Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 4 únor 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Nové dopravní předpisy a nevidomí
Nevidomý mladík bude radit seniorům
Šedý zákal, čočky a LEXUM
Škola v Plzni do nového
Vlasta Bayerová
Vzpomínáte rádi na Brno?
Ať se ti nestane totéž!
Vše je již v pořádku
Oznámení
Nové ceny Telecomu
Tyflopomůcky Olomouc
Perou se jen o místo u klavíru
Kačkele
Rozhlasové ceny
Zrakově postižené děti malovaly štěstí
Nádherný tmavomodrý večer
Malostranské Vánoce
Pozvánka na ples
Svérázný vstup do nového tisíciletí
Dovolená ve Španělsku
Pozvánka za sluncem
Amsterdam 2000
Inzerce

Ať se ti nestane totéž!

Patřím k těm, kteří o zrak přicházeli postupně během řady
roků, v mém případě to bylo tak asi od šesti let, kdy u mě
lékaři zrakovou vadu objevili, do zhruba padesáti, kdy jsem
přestal vidět téměř úplně. Říkám téměř, protože nepatrný
světlocit ještě mám, ale to, co zbylo, se viděním nazvat nedá.
Mám před očima spíše jakousi mlhu, která je někdy světlejší,
jindy tmavší, to podle toho, svítí-li vyloženě slunce, nebo je
noc. Pouliční osvětlení či světlo v místnosti nerozeznávám už
vůbec.
Proč se vám vlastně s tím svěřuji? Zejména když vím, že
řada z vás je na tom stejně či podobně? Kdy mnohý z vás si
musel stejně jako já postupně zvykat na zhoršující se vidění,
musel přizpůsobovat k tomu svůj životní styl a jistě mně dáte
za pravdu, že to nebylo vždy jednoduché.
Já bych ale chtěl následujícími řádky oslovit především
toho, kdo je dnes v podobné situaci, jako jsem byl kdysi já.
Chtěl bych, aby se zamyslel, z mých slov se poučil a podobným
nerozumnostem, které jsem tropil, se vyhnul.
Vezmu to tedy od začátku. V raném dětství mě tyto
záležitosti vůbec netrápily, protože jsem zatím žádné potíže
nepociťoval. Klidně jsem s kamarády běhal, hrál fotbal, jezdil
na kole, ale i kreslil, četl, zkrátka nemusel jsem se omezovat
v ničem. Začalo to však v druhé třídě. Najednou jsem přestal
vidět na tabuli. Učitel používal barevné křídy a já viděl
písmo psané jen žlutou. Následovalo lékařské vyšetření a
přechod na speciální školu, tehdy pro šetření zraku v
Koperníkově ulici v Praze.
V té době to ovšem s mým viděním, jak se říká, ještě šlo.
Navíc v této škole se nám tenkrát snažili zrak opravdu šetřit.
Nejenže oční lékař byl denně na dosah, ordinoval ve vedlejší
budově, ale již tenkrát, což bylo v padesátých letech dnes už
minulého století, byly na škole kompenzační pomůcky, které nám
usnadňovaly výuku. Navíc učitelé nám například vybírali z
učebnic tu nejdůležitější látku, přepsali ji na zřejmě
zahraničním psacím stroji s většími typy písma a rozmnožili ji
pro všechny žáky. Dále jsme mohli používat lupové přístroje,
dalekohledové brýle, později škola získala i vlastní tiskárnu,
výrazně se zlepšilo osvětlení tříd a tak bych mohl pokračovat.
Takto zeširoka o tom mluvím hlavně proto, že v těchto
podmínkách jsem si zase pár let ani nevšiml, že se můj zrak
stále nepozorovaně horší. Život ve škole a tím myslím přímo v
budově, ve třídě, na školní zahradě probíhal opravdu bez
větších komplikací. Vždy byl na blízku buď učitel či kamarád,
který na tom byl třeba zrakově o trochu lépe a pomohl mi řešit
nějaký se zrakem související problém. Někdy pomohla již
zmíněná pomůcka.
Horší to už bylo venku, při cestách do školy i ze školy,
nebo při nákupech a podobně. Teprve tehdy člověk pocítil, že
nevidí tak dobře, jak by potřeboval. Nepoznával jsem obličeje
známých, nepřečetl nápisy na obchodech, čísla na tramvajích,
později jsem neviděl už ani jedoucí auta, různé překážky a
výkopy na chodníku, zkrátka nastávaly všelijaké nepříjemné
situace. Narážel jsem do stromů, dopravních značek i lidí. Z
toho nebyly jen boule, ale i mnohé nepříjemnosti. Dnes se
opravdu divím, že jsem z toho tenkrát neměl nějaké psychické
potíže.
Nic takového jsem však naštěstí překonávat nemusel. Byl
jsem ještě hodně mladý. To mi bylo tak asi 13 nebo 14 let. Z
nějaké boule jsem si pramálo dělal, boule sem boule tam, a nad
nadávkami lidí, do kterých jsem třeba vrazil, jsem v duchu jen
mávl rukou. Především jsem si však stále myslel a namlouval
si, že vidím pořád ještě dostatečně a hlavně před lidmi jsem
se snažil budit dojem, že se zrakem nemám žádné problémy a že
zrakově stačím na všechno sám. Už někde tady začalo moje
chybování, což jsem si bohužel uvědomil až o hodně později.
Když však jsem dorostl do věku, kdy jsem se chtěl ponenáhlu
tak trochu osamostatňovat, vyřizovat si svoje věci sám, koukat
i po děvčatech, začaly se projevovat ony psychické bariéry
velmi často a hlavně na mě začaly docela silně působit. Styděl
jsem se třeba zeptat, která tramvaj jede, takže jsem na
stanici dlouho bezradně postával a nakonec jsem mnohdy jel
jinam než jsem chtěl. Tehdy ještě tramvaje nemluvily a
vysílačky? Kdeže.
Při nákupech jsem se orientoval podle aroma v obchodě.
Zboží a jeho cenu za výlohou jsem už totiž také nerozeznal a
kde bych našel odvahu se někoho na něco zeptat! Kolikrát jsem
proto do krámu jen vstoupil, nasál ovzduší a často zase
odešel. Tak jsem obcházel obchod za obchodem. Většina z nich
se dala rozeznat, jako třeba zelenina, drogerie, obuv, horší
bylo poznat třeba železářství a i jiné. Dost dlouho to
kolikrát trvalo, než jsem všechny krámy obešel a než jsem se
trefil do toho správného. Vypadal jsem určitě velmi podivně,
tak trochu jak čuchací pes. Vůbec nejhorší to bylo na úřadech.
Všude plno lidí, šero na chodbách a tam pak hledat číslo
správných dveří, to bylo pro mne vždycky psychicky velmi
náročné. Styděl jsem se prostě říci: "Já špatně vidím, prosím
vás, jaké je to číslo dveří?"
Když pak přišla doba a já měl jít se slečnou třeba do
restaurace či do kina, nastal zase problém. Snažil jsem se
těmto situacím pokud možno vyhnout, všelijak jsem se
vymlouval. Byl to kolikrát asi větší trapas než ten, kterého
jsem se vlastně bál, tedy aby slečna nepostřehla, že špatně
vidím. Hlavním důvodem, proč jsem se snažil těmto zařízením
vyhnout, bylo to, že bych například asi obtížně hledal volná
místa, že bych nepřečetl jídelní lístek, případně bych ho mohl
držet i vzhůru nohama a navíc jsem si neuměl vůbec představit,
jak bych hledal v těch většinou méně osvětlených chodbách s
odpuštěním třeba záchod. Toto bylo v té době pro mě
nepřekonatelným problémem a vím, že nejen pro mě. Moji
spolužáci, přibližně stejně slabozrací, měli podobné problémy
a překonávali je zrovna tak hloupě. I když jsme si to žádný
nepřipouštěl, trpěli jsme komplexem, prostě jsme se báli na
svůj handicap upozorňovat. Mě v té době například vůbec ani ve
snu nenapadlo uvažovat o tom, že bych mohl použít v těchto
situacích bílou hůl. Ten pocit určitého označení by mě tehdy
opravdu psychicky deptal. Žil jsem tenkrát v mylné představě,
že si na mě budou lidé ukazovat, že budu zkrátka budit
pozornost, a s tím bych se tehdy nedokázal vůbec vyrovnat.
Možná, že v tom sehrál svoji roli i strach, že by děvčata
mohla proto o mě ztratit zájem. Dnes bych si s klidem řekl:
"Tak ať!" Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, že svojí nejistou
chůzí, mhouřením očí při čtení a nakonec i tím již zmíněným
čicháním v obchodech jsem byl daleko nápadnější, než kdybych
měl hůl, a to vůbec nemluvím o tom, že jsem vlastně ani trochu
nedbal o vlastní bezpečnost. Možná, že jsem vypadal jako úplně
jinak postižený člověk. To si však uvědomuji až dnes. Tenkrát
mě to ani nenapadlo a tenhle podivný předsudek, že s holí budu
vypadat nějak méněcenně, mě držel pěkně dlouho. Stále jsem
oddaloval okamžik, kdy už konečně vezmu tu hůl do ruky a
odhodlám se s ní vyjít na ulici, do práce a nebo do sámošky.
Kdy už konečně přestanu riskovat při přecházení vozovky, nebo
mezi regály v samoobsluze, kde neustále hrozilo, že něco
shodím a rozbiji.
Moje odhodlání urychlily dvě skutečnosti. Srážka s
automobilem, která dopadla pro mne naštěstí dobře. Hůl jsem už
v ruce sice měl, ale složenou, čili v podstatě k ničemu. K
trvalému nošení hole mně donutila dívka, se kterou jsem
posléze začal vážně chodit. Je paradoxní, že to byla v mém
případě právě jedna z těch, před kterými jsem se léta snažil
svůj oční problém tutlat. Přiměla mě s holí chodit, i když
jsme šli spolu. Zvykl jsem si ji nosit tak samozřejmě, že od
té doby už mi nejen že nevadí ji nosit, ale používání hole mě
přímo uklidňuje.
Představte si, že i "zetépku", jak tuto naši milou
legitimaci dnes mezi sebou nazýváme, jsem před slečnami rovněž
dlouho utajoval a teprve od té doby, kdy jsem začal nosit
pravidelně bílou hůl, jsem ji začal také plně využívat.
Předtím to šlo až tak daleko, že místo toho, abychom jezdili
po Praze oba zadarmo, jsem raději za oba platil. To je co?!
Zní to až neuvěřitelně. Dnes kroutím sám nad sebou hlavou a
nechce se mi ani věřit, že jsem, a promiňte mi ten výraz,
tenkrát mohl až tak zblbnout.
Nyní s odstupem vidím, jak bylo a je pošetilé před kýmkoliv
tajit něco, co člověk stejně trvale tajit ani nemůže.
Předstírat před ostatními lidmi, že žádný handicap nemám, je
přece zcela nerozumné, řečeno tak trochu po našem, silně
krátkozraké. Skoro se teď naopak stydím psát o tom, jak špatně
jsem se sám v mládí s těmito problémy vyrovnával.
Omluvou mi však budiž, že většinu těchto neskutečných
hloupostí, jinak to dnes nemohu nazvat, jsem prováděl zčásti z
mladické nerozvážnosti a zčásti proto, že jsem na řešení
podobných situací nebyl ze školy dostatečně připraven a
nevěděl jsem si tudíž s nimi rady. Podotýkám, že nyní mluvím o
době, kdy už jsem měl po maturitě. Složil jsem sice, jak se
říká, zkoušku dospělosti, ale příliš dospěle jsem v tomto
smyslu ještě vůbec neuvažoval.
Až poněkud později jsem najednou zjistil, že určité
vědomosti mně škola sice dala, ale pro život s handicapem mě
příliš nevybavila. Například jsem nebyl připraven na situace,
kdy je člověk odkázán výhradně sám na sebe, kdy musí umět
využívat k orientaci hlavně vlastních schopností. Veřejně a
bez zábran používat sluchu, zbytků zraku nebo i hmatu,
případně i bílou hůl. Zkrátka vše, co má člověk momentálně k
dispozici, a že nelze jenom sedět a čekat a spoléhat na to, že
ho někdo druhý jeho problému zbaví.
Rovněž sám jsem se musel učit odhadovat své možnosti i
schopnosti při hledání vhodného zaměstnání či partnerky a zde
jsem měl, zejména v oblasti psychiky, opravdu velké manko.
Právě tehdy jsem zjistil, že vůbec není dobré hrát si na
hrdinu, že je lepší překonat se a umět svůj handicap vůči
okolí přiznat. Nežít v jakési izolaci a čekat, že vše půjde
tak nějak samo, automaticky, bez mého vlastního přičinění.
Říkám, že s tímto se vypořádat, bylo, alespoň pro mě, velmi
obtížné. Poznal jsem tenkrát, že chce-li člověk v životě
něčeho dosáhnout, je nezbytné naučit se i s tímto handicapem
mezi lidmi pohybovat, komunikovat s nimi a to i s takovými,
kteří nemusí mít pro naše problémy vždy pochopení. I o tom
jsem se přesvědčil. Za východisko jsem v tomto případě
považoval a dodnes považuji naučit se být samostatný,
samostatně uvažující, pracovitý, mít samozřejmě přiměřenou
dávku sebevědomí, ctižádostivosti, ale na druhé straně
serióznosti a tolerantnosti vůči okolí. Je velmi dobře, když
tyto vlastnosti jsou člověku již jaksi dané, jinak je
zapotřebí si je v sobě vypěstovat.
Doufám, že mi snad prominete, že tak obšírně líčím své
životní zážitky. Vím o tom, že i dnes žijí mezi námi někteří z
řady mladých, ale i starších zrakově postižených, kdo má také
tyto problémy a psychika mu rovněž působí velké nesnáze.
Především jemu jsou určeny tyto řádky.
Takže poslyš příteli! Pokud se tvoje problémy podobají těm
mým, neřeš je tak jako jsem je řešil tenkrát já. Pouč se z
mých chyb! Za to, že hůř vidíš a nosíš třeba brýle, nebo
nevidíš-li vůbec, se nestyď! Máš jistě zase jiné kvality, a
schopnosti, které ostatní třeba nemají. Využij je a ukaž jim,
co všechno v tobě je, ovšem nikdy nezapomeň na to, že úplně na
všechno jistě sám stačit nebudeš. V některých situacích se bez
pomoci druhého prostě neobejdeš a čím dříve překonáš ostych
někoho o pomoc požádat, tím lépe pro tebe. Ukaž, že umíš s
okolím normálně a seriózně jednat a aktivně spolupracovat.
Určitě se ti to vyplatí. Jednou pomůžeš někomu ty, jindy
pomůže on tobě. Hlavně nepředstírej, že pomoc nepotřebuješ a
nikdy žádnou nabídnutou radu nebo pomoc neodmítej! Stále měj
na paměti, že nejsi o nic horší než ti druzí, i když třeba
chodíš s bílou holí! Pokud by však přece jen ta bílá hůl
někomu vadila, nepodlehni emocím, snaž se zůstat nad věcí a
nenech se otrávit! K tomu jsem léty dospěl.
Ponenáhlu však nabývám pocit, že dnešní zrakově postižená
mládež je na tom už přece jen trochu lépe než jsme na tom byli
my, že je ze škol lépe připravena. Už snad nebude podléhat
stejným předsudkům jako třeba já, že už nebude trpět komplexem
z handicapu, který má a že se i s ním dokáže v tom dnešním
složitém světě přece jen snadněji orientovat. To, že některým
nám starším se zcela nepodařilo integrovat se do společnosti,
je asi tím, že my jsme začínali v jiné době, kdy bylo všechno
úplně jinak, zejména myšlení lidí. Dnes se musí každý už od
mládí snažit starat se sám o sebe a později i o rodinu a je
lhostejné, je-li postižený či ne. Na to už si pomalu všichni
zvykáme. A to je dobře. Je pravda, že na naši psychiku je ta
dnešní doba rovněž velmi náročná, v jistém směru možná i
náročnější. Klade na nás na všechny stále větší a větší
nároky. Musíme tedy hledat způsob a především vnitřní sílu,
jak se s tím i my postižení vyrovnáme.
Pokusil jsem se tímto popisem svých dřívějších i dnešních
poznatků a zkušeností přivést některého ze zrakově postižených
kamarádů na myšlenku, že s naším handicapem se dá nejen
úspěšně bojovat, ale i normálně žít. Sílu na překonávání
různých bariér si bude muset najít sice každý sám, na to
univerzální recept neexistuje, ale pokud člověk chce v životě
něco sám dokázat, tu sílu v sobě určitě najde. To říkám z
vlastní zkušenosti.
Byl bych docela spokojen, kdyby alespoň jeden z nás zrakově
postižených, který možná s něčím podobným zrovna zápolí si
vzal z toho, co právě četl, ponaučení a našel odvahu třeba té
svojí slečně říci: "Až bude kraj chodníku, řekni mi! Víš, já
totiž špatně vidím," anebo rovnou vzal bílou hůl do ruky a
vyrazil pěkně samostatně do ulic. Prostě - aby se nechoval tak
nemotorně, jako já před lety.
Luboš
Slavík

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 4 únor 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer a Markéta Švehlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 115 17 Praha 1
Telefon/Fax: (02) 22 21 20 31
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah ZORY 4/2001
Nové dopravní předpisy a nevidomí
Nevidomý mladík bude radit seniorům
Šedý zákal, čočky a LEXUM
Škola v Plzni
Vlasta Bayerová
Vzpomínáte rádi na Brno?
Ať se ti nestane totéž!
Vše je již v pořádku
Oznámení
Nové ceny Telecomu
Tyflopomůcky Olomouc
Perou se jen o místo u klavíru
Kačkele
Rozhlasové ceny
Zrakově postižené děti malovaly štěstí
Nádherný tmavomodrý večer
Malostranské Vánoce
Pozvánka na ples
Svérázný vstup do nového tisíciletí
Dovolená ve Španělsku
Pozvánka za sluncem
Amsterdam 2000
Inzerce

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.