ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 101 Číslo 7 Duben 2017

Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.

OBSAH

ÚVODEM
STALO SE
Zpráva z republikové rady SONS
Pár slov k jednomu výročí
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Vsetín – obdiv a přátelská setkání
Kyjov – Pastelky na Toleranci
A ještě jednou Kyjov – na výstavě NONSENS
Cheb – Terakotová armáda
Olomouc – Nový projekt
Šumperk – Návštěva hasičů
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Marcela
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2017
Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme
KULTURA
Ve stopách Homérových – Jicchak Sagi Nehor
Pozvánka na tradiční koncert
SPORT
Černobílé problémy
Michálkovičtí si přivezli zlato
Ohlédnutí za jubilejní Padesátkou
INZERCE

#
ÚVODEM

Milan Machovec, ne tak dávno (2003) zesnulý český filosof, jehož vědecký věhlas překročil – ač si to někteří „takéfilosofové“ rozhodně nechtějí připustit – jako jednoho z mála hranice naší myšlením příliš nevětrané kotliny, napsal mimo jiné publikace i knihu Smysl lidské existence (Akropolis 2002 a 2004). Kromě toho, že bych ji rád, opravdu rád doporučil pozornosti našich čtenářů, dovoluji si z ní na úvod první jarní Zory kousek ocitovat. V samém závěru autor shrnuje obsah tohoto rozsahem jinak drobného dílka do deseti bodů. Začíná tím, že – cituji: „Smysl“ neexistuje v žádné věci samé, ba ani v žádné organizaci či v jakémkoli působení, neexistuje ve vesmíru jako celku; mlže být určen pouze tam, kde rozumem nadaná bytost volí z naléhavých odhalujících se eventualit tu činnost, která se jí jeví žádoucnější (mylně, pokud jen pro ni samu či skupinu lidí, správně, pokud volí ve shodě s jinými biofilními, lidstvo udržujícími a sjednocujícími tendencemi) – obojí nutno časem prověřovat a korigovat…
A o kousek dál říká, že „život ´šťastný´ nebývá vždy totožný se smysluplným. „Štěstí“ je cíl lidí podprůměrných, nenadaných, hloupých; opravdová lidská blaženost (uspokojení, zadostiučinění apod.) vzniká jen občasně jako průvodní jev nějaké smysluplné činnosti.
Že to nezní příliš současně? To ne, ale nadčasově určitě. Přemýšlejte o tom. Příjemné čtení.
Václav Senjuk

#
STALO SE: Zpráva z 3. zasedání RR SONS
Autor: R. Volejník

Sešli jsme se v pátek 3. března 2017, tentokrát téměř v plném počtu – omluvili se jen dva členové.
Prezident hned v úvodu uvítal nového člena Pavla Palduse, předsedu Oblastní odbočky Semily a novopečeného předsedu krajské koordinační rady v Liberci. Ocenil jeho práci v Odbočce a rovněž po zásluze ocenil dlouholetou dobrovolnou spolkařskou činnost odcházejícího předsedy liberecké KKR Miroslava Šetka.
Další bod programu zaslouží nikoli odstavec, ale ne-li knihu, tedy dlouhý, oslavný článek. Měli jsme totiž všichni tu čest poblahopřát k sedmdesátinám jedné z nejvýznamnějších postav hnutí nevidomých v Čechách a na Moravě Janu Příborskému. Proslulost této osobnosti sahá daleko nad rámec tohoto stručného sdělení; nechť mi tedy pan Jan Příborský odpustí, když zmíním pouze označení „Mekka slepých“, kterým se díky němu může honosit město Olomouc.
Jako obvykle patřila značná část jednání zprávám prezidenta: o schválených projektech dotovaných úřadem vlády a ministerstvy. Všechny služby budou v letošním roce pokračovat v neztenčené míře a dojde i na oblíbený festival Tyfloart a slavnostní koncert ve Španělském sále Pražského hradu.
Nový, zajímavý projekt podpoří Magistrát hl. m. Prahy částkou přes čtyři a půl milionu korun. Upravíme naše vlastní prostory a vybudujeme v nich komunitní centrum pro vzdělávací a volnočasové aktivity. Hlavní půvab je v tom, že bude možné obnovit oblíbené akce, protože právě tato činnost bude pracovní náplní realizátorů projektu.
RR se krátce zabývala problematikou EET. Prezident a L. Zajíc referovali o své schůzce s ministrem financí A. Babišem 18. ledna 2017. Ministr a především jeho náměstkyně Shillerová vyslechla jejich výklad o pravděpodobné nepřístupnosti celého systému. Podle ministrova názoru bude řešením nejspíš osvobození nevidomých samostatně výdělečně činných osob od povinnosti elektronické evidence tržeb. SONS rovněž představila jiná řešení založená na zpřístupnění systému. Podrobněji se o EET píše v tiskové zprávě SONS zveřejněné na našich internetových stránkách a lze si rovněž přečíst velmi fundovanou odbornou recenzi současného stavu z pera Jana Šnyrycha v jeho Téčku.
Ve zprávě o styku s Vládním výborem pro zdravotně postižené občany prezident konstatoval, že ministr sice zřídil pracovní skupinu pro přístupnost moderního světa komunikačních technologií, do které SONS jmenoval J. Šnyrycha, ale zároveň týž ministr nereaguje na naši žádost o schůzku na palčivé téma nezastoupení nevidomých v tomto poradním orgánu vlády. Zdá se, že se do parlamentních voleb situace nezmění.
I když se to nezdá, Bílá pastelka 2017 se blíží: dvojice dobrovolníků vyjdou do ulic ve středu 11. října. Probírali jsme aktivnější zapojení oblastních odboček, které je však třeba pečlivě koordinovat s místními tyflocentry a pracovišti tyfloservisu; vyhneme se tak případům, kdy na jednom místě stojí prodejci všech tří subjektů, i dalším kolizím. Tyfloservis přislíbil ústy svého ředitele, člena RR, náležitou součinnost a pomoc zkušenějšího.
Sbírku pořádáme již od roku 2000 a po celých 17 let se pastelky prodávaly po dvacetikoruně. Je na čase, abychom cenu zvýšili; proto se rada jednomyslně usnesla na ceně za jednu prodanou pastelku v částce 30 Kč.

Nové právní předpisy pronásledují každého občana našeho státu, právnické osoby nevyjímaje. Tentokrát jsme přijali novelizované statuty našich stávajících celostátních klubů, jednoho klubu nového a jednoho pobočného spolku; učinili jsme tak zadost platnému občanskému zákoníku a našim Stanovám přijatým na IX. celostátním shromáždění v loňském roce. 
Na pracovní skupinu pro přístupnost elektronických komunikací, zařízení a služeb zřízenou RR v září 2016 se hrne fůra práce, zatím posledním hitem je elektronická evidence tržeb. Pro přístupnost zřídila SONS půl úvazkové pracovní místo. Přesto vyjádřila RR přání, aby skupina ve stejném složení dále pokračovala a znovu referovala o své činnosti na zářijovém zasedání. Více se lze dozvědět jak z Téčka vedeného J. Šnyrychem, tak z informací na webu SONS i v Zoře.
Na závěr uvedu informaci pro milovníky kultury a aktivní amatérské umělce: Letošní Tyfloart se koná v Karlovarském kraji ve dnech 28. 9.-1. 10. 2017.
Příští zasedání RR se koná v pátek 2. června 2017 za předsednictví Radka Žaluda.

#
Pár slov k jednomu výročí

Přišel mi nenápadný e-mail: „Dobrý den, mám prosbu, mohl byste do Zory napsat pár slov o panu Příborském? Měl prý v únoru kulaté – 70. narozeniny…“ Honzu Příborského mám hodně rád a Zoru ostatně také. A přestože bych jim nerad ublížil, přislíbil jsem.
Pan Jan Příborský, dále již raději Honza, jak ho ostatně známe, se narodil 3. února 1947. Osobně jsme se poprvé setkali v zimě roku 1983 na samotě u lesa, jinak též ve středisku Svazu invalidů v osadě Přívrat – Presy. Bylo to na kurzu instruktorů a konzultantů prostorové orientace. Jak známo, společné prožívání stresu, má-li navíc punc užitečnosti, může účastníky silně sbližovat. Čtrnáct intenzivních dnů pod zaníceným vedením profesora Jesenského nás poznamenalo na celý další život. Honza Příborský měl již tehdy, v té komplikované a mnohdy ubíjející době, jasně nasměrované aktivity, vždycky ve prospěch nevidomých a slabozrakých lidí, přičemž se vyhýbal prázdným formalitám. Myslím, že mnohé vypovídá prostý výčet oblastí, ve kterých se angažoval nebo dosud angažuje. O jeho aktivitách v rámci odboček vědí členové naší organizace nejen v domovské Olomouci, ale na celé střední Moravě. Celostátně by pak mohla vyprávět republiková rada. A nyní již opravdu stručně: volnočasové aktivity, pracovní uplatnění, přísun informací, sociální rehabilitace, krajské střediska Tyfloservisu, pomůcky, TyfloCentrum Olomouc, senioři, atd., atd.
Myslím, že by to stačilo i pro několik jubilantů. Na místě je velké a upřímné poděkování a přání dalšího spokojeného života.
Dovolím si ale ještě jednu poznámku. V demografických úvahách o vývoji naší populace se objevuje nový termín: „mladý senior“. Líbí se mi a rád bych jej užíval, než se promění v klišé.
Josef Cerha

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Vsetín – obdiv a přátelská setkání

V únoru členové vsetínské odbočky SONS zavítali do sousedního moravskoslezského kraje za účelem poznání neobyčejných věcí a ojedinělých setkání.
Člověk by netušil, jaké využití může mít pro nás plevelnatá zelená kopřiva. Přesvědčili jsme se o tom v Muzeu města Příbor, kde pouze tři pracovníci nashromáždili z celé republiky exponáty (nářadí, stroje, suroviny, oděvy, dokumentaci apod.) a pomocí těchto artefaktů připravili ke zhlédnutí, k osahání a vyzkoušení proces zpracování kopřivy.
Osoby se zrakovým postižením měly možnost si hmatem přiblížit proces od usušeného stébla kopřivy až po samotné konečné výrobky. Mohli jsme si prohmatat stébla kopřiv a vyčesané nitě a seznámit se s jejich dalším zpracováním (předení a tkaní na různých stavech, výroba papíru atd.).
Všichni přítomní na závěr obdivovali kopřivový provaz, rybářskou síť, jemnou tkaninu na košilkách, oděvech, krásných kloboucích, botách ale i listech papíru. Velmi poutavá byla i beseda, která předcházela návštěvě zmíněných vybavených prostor. O podrobnostech naší návštěvy se můžete dozvědět na webových stránkách www.sonsnj.cz, event. další informace získat přímo v Muzeu města Příbor. Výstava potrvá do 28. května.
Den v Příboře pokračoval společným obědem v restauraci U zlaté hvězdy a utkáním v bowlingu s novojičínskými členy, to vše pod jednou střechou.
Neméně zajímavá byla návštěva odbočky Nový Jičín, kde nás nevidomý horolezec Jan Říha seznamoval se svým neuvěřitelným koníčkem, jak pouze za pomocí spolehlivých navigátorů zdolává vrcholy nejvyšších hor, jako Elbrus, Kilimandžáro, Čo Oju v Himalájích a jiné. Honza podrobně popsal své zážitky nejprve v krátkém výkladu, poté odpovídal na zvídavé otázky přítomných a závěrem své někdy skutečně adrenalinové zážitky přiblížil  krátkým komentovaným filmem. Tento mladý člověk, jako i další vrcholoví zdravotně postižení sportovci, nám dokazují, že pokud handicapovaný člověk má nějaký cíl a ctižádost a má štěstí na vstřícné dobrovolníky okolo sebe, nemusí propadat depresím, ale zapojit se aktivně do jakékoliv činnosti. 
Sluší se zde poděkovat předsedovi novojičínské odbočky Bc. Martinovi Hyvnarovi za pozvání a jeho týmu pracovníků a dobrovolníků za vstřícnost, občerstvení a vlídné přijetí.
Na závěr zveme na Valašsko nejen novojičínské kolegy, ale i členy dalších odboček. Rádi všechny uvítáme na celodenní akci Valašská olympiáda, která se uskuteční 18. srpna ve sportovním areálu FC Lhotka n. B. Doufáme, že se nejen pobavíme, ale i změříme své síly ve sportovních disciplínách.
Ludmila Pavelková

#
Kyjov – Pastelky na Toleranci

Pastelky – černé kalhoty, barevná trika, na krku koštovačka – to jsou hlavní znaky pěveckého sboru, složeného ze členů oblastní odbočky Kyjov.
V pátek 24. února jsme svým zpěvem potěšili obyvatele Domova důchodců Na Pískách v Hodoníně. Takové zpívání je v rámci festivalu Tolerance, který pořádá Oáza Hodonín. Pokud to jenom trochu jde, snažíme se každým rokem touto formou zpestřit jednotvárný život lidí v některém z místních sociálních zařízení. Večer pak program pokračuje v sále Kulturního domu v Dolních Bojanovicích.
Na festivalu Tolerance vystupují zdravotně postižení muzikanti a jejich přátelé. Letos jsme nechyběli a udělali jsme dobře, protože četné publikum působilo příjemně a kvalitní bylo i vystoupení kolegů – opravdu zdařilý večer. A navíc, když máte možnost se potkat se známými, poznat nové lidi a v noci odjíždět s vědomím, že i vy se svým zrakovým handicapem dokážete rozdávat úsměvy a pohodu… Co více si přát?!
I toto je náplní činnosti naší odbočky: aktivita, rozvíjení sebevědomí, růst osobnosti.

#
A ještě jednou Kyjov – na výstavě NONSENS

Výstava vynálezů, které nezměnily svět, NONSENS ve strážnickém muzeu se těší značnému zájmu veřejnosti. Dorazili i členové kyjovské odbočky SONS.
Výstava NONSENS aneb hledám smysl v nesmyslu je výstavou lehce úsměvnou. Je sestavena z těžko představitelných exponátů členů kyjovské skupiny „Hu-Hu“ a společnosti „Za Veselí veselejší“. Vystavují se naprosto všední předměty v souvislostech ne vždy hned pochopitelných. Protože někteří z nás už v minulosti tuto expozici navštívili a věděli, co mohou očekávat, pečlivě se připravili. Pracovník muzea nám vyšel velmi vstříc a vysklil vitríny, kde to šlo, abychom mohli lépe koukat rukama. Byl s námi pan Miloš Černý, autor několika exponátů, učitel ZUŠ v Kyjově a člen skupiny Hu-Hu.
Hned v úvodu jsme poznali, že jsme dobře zvolili průvodce, poněvadž pan Černý nejenže osvětlil některé své nesmysly, které smysl měly, ale prozradil nám spoustu zajímavostí o vzniku exponátů.
Tak jsme prožili příjemné dopoledne ve společnosti například Kola pro milence – představuje dvě kola spojená řídítky k sobě. Puška pro sebevrahy je upravená tak, že hledí je nadstaveno a obráceno proti střelci. Úsporná žárovka je klasická žárovka posazená do svícnu a uvnitř žárovky je svíčka (autor Miloš Černý). Také Ozubené pily – klasická pila má místo vroubkového ostří nalepené zvířecí zuby. Pravítka, levítka a šidítka. Pravítko je klasické 20centimetrové pravítko, levítko má číselnou stupnici obrácenou a šidítko na délce 20 cm má po dílcích vyznačených 25 cm. Brýle pro šmíráky – v brýlových obroučkách vsazené jako sklíčka výplně s vyřezanou klíčovou dírkou.
Není to výčet všeho, co jsme postupně probádali. Něco jsme vyzkoušeli, opravdu nám bylo dovoleno vše. Jsme za to velmi vděčni, protože naše 20členná skupina byla tvořena převážně z lidí se zrakovým postižením a lidí nevidomých. Průvodců jsme měli málo, ale zato se nám dostalo velkého pochopení ze strany pořadatelů – ukázková spolupráce toho, jak přiblížit běžný svět vidících těm, kteří to potřebují. Děkujeme.

#
Cheb – terakotová armáda

Zrakově postižení z Chebu se vydali ve čtvrtek 9. 3. 2017 na velmi zajímavou interaktivní výstavu do karlovarského hotelu Thermal. Přiblížila život prvního čínského panovníka, který nechal postavit proslulou „Velkou čínskou zeď“. Tento císař zavedl již ve své době mnohé reformy, které jsou i v dnešní době stále platné nebo tvoří základ čínských zákonů.
V blízkosti Mauzolea Čínského císaře Čchin Š´-chuang-ti, v městě S-an, byla náhodně v roce 1974 objevena hrobka tohoto významného císaře. Mauzoleum bylo postaveno podle starých tradic jako sídlo panovníka. Na tomto rozlehlém místě posledního odpočinku bylo také pohřbeno více než 8000 terakotových vojáků, kteří ho měli hlídat na poslední cestě.
Mauzoleum je dnes považováno za osmý div světa. Císař nechal vytvořit repliku, která je věrným obrazem výstroje, výzbroje i sestavy jeho armády. V hrobce jsou pohřbeni budovatelé hrobky a ještě dalších 500 osob doprovázejících zemřelého císaře. Součástí hrobky je také jáma s dvěma velkými malovanými bronzovými vozy císaře a stáj, která znázorňuje chov koní. Vozy tažené koňmi symbolizují poslední cestu Prvního císaře, který věřil, že po smrti ho odvezou ke Slunci, aby se stal středem vesmíru. Kočáry byly malovány modří, která časem zešedla.
Nejznámější částí mauzolea jsou tři podzemní jámy, ve kterých se nalézá terakotové vojsko čítající více než 8000 lučištníků, pěšáků, kušníků, vozatajů, jezdců a generálů sestavených do geometricky přesných regimentů. Bojovníci jsou vyrobeni z terakotové hlíny ve velikosti na svoji dobu nadživotní – 166–187 cm. Nejpůsobivější pohled na armádu je v první, největší hale. Toto 230 metrů dlouhé a 62 metrů široké naleziště obsahuje na ploše 14 260 m2 hlavní formaci armády se zhruba šesti tisíci vojáky a padesáti válečnými vozy. Vpředu jsou tři řady po 70 mužích, otočených tváří k východu. Za nimi následuje v jedenácti oddělených vydlážděných chodbách celkem 38 zástupů se stejnou orientací k východu. 
Z videoprojekce jsme se dozvěděli, jak se terakotový voják vyráběl. Z pásu hlíny se zhotovilo duté torzo válečníka, paže a nohy se vyrobily stejným způsobem a následně se přilepily k tělu. Ruce se tvarovaly zvlášť, k zápěstním dírám se připevnily vlhkým jílem. Základ figury poté hrnčíř oblékl do ručně zhotovených šatů z jílu, torzo se nechalo vysušit v hliněné peci a následně vypálilo. Hlavy byly modelovány zvlášť, řemeslníci tenkou vrstvou jílu vtiskli každému vojákovi specifické rysy, osobitý účes a výraz tváře. Na jejich hlavách byly vytvořeny tři typy účesů, rozlišující hodnosti řadových bojovníků, vyšších důstojníků a generálů.
Karlovarskou výstavu tvoří 80 replik terakotových bojovníků, představující jednotlivé šarže a jejich bojové zařazení. S potěšením jsme přijali skutečnost, že jsme si mohli prsty našich rukou prohlédnout nejen vybrané bojovníky, včetně jejich ochranného brnění, účesů a jednoduchých zbraní, ale i podsadité a mohutné koně o délce 170-220 cm, což v nás zanechalo neobvyklé dojmy a zážitky.
Emil Miklóš

#
Olomouc – nový projekt

Častým důsledkem ztráty zraku je složité hledání zaměstnání, resp. jeho ztráta. Proto v reálném životě nemá téměř 80 % zrakově postižených práci.
To se snaží změnit TyfloCentrum Olomouc. A je v tom úspěšné nejen díky sociální firmě Ergones, ale i díky nově vzniklému projektu „Nácvik trasy – profesní příprava a praxe zrakově postižených v Olomouckém kraji“. Až 24 osob se zrakovým postižením získá pracovní uplatnění či zkušenosti, které jsou na trhu práce nepostradatelné.
„Cílem projektu je ,nácvik trasy do práce‘ – podpora a posílení pracovní integrace osob s těžkým zrakovým postižením. V okamžiku, kdy člověk přichází o zrak, je nutné pro udržení jeho nezávislosti a samostatnosti, aby se učil vykonávat běžné činnosti zcela novými postupy. Do cesty se staví bariéry, které jsou zdravým lidem neznámé, ať už jde o fyzické nebo psychické překážky samotného člověka nebo vnější bariéry v podobě omezených sociálních kontaktů, v přístupu k informacím nebo předsudky společnosti. Je potřeba získat nové dovednosti, které budou vykonávány přirozeně a budou uplatnitelné a přenositelné v mnoha situacích. Je potřeba se naučit pohybovat v prostoru za pomoci nových orientačních bodů, učit se nové trasy domů, do obchodu, do města, do školy a také do práce,“ popisuje projekt Mgr. Věra Bartošová, zástupkyně ředitele za soc. služby v TyfloCentru Olomouc.
Celý projekt nabídne čtyři základní pilíře. Od motivačních kurzů, poradenství přes počítačovou gramotnost, vytvoření pracovních míst a asistenční program. Uchazeči se tak například seznámí s pracovními návyky a kolektivem, naučí se ovládat PC, získají znalost prostředí na internetu a osvojí si například nakupování. Celý projekt završí pracovním uplatněním v zaměstnání.
Miroslava Chrastinová

#
Šumperk – návštěva hasičů

Práce profesionálních hasičů mnoho lidí často nedoceňuje. Náročné podmínky v nejrůznějších situacích vyžadují profesionalitu a dokonce i větší kapku odvahy. Kombinace těchto dvou faktorů dělá z těchto lidí hrdiny. Co se ale skrývá v zákulisí? Do světa hasičů jsme s našimi zrakově postiženými lidmi nahlédli koncem ledna v rámci exkurze v hasičské stanici v Šumperku na Nemocniční ulici.
Po přívětivém uvítání se naší téměř dvacetičlenné skupinky ujal sám ředitel plk. Ing. Martin Žaitlik, který nás svým velmi hezkým povídáním seznámil s historií šumperské hasičské stanice i s tím, jak to na ní funguje. Pokračovali jsme komentovanou prohlídkou všech částí této nově vybudované třípatrové budovy. A co jsme se vlastně dozvěděli?
Po psychicky i fyzicky náročných výjezdech mohou hasiči využít společenskou místnost s pohodlnými křesílky, dopřát si dlouhou a osvěžující sprchu, kvalitní spánek, a dokonce si i uvařit energii dodávající jídlo v prostorné kuchyni. Aby se ti naši hrdinové udržovali ve skvělé fyzické kondici, pravidelně navštěvují bohatě vybavenou posilovnu a tělocvičnu.
A na co jsme neviděli, na to nám bylo dovoleno sáhnout. Předmětem zájmu se stala zejména velká hasičská auta, myčka na hadice, ochranné oblečení i samotní zástupci hasičského sboru. Naši členové se dobře bavili a z tváří hasičů bylo znát, jak moc jsou na své nové sídlo pyšní.
Co dodat. Moderní zázemí pro profesionální záchranný sbor nabízí vše, co pro nadprůměrné výkony potřebují.
Poděkování patří průvodci za výborné a smysluplné podání výkladu a za bezednou trpělivost při závěrečném zodpovídání dotazů.
Libuše Skálová

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Marcela Jiříková

Mám takový slogan: „chceš-li potkat sluníčko, dej si schůzku s Marcelou!“
Tato výzva funguje už moc let. Naposled jsme se viděly na představení divadla Verva Pavilon nad řekou, které proběhlo v rámci každoročního festivalu Integrace Slunce. Marcela zde samozřejmě hrála a tak se v zákulisí kolem ní tlačilo tolik lidí, že na mě neměla čas. Dnes spolu pijeme čaj a radujeme se z nadcházejícího jara. Myslím, že Marcela má na srdci věci, které už dávno chce říct, a komu jinému, když ne Zoře a jejím čtenářům.
„Tak začni, Marcelo, třeba tím, jaké jsi prožila mládí a k čemu teď směřuješ.“
„Pravda je, že mládí jako takové, tedy to fyzické, už jsem nechala za sebou v rámci čtyřicítky, která se mi přihodila. To je věk, kdy už o sobě člověk začíná vážně přemýšlet. Já jsem vyrůstala ve Zdíkově na Šumavě, kam jsem i se zbytky zraku chodila do tamější školy, jakkoliv se tomu tehdy neříkalo ani inkluze, ani integrace. Zrak mi zvolna ale jistě odcházel, a tak jsem pak pokračovala studiem na Obchodní akademii v Praze v Butovicích. Tehdy se tě nikdo neptal, kam chceš jít nebo – aby snad někdo zkoumal tvé talenty a zájmy! Nehrála jsem na žádný hudební nástroj, do učení jsem nechtěla, a tak jsem šla do Butovic. Musím ale říct, že to byla nejhezčí léta mého mládí! Bydlela jsem na internátě a konečně jsem se začala učit samostatnosti bez dohledu rodičů. Našla jsem si tady spoustu přátel, se kterými jsme dodnes zadobře. Že bych byla blázen do studia, to se opravdu říct nedá. Nicméně pobyt na střední škole mi otevřel úplně nové obzory.“
„Můžeš říct, Marcelo, co tě v tu dobu nejvíc bavilo a zajímalo?“
Marcela s odpovědí ani na okamžik neváhá: „Co mě bavilo – život mě bavil! Praha, se vší tou kulturou, divadla, koncerty, knihovna na dosah, a hlavně parta lidí, kteří na tom byli stejně jako já. Také jsem začala chodit plavat a třeba i do kina nebo na koncerty. A tohle všechno mě vlastně baví dodnes.
Nikdy jsem neměla žádný konkrétní sen – snad jen být jako ostatní, smát se, bavit a hledat, co je kolem mne zajímavého. Prostředí, kde na tom byli kamarádi taky špatně se zrakem, mi úplně zásadně pomohlo vyrovnat se s tím, že už vlastně nevidím, a tak jsem se i začala učit brailla. I to mě přiblížilo k ostatním, takže jsem paradoxně byla docela šťastná a užívala jsem si to,“ vzpomíná trochu nostalgicky Marcela.
„Škola ti ale maturitou skončila a s ní internátní radosti i parta. Co bylo dál? Pomáhal ti někdo na škole, aby ses uchytila v nějakém vhodném zaměstnání?“
„Kdepak, nikdo takový nebyl. Nějakou dobu jsem ještě studovala na jazykovce, chtěla jsem zkusit, jestli by mi šly jazyky. Ještě dva roky jsem tedy mohla bydlet na internátu, ale pak mě jazykovka přestala bavit. Tak jsem sebrala vysvědčení o zkoušce z dospělosti a hajdy do rodného Zdíkova. Bylo to jako studená sprcha. Zase s našima, kteří mi do všeho mluvili a místo kultury nahrávky na kazeťáku. Děsně jsem se nudila, nikoho jsem tu neměla. Takže jen občas nějaký ten telefon. Mamka mi nakonec našla částečný úvazek u sebe ve firmě. Ani to nebyla zaměstnanecká smlouva, jen smlouva o pracovní činnosti. Docela mě to bavilo, vyřizovala jsem telefony, nějakou jednoduchou poštu a dělala, co bylo třeba a co jsem zvládala bez zraku. Jenže firma skončila a s tím i moje seberealizace.
Koupila jsem si nový počítač a odjela na dva týdny na Dědinu naučit se s novým programem a taky si lépe osvojit internet. Znovu se ve mně probudilo přání žít zase v Praze. Popravdě, doufala jsem, že zde bude i větší výběr pracovních příležitostí než u nás, kde je práce nedostatek i pro zdravé.“
„Zkusila jsi třeba Úřad práce, který by ti měl pomoci najít zaměstnání?“
„U nás doma jsem se o to ani nepokusila, přišlo mi to beznadějné. Spíš jsem se zabývala možností, jak si opatřit byt v Praze, což se mi s pomocí rodiny a úvěru po čtyřech letech podařilo. S novým trvalým bydlištěm jsem se osmělila a zaevidovala se na pražském Úřadu práce. Nejdřív se mě chtěli zbavit, že prý nesmím pracovat. Oni ani neznají paragrafy,“ povzdychne si Marcela. „O všechno jsem se musela postarat sama. Nepomohla mi bývalá škola, ani právní oddělení SONS, ani bývalý zaměstnavatel. Svá práva a nároky jsem zjistila nejvíc od kamarádů nebo od rodičů.
Na Úřadu práce jsem nakonec byla devět měsíců, dostala jsem podporu a občas i nějaké nabídky, které byly k ničemu, často neexistovala nejen ta nabízená pracovní místa, ale  třeba ani ta firma, která místo nabízela. Snad už je to teď lepší, ale před deseti lety jsem fakt neměla vůbec žádnou oporu v úřadech ani v organizacích pro zrakově postižené. Od té doby vím, že co si nezařídím, nemám. A není to jen moje zkušenost, podobně jsou na tom i moji přátelé, ať zdraví nebo nevidomí.“
„Marcelo, hodně lidí s postižením brblá, že z důchodu se nedá žít, ba ani když dostáváš příspěvek na péči, případně další dávky. Ty jsi vlastně nikdy pořádně nevydělávala, přesto jsi splatila úvěr a ještě dáš občas nějakou korunu stranou. Jak to děláš?“
Marcela se srdečně směje a prozrazuje: „Ono se musí při rozhazování občas přemýšlet. Vědět, co si opravdu musím pořídit a co je zbytečné, vědět kde nakupovat a jaké slevy pro držitele průkazky můžeš uplatnit. Já si fakt nestěžuji, žiju docela spokojeně a ještě si mohu dopřát kulturu, bazén i všelijaké akce, které mě baví. To ale neznamená, že bych nechtěla pracovat.“
„Myslíš, že by byla dobrá nějaká agentura, která by pomáhala lidem s handicapem najít si práci?“
„Určitě by něco takového mělo být, někdo, kdo by komunikoval s firmami a nabízel zrakově postižené pracovníky na trhu práce. Něco podobného zkoušeli v Okamžiku, ale podle všeho žádná sláva. V SONSu se asi po této linii neděje nic, alespoň o tom nevím. Organizace, které si vzaly na starost blaho nevidomých, by se měly věnovat naplno styku s veřejností. Měly by zaměstnat třeba nějakého PR člověka, který to bude dělat osm hodin denně, psát do novin, kontaktovat zástupce firem a tak. V tomhle ohledu ti naši ochránci dost zaspali dobu. A kdo jiný by měl naše práva podporovat a obhajovat?
Už skoro rok spolupracuji s organizací FOSA, která se zabývá podporovaným zaměstnáním, ale také to k ničemu není. Pomohou mi napsat životopis, podíváme se na nějaký inzerát, pokecají se mnou a já pak zase jedu přes celou Prahu zpátky domů bez toho, že by se něco konkrétního dělo. Jsou tam milí, to ano, ale je to tak trochu bezzubé,“ zklamaně popisuje Marcela své pokusy.
„Máš nějakou představu, v jakém oboru bys mohla nebo chtěla pracovat?“
„To určitě mám. Chtěla bych dělat jako pasivní pracovník v call centru nebo v nějaké jednodušší administrativě. Udělala jsem si m.j. kurz pracovníka v sociálních službách, takže i tohle je obor, který mi připadá zajímavý. Občas mi někdo nabídne smlouvu, třeba Chodící lidé, Kavárna potmě nebo Okamžik, kde jsem také něco osvětového dělala na výstavě. Jenže když někam pošlu životopis, tak ani nedostanu odpověď, což je pro mě hodně demotivující.
Podle mě zcela chybí osvěta, někdo, kdo by komunikoval s firmami a přesvědčil je, že vzít nevidomého nebude pro tu firmu zátěž. Prostě dostat veřejné mínění na naši stranu,“ shrnuje své náměty Marcela.
„Přestože nemáš zaměstnání, jsou tvé všední i sváteční dny naplněné docela zajímavými programy. Vím, že účinkuješ v divadle Verva, a jsi tam dobrá. Co ještě podnikáš ve volném čase?“
„Mám sice malou domácnost, ale uklízet a jíst se musí. To také zabere dost času. Doma hodně poslouchám rádio, zajímají mě hlavně příběhy lidí. Poslouchám hudbu. Dívám se na kvalitní filmy a seriály. Ráda chodím s kamarádkami na vycházky, na koncerty, muzikály, do kina, divadla a na hmatové výstavy. Mám ráda výlety, plavání nejen v krytých bazénech a spoustu dalších věcí. Musím říct, že díky tomu, že mám průvodce na slevu nebo zdarma, jsem jako společnice docela oblíbená,“ už zase vtipkuje Marcela Jiříková.
„Představ si, že bys byla zaměstnaná v bance, kde bys trávila 9 hodin denně. K tomu cesta a různé nezbytné aktivity, které také zaberou tvůj čas a které zaměstnavatel považuje za samozřejmé. To všechno by bylo na úkor tvých zájmů a vztahů, které ti pomáhají smysluplně žít. Brala bys takovou práci?“
„To víš, že brala. Vždyť den má dvacet čtyři hodin a jsou tu ještě víkendy a dovolené. Já bych se s tím, že pracuji, docela určitě dokázala poprat,“ končí statečná žena náš rozhovor.
Rozmlouvala Jaroslava Novotná

#
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2017

V dubnovém článku, ve snaze nevybočit ze snahy prezentovat naši sociálně právní poradnu jako seriózní instituci, se pokusíme vystříhat aprílových žertíků a budeme informovat
-	o pravidlech pro pracovní poměr na dobu určitou a o tom, 
-	co je to kvitance.
Pracovní poměr na dobu určitou
Dotaz: „Pracuji jako masér a na konci března 2017 mně končí smlouva na dobu určitou. Zaměstnavatel mi nabízí podpis smlouvy opět na jeden rok. Je to v pořádku, nebo již mohu žádat smlouvu na dobu neurčitou?“
Úpravu problematiky skončení pracovního poměru najdeme pochopitelně v zákoníku práce (z. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pojďme do něj tedy nahlédnout. Většinu podstatného najdeme v ustanovení § 39, jehož jednotlivé odstavce postupně projdeme.
V odstavci prvním je nejdříve definováno, jak pracovní poměr na dobu určitou rozeznáme:
„(1) Pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba jeho trvání.“
Pokud by tedy náhodou v pracovní smlouvě sice nebylo výslovně uvedeno, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou, nicméně by nebyla stanovena doba, dokdy pracovní poměr trvá, pak jde o poměr na dobu neurčitou.
Pro odpověď na náš dotaz je však daleko podstatnější odstavec druhý:
„(2) Doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží.“
Pokud by někomu tedy zaměstnavatel ve smlouvě navrhl trvání pracovního poměru na dobu čtyř let, šlo by vlastně o pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále pak lze význam ustanovení ilustrovat na tomto příkladu:
Zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřeli první smlouvu od 1. ledna roku 2014 do 31. prosince 2014, dále smlouvu prodloužili o rok (2015) a nakonec znovu na rok 2016, nemohla již v roce 2017 vzniknout další smlouva na dobu určitou, protože by to porušovalo zásadu, že pracovní poměr na dobu určitou lze opakovat (řetězit) pouze dvakrát.
Pokud by zaměstnavatel se zaměstnancem uzavírali smlouvu vždy na tři roky, pak by bylo možné pracovní poměr na dobu určitou řetězit celkem devět let; pokud by mezi těmito pracovními poměry byly ještě navíc přestávky, které mohou dle zákoníku práce činit až tři roky, protože teprve po jejich uplynutí se k předešlému pracovnímu poměru nepřihlíží, pak bychom se hypoteticky dostali až k době patnácti let.
Ale pojďme raději zpět na zem; jako z většiny zásad připouští i z této zákoník práce některé výjimky. Tu první upravuje odstavec třetí:
„(3) Ustanovením odstavce 2 není dotčen postup podle zvláštních právních předpisů, kdy se předpokládá, že pracovní poměr může trvat jen po určitou dobu."
Toto ustanovení odkazuje na předpis upravující zejména zaměstnávání cizinců, pro něž tedy pravidla popisovaná výše neplatí.
Další, z hlediska českých zaměstnanců již podstatnější, výjimku přináší odstavec čtvrtý:
„(4) Jsou-li u zaměstnavatele dány vážné provozní důvody nebo důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, na jejichž základě nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnanci, který má tuto práci vykonávat, navrhl založení pracovního poměru na dobu neurčitou, nepostupuje se podle odstavce 2 za podmínky, že jiný postup bude těmto důvodům přiměřený a písemná dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací upraví 
a) bližší vymezení těchto důvodů, 
b) pravidla jiného postupu zaměstnavatele při sjednávání a opakování pracovního poměru na dobu určitou, 
c) okruh zaměstnanců zaměstnavatele, kterých se bude jiný postup týkat, 
d) dobu, na kterou se tato dohoda uzavírá.“

Odstavec čtvrtý dále říká, že jedině tehdy, pokud u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, je možné písemnou dohodu s odborovou organizací nahradit vnitřním předpisem; v takovém případě vnitřní předpis zaměstnavatele musí obsahovat stejné náležitosti, jako písemná dohoda s odbory.
Postup při porušení pravidel o pracovním poměru na dobu určitou
Jak mohou zaměstnanec i zaměstnavatel postupovat, pokud se dostanou do sporu, zda je pracovní poměr na dobu určitou v souladu nebo v rozporu se zákoníkem práce, upravuje odstavec pátý:
„(5) Sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s odstavci 2 až 4, a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby.“
Toto ustanovení tedy dává zaměstnanci možnost, aby nesoulad pracovního poměru na dobu určitou se zákoníkem práce nemusel řešit ihned v okamžiku, kdy k němu dojde, ale až po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr v rozporu s právním předpisem sjednán. Postačí, aby zaměstnavateli písemně oznámil před jeho skončením, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával. Zaměstnavatel i zaměstnanec pak mají dvouměsíční lhůtu počítanou od domnělého či skutečného skončení pracovního poměru, v níž mohou svůj spor předložit k rozhodnutí soudu.
Současná úprava v zásadě platí od 1. ledna roku 2012; pokud však pracovní poměr na dobu určitou některému zaměstnanci pokračoval z předcházejícího období i přes toto datum, je takovýto pracovní poměr považován jako první při aplikaci současných pravidel.
Pojednávanou problematiku tedy uzavřeme tím, že tázající se masér by musel svůj dotaz doplnit o to, jak jeho pracovně právní vztah k zaměstnavateli probíhal, podle toho by mu bylo možné odpovědět.

Víte, co je to kvitance?
Jde o pojem z občanského práva, dal by se definovat jako potvrzení o splacení (splnění) dluhu.
Ustanovení § 1949 občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), říká TOTO:
„(1) Přijímá-li věřitel plnění, vydá dlužníkovi na jeho žádost potvrzení o splnění dluhu (kvitanci). V kvitanci vyznačí jméno dlužníka i věřitele, předmět plnění a místo a čas, kde a kdy byl dluh splněn. Je-li kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také příslušenství pohledávky.
(2) Dlužník může plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň kvitanci.“
Rád bych v této souvislosti upozornil na skutečnost, že kvitanci vydává věřitel pouze na požádání dlužníka. Pokud o ni dlužník nepožádá, věřitel ji vydat nemusí, což s sebou může později nést různé nepříjemnosti v podobě sporů, jestli a v jaké výši, popř. kdy a komu byl dluh splněn. Proto mohu všem rozhodně doporučit, aby např. po splacení zápůjčky nebo dluhu vzniklého z jakýchkoliv důvodů po věřiteli kvitanci žádali. Odstavec dva dává dlužníkovi do ruky možnost plnění dokonce neposkytnout, pokud mu věřitelem nebude kvitance zároveň s plněním vydána.
A když už mluvíme o zápůjčce, jejíž plnění probíhá často ve splátkách, ocituji na závěr ustanovení § 1950:
„Při opakovaných plněních z téhož právního důvodu se má za to, že ten, kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co bylo splatno dříve.“
Z toho plyne, že by patrně nebylo účelné žádat kvitanci při poskytnutí každé splátky, z pravidla by mělo bohatě postačovat vydání kvitance po splacení celého dluhu.
Za Sociálně právní poradnu SONS Praha
Luboš Zajíc

#
KULTURA: VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH – JICCHAK SAGI NEHOR
(Asi 1160 – 1235, Provençe, Francie)

Na své cestě za nevidomými spisovateli se nyní opět podíváme do temného středověku; nebude to zastávka sice nijak dlouhá, zato však velice důležitá. Někdy kolem roku 1200 totiž na jihu Francie, v Provençi, působil muž, jenž dal nejspíše základ jednomu z největších mystických hnutí vůbec – židovské kabbalistice. 
Jmenoval se Jicchak, tedy Izák, a neviděl snad od narození. O jeho životě není známo téměř nic. Jeho otcem byl rabbi Abraham ben David, působící v jednom z nejbohatších židovských center tehdejší Francie, městě Posquires (dnešní Vauvel). Jeho učenost, majetek a moudrost chválí mnozí cestovatelé té doby. Snad proto se rozhodl i svého syna – ač mu ztráta zraku v takovém povolání podle obvyklých měřítek bránila – učinit učencem a rabínem. 
Otec měl na syna jistě obrovský vliv; není divu, vždyť to byl také na svou dobu muž velice osvícený. Počal se zabývat studiem židovského učence arabského původu Maimonida, který jej dovedl až k Aristotelovi a Platónovi. Judaismus je filozofie, nikoli náboženské dogma – to byla brzy věta, kterou mladý Izák mohl z otcových úst patrně často slýchat. 
Syn, ač byl zbaven zraku, se stal rabínem, začal studovat především Platóna a zabývat se mystikou. JIž jeho otec často vypravoval o tom, jak jej navštěvuje Boží přítomnost, a syn na tyto jeho podněty navázal. Brzy se mu dostalo přízviska Sagi Nehor, které v aramejštině znamená „mnoho světla“ – snad to byla ironická narážka na jeho slepotu, snad hold jeho učenosti. 
Asi kolem roku 1200 sebral Jicchak fragmenty mystického učení a stvořil knihu, dnes známou jako Sefer ha-bahir (Kniha blesku). Protože židovská tradice pokládá za jednu z hlavních věcí odvozovat původ svých spisů, zejména týkají-li se nejvyšších duchovních tajemství, co nejdále do minulosti, začal Jicchak svůj spis slovy: „Rabbi Nechunja ben Hakanah řekl...“. Tím vlastně přisoudil výroky ve spise uvedené tomuto dávnému rabínu, žijícímu snad někdy v 1. století. Na své autorství však upozornil patrně daleko rafinovaněji hned následující větou spisu, která zní: „A jeden verš praví: ,Nelze se dívat do světla blesků.‘“ Použiv takto část verše z biblické knihy Jób (37:21), aby upozornil na svou slepotu, pojednává pak autor o zcela jiných věcech. 
Svou knihu Jicchak rozdělil do šedesáti krátkých kapitol a pojal ji (v návaznosti na svá studia Platóna) jako dialog žáka s mistrem. Probírá tu mystický význam jednotlivých biblických veršů, písmen hebrejské abecedy nebo různé magické formule. Nejdůležitějším se stalo jeho učení o tzv. sefirot – tj. jakýchsi silách neboli emanacích vyzařujících z Boha. Je jich deset a všechny dohromady stvořily tento svět. Nejvyšší z nich se nazývá Keter (= koruna), je to vlastně nejvyšší záře, za ní se již rozprostírá pouze nekonečno Boží existence, nazývané ejn sof. Právě z této sefiry vyzářil veškerý svět – stvoření se tedy neudálo tak, že by Bůh svět stvořil, všecko tu již dříve v jednotlivých sefirách bylo, a došlo jen k tomu, že z vůle Nejvyššího se stvoření stalo viditelným. Navíc má každá ze sefir přiřazeno jméno také podle nějakého biblického verše a výroku, čímž se tomuto verši dostává zvláštní mystický význam; nejvyšší sefira Keter, o níž jsme mluvili, se například nazývá Ehje ašer ehje („Jsem, který jsem“ Ex 3:54), a znamená tak Boha. Druhá sefira, Chochma, (= Nejvyšší moudrost) má zase za svůj název hned první verš knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, čímž se dává najevo, že moudrost je počátkem všeho. 
Je toto učení složité a snad téměř nepochopitelné? Není se co divit, vždyť bylo určeno jenom zasvěceným, těm, kteří věří v mystický význam slov a písmen, těm, kteří budou učení, jemuž se brzy dostane názvu Kabbala, věnovat celý život, aby pronikli do jeho tajů. Není proto divu, že si – ač o něm nevíme téměř nic – jednoho z jejích původců dodnes připomínáme.

#
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara

Kdo pocházíte z Brna a jeho blízkého okolí, jste co nejsrdečněji zváni pracovníky oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně na již 24. tradiční koncert Vítání jara 2017. Bude ve středu 19. dubna v sále Konzervatoře Brno, Tř. Kpt. Jaroše 45 (vchod z ulice Lužánecké). Začátek v 17.00 hodin.
Na dřívějších i současných koncertech účinkují bývalí žáci Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, pozdější posluchači nebo absolventi Konzervatoře Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené v Praze. Nebude tomu jinak ani tentokrát. Účinkují:
Eva Blažková, Simona Němcová, jako hosté Ráchel Skleničková a Nela Vybíralová.
Koncert bude věnován stému výročí trvání časopisu pro nevidomé čtenáře Zora. Program bude sestaven z děl nevidomých autorů Karla Emanuela Macana, Aloise Permana a Ivana Tylňaka.
Děkuji vedení Konzervatoře Brno za vstřícnost a dlouholetou spolupráci při pořádání našich koncertů.
Vstupné dobrovolné.
Všechny, kteří se rozhodnete přijít a podpořit kulturní aktivity slepeckého oddělení Technického muzea v Brně, srdečně zvou pořadatelé.
Mgr. Eliška Hluší

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 4
Měchura Ivan (Vsetín)      reprodukce.
Bílý: Kb4, Se7, Pc2, e3, f5 (5)  
Černý: Kd5, Pb5, c6, d6, e4, e5 (6)
Mat 5. tahem (C+)

K osobě valašského autora uvedu jen heslovitě – Ivan Měchura, 3.května 1946, úlohář-samouk s originálními a neotřelými nápady. Prvotina: Zemské noviny 2000, publikuje: Šachová skladba, Řešitelský zpravodaj, Kutnohorský deník, aj., skládá: dvoj-, troj- i vícetažky, pomocné maty a počet jeho vytvořených prací se t.č. pohybuje mezi dvěma až třemi sty. Diagramu dnešní vysoce logické pětitažky se lekat nemusíte, v podstatě lze říci, že k jejímu vyřešení vám postačí mít „všech pět pohromadě“. Ve svých úvahách však musíte brát v potaz jen velmi omezené možnosti černého, včetně jeho zpatovaného krále. Problémem ovšem je, že ten stojí na bílém poli a střelec je černopolný. Logicky z toho tedy vyplývá, že..., což je váš úkol.
Řešení úlohy číslo 2 z února 2017 (Guljajev):
Po úvodníku 1. Da8! [2. cxd7 mat] šly čtyři matující tahy jako "bílé Albino": 1. - Vd3 2. cxd3 mat, 1. - Vb3 2. cxb3 mat, 1. - Va3 2. c3 mat, 1. - Vg5 2. c4 mat, další čtyři obranné tahy 1. - dxe6 2. c7 mat, 1. - dxc6 2. Dxc6 mat, 1. - d6 2. Jxg7 mat, 1. - d5 2. Jg5 mat pak tvořily "černé Albino". Originální myšlenka s technicky famózně sestavenou konstrukcí.
Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!
Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna.

#
Michálkovičtí si přivezli zlato

Oddíl zrakově postižených kuželkářů z Michálkovic se ve dnech 20. a 21. ledna zúčastnil 28. ročníku Mezinárodního turnaje v kuželkách v Košicích. Soutěž byla vypsaná pro tříčlenná družstva kategorie b1, b2 a b3. 
Protože Michálkovice nemají hráče kategorie b1, tak si půjčili hráčku ze Sokola Brno Danielku Hladíkovou. V pátek proběhla soutěž čtyřčlenných družstev na 60 hodů s dorážkou. K trojici z družstva se přidal i jejich trenér. 
V sobotu byla hlavní část turnaje na 120 hodů do plných. Konkurence byla veliká, zúčastnilo se sedm států z Evropy – bylo to takové  mini mistrovství. Michálkovičtí byli velmi překvapeni, když je vyhlásili na prvním místě (1874 bodů), na druhém místě skončilo Německo (1820 bodů) a třetí příčku obsadilo Polsko (1798 bodů). 
Dále následovalo vyhlášení soutěže žen, kde se umístila na třetím místě hráčka z Maďarska Tunde Sisenszki (658 bodů), o jeden bod více se podařilo nahrát hráčce ze Slovenska Alžbetě Ježíkové a první místo vybojovala naše Anna Paulusová (660 bodů). 
V soutěži mužů padlo sedm sedmistovek! Na třetím místě skončil hráč z Rumunska Lavente Ordog (709 bodů), druhý Chorvat Viliam Jelušič (725 bodů) a první Peter Sisenszki z Maďarska (739 bodů).
Zdeněk Paulus

#
Ohlédnutí za jubilejní „Padesátkou“

Od roku 2008 se zrakově postižení sportovci se svými traséry za velké pomoci Nadace Leontinka pravidelně zúčastňují závodů Jizerské padesátky. V onom roce to byl jakýsi začátek éry, kdy nevidomí a slabozrací začali poměřovat síly se širokým závodním polem vidících závodníků. Tenkrát jsme s Nadací Leontinka dali dohromady 3 štafety zrakově postižených. Jel i nevidomý hudební virtuos Mário Bihári.
Trasérku dělala i bývalá reprezentantka Zuzana Kocumová, která trasovala Vaška Trnku. S Kateřinou Neumanovou jsme se potkali v cílové rovince, ale to už měla kolo náskok. Kromě štafety jela většina ZP trať 25km. Poprvé se na velkou trať vydal i tandemista Marek Moflar, který tenkrát ještě bez technických dovedností trať zdolal. 
Další roky byla výzva zdolání 50km. Většina z našeho kolektivu zrakově postižených takovou vzdálenost za jediný den neujela.
V tu dobu jsem trénoval reprezentaci golbalu a v rámci přípravy jsme jezdili každý rok na hory na soustředění. Tak jsme postupně zdolávali 15, 20, maximálně 30 km. Ale 50 km byla velká výzva. Michal Novotný s Petrem Müllerem ml. patřili k nejmladším účastníkům závodu. Myslím, že jim ještě nebylo ani 18, protože když v létě dojeli 60 km v Jizerském cyklozávodě, dostali ocenění „Král Jizerských hor“, kde do 18 let byli jediní účastníci obou závodů (50 na lyžích + 60km na kole).
V dalších letech jsme Jizerskou 50 brali již jako samozřejmost. Začali jsme na závodech používat mikrofon s reproduktorem. Mikrofon u úst a reproduktor na zádech traséra. Také výstražná vestička NEVIDOMÝ a PRŮVODCE, se staly nezbytnou a užitečnou součástí našeho vybavení. Podle vestiček si nás běžkaři z jizerských závodů pamatují a oslovují nás při každém náhodném setkání.
Rovněž jsme absolvovali několik kurzů lyžování školy reprezentanta Dušana Kožíška. Věnoval se nám zejména jeho bratr Petr a Zbyněk Kovář, kteří si za několik let vytvořili k nevidomým velmi dobrý vztah. Postupem let jsme se pak dostali i na mezinárodní závody do Německa, Norska, Francie a Švýcarska. 
Každoročně se schází mnoho nevidomých na chatě Muhu v Jizerských horách, kam mohou přijet i začátečníci. Probíhá setkání bývalých studentů Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, sportovců, trasérů, a je tam vždy výborná atmosféra. Často tam přijíždí i Maxim Čambor ze spolku „Jeden na jednoho“, které se specializuje na biatlon zrakově postižených a zpestří lyžování zvukovou střelbou z pušky.
Škoda, že ačkoliv jsou běžecké lyžování i biatlon ZP paralympijskými sporty, nemají z Českého svazu zrakově postižených sportovců vůbec žádnou podporu.
S účastí i výsledky na letošních závodech jubilejní padesáté Jizerské padesátky jsem spokojen. Nejlepší na padesátce byl slabozraký Honza Bošek s časem 4:12, Václav Svoboda 4:41 a třetí nevidomý Ivo Budil, který se poprvé dostal pod hranici 5 hodin. (4:52). Také poprvé porazil Marka Šimíčka, který je jeho největším soupeřem v kategorii B1 a zajel 19 minut přes pět hodin. Nevidomý maratonský běžec Ondřej Zmeškal měl výsledný čas pár minut přes 6 hodin. Den předtím vyhrál Ivo Budil závod na 25 km za 2:32, těsně před slabozrakou Evou Lesovou a Karlem Novotným.
Nejvíce nabito bylo na trati 10km. Vyhrál Honza Bošek za 38 min. a celkové 31. místo je velkým úspěchem. Druhý byl Ondřej Gurecký za 44min. a třetí Tomáš Linhart. První závod absolvoval Tomáš Peržina s trasérkou Gabrielou Nellou Požárovou, která taktéž první závod trasovala. 
Celkem se zúčastnilo 29 ZP lyžařů. Trasérům patří velké poděkování. Jmenovitě je ani všechny neznám. Jan Marek z Liberce jezdí trasovat už mnoho let a jeho výkony jsou obdivuhodné, když dokáže ještě trasovat vítěze ZP Jana Boška. 
S Ivo Budilem jezdím už přes 20 let. Prakticky od úplných začátků mého působení v TJ Zora Praha. Je pro nás potěšující, že i když máme padesátku na krku, je ještě možné zlepšování. Letos to bylo způsobeno i tím, že pořadatelé posunuli termín Jizerské padesátky na dny 17.–19. února, tak byl čas na přípravu na sněhu. 
V závodě firemních štafet skončila Nadace Leontinka na pěkném třicátém místě z padesáti se štafetou ve složení Jan Bošek, Radka Králová, Maxim Čambor, Václav Svoboda. Bez Nadace Leontinka si nedovedu organizaci tak náročného projektu představit a patří jim velký obdiv a uznání. 
Zažil a napsal Petr Müller st.
Vedoucí oddílu běžeckého lyžování při TJ Zora Praha

#
INZERCE

Prodám kovovou 24řádkovou pražskou tabulku s bodátkem. Cena 600 Kč. Telefon: 732 269 950.

SONS PRAHA JIH vás jako každý rok zve na letní pobyt do Heroltic v Jeseníkách – od 20. 7. do 27. 7. 2017. Cena 3300 Kč zahrnuje ubytování, stravu a dva plánované polodenní zájezdy. Pěkné ubytování, bazén, lesy a sportovní areál. Vhodné pro starší zájemce i celé rodiny. Hlásit se můžete u předsedkyně Žofie Mouchové na tel.: 241 729 053 nebo 604 587 932.