Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 21 listopad 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

NRZP, SZdP - a co dál ?
Malé měsíční zauvažování listopadové, obšťastněnkové
Důchody budou zvýšeny od prosince
Bezplatná internetová poradna
Oční protézy jen zřídka
V nových prostorách
Otevřené dveře v Karku
Setkání hluchoslepých dětí a jejich rodin
Jako domů
V Olomouci myslí na ZP
Pes, který čte
Troja v pravěku
Trojí nabídka
Nejlepší holky jsou z Nedvězího z Mejta...
Pokořil Mont Blanc
Český pohár v showdownu
Turnaj žen v showdownu
Mistrovství ČR v showdownu

NRZP, SZdP - a co dál ?

Republikovým shromážděním a na něj navazujícím seminářem k
reformě sociálních služeb a územně-správního uspořádání státu
završila v Benešově ve dnech 6. a 7. října 2001 Národní rada
zdravotně postižených (dále jen NRZP) půl druhého roku své
existence. Byla ustavena počátkem června 2000 z vůle členských
organizací Sboru zástupců organizací zdravotně postižených
(SZOZP) a Sdružení zdravotně postižených (SZdP) jako střechová
organizace občanských sdružení zdravotně postižených České
republiky k reprezentaci a obhajobě zájmů zdravotně
postižených občanů ČR jak na mezinárodním poli (zejména v
Evropském fóru zdravotně postižených - EOF), tak i vůči našim
partnerům uvnitř ČR. Zatímco mezinárodní oblast má nádech
vzdálenější perspektivy - souvisí totiž se vstupem České
republiky do Evropské unie, druhá oblast se naopak jeví jako
vysoce aktuální, přestože řada základních parametrů jak v
oblasti územně-správního uspořádání, tak v oblasti sociální
politiky není dosud ani známa, natož pak dána. To ovšem není
důvodem k vyčkávání, ale naopak k usilovné snaze ovlivnit
vývoj situace tak, aby základní zájmy zdravotně postižených
občanů nebyly opominuty či potlačeny.

Národní rada u vědomí těchto skutečností urychleně
konstituovala své základní organizační články - Republikový
výbor a jeho předsednictvo, krajské rady, šest komor podle
jednotlivých druhů postižení (duševní, mentální, sluchové,
tělesné, vnitřní a zrakové) a odborné skupiny (pro sociální
politiku, pro vzdělávání, pro zdravotnictví a pro stavby a
dopravu). Dopracovává se i moderní informační systém,
opírající se o Internet a elektronickou poštu. Ne všechno
dosud funguje k úplné spokojenosti. Členské organizace NRZP
mají velmi rozdílné možnosti k podpoře činnosti Národní rady
(technické, finanční i personální) i různé schopnosti k
iniciativám všeobecnějšího charakteru. Proto Republikové
shromáždění uložilo Krajským radám zdravotně postižených
zpracovat na základě Národního plánu opatření k vyrovnávání
příležitostí pro občany se zdravotním postižením odpovídající
krajské plány jako základ pro svou činnost. Na návazných
seminářích zaznělo mnoho impulzů k tomu, co by tyto Krajské
plány mohly a měly obsahovat i nabídky konkrétní pomoci při
jejich sestavování. Jejich realizace však může narážet na řadu
potíží.

Z těch základních uveďme alespoň neexistenci výkonného
aparátu v krajích - Krajské rady se mohou opírat buď o pomoc
svých členských organizací nebo o spolupráci s Centry služeb
zdravotně postiženým SZdP (pokud pro ni budou vytvořeny
potřebné podmínky). Dalším problémem je zastoupení samotných
zdravotně postižených v příslušných komisích při Krajských
zastupitelstvích. Jednak "nejsou lidi", jednak se v řadě míst
obsazení komisí děje podle stranického klíče a nezávislí
"nemají nárok" (když jsem 30. listopadu 1997 na tento vývoj v
Hodoníně předsedy OV SZdP a vedoucí tehdy ještě Středisek
poradenství upozorňoval, několik nedovtipů reagovalo
hulvátským povykem). Zdá se, že nejreálnější cestou je aktivní
účast na procesu komunitního plánování sociálních služeb a
přetváření výsledků v naprosto konkrétní projekty, řešící
aktuální potřeby konkrétních zdravotně postižených občanů
daného kraje. Nezastupitelnou úlohu přitom budou mít
představitelé organizací, zastupující jednotlivá konkrétní
zdravotní postižení, korekční úlohu pak krajští zmocněnci
jednotlivých komor NRZP. Tento proces bude - zejména zpočátku
- velmi zranitelný. Nelze volit vrchnostenský přístup Krajské
rady vůči členským organizacím (NRZP není novým Svazem
invalidů, i když to její odpůrci o ní čas od času prohlašují),
ani by nebylo taktické řešit nedohody mezi členskými
organizacemi na Krajském úřadu. Nezíská-li si Krajská rada v
kraji odpovídající postavení a respekt, nebude již možno
počítat s tím, že se to spraví na celostátní úrovni - princip
subsidiarity bude uplatňován stále důsledněji.

V souhrnu lze tedy říci, že NRZP má v zásadě o obsahu své
činnosti jasno a bude se potýkat s hledáním nejvhodnějších a
nejúčinnějších způsobů své práce. Dosavadní střechové
organizace občanských sdružení zdravotně postižených jsou
právě v opačném postavení. SZOZP existuje již jen de jure - de
facto svou činnost ukončil. Ukončení činnosti SZdP však tak
jednoduché není vzhledem k závazkům, které má vůči svým
členským organizacím i svým zaměstnancům.

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých zpracovala
stručnou analýzu vývoje a současného stavu SZdP a navrhla
postupy transformace jeho jednotlivých organizačních článků
tak, aby vyhověly předpokládaným změnám. Tento rozbor se stal
součástí zprávy, přednesené předsedou SZdP prof. Jánem
Jesenským na výročním (volebním) zasedání Výboru SZdP v ČR 22.
března 2001 a byl podkladem pro práci tří pracovních skupin,
ustavených ke zpracování konkrétních návrhů transformace
Center služeb zdravotně postiženým (vedená J.Venclem),
smíšených organizací (vedená D.Šotkovskou) a Stacionáře Karlín
(vedená ing. Slobodníkem).

Zásadní směry činnosti jednotlivých skupin spočívají v
detailním rozpracovávání opatření do té míry, do jaké jsou v
současnosti znána. Předpokládá se transformace Center služeb
do 14 krajských obecně prospěšných společností (dále o.p.s.) s
tím, že stávající okresní Centra služeb by byla detašovanými
pracovišti krajské o.p.s. zpravidla se sídlem v příslušném
krajském městě. Zvažovaná varianta jediné celostátní o.p.s. by
nenašla ve vládou (resp. MPSV) prosazovaném regionálním módu
financování sociálních služeb partnera pro podání projektu
státní dotace, další možná varianta, tj. vytvoření
samostatných o.p.s. ze stávajících okresních Center služeb je
nerealizovatelná z personálních i finančních důvodů. Problémy
se jistě vyskytnou i při obsazování funkcí ředitelů a členů
správních a dozorčích rad krajských o.p.s., naproti tomu se
nepředpokládají v oblasti majetkové - převážná část majetku
pochází ze státních dotací, poskytnutých SZdP v ČR a tato
organizace je i zřizovatelem o.p.s. Největší problém však
spatřuji v požadavcích na samostatnost v práci o.p.s. podle
konkrétních regionálních podmínek a předpokládanou provázanost
kvantity i kvality práce s přidělovanými finančními
prostředky.

Lze si představit (i když většině představitelů občanských
sdružení zdravotně postižených to bude znít jako kacířství),
že dobře fungující Centra služeb se v nepříliš vzdálené době
stanou ve svém regionu dominujícím poskytovatelem sociálních
služeb pro většinu druhů zdravotního postižení (aniž by tím
byla potlačována specifika a snižována kvalita těchto služeb).
Stejně tak dobře si lze představit, že špatně fungující o.p.s.
zanikne pro nedostatek finančních prostředků, a dostupnost
sociálních služeb pro zdravotně postižené se v daném regionu
stane přinejmenším diskutabilní, o vlivu klientů (a jejich
organizací) na tyto služby nemluvě. O tom se však již nebude
rozhodovat v Praze, ale právě v daném regionu.

Nevyřešené zůstává zatím postavení Centra regionálních
služeb (dříve Útvaru středisek), vedeného J.Venclem. Na jedné
straně je nepochybná potřeba koordinace a metodického
usměrňování práce krajských o.p.s., na druhé straně není
jasné, zda by takový projekt byl hoden financování ze zbytku
centrálních zdrojů MPSV či jiného státního orgánu. Rovněž jeho
místo v transformované struktuře je předmětem úvah.

Zhruba stejné důvody jako pro Centra služeb platí i pro
transformaci Stacionáře v budově na Karlínském náměstí v
Praze. Kromě funkce Centra služeb pro Prahu a Středočeský kraj
by Stacionář mohl (a měl) vykonávat celou řadu dalších funkcí
vesměs s celostátní působností včetně správy společného
majetku členských organizací SZdP. Právě tato poslední funkce
může být zdrojem potíží při rozpracovávání konkrétních detailů
funkční náplně této o.p.s.; druhým pak může být nutnost
zabezpečení vícezdrojovéhŔ financování.

Zatímco transformace útvarů, poskytujících sociální služby
na o.p.s. se jeví jako urgentní, neboť s novým modelem
financování těchto služeb se počítá od roku 2003, transformace
spolkové části SZdP se tak naléhavá nezdá. S ukončením
činnosti okresů se sice označení "okresní výbor SZdP" stane
anachronismem, ale to je jen technická záležitost. Lze
předpokládat, že stávající okresy zůstanou základem nového
územního členění většiny celostátně působících občanských
sdružení zdravotně postižených (např. pod názvem "oblasti")
jak vzhledem k tradici, tak i funkcionářské základně.

Naskýtá se však příležitost využít výše uvedených změn k
vyřešení letitých nedostatků spolkové struktury SZdP.
Především stávající smíšené organizace by bylo možné přeměnit
z místních sdružení členů dvou či více občanských sdružení na
organizace s vlastními členy, a to vyvázáním ze zřizovatelské
funkce SZdP. Každá organizace by se pak rozhodovala o formě
své další existence - buď jako zcela samostatné občanské
sdružení s místní působností, nebo jako součást nějakého
vyššího sdružení na úrovni oblasti, kraje či dokonce celé
republiky (poslední dvě možnosti se však jeví spíš jako
hypotetické). Podle vůle členů lze tuto další existenci řešit
i přechodem organizace k některému ze stávajících občanských
sdružení SZdP (Svazu tělesně postižených,

Svazu postižených civilizačními chorobami, Svazu neslyšících a
nedoslýchavých či Sjednocené organizaci nevidomých a
slabozrakých). Každý člen organizace by pak vyjádřil svou vůli
zůstat pouze v transformované organizaci, nebo ji opustit a
stát se členem oblastní organizace specifické podle svého
druhu postižení nebo tyto dvě možnosti kombinovat a stát se
členem dvou (nebo i více) organizací zdravotně postižených.

Zde je třeba zdůraznit prvek demokracie - iniciativa i
rozhodování leží na každé smíšené organizaci a každém jejím
členu; nelze argumentovat, že pro jednu z uvedených možností
se rozhodl někdo "nahoře". Oblastní rada (stávající okresní
výbor) by pak již nebyla tvořena delegovanými představiteli,
ale byla by volena na oblastních shromážděních všech v místě
působících organizací s místní či oblastní působností a její
předseda by pak byl z titulu své funkce členem Krajské rady
zdravotně postižených. Pro tento mechanismus je však třeba
vytvořit ve Stanovách NRZP podmínky. To lze očekávat až v
průběhu roku 2002, ve kterém by rovněž mohl proběhnout celý
výše popsaný proces.

Pozorný čtenář teď může namítnout, že dočetl projekt
demontáže SZdP v ČR. I když převážná většina popsaných
principů může při detailním rozpracovávání doznat určitých
změn, nemění to nic na mém názoru, že vytvořením Národní rady
zdravotně postižených zanikl prostor pro působení dalších
střechových organizací zdravotně postižených, neboť by pouze
vytvářel potenciál pro tříštění zájmů a prosazování lokálních
či osobních ambicí. Zároveň však je třeba vytvořit takové
podmínky, aby zánikem Sdružení zdravotně postižených nezůstaly
otevřené nebo nedořešené problémy jakéhokoliv rázu.
Nástupnická organizace SZdP v ČR, za kterou já osobně pokládám
NRZP, musí své dědictví dostat právně i lidsky
nezpochybnitelné. Jen tak sjednocením střechových organizací
dosáhneme skutečné jednoty a nevytvoříme si další problémy.

Na rozdíl od dob minulých se však převážná část rozhodování
a řešení problémů zdravotně postižených již nebude odehrávat
kdesi na úrovni statutárních představitelů organizací
zdravotně postižených a ministerských úředníků v Praze, ale na
úrovni krajské a obecní. Bude do nich vtažen daleko větší
počet našich funkcionářů, kteří budou potřebovat aktivní pomoc
a podporu nejširší členské základny. Jen tak se s novými
podmínkami vyrovnáme.

Ing. Vlastimil
Císař

tč. úřadující předseda SZdP v
ČR

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 21 listopad 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
NRZP, SZdP - a co dál?
Malé měsíční zauvažování listopadové, obšťastněnkové
Důchody budou zvýšeny od prosince
Bezplatná internetová poradna
Oční protézy jen zřídka
V nových prostorách
Otevřené dveře v Karku
Setkání hluchoslepých dětí a jejich rodin
Jako domů
Raymond Kurzweil
V Olomouci myslí na ZP
Pes, který čte
Troja v pravěku
Trojí nabídka
Nejlepší holky jsou z Nedvězího z Mejta...
Pokořil Mont Blanc
Český pohár v showdownu
Turnaj žen v showdownu
Mistrovství ČR v showdownu

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.