Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 17 září 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Tam po přechodu sem Malé měsíční zauvažování aneb V září je ještě léto Help Trans znamená "pomoc v pohybu" Brýle budou pomalu přepychem Devět nevidomých soudců Integrace na jedničku O slepecké holi trochu jinak Dík za podporu a pochopení Jako v pohádce Sedm dní v Lesním zátiší Pozvání Novinka v pražském metru Směrnice o autorském právu v EU Charitativní centrum v Kosově Trochu humoru od sousedů Braillův kód Varovné zjištění Historická šance Zlato a stříbro z Wolfenu Showdownový turnaj v Olomouci Zkoušeli potápění Turisté na Chodsku Mistrovství ZP šachistů v Olomouci Zora v ráji # Tam po přechodu sem Asi před rokem jsem na ulici zažil pozoruhodnou příhodu. Předesílám, že jsem tehdy už pro chůzi potřeboval bílou hůl a snažil jsem se - Bůh je mi svědkem - chodit pokud možno bezpečně pro mě i pro kolemjdoucí. Přihodilo se to na velmi rušném místě v centru Prahy, kde pracuji a tudíž i chodím velmi často. Jsem zde zvyklý na situace, kdy se vyhýbat musím spíše já než někdo jiný. Ten den to bylo ovšem obzvlášť náročné, všichni se jednoduše dohodli, že budou stát těsně u baráků a za nic na světě toto "strategické" místo neopustí. Jistá komplikace tkví v tom, že "baráky", tedy frontu domů (též domovní blok) používá nevidomý coby tu nejpřirozenější vodicí linii, což téměř nikdo z dobře vidících netuší. Zrovna jsem si začal v duchu pokládat otázku, zda mám na této v ten den spíše "nepřirozené" vodicí linii trvat (jednoduše mě ten krkolomný slalom kolem mých ten den až nezvykle indiferentních spoluobčanů přestával bavit), když mě náhle oslovila příjemná mladá žena: "Pane," povídá, "musíte jít dál od těch baráků, protože tam stojí lidi... " Já samozřejmě tak lehce kapitulovat nehodlal, povídám proto s dobromyslným úsměvem: "Chápu, ale jít podle baráků je zrovna pro mě dost důležité." (Na větší výklad v takových situacích nikdy nemáte dost času.) "No jo," povídá opět ona, "ale co ti chudáci lidi?" Mám rád tuhle historku, byť mě tehdy dokonale odzbrojila - a popravdě řečeno, dodnes mě nenapadá, jak na tento fantastický argument inteligentně odpovědět. Je v něm totiž kus svérázné pravdy, přestože vypadá na první pohled absurdně, viďte? Zkusím se vám svěřit s tím, co považuji na výroku oné ženy za nezpochybnitelné. Bylo by výtečné, kdyby každý věděl, že nevidomý pro chůzi na ulici potřebuje baráky, že jsou pro něho stejně důležité, jako pro vidící ten "obyčejný" fakt, že cestu prostě vidí. Na druhou stranu je nereálné a snad i nesmyslné, aby bylo normální, že lidé budou běžně vědět takové věci. Proč? (To asi namítnou někteří nevidomí, kteří mají tendenci svou roli ve vztahu k většinové společnosti poněkud přeceňovat.) Protože se jich to jednoduše netýká. Na světě je příliš mnoho věcí, jež by bylo dobré znát, jenže to není možné, neboť naše vědění (na rozdíl od teoretických úvah všeho druhu) je omezené, anebo nebyla a není vhodná příležitost k tomu se právě cosi takového učit. Mimochodem, zrovna si snažím vybavit, kolik toho vlastně vím o autistech a dislekticích... Že by to bylo tím, že ve svém okolí žádného autistu ani dislektika nemám? Budete-li tedy se mnou souhlasit, že lidé jsou a musejí být o "fintách" nevidomých v zásadě nepoučeni, pak vám nezbyde, než "souhlasit" i s výhružně zaťatou pěstí nic netušícího poškozeného, který se v nejlepším úmyslu před vámi hodlal chránit tím, že se "přilepil" na fasádu domu, za což byl odměněn bolestivým píchnutím bílé hole do polobotky. Řekl bych, že chůze kolem domů je - alespoň ve městě - to nejzákladnější, co nevidomému na jeho cestě k cíli pomáhá. Tento článek chce upozornit na pár dalších aspektů chůze s bílou holí na ulici, zejména pak v souvislosti s činností tak fundamentální, jakou je přecházení - ať již po přechodu či mimo něj. Pro vidící bude tahle problematika určitě úplně nová, snad i pro některé nevidomé bude můj přístup k věci poněkud jiný a třeba v něm naleznou i oni cosi nového (nenašli-li si ovšem své ještě o cosi "sofistikovanější postupy"). Snad by také tento článek mohl odstartovat jakousi diskusi na podobná témata a napomoci výměně informací, která právě zde, kupodivu, nějak vázne (ověřil jsem si to i v přípravě na tento článek, kdy jsem několik nevidomých "pouličních borců" kontaktoval a lámal z nich jejich postupy a fígly. Nic závratného jsem se však nedozvěděl, musím proto vycházet z toho, co sám znám, co jsem vypozoroval za dobu své "praxe" a co jsem vymyslel pro situace, jež mi připadaly natolik neúnosné, že řešení se prostě najít muselo. Přejít umím, ale ukažte mi, kde je přechod... Dlouhá léta panovala praxe, kdy nevidomý na přechodu pro chodce čekal tak dlouho, dokud ho někdo nepřevedl. Ve větších městech je dnes situace jiná, vždyť snad každý zná ono charakteristické "tikání" na křižovatkách - pomalé pro červenou, rychlé pro zelenou barvu semaforu. U nejmodernějších typů přechodů se dnes dokonce budují speciální "převáděcí" linie, které nevidomému nedovolí přejít ulici šejdrem. Ty se ovšem vyplatí budovat jen u těch přechodů, které jsou o něco širší než je normální a jejichž půdorys poněkud vybočuje ze zvyklostí, na které jsme u přechodů zvyklí (např. přechodová zebra v oblouku křižovatky, přechody půlené, čtvrcené a jinak porcované). Běžně se s nimi ale ještě delší čas potkávat nebudeme, zaměřme se proto spíše na "obyčejné" přecházení, a to tam, kde není semafor. Ještě před samotným vstupem na hranu chodníku a vozovky se může nevidomý člověk setkat s fatální nepříjemností, totiž že vstup na přechod jednoduše a obyčejně nemůže najít, rozuměj přechod nenavazuje přirozeně ve směru chůze nevidomého, takže ten ho musí poněkud "hledat". Je spravedlivé říct, že dost často bývají přechody na rohu křižovatky umístěny tak, že nevidomý, přicházející k němu podél fronty domů, pouze na tomto rohu udělá pár kroků ve směru dosavadní chůze, případně se přesně na rohu otočí o 90 stupňů v požadovaném směru - a vyjde mu to přesně na přechod. Někde tomu tak ale není, přechody nenavazují na rohy domovních bloků přirozeně a jsou naopak namalovány v roztodivných vzdálenostech a úhlech od nich. Existují dvě možnosti, jak se na takový přechod (bez jakýchkoliv akustických pomůcek) trefit: a) naučit se jeho vzdálenost od rohu - tzn., že nevidomý vždy dojde na roh bloku (i když tím přechod vědomě třeba i přejde) a pak ve směru k němu si tuto vzdálenost uvědomí, odkrokuje nebo odhadne; b) je-li přechod vzdálen od rohu bloku víc, než je mu "příjemné", nezbývá, než zaměřit se na "něco" v bloku domů, co roh svým způsobem nahradí. To mohou být například domovní dveře nebo průjezd (osobně pak na některých místech používám i výraznější změny fasády domu, které lze odhalit lehkým dotekem hole). Ideální pochopitelně je, když je onen "falešný roh" přímo naproti inkriminovanému přechodu, v horším případě lze vzdálenost od něj opět odměřit. "Falešný roh" - jak jsem si dovolil tento orientační prvek laicky nazvat - musí být nezaměnitelný, což právě u dveří do domu bývá problém (dveře jsou obvykle hodně podobné a počítat je od začátku bloku je snad až příliš násilné - i když i to se někdy musí). Často zde může pomoci maličkost, která je na první pohled takřka neviditelná: některé vchody mají schod, jiné dva, jiné je vůbec nemají; některé vchody mají vnější rohožku, netypické (např. dřevěné či plechové) dveře, charakteristickou dlažbu před vstupem, nebo jsou v těsném sousedství čehosi výrazného (například již zmiňovaného průjezdu). Všechny tyhle pro vidící lidi "maličkosti" jsou pro nevidomého bez nadsázky zcela rozhodující při chůzi po ulici, především pak v situacích, kdy něco hledá (přechod, vchod do obchodu, vstup do metra apod.). Věčná bolest nevidomých - auta na přechodech Jestliže už jednou na přechodu stojíme a hodláme přejít na druhou stranu, je zde vcelku možné spolehnout se na sluch (a to i přesto, že některé typy vozů jsou dnes až nebezpečně nehlučné. Přijíždí-li navíc takový povoz k přechodu jen vlastní setrvačností (bez slyšitelné akcelerace motoru), je pro běžné a zdravé lidské ucho v městském šumu prakticky nerozpoznatelný. Mnoho řidičů a řidiček reaguje na nevidomého u (nebo na) přechodu chaoticky (začasté i silně nelogicky), tak snad pár doporučení právě jim: a) na nevidomého v blízkosti přechodu nesviťte světly - váš signál stejně nevidí. Světla ale můžete použít coby přirozený komunikační prostředek všech motoristů a chodců v případě, že s nevidomým někdo evidentně komunikuje a na vaše vyzývající zablikání ho může upozornit; b) netrubte (!), zvuk klaksonu snad může mít ve spojení s vaším gestem význam "přátelský", ovšem sám o sobě (a tak ho vnímá nevidomý) je to zvuk spíše výhružný a varovný; c) úplně postačí, když při vaší snaze nechat nevidomého přejít zastavíte v přirozené vzdálenosti od přechodu. Většina nevidomých vaše zastavení bude registrovat a vydá se přes přechod. Pokud ale přece ne, stáhněte okénko a zavolejte "pane," nebo "slečno, můžete přejít!". Než tak ovšem učiníte, přesvědčte se, že je to pravda - že vás nehodlá nikdo předjet, že nic nejede v protisměru ani z boční ulice, prostě "že je vzduch čistý"; d) a chcete-li být opravdoví gentlemani, pak zastavte, vystupte, dojděte k nevidomému a nabídněte mu doprovod přes přechod. Myslím, že tak často se v této situaci neocitnete, abyste museli litovat takto ztraceného času, navíc je to oceněníhodné a nezřídka pro vás rychlejší (jestliže například nevidomý váhá nebo z jeho nevyzpytatelných pohybů nedokážete vyčíst jednoznačný úmysl - pokud tedy jednoznačný úmysl v té chvíli vůbec má). Snad ještě větší odpovědnost při přecházení je na samotném nevidomém, vždyť konec konců nejohroženější je v tom okamžiku on, jeho chyba či zbytečné riskování bude znamenat jeho újmu, ať již psychickou či zdravotní. Právě proto je VŽDY při přecházení víc než nutné, aby dal nevidomý svým chováním jasně najevo svůj úmysl dostat se na druhou stranu ulice. Nová vyhláška mu dokonce již přímo nařizuje pozvednout hůl a mávnout jí ve směru přecházení, dovolím si ovšem doporučit nevidomým i další doplňkové prvky, kterými snad zvýší svou bezpečnost na přechodech: a) slyšíte-li jednoznačně, že auto u přechodu brzdí a dává vám s největší pravděpodobností přednost, můžete pozvednutí hole kombinovat s jakousi "jednostrannou komunikací" s řidičem. Obraťte se tváří směrem, kde tušíte přední sklo vozu a charakteristickým pokývnutím hlavy spolu s nakročením do vozovky dejte najevo, že jeho záměru pustit vás rozumíte. (Od narození nevidomí zde budou mít pochopitelně jistý problém a uznávám, že pro ně je toto doporučení diskutabilní). Řada řidičů vaše nonverbální gesto ocení a nebude vás zbytečně plašit troubením (budete pro ně srozumitelnější); b) když z jakéhokoliv důvodu nebudete chtít přejít přes ulici ani v případě, že auto slyšitelně brzdí (například se domníváte, že situace na křižovatce v jejím celku není výhodná, nebo prostě čekáte na někoho, kdo vám přes ulici pomůže), nebojte se ani zde jednostranné nonverbální komunikace a klidně mávnutím ruky naznačte řidičovi, aby jel dál. Konkrétně tento prvek používám velmi často, řidiči mi totiž z nevysvětlitelných důvodů mnohdy zastavují ve chvíli, kdy jsem od přechodu vzdálen ještě nejméně 5 metrů. A musím říct, že na mávnutí téměř vždy skutečně reagují a jsou tak u rodinné tabule o něco dřív; c) když už přecházíte, je nutné především pokud možno držet rovný směr (na "čtení" asfaltu se tolik soustředit nemusíte, na silnici - na rozdíl od chodníků - se s překážkou v drtivé většině případů nesetkáte). Zato bacha na veliký problém při přecházení, totiž auta na přechodu... Co s nimi? d) jakmile cítíte, že jste za polovinou přechodu (šířky ulice), vřele doporučuji zvýšit až do nepřirozenosti (asi tak do výšky kolen) obloučky hole a nepatrně zpomalit. Pokud totiž u protější strany chodníku bude na přechodu stát auto, včas takto jeho přítomnost zaregistrujete, ale nejen to: zvýšený oblouček (přesněji koncovka hole vedená tímto obloučkem) klepne do podvozku auta s dostatečným předstihem, takže v okamžiku kontaktu s ním jste od něj vzdáleni téměř na délku celé hole (min. 1 metr). A funguje to fantasticky (!), pochopitelně s výjimkou kamionů a jeřábů, kde byste museli obloučky zvýšit asi tak do výše uší, což vzhledem k bezpečnosti ostatních přecházejících nemohu doporučit. Konkrétně tento prvek považuji za svůj patent a jsem na něj náležitě hrdý, ostatně řada nevidomých mi jistě potvrdí, jak je to nepříjemné, když vám hůl zajede hluboko pod podvozek a vy se o zaparkovaném autu dozvíte v okamžiku, kdy se o něj opíráte vlastním břichem. Podle mého názoru není úplně jedno, z které strany špatně zaparkované auto obcházíte. Můj instruktor mě kdysi učil, že rozhodnu-li se náhodně, střetnu se dozajista s Murphyho zákonem - budu auto obcházet z té strany, ze které je to určitě delší, nebo kudy auto obejít vůbec nelze. Doporučil mi proto holí u spodku vozu "sáhnout" na obě strany a přesvědčit se, zda náhodou nestojím u jeho kraje (zadního či předního kola) a obejít ho pochopitelně tudy, tedy nejkratší možnou cestou. Musím konstatovat, že jsem mu už mnohokrát dal za pravdu, jen výrobci zpětných zrcátek asi radost nemají, neboť počet těch ulámaných se takto dost výrazně snižuje. Ale aby všechno nebylo tak jednoznačné a zbytečně snadné, zrovna na křižovatkách tento postup příliš nepreferuji. Držel bych se spíše obcházení z té strany, která je "do ulice": představíte-li si křižovatku jako klasický kříž namalovaný na papíru, pak přecházíte-li jeho pravé rameno zezdola nahoru, obcházejte raději zaparkované auto na přechodu u protější strany vozovky po pravé ruce, protože obcházet ho zleva se může v horším případě rovnat vašemu namíření si to do téměř protisměru ulice, vedoucí zeshora. Půjdete-li podél auta po pravé ruce, snad se vám i může stát, že to bude o pár kroků delší, ale rozhodně jste ve větším bezpečí a můžete se spolehnout na "nevzdalující se" chodník. Opravdový oříšek při přecházení - kolony, šňůry a štrůdly S tímhle problémem jsem si lámal hlavu při chození po městě tak dlouho, až mě z toho rozbolela. Doporučení, která jsem dostával, byla téměř výhradně v tom smyslu, abych se do popojíždějící kolony sám nepouštěl a čekal na pomoc "shůry". Jenže když já tak nerad čekám na pomoc shůry... Každopádně jsem si časem určitý postup vypracoval, ale jednoznačně na tomto místě prohlašuji, že máte-li trpělivost čekat na to, až vám při přecházení za této situace někdo pomůže, pak tak učiňte a mému postupu se spíše vyhněte. Pokud ovšem trpělivost stejně jako já nemáte, anebo rádi zkoušíte nové věci, zkuste můj recept. Stojíte-li tedy na přechodu v době dopravní špičky a před vámi tak všelijak postávají a popojíždějí auta, rozhodně vyčkejte rozumně dlouhou dobu, ať má kolona jistý čas vám pro přecházení udělat místo. Pak se opatrně vydejte na druhou stranu, ale zvednuté obloučky aplikujte od začátku vašeho přecházení. Je totiž nanejvýš pravděpodobné (až jisté), že kolona vám dostatečné místo na přechodu neudělá, nebo se do něj netrefíte (auta mají ke všemu různě uložené motory, takže mezeru mezi nimi ani nevyposloucháte). Řidič auta, ke kterému se začnete se zvednutými obloučky nebezpečně přibližovat, rozhodně nebude nijak nadšený, ale máte slušnou pravděpodobnost, že vyskočí a pomůže vám "proplést se" přechodem, než aby riskoval blyštivý nátěr svého plechového miláčka. V lepším případě se vám přece jen pokusí udělat jakési místo pro váš průchod, jenže nezapomínejte, že ani on mnohdy nemůže nic moc dělat (lidé za volantem bývají v takových kolonách stejně bezmocní, jako vy s holí před kolonou). Závěrem pár "perliček" o přecházení nevidomých: a) Někteří nevidomí přecházejí křižovatky diagonálně. Připadá jim to (a opravdu také je) rychlejší. Doporučuji jen v případě, že máte uzavřenou životní pojistku... b) Byl jsem svědkem události, kdy řidič tramvaje ve snaze nepřejet přecházejícího občana zabrzdil tak prudce, že se cestující jen tak tak udrželi na nohou, v horším případě si někomu sedli na klín. Oním přecházejícím byl jistý nevidomý, který nejen že přecházel zcela nevzrušeně tři metry od zběsile brzdící tramvaje, ale ještě přitom telefonoval ze svého mobilu. Tomu říkám "nemít problém"... c) Ozvučená křižovatka je veliký pomocník nejen pro nevidomé, ale i tzv. "zbytkaře", kteří na semafor dobře nevidí - např. za slunečných dnů (jsou přecitlivělí na světlo), nebo nerozeznají barvy (nepoznají, zda svítí červená, nebo zda semafor nefunguje). Najde se ale i několik ozvučených křižovatek, kde je kumulace umělých signálů tak vysoká, že člověk, spoléhající na tyto signály, bez problémů zamění jeden za druhý a vkročí do silnice v domění, že jde na zelenou - ta je přitom signalizována pro boční směr. (Dávám k dobru jako svou vlastní zkušenost z Prahy a křižovatky ulic Žitná a Štěpánská, k podrobnějšímu studiu doporučuji též křižovatku ulic Revoluční a Truhlářská, kde jsem to před časem předem vzdal). d) Mnoho vidících lidí si myslí, že co je dobré třeba pro vozíčkáře (jsou handicapovaní), je dobré i pro nevidomé (jsou přece také handicapovaní). Málokdo už ví, že je to skoro přesně naopak. Ilustrujícím příkladem budiž nájezdy na přechody: někde jsou tak "dokonalé", že nevidomý nemá šanci poznat, kde končí chodník a začíná silnice. Radek Seifert seifert@tereza.fjfi.cvut.cz # Malé měsíční zauvažování aneb V září je ještě léto, tak proč se trošku neohřát v jeho pozdním slunci? Ne-li přímo - na opalování většinou už není čas ani počasí - tak aspoň příjemnými vzpomínkami. Každý máme nějakou tu fotku. Že nefotíte, protože na to nevidíte? Já tedy také ne, každému dělá radost něco jiného. A jde-li o koníček neškodný, proč ho druhým nepřát? Fotografií v albech i jen tak ledabyle někde položených jsem se v dětství ráda dotýkala. Byly hladší bež zimní klouzačka, chladné, ne přímo studené, neměly prstům co říci. Pokud jde o pohlednice, ty se mi babička snažila přiblížit. Prostě vystříhla podle možnosti tvar obrázku. Šlo-li o dům či kostel, docela se mi dařilo vytvořit si patřičnou představu. V červnové Naší šanci povyprávěl Mário Bihári o svém životě nevidícího fotografa. O tom, že pro něho má toto umění smysl mne sice přesvědčil, touhu koupit si či aspoň půjčit fotoaparát jste ve mně však, milý Mário, nevyvolal. Malování Pavly Francové i jiných rozumím víc. Myslím, že převést tvarovou představu na papír, bez ohledu na to, zda člověk dříve viděl či ne, je možné. Nesporná je však výhoda toho, kdo dřív viděl barvy. Fotografie či kresby však mohou zůstat v místě, jež lze pěkně po starodávnu nazvat srdcem. Třeba pro mne by to mohla být hned celá série obrázků z různých cest. Řekněme Rešovské vodopády. Onen zájezd členů Okresní odbočky SONS z České Třebové a okolí se věru vydařil. Přálo počasí a na průzračný šumot vodopádů, k nimž se stoupalo cestou samý kámen, nikdy nezapomenu. Za zmínku stojí i hrad Úsov se sbírkou zvěře, ulovené Lichtensteiny v letech 1860-1936, často i v daleké Africe. Díky ochotě milé průvodkyně se mi pod ruku dostala všemožná tu- i cizozemská zvěř. Doslova myší počínaje a lvem či částmi slona konče. Ve dvacátých letech bylo na Úsov sneseno množství zvěře z lichtensteinských revírů. Ty nejlepší kousky tehdejší fauny zde vycpány čekají na obdivovatele všeho věku, přicházejí hlavně děti z mnoha školek a škol. Jako by dávný knížepán věděl, že vidět panáčkujícího zajíčka není pro městské dítě zas tak jednoduché. To svým způsobem nebylo na Úsově jednoduché ani pro mne. Paní průvodkyně musela otevřít tajemnou skříň. Vůbec to z ní nevonělo, díky prášku proti molům, ale čekaly myší, zaječí i jiné kožíšky. "Některá zvířata zde jsou už přes sto let, snad ještě jednou tolik vydrží," řekla mi ta milá dáma na moji zvědavou otázku po trvanlivosti exponátů. Celý onen zájezd končil mezi spoustou stromů v arboretu u zámku v Bílé Lhotě. Směs vůní i všemožné tvary listů a květů, navíc pro ucho všelijaké zvukomalebné názvy, to je galerie sama o sobě. Čte-li toto někdo z účastníků zájezdu, připomněl by též hrad Sovinec, nádherně vysoko položený. Přičteme-li příjemné lidi a obecně dobrou náladu, je to opravdu hezké malé album. Zkrátka, když se takový zájezd vydaří, člověku zbude nejen hrstka pěkných vzpomínek. To či ono místo se vám zachce poznat důkladněji, třeba já bych se ráda vrátila k Rešovským vodopádům. Toto píši v Jeseníkách. Na nedalekém Šeráku budou koncem září troubit jeleni, v blízkém lese by se krásně fotografovaly obsypané trsy borůvčí. Zajímavé jsou též pařízky, obrostlé mechem, připomínajícím plnovousy. A fotoamatér by si nejvíc přišel na své u pařezu, z jehož prohnilého dřeva vyrůstají mrňavé smrčky. "Obrázečky" k pohledání jsme ale potkali pod lanovkou na Šerák. Vidící přátelé nejdříve našli oplatkovou tyčinku, důkladně zabalenou, dokonce prudce jedlou, pak tři zachovalé tavené sýry atd. Musím se ovšem zmínit i o třech rohlících, pěkně uložených v trávě. Inu, nejsme na tom tak špatně, když mlsní turisté nechávají části svačin na pospas zvěři i druhým lidem v trávě. Nebo jim ty "milé drobnosti" popadaly rovnou z lanovky? Končím svoje zauvažování či zavzpomínání jen letmým nahlédnutím do alba nezapomenutelně krásných i smutných maličkostí. Na rozloučenou přeji žákům i učitelům vzájemnou trpělivost a nám všem šťastné chvíle u skutečných či pomyslných alb. A také trošku vděčnosti za to, že můžeme cestovat a naší hlavní starostí nemusí být otázka, jak zahnat hlad. Eva Budzáková # Help Trans znamená "pomoc v pohybu" Co je cílem zmíněného projektu? "Jedná se o jednorázovou pomoc pro zdravotně postižené, ale také pro starší lidi. Tato aktivita je jedním z projektů Mládeže Českého červeného kříže." Kde lze Help Trans nalézt? "Tato služba funguje celorepublikově, dispečinky však máme jen v některých městech (viz tabulka). V těch dalších zajišťují služby Help Trans týmy přímo, tedy bez dispečinků, a vznikají podle zájmu klientů. Také jejich aktivity se různí podle potřeb regionu a možností lidí. Poskytované služby jsou bezplatné a zajišťují je dobrovolníci, jedná se vesměs o studenty v jejich volném čase. Klientům jsou k dispozici převážně v odpoledních hodinách a přes víkendy. Naši základnu tvoří asi dva tisíce dobrovolníků. Každý z nich se zúčastní kurzu, jehož náplní jsou přednášky zabývající se problematikou zdravotně postižených a starých lidí, přednášky z psychologie a sociálněprávního minima - a to vše spojené s praxí." V jakých případech lze službu Pomoc v pohybu využít? "Nabízíme jednorázové služby pro vozíčkáře, těžce chodící lidi, pro mentálně postižené, pro nevidomé i neslyšící a děti s kombinovanými vadami. Jedná se o doprovody na úřady, k lékaři, na návštěvy, sportovní i kulturní akce, ale také třeba jen na procházku." Nabízíte i jiné akce? "Organizujeme mimo jiné Help Trans víkendy pro zdravotně postižené, které jsou spojeny se zajímavým programem, výlety pro vozíčkáře či staré lidi. Spolupracujeme také se sociálními ústavy, například s domovy důchodců, a pomáháme různými akcemi oživit zdejší trochu stereotypní způsob života starších spoluobčanů." Kde získají klienti informace? "Zájemci z uvedených skupin se mohou obrátit na naše dispečinky, kde se dozvědí o službách poskytovaných v jejich městě. Současně se také sami snažíme oslovit lidi osamělé. Škála našich služeb je bohatá, to však neznamená, že bychom třeba suplovali úklidové agentury. Telefonní čísla na dispečery získá klient i na každém oblastním spolku Českého červeného kříže." Co musí zájemce učinit, aby mu služba byla poskytnuta? "Klient musí zavolat asi čtyři dny předem. Dispečer vyhledá dobrovolníka na daný termín a ten se pak už sám domluví na podrobnostech. Případné změny s ním musí klient konzultovat. Klient podepíše předem dohodu o provedení služby, v níž jsou uvedeny všechny podrobnosti. Pro nevidomé je dohoda připravena v Braillově písmu. Klient platí jen výdaje spojené s výkonem služby (vstupenky, cestovné)." S hlavní koordinátorkou projektu Help Trans Hanou Vavrečkovou hovořila Jitka Hnilicová ______________________________________________________________ ___ Kam se obrátit: MĚSTO TELEFON MĚSTO TELEFON ______________________________________________________________ ___ Praha 1 02/51 61 43 76 Písek 0362/21 31 86 Praha 2 02/24 62 56 00 Strakonice 0342/22 394 - 02/24 26 25 28 Č.Budějovice 038/731 85 20 Praha 10 02/71 74 60 28 Č.Krumlov 0337/71 15 70 Liberec 048/510 10 91 Jindř.Hradec 0331/22 443 Litoměřice 0604/66 02 90 Pelhřimov 0366/32 60 43 Kladno 0312/62 74 93 Blansko 0506/41 86 24 Kolín 0321/72 37 00 Olomouc 068/522 29 65 Tachov 0184/72 21 98 Ostrava 069/661 84 49 ______________________________________________________________ ___ # Brýle budou pomalu přepychem Pořídit si nové brýle, nebo si vyjet na Jadran? Lidé, kteří se bez nich neobejdou, vědí, o čem je řeč. Koupě slušných dioptrických brýlí přijde i na několik tisíc korun. A vůbec nemusí jít o luxusní kousky. "Prodejny s oční optikou nemůže nikdo nutit, jaké zboží a za kolik peněz mají mít v sortimentu nabídky," odpověděl tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví Otakar Černý na dotaz, zda musejí nabízet obroučky v nízké ceně pro "chudší" slabozraké. Veřejná zdravotní pojišťovna přispívá na obroučky nejvýše tři sta korun. Pro malé děti třikrát, pro školáky jednou ročně na základě předpisu očního lékaře. Paní Irena má dva kluky. Ondrovi je deset, Stáňovi dvanáct. Oba nosí brýle. "Ročně mě to stojí několik tisíc korun. Kluci nevystačí s jedněmi. Stane se, že si je zničí. Taky jim roste hlavička a obroučky se musí měnit," postěžovala si. Nedávno ji obrýlení synů stálo 4 100 korun. A to jim nepořídila nic přepychového. "Musím brát ohled na to, zda jim brýle dobře sednou. U levnějších to bývá problém," doplnila paní Irena. Za úhradu zdravotní pojišťovny se obroučky nepořídí. Jako matka chápe, že si děti musí tak trochu vybrat samy. Aby se v brýlích cítily dobře a spolužáci se jim ve škole nesmáli. Mládež od 15 let a dospělí dostanou od pojišťovny na obroučky do 160 korun jednou za tři roky. Paní Vlasta je pracující důchodkyně. Nemusí počítat každou korunku, i když jí dvougarsonka spolkne polovičku penze. Její problém je v tom, že je silně dalekozraká a zároveň silně krátkozraká. "Neustále jsem musela měnit brýle. Proto jsem obětovala dovolenou a dovolila si luxus: pořídila jsem si multifokální skla. Stálo mě to šestnáct tisíc, ale stačí mi jedny na všechno." Taková suma se nasčítala i proto, že paní Vlasta kvůli tloušťce skel dává přednost odlehčenému plastu. Už kvůli estetice. Sklo do brýlí hradí pojišťovna zhruba od 50 do 120 korun. Kdo si nepotrpí na krásu, brýle ho nemusí stát ani korunu. Chce to jen trochu času. Všude je totiž nemají. Vstříc však zákazníkům vyjdou v jedné z prodejen optiky třeba na Václavském náměstí v Praze. Tam mají obroučky pro děti a dospělé i za cenu, kterou plně hradí pojišťovna. Sami prodavači však přiznávají, že na kráse nikomu nepřidají. Marie Kudrnovská # Devět nevidomých soudců Koncem června letošního roku jmenoval britský ministr spravedlnosti devět nových soudců - ve všech případech jde o nevidomé osoby. Tento akt ukončil platnost zákona z roku 1946, který to neumožňoval. Nynější labouristická vláda premiéra Tonyho Blaira má ve svých řadách také jednoho nevidomého ministra - Davida Blunketta ve funkci ministra vnitra. ČTK # Integrace na jedničku Dvanáctiletá Andrea Klozová měla na konci školního roku radost ze samých jedniček na vysvědčení z páté třídy. A to i přesto, že si své vysvědčení ze základní školy nemohla prohlédnout. Andrea je totiž od druhé třídy nevidomá. Ve škole ovšem za ostatními dětmi nezůstává v ničem pozadu. Ředitelka Základní školy v Habarticích Dana Čemusová tvrdí, že Andrea nemá jedničky z protekce ani ze soucitu. "Nemusela jsem jí ulevovat ani v tělocviku. I přes kozu skáče naprosto suverénně. Těžko mohla dostat jinou známku z tělocviku než jedničku, když ze sportovních her pro nevidomé nosí jednu medaili za druhou," říká ředitelka Čemusová. Před pěti lety požádali manželé Klozovi ředitele Základní školy ve Frýdlantu Antonína Polčáka, zda by nemohla jejich dcera Andrea chodit se svým dvojčetem Adrianou do školy mezi zdravé děti. Kdyby jim nevyhověl, musela by Andrea navštěvovat speciální internátní školu pro nevidomé a domů by pak jezdila jen na víkend. "Nemohl jsem nikomu nic nařídit. Pozval jsem si kolegyně, zda by byly ochotné skoro nevidomou dívku učit. Dana Čemusová hned souhlasila. Samozřejmě věděla, že bude mít za stejné peníze víc práce," vzpomíná A.Polčák. V první třídě se učila Andrea číst s pomocí lupy jedním okem. Na konci druhé třídy ztratila po operaci zrak úplně. To už ale její třídní učitelka uměla Braillovo písmo a opravovala Andreiny diktáty psané na Pichtově stroji. "Dalo mi to práci. Člověk se zdravýma očima nemá tak vycvičený cit v prstech. Musela jsem se na znaky bodového písma dívat a někdy si brát na pomoc i tabulku s abecedou. Andrea naštěstí moc chyb nedělala. Čeština patří k jejím oblíbeným předmětům," uvádí D.Čemusová. Učitelka manželům Klozovým slíbila, že Andreu dovede do páté třídy a připraví ji na střední školu. Proto loni v září, když začala pracovat jako ředitelka Základní školy v Habarticích, si vzala obě sestry s sebou. A letos na konci června svůj slib splnila. Předala Andeji vysvědčení a blahopřála jí k úspěšně splněným přijímacím zkouškám na víceleté gymnázium ve Frýdlantu. Také vedení gymnázia podalo Andreji pomocnou ruku a rozhodlo, že ji zařadí do běžného studia. "Nechci tvrdit na sto procent, že se všechno povede. Bylo by ale smutné, kdybychom to s Andreou nezkusili," říká ředitel gymnázia Alois Holas. Jaroslava Kočárková # O slepecké holi trochu jinak besedovaly ke konci školního roku děti z kolešovické školy na Rakovnicku. Výborný nápad předsedy Okresní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Rakovníku Stanislava Synáka a jednatelky Libuše Dvořákové, přijet si s dětmi popovídat o nelehkém osudu nevidomých, přijali žáci šesté třídy v Kolešovicích s nečekaným zájmem. Členové Okresní odbočky SONS s sebou přinesli různé pomůcky, které nevidomým usnadňují běžný život, ukázky hraček, jaké vyrábí nevidomý syn paní Dvořákové i videozáznam jeho práce v dílně. Bylo to něco, s čím se děti dosud nesetkaly a vlastně teprve při této akci si začaly uvědomovat dosah zrakového postižení. Je jen dobře, že členové SONS takto oslovují děti, že je tím učí přátelskému vztahu a pomoci lidem, kteří to nejvíce potřebují. K.Lisová # Dík za podporu a pochopení V roce 1998 přišel Jan Příborský z Olomouce s krásnou myšlenkou, aby se nevidomí a slabozrací esperantisté z Moravy občas sešli. Nápad to byl skvělý a tak jsme se scházeli co tři měsíce, střídavě v Olomouci, Frýdku-Místku a v Havířově. Postupem času jsme ale zjistili, že pro všechny je nejsnazší a nejrychlejší doprava do Olomouce, a tak se teď scházíme jen tam. Pochopení pro tuto naši činnost jsme našli jak ve Frýdku-Místku, tak v Havířově, ale nikdo z nás nepředpokládal, jak velké podpory se nám dostane od Okresní odbočky SONS v Olomouci, jejíž předsedkyní je paní Kvěza Nejeschlebová. Již v roce 1999 pořádala tato odbočka rekondiční pobyt se zaměřením na výuku esperanta. Zajistila pro pobyt nejen krásné místo (rekreační středisko ROSTEX v Ruprechtově u Vyškova), ale hlavně skvělé lektory. Další rekondiční pobyt s tímto zaměřením se uskutečnil v srpnu 2000, letošní, tedy již třetí, trval od 30.června do 6.července. Na rekondici byli nejen esperantisté z různých míst Moravy, ale např. i z Prahy. Všechny tři rekondice byly po všech stránkách skvělé. Pochopení Okresní odbočky SONS v Olomouci pro naše schůzky však nespočívá jen v pořádání rekondičních pobytů. Na každé setkání esperantistů připraví malé překvapení, což má obvykle "na svědomí" paní Liduška Soltysiaková. Tak například na vánoční varhanní minikoncert v chrámu sv.Mořice nebo na prohlídku arcibiskupského paláce v Olomouci budeme vzpomínat stále. I když na setkávání esperantistů přijíždíme do Olomouce z různých míst Moravy (např.z Brna, Karviné, Frýdku-Místku), vždy nás všichni z Okresní odbočky SONS vítají s úsměvem jako staré známé. Hledáte-li pochopení, úsměv, kamarády, určitě je najdete v Olomouci. Pavla Bradová # Jako v pohádce proběhl rekondiční pobyt na Svratce, pořádaný v týdnu od 7. do 14.července Okresní odbočkou SONS Brno-jih. Pod vedením D.Novákové, Z.Jelínka a PaedDr.J.Novotné se jej zúčastnilo 30 frekventantů a průvodců plus tři čtyřnozí kamarádi. Rekondiční pobyt byl zaměřen na sebeobsluhu, prostorovou orientaci, psychorehabilitaci a cvičení. Výuka probíhala v dopoledních hodinách. V lekcích sebeobsluhy se frekventanti také seznámili s praktickým využitím speciálního nádobí značky TUPPERWARE, určeného pro jednoduchou a rychlou přípravu pokrmů. Odpoledne byla věnována výletům, při nichž účastníci poznávali krásy Vysočiny. Ke zlepšení fyzické kondice přispěly ranní rozcvičky a účinné masáže pana Jelínka. Bylo postaráno i o zábavu a kulturu. Bratři Klímové a pan Josef Hauser připravili několik hudebních večerů, z nichž jeden byl u táboráku. Všichni účastníci vytvořili krásné společenství v přátelské atmosféře. Marie Hradilová a Marie Mazalová # Sedm dní v Lesním zátiší Rád bych vás seznámil s rekondičním pobytem dvaceti členů jablonecké odbočky SONS. Byl bych rád, kdyby to vyznělo také jako poděkování Městskému úřadu v Jablonci nad Nisou, který nám již předtím poskytl autobus na jarní výlet, a také Katolické škole. Díky jejich laskavému příspěvku se vše mohlo uskutečnit. Prvním velkým kladem byl objednaný autobus, který nás všechny dopravil až na místo, které je dost vzdálené od hromadné dopravy. To by jinak pro některé nejen zrakově postižené účastníky byl velký problém. A tak jsme mohli pobyt začít hned naplno, bez vyčerpání z cestování. Penzion Lesní zátiší, ve kterém se pobyt konal, má opravdu výstižný název. Je obklopen lesy, které křižují dobře schůdné, ale dopravou neužívané cesty. To jsou pro zrakově postižené lidi ty nejlepší trasy na procházky, které i ve známém prostředí domova nebývají zdaleka tak přátelské. A také jsme tyto možnosti řádně využili. Jeden výlet na Pecku a druhý na Zvičinu nám daly docela zabrat. Musím zde pochválit našeho předsedu Láďu, který i přes svůj zrakový handicap nás dokázal uhlídat a usměrnit tak, že vše šťastně dopadlo. Procvičení prostorové orientace nám sice trochu zkrátila dešťová přeháňka, ale chůze podle hlasu zvukového majáčku s pomocí slepecké hole a s klapkami na očích, aby ani zbytek zraku nepomohl, ukázal naše nedostatky. Možná se to zdálo zbytkařům zbytečné, když ještě dokážou chodit bez hole, ale stačí prudké oslnění nebo prach do ještě "dobrého" oka a pak se může nacvičená schopnost orientace hodit. Vzhledem k blízkosti ZOO ve Dvoře Králové jsme pobyt chtěli spojit s její návštěvou. Pro omezené autobusové spojení bylo nutno dohodnutou prohlídku posunout. Po příchodu na autobusovou zastávku a v radostném očekávání zajímavostí v ZOO jsme si ani nevšimli, že čekáme sice hezky, ale na opačný směr. Autobus přijel včas, ale řidič neměl pochopení pro náš nejistý přesun do protisměru, a tak nám odjel. Zklamání bylo veliké. Když nám však po telefonické dohodě v ZOO přislíbili, že organizovanou prohlídku s námi opět posunou, rozhodli jsme se to zkusit znovu. Tentokrát již odpolední autobus nás do Dvora Králové skutečně dopravil a řidič ochotně u ZOO zastavil. I když byla prohlídka asi trochu zkrácena, tak i přesto stála za to. Umožnili nám pohladit a nakrmit slony a nosorožce. U nosorožců byla namístě opatrnost, protože jsou prý velmi hodní, ale lekaví, proto nejprve útočí a potom zjišťují, co se děje. Také Darwinova stanice byla zajímavá. Příjemná průvodkyně nám umožnila osahat si kostry a lebky některých živočichů a pohladit ukázky jejich srstí. Jakou má kůži živý hroznýš královský popisovat nebudu. To ať si zkusí každý sám. Nakonec jsme stihli cestu vláčkem a projížďku safari-busem, kde nám výklad řidiče přiblížil a zviditelnil svět kolem. A byl tu předposlední, tentokrát deštivý den, ale vůbec to nevadilo. Rádi jsme si odpočinuli v příjemném prostředí s obsluhou dvou mladých lidí, kteří zvládali od ranních až do večerních hodin chod tohoto malého Lesního zátiší. Máme na co vzpomínat. Díky všem, kteří se o to zasloužili. J.L. # Pozvání Obvodní odbočka SONS v Praze 4 vás zve do hotelu Evropa v Mariánských Lázních na rekreační pobyt spojený s pitnou kúrou, společnými procházkami a možností připlacení na léčebné procedury. Pobyt je buď čtrnáctidenní od 4. do 19. listopadu 2001 za 4 600,- Kč nebo týdenní od 4. do 11.listopadu 2001 za 2 400,- Kč. Zájemci se mohou hlásit u pí Mouchové přes den na pražském telefonním čísle 02/ 21 46 21 92 nebo ve večerních hodinách na tel.č. 02/ 41 72 90 53. # Novinka v pražském metru Toto sdělení je určeno všem zrakově postiženým, kteří využívají při svých cestách pražské metro. Dnem 19. července 2001 byl ve stanici Pankrác zahájen zkušební provoz přijímacího zařízení pro nevidomé určeného k dálkovému otevírání dveří. Do budoucna Dopravní podnik hlavního města Prahy totiž plánuje, že u nových souprav metra M1 a u rekonstrukcí se nebudou v období přepravního sedla dveře otevírat centrálně. Každý cestující si pro nástup dveře sám otevře tlačítkem pro místní aktivaci. Pro nástup zrakově postižených cestujících firma Apex vyvinula přijímač povelů, který se bude umisťovat na peronech stanic metra. Toto opatření se týká pouze trasy C, protože na trase A i B zatím nové soupravy metra nasazovány nebudou. Dosud je instalováno jediné zařízení na stanici Pankrác, které je ve zkušebním provozu a čeká se na uživatelské zkušenosti. Povelem č. 1 ze slepecké vysílačky se aktivuje akustický trylek, který nevidomého informuje o přítomnosti tohoto zařízení. Povelem č. 4 nevidomý oznamuje strojvedoucímu svůj úmysl nastoupit (aktivuje návěst "D" - DVEŘE - na návěstní tabuli). Zařízení nevidomého o přijetí povelu vyrozumí frází "otevírání dveří aktivováno". V případě, že tato fráze nezazní, je zařízení v poruše a strojvedoucí se o vašem úmyslu nastoupit nedoví. V případě svítící návěsti "D" je strojvedoucí povinen všechny dveře otevřít centrálně. Ve zkušebním provozu budou dveře souprav otevírány centrálně, bez ohledu na návěstní znak. Vaše uživatelské zkušenosti jsou vítány ve středisku pro odstraňování architektonických bariér SONS ČR. PN # Směrnice o autorském právu v EU Evropská směrnice o autorském právu byla přijata a publikována v oficiálním věstníku 22. června 2001. Evropská unie tak může ratifikovat smlouvy o autorských právech, které přijala roku 1996 Světová organizace duševního vlastnictví. Členské státy EU mají 18 měsíců od data publikování směrnice na to, aby začlenily její povinné části do národních legislativ. Plné znění směrnice v angličtině najdete na následující webové adrese: http://europa.eu.int/eur-lex/en/dat/2001 /l_167/l_16720010622en00100019.pdf Přestože Evropská unie nevidomých (EBU) nedosáhla toho, aby existovaly povinné výjimky pro nevidomé a slabozraké, v komentáři směrnice (č. 43) se zdůrazňuje důležitost přístupných formátů. Máme ustanovení pro povinné výjimky pro "přechodné" kopie, včetně těch, které vznikají při vytváření verzí v Braillově písmu, zvětšeném písmu nebo digitálních či audio souborů (komentář č.33 a článek 5.1.). V prvním pododstavci článku 6.4. se říká, že v případě, že nebudou uzavřeny dobrovolné dohody, členské státy musí učinit opatření, aby ti, co mají užitek z různých výjimek včetně zdravotně postižených, měli možnost tyto výjimky uplatnit i v případě opatření na technologickou ochranu. Myslím si, že máme text, který je z našeho pohledu o mnoho lepší, než by býval mohl být. EBU sehrála v tomto procesu významnou úlohu. Nyní přichází stadium zavádění směrnice na národních úrovních, v tom bude pomáhat a poskytovat poradenství Pracovní skupina EBU na autorské právo. Přestože výjimky pro zdravotně postižené nejsou povinné, naskýtá se příležitost, jak je prosadit. David Mann Předseda Pracovní skupiny EBU na autorské právo Z EBU Newsletter č. 32, červen 2001 přeložila Kateřina Šnajdrová # Charitativní centrum v Kosově Předseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, otevřel 10.července charitativní a sociální středisko v kosovském Gnjilane. Rekonstrukce objektu bývalé školy v Gnjilane stála dva miliony korun. Polovinu nákladů uhradila z vlastních zdrojů charita, polovinou se podílela česká vláda. V centru budou sídlit tři místní neziskové organizace - Asociace nevidomých a zrakově postižených, Asociace sluchově postižených a gnjilanská charita. ed # Trochu humoru od sousedů I když vítězem červnového 7.ročníku mistrovství světa ve vaření a pojídání halušek v Turecké u Banské Bystrice na Slovensku se stalo kvarteto pod vedením Banskobystričana Petra Bienského, největším překvapením bylo 4.místo českého družstva a 16.pozice týmu s jedním zdravým okem, jak o sobě s neskrývaným humorem hovoří členové Kukuk Teamu. Kuchař vítězného družstva dokázal navařit tři litry halušek s bryndzou včetně jejího nastrouhání za rekordních 6,36 minuty a byly snědeny za minutu. Rekord v rychlosti pojídání v tomto ročníku však patří Hotelu Leona z Kováčové, jehož tým snědl halušky za 48 sekund. Jediným zahraničním, a dá se říci i úspěšným konkurentem 34 slovenských družstev byli Moravané z Velkých Otrokovic. Jejich výsledný čas vaření a pojídání po započítání trestných sekund za kvalitu, tedy 13,15 minuty, byl jen o 7 setin sekundy horší, než jakého dosáhlo třetí družstvo a od druhého je dělily jen dvě sekundy. Morálním vítězem letošního šampionátu v Turecké je jednoznačně Kukuk Team, složený ze tří nevidomých a jednookého kuchaře. Ještě před začátkem soutěže Aldo Daxner doufal, že si vylepší loňské 37.místo, ale šestnácté asi nikdo z nich neočekával. "Uspěli jsme už tím, že jsme přišli mezi skvělé lidi. Chceme, aby všichni věděli, že se umíme bavit. Jsme úplně normální a vůbec nám nevadí, když nám někdo řekne například "na viděnou" nebo "no vidíš," řekl Aldo Daxner. Pro návštěvníky Turecké, kterých bylo v obci se 127 obyvateli v sobotu 9.června okolo osmi tisíc, to byla tedy veselá podívaná, obohacená o tradiční soutěž o nejtěžšího muže a nejlehčí ženu. Nejtěžší Vladimír Čupka vážil 186 kilogramů, což je o 12 kg méně než je rekord. Nejlehčí žena Eva Bělíková vážila jen 36 kg, tedy o kilo méně než dosavadní rekord. Daniel # Braillův kód Posledním módním výkřikem v zahraničí je decentní prstýnek s nenápadným vzorem, který nese Braillovým písmem zvěčněné poselství. Nyní je v módě tento kroužek darovat svému miláčkovi a tak s ním sdílet malé velké tajemství, které kromě nevidomých nemůže nikdo jiný přečíst. Prostě "in" je nést na prstě memento v reliéfu. # Varovné zjištění Téměř čtvrtina řidičů autobusů v indickém hlavním městě Dillí, kteří přispívají nemalou měrou k vysokému počtu dopravních nehod, postrádá základní znalosti pravidel silničního provozu a stovky z nich mají navíc problémy s očima. "Z 9 500 řidičů přezkoušených od začátku roku, mělo více než 23 procent zásadní mezery ve znalosti dopravních předpisů a pravidel silničního provozu," říká R.K.Parimu, šéf vládního ústavu pro výcvik řidičů. "Docela nás to zneklidnilo," dodává. Z testovaných řidičů mělo 500 špatný zrak na dálku či na blízko, 25 z nich bylo barvoslepých a u pěti se zjistilo nevratné poškození zraku. Na silnicích Dillí letos již zahynulo 800 lidí. -ich- # Historická šance Děti, mládež, dospělí, nevidomí, neslyšící, vozíčkáři, lidé po těžkých úrazech hlavy, mentálně postižení i zdraví. Pro ně všchny má dveře otevřené českobudějovické Centrum zdravotně postižených, občanské sdružení, které vzniklo před osmi lety. "Zpočátku nám šlo hlavně o to nabídnout postiženým lidem a jejich rodinným příslušníkům prostor pro společenské a sportovní aktivity. Vyvinulo se to tak, že tady máme partu lidí, kteří si navzájem pomáhají v nejrůznějších záležitostech, tréninkem počínaje přes shánění zdravotních pomůcek až po výměnu informací o zákonných nárocích na sociální příspěvky," říká Jiří Smékal, který centrum před lety doslova vydupal ze země. Začal s pronájmem pozemku v areálu Domu dětí a mládeže u Dlouhého mostu. Zbořil boudu, která tam stála, a postavil dřevěnou tělocvičnu. S tím ale centrum napořád vystačit nemohlo - každý sportovec potřebuje mít možnost někde se převléknout, osprchovat, dojít si na toaletu, sportovec na vozíčku navíc potřebuje mít tam zajištěn bezbariérový přístup. Další krok byl tedy pronájem sousední parcely od města za symbolickou částku jedné koruny za metr čtvereční. Finance, které pak centrum po troškách skládalo z různých dotací a od sponzorů, posloužily v roce 1998 k zahájení stavby budovy, kde dnes už postižení toto důležité zázemí mají. A navíc ještě malý sál, kde se dá trénovat tanec či aerobik, je možné tam uspořádat výstavu výtvarných prací členů centra a jiné podobné akce. Budova je ale jen první etapou projektu, který zahrnuje také výstavbu připojené sportovní haly. Problémem jsou, jak jinak, finance. "Na této budově nám vázne ještě přes dva miliony dluhu, na stavbu haly budeme potřebovat jedenáct milionů. Do další stavby se nepustíme, dokud tato nebude splacena. A přitom bychom ji potřebovali brzy," říká Jiří Smékal. Potřebovali by ji ze zcela speciálního důvodu. I když centrum není vysloveně zaměřeno na "pěstování rekordmanů", přesto pěkná řádka jeho svěřenců vozí medaile z mezinárodních atletických soutěží postižených. "Když jsme loni na mistrovství Evropy v Holandsku získali mimo jiné i zlatou medaili, přišli za námi komisaři s dotazem, zda bychom v Českých Budějovicích nechtěli uspořádat mistrovství světa nevidomých v příštím roce. Je to historická šance, kterou by bylo škoda nevyužít," upozorňuje Jiří Smékal. "Závody samy by se sice konaly ve Sportovní hale, ale sportovci z Austrálie a dalších vzdálených zemí budou potřebovat nějaký čas na aklimatizaci a prostor pro trénink. K tomu už naše stará tělocvična nestačí." Peníze shání centrum opravdu usilovně. Úřad města povolil umístění pokladniček ve třech supermarketech a sbírka vynesla za rok 200 000 korun. Šly hned na splátku dluhu, stejně jako půlmilionový sponzorský příspěvek od Budvaru. "Nechceme rozjíždět druhou stavbu, dokud tato budova nebude splacena a nebudeme mít ještě nějakou hromádku peněz na přístavbu haly. Požádali jsme proto město o dotaci na splacení půjčky, snad nám vyhoví. Vždyť všechno stojí na jeho pozemku a zůstane to tu jako veřejně prospěšná stavba pro lidi každého věku s jakýmkoli postižením napořád. Jsou záruky, že z centra se nemůže někdy stát restaurace, penzion nebo nějaké podobné soukromé zařízení," říká Jiří Smékal. Protože v konečné fázi bude o příspěvku rozhodovat městské zastupitelstvo, nenechal nic náhodě a všem politickým stranám rozeslal materiály s podrobným popisem činnosti a informacemi o záměrech centra, aby jejich zastupitelé skutečně dobře věděli, o čem budou hlasovat. Centrum zdravotně postižených má ideální polohu: nedaleko středu města, na dosah městské dopravy, dá se z něj vyjet na cyklistickou stezku kolem řeky a sportovci mohou využívat malé hřiště v areálu sousedního Domu dětí a mládeže. To je také jeden z důvodů, proč je na ně dnes napojeno přes 500 nejen handicapovaných lidí - ale jistě ne ten nejdůležitější. "Postižený člověk, zvlášť když je to po nějakém úrazu v průběhu života, se často brzy ocitne v jakémsi vakuu - postupně ztrácí přátele a známé, kteří s ním najednou jaksi Ýnemají o čem povídatÝ. A je hrozně důležité, aby zase někam patřil a měl motivaci rozvíjet schopnosti, které má. Mnozí u nás dokonce i objeví schopnosti, o nichž dřív ani nevěděli," vysvětluje Jiří Smékal. Nejde tedy skutečně jen o rekordy, ale cílevědomost trenérů a úsilí handicapovaných sportovců se zákonitě nějak projevit musí. Patnáctiletá nevidomá Radka Houšková nedávno na mistrovství republiky zrakově postižených docílila dvou rekordů, Vladimír Votruba obhájil svůj titul z loňska. Další vyjíždějí do zahraničí obhajovat svá umístění v mezinárodních závodech a koneckonců v paměti jsou stále i dvě medaile sportovců českobudějovického Centra zdravotně postižených z olympijských her v australském Sydney. Profesionální zaměstnanci jsou v centru jen tři, zato se kolem něj utvořil široký okruh spolupracovníků a dobrovolníků. Přátelé a rodinní příslušníci postižených pomáhají při sportování jako traséři či rozhodčí, s centrem spolupracuje ortoped a psychoterapeutka, manželka jednoho z členů, pocházející z Jihoafrické republiky, zdarma vyučuje angličtinu. Vzorně podle Jiřího Smékala s centrem spolupracuje mezinárodní škola z Hluboké nad Vltavou - studenti dělají handicapovaným partnery při společenském tanci a každoročně připraví vystoupení, které předvedou v kulturním domě Vltava, kromě toho také pomáhají dětem s placením příspěvků. Na praxi do centra přicházejí studentky střední zdravotní školy i zdravotně sociální fakulty. Je to pro ně ideální praxe, protože se tady setkají s různými druhy a stupni postižení. Není divu, že k žádosti o dotaci z úřadu města mohli pracovníci centra přiložit i řadu doporučení: od Speciální školy pro sluchově postižené, Tyfloservisu, Speciálního pedagogického centra při MŠ pro zrakově postižené, Českého červeného kříže a dalších institucí. A také od psycholožky: "Je to ojedinělé specifické pracoviště (i historicky) všestranné pomoci v republice... plně akceptující specifika zdravotně postiženého, kterému vrací často ztracenou chuť do života..." Pomoc si centrum zaslouží i proto, že na ni nečeká s rukama v klíně. Jiří Smékal neúnavně vyhledává a oslovuje potenciální sponzory, hledá pomoc u politiků i nadací včetně zahraničních. Snad se tedy podaří nepropást onu historickou šanci na pořádání mistrovství světa zrakově postižených v Českých Budějovicích. I to by byla propagace města v zahraničí - a ne ledajaká. Blanka Pirnosová # Zlato a stříbro z Wolfenu Oddíl zrakově postižených kuželkářů SKK-ZP Rokycany se zúčastnil ve dnech 1. - 3.června 2001 mezinárodního turnaje ve Wolfenu. Velmi hezkého umístění dosáhl Jaroslav Auinger výkonem 506 kuželek v kategorii B1 - první místo a zlatá medaile. V kategorii B2 obsadil čtvrté místo Václav Fair výkonem 513 kuželek a Vilém Červenka šesté místo s 476 kuželkami. V kategorii B3 na čtvrtém místě skončil Jan Hrabák výkonem 519 kuželek a pátou příčku obsadil rovněž náš hráč Jan Kemeny se 490 kuželkami. V družstvech zvítězilo domácí mužstvo výkonem 2 535 kuželek. Druhé a stříbrné místo patří našemu oddílu SKK-ZP Rokycany výkonem 2 504 kuželky. Musím ale podotknout, že výsledky všech družstev i jednotlivců oproti loňskému roku byly ovlivněny novou náhozovou dráhou. Lubomír Pohořelý # Showdownový turnaj v Olomouci V sobotu 23.června se v prostorách SONS Olomouc uskutečnil turnaj mužů v showdownu. Kromě hráčů z Ústí nad Labem se na této akci představili zástupci všech ostatních oddílů z celé naší republiky, a to převážně v nejsilnějších sestavách. V závěrečných bojích o umístění na pomyslných stupních vítězů se utkali čtyři hráči, kteří již tradičně patří k naší špičce - ze čtvrtfinále A - Luboš Zajíc a Ladislav Rada z TJ Zora Praha a ze čtvrtfinále B následně Jan Hegr a Petr Bayer, oba z SK Tyflosport Praha. Oba semifinálové zápasy byly velmi vyrovnané a štěstí se v obou případech přiklonilo k zástupcům SK Tyflosport - v prvním utkání zvítězil Petr Bayer nad Lubošem Zajícem ve dvou setech 15:13 a 12:10, ve druhém porazil Jan Hegr Ladislava Radu rovněž ve dvou setech v poměru 12:7 a 11:9. V souboji o třetí místo poté vyhrál L.Zajíc nad L.Radou ve dvou setech 11:4 a 11:7. Celkové vítězství v tomto turnaji si odvezl Jan Hegr, který ve finálovém boji porazil svého oddílového kolegu Petra Bayera ve dvou setech 11:9 a 11:5. Milan Kipeť # Zkoušeli potápění Pro první zrakově postižené zájemce uspořádala počátkem července jablonecká společnost D.E.A.W.S. kurs potápění. (Obdobně se mohli s pohybem pod vodou seznámit zrakově postižení zájemci už v Praze, v Plzni, v Hradci Králové i na některých rekondičních pobytech.) "Bylo to i pro nás něco nového. Praktické potápění nevidomých v libereckém bazénu trvalo jedenapůl hodiny, předchozí teoretická příprava o hodinu déle," vysvětlil jednatel Jaroslav Kočárník. Dodal, že nápad vzešel od Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Zrakově postižení lidé se pod vodou dorozumívali jen smluvenými hmatovými signály. Tento kurs v Liberci ještě zopakují. sž # Turisté na Chodsku Vedoucí základní turistiky TJ Zora připravili pro své členy a hosty krásný prodloužený červencový víkend v Domažlicích. Náročná příprava akce přinesla své ovoce. Pět dnů putování po chodském kraji dalo radost i poučení sedmnácti přihlášeným turistům. Trasy od 6 do 23 kilometrů byly rozděleny podle výkonnosti. Ubytování bylo zajištěno v Domažlicích, odkud jsme každý den ráno vycházeli do krásného kraje, kudy kdysi kráčeli Chodové, strážci našich hranic. Za pět dnů jsme prošli Klenčí, Trhanov, Újezd, Vavřineček, Čerchov a Výhledy s památníkem J.Š.Baara. Velký dojem na nás udělal chodský hrad, coby dominanta celého kraje. Bylo toho mnohem více, ale to si musí prožít každý sám na vlastní uši a nohy. Jen ten, kdo najde odvahu ujít nějaký ten kilometr, pozná nádheru naší země, kterou se naučí vnímat, i když mu oči neslouží. Staleté lípy s hejny ptáčků zpěváčků v korunách s opojnou vůní i zurčící potůčky promluví svou řečí, které porozumí každý. Také jsme se vykoupali v rybníku Babylon, díky obětavosti paní H.Odehnalové a pana K.Nováka, který prošel celou naši trasu, aby nám ji mohl pak přesně popsat. Kromě poznávání přírody a památek zjistíte, že turistika je lék na všechny neduhy. Mnozí zde najdou svou druhou rodinu. Zapomenete na nemoci i na hádky a život bude jen samé svátky. To však musíte zkusit a poznat sami. Mně turistika vrátila zdraví, našla přátele a potřebnou seberealizaci. Tak jen se odhodlejte ujít pár kilometrů a bude vám určitě fajn jako mně. Eva Brejchová # Mistrovství ZP šachistů v Olomouci Šachové mistrovství zrakově postižených jednotlivců na rok 2001 se tentokrát hrálo v areálu Fakulty tělesné kultury a sportu olomoucné univerzity od 8. do 17.července 2001. Ubytování, hrací místnost a příležitosti k dobrému stravování byly blízko konečné stanice tramvaje v Neředíně. Je to místo snad nejvýše položené z celé Olomouce a nemohla by se tedy opakovat záplava, která tento turnaj přerušila v roce 1997. Startovní listina doznala dvě velké změny: pro nemoc se omluvili Radek Řehořek a Jaroslav Bém, oba z klubu Šachy Víchová. Tato okolnost snížila úroveň turnaje, protože tito hráči by rozšířili počet těch, kteří by bojovali o přední umístění. Dvanáct hráčů bojovalo velmi urputně, ale jen o 2. až 12.místo. Na prvním se od začátku usadil Jaroslav Olšar z Baníku Ostrava a se stoprocentním výsledkem se stal přeborníkem. Jeho osobní koeficient 2293 natolik převyšoval kvalifikaci ostatních hráčů, že by mohl něco ztratit jen po hrubé chybě. Na druhém a třetím místě skončili zástupci Zory Praha Petr Kopřiva a Jan Kalík se 7,5 body. Čtvrtý byl Josef Šereda ze Sokola Vracov, který uhrál 7 bodů. Páté a poslední postupové místo si vybojoval Pavel Šrubař z Rokycan se 6,5 body. S odstupem 1,5 bodu následovala tlačenice a za ní zase s úctyhodným odstupem poslední tři. Turnaj to byl zdařilý a to zásluhou rozhodčího ing.Mirka Kopeckého z Olomouce a již osvědčeného ředitele šachových turnajů Zdeňka Pavlíčka. JH # Zora v ráji Ptáte-li se, jaká Zora a v jakém ráji, rád podám vysvětlení. Klub českých turistů při TJ Zora uspořádal v červenci pro své členy týdenní hvězdicový pobyt v Českém ráji. Jelikož o toto kouzelné místo naší vlasti byl velký zájem, byli jsme ubytováni ve dvou skupinách, jedna v motelu Olymp, druhá ve 3 km vzdáleném lyžařském areálu v Lomnici nad Popelkou. Výchozím bodem bylo Husovo náměstí, odtud jsme společně vyráželi na celodenní výlety, obtěžkáni tlumoky s dostatečným množstvím tekutin, lehké svačinky, ale hlavně vybaveni pláštěnkami do nepohody. I když nám počasí občas udělalo zmatky v našich plánech, dobrá nálada v této partě nikdy nechyběla. Nebudu vás příliš unavovat výčtem jednotlivých akcí, ale pro světa znalé bych se rád ve zkratce přece jen u některých pozastavil. První významnou zastávkou byl vrch Tábor (678 m/nm), známé poutní místo s barokním kostelem z roku 1704. Sem se lze dostat z Lomnice Křížovou cestou se třinácti kapličkami s výjevy Ježíšovy cesty. Další velice zajímavou akcí byl výlet Riegerovou stezkou ze Spálova do Semil. Cesta vedla malebným údolím Jizery, skalnatými soutěskami, kdy některé chodníčky byly zakotveny a zavěšeny ve skalách. Z těchto míst byl opravdu nádherný pohled na tuto romantickou krajinu. Neméně zajímavý výlet byl do Borku a Rovenska pod Troskami. Cesta mezi těmito dvěma městečky vedla boreckými skalami s mnoha kouzelnými zákoutími a vyhlídkami na protější hrad Trosky. V Rovensku jsme navštívili kostel sv. Václava ze 14. století. Velký zájem v nás vzbudila dřevěná zvonice z roku 1629. Jsou zde zavěšeny tzv. rebelantské zvony, avšak srdcem vzhůru. Jsou tři, největší váží 2400 kg a jeho výška i průměr činí 129 cm. Při významných obřadech se na ně zvoní souhrou rytmického šlapání čtyř zvoníků. V městečku se také nachází velice pěkně upravená novorenesanční radnice z roku 1803. Dalším objektem našeho zájmu byl Kumburk, ležící v nadmořské výšce 642 m. Jedná se o zříceninu gotického hradu ze 14. století, od roku 1658 však pobořeného. Lákavou nabídkou na pěkný výlet jsou Trosky. Jde o vulkanické podloží s pozůstatky středověkého hradu se dvěma věžemi - Pannou a Babou, mezi nimiž kdysi stál palác. Hrad však zpustl za třicetileté války. Stranou našeho zájmu nezůstal ani Bradlec, gotický hrad ze 14.století v nadmořské výšce 550 m, Allainova věž - novogotická vyhlídková věž z roku 1862, původně postavená jako 13 metrů vysoký myslivecký posed, v nadmořské výšce 542 m. Mohl bych tu jmenovat také Jilemnici, Zlatou stezku Českého ráje, Smetanovu vyhlídku, Babylon a další. Tím, že část výpravy byla ubytována v lyžařském areálu, nechali se někteří z nás zlákat možností výstupu alespoň na jeden ze tří skokanských můstků. 333 schodů nahoru a 72 m vysoká věž byla pro nás nevšedním zážitkem. Na závěr bych rád poděkoval organizátorům celé akce, hlavně panu Motyčkovi, který zastoupil onemocnělého M. Šmída, samozřejmě dík také patří panu Černému a neutuchající organizační schopnosti Karla Nováka. Zbývá jen dodat, že všech 21 účastníků se vracelo domů s pocitem příjemně strávené dovolené. Emil Miklóš