Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 5 březen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (3)
Nová cvičná kuchyně
Docent Ján Grega pětasedmdesátníkem
Nevidomí v Africe
Unikátní operace
Koho potkáváme: Viktor
Rozhovor s Ilonou Fryčovou
Soutěže ve čtení a psaní
Navigátor šílených prstů
Výstava v Boskovicích
Možná sdělení 2
Opět literární soutěž
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Zimní výlet na Bradlo
INZERCE

Nevidomí v Africe

"Tato dívka žila několik let jen se zvířaty, hlavně s kozami,"
ukazuje řádová sestra Fabiana na stále plachou Marii Jean. V péči
polských františkánek v Kibeho na jihozápadě africké Rwandy je už
třetí měsíc, ale teprve před několika dny poprvé promluvila.
Roky neměla s kým, neboť je od narození nevidomá, a tak ji
rodiče, chudí rolníci, jednoduše zavřeli do chlívku. "Mrzáčka"
skrývali před okolním světem. Vždyť nevidomý je jen přítěž, boží
trest...
Bůh ale, chtělo by se alespoň v tomto případě říci, na nebohou
Marii Jean kdesi u afrického rovníku nezapomněl. Jako zázrakem se
dostala do zařízení, které vede trojice Polek z Kongregace
Služebnic sv. Kříže a financuje je nevládní organizace Světlo pro
svět (Light for the World). Řádové sestry se už desítky let
specializují na výuku a výchovu nevidomých dětí, působí v řadě
zemí světa a jsou v tomto směru uznávanými expertkami. Internát
pro nevidomé děti v Kibeho, který vznikl před dvěma lety a jenž
sestává ze čtyř přízemních budov, by už jen díky personálu
a čistotě trumfl leckteré podobné zařízení v Evropě. Ve Rwandě je
zatím něčím ojedinělým, skoro jako z jiné planety. Tamní sestry
mimo jiné navrhují speciální pomůcky pro nevidomé či píší
učebnice v Braillově písmu.
Všech šedesát chlapců a děvčat, kteří jezdí domů jen na
prázdniny, je ve věku nad šest let. "Rodina by jinak na své dítě
mohla zapomenout," vysvětluje vrchní sestra Marie. Podobných
příběhů by františkánky mohly vyprávět mnoho. Nevidomé dítě je
zkrátka (nejen v Africe) často považováno za břímě, zlořečence,
bývá vystaveno značné diskriminaci, schováváno před okolím
a někteří rodiče se ho jednoduše pokusí zbavit. Například se
"nešťastnou náhodou" utopí...
Mnoho lidí s vážnými vadami zraku či jejich blízkých v zemích
třetího světa netuší, že často stačí nepříliš nákladná pomoc
- a postižený vystoupí z hluboké tmy i zdánlivě věčné izolace
opět na světlo a může začít víceméně normálně žít. Může se starat
sám o sebe a nebýt na obtíž. Například operace šedého zákalu
(katarakty) vyjde v režii některých nevládních organizací na
černém kontinentě v přepočtu jen na 800 korun.
Většinu slepých lze léčit
Mimochodem: podle čerstvých údajů OSN je na světě zhruba 40
milionů nevidomých lidí, z nichž 87 procent žije v rozvojových
zemích. Zhruba 75 procentům případů slepoty by přitom šlo
zabránit prevencí nebo by bylo možné je zcela nebo zčásti vyléčit
pomocí jednoduchých prostředků včetně operačních zákroků...
Nejčastější příčinou slepoty (vyjma rozvinuté státy) je zmíněný
šedý zákal. Následují zelený zákal (glaukom) a záněty spojivky či
rohovky (trachom). Osm z deseti nevidomých lidí je ale rádo, když
mají co na sebe, mají kde složit hlavu a seženou jídlo, aby
přežili další den. Kde však sehnat léky, natož lékaře, když za
celý život nebyli dále než v sousední vsi a na dopravu do
vzdáleného města nejsou peníze?

Řezání očí v terénu
Džíp už téměř hodinu šplhá a zase klesá na cestě po svazích
vrcholků a nadskakuje na kamenech. Rwanda je nekončící shluk
kopců. Auto konečně doráží do cíle - vesnice, na jejímž konci
rozbil v těch dnech svůj stan outreach team čili výjezdní tým
očních specialistů. Když nemohou choří do nemocnic, jezdí lékaři
do odlehlých oblastí za nimi.
Ve výjezdní skupině z nemocnice v Kabgayi není jediná "bílá
tvář". Se zahraničním přispěním už místní oční klinika zaškolila
řadu odborníků, aby tyto úkoly zvládla s domácími. Kolem
provizorní vyšetřovny pod širým nebem se shromáždil mocný dav
vesničanů z širokého okolí, jako by se tu konal trh. "Doslechla
jsem se o tom v kostele," říká starší žena, která právě prošla
úvodní procedurou registrace, popsala své obtíže a zaplatila
nízkou částku. Jedna stařenka tvrdí, že ji převedla zvědavost. Za
celý život prý ještě neviděla doktora.
Druhým krokem je základní zkouška vidění, při níž testující
používá písmena, ale častěji jen prsty. Vybraní lidé pokračují na
důkladnější vyšetření pomocí přístrojů. Kolem testovaného, který
si zakrývá jedno oko, se tísní mnohohlavý chumel - celý rej
v režii bílých plášťů pro ně představuje nevídanou show.
V další fázi lékaři stanoví, zda je nutná operace a kde se
uskuteční - jestli pacienta objednají do nemocnice, nebo sáhnou
po skalpelu přímo v terénu. Operovaní bývají trpěliví a dobře
spolupracují. Často ostatně vůbec netuší, co je za několik
okamžiků čeká: je to jejich první zkušenost s chirurgickým
zákrokem.
Outreach team je tvrdá škola. Snad při každém výjezdu se
pracovníci setkávají s případy, kdy lidé trpí léta zbytečně, jen
proto, že oční choroba je zanedbaná a neléčená. Na místě jim
mohou nabídnout "zázračné" prozření.
Někdy je ovšem musejí poslat pryč, aby v ústraní dále snášeli
bolest nebo čekali na smrt. Nejčastěji tehdy, kdy už je pozdě,
dostupné zdravotnické kapacity nestačí nebo zkrátka na náročnou
léčbu nejsou peníze.

Kouzelník Piet
K těm, kteří čekají na smrt, patří i maličký Célestin. Z místa,
kde by měl mít levé oko, mu trčí jako homole velký mokvající
nádor. Oftalmolog Piet Noe se u něho zastaví, pohladí ho po
vlasech a říká: "Je už pozdě a chlapec je příliš slabý na to, aby
přežil operaci." Jeho matka ho ne ustále drží v náručí a už
několik dní chodí kolem očního oddělení nemocnice v Kabgayi. Jako
by věřila, že doktor z Belgie nakonec přece jen udělá zázrak.
Na zázraky tu však čekají desítky jiných. A dočkají se. Mezi nimi
desetiletý Jean Claude, kterého těžce zranil ruční granát,
pozůstatek genocidy z roku 1994, kdy bylo ve Rwandě zavražděno
asi 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. "Našli jsme granát
v křoví nedaleko školy. Kamarádovi utrhl ruce a zabil ho,"
vzpomíná Jean Claude a svírá otcovu ruku. Už měsíce žije
v temnotě: o jedno oko přišel, druhé má těžce poraněné.
"Zachráníme mu ho," tvrdí doktor Noe. Za chvilku ho čeká
pravidelný maraton operací, jde hlavně o šedé zákaly.
Za mladým Belgičanem, který proslul svou odborností a rychlostí
operačních zákroků (františkánky o něm hovoří jako
o "spasiteli"), jezdí pacienti z velké dálky. Práce v skromně
vybaveném sále připomíná běžící pás, operace katarakty trvá
Pietovi průměrně deset minut. Asistenti mu připravují další
a další pacienty. Zákrok se uskutečňuje v takzvané topické
anestezii, což je znecitlivění rohovky a spojivky kapkami. Na
rozdíl od Evropy se však - až na výjimky - při odstraňování
a výměně čočky nepoužívá ultrazvuk. Operatér si své černé
pacienty vesměs pochvaluje, bývají prý velmi trpěliví, klidnější
a poslušnější než ti bílí a obvykle tiše snášejí i případnou
bolest. Podobných operací má Piet za rok na kontě tisíce.
Pokoj, kam přicházejí pacienti po operaci, připomíná rušnou
kulturní místnost. Jako jinde v subsaharské Africe se to tu hemží
příbuznými, kteří nemocným vaří a perou. Druhé ráno po operaci
nastává den D. Na vizitě se jako při nějakém obřadu pomalu
snímají z očí bílé obvazy. Mnoho nevidomých po letech opět spatří
okolní svět. A v něm mezi prvními lékařovy prsty, jimiž zkouší
pacientův zrak. Na tři, na šest kroků...

Náš nadějný autokrat
Pokud lze u humanitárních pracovníků hovořit o oblíbených zemích,
pak k nim už řadu let patří právě Rwanda. Málokde v Africe
nacházejí nevládní organizace tak vstřícné prostředí - v případě
pomoci nevidomým dětem se to týká i lepšících se možností jejich
výuky a snahy o začleňování mezi zdravé žáky. Unikátem v případě
zemí černé Afriky je už to, že 92 procent Rwanďanů má dnes
zdravotní pojištění. Bez donátorů by to však nebylo možné
- a třebaže stojí v přepočtu pouze zhruba 40 korun ročně, část
nejchudších si ho ani tak nemůže dovolit.
Za to, čím dnes Rwanda je, vděčí především svému prezidentovi
Paulu Kagamemu a jeho tutsijské Rwandské vlastenecké frontě
(FPR), jež roku 1994 porazila hutuské strůjce genocidy
- nejhoršího masového vraždění od holocaustu. Kagame svižným
tempem obnovuje zničenou zemi, svázal ruce rasové nenávisti,
přitáhl investory, podporuje vzdělání a jde tvrdě po krku
korupci. Třeba uplatit policistu je ve Rwandě téměř nemožné.
Kagamemu v jeho úsilí pomáhají vpravdě pruské a na africké vůdce
nezvyklé ctnosti: pracovitost, přesnost, vytrvalost až asketismus
a údajná neúplatnost. Občas se rozptýlí tenisem. A že mu odpůrci
vyčítají diktátorství? Prezident, který při nedávných volbách
získal 92 procent hlasů, to vidí jinak. Považuje sebe a FPR za
morální instanci. To oni osvobodili zemi, vytáhli ji z bídy
a chtějí pro ni to nejlepší. Opozičníci pro něj nejsou jinak
myslící lidé, nýbrž zrádci.
"Ti, kdo nás obviňují, že pokrok urychlujeme represivními
metodami, si nezaslouží nic jiného než ignorovat," argumentuje
Kagame. I když je v dnešní Rwandě konflikt mezi menšinovými
Tutsii a většinovými Hutuy oficiálně tabu, mnozí stále hledí na
svět etnickými brýlemi a masové vraždění staré šestnáct let
zanechává ve společnosti nadále hluboké trhliny. Smíření
potřebuje čas, tvrdí prezident.

Jak pomáhat Africe?
Rwandská hlava státu ale nebere plnými hrstmi jakoukoli
zahraniční pomoc. "Pokud se díky ní nepostavíme na vlastní nohy,
když nepodpoří náš rozvoj, je to špatná pomoc," tvrdí Kagame.
Jako politik z Afriky, jejímž symbolem by mohla být natažená
ruka, se tak zapojuje do řešení dilemat, trápících stále více ty,
kdo tomuto kontinentu chtějí pomáhat co nejefektivněji.
Padesát let od první dekolonizační vlny (roku 1960 získalo
nezávislost 17 afrických zemí) je i největším optimistům jasné,
že takzvaná rozvojová pomoc napáchala i mnoho škod. Může si za to
též sám Západ, který sypal často miliardy dolarů do kas
diktátorských zkorumpovaných režimů i podle toho, jak si držely
od těla Rusy. Podle hesla "Je to zkurvysyn, ale náš..." Ekonom
Světové banky William Easterly uvádí, že od 60. let minulého
století do Afriky dorazila pomoc za 2,3 bilionu dolarů.
A tradičně jsou to spíše malé země, jež svou pomoc orientují
hlavně na potřebné; Švédsko, Nizozemsko, Dánsko, Rakousko,
Švýcarsko - a dnes i Česko. Usilovněji než dříve se hledají
odpovědi na otázku, jak pomáhat. Povzbudivé jsou výsledky
v oblasti zdravotnictví a školství. Je zřejmé, že účinná pomoc si
žádá specialisty a koordinaci - chtějí to sami Afričané. Obrázky
nadšených pomocníků idealistů už sice patří spíše do zežloutlých
alb, ale jedno je stále zřejmé: pomoc se ani nadále neobejde bez
peněz.
***
Boj se slepotou - povzbudivá bilance
Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet
nevidomých lidí ve světě za uplynulých pět let snížil z 45
milionů na 40 milionů. Na tomto úspěchu mají velký podíl
i nevládní organizace. Odborníci programu Vison 2020 odhadují, že
bez koordinovaných snah v boji proti slepotě by dnes žilo na
planetě 55 milionů nevidomých.
Zhruba osmi případům slepoty z deseti by bylo možné zabránit.
Nejčastější príčinou slepoty ve světě je šedý zákal. Ženy
jakéhokoli věku jsou vystaveny většímu riziku zrakového postižení
než muži.
V desetimilionové Rwandě je asi 65 tisíc nevidomých, působí tam
deset místních oftalmologů. Nevládní organizace "Světlo pro svět"
(Light for the World), jejíž partnerské organizace sídlí ve
Vídni, v Bruselu a Praze, podporuje oční kliniku v Kabgayi od
roku 2003. Loni uskutečnila přes tři tisíce operací očí, což je
85 procent očních zákroků v celé Rwandě. Kabgayi je jediným
místem země, kde se operují katarakty u dětí.

Petr Podaný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 5 březen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.