Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 7 Duben 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM
STALO SE: Zpráva z 3. zasedání RR SONS
Pár slov k jednomu výročí
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Vsetín – obdiv a přátelská setkání
Kyjov – Pastelky na Toleranci
A ještě jednou Kyjov – na výstavě NONSENS
Cheb – terakotová armáda
Olomouc – nový projekt
Šumperk – návštěva hasičů
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Marcela Jiříková
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2017
KULTURA: VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH – JICCHAK SAGI NEHOR
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Michálkovičtí si přivezli zlato
Ohlédnutí za jubilejní „Padesátkou“
INZERCE


LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Marcela Jiříková


Mám takový slogan: „chceš-li potkat sluníčko, dej si schůzku s Marcelou!“
Tato výzva funguje už moc let. Naposled jsme se viděly na představení divadla Verva Pavilon nad řekou, které proběhlo v rámci každoročního festivalu Integrace Slunce. Marcela zde samozřejmě hrála a tak se v zákulisí kolem ní tlačilo tolik lidí, že na mě neměla čas. Dnes spolu pijeme čaj a radujeme se z nadcházejícího jara. Myslím, že Marcela má na srdci věci, které už dávno chce říct, a komu jinému, když ne Zoře a jejím čtenářům.
„Tak začni, Marcelo, třeba tím, jaké jsi prožila mládí a k čemu teď směřuješ.“
„Pravda je, že mládí jako takové, tedy to fyzické, už jsem nechala za sebou v rámci čtyřicítky, která se mi přihodila. To je věk, kdy už o sobě člověk začíná vážně přemýšlet. Já jsem vyrůstala ve Zdíkově na Šumavě, kam jsem i se zbytky zraku chodila do tamější školy, jakkoliv se tomu tehdy neříkalo ani inkluze, ani integrace. Zrak mi zvolna ale jistě odcházel, a tak jsem pak pokračovala studiem na Obchodní akademii v Praze v Butovicích. Tehdy se tě nikdo neptal, kam chceš jít nebo – aby snad někdo zkoumal tvé talenty a zájmy! Nehrála jsem na žádný hudební nástroj, do učení jsem nechtěla, a tak jsem šla do Butovic. Musím ale říct, že to byla nejhezčí léta mého mládí! Bydlela jsem na internátě a konečně jsem se začala učit samostatnosti bez dohledu rodičů. Našla jsem si tady spoustu přátel, se kterými jsme dodnes zadobře. Že bych byla blázen do studia, to se opravdu říct nedá. Nicméně pobyt na střední škole mi otevřel úplně nové obzory.“
„Můžeš říct, Marcelo, co tě v tu dobu nejvíc bavilo a zajímalo?“
Marcela s odpovědí ani na okamžik neváhá: „Co mě bavilo – život mě bavil! Praha, se vší tou kulturou, divadla, koncerty, knihovna na dosah, a hlavně parta lidí, kteří na tom byli stejně jako já. Také jsem začala chodit plavat a třeba i do kina nebo na koncerty. A tohle všechno mě vlastně baví dodnes.
Nikdy jsem neměla žádný konkrétní sen – snad jen být jako ostatní, smát se, bavit a hledat, co je kolem mne zajímavého. Prostředí, kde na tom byli kamarádi taky špatně se zrakem, mi úplně zásadně pomohlo vyrovnat se s tím, že už vlastně nevidím, a tak jsem se i začala učit brailla. I to mě přiblížilo k ostatním, takže jsem paradoxně byla docela šťastná a užívala jsem si to,“ vzpomíná trochu nostalgicky Marcela.
„Škola ti ale maturitou skončila a s ní internátní radosti i parta. Co bylo dál? Pomáhal ti někdo na škole, aby ses uchytila v nějakém vhodném zaměstnání?“
„Kdepak, nikdo takový nebyl. Nějakou dobu jsem ještě studovala na jazykovce, chtěla jsem zkusit, jestli by mi šly jazyky. Ještě dva roky jsem tedy mohla bydlet na internátu, ale pak mě jazykovka přestala bavit. Tak jsem sebrala vysvědčení o zkoušce z dospělosti a hajdy do rodného Zdíkova. Bylo to jako studená sprcha. Zase s našima, kteří mi do všeho mluvili a místo kultury nahrávky na kazeťáku. Děsně jsem se nudila, nikoho jsem tu neměla. Takže jen občas nějaký ten telefon. Mamka mi nakonec našla částečný úvazek u sebe ve firmě. Ani to nebyla zaměstnanecká smlouva, jen smlouva o pracovní činnosti. Docela mě to bavilo, vyřizovala jsem telefony, nějakou jednoduchou poštu a dělala, co bylo třeba a co jsem zvládala bez zraku. Jenže firma skončila a s tím i moje seberealizace.
Koupila jsem si nový počítač a odjela na dva týdny na Dědinu naučit se s novým programem a taky si lépe osvojit internet. Znovu se ve mně probudilo přání žít zase v Praze. Popravdě, doufala jsem, že zde bude i větší výběr pracovních příležitostí než u nás, kde je práce nedostatek i pro zdravé.“
„Zkusila jsi třeba Úřad práce, který by ti měl pomoci najít zaměstnání?“
„U nás doma jsem se o to ani nepokusila, přišlo mi to beznadějné. Spíš jsem se zabývala možností, jak si opatřit byt v Praze, což se mi s pomocí rodiny a úvěru po čtyřech letech podařilo. S novým trvalým bydlištěm jsem se osmělila a zaevidovala se na pražském Úřadu práce. Nejdřív se mě chtěli zbavit, že prý nesmím pracovat. Oni ani neznají paragrafy,“ povzdychne si Marcela. „O všechno jsem se musela postarat sama. Nepomohla mi bývalá škola, ani právní oddělení SONS, ani bývalý zaměstnavatel. Svá práva a nároky jsem zjistila nejvíc od kamarádů nebo od rodičů.
Na Úřadu práce jsem nakonec byla devět měsíců, dostala jsem podporu a občas i nějaké nabídky, které byly k ničemu, často neexistovala nejen ta nabízená pracovní místa, ale třeba ani ta firma, která místo nabízela. Snad už je to teď lepší, ale před deseti lety jsem fakt neměla vůbec žádnou oporu v úřadech ani v organizacích pro zrakově postižené. Od té doby vím, že co si nezařídím, nemám. A není to jen moje zkušenost, podobně jsou na tom i moji přátelé, ať zdraví nebo nevidomí.“
„Marcelo, hodně lidí s postižením brblá, že z důchodu se nedá žít, ba ani když dostáváš příspěvek na péči, případně další dávky. Ty jsi vlastně nikdy pořádně nevydělávala, přesto jsi splatila úvěr a ještě dáš občas nějakou korunu stranou. Jak to děláš?“
Marcela se srdečně směje a prozrazuje: „Ono se musí při rozhazování občas přemýšlet. Vědět, co si opravdu musím pořídit a co je zbytečné, vědět kde nakupovat a jaké slevy pro držitele průkazky můžeš uplatnit. Já si fakt nestěžuji, žiju docela spokojeně a ještě si mohu dopřát kulturu, bazén i všelijaké akce, které mě baví. To ale neznamená, že bych nechtěla pracovat.“
„Myslíš, že by byla dobrá nějaká agentura, která by pomáhala lidem s handicapem najít si práci?“
„Určitě by něco takového mělo být, někdo, kdo by komunikoval s firmami a nabízel zrakově postižené pracovníky na trhu práce. Něco podobného zkoušeli v Okamžiku, ale podle všeho žádná sláva. V SONSu se asi po této linii neděje nic, alespoň o tom nevím. Organizace, které si vzaly na starost blaho nevidomých, by se měly věnovat naplno styku s veřejností. Měly by zaměstnat třeba nějakého PR člověka, který to bude dělat osm hodin denně, psát do novin, kontaktovat zástupce firem a tak. V tomhle ohledu ti naši ochránci dost zaspali dobu. A kdo jiný by měl naše práva podporovat a obhajovat?
Už skoro rok spolupracuji s organizací FOSA, která se zabývá podporovaným zaměstnáním, ale také to k ničemu není. Pomohou mi napsat životopis, podíváme se na nějaký inzerát, pokecají se mnou a já pak zase jedu přes celou Prahu zpátky domů bez toho, že by se něco konkrétního dělo. Jsou tam milí, to ano, ale je to tak trochu bezzubé,“ zklamaně popisuje Marcela své pokusy.
„Máš nějakou představu, v jakém oboru bys mohla nebo chtěla pracovat?“
„To určitě mám. Chtěla bych dělat jako pasivní pracovník v call centru nebo v nějaké jednodušší administrativě. Udělala jsem si m.j. kurz pracovníka v sociálních službách, takže i tohle je obor, který mi připadá zajímavý. Občas mi někdo nabídne smlouvu, třeba Chodící lidé, Kavárna potmě nebo Okamžik, kde jsem také něco osvětového dělala na výstavě. Jenže když někam pošlu životopis, tak ani nedostanu odpověď, což je pro mě hodně demotivující.
Podle mě zcela chybí osvěta, někdo, kdo by komunikoval s firmami a přesvědčil je, že vzít nevidomého nebude pro tu firmu zátěž. Prostě dostat veřejné mínění na naši stranu,“ shrnuje své náměty Marcela.
„Přestože nemáš zaměstnání, jsou tvé všední i sváteční dny naplněné docela zajímavými programy. Vím, že účinkuješ v divadle Verva, a jsi tam dobrá. Co ještě podnikáš ve volném čase?“
„Mám sice malou domácnost, ale uklízet a jíst se musí. To také zabere dost času. Doma hodně poslouchám rádio, zajímají mě hlavně příběhy lidí. Poslouchám hudbu. Dívám se na kvalitní filmy a seriály. Ráda chodím s kamarádkami na vycházky, na koncerty, muzikály, do kina, divadla a na hmatové výstavy. Mám ráda výlety, plavání nejen v krytých bazénech a spoustu dalších věcí. Musím říct, že díky tomu, že mám průvodce na slevu nebo zdarma, jsem jako společnice docela oblíbená,“ už zase vtipkuje Marcela Jiříková.
„Představ si, že bys byla zaměstnaná v bance, kde bys trávila 9 hodin denně. K tomu cesta a různé nezbytné aktivity, které také zaberou tvůj čas a které zaměstnavatel považuje za samozřejmé. To všechno by bylo na úkor tvých zájmů a vztahů, které ti pomáhají smysluplně žít. Brala bys takovou práci?“
„To víš, že brala. Vždyť den má dvacet čtyři hodin a jsou tu ještě víkendy a dovolené. Já bych se s tím, že pracuji, docela určitě dokázala poprat,“ končí statečná žena náš rozhovor.
Rozmlouvala Jaroslava Novotná


Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Zpráva z 3. zasedání RR SONS
Pár slov k jednomu výročí
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Vsetín – obdiv a přátelská setkání
Kyjov – Pastelky na Toleranci
A ještě jednou Kyjov – na výstavě NONSENS
Cheb – terakotová armáda
Olomouc – nový projekt
Šumperk – návštěva hasičů
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Marcela Jiříková
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2017
KULTURA: VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH – JICCHAK SAGI NEHOR
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Michálkovičtí si přivezli zlato
Ohlédnutí za jubilejní „Padesátkou“
INZERCE


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 7 Duben 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Zpráva z republikové rady SONS
Pár slov k jednomu výročí
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Vsetín – obdiv a přátelská setkání
Kyjov – Pastelky na Toleranci
A ještě jednou Kyjov – na výstavě NONSENS
Cheb – Terakotová armáda
Olomouc – Nový projekt
Šumperk – Návštěva hasičů
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Marcela
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2017
Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
KULTURA
Ve stopách Homérových – Jicchak Sagi Nehor
Pozvánka na tradiční koncert
SPORT
Černobílé problémy
Michálkovičtí si přivezli zlato
Ohlédnutí za jubilejní Padesátkou
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR