Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 17 září 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Tam po přechodu sem
Malé měsíční zauvažování aneb V září je ještě léto,
Help Trans znamená "pomoc v pohybu"
Brýle budou pomalu přepychem
Devět nevidomých soudců
Integrace na jedničku
O slepecké holi trochu jinak
Dík za podporu a pochopení
Jako v pohádce
Sedm dní v Lesním zátiší
Pozvání
Novinka v pražském metru
Směrnice o autorském právu v EU
Charitativní centrum v Kosově
Trochu humoru od sousedů
Braillův kód
Varovné zjištění
Historická šance
Zlato a stříbro z Wolfenu
Showdownový turnaj v Olomouci
Zkoušeli potápění
Turisté na Chodsku
Mistrovství ZP šachistů v Olomouci
Zora v ráji

Tam po přechodu sem

Asi před rokem jsem na ulici zažil pozoruhodnou příhodu.
Předesílám, že jsem tehdy už pro chůzi potřeboval bílou hůl a
snažil jsem se - Bůh je mi svědkem - chodit pokud možno
bezpečně
pro mě i pro kolemjdoucí. Přihodilo se to na velmi rušném
místě
v centru Prahy, kde pracuji a tudíž i chodím velmi často. Jsem
zde zvyklý na situace, kdy se vyhýbat musím spíše já než někdo
jiný.
Ten den to bylo ovšem obzvlášť náročné, všichni se
jednoduše dohodli, že budou stát těsně u baráků a za nic na
světě toto "strategické" místo neopustí. Jistá komplikace tkví
v tom, že "baráky", tedy frontu domů (též domovní blok)
používá nevidomý coby tu nejpřirozenější vodicí linii, což
téměř nikdo z dobře
vidících netuší. Zrovna jsem si začal v duchu pokládat otázku,
zda mám na této v ten den spíše "nepřirozené" vodicí linii
trvat
(jednoduše mě ten krkolomný slalom kolem mých ten den až
nezvykle
indiferentních spoluobčanů přestával bavit), když mě náhle
oslovila příjemná mladá žena: "Pane," povídá, "musíte jít dál
od těch baráků, protože tam stojí lidi... "
Já samozřejmě tak lehce kapitulovat nehodlal, povídám proto
s dobromyslným úsměvem: "Chápu, ale jít podle baráků je zrovna
pro mě dost důležité." (Na větší výklad v takových situacích
nikdy nemáte dost času.)
"No jo," povídá opět ona, "ale co ti chudáci lidi?"
Mám rád tuhle historku, byť mě tehdy dokonale odzbrojila -
a
popravdě řečeno, dodnes mě nenapadá, jak na tento fantastický
argument inteligentně odpovědět. Je v něm totiž kus svérázné
pravdy, přestože vypadá na první pohled absurdně, viďte?
Zkusím
se vám svěřit s tím, co považuji na výroku oné ženy za
nezpochybnitelné.
Bylo by výtečné, kdyby každý věděl, že nevidomý pro chůzi
na
ulici potřebuje baráky, že jsou pro něho stejně důležité, jako
pro vidící ten "obyčejný" fakt, že cestu prostě vidí. Na
druhou
stranu je nereálné a snad i nesmyslné, aby bylo normální, že
lidé
budou běžně vědět takové věci. Proč? (To asi namítnou někteří
nevidomí, kteří mají tendenci svou roli ve vztahu k většinové
společnosti poněkud přeceňovat.) Protože se jich to jednoduše
netýká.
Na světě je příliš mnoho věcí, jež by bylo dobré znát,
jenže to není možné, neboť naše vědění (na rozdíl od
teoretických úvah všeho druhu) je omezené, anebo nebyla a není
vhodná příležitost k tomu se právě cosi takového učit.
Mimochodem, zrovna si snažím vybavit, kolik toho vlastně vím o
autistech a dislekticích... Že by to bylo tím, že ve svém
okolí žádného autistu ani dislektika nemám?
Budete-li tedy se mnou souhlasit, že lidé jsou a musejí být
o "fintách" nevidomých v zásadě nepoučeni, pak vám nezbyde,
než
"souhlasit" i s výhružně zaťatou pěstí nic netušícího
poškozeného, který se v nejlepším úmyslu před vámi hodlal
chránit
tím, že se "přilepil" na fasádu domu, za což byl odměněn
bolestivým píchnutím bílé hole do polobotky.
Řekl bych, že chůze kolem domů je - alespoň ve městě - to
nejzákladnější, co nevidomému na jeho cestě k cíli pomáhá.
Tento
článek chce upozornit na pár dalších aspektů chůze s bílou
holí na ulici, zejména pak v souvislosti s činností tak
fundamentální,
jakou je přecházení - ať již po přechodu či mimo něj. Pro
vidící
bude tahle problematika určitě úplně nová, snad i pro některé
nevidomé bude můj přístup k věci poněkud jiný a třeba v něm
naleznou i oni cosi nového (nenašli-li si ovšem své ještě o
cosi
"sofistikovanější postupy").
Snad by také tento článek mohl odstartovat jakousi diskusi
na podobná témata a napomoci výměně informací, která právě
zde, kupodivu, nějak vázne (ověřil jsem si to i v přípravě na
tento článek, kdy jsem několik nevidomých "pouličních borců"
kontaktoval a lámal z nich jejich postupy a fígly. Nic
závratného jsem se však nedozvěděl, musím proto vycházet z
toho, co sám znám, co jsem vypozoroval za dobu své "praxe" a
co jsem vymyslel pro situace, jež mi připadaly natolik
neúnosné, že řešení se prostě najít muselo.

Přejít umím, ale ukažte mi, kde je přechod...
Dlouhá léta panovala praxe, kdy nevidomý na přechodu pro
chodce čekal tak dlouho, dokud ho někdo nepřevedl. Ve větších
městech je dnes situace jiná, vždyť snad každý zná ono
charakteristické "tikání" na křižovatkách - pomalé pro
červenou,
rychlé pro zelenou barvu semaforu. U nejmodernějších typů
přechodů se dnes dokonce budují speciální "převáděcí" linie,
které nevidomému nedovolí přejít ulici šejdrem. Ty se ovšem
vyplatí budovat jen u těch přechodů, které jsou o něco širší
než
je normální a jejichž půdorys poněkud vybočuje ze zvyklostí,
na
které jsme u přechodů zvyklí (např. přechodová zebra v oblouku
křižovatky, přechody půlené, čtvrcené a jinak porcované).
Běžně se s nimi ale ještě delší čas potkávat nebudeme, zaměřme
se proto
spíše na "obyčejné" přecházení, a to tam, kde není semafor.
Ještě před samotným vstupem na hranu chodníku a vozovky se
může nevidomý člověk setkat s fatální nepříjemností, totiž že
vstup na přechod jednoduše a obyčejně nemůže najít, rozuměj
přechod nenavazuje přirozeně ve směru chůze nevidomého, takže
ten
ho musí poněkud "hledat". Je spravedlivé říct, že dost často
bývají přechody na rohu křižovatky umístěny tak, že nevidomý,
přicházející k němu podél fronty domů, pouze na tomto rohu
udělá
pár kroků ve směru dosavadní chůze, případně se přesně na rohu
otočí o 90 stupňů v požadovaném směru - a vyjde mu to přesně
na
přechod. Někde tomu tak ale není, přechody nenavazují na rohy
domovních bloků přirozeně a jsou naopak namalovány v
roztodivných
vzdálenostech a úhlech od nich.
Existují dvě možnosti, jak se na takový přechod (bez
jakýchkoliv akustických pomůcek) trefit:
a) naučit se jeho vzdálenost od rohu - tzn., že nevidomý vždy
dojde na roh bloku (i když tím přechod vědomě třeba i přejde)
a pak ve směru k němu si tuto vzdálenost uvědomí, odkrokuje
nebo odhadne;
b) je-li přechod vzdálen od rohu bloku víc, než je mu
"příjemné", nezbývá, než zaměřit se na "něco" v bloku domů, co
roh svým způsobem nahradí. To mohou být například domovní
dveře nebo průjezd (osobně pak na některých místech používám i
výraznější změny fasády domu, které lze odhalit lehkým dotekem
hole). Ideální pochopitelně je, když je onen "falešný roh"
přímo naproti inkriminovanému přechodu, v horším případě lze
vzdálenost od něj opět odměřit.
"Falešný roh" - jak jsem si dovolil tento orientační prvek
laicky nazvat - musí být nezaměnitelný, což právě u dveří do
domu
bývá problém (dveře jsou obvykle hodně podobné a počítat je od
začátku bloku je snad až příliš násilné - i když i to se někdy
musí). Často zde může pomoci maličkost, která je na první
pohled
takřka neviditelná: některé vchody mají schod, jiné dva, jiné
je
vůbec nemají; některé vchody mají vnější rohožku, netypické
(např. dřevěné či plechové) dveře, charakteristickou dlažbu
před
vstupem, nebo jsou v těsném sousedství čehosi výrazného
(například již zmiňovaného průjezdu). Všechny tyhle pro vidící
lidi "maličkosti" jsou pro nevidomého bez nadsázky zcela
rozhodující při chůzi po ulici, především pak v situacích, kdy
něco hledá (přechod, vchod do obchodu, vstup do metra apod.).
Věčná bolest nevidomých - auta na přechodech
Jestliže už jednou na přechodu stojíme a hodláme přejít na
druhou stranu, je zde vcelku možné spolehnout se na sluch (a
to
i přesto, že některé typy vozů jsou dnes až nebezpečně
nehlučné.
Přijíždí-li navíc takový povoz k přechodu jen vlastní
setrvačností (bez slyšitelné akcelerace motoru), je pro běžné
a
zdravé lidské ucho v městském šumu prakticky nerozpoznatelný.
Mnoho řidičů a řidiček reaguje na nevidomého u (nebo na)
přechodu chaoticky (začasté i silně nelogicky), tak snad pár
doporučení právě jim:
a) na nevidomého v blízkosti přechodu nesviťte světly - váš
signál stejně nevidí. Světla ale můžete použít coby přirozený
komunikační prostředek všech motoristů a chodců v případě, že
s nevidomým někdo evidentně komunikuje a na vaše vyzývající
zablikání ho může upozornit;
b) netrubte (!), zvuk klaksonu snad může mít ve spojení s
vaším gestem význam "přátelský", ovšem sám o sobě (a tak ho
vnímá nevidomý) je to zvuk spíše výhružný a varovný;
c) úplně postačí, když při vaší snaze nechat nevidomého přejít
zastavíte v přirozené vzdálenosti od přechodu. Většina
nevidomých vaše zastavení bude registrovat a vydá se přes
přechod. Pokud ale přece ne, stáhněte okénko a zavolejte
"pane," nebo "slečno, můžete přejít!". Než tak ovšem
učiníte, přesvědčte se, že je to pravda - že vás nehodlá nikdo
předjet, že nic nejede v protisměru ani z boční ulice, prostě
"že je vzduch čistý";
d) a chcete-li být opravdoví gentlemani, pak zastavte,
vystupte, dojděte k nevidomému a nabídněte mu doprovod přes
přechod. Myslím, že tak často se v této situaci neocitnete,
abyste museli litovat takto ztraceného času, navíc je to
oceněníhodné a nezřídka pro vás rychlejší (jestliže například
nevidomý váhá nebo z jeho nevyzpytatelných pohybů nedokážete
vyčíst jednoznačný úmysl - pokud tedy jednoznačný úmysl v té
chvíli vůbec má).
Snad ještě větší odpovědnost při přecházení je na samotném
nevidomém, vždyť konec konců nejohroženější je v tom okamžiku
on,
jeho chyba či zbytečné riskování bude znamenat jeho újmu, ať
již
psychickou či zdravotní. Právě proto je VŽDY při přecházení
víc
než nutné, aby dal nevidomý svým chováním jasně najevo svůj
úmysl
dostat se na druhou stranu ulice. Nová vyhláška mu dokonce již
přímo nařizuje pozvednout hůl a mávnout jí ve směru
přecházení,
dovolím si ovšem doporučit nevidomým i další doplňkové prvky,
kterými snad zvýší svou bezpečnost na přechodech:
a) slyšíte-li jednoznačně, že auto u přechodu brzdí a dává vám
s největší pravděpodobností přednost, můžete pozvednutí
hole kombinovat s jakousi "jednostrannou komunikací" s
řidičem. Obraťte se tváří směrem, kde tušíte přední sklo vozu
a charakteristickým pokývnutím hlavy spolu s nakročením do
vozovky dejte najevo, že jeho záměru pustit vás rozumíte. (Od
narození nevidomí zde budou mít pochopitelně jistý problém a
uznávám, že pro ně je toto doporučení diskutabilní). Řada
řidičů vaše nonverbální gesto ocení a nebude vás zbytečně
plašit troubením (budete pro ně srozumitelnější);
b) když z jakéhokoliv důvodu nebudete chtít přejít přes ulici
ani v případě, že auto slyšitelně brzdí (například se
domníváte, že situace na křižovatce v jejím celku není
výhodná, nebo prostě čekáte na někoho, kdo vám přes ulici
pomůže), nebojte se ani zde jednostranné nonverbální
komunikace a klidně mávnutím ruky naznačte řidičovi, aby jel
dál. Konkrétně tento prvek používám velmi často, řidiči mi
totiž z nevysvětlitelných důvodů mnohdy zastavují ve chvíli,
kdy jsem od přechodu vzdálen ještě nejméně 5 metrů. A musím
říct, že na mávnutí téměř vždy skutečně reagují a jsou tak u
rodinné tabule o něco dřív;
c) když už přecházíte, je nutné především pokud možno držet
rovný směr (na "čtení" asfaltu se tolik soustředit nemusíte,
na silnici - na rozdíl od chodníků - se s překážkou v drtivé
většině případů nesetkáte). Zato bacha na veliký problém při
přecházení, totiž auta na přechodu... Co s nimi?
d) jakmile cítíte, že jste za polovinou přechodu (šířky
ulice), vřele doporučuji zvýšit až do nepřirozenosti (asi tak
do výšky kolen) obloučky hole a nepatrně zpomalit. Pokud totiž
u protější strany chodníku bude na přechodu stát auto, včas
takto jeho přítomnost zaregistrujete, ale nejen to: zvýšený
oblouček (přesněji koncovka hole vedená tímto obloučkem)
klepne do podvozku auta s dostatečným předstihem, takže v
okamžiku kontaktu s ním jste od něj vzdáleni téměř na délku
celé hole (min. 1 metr). A funguje to fantasticky (!),
pochopitelně s výjimkou kamionů a jeřábů, kde byste museli
obloučky zvýšit asi tak do výše uší, což vzhledem k
bezpečnosti ostatních přecházejících nemohu doporučit.
Konkrétně tento prvek považuji za svůj patent a jsem na něj
náležitě hrdý, ostatně řada nevidomých mi jistě potvrdí, jak
je to nepříjemné, když vám hůl zajede hluboko pod podvozek a
vy se o zaparkovaném autu dozvíte v okamžiku, kdy se o něj
opíráte vlastním břichem.
Podle mého názoru není úplně jedno, z které strany špatně
zaparkované auto obcházíte. Můj instruktor mě kdysi učil, že
rozhodnu-li se náhodně, střetnu se dozajista s Murphyho
zákonem -
budu auto obcházet z té strany, ze které je to určitě delší,
nebo
kudy auto obejít vůbec nelze. Doporučil mi proto holí u spodku
vozu "sáhnout" na obě strany a přesvědčit se, zda náhodou
nestojím u jeho kraje (zadního či předního kola) a obejít ho
pochopitelně tudy, tedy nejkratší možnou cestou. Musím
konstatovat, že jsem mu už mnohokrát dal za pravdu, jen
výrobci
zpětných zrcátek asi radost nemají, neboť počet těch ulámaných
se takto dost výrazně snižuje.
Ale aby všechno nebylo tak jednoznačné a zbytečně snadné,
zrovna na křižovatkách tento postup příliš nepreferuji. Držel
bych se spíše obcházení z té strany, která je "do ulice":
představíte-li si křižovatku jako klasický kříž namalovaný na
papíru, pak přecházíte-li jeho pravé rameno zezdola nahoru,
obcházejte raději zaparkované auto na přechodu u protější
strany vozovky po pravé ruce, protože obcházet ho zleva se
může v horším případě rovnat vašemu namíření si to do téměř
protisměru ulice, vedoucí zeshora. Půjdete-li podél auta po
pravé ruce, snad se vám i může stát, že to bude o pár kroků
delší, ale rozhodně jste ve větším bezpečí a můžete se
spolehnout na "nevzdalující se" chodník.

Opravdový oříšek při přecházení - kolony, šňůry a štrůdly
S tímhle problémem jsem si lámal hlavu při chození po městě
tak dlouho, až mě z toho rozbolela. Doporučení, která jsem
dostával, byla téměř výhradně v tom smyslu, abych se do
popojíždějící kolony sám nepouštěl a čekal na pomoc "shůry".
Jenže když já tak nerad čekám na pomoc shůry... Každopádně
jsem
si časem určitý postup vypracoval, ale jednoznačně na tomto
místě
prohlašuji, že máte-li trpělivost čekat na to, až vám při
přecházení za této situace někdo pomůže, pak tak učiňte a mému
postupu se spíše vyhněte. Pokud ovšem trpělivost stejně jako
já
nemáte, anebo rádi zkoušíte nové věci, zkuste můj recept.
Stojíte-li tedy na přechodu v době dopravní špičky a před
vámi tak všelijak postávají a popojíždějí auta, rozhodně
vyčkejte
rozumně dlouhou dobu, ať má kolona jistý čas vám pro
přecházení udělat místo. Pak se opatrně vydejte na druhou
stranu,
ale zvednuté obloučky aplikujte od začátku vašeho přecházení.
Je
totiž nanejvýš pravděpodobné (až jisté), že kolona vám
dostatečné
místo na přechodu neudělá, nebo se do něj netrefíte (auta mají
ke
všemu různě uložené motory, takže mezeru mezi nimi ani
nevyposloucháte). Řidič auta, ke kterému se začnete se
zvednutými
obloučky nebezpečně přibližovat, rozhodně nebude nijak
nadšený,
ale máte slušnou pravděpodobnost, že vyskočí a pomůže vám
"proplést se" přechodem, než aby riskoval blyštivý nátěr svého
plechového miláčka. V lepším případě se vám přece jen pokusí
udělat jakési místo pro váš průchod, jenže nezapomínejte, že
ani
on mnohdy nemůže nic moc dělat (lidé za volantem bývají v
takových kolonách stejně bezmocní, jako vy s holí před
kolonou).

Závěrem pár "perliček" o přecházení nevidomých:
a) Někteří nevidomí přecházejí křižovatky diagonálně. Připadá
jim to (a opravdu také je) rychlejší. Doporučuji jen v
případě, že máte uzavřenou životní pojistku...
b) Byl jsem svědkem události, kdy řidič tramvaje ve snaze
nepřejet přecházejícího občana zabrzdil tak prudce, že se
cestující jen tak tak udrželi na nohou, v horším případě si
někomu sedli na klín. Oním přecházejícím byl jistý
nevidomý, který nejen že přecházel zcela nevzrušeně tři metry
od zběsile brzdící tramvaje, ale ještě přitom telefonoval ze
svého mobilu. Tomu říkám "nemít problém"...
c) Ozvučená křižovatka je veliký pomocník nejen pro nevidomé,
ale i tzv. "zbytkaře", kteří na semafor dobře nevidí - např.
za slunečných dnů (jsou přecitlivělí na světlo), nebo
nerozeznají barvy (nepoznají, zda svítí červená, nebo zda
semafor nefunguje). Najde se ale i několik ozvučených
křižovatek, kde je kumulace umělých signálů tak vysoká, že
člověk, spoléhající na tyto signály, bez problémů zamění jeden
za druhý a vkročí do silnice v domění, že jde na zelenou - ta
je přitom signalizována pro boční směr. (Dávám k dobru jako
svou vlastní zkušenost z Prahy a křižovatky ulic Žitná a
Štěpánská, k podrobnějšímu studiu doporučuji též křižovatku
ulic Revoluční a Truhlářská, kde jsem to před časem předem
vzdal).
d) Mnoho vidících lidí si myslí, že co je dobré třeba pro
vozíčkáře (jsou handicapovaní), je dobré i pro nevidomé
(jsou přece také handicapovaní). Málokdo už ví, že je to skoro
přesně naopak. Ilustrujícím příkladem budiž nájezdy na
přechody: někde jsou tak "dokonalé", že nevidomý nemá šanci
poznat, kde končí chodník a začíná silnice.

Radek
Seifert

seifert@tereza.fjfi.cvut.cz

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 17 září 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Tam po přechodu sem
Malé měsíční zauvažování aneb V září je ještě léto
Help Trans znamená "pomoc v pohybu"
Brýle budou pomalu přepychem
Devět nevidomých soudců
Integrace na jedničku
O slepecké holi trochu jinak
Dík za podporu a pochopení
Jako v pohádce
Sedm dní v Lesním zátiší
Pozvání
Novinka v pražském metru
Směrnice o autorském právu v EU
Charitativní centrum v Kosově
Trochu humoru od sousedů
Braillův kód
Varovné zjištění
Historická šance
Zlato a stříbro z Wolfenu
Showdownový turnaj v Olomouci
Zkoušeli potápění
Turisté na Chodsku
Mistrovství ZP šachistů v Olomouci
Zora v ráji

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.