rok jejího narození je ale problematický, a údaj, který jsme uvedli pod hlavičkou našeho článku, je pouze ten nejpravděpodobnější – jiné zdroje ale uvádějí i rok 1807 nebo 1808. Její otec byl v malé vesničce v Spasském Újezdě v rjazaňské gubernii, kde přišla na svět, ponomarem zdejší pravoslavné církve – znamenalo to pro něj povinnost zvonit na mše, zpívat dlouhé hymny a vůbec všelijak přisluhovat při bohoslužbě místnímu popovi (my bychom ho tedy snad mohli přirovnat k našemu kostelníkovi). Dcera byla proto již odmalička v kontaktu se vším, co souviselo se službou Kristu.
Když jí bylo pět let, v důsledku neštovic prakticky oslepla, takže rozeznala pouze světlo od tmy, a – jak praví dobový pramen – „rozeznala pouze den od noci a jasné květy od temných“. To ji vzdálilo od jejího dosavadního života – her s dětmi i Božích služeb. Již odmalička milovala čtení, až do roku 1835 byla však v tomto ohledu odkázána pouze na bibli, církevní písně nebo lidové pohádky. Toho roku však do zapadlé vsi přibyl nový správce, jakýsi Ivanov, který začal mladé slepé dívce předčítat díla současných básníků. Ačkoli my dnes jejich jména již téměř neznáme (natolik byli později zastíněni Puškinem coby otcem ruské literatury), mladou dívku natolik uchvátila jedna z balad básníka Žukovského, že mnoho nocí nemohla spát a pocítila obrovskou touhu sama skládat verše. Nakonec pak přemluvila jednoho ze svých bratrů, aby její básně zapisoval.
Jejími prvními básněmi, které tak vytryskly z čiré inspirace, byly Ukolébavka (Kolibelnaja pěseň) a Větrná noc (Noč pri šume vetra). Snažila se své verše před světem ukrýt, ale správce se o nich brzy dověděl a požádal dívku, aby napsala slavnostní báseň u příležitosti počátku žní – a tak za jediný den vznikla rozsáhlá popisná báseň Popis žatvy (Opisanie žatvy).
Řeč o jejích básních se brzy roznesla po celém kraji, a dostala se tak až ke gubernátorovi, který o nich zaslal zprávu prezidentovi tehdejší Petrohradské akademie nauk, Dmitriji Nikolajeviči Bludovovi. Ten si nechal její verše zaslat a byl jimi nadšen; přiměl pak tehdejšího prezidenta Ruské akademie, slavného filologa a spisovatele Alexandra Semjonoviče Šiškova, aby se pro slepou talentovanou dívku něco udělalo. Akademie, jak už to bývá, se dlouho radila, až se nakonec rozhodla slepé dívce zaslat v hotovosti sto rublů, dále několik knih (mezi nimi i tehdejší bestseller, Karamzinovu Historii ruského carství), a přislíbila také vydat na náklady Akademie její vlastní verše. Doma byl úspěch nesmírný, dokonce natolik velký, že místní představitelé církve se zavázali slavné rodačce vyplácet doživotní rentu čtyřiceti rublů měsíčně – byla to pak jediná částka, která ji až do konce života chránila před smrtí hladem.
A přislíbená kniha? Akademie se z dnešního pohledu příliš nevytáhla – tenounkého svazečku vyšlo pouze čtyři sta kusů a obsahoval jen sedm kratších autorčiných básní – mezi nimi i již zmíněné tři prvotiny. Nesl však přesto hrdý název Verše slečny Onisimové, slepé dcery derevenského kostelníka, zaslané Carské ruské akademii a vydané jejím nákladem (Stichi děvici Onisimovoj, slepoj dočeri děrevenskovo ponomarja, soobščanie v Imperatorskuju rossijskuju akademiju i od něj izdannie). A to bylo vše. Rok nato se sice ještě objevily o básnířce drobné zprávy v časopisech Severnaja pčela a Galateja, žádný rozruch však nevzbudily.
Anisimová žila dál zapomenutá ve své vesnici. V roce 1864 se stárnoucí žena rozhodla, že vydá všechny své básně znovu; sebrala tedy to, co až do té doby nadiktovala, a předala vše bibliografu N. M. Poludenskému, ten však vydání neuskutečnil, a snad básně dokonce ztratil. A tak o posledních letech života básnířky nevíme skoro nic. Dokonce i datum její smrti bylo určeno až v roce 1915, kdy její pamětník a krajan, Pavel Alfejev, v jednom časopise otiskl její náhrobní nápis: „Zde odpočívá v pokoji od dětství slepá Domnika Anisimovna Zelencová, jež zemřela 12. března (tj. 5. 4. našeho kalendáře) roku 1877, o čtvrté neděli velikého postu, ve věku šedesáti tří let, při dobrém zdraví.“
A tak je oněch sedm básní a tento náhrobní nápis vlastně vše, co po slepé básnířce zbylo... A jaké jsou vlastně ty její nečetné verše? Současníci je chválí jako „složené plně literárním jazykem“ a „prodchnuté láskou k přírodě a náboženským cítěním“. Z dnešního pohledu je z pouhých sedmi básní těžko něco usuzovat – to, co se nám dochovalo, rozhodně není nijak nadprůměrné a za svou hlavní inspiraci si bere lidovou píseň a náboženský hymnus. Můžeme z toho však soudit na dílo básnířky? Na dílo, jehož většinu asi již nikdy nepoznáme, na život, o němž dnes nevíme téměř nic...? A tak zbyla jen převzácná, téměř již dvě stě let stará brožurka, a tajemný, téměř neznámý osud...
Jiří Hubáček

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 9 Květen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Stanice metra Vltavská patřila nevidomým
Živijó, živijó, živijó…
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA
Kategorie Humor, první místo
Milan Linhart, Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2017
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Výuková videa o používání iPhonu
Vývoj chytrých brýlí nás může těšit
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ
Ve stopách Homérových – Domna Anisimovna Anisimová
KULTURA
Knižní tip: Příběh, který bystří smysly
„Živé knihy“ ve třinecké knihovně
Dvě výstavy v Chodovské tvrzi
SPORT
Černobílé problémy
Ridderrennet 2017
Čarostřelců je čím dál víc
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.