Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 11 červen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Zmatky nejen kolem násilí
Odešel varhaník evropské úrovně
Naše Velikonoce
Malé měsíční zauvažování červnové, aneb Hned po hokeji třešně?
Změny odečitatelných položek u daní z příjmů
Opět v Krakovské
Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných veřejnosti (Dokončení)
Buňky řízené tranzistorem
Senioři dostanou nálepky na hole
7. mezinárodní knižní veletrh "Svět knihy 2001"
Oslavil narození vnučky ziskem poháru
ZLENICE 2001
Dvojnásobný úspěch Moravanů
Dvakrát v Opavě
V Luhačovicích o tituly
Tři miniportréty mistrů republiky
Již podvacáté
Pozvánka na Dny zdravotně postižených VIVAT VITA 2001
Oznámení
Sdělení

Zmatky nejen kolem násilí

Když jsem se začal systematičtěji zajímat o podmínky
nevidomých k životu, vzpomínám si, kolik věcí mě tehdy
překvapilo. A ostatně dodnes překvapuje; tak například fakt,
že jen nepatrný zlomek nevidomých ve svém každodenním životě
využívá služeb asistenta či asistentky, téměř nikdo nechodí na
pravidelné lékařské kontroly s ušima a málokdo spolehlivě
rozezná křik sojky od prozpěvování kosa. Naopak se skoro každý
"dívá" na televizi, navštívil jednou či párkrát Matějskou pouť
a velké oblibě se těší cestování vlakem. Zvláštní...
Ovšem od té doby jsem leccos pochopil, třeba že nalézt si
asistenta či asistentku není jen tak, přestože v současném
státním sociálním systému máte nárok skoro na vše, ale právě
na to základní ne, úzkostlivá péče o sluch může vést k
přecitlivělosti (stejně jako úzkostlivé vyhýbání se zimě vede
časem k zimomřivosti) a kromě zpívání ptáků je toho ještě
tolik ke slyšení! Chápu už také, že při sledování televize
jsou nejoblíbenější dokumentární a zpravodajské pořady, a i
přesto, že nemohu najít žádný racionální důvod na oblibě
Matějské pouti a projíždění vlakem, k něčemu se vám přece
přiznám; zrovna tuhle jsem si říkal, že bych měl na "Matěje"
zase jednou zajít - a vlakem jezdím taky docela rád.
Ale jedna věc mi přece spát nedá. Žijeme v době, o níž je
moderní říkat, že nahrává lumpům, podvodníkům a tunelářům.
Nemohu se k tomu kompetentně vyjádřit, neboť lumpa na první
pohled nikdy nepoznám, s vodníkama (natož PODvodníkama!) se
zásadně nestýkám a v tunelu si portmonku s výplatou raději
přidržím. Přesto na tom asi něco bude, vždyť v masmédiích se
nemluví o ničem jiném. V tom případě mě ovšem znepokojuje, jak
snadným cílem je pro všechnu tu lůzu a chátru nevidomý člověk,
jak snadnou kořistí mohou být jeho peníze, mobil, doklady či
prošívaná zimní bunda.
Přesto se zdá, že tento typ násilí není zase až tak běžný,
ale opravdu není? Co když je to třeba tak jako u znásilněných
žen, které se stydí svou "nehodu" přiznat? Řeknete si, proč by
se měl člověk za něco takového stydět? Ovšem nenechte se
mýlit, ani nevidomému nemusí být vždy příjemné, jestliže je
nucen veřejně deklarovat, jak snadným cílem byl pro vysmátou
partičku adolescentů či zamindrákovaného nýmanda řešícího si
svůj problém buzerováním bezbranných.
Ačkoliv nejsem psycholog, myslím, že jeden psychologický
aspekt tu může vysledovat i naprostý laik. Přiznejme si, že je
nám jaksi žinantní obrat pětileté dítě na ulici o jeho hračku
a dívat se pak, jak si s ní hraje naše Zuzanka. Když už budu
chtít tímto ne zcela tradičním způsobem svou Zuzanku
obdarovat, půjdu do krámu, obhlédnu terén, vyberu takovou,
která se mi pohodlně vejde do kapsy a pokusím se ji pronést
nepozorovaně ven. Při pohledu na hrající si dítě mě pak může
hřát vědomí, že ani zazobaný kapitalista se všemi svými
kamerami a elektronickými brankami (prodávající ostatně hračky
pro děti za nekřesťanské ceny) nebyl dostatečně dlouhý na můj
smysl pro šikovnost. A za to přece není třeba se stydět, no
ne?! Ve středověku dokonce při soubojích, jimiž se řešila čest
dotčeného a právo udavače na své tvrzení, panovala až
hysterická snaha o rovné podmínky - stejné pistole, stejný
meč, sekundanty v případě nutnosti dodá protivník a žádná
zákeřnost, sejdeme se pěkně přesně v šest na Špitálském poli,
kde nás nebude nikdo rušit.
Tvrdím, že něco z této čestnosti našich předků zůstalo
(snad) i v nás, že přirozenější přece jen je nevidomému spíše
pomoci, než mu od čehosi odpomoci. Okrást nevidomého je
křiklavé, znepokojivě nestydaté, dokonce bych se odvážil
tvrdit, že "konsenzuálně nemorální", protože co je opravdu
NEMORÁLNÍ, na tom se obvykle lidé v počtu vyšším jak jeden
neshodnou.
Svět by byl ale příliš černobílý a fádní, kdyby bylo
všechno tak snadné. Proto se najdou tací, kteří nás donutí o
těchto věcech minimálně přemýšlet, sednout k počítači a napsat
tento či podobný článek. Co si totiž myslet o situacích, kdy k
nevidomé telefonující dívce přistoupí prostě "někdo", mlčky jí
vytáhne telefonní kartu z automatu a poté se nevzrušeně,
klidně a spořádaně odporoučí? A co si myslet o muži, který
vyhrožuje nevidomému blížícímu se s bílou holí k jeho na
chodníku zaparkovanému autu, že doslova "uvidí", jestliže se
jeho plechového miláčka byť jen lehce dotkne? To jsou naprosto
reálné historky, konkrétně tyto dvě se staly lidem mně velmi
blízkým, historky, které jsou jakoby z jiného světa, které se
dají spíše jen vyprávět než podnikat cokoliv pro to, aby k nim
pokud možno nedocházelo.
Představte si nevidomou oběť takové situace u policejního
výslechu:
Dotaz: "Kolik impulsů vám v okamžiku odcizení zbývalo na
kartě?"
Odpověď: "Nevím, na displej telefonního automatu nevidím."
Dotaz: "Jak karta vypadala?"
Odpověď: "Nevím, kartu si nemohu prohlédnout..."
Dotaz? "A jak tedy alespoň vypadal ten člověk, který vám kartu
uzmul?"
Odpověď: "Byl z něho cítit kouř..."
Dotaz: "Muž? Žena?"
Odpověď: "Parfém jsem necítila..."
Dotaz: "A vy, pane, jaké to bylo auto, barva, typ, poznávací
značka?"
Odpověď: "Myslím, že na to vám uspokojivě odpovědět
nedokážu..."
Dotaz: "A podle čeho tedy máme pachatele hledat, aha?"
Zřejmě by to příliš nikam nevedlo, proto se podobné
historky udržují mezi nevidomými spíše jako jistý "folklór" a
na policii jde dotčený, až když mu definitivně prasknou nervy.
Přesně před rokem jsem dosti nepochopitelným způsobem
přišel na autobusovém nádraží v Brně o všechny doklady, ovšem
nepřejte si slyšet, co jsem si na svou adresu musel
vyslechnout v okamžiku, kdy jsem se na policejní stanici ve
vteřině nedokázal jednoznačně rozhodnout, zda jsem doklady
ztratil nebo mi je někdo ukradl. Když jsem při sametové
revoluci rozdával po Praze tehdy ještě protistátní letáky,
radil mi jeden přítel, abych při případném zatčení na vše
odpovídal, že "si nepamatuji", že je to tak nejbezpečnější a
nikdo mi nemůže nic dokázat. Tady jsem to ovšem použít nemohl,
nemohl jsem si dost dobře "nepamatovat", zda mi někdo doklady
ukradl nebo jsem je ztratil. Policista pro mé váhání neměl
pochopení, tak jsem se rozhodl čistě ekonomicky; krádež je
zdarma, ztráta je za padesát.
"Ukradl," povídám. "A jak to víte?" na to on. "A jak mám
vědět, že jsem je ztratil?" povídám opět já.
Má snaha o skutečně pravdivé vylíčení situace mu zjevně
neimponovala, neumím si proto už vůbec představit, že bych se
podobnému "orgánu" snažil vysvětlit, že ačkoliv jsem s oním
mužem mluvil, téměř se ho dotýkal, telefonní kartu jsem nosil
měsíc u sebe a považuji se za průměrně inteligentního jedince,
přesto nevím jak dotyčný vypadal, co měl na sobě, zda byl jeho
úsměv křivý či potměšilý, zda byla karta žlutá či zelená - a
vůbec, jak to, že si na své věci nedávám pozor, když nevidím?!
Na druhou stranu bych nerad, aby vznikl mylný dojem, že
nevidomý člověk nikdy netuší, zda je to či ono hnědé nebo
červené, co na sobě nosí jeho přátelé a kolik mu, alespoň
přibližně, zbývá impulsů na telefonní kartě. Pochopitelně, že
to obvykle ví, nežije ve vzduchoprázdnu, koneckonců už na
začátku tohoto příspěvku jsem se zmínil o tom, kolik
nevidomých sleduje televizi; že ji nevidí ještě neznamená, že
ji ani neslyší. Že nevidí barvu své košile neznamená, že neví,
jaká košile je. Ale i když vidíte dobře, jste občas přistiženi
při naprosto fatálních nevědomostech, ostatně opět posloužím
dvěma skutečnými historkami ze svého života.
Kdysi jsem se před svými přáteli odvážil tvrdit, že "cosi",
nepamatuji se už přesně co, znám JAKO SVÉ BOTY. Chvilku na to
jsem ucítil zezadu nepříjemný tah v krční páteři, to jak se mi
kdosi snažil násilím zvednout hlavu, volaje: "Nedívej se dolů
a podrobně nám zkus své boty popsat!" Jistě, barvu jsem
dohromady dal, s typem tkaniček a počtem otvorů na ně to už
bylo o poznání horší.
Ještě zdaleka tristnější případ se mi ovšem stal o pár let
později na nádraží v Teplicích v Čechách, kde jsem, ačkoliv se
mi to obvykle nestává, zapomněl kód od svého zavazadlového
sejfu, přitom můj vlak už brzdil ve stanici. Pádil jsem do
nádražní kanceláře a vychrlil na tamní zřízenkyni svůj
problém. Obratem jsem obdržel jakýsi formulář, jež bylo třeba
vyplnit, podepsat, ověřit - a mohlo se jet. Mohlo, ovšem
pochopitelně nikoliv tímto vlakem.
"Prosím vás," povídám, "můj vlak už je tady... Nešlo by to
nějak rychleji?" Zřízenkyně se chápavě usmála nad mou
bezradností a dala mi poslední šanci: "Dobrá, tak mi tu tašku
alespoň popište. Jakou měla barvu?" Bůh mě netrestej, ale já
opravdu nebyl schopen verbálně popsat barvu svého zavazadla.
Když z toho vylezlo cosi jako kafebraundozelena, nechal jsem
toho a vyhrkl, že na boku měla nápis "Czechoslovakia". To mě
tehdy zachránilo, jinak bych možná dodnes "seděl" za pokus
krádeže na spolucestujícím.
Později (už jako nevidomý)jsem udělal pozoruhodnou
zkušenost,
totiž že dva vidící lidé jsou schopni popsat mi barvu
konkrétní věci tak přesně, že má případný "corpus delicti"
barvy vlastně tři; první, kterou mi popsal jeden, druhou,
kterou mi popsal druhý a třetí, kterou jsem si z toho zmatku
snažil vytvořit a představit sám. Chápu to, vždyť i na mé
historce s uzamčeným zavazadlem je cosi objektivního, neboť
jsem poté tašku předložil k "ohledání" svým naprosto
nezaujatým přátelům, a budiž k mé cti řečeno, že jsme se při
snaze rozumně a srozumitelně formulovat její barvu vskutku
hodně zasmáli. Řada věcí barvu prostě nemá, i když se zdá, že
jo. Zmatky v tom mají i vidící, natož pak nevidomí, že?

Radek
Seifert

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 11 červen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Zmatky nejen kolem násilí
Odešel varhaník evropské úrovně
Naše Velikonoce
Malé měsíční zauvažování červnové, aneb Hned po hokeji třešně?
Změny odečitatelných položek u daní z příjmu
Opět v Krakovské
Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných
veřejnosti (dokončení)
Buňky řízené tranzistorem
Senioři dostanou nálepky na hole
7. mezinárodní knižní veletrh "Svět knihy 2001"
Skutek neutek
Oslavil narození vnučky ziskem poháru
ZLENICE 2001
Dvojnásobný úspěch Moravanů
Dvakrát v Opavě
V Luhačovicích o tituly
Tři miniportréty mistrů republiky
Již podvacáté
Pozvánka na "Dny zrakově postižených VIVAT VITA 2001"
Oznámení
Sdělení

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.