Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 5 březen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

# Zprávy ze SZdP v ČR
# Osobnost Jána Jesenského
# Kdo byl Josef Zeman
# Deset let činnosti
# Klub držitelů vodicích psů informuje
# Zákonná úprava mzdy
# Malé měsíční zauvažování březnové, tedy internetové
# Mikročip časem vrátí nevidomým zrak
# Život s bílou holí
# Z nabídky rekondičních pobytů
# Centrum služeb Domažlice nabízí
# K článku "Jaký mobil?"
# Baterie: Provozní a pohotovostní doba - čím delší jsou tyto
# Displej: Čím je displej větší, tím více poskytuje řádků a
# Signalizace: Vibrační vyzvánění - může nevidomému nahrazovat
# Odolnost: Nejvhodnější je, chybí-li telefonu všelijaká
# Další funkce: Dualita - pro lepší využití pokrytí signálem
# Menu a ovládací prvky: Čím je menu jednodušší a logičtější,
# Z aktivit šlechtičny
# Turnovské muzeum i pro nevidomé
# Rotariáni předali výtěžek koncertu
# Dovolená v Tunisku
# Opožděná gratulace
# Přebor Prahy v showdownu jednotlivců

# Život s bílou holí

Nejsem televizní maniak, většinou sleduji pouze
dokumentární pořady. K těm dobrým patřil pětadvacetiminutový
pořad podle scénáře Bronislavy Janečkové v režii Aleše Sobotky
"Život s bílou holí" z cyklu "Bleděmodrý svět", který Česká
televize vysílala
na prvním programu v neděli 4.února v 15 hodin.
Pravdivě a bez zbytečných emocí mohl divák nahlédnout do
života tří zrakově postižených klientů Pobytového
rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé
Dědina v Praze, jehož ředitelka Mgr.Marie Schifferová
vysvětlila televizním divákům jeho význam a citlivě,
nenásilnou formou glosovala "zpovědi" jednotlivých klientů.
O svém životě se zrakovým postižením a o úloze střediska v
něm postupně vypovídali pan Jan Jung, pan Michal Simon a paní
Eliška Polanská.
"S tímto handicapem se na sto procent smířit nedá. Ale žít
se s ním dá," říká nevidomý Jan Jung.
"Z běžného života se člověk náhle octne dost hluboko, takže
se všechno musí učit znovu," vzpomíná nad hrnčířským kruhem
paní Eliška.
"Díky tomu, že nevidím, jsem v životě potkal lidi, s nimiž
bych se jako zdravý asi nikdy nepotkal. Svůj handicap jsem tak
dostal vynahrazen měrou víc než bohatou," svěřil se Michal
Simon.
Kromě tří hlavních protagonistů kamera představí divákům
budovu rehabilitačního střediska Dědina a jeho ředitelku
Mgr.Marii Schifferovou: "Všichni společně se snažíme
postiženého člověka ovlivnit tak, aby naše služba byla službou
sociální intervence. To znamená, že člověk, který je na
začátku nové cesty - něco se naučit - se musí nejprve naučit
se svým postižením žít, získat zde novou kvalifikaci, vrátit
se domů a znovu se zařadit zpět do života společnosti."
Její úvodní slova doplňují pohledy do učebny na výuku čtení
Braillova písma, psaní na kancelářském stroji, na práci s
počítačem s hlasovým výstupem, i na sebeobsluhu v kuchyňce.
"Psychický stav později osleplých, kteří k nám do střediska
přicházejí, opravdu není dobrý," pokračuje ředitelka
Schifferová. "Je to obrovská změna, která pro ně v životě
nastává."
Jan Jung navštěvuje 3.ročník Obchodní akademie pro zrakově
postiženou mládež v Butovicích. "Nedá se říci, že by mě to
nějak zvlášť bavilo, ale je to životní nutnost," konstatuje.
"Bez vzdělání a obzvlášť bez maturity se v dnešní době člověk
neobejde."
"Potíže se zrakem jsem měl od mládí, po druhé operaci jsem
viděl. Naděje byla velká, ale bylo mi řečeno, že se to může
rychle zhoršit," vypráví Jan Jung.
"Pan Jung k nám přišel z malé vesničky z jižních Čech.
Tento mladý muž do doby svého dospívání viděl, potom začalo
docházet ke změnám a několik let trvalo, než se odhodlal sám
se sebou něco udělat. Má obrovskou vůli na sobě pracovat,"
říká o něm ředitelka.
"Do svých šestadvaceti let jsem žil u rodičů a sem jsem
přišel proto, že můj zdravotní stav ohledně vidění se natolik
zhoršil, že jsem zůstal odkázán už jenom na rodiče, a tento
stav mi absolutně nevyhovoval," svěřuje se Jan Jung během
jízdy autobusem na Dědinu. "Autobusem jezdím docela rád,
raději než vlakem nebo jinými dopravními prostředky. Orientuji
se podle zatáček, podle podloží silnice, zvuky jsou pro mě
nejdůležitější," vysvětluje.
Další se "zpovídá" Michal Simon z Olomouce. "Když jsem se
narodil - o dva měsíce dříve - nebyl jsem schopný sám dýchat,
a musili mě dát do inkubátoru, kde došlo ke spálení sítnice.
Takže vlastně nevidím odmalička," popisuje svou zdravotní
situaci. "Hromada lidí se vás zeptá - a nevadí vám to, že
nevidíte? A já říkám ne, protože já, díky tomu, že nevidím,
jsem potkal takové lidi, které bych jinak nepotkal."
Před kamerou ochotně pouští zvukovou ukázku pásma o vyšší
odborné škole sociální a teologické, kterou v Olomouci
navštěvuje. Její zástupce, bratr Jindřich Slabý, v pásmu
odpovídá na jeho otázky ohledně vzniku a poslání této školy.
"Michal Simon je mladý muž, který je nesmírně dynamický,"
říká na vysvětlenou ředitelka Schifferová. "Má úžasné
vědomosti co se týká historie a také má obrovské množství
zájmů. Pohybuje se v různých společenstvích, kde svých
znalostí dovede využívat."
Následuje ukázka z prohlídky města Olomouce s odborným
historickým výkladem pana Simona.
Jako poslední rozvíjí před kamerou své životní osudy paní
Eliška Polanská z Krucemburku. "Od pěti let mám diabetes a
přibývající léta přinášela další zdravotní komplikace, mezi
něž patří i úplná nebo částečná ztráta zraku - mě se týkala
ztráta částečná. Mým prvním dojmem byla hrozná beznaděj, co
bude dál, najednou i obyčejné věci začaly být problémem.
Vždycky jsem ráda četla, a najednou jsem nepřečetla vůbec nic.
Po půl roce stráveném v nemocnici se mi narodila Adélka, která
mi dodávala a dodává sílu, abych všechno zvládla," vyznala se
paní Polanská.
Ředitelka Dědiny doplňuje: "Paní Eliška k nám přišla v
době, kdy jí v podstatě skončila mateřská dovolená a jako
diabetičce se jí po porodu zhoršilo vidění - téměř neviděla.
Chtěla se naučit jednak se svým postižením žít a jednak
potřebovala získat novou kvalifikaci. Byla vyučená prodavačka
a bylo jasné, že tuto profesi jako prakticky nevidomá nemůže
vykonávat. Dohodli jsme se, že se bude rekvalifikovat v
keramické dílně a myslím si, že to byla šťastná volba."
Paní Eliška zručně předvádí práci s hlínou na hrnčířském
kruhu. "Já už bych sama bez pomoci Dědiny zaměstnání nenašla,
což znamenalo začít sama podnikat. I to je dost velký problém,
pustit se do toho všeho - zařídit si dílnu, obstarat všechno,
aby to bylo "papírově" v pořádku. Myslím, že Dědina je pro
nás, zrakově postižené, velice důležitá, protože bez ní bychom
asi těžko našli nějaké uplatnění," dodává paní Eliška, a
protože během řeči jí ruce nezahálejí, vytočily a zformovaly
mezitím na hrnčířském kruhu úhledný džbáneček.
"Naše klienty učíme ve třech skupinách," říká
Mgr.Schifferová. "Jednak jsou to úplné základy "žití" se
zrakovým postižením, to je sociální rehabilitace. Další části
říkáme pracovní rehabilitace a následně rekvalifikace. V
sociální rehabilitaci jde o základní věci: naučit se sám
pohybovat s bílou holí, naučit se všechny sebeobslužné
činnosti. Na to navazuje pracovní rehabilitace, což je období,
kdy klienti chodí do našich dílen jako do dílen
ergoterapeutických. Zde testujeme jejich zbytkový potenciál
jednak prakticky, jednak formou psychologického testu. Potom
se domlouváme, který typ rekvalifikace by byl pro toho kterého
klienta nejvhodnější, a také, zda se ve svém bydlišti pracovně
uplatní. Nemělo by smysl, aby se klient rekvalifikoval na
nějakou práci, jejíž praktické uplatnění by ve své oblasti
nezískal. Pak už následuje rekvalifikace, kterou děláme ve
spolupráci s úřady práce."
Divák může nahlédnout do dílny, kde se pletou košíky, do
třídy s výukou cizích jazyků, do tkalcovské dílny i přihlížet
masáži.
"Člověk, který později oslepne," pokračuje ředitelka, "si
stokrát denně uvědomí, že různé dovednosti, opravdu jednoduché
věci, které dříve dělal určitým způsobem, musí nyní dělat
jinak a přitom stokrát denně narazí na něco, co ho
pochopitelně vyvádí často z míry. Podle povahy se to u každého
člověka projeví jinak - u někoho depresí, u jiného třeba
agresivitou. Pro nás je úspěchem, když člověk, který projde
tímto střediskem s celostátní působností se vrací do svého
bydliště, kde začne žít životem co nejvíce podobným tomu, jaký
žil, než ho postihlo zrakové omezení."
Na otázky o svém životě se změněnými podmínkami, o svých
plánech a snech postupně odpovídali všichni tři klienti:
"Nakupovat v samoobsluze? Zas až takový problém to není,
protože většinou jsou prodavačky vstřícné a ochotné člověku
pomoci. Provedou ho po samoobsluze a pomohou mu nakoupit,"
říká Jan Jung a kamera to dokládá záběry z jeho nákupu v
samoobsluze.
"Přátelský vztah je pro mě určitě důležitý, ale moje
přítelkyně je v poměrně těžkém zdravotním stavu a ten v
současné době řešíme. Až skončím školu, chtěl bych pracovat v
sociální sféře, mezi nevidomými, třeba na Dědině nebo v
Tyfloservisu dělat instruktora sebeobsluhy nebo něco
podobného," končí svou "zpověď" Jan Jung.
"Mou nadějí do budoucnosti je to, že snad budu moci
pracovat dál," říká paní Eliška. "Adélka se už ode mne učí
řemeslo, baví ji to, jednou snad bude pokračovat."
"Chtěla bych dělat to, co maminka," říká malá Adélka a
ukazuje své výrobky. "Všechny věci musím dávat na stejné
místo, aby to maminka našla," připomíná.
"Musela jsem si najít tak trochu jiný styl, aby všechno
mělo svůj pořádek," říká paní Eliška a předčítá pomocí
televizní lupy.
"Za ty tři roky ke mně začalo chodit hodně lidí pro
keramiku. Mám zřízenu malou prodejničku, hodně věcí beru na
zakázku. Zájemci si mohou vybrat, jakou chtějí například
glazuru a já se jim snažím vyhovět. Nejvíce prodávám čajové a
kávové soupravy - konvičky, hrníčky, cukřenky, také na tácku
dochucovací
soupravy a jiné věci. Na jaře pak hlavně květináče,
vázičky..." zakončuje paní Eliška Polanská.
Michala Simona kamera zastihla na hodině zpěvu. "Rád
zpívám, hlavně lidem pro radost, i pro sebe, protože je mi
veselo. Já nemám proč být smutný, někdy sice také trochu, ale
většinou kdo mě zná, tak ví, že si zpívám od rána do večera -
skoro kde se dá - a také ví, že jsem veselá kopa." A na
potvrzení svých slov se rozezpívá: "Plzeňská věž převyšuje
kopce, ať si chodí za mou milou kdo chce..."
"Žádný pevný vztah zatím nemám, ale vím, že není dobře býti
člověku samotnému, jak se praví v Písmu, a já nejsem typ
člověka, který by dokázal žít sám. Já ne. Věčně bych nechtěl
zůstat sám a pokud Pán dá, tak bych chtěl potom nějakou
manželku," říká Michal.
"A jak vypadají moje sny? Obvykle si v nich představuji
svůj budoucí život. To znamená, že už mám nějakou partnerku,
někoho, s kým mohu být ve společné domácnosti, takového, o
koho se mohu opřít."
S nezbytným ťukáním bílé hole prochází kolem olomouckého
orloje. "Stává se, že se někdy "ztratím", zvlášť v zimě, když
napadne sníh jako teď a není shrabaný. Najdou se samozřejmě
lidé, kteří mi pomohou. Ale dneska toho mám ještě moc, tak
spěchám," loučí se Michal Simon a se zpěvem odchází do města.
Byl to dobrý dokument, který televizním divákům přehledným
a srozumitelným způsobem představil úlohu rehabilitačního a
rekvalifikačního střediska Sjednocené organizace nevidomých a
slabozrakých Dědina, umožnil nahlédnout vidomým do nelehkých
životních situací jejich nevidomých spoluobčanů a možná, že
některé rodině zrakově postiženého nebo i jemu samotnému
pomohl při rozhodování, jak naložit v životě s náhlým
zdravotním zádrhelem, jak dál...
Z televizní obrazovky
přetlumočila
Dana
Kudlová

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 5 březen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer a Markéta Švehlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 115 17 Praha 1
Telefon/Fax: (02) 22 21 20 31
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Zprávy ze SZdP v ČR
Osobnost Jána Jesenského
Kdo byl Josef Zeman
Deset let činnosti
Klub držitelů vodicích psů informuje
Zákonná úprava mzdy
Malé měsíční zauvažování březnové, tedy internetové
Mikročip časem vrátí nevidomým zrak
Život s bílou holí
Z nabídky rekondičních pobytů
Centrum služeb Domažlice nabízí
K článku "Jaký mobil?"
Z aktivit šlechtičny
Turnovské muzeum i pro nevidomé
Rotariáni předali výtěžek koncertu
Dovolená v Tunisku
Opožděná gratulace
Přebor Prahy v showdownu jednotlivců

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.