ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 101 Číslo 9 Květen 2017

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
 
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.

OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Stanice metra Vltavská patřila nevidomým
Živijó, živijó, živijó…

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA
Kategorie Humor, první místo
Milan Linhart, Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím

ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2017

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Výuková videa o používání iPhonu
Vývoj chytrých brýlí nás může těšit

HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ
Ve stopách Homérových – Domna Anisimovna Anisimová

KULTURA
Knižní tip: Příběh, který bystří smysly
„Živé knihy“ ve třinecké knihovně
Dvě výstavy v Chodovské tvrzi

SPORT
Černobílé problémy
Ridderrennet 2017
Čarostřelců je čím dál víc

INZERCE

#
ÚVODEM

Bože, chraň mě před přáteli, s nepřáteli si poradím. To je výrok připisovaný postavě pro většinu z nás nesympatické. Jmenovala se Armand-Jean du Plessis de Richelieu, byla francouzským kardinálem a vlastně nejvyšší duchovní autoritou křesťanského světa svojí doby. Mimochodem, ačkoli mušketýři mu nemohli přijít na jméno, tenhle pán například založil Francouzskou akademii, zodpovědnou mj. za péči o francouzský jazyk, a ač duchovní, výrazně omezil vliv morálních a náboženských hledisek při tvorbě reálné politiky. Dosti moderní politik, že? Ostatně sám se považoval za machiavelistu, a jelikož Ludvík XII. mu jako svému prvnímu ministrovi přenechával většinu politických rozhodování, byl to on, který z Francie vytvořil centralistický stát. Proč mě napadlo právě jeho jméno? Asi proto, že čím jsem starší, tím více si uvědomuji mnohoznačnost lidské existence a tím méně se mi chce soudit a označovat to za dobré a to zas za špatné. Z jakého hlediska? Z ptačí nebo žabí perspektivy? A kdo rozhodne, která z nich je ta správná? – To jsme ještě nezařadili hledisko nejdůležitější, neboť pro každého z nás magické: čas! Co jsem hodnotil jednoznačně ve dvaceti, mohu hodnotit stejně jednoznačně, leč s opačným znaménkem ve čtyřiceti a tak dále – da capo al fine…
Víte, milí čtenáři, dostal jsem od několika z vás moc pěkné maily a reakce na to, že na cestě Zory teď nějakou chvíli budeme pokračovat spolu. A nebýt výše zmíněného poznání, byl bych asi v nebezpečí, že se začnu dmout pýchou. Nemluvě o tom, že dmout se samo o sobě už zní neesteticky, je pýcha pro každého cestou do pekel… i když, viz výše, může to pro ostatní znamenat i pozitivum. Richelieu byl tak pyšný, že založil Francouzskou akademii – to nezní špatně, co? Nebo? My totiž už víme, že jím započatá cesta k velikosti Francie vedla mj. i přes náměstí de Gréve a gilotiny a k Napoleonovi, ale také k Deklaraci práv člověka a občana (vydanou 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným národním shromážděním; představovala první krok k vytvoření první francouzské ústavy a obsahovala sedmnáct bodů, které výrazně ovlivnily pojetí evropského nahlížení na tato práva – tolik Wikipedie), k podpoře amerických osadníků proti britské koruně a hmatatelně i k Soše Svobody, symbolu Ameriky.
Co jsem to vlastně chtěl – aha, že děkuji za projevené sympatie. A promiňte, nevydám žádnou deklaraci.
Hezké chvíle při čtení
Václav Senjuk

#
STALO SE: Stanice metra Vltavská patřila nevidomým

V únoru přišli pracovníci a studenti Konzervatoře J. Deyla s nápadem na speciální prohlídku kolejového prostoru a technického zázemí pražského metra. Protože cestování metrem pro nevidomé představuje stále reálné riziko, a ani pády do kolejiště nejsou výjimkou, myšlenka na osvětu se u Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP) ujala. Organizace akce se chopilo oddělení bariér SONS ČR.
Edukativní instruktáž „Nevidomí v metru“, tak se akce jmenovala, proběhla během plánované výluky části linky metra C, kdy byl na velikonoční svátky od pátečních ranních hodin 14. dubna až do pondělního večera 17. dubna 2017 v úseku mezi stanicemi Nádraží Holešovice a Pražského povstání obousměrně přerušen provoz metra, a to z důvodu výměny kolejí a dalších oprav. V pátek zamířilo do stanice metra Vltavská několik desítek zrakově postižených a jejich průvodců.
Od 8.30 až do 14.30 měly pak skupinky zájemců možnost vyzkoušet si orientaci v prostorách či ve vozech metra (včetně vstupu do kabin strojvůdců) a seznámit se s kolejištěm a dalším zázemím metra. Mezi návštěvníky byli i nevidomí studenti a jejich průvodci z Konzervatoře J. Deyla a dalších speciálních škol. Celou, skvěle zorganizovanou prohlídkou v kolejišti a ve vlakové soupravě metra postupně prošlo asi 200 osob v deseti skupinách. „Kromě nevidomých a slabozrakých z Prahy dorazilo i několik desítek lidí z dalších měst, byly tam návštěvníci z Chebu, Pardubic, Chrudimi, Plzně, Brna, Ostravy,“ uvedl Viktor Dudr z oddělení bariér SONS. Zájemci měli rovněž k dispozici informační materiály: brožuru v černotisku, Braillově písmu a v digitální podobě.
Zaměstnanci DPP podávali potřebné informace, zodpovídali různé dotazy a ukázali opatření pro snadnější a bezpečnější užívání metra zrakově znevýhodněnými cestujícími. Akce byla též zajištěna hasiči z HZS DPP, kteří asistovali hlavně u kolejiště. Jejich odborný výklad byl zaměřen na prostor, kde jsou uloženy koleje a napájecí lišta.
Seznamte se s dojmy Emila Miklóše, návštěvníka z Karlových Varů, které zaslal čerstvě – hned na velikonoční pondělí – do redakce: „Jelikož i já jsem plně nevidomý, překvapila mne samotná hloubka prostoru kolejiště, která činí 150 cm. Hmatem i slepeckou holí jsme si postupně prohlédli tento prostor, obě kolejnice nejsou pod elektrickým proudem. V nouzi nejvyšší, při pádu do kolejiště, se do prohlubně mezi úchyty obou kolejí vejde podélně naležato člověk i s menším batůžkem – a souprava metra by ho neměla zachytit. V bezpečné vzdálenosti se zde nachází i třetí, bočně odvrácená kolej, sloužící pro napájení vozů metra.“
K tomu, že by se někdo musel schovávat mezi kolejemi, však může dojít jen těžko, protože prostor u kolejiště je pod nepřetržitým kamerovým dohledem a při pádu do kolejiště by byla okamžitě přerušena doprava. Navíc na konci každého nástupiště jsou po obou stranách tlačítka nouze, kterými se zastavuje souprava. Návštěvníci se seznámili také s dalšími tlačítky bezpečnostního systému – u eskalátorů, jimiž se zastavují pohyblivé schody, a ve vagonech, které slouží ke komunikaci se strojvedoucím. Zajímavé byly i další informace o tom, jak DPP naplňuje svou dlouhodobou prioritu na bezbariérovost městské hromadné dopravy a její zpřístupnění handicapovaným cestujícím. Již nyní v metru zrakově postiženým pomáhají: umělá vodicí linie (podélné drážky v dlažbě, hmatné holí), bezpečnostní pás (hmatný na některých nástupištích holí a nášlapem), hmatové popisky ve výtazích, akustické prvky (Jednotlivými povely slepecké vysílačky lze dálkově aktivovat akustické orientační a informační majáčky, které navádějí zrakově znevýhodněného cestujícího k důležitým orientačním místům). Tento postupně vybudovaný účinný systém hmatových a akustických navigačních a informačních opatření na podporu samostatnosti a bezpečnosti zrakově znevýhodněných cestujících v pražské hromadné dopravě je vzorem nejen pro další česká, ale i evropská města. Přes všechna sofistikovaná opatření však stále platí pro handicapované zásadní rada: cestujete-li sami a nejste-li si jisti, nebojte se navázat kontakt s vidícími a poprosit je o pomoc. Prevence při cestování metrem je doslova alfou i omegou.
Důraz na předcházení rizikovým situacím se jako červená nit táhnul i u další komentované prohlídky, a to ve vagonu. O své postřehy se podělí opět zmíněný Emil Miklóš: „Osahat jsme si mohli 12 cm široký prostor mezi nástupištěm a vagonem, jde o mezeru sloužící pro dynamický výkyv celé soupravy. Osahat jsme si mohli i 50 cm široký prostor mezi jednotlivými vozy, kde také hrozí možnost pádu do kolejiště. Mezi nimi nenajdete žádné nárazníky, jsou zde pouze spřáhla k propojení jednotlivých vozů metra. Uvnitř vagonů jsme byli upozorněni na tlačítko první pomoci. Strojvedoucí mají metodický pokyn, jak reagovat při nenadálém problému. Na každé stanici v místě zastavení prvního vozu u prvních dveří soupravy, a to s přesností 5 cm, je umožněn prostřednictvím pryžové vložky bezpečný nástup vozíčkářů do vagonu metra. Než se souprava rozjede, uslyšíme jak hlášení z kabiny strojvedoucího, tak se i u každých dveří rozsvítí kontrolní světýlka pro ukončení nástupu. Pokud se mezi zavírajícími dveřmi nachází nějaká překážka větší než 2 cm, automaticky řízený systém dveří je opětovně otevře. V místě začátku soupravy je na nástupišti zavěšen LCD monitor, ve kterém strojvůdce vidí celý prostor bezpečnostního pásu kolem soupravy, snímaný dvěma kamerami, umístěnými na obou koncích nástupiště. Strojvedoucí má ještě k dispozici i lomené zrcadlo. Až když je prostor podél soupravy prázdný, souprava se může rozjet. Přesto se jednou do měsíce stane, že ve dveřích uvízne vodítko psa, který zůstane na nástupišti. Jen rychlým zásahem cestujících, kteří použijí signalizaci, vše neskončí pro psa tragicky.
Zrakově postižení přivítali také možnost praktické prohlídky kabiny strojvedoucího, kdy nám samotní ,mašinfírové‘ podrobně a ochotně popisovali jednotlivá ovládací tlačítka a páky, z jejich úst jsme se dozvěděli i mnohé zajímavosti o problematice samotného provozu metra.“
Precizní pan Miklóš doplnil své informace i o tato fakta: „První vozy metra na trase C se rozjely 9. května 1974, délka všech tří tras (A, B, C) metra činí 58 km. Na všech trasách je provozováno celkem 61 stanic. Vozový park pražského metra čítá přes 140 souprav, resp. přibližně 600 vagonů metra. Na lince C jsou provozovány nové typy souprav značky Siemens, cena každé činí 200 milionů korun bez zabezpečovacího zařízení, jeho cena představuje dalších 50 milionů korun. Na trase metra A a B jezdí starší renovované ještě sovětské vozy, ty jsou rekonstruovány v akciové společnosti Škoda Transportation. Průměrná rychlost metra činí 80 km/hod., k nástupišti do stanice vjíždí rychlostí 60 km/hod. V ranní špičce je provozováno najednou až 104 souprav, každá pobere celou tisícovku cestujících.“
Co dodat na závěr? Všem, kdo se na Edukativní instruktáži „Nevidomí v metru“ spolupodíleli, patří velký dík. Věřme jen, že zmíněná akce přispěje k bezpečnosti zrakově znevýhodněných cestujících. 

Jarmila Hanková
(s využitím textu Emila Miklóše)

Pozn. red.: Tuto akci si nenechala ujít celá řada médií – například České noviny, Blesk, Pražské noviny, ale i Česká televize ve svém internetovém vysílání přinesla poměrně rozsáhlé zpravodajství.

#
Živijó, živijó, živijó…

Nemyslím si, že jsem člověk, který by měl hodnotit život a práci PhDr. Jiřího Reichela.
Ale dobrá.
Bude to takový sedmiletý vhled do života bývalého šéfredaktora Zory, kterého jsem měla tu čest poznávat.
Co to je sedm let proti sedmdesáti, kterých se právě dožívá?
Přesto mi dovolte pár pohledů na tohoto člověka.
Je to ztepilý Valach, kterých jsem ve svém životě pár poznala, protože také pocházím z Valašska.
Tím se naše pohledy na věci někdy dokázaly sjednotit. Ale jindy také pěkně vyostřit, protože Valaši, ať ženy nebo muži, si nic nenechají líbit.
Ač nerad – zvykl si (alespoň doufám).
Je to člověk občas nesmělý, ale prý se léčí.
I ve svém věku náruživý sportovec (nebo snad i něco jiného?), super gurmán.
Jedno s druhým se vůbec nevylučuje.
Za svým názorem na různé problémy si vždy pevně stojí.
I tak ho někdo určitě znáte!
Ne nadarmo je to Beran.
K práci šéfredaktora přistupoval vždy zodpovědně a s nasazením sobě vlastním. Byl vždy diskusi přístupný, i když ne vždy názory jiných byl ihned ochoten respektovat (nu což, i muži mají své dny).
Později věci přehodnotil a připustil, že ani názor jiného není špatný.
A právě to je ta člověčí nadhodnota, kterých je nutné si cenit.
Do dalšího aktivního života mu přeju (snad i vy) hodně elánu a pevné zdraví (bez toho to asi nepůjde). 
Mnoga ljeta, zdraví byli,
mnoga ljeta, živijó…
Pavla Jungwirthová

#
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Humor, první místo - Milan Linhart, Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím

Byl jsem krátce po operaci šedého zákalu. Výměna původní nefunkční čočky za novou umělou se zdařila. Mému vidění to však přesto příliš nepomohlo. Sítnice, kterou nebylo při předoperačním vyšetření vidět, byla až moc poškozena. I na tuto variantu jsem se musel už dopředu připravit. I když jsme šli do zákroku takříkajíc „naslepo“, byla by škoda nezkusit to. Po zbytek života si budu muset vystačit a malým fragmentem zraku. I za něj jsem ovšem stále vděčný. Zatímco u mě ještě k očekávanému zázraku nedošlo, v mnoha případech se tak děje. Lidé, kteří žili dlouhá léta v temnotě a byli odkázáni na pomoc svého okolí, najednou opět vidí.
Oční chirurgie udělala u nás v posledních letech výrazný krok kupředu. Operace šedého zákalu je dnes rutinní záležitostí. Znovunavrácení zraku však přesto zůstává malým zázrakem a darem z nebes.
Několik dní po plánovaném zákroku už sedím v čekárně oční ambulance. Společně se mnou tu na kontrolu u přednosty kliniky čeká mnoho dalších pacientů. Většina z nich v seniorském věku. Probírají živé hovory, lidé si sdělují dojmy o průběhu operace. „Taky po operaci?“, oslovil mne vedle sedící starší pán. „Ano, ano, taky“, odpověděl jsem. „No, a…?“, zajímal se. Vysvětlil jsem mu ve stručnosti, jak jsem při vážném úrazu přišel téměř o zrak a jak bych se mohl po zákroku opět těšit z dobrého vidění, nebýt dalších závažných poškození zraku. „Já jsem tady se svou manželkou.“, pokračoval v hovoru senior. Vtom se otevřely dveře ordinace a sestra ohlásila jméno dalšího pacienta. „Hedvičko, jsi na řadě.“, reagoval můj soused. „Prosím tě, to mi nemusíš říkat. Ještě slyším dobře!“, odsekla žena. „Mám tě tam doprovodit?“, zeptal se starostlivý manžel. „Co bys tam asi tak dělal? Trefím sama. Ty seď na zadku a neobtěžuj lidi svými řečmi, jo!“ Žena vklouzla do ordinace. Chvíli bylo ticho a pak se její manžel znovu rozhovořil. „Víte, pane, ona Hedvika není vůbec tak špatná žena. Jsme svoji už téměř 50 let. V našem vztahu byla odjakživa dominantní a já ji v tom velitelském postavení nechal. Co se nedalo snést, byl její perfekcionismus. Nádobí nebylo dost čisté, podlaha dost vytřená, koberce dostatečně vyklepané, prádlo a záclony zaprané, zahrádka nedostatečně zrytá, brambory špatně oškrábané, zelenina špinavá a tak dále a tak dále. Já i naše dvě děti jsme od ní zažili po léta velkou šikanu. Ach jo …!“, povzdechl si. „Všechno se muselo dělat dvakrát i třikrát. Malování, velký úklid, Vánoce, Velikonoce – to byly u nás hotové manévry. Manželka řídila, kontrolovala a zbytek rodiny kmital. Měla zrak jako ostříž a nic jí neuniklo. To její – Až odsud vidím šmouhy na zrcadle – mi ještě dnes zvoní v uších.“  Poté se pán na chvíli odmlčel. „No, neměl jste to vůbec jednoduché!“, politoval jsem ho. „Kde jsem to přestal?“, ozval se po chvíli. „Už si vzpomínám. Děti vyletěly z rodinného hnízda a my jsme s manželkou zůstali sami. No a pak moje paní začala ztrácet zrak. Šedý zákal postupoval velmi rychle. Tím, že začal být na mě téměř ve všem závislá, měnil se i její přístup ke mně. Byla milá, hodná a vlídná. Přibylo mi sice povinností, ale odpadly nepopulární a ponižující kontroly. Najednou mě těšilo uklízet, vařit, prát, nakupovat. Manželku jsme doprovázel k lékaři, četl jsem jí a chodili jsme na procházky. Byly to pro mne krásné časy a vypadalo to, že spolu prožijeme nádherný podzim života.“
„A co se změnilo?“, vstoupil jsem po chvíli do jeho zpovědi. „Toto štěstí se od nás, bohužel, odvrátilo,“ pokračoval můj soused. „Hedvika dlouhá léta nechtěla o operaci ani slyšet. Pak jí ovšem oční lékaři přesvědčili, že by to měla podstoupit. Ona se rozhodla pro zákrok. Já jsem jí v tom, pochopitelně, podporoval. Operace obou očí manželce vrátila zrak.“ „To byla pro vás určitě skvělá zpráva!“ zareagoval jsem. „Hm, myslíte?,“ řekl posmutně pán. „Pro mne to byl konec zlatých časů. Najednou bylo znovu všechno špatně. Co dělá to špinavé nádobí v dřezu? Kdy jsi naposledy pral záclony? Ty nevidíš, jak jsou ta okna černá? Odmrazuješ někdy ledničku? Co dělají ty plesnivé brambory ve spíži? Bla, bla, bla, bla … Nadává mi, že jsem špindíra. Vyčítá mi, že jsem se o ni nepostaral. Vyhrožuje, že všechno vezme opět do svých rukou. Má žena je prostě znovu ve formě. Já už nejsem nejmladší a mám strach, že to nedám ani fyzicky, ani psychicky. Přesto ji stále miluji a moc jí přeji, aby se jí vrátil zrak.“
Vtom se otevřely dveře ordinace. „Tak já už budu muset jít,“ řekl posmutně pán a zvedl se z lavice. „Ať na mě Hedvička nečeká!“ Podali jsme si ruce a popřáli vše dobré. „Prosím tě, cos tady celou dobu dělal?“ přivítala ho jeho žena. „Určitě sis na mě stěžoval!“ „Ale, Hedvičko, jak můžeš vědět, že…“ „Protože tě moc dobře znám. Kouknu a vidím!“ 
Už byli ode mne dost daleko, když jsem zaslechl její káravý hlas. „Člověk tě na chvíli nesmí spustit z očí. Horší než malé dítě!“
Milana Linharta, našim čtenářům známého nejen svou literární tvorbou, ale i kresleným humorem, jsme představili v rozsáhlejším medailonu v letošním lednovém Obzoru. Připomeňme si jen, že po fatálním úrazu na vojně od roku 1973 zcela ochrnul a takřka přišel o zrak. Jen díky intenzivní dvouleté rehabilitaci nyní chodí o berlích. Letos se dočkal dvou velkých výstav v ostravských knihovnách a v naší Literární soutěži zvítězil v kategorii Humor a v kategorii Publicistika obsadil druhé místo.

#
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2017

Májovou rubriku z naší poradny vyplníme:
-	informací o zvláštnostech příspěvku na vodicího psa a 
-	novinkou z oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Zvláštnosti příspěvku na pořízení vodicího psa
Dotaz: „Chci se zeptat, jestli je pravda, že když můj věk překročil 70 let, nemám již možnost získat příspěvek na vodicího psa?“
Odpověď: tato informace nemá jakoukoli oporu v právních předpisech, ani v zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb.) ani v jeho prováděcí vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 388/2011 Sb., ze dne 29. listopadu 2011). Pokud by byl někomu příspěvek Úřadem práce s tímto odůvodněním odepřen, bylo by jistě na místě se odvolat a žadatel by s velkou pravděpodobností v odvolacím řízení uspěl.
Nicméně příspěvek na vodicího psa vykazuje oproti příspěvkům na ostatní zvláštní pomůcky určené osobám se zrakovým postižením jistá specifika, která níže vyjmenujeme.
1.	Oproti ostatním pomůckám je u příspěvku na vodicího psa stanovena odlišná nejnižší věková hranice žadatele, od níž je možné příspěvek poskytnout. U vodicího psa jde o věk 15 let (znovu připomínám, že jde o věk žadatele, nikoli vodicího psa), u ostatních pomůcek pro osoby s těžkým zrakovým postižením jde o hranici jednoho roku. U všech pomůcek samozřejmě platí, že Úřad práce má právo zkoumat, jak bude osoba schopna pomůcku prakticky využívat, takže by s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyl poskytnut příspěvek na čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem nebo braillským displejem osmnáctiměsíčnímu batoleti ani příspěvek na vodicího psa 80leté seniorce, která je upoutána na lůžko; pevně věřím, že takovéto osoby (jakož ani jejich zákonní zástupci) by však o příspěvek na uvedené pomůcky nežádaly. 
2.	Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením v příloze č. 1 vyjmenovává stavy vylučující přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku (kontraindikace). Jde o tři následující:
„a) duševní poruchy, poruchy chování a poruchy intelektu se závažnou poruchou, s narušením rozpoznávacích a ovládacích schopností, stavy závislosti na návykové látce nebo návykových látkách, způsobují-li nemožnost užívání pomůcky,
b) hluchoněmost; tato kontraindikace platí jen ve vztahu k vodicímu psovi,
c) těžká polyvalentní alergie a alergie na zvířecí srst; tato kontraindikace platí jen ve vztahu k vodicímu psovi.“
3.	Třetí specifikum je upraveno v ustanovení § 9 odst. 12 předmětného zákona:
„Příspěvek na zvláštní pomůcku, který je poskytován na pořízení vodicího psa, se poskytne jen na pořízení psa, který byl vycvičen a předán právnickou nebo fyzickou osobou, která je členem mezinárodní organizace sdružující výcvikové školy. Podmínka členství v mezinárodní organizaci sdružující výcvikové školy se považuje za splněnou, i pokud není právnická nebo fyzická osoba jejím členem, avšak podala přihlášku za člena, nejdéle však po dobu 2 let ode dne podání této přihlášky.“
4.	Dalším ustanovením odlišujícím příspěvek na vodicího psa od příspěvků na jiné zvláštní pomůcky je právo nevracet příspěvek nebo jeho poměrnou část, pokud nevidomý přestane vodicího psa užívat do 60 kalendářních měsíců (tedy pěti let) od vyplacení příspěvku z těchto důvodů:
a.	pes zemře,
b.	pes ztratí své dovednosti z důvodu úrazu nebo onemocnění, k němuž došlo bez zavinění příjemce příspěvku.
5.	Za poslední „výsadu“ probírané zvláštní pomůcky lze uvést, že prováděcí vyhláška obsahuje přílohu číslo 2, jež je celá věnována soupisu dovedností, které by měl vodicí pes zvládnout. Tato příloha sestává z třiceti čtyř bodů, které si – patrně k úlevě těch, kteří pomoci vodicího psa neužívají – dovolím v tomto článku opominout; pokud se tak již nestalo, může být soupis, popř. rozbor těchto bodů vhodným tématem pro speciální přílohu časopisu Zora, která je psí problematice zasvěcena.

Dobrá zpráva pro zaměstnavatele osob se zdravotním postižením
Možná že jste zaznamenali diskuse o změnách příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením; tyto diskuse zatím vyústily v celkem pozitivní změnu, která by měla alespoň částečně kompenzovat zvýšení minimální mzdy, k němuž v nedávné době došlo.
30. března 2017 byl ve Sbírce zákonů publikován zákon č. 93/2017 Sb., který novelizuje zákon o zaměstnanosti (z. č. 435/2004 Sb.).
Pro nás je nejzajímavější skutečností, že příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením – pro připomenutí jde o příspěvek pro zaměstnavatele, zaměstnávající na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců – tedy tento příspěvek byl zvýšen z dosavadních 8800 Kč měsíčně na nynějších 9500 Kč. Tato částka je maximem možného příspěvku, přičemž příspěvek tvoří 75 % skutečně vynaložených prostředků zaměstnance na mzdu či plat zaměstnance včetně všech povinných odvodů. U zaměstnanců se zdravotním znevýhodněním zůstává maximum příspěvku beze změny, tedy činí částku 5000 Kč měsíčně.
Vzhledem k tomu, že o tento příspěvek se vždy žádá zpětně (za uplynulé kalendářní čtvrtletí), bude možné o příspěvek dle těchto parametrů žádat za první kalendářní čtvrtletí roku 2017. V oblasti zaměstnávání zdravotně postižených se diskutuje o mnohých dalších změnách, jejich vývoj budeme sledovat.

Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze
Luboš Zajíc

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Výuková videa o používání iPhonu

Jan Šnyrych, kterého znáte jako autora přílohy Zory – Téčko, stojí za videokurzem o používání telefonu od firmy Apple. Celkem 18 výukových lekcí je koncipováno tak, aby iPhone v postupných krocích zvládli samostatně používat i úplní začátečníci. Zcela nevidomý uživatel slyší při výkladu a předvádění jednotlivých funkcí kromě podrobného slovního popisu instruktora také přímé reakce hlasového výstupu mobilu. Vidící pomocníci nevidomých a uživatelé se zbytky zraku mohou sledovat, jak na telefonu správně provádět ovládací gesta.
Videa vyrobil a na svých webových stránkách zpřístupnil Okamžik, z. ú. Jednotlivé sekvence si lze přehrát na 
www.youtube.com:
https://www.youtube.com/playlist?list=PLG5YV5R2hVHwkxQQsFf5SFw24QBUH6Pyk (proklik přímo na www.okamzik.cz). Existuje i audio verze kurzu, která je využitelná např. na mp3 přehrávačích. Kurz „
Jak na iPhone přes VoiceOver“ může sloužit také jako podpůrný materiál pro lektory práce se složitými kompenzačními pomůckami. Kromě popisu zařízení se podrobně zabývá tím, jak se pohybovat po plochách a obrazovce. Pomůže s nastavením odečítače VoiceOveru a vysvětlí i mnohá další gesta, která usnadňují ovládání telefonu. Tématem jedné kapitoly je Ovládací centrum, další se zabývají podrobným popisem všemožných hlášení na obrazovce. Samostatnou lekci tvoří návod, jak nejlépe pracovat s internetovým prohlížečem Safari.
Marie Zemanová

#
Vývoj chytrých brýlí nás může těšit

Začalo to videobrýlemi, které se již několik let objevují jako příslušenství pro herní virtuální realitu nebo pro přehrávání videa. Virtuální realitou rozumíme vytváření vizuálního, sluchového, hmatového nebo jiného subjektivního zážitku budícího dojem skutečnosti. Avšak vývoj je dnes již zase o kus dál.
Na podzim roku 2016 byly představeny chytré brýle Epson Moverio BT-200 a BT-300, které jsou jejich nástupci a jsou dostupné také na našem trhu. Nevytvářejí již pouze virtuální realitu, ale přinášejí nadstavbu v podobě rozšířené reality. Tou rozumíme prolnutí digitálního virtuálního světa s tím zcela skutečným, fyzickým. Brýle dokáží pozorovaný obraz vykreslit na průhlednou vrstvu a uživatel má možnost vidět současně jak detailně vykreslený elektronický obraz, tak přirozený pohled na okolní svět.
V profesionální sféře si lze představit obrovské možnosti uplatnění, především s aplikacemi ušitými na míru. Zajímavé použití již brýle nalezly ve zdravotnictví. Kalifornská společnost Evena Medical je doplnila infračervenými zářiči, upravila kameru a samozřejmě vytvořila příslušnou aplikaci. Brýle tak dokáží zobrazit žíly pod kůží a lékař nebo zdravotní sestra jejich obraz sleduje přímo v průhledu na těle pacienta. Tak přesně vidí, kam má zavést jehlu pro odběry krve nebo kanylu pro intravenózní infuzi.
„Studie ukázaly, že až ve 40 procentech případů vyžaduje zavedení jehly opakované pokusy o nalezení a prostoupení žíly. Tedy nejen plýtvání drahým časem sestry, ale samozřejmě to způsobuje pacientům nepohodlí a nespokojenost. S brýlemi „může sestra snadno a rychle nalézt a vybrat nejvhodnější žílu, a to včetně náročných klinických prostředí, jako je pediatrie nebo novorozenecké oddělení,“ řekl magazínu BusinessWire Frank Bell, ředitel společnosti Evena Medical.
A vývoj jde ještě dál. Společnost Fujitsu na veletrhu CeBit 2017 v Hannoveru předváděla prototyp brýlí Retinal Imaging Laser Eywear s vestavěnou kamerou a laserovým projektorem, který obraz promítá přímo na sítnici oka. Do procesu vidění se v tomto případě nezapojuje čočka, duhovka, rohovka a sklivec, jejichž poškození normální vidění zásadně ovlivňuje nebo dokonce znemožňuje. Pokud tedy správně funguje sítnice a oční nerv, dokáží brýle zrak vylepšit nebo dokonce zcela vrátit.
V nabídce budou brýle Retinal Imaging Laser Eywear s projekcí pro levé či pravé oko, případně může vzniknout i verze pro obě oči. Zdrojem obrazu pro projektor je buď kamera uprostřed nosníku obrouček brýlí, nebo HDMI port, ke kterému lze připojit například notebook. Součástí brýlí je zatím i poměrně rozměrný box se signálovou elektronikou a akumulátorem, který by měl být ve finální podobě kompaktnější.
V Japonsku by se brýle měly začít prodávat ve druhém čtvrtletí 2017 za cenu okolo pěti tisíc dolarů. Protože je lze používat pro aplikace s rozšířenou realitou, podobně jako uvedené Epson Moverio, budou zpočátku představovat řešení pro firmy. Než budou schválené pro zdravotnické účely, uplyne podle Manabu Ishimota ze společnosti QD Laser, která byla pro tento projekt z mateřské společnosti Fujitsu vyčleněna, zhruba rok schvalovacích procesů a certifikačních řízení. Zrak by však mohly vrátit či vylepšit mnoha lidem s různým poškozením očí. Slabozrakým a nevidomým by tak mohla svitnout naděje v roce 2018.
Antonín Vraný
Zdroj: technet.idnes.cz

#
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Ve stopách Homérových – Domna  Anisimovna Anisimová 
(30. 1. 1815 Děgtjarnoje Selo – 5. 4. 1877 tamtéž)

Je jednou z nejzapomenutějších ruských básnířek, jednou z nejzáhadnějších postav ruské literatury... Co o ní víme? Mnoho toho, pravda není, ale i to málo je lákavé a nevšední... Pojďme se tedy podívat na její osud trochu blíže...
Narodila se jako Domna Zelencová a jejím otcem byl jistý Anisim (také Onisim), po němž dostala nejen otěčestvo, ale jehož jméno se pak ocitlo i na titulním listu jejích básní. Už rok jejího narození je ale problematický, a údaj, který jsme uvedli pod hlavičkou našeho článku, je pouze ten nejpravděpodobnější – jiné zdroje ale uvádějí i rok 1807 nebo 1808. Její otec byl v malé vesničce v Spasském Újezdě v rjazaňské gubernii, kde přišla na svět, ponomarem zdejší pravoslavné církve – znamenalo to pro něj povinnost zvonit na mše, zpívat dlouhé hymny a vůbec všelijak přisluhovat při bohoslužbě místnímu popovi (my bychom ho tedy snad mohli přirovnat k našemu kostelníkovi). Dcera byla proto již odmalička v kontaktu se vším, co souviselo se službou Kristu.
Když jí bylo pět let, v důsledku neštovic prakticky oslepla, takže rozeznala pouze světlo od tmy, a – jak praví dobový pramen – „rozeznala pouze den od noci a jasné květy od temných“. To ji vzdálilo od jejího dosavadního života – her s dětmi i Božích služeb. Již odmalička milovala čtení, až do roku 1835 byla však v tomto ohledu odkázána pouze na bibli, církevní písně nebo lidové pohádky. Toho roku však do zapadlé vsi přibyl nový správce, jakýsi Ivanov, který začal mladé slepé dívce předčítat díla současných básníků. Ačkoli my dnes jejich jména již téměř neznáme (natolik byli později zastíněni Puškinem coby otcem ruské literatury), mladou dívku natolik uchvátila jedna z balad básníka Žukovského, že mnoho nocí nemohla spát a pocítila obrovskou touhu sama skládat verše. Nakonec pak přemluvila jednoho ze svých bratrů, aby její básně zapisoval. 
Jejími prvními básněmi, které tak vytryskly z čiré inspirace, byly Ukolébavka (Kolibelnaja pěseň) a Větrná noc (Noč pri šume vetra). Snažila se své verše před světem ukrýt, ale správce se o nich brzy dověděl a požádal dívku, aby napsala slavnostní báseň u příležitosti počátku žní – a tak za jediný den vznikla rozsáhlá popisná báseň Popis žatvy (Opisanie žatvy).
Řeč o jejích básních se brzy roznesla po celém kraji, a dostala se tak až ke gubernátorovi, který o nich zaslal zprávu prezidentovi tehdejší Petrohradské akademie nauk, Dmitriji Nikolajeviči Bludovovi. Ten si nechal její verše zaslat a byl jimi nadšen; přiměl pak tehdejšího prezidenta Ruské akademie, slavného filologa a spisovatele Alexandra Semjonoviče Šiškova, aby se pro slepou talentovanou dívku něco udělalo. Akademie, jak už to bývá, se dlouho radila, až se nakonec rozhodla slepé dívce zaslat v hotovosti sto rublů, dále několik knih (mezi nimi i tehdejší bestseller, Karamzinovu Historii ruského carství), a přislíbila také vydat na náklady Akademie její vlastní verše. Doma byl úspěch nesmírný, dokonce natolik velký, že místní představitelé církve se zavázali slavné rodačce vyplácet doživotní rentu čtyřiceti rublů měsíčně – byla to pak jediná částka, která ji až do konce života chránila před smrtí hladem. 
A přislíbená kniha? Akademie se z dnešního pohledu příliš nevytáhla – tenounkého svazečku vyšlo pouze čtyři sta kusů a obsahoval jen sedm kratších autorčiných básní – mezi nimi i již zmíněné tři prvotiny. Nesl však přesto hrdý název Verše slečny Onisimové, slepé dcery derevenského kostelníka, zaslané Carské ruské akademii a vydané jejím nákladem (Stichi děvici Onisimovoj, slepoj dočeri děrevenskovo ponomarja, soobščanie v Imperatorskuju rossijskuju akademiju i od něj izdannie). A to bylo vše. Rok nato se sice ještě objevily o básnířce drobné zprávy v časopisech Severnaja pčela a Galateja, žádný rozruch však nevzbudily. 
Anisimová žila dál zapomenutá ve své vesnici. V roce 1864 se stárnoucí žena rozhodla, že vydá všechny své básně znovu; sebrala tedy to, co až do té doby nadiktovala, a předala vše bibliografu N. M. Poludenskému, ten však vydání neuskutečnil, a snad básně dokonce ztratil. A tak o posledních letech života básnířky nevíme skoro nic. Dokonce i datum její smrti bylo určeno až v roce 1915, kdy její pamětník a krajan, Pavel Alfejev, v jednom časopise otiskl její náhrobní nápis: „Zde odpočívá v pokoji od dětství slepá Domnika Anisimovna Zelencová, jež zemřela 12. března (tj. 5. 4. našeho kalendáře) roku 1877, o čtvrté neděli velikého postu, ve věku šedesáti tří let, při dobrém zdraví.“
A tak je oněch sedm básní a tento náhrobní nápis vlastně vše, co po slepé básnířce zbylo... A jaké jsou vlastně ty její nečetné verše? Současníci je chválí jako „složené plně literárním jazykem“ a „prodchnuté láskou k přírodě a náboženským cítěním“. Z dnešního pohledu je z pouhých sedmi básní těžko něco usuzovat – to, co se nám dochovalo, rozhodně není nijak nadprůměrné a za svou hlavní inspiraci si bere lidovou píseň a náboženský hymnus. Můžeme z toho však soudit na dílo básnířky? Na dílo, jehož většinu asi již nikdy nepoznáme, na život, o němž dnes nevíme téměř nic...? A tak zbyla jen převzácná, téměř již dvě stě let stará brožurka, a tajemný, téměř neznámý osud...
Jiří Hubáček

#
KULTURA: Knižní tip: Příběh, který bystří smysly

Hrdina s těžkým zrakovým postižením nebývá častou literární postavou. Výjimku tvoří dívka Marie-Laure v románu amerického spisovatele Anthony Doerra Jsou světla, která nevidíme (angl. All the Light We Cannot See, 2014). Děj knihy je zasazen do Francie okupované za 2. světové války. Kniha sklidila velmi dobré kritiky i velký ohlas mezi čtenáři. Dostala se do finále prestižního udílení cen National Book Award for Fiction v USA, byla v žebříčku bestsellerů The New York Times a vyhrála Pulitzerovu cenu za rok 2015. Jde o příběh o síle vzpomínek, radiových vln, mašinérii války, o kouzelném kameni „Moře plamenů“... Příběh nejen s prvky magického realismu v líčení smyslových vjemů nevidomé Marie-Laure a německého sirotka Wernera. Dílo o 536 stranách z nakladatelství MOBA nás seznamuje s Marie-Laure, která prožívá s milujícím otcem spokojené dětství v Paříži. Její tatínek Daniel pracuje v Národním přírodovědném muzeu jako vrchní klíčník. A ona tráví mezi exponáty každý den. Poté, co přijde o zrak, jí vyřeže model jejich nejbližšího okolí, aby se dokázala orientovat v ulicích. Němci ale obsazují Paříž, oba prchají na venkov. Azyl najdou v přístavu Saint-Malo u Danielova strýce Etienna, zajímavého muže, který má ale své problémy.
Do tohoto bretaňského města přijede pár týdnů po spojenecké invazi i Werner, postava druhého paralelního příběhu. Je specialista na pátrání po odbojových vysílačkách. A na Saint-Malo padají spojenecké bomby. Doerr tu vychází z faktu, že město bylo v srpnu 1944 skutečně zničeno a po válce zrekonstruováno. 
Jsou světla, která nevidíme je mozaikou rychle se střídajících krátkých kapitol, autor skáče v ději i čase. Nakonec se ale oba hlavní hrdinové za dramatických okolností potkají... Velice zajímavé je vnímat okolní, mnohdy krutý, svět očima dívky, která nevidí hrůzu okolo sebe... „Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy,“ můžeme si i my říct spolu s postavami. Dozvíte se hodně o moři, přírodě, technice a vrátíte se do tajemného světa verneovek. Knihu si je možné stáhnout jak na webu Knihovny a tiskárny pro nevidomé, tak na stránkách KDD Knihovny digitálních dokumentů.
Marie Zemanová

#
„Živé knihy“ ve třinecké knihovně

Jarní dny začaly krásnou nabídkou a možností seznámit se v knihovně Svět v Třinci s osudy různých čtenářů. Šlo o takzvanou živou knihu. Jistě mnohé z vás tento název zaráží, ale hned vše vysvětlím. V knihovně přišli s nápadem, že bude uskutečněna akce, která spočívala v tom, že se přihlásili lidé s různými životními osudy či trably a chtěli se podělit o svá trápení s ostatními, aby jim takto napomohli případným potížím předcházet. 
Když mě s tímto oslovila pracovnice knihovny, musím se přiznat, že jsem ani na vteřinku neváhala. Hned jsem se vrhla do utvoření anotace o svém problému. Tyto anotace pak byly k dispozici čtenářům, kteří chodili a dívali se na ně. Proč se tomu vlastně říkalo živá kniha? Protože za stoly v knihovně seděl vždy jeden člověk se svým problémem. Sešlo se nás celkem 10 živých knih, protože jeden pán nakonec nemohl z rodinných důvodů. I tak nás bylo dostatek. 
Já jsem povídala o svém postižení, když nevidím, ale vnímám srdcem. Mohli jsme se setkat i s dalšími, například tam byla paní, která má hluchoněmou dcerku Ta krásně popisovala, jak to bylo složité se s celou situací vyrovnat a jak dívenka studuje a jak jí rodina je oporou. Také mě velmi zaujala anotace slečny, která měla název: žiju s autistickým bratrem. To se mi nesmírně líbilo. Měla sourozence - byla to dvojčátka oba kluci - a u jednoho z nich se po dvou letech přišlo na to, že je jiný než ostatní děti. Po různých vyšetřeních se prokázalo, že trpí autismem. Tato slečna velmi krásně vyprávěla, co jí to do života dalo, a hlavně jak si svých sourozenců váží. To jsem si i řekla, že mnoho z nás by si mohlo vzít z jejího vyprávění příklad. 
V dopoledních hodinách nás chodili navštěvovat studenti ze škol a jejich učitelé. Překvapil mne zájem studentů, to jsem byla velmi ráda. U mě si mohli například zkoušet, jak je složité si nalévat vodu pomocí indikátoru hladinky a nebo jak nám pomáhá pomůcka penfriend či psát na Pichtově psacím stroji. 
Samozřejmě mě doprovázel můj čtyřnohý mazlík Rocky, který všechny k našemu stolečku přivolával vrtěním ocásku a svými kukadly. Po celou dobu byl velmi hodný a krásně ležel na svém určeném místě. 
Mluvící knihy se také z našeho SONS zúčastnila paní Marie Miziová. Mluvila na téma, jak se dostala k nevidomým, co jí k tomu vlastně přivedlo. 
V polední pauze za doprovodu našich dobrovolníků, což byli studenti gymnázia, jsme se procházkou vydali do nedalekého kina, kde jsme měli nachystaný dobrý oběd. Knihovna nám jako poděkování nechala připravit pizzu, výběr byl ze 3 druhů a nápoj podle naší chuti.
Po obědě jsme se vrátili zpět a usadili se do sálu, kde jsme měli možnost se vzájemně v krátkosti představit. To bylo moc fajn pro mě, protože když mi pečlivě přidělení dobrovolníci přečetli každou anotaci, tak nebylo nic krásnějšího, než když jsem člověka s jeho příběhem slyšela vyprávět přímo. 
Mluvící knihy se také zúčastnila paní z ciziny. Vyprávěla o svých zkušenostech a měla s sebou fajn tlumočnici. Když jsme se vzájemně představili, mohl si člověk s „daným tématem“ popovídat. Toho jsem i já využila a šla jsem si promluvit se slečnou, co má bratra autistu, nebo také s pánem, který líčil, jak jeho rodina těžko přijala, že je homosexuál. 
V odpoledních hodinách byla tato akce určena pro návštěvníky města a jeho okolí. Akce se mi velmi líbila a další bych se bez váhání opět zúčastnila. Závěrem mi dovolte, abych poděkovala všem pracovníkům knihovny a všem mluvícím knihám, dobrovolníkům, ale i čtenářům. Věřím, že to mnoho z vás povzbudilo a mnozí z nás jsme si jistě uvědomili, že naše trable jsou mnohdy maličkostí oproti těm ostatním. 
Všem hlavně zdraví přejí z celého srdce 
Helena Górecká a pes Rocky

#
Dvě výstavy v Chodovské tvrzi

V pražské Chodovské tvrzi probíhají až téměř do poloviny května dvě interaktivní a hapticky přístupné výstavy. 
Naslepo – Starý zákon
První z nich se jmenuje Naslepo - Starý zákon v umění rukama nevidomých sochařů. Až do 13. května si mohou návštěvníci galerie prohlédnout výstavu reliéfů a soch ze šamotové hlíny od nevidomých výtvarnic Boženy Přikrylové, Alice Horné, Libuše Petrašové a dalších. Všechna díla, která jsou inspirovaná Starým zákonem, dávají nahlédnout do světa nevidomých, jenž je plný barev a světla.
Dotknout se dřeva
V galerii Chodovské tvrze probíhá do 13. 5. 2017 také Dřevěná výstava Martina Patřičného. Toho můžete znát z 26dílného televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu, jehož byl spoluautorem. S vnukem Jiřím tu diváky poeticky seznamoval s jednotlivými českými stromy, jejich dřevem, zvláštnostmi a použitím. Patřičného současná tvorba zahrnuje především „dřevěné obrazy“ -  koláže a mozaiky, které vytváří z různobarevných dřev rozličně povrchově upravených a také dřevěné sochy. Má za sebou přes 100 výstav v tuzemsku i zahraničí. 11. 5. od 17. hodin bude součástí výstavy komentovaná prohlídka: Dřevěné odpoledne s Martinem Patřičným - povídání o dřevě.

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 5
Hurme Harri (Finsko), 1.cena, Kerttu Kaila 1984 
Bílý: Kc2, Dh4, Va6, Ve4, Sg1, Jg6 (6) 
Černý: Kd5, Sd6, Jg8, Pf5 (4)
Mat 2. tahem (C+)

Kromě bohaté skladatelské činnosti působí Harri Heikki Hurme (*1945) už dlouhá léta jako zkušený funkcionář Světové organizace problémistů, dříve se také prosazoval jako mistr v praktickém šachu. Hrál dokonce za finský národní tým, např. na olympiádě v Nice 1974 se mu podařilo m.j. porazit výborného bulharského velmistra Tringova. Dnešní úloha byla vyznamenána 1.cenou a nakonec i zařazena do Alba FIDE 1983-1985. Z poměrně malého počtu kamenů vidíme, že jde o tzv. mereditku (tedy max. 12 kamenů), v jejímž obsahu naleznete čtyři matové závěry. Upozorním na dvě pěkné svůdnosti: první je 1. Df2? [2. Dd4 mat], což vyvrací 1. - Se5! a druhá 1. Dd8? [2. Da8 mat], kterou likviduje 1. - Je7!. Takže správný, skrytý a pěkný úvodník, ten už musíte najít sami. 

Řešení úlohy číslo 3 z března 2017 (Guidelli):
Fantastický úvodník 1. Db4! [2. Dc4 mat] dal černému možnost různých šachů, ale autor na osm z nich připravil mat: 1. - Sxe6 2. Je7 mat, 1. - Sc8/e8 2. Jg7 mat, 1. - Jxb3/a4/a6/b7 2. Jd4 mat, 1. - Jxe6 2. Jfe3 mat a na devátý pak 1. - Kxe6 2. Dc4 mat. Nádherná úloha s geniální myšlenkou: „Na každý šach dám kontr-šach s matem!“ 
Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!
Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna.

#
Ridderrennet 2017

Týden zimních sportů Ridderrennet je pro handicapované sportovce velmi známou a prestižní akcí. Již jeho 54. ročník se ve dnech 27. března až 1. dubna tradičně uskutečnil v norském lyžařském středisku Beitostølen, známém pořádáním světového poháru v biatlonu. A právě biatlonový stadion World Cup Arena byl tím místem, kde jednotlivé soutěže probíhaly. Účast skupiny pěti českých zrakově postižených lyžařů s jejich traséry zastřešil spolek Jeden na jednoho.
V průběhu celého týdne mělo na 400 sportovců ze 13 zemí z celého světa (s různými typy tělesného a smyslového postižení) možnost společně trénovat a také závodit v běžeckých závodech v klasickém stylu, parabiatlonu a obřím slalomu. 
Čeští lyžaři se představili ve všech disciplínách
Českou republiku v Norsku reprezentovali paralympionici – Marek Šimíček (Lillehammer 1994) s trasérem Ivo Haničincem, Ivo Budil (Atlanta 1996) s trasérem Maximem Čamborem, členové české goalballové reprezentace Jan Bošek (trasér na běžkách Zbyněk Hraše, trasérka na sjezdovkách Magdalena Nováčková) a Václav Svoboda (trasér Zbyněk Kovář) i nadaná, nejmladší členka týmu Eva Lesová (trasérka Vendy Škodová).
Všichni účastníci podali v těžkých podmínkách, kdy organizátoři museli kvůli nedostatku sněhu a vysokým denním teplotám několikrát přesouvat a zkracovat jednotlivé závody, vynikající výkony. Za vše hovoří výsledky: 6 zlatých, 4 stříbrné medaile, 2 čtvrtá místa a 2 šestá. Individuálně nejúspěšnějším členem výpravy byl Jan Bošek, který vyhrál všechny své běžecké závody, parabiatlon, a následně v obřím slalomu skončil na 2. místě.
Účast českých zrakově postižených sportovců na akci Ridderrennet se uskutečnila i díky partnerům, kterým spolek Jeden na jednoho za jejich pomoc a podporu děkuje. Jsou to společnosti Etnetera ,a. s., ČEPS, a. s., a dále partneři z řad nadací a nadačních fondů – Konto Bariéry, Nadace Leontinka a Nadační fond Českého rozhlasu Světluška.
„Naším cílem není jen sportovní úspěch a zvyšování fyzické výkonnosti závodníků, ale také rozvíjení mezilidských vztahů mezi nevidomým sportovcem a jeho průvodcem. Jedním z našich prioritních projektů je zvýšení povědomí a propagace biatlonu pro zrakově postižené v České republice.“ uvedl předseda spolku Maxim Čambor.
Redakce

#
Čarostřelců je čím dál víc

Simulovaná zvuková střelba není ani po čtvrtstoletí ve veřejnosti, ba většinou ani v komunitě zrakově postižených lidí příliš známá jako sport vhodný pro nevidomé a slabozraké. Ale tak jak se rozšiřuje počet sportovních klubů, oblastních odboček SONS a krajských Tyflocenter, které si pořídily patřičné střelecké vybavení, roste i počet zájemců o zapojení do výkonnostních soutěží. Pro letošní rok jim bylo nabídnuto 10 turnajů po celé republice, které jsou zároveň kvalifikačními pro postup na již 14. mistrovství ČR, kam se ovšem mohou prostřílet jen členové Českého svazu zrakově postižených sportovců. Celoročně ovšem evidujeme každému pět nejlepších výkonů do Českomoravského poháru, ať je či není členem ČSZPS. Novinkou letošního roku je pak soutěž smíšených týmových dvojic (ZP muž + ZP žena), abychom podnítili sportovní kluby lákat do svých řad víc nevidomých a slabozrakých žen.
Jenže správně bych měl napsat, že některé turnaje již proběhly. Tradičně prvním byla „Novoroční trefa“ v Ostravě, která měla – dá se říci – očekávané vítěze: Lenku Matějnou z TJ Zora Praha a Milana Hradila z SK Handicap Zlín. (Oba v Ostravě převzali ceny pro vítěze Českomoravského poháru 2016; Milan za nevídaný součet 950 bodů – takže v průměru nastřílel pětkrát 190 bodů z 200 možných!) V kategorii „ostatní“ si s pistolí s laserovým naváděním dobře vedli Marie Hudečková z Jiskry Kyjov a Stanislav Malíšek z Handicapu Zlín. Ve velkých příjemných prostorech ostravského Tyflocentra si účastníci mohli také vyzkoušet střelecký trenažer s optickým naváděním.
Únorový turnaj „Přerovský zubr“ naznačil, že v soutěži smíšených dvojic budou patrně dominovat manželé Helena a Milan Hradilovi ze Zlína. A také, že pořadatelé dalších turnajů a soutěžní regule se budou muset popasovat s rostoucím počtem zrakově postižených „čarostřelců“.
Že „veteránům“ tak vzrůstá konkurence, se ukázalo již v březnu na „Něžných tónech jarní střelby“ v Praze, kde se výbornými výkony prosadily Martina Policarová ze Zory Praha a Markéta Kristlová z Tandemu Brno, mezi ostatními ženami Eva Macháčková z Handicapu Zlín. Výborné střelce Milana Hradila ze Zlína a Marka Šimíčka z Přerova pak zdatně následoval „nováček“ Pavel Michelfeit z Tandemu Brno. Tento turnaj navíc obohatil střelec a hlavní rozhodčí Tomáš Trnka opět o jednu novinku – o závod libovolných dvojic ve střídavé palbě na jeden terč a 10 ran. Historicky prvními vítězi tohoto dodatkového závodu se stali Vladimír Krajíček a Oldřich Mach z ASK Lovosice.
Je potěšitelné, že po letech nevalného zájmu o turnaj „Plzeňský terč“ byli organizátoři z Tyflocentra Plzeň nuceni letos pár zájemců z kapacitních důvodů odmítnout. Inu, napříště není dobré váhat s přihláškami. Vítězstvím oslavil svůj přechod z kategorie „ostatní“ mezi ZP sportovce Radek Baštář ze Startu Plzeň.
Měl bych asi osvětlit, že základní soutěže v ČSZPS, a to nejen ve střelbě, se kvůli dotačním podmínkám a antidopingovým regulím týkají zrakově postižených členů svazu, jimž oční klasifikátor přiznal kategorii B1, B2 nebo B3 (nevidomí až těžce slabozrací sportovci). Rádi však vypisujeme tzv. vložené závody pro sportovní začátečníky a naše vidící asistenty (kategorie ostatních).
Kdo chcete vědět víc o simulované zvukové střelbě, o kalendáři letošních akcí, o výsledcích již proběhnuvších soutěží, nahlédněte do webových stránek www.sport-nevidomych.cz.

Ing. Vladimír Krajíček,
předseda sekce simulované zvukové střelby ČSZPS, z. s.

#
INZERCE

Jsem nevidomá, 67 let, střední postavy a mladšího vzhledu. Ráda bych poznala přítele nebo kamaráda. Na věku nezáleží a na vadě také ne, ale aby měl rád mě a zvířátka.
Já mám vodicího pejska, bílého královského pudla.
Moje záliby – ráda vařím, cestuju. Samozřejmě se starám o domácnost, čtu, poslouchám zvukové nahrávky, mám ráda humor, country, lidovky i slovenské pohádky a hry.
Tel.: 585 968 555, mobil: 774 989 592.

Jsem silně slabozraký, střední postavy, trochu při těle, je mi 63 let, bydlím v Čechách, na vesnici. Mám domek, jsem sám, nekuřák.
Mám rád humor, country, dechovku, zvířata. Mám britské modré kočičky.
Rád bych poznal ženu nebo kamarádku, pokud možno slabozrakou, ale není to podmínkou.
Prosím volat na mobil: 720 076 999