Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 18 září 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Brněnský jubilant
ERGONES
Nevidomí v Kosovu
Bus Tour 2011
Opět vidí na obě oči
Z nových zdravotnických příruček
Konzervatoristé pomáhají
Koho potkáváme (9): Paní Knihovnice
QUARDO na Czech Open Pardubice
Hráli Labyront
Vydařený společný výlet
Dovolená v Turecku
Blaničtí rytíři a zahrada pro nevidomé
Večer lidí dobré vůle
Golf pro Leontinku
Už roky terorizuje sousedy
Turistická pozvánka na Šumavu
Mezinárodní turnaj ZP v kuželkách

Koho potkáváme (9): Paní Knihovnice

Jdu si takhle asi před dvaceti lety do Knihovny K.E. Macana
a koho nepotkám? Paní Knihovnici! Poznáte ji snadno, drobná,
chlapecký účes, brýle. A po ta léta, která tady slouží čtenářům
s postižením zraku, vypadá pořád stejně. Snad přibyla nějaká ta
vráska, ale já na detaily moc nedám.

"Zvykla jsem si vás vídat při akcích souboru Verva, kde jste
spolu s dalšími zajímavými lidmi hrála a hrajete dosud. Vím o vás
i to, že jste psala pro Vervu divadelní pohádky, které se
hrály v Jedličkově ústavu. Znám i některé vaše literární texty
a oblíbila jsem si vás i jako recitátorku. Nečekala jsem, že se
najednou zjevíte za přepážkou Macanovy knihovny. Jak se vám to
přihodilo?" byla má první otázka a zároveň i vzpomínka na dávné
časy.
"Kdysi jsem se na dovolené seznámila s nevidomou maminkou dvou
dětí. Jmenovala se Marie Musilová. Hned jsem si jí povšimla, byla
tak přirozená a šikovná, že se ta její slepota projevovala jaksi
až na posledním místě. Nemohu říct, zda měla nějaké mimořádné
vlohy, spíš jsem obdivovala její postoj k životu a jeho těžkým
zkouškám. Mohu si jen povzdechnout nad smutnou ztrátou, protože
Marie zemřela. Ty roky, které jsme se spolu přátelily, patří
k nejlepším v mém životě.
A tahle moje kamarádka byla zaměstnaná v Knihovně K. E. Macana.
Já jsem tehdy pracovala jako administrativní pracovnice, později
jsem dělala knihovnici a distributorku knih na úplně jiném místě.
Rok 1989 sice přinesl svobodu, ale také určitý zmatek
a propouštění. Nechtěla jsem zůstat bez práce a tak jsem se
poohlížela po něčem, co by mne bavilo i živilo. Maruška mi dala
tip, já se šla zeptat, a když mne do Macanky přijali, byla jsem
velmi šťastná. A dá se říct, že ta spokojenost mi vydržela celých
těch dvacet let."

Přijít z prostředí zdravých lidí do tak specifické instituce
jakou je bezesporu knihovna pro nevidomé, to musel být trochu šok
- nebo se mýlím?
"Vůbec to nebyl šok. Já už byla na nevidomé zvyklá, Maruščiným
prostřednictvím jsem znala soubor Verva s Jirkou Mojžíškem,
studenty z konzervatoře, s učiteli hudby. Někdo viděl málo, jiný
vůbec ne, ale dohromady jsme byli moc dobrá parta. Komunikace
s nevidomými klienty v knihovně byla pro mne velkou radostí
a jaksi i mým posláním."

O čem s klienty knihovny rozprávíte? Nedovedu si představit, že
byste se zrovna vy starala o počasí nebo o recepty. Jaká témata
volíte? Nebo necháváte klienty, aby si s vámi dali trochu práce
a na něco společného přišli?
Paní Knihovnice se usmívá: "Obojí je pravda. Jednou přišla do
knihovny mladá žena. Přivedla s sebou několik starších lidí,
kteří byli nešťastní ze změny cívkových magnetofonů na kazetové.
Nejenže nevěděli, jak přístroj obsluhovat, ale ještě měli strach
z možného postihu při poškození kazet.
Ta neohrožená dáma, která ty lidi přivedla, byla má kamarádka
slečna Stáňa, později paní Krajíčková. Znaly jsme se z přehlídek
kulturní tvorby zrakově postižených. V jejím případě se opakoval
proces, který jsem kdysi prožila s Maruškou. Hned jsme si
rozuměly, měly jsme si co říct. Společným tématem při její
návštěvě v knihovně byla pomoc jejím známým, tedy praktické
instrukce a rady v klidném a laskavém duchu. To mám moc ráda. Ve
srovnání s předchozím zaměstnáním to přineslo plnohodnotný smysl
mojí práce."

Jak k takové kvalifikaci může obyčejný člověk dospět? Vždyť,
pokud vím, nestudovala jste knihovnickou školu, dokonce ani žádný
speciální kurz. A přitom máte pořád lidem co říci, dovedete je
nejen mile a s upřímným zájmem přijmout, ale i krásně s nimi
mluvíte a staráte se, aby z knihovny odešli spokojeni. Jak to
tedy děláte?
"Tak to opravdu nevím," zamýšlí se Paní Knihovnice. "Když jsem
byla ještě holka, naši mi dali k dispozici celou svou knihovnu
a radili mi jen okrajově. Stáli o to, abych si na knížky udělala
vlastní názor. Potom, když jsem dělala knihovnici v podniku
Osvobozená domácnost, musela jsem se doopravdy učit rozeznávat
mezi dobrou a horší literaturou. Měla jsem poměrně volnou ruku
v nakupování knih, ale tehdy jsem musela na slušnou knížku vystát
třeba tříhodinovou frontu. Slušné knížky se v podnikové knihovně
poznaly i podle toho, že byly strašně obnošené a tak jsem je
musela vlastnoručně opravovat. Knihy prezentující socialistický
realismus byly takřka netknuté, vypadaly pěkně, ale nikdo o ně
nestál.
Spolu s tím, jak jsem poznávala knihy, naučila jsem se orientovat
i v lidech. To se mi v Macance opravdu celou dobu vyplácí. Mám
ráda čtenáře a mám ráda knihy. To jde pěkně dohromady. A mluvit
s lidmi o literatuře, to mám také moc ráda. Jak to jen šlo,
účastnila jsem se a účastním všelijakých přednášek a literárních
klubů, kde diskutujeme i nad vlastními autorskými texty. Jen
škoda, že tyto kluby v SONS i v Okamžiku se konají stále méně
a méně," odbočuje Paní Knihovnice malinko od mé otázky.

Zvuková kniha ale stejně musela být pro vás hodně tvrdá změna.
Jak jste se učila v těch knihách vyznat?
"Především jsem měla v té době už hodně načteno. Zaujalo mne ale,
jak je příjemné a záživné ty knihy číst sluchem. Odmala jsem
milovala rozhlasové vysílání, zejména her a četby na pokračování.
A najednou jsem přišla někam, kde tohoto materiálu byly tuny,
a já mohla poslouchat své milované speakry - Antonína Zíba,
Rudolfa Pellara, Hanu Makovičkovou a mnoho a mnoho dalších.
Ohromně mne to bavilo a tak jsem brzy mohla o našich knížkách
s klienty mluvit, doporučit jim takřka na míru to, co by je mohlo
zajímat. A to tedy opravdu nejsou špatná témata, i když
vyměňování si receptů nebo různých zkušeností z oboru holčičích
zájmů jsem se nikdy nevyhýbala," doplňuje Paní Knihovnice.

Vy sama jste zářným příkladem integrace. Zajímal vás někdy tento
fenomén?
"Posledních dvacet let obohatilo můj život o skvělé lidi,
inteligentní, talentované, originální. Dalo by se říct, že valná
většina z nich je z konzervatoře Jana Deyla, kde se připravovali
na učitelskou hudební dráhu. Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné,
že je ve školách nepřipravovali na integraci - v tom smyslu, že
člověk dvacátého století a žijící ve střední Evropě, by měl
společensky i kulturně reprezentovat národ, v němž žije. Ti lidé,
s kterými jsem se potkala, zejména ženy, vůbec nebo jen málo
věděly o tom, jak se oblékat, jaké boty nebo účesy pro sebe
zvolit, jak stolovat. Neříkám, že všechny trpěly nedostatkem
vkusu nebo etikety, ale pro mne to bylo docela zásadní zjištění.
Tam, kde rodiče nevidomého studenta nebo studentky byli sami
nevidomí, tak ten student měl, třeba už jako absolvent
konzervatoře, notné problémy s tím, aby byl po estetické
a společenské stránce přijatelný třeba pro rodiče žáčků
v Liduškách.
V souboru Verva jsme se těmto problémům dost věnovali, a tak
vím, že to nebylo nic výjimečného. Nedovedla jsem pochopit, proč
tak kvalitní a často i hezcí lidé musí být terčem opovržení nebo
i posměchu proto, že jim nikdo nevysvětlil, že kostkovaná blůza
se nedá nosit k hedvábné sukni s jemnými proužky. To je jen
ilustrace, samozřejmě ten problém byl daleko hlubší a týkal se
i jiných věcí než jen vhodného oblečení," rozhorluje se Paní
Knihovnice a pokračuje: "Já doufám, že v současné době už na
školách existuje něco jako výchova k etiketě a estetice. Pokud
ne, je to moc špatné, a nevidomí absolventi pak dělají dojem
méněcenných osob, což je úplně absurdní," dodává a přitom se
trochu mračí.

Když na vás vybafnu otázku, na koho nejraději vzpomínáte,
odpovíte mi krátce, stručně a výstižně?
Paní Knihovnice se už zase upřímně směje: "Tak to tedy nedokážu.
Nejčastěji asi vzpomínám na lidi, kteří se přes svůj těžký
handicap rozhodli, že udělají maximum, aby nezakrněli. Ale jsou
tu i takoví ti věční nespokojenci, kteří vám občas pokazí náladu
třeba proto, že jejich kniha je na MP3 a ne na kazetě, nebo
prostě na vás vyjedou, že jste se nestrefila s doporučením přesně
té knihy, kterou by chtěli číst. Ano, občas se potkáme v knihovně
i s protivnými klienty, ale pravda je, že nikdy nikdo k nám nebyl
hrubý nebo nějak zlý. Někteří se prostě potřebují vybrblat, aby
pak byli delší dobu spokojení. Vy jste se ale ptala asi spíš na
ty pozitivní, ne? Dobrá.
Moc ráda vzpomínám na jednoho pána, kterému bylo už kolem
sedmdesáti, když oslepl. Bylo to tak rychlé, že se neměl čas
nijak připravit. Byl to vysokoškolsky vzdělaný, velmi kultivovaný
člověk. Jednou přišel a chtěl vědět, jak se naučit Braillovo
písmo, a představte si, on se ho opravdu naučil číst i psát!
Nezvládl sice žádné tlusté romány, ale dokázal si na pichťáku
vyrábět štítky, cedulky a poznámky, které mu dobře posloužily
v praktickém životě.
Pak tady byl jeden dědeček, který si půjčoval verneovky
a májovky, aby stíhal číst sluchem to, co jeho vnuk četl zrakem,
prý, aby měli společná témata k debatám.
Jedna maminka nám sem posílala své nevidomé děcko a dovolila mu,
aby si všechno vyřizovalo samo. Dovedla ho a odešla s tím, že se
za půl hodiny vrátí. A to dítě se postupně naučilo vyhledávat si
knihy, vyptávalo se na obsahy, samo si knihu vybralo a pak
s maminkou spokojeně odcházelo.
To je přece jen něco jiného, než když nám nějaký koukavý průvodce
doslova přivleče nevidomého klienta a všechno za něj vyřizuje,
jako by nevidomý čtenář byl nesvéprávný. Jednou jsem nevydržela
s nervama a tomu průvodci řekla, ať se zatím posadí, že já to
s pánem vyřídím. Trochu jsem si zadělala na problém, protože
nevidomý pán byl sice nadmíru spokojen s naším servisem, ale
průvodce se na své židli velmi kabonil.
Dobře si pamatuju, když si někdo nakupuje knihy v braillu, z toho
mám vždycky radost! A i když se říká, že čtení v braillu jde
trochu z kopce, my v knihovně to tak nevidíme. Tak třeba spousta
dětí si žádá Harryho Pottera a rodiče jim ho rádi kupují, protože
dítko je pak hodné a čte si.
Ráda si vzpomínám, že jsem měla tu čest se prostřednictvím své
kamarádky seznámit s paní Makovičkovou a trochu si s ní povídat
o tom načítání. To byl také moc příjemný a těžko zapomenutelný
zážitek! Radost mám i z toho, že ačkoliv si čtenáři mohou
stahovat knížky z internetu, pořád k nám rádi docházejí, třeba
jen proto, aby přišli mezi lidi, s kterými si mohou promluvit
o knížkách."

Několikrát jste se zmínila, že půjdete na odpočinek. Opravdu si
umíte představit život bez knihovny a knížek?
"Na odpočinek sice jednou půjdu, ale život bez knížek a knihovny
si nepředstavuju. Já mám totiž degenerativní vadu sítnice
způsobenou věkem, takže z knihovnice se stanu klientkou, to je
asi moje perspektiva. Jen doufám, že nebudu klientka protivná
a nespokojená," zamýšlí se paní Knihovnice nahlas.

Znám vás dost dlouho na to, abych si vás nedovedla představit
protivnou a nespokojenou. Nicméně vám za všechny čtenáře
z Macanky přeju, abyste tu roli klientky se zrakovým handicapem
zatím nepřijímala a byla raději nějaký čas ještě Paní Knihovnicí.
Tahle role vám opravdu sluší!
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 18 září 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
O b s a h :
Brněnský jubilant
Ergones
Nevidomí v Kosovu
Bus Tour 2011
Opět vidí na obě oči
Z nových zdravotnických příruček
Konzervatoristé pomáhají
Koho potkáváme (9): Paní Knihovnice
Quardo na Czech Open Pardubice
Hráli Labyront
Vydařený společný výlet
Dovolená v Turecku
Blaničtí rytíři a zahrada pro nevidomé
Večer lidí dobré vůle
Portréty z hlíny
Maraton - Střihaton
Golf pro Leontinku
Už roky terorizuje sousedy
Turistická pozvánka na Šumavu
Mezinárodní turnaj ZP v kuželkách

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.