Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 5 březen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Již 20 let nezavíráme oči (3) Nová cvičná kuchyně Docent Ján Grega pětasedmdesátníkem Nevidomí v Africe Unikátní operace Koho potkáváme: Viktor Rozhovor s Ilonou Fryčovou Soutěže ve čtení a psaní Navigátor šílených prstů Výstava v Boskovicích Možná sdělení 2 Opět literární soutěž Černobílé problémy Zimní výlet na Bradlo Inzerce # Již 20 let nezavíráme oči (3) Při putování historií Tyfloservisu jsme dospěli do současnosti. V minulém čísle jsme také krátce pohovořili o organizační struktuře naší organizace a skončili jsme příslibem, že příště budou blíže představeni alespoň někteří významní členové její správní a dozorčí rady. Některé zprávy šířené jistými sdělovacími prostředky dávají vzniknout dojmu, že členství v takových radách je vlastně příjemným pobytem na místě se zlatým sedátkem. Nevím, jak je tomu jinde, ale v neziskových organizacích jako je např. naše obecně prospěšná společnost, členství ve správní nebo dozorčí radě je výsledkem poněkud jiné motivace. Doposud je bezplatné a bez opravdového zájmu by to také dlouho nevydrželo. Motivem bývá blízká profese, někdy též vlastní zraková vada a zájem o služby pro lidi s podobným typem postižení. Zpravidla se jedná o praktický výstup humanitního smýšlení. Důležité je především to, na jakém místě pomyslného individuálního žebříčku hodnot stojí ochota něco nezištně udělat tam, kde je to potřeba. Jsem přesvědčen, že všichni dále jmenovaní mají v této věci jasno, protože jinak by se dobrovolně nezabývali ne vždy příjemnými aktivitami a nevěnovali by množství hodin ze svého osobního volna. - JUDr. Karel Nový, autor legendárních "Právních rádců pro zdravotně postižené", a doc. Lea Květoňová, vedoucí katedry speciální pedagogiky na PedF. Univerzity Karlovy v Praze: po celou řadu let ve funkci předsedy, resp. předsedkyně správní rady, měli velkou odpovědnost za chod organizace. Oba dobře vědí, že dobrá vůle sama o sobě nestačí. Byla vykoupena množstvím hodin strávených u přepážek nejrůznějších úřadů při ověřování platnosti podpisu nebo při uzavírání smluv. Potřeba dalších nových výpisů z rejstříku trestů nutí všechny k permanentní bezúhonnosti. - Jan Příborský: poté, co skončil v Tyfloservisu coby zaměstnanec, vrátil se jako člen jeho správní rady. Jeho obrovské zkušenosti a osobní zaujetí pro věc jsou významnou záštitou při poskytování rehabilitačních služeb pro nevidomé a slabozraké. - Ing. Jan Strašrybka: bývalý pracovník digitalizačního střediska ČUNS je dlouholetým předsedou dozorčí rady Tyfloservisu. Také díky jeho bdělému pohledu procházíme množstvím neustálých kontrol bez závažnějších zjištění. Těchto kontrol je v poslední době 5 - 10 ročně. - Prof. Marie Vágnerová: významná psycholožka zabývající se lidmi se zdravotním postižením, autorka mnoha odborných publikací a vysokoškolská pedagožka. Zvláště v prvních letech samostatné OPS garantovala nastavení požadavků na odbornost pracovníků. - Alenka Kozáková: v prvních letech existence Tyfloservisu, ještě jako zaměstnanec, obětavě a na základě vlastní iniciativy budovala systémy evidence práce s klienty a dalších činností. Bylo to počátkem 90. let, tedy v době velkého nedostatku jakýchkoli oficiálních pravidel. Také díky jejím návrhům jsme i v následujícím období obstáli. Je myslím logické, že po odchodu na tzv. zasloužený odpočinek se Alenka Kozáková vrátila coby členka dozorčí rady. - JUDr. Radka Chadimová, Luboš Krapka, PhDr. Jiří Reichel nebo Mgr. Jan Kovář. Osoby a osobnosti, další z těch, díky jejichž pomoci se projekt rehabilitace nevidomých a slabozrakých lidí, známý pod názvem Tyfloservis, dožívá 20 let. A řekněte: nepatří mezi velká lidská štěstí potkat tolik správných lidí? Všem jim patří velké poděkování za to, že pomáhají udržet naši službu, a věřím, že by se k onomu poděkování připojila i velká část našich klientů, protože jinak by to celé nemělo smysl. Josef Cerha # Nová cvičná kuchyně Chtěli bychom vám představit kuchyň, kterou jen tak někde neuvidíte - cvičnou kuchyň pro nevidomé a slabozraké," řekla MgA. Veronika Loušová při svém úvodním vystoupení ve středu 2. února na tiskové konferenci k slavnostnímu otevření nové cvičné kuchyně v prvním patře pražského střediska Tyfloservisu v Krakovské ulici 21. Cvičná kuchyně je určena lidem, kteří pro svůj handicap nemohou už dobře využívat svou běžně zařízenou kuchyň. Tyfloservis tak chce podpořit zrakově postižené, aby i přes svůj handicap mohli být soběstační. Proto po absolvování speciálních kurzů sebeobsluhy v Tyfloservisu si zrakově postižení mohou nabyté vědomosti ověřit a upevnit ve cvičné kuchyni, kterou disponuje všech dvanáct krajských středisek Tyfloservisu. První opravdu moderní kuchyň, speciálně navržená pro potřeby nevidomých a slabozrakých, byla pro klienty otevřena v prostorách karlovarského střediska Tyfloservisu na jaře roku 2010. Samotný projekt byl dílem Ladislavy Šporové, která si ke spolupráci vybrala designérku MgA. Veroniku Loušovou. Tyto moderní kuchyně však mohou vznikat jedině na základě přispění grantů, různých sponzorů a řemeslné práce mnoha partnerů z nábytkářského odvětví. Na základě poznatků z cvičné kuchyně v Karlových Varech začal od podzimu 2010 vznikat návrh cvičné kuchyně pro pražské středisko Tyfloservisu. Návrh byl realizován opět s designérkou MgA. Veronikou Loušovou za spolupráce firem Teko Küchentechnik - výrobce uceleného kuchyňského sortimentu, spotřebičů, dřezů a baterií, HETTICH - výrobce nábytkového kování pro všechny typy interiérů, IdealInteriery - řešení interiérů od návrhu po realizaci, BLUM - dodavatel systémů kování pro kuchyni, Osvětlení Černoch - speciální osvětlení, DemaDekor - čištění a péče o podlahoviny, stroje a příslušenství, a za finanční podpory Diplomatic Spouses Association - Prague (DSA) a Nadačního fondu Mathilda. DSA je neziskovou organizací sdružující partnerky a partnery významných zahraničních diplomatů pracujících v České republice. Hlavní oblastí jejich zájmu je především charitativní práce v hostitelské zemi. Tuto organizaci zastupovala na slavnostním otevření cvičné kuchyně Mrs. Sabrina Hadjem, manželka alžírského ambasadora Belaida Hadjema. Řekla, že DSA měla možnost vybírat z mnoha projektů, žádajících podporu, ale dala přednost tomuto projektu cvičné kuchyně pro zrakově postižené. Nadační fond Mathilda podporuje především ty projekty, které se snaží o integraci zrakově handicapovaných osob do běžné společnosti. Na slavnostním otevření byl jako zástupce Nadačního fondu přítomen předseda jeho správní rady Luboš Krapka a členka rady herečka Eva Holubová. Mathilda Nostitzová se ze zdravotních důvodů omluvila. Mladá designérka Veronika Loušová na tiskové konferenci postupně představila jednotlivé části cvičné kuchyně a jejich speciální použití pro nevidomé i pro slabozraké. Upozornila např. na kontrastní barvy podlahy a barevné značky pro jednotlivé pracovní zóny, barevné odlišení pracovní plochy a zadní stěny za pracovní plochou, barevný kontrast na dně zásuvek a další užitečné novinky, např. tmavý dřez z granitu a okolní nejbližší odkladní plochu, hmatové rozlišení hran a podobně. Nápadité je také použité nábytkové kování a úchytky, které jsou na zásuvkách zvenčí nebo mohou být zadlabané. Horizovtální zvedací mechanismus při otevírání horních skříněk dvířka zastaví v té poloze, kde se zastaví ruka klienta. Ovládání spotřebičů je tlačítkové, bez displejů. K přímému osvětlení pracovní plochy bylo použito několika typů a barev zářivek, které jsou zanořené, aby neoslňovaly. K přisvětlení pracoviště je možno použít i speciální reflektor. Osvětlení je záměrně předimenzované s ohledem na různé typy zrakových vad klientů. U nástropního osvětlení se opět střídá možnost použití několika typů zářivek. Klient, který projde dlouhodobým kurzem sebeobsluhy v trvání zhruba jeden a čtvrt roku, má možnost, v případě, že mu některý kuchyňský prvek dobře vyhovuje, objednat si jej do své domácnosti u příslušné firmy. Nebo mu instruktor sebeobsluhy pomůže označit nový spotřebič, např. mikrovlnnou troubu. "Tyfloservis se snaží zrakově postižené aktivizovat, obrazně řečeno, nedává jim ryby, aby se najedli, ale učí je, aby si je dovedli lovit, případně i uvařit," řekl ve svém úvodním příspěvku, v němž zároveň představil Tyfloservis a připomněl poslání této obecně prospěšné společnosti, od jejíhož založení uplynulo letos dvacet let, její ředitel PhDr. Josef Cerha. "Za těch dvacet let přišli pracovníci všech dvanácti krajských středisek do kontaktu s asi padesáti tisíci lidmi. Snažili se umožnit jim, aby získali potřebné dovednosti a stali se tak v životě co nejsamostatnějšími, aby se uměli postarat o sebe i o svou domácnost, a pracovat s kompenzačními pomůckami," pokračoval dr. Cerha. Předal pak slovo Olze Buriánkové, vedoucí pražského střediska Tyfloservisu pro Prahu a Střední Čechy, aby pohovořila o průběhu kurzů sebeobsluhy, o jejich klientech a zodpověděla případné dotazy přítomných. "Ne že bychom učili vařit podle nějakých konkrétních receptů, ale učíme především postupy, tak aby si klient byl schopen sám uvařit všechno podle vybraného receptu," vysvětlila Olga Buriánková. Kurzy jsou bezplatné, probíhají individuálně, instruktor klientovi vše prakticky předvede, naučí ho zacházet se spotřebiči, takže na konci ročního kurzu je klient opravdu samostatný. "Slabozrací lidé, na rozdíl od nevidomých, chodí často hlavně pro nápady a inspiraci, a k tomu jim nová kuchyně dobře poslouží," řekla Olga Buriánková. Zároveň představila dva mladé klienty, kteří si novou kuchyni den předtím prakticky vyzkoušeli: slabozrakou Simonu Boudovou a nevidomého Radka Žaluda, současného klienta kurzu. Oba se podíleli i na přípravě mnoha rozmanitých druhů bohatého pohoštění pro hosty. Na otázku, jak se jim nová kuchyně zamlouvá, odpovídala Simona Boudová, které Radek Žalud galantně přenechal slovo: "Pro slabozraké je to barevně úžasné, sjednocené, nemusí se nikde šmátrat. Jsou tam různé vychytávky, které by napoprvé člověka ani nenapadly, že je možné to řešit tak, aby práci slabozrakému co nejvíce usnadnily a zjednodušily. Je to zkrátka úžasné, samé dobré nápady, které mohou pomoci při zařizování kuchyně i doma. Některé běžné prvky by určitě šly zkombinovat s těmi moderními tady, co se barvy i některých tvarů týká. Pro slabozrakého je výborné především použití jasných a kontrastních barev nejen samotného nábytku, ale i jeho částí a vybavení." Mezi hosty se svým milým a nepřehlédnutelným způsobem projevila i herečka Eva Holubová. Prohlédla si detailně celou kuchyni a byla jí tak nadšená, že si nasadila simulační brýle, aby se mohla lépe vcítit do situace těžce zrakově postižené hospodyňky v nové moderní kuchyni. D.K. # Docent Ján Grega pětasedmdesátníkem S jubilantem jsem se poprvé osobně potkal v roce 1972 na služební cestě po zařízeních pro zrakově postižené v bývalé NDR. Byl jsem tehdy "funkcionářské ucho" (nejmladší člen ústředního výboru Českého svazu nevidomých a slabozrakých), zatímco Jano stál již v čele Slovenského svazu nevidomých. Spolu s tajemníkem Pavlem Januškou vytvořili velmi silný pracovní tandem. V tomto období zaznamenalo hnutí nevidomých na Slovensku skvělé výsledky. Život Jana Gregy, který je stálým abonentem ZORY, si rozhodně zaslouží čtenářovu pozornost a občanskou úctu. Ján Grega se narodil 6. března 1936 v rodině chudého zemědělce ve východoslovenské Nižné Písané, poblíž Svidníku. Po první třídě byla jeho další docházka do školy vzhledem k válečným událostem přerušena. Na přelom roku 1944 a 1945, kdy v kraji pod Duklou se odehrávala největší a nejkrvavější tanková bitva na území tehdejšího Československa během 2. světové války, Janko nikdy nezapomněl a všechny události tohoto období se mu nesmazatelně vryly do paměti: "Jen v mé rodné obci padlo 1 150 příslušníků Rudé armády a neméně tolik příslušníků německého Wehrmachtu. Během urputných bojů o každý metr území zem doslova hořela a byla prosáklá krví padlých vojáků. Byla celá černá a poseta množstvím kráterů po vybuchlých tankových střelách, dělostřeleckých granátech a leteckých bombách." Po skončení války přestaly sice řinčet zbraně, avšak všude okolo číhala smrt v podobě nevybuchlé munice, min a granátů. Jedna z protipěchotních německých min byla pro Jána osudná. Vybuchla pod jeho nohama 1. září 1945, když hrabal seno. Střepiny ho připravily o zrak, poškodily tvář, amputovaly prsty na rukou, nepoškozené zůstaly jen oba malíčky. Po náročné tříleté léčbě se navrátil opět do školy, a to do Státního ústavu pro slepce v Levoči. 1. září 1948 byl zařazen do 4. třídy národní školy. Měl co dělat, aby držel krok se svými novými spolužáky. Pod starostlivým vedením třídního učitele Štefana Šoltése alias Kreša ze Šerveka, se velmi rychle naučil Braillovu abecedu a postupně začal číst texty v bodovém písmu. Během půlroku se už dostal na úroveň výuky svých spolužáků. "Po prázdninách v září 1949 jsem se dozvěděl, že nepůjdu do 5. třídy, ale že jsem zařazen do 1. ročníku střední školy. Bylo to pro mě velké překvapení a tak jsem s obavami začínal nový školní rok," zavzpomínal docent Ján Grega. Po půlroce však už jeho jméno bylo na školní nástěnce coby nejlepšího žáka. Zřejmě proto byl přeřazen následně do 2. ročníku. Další výuku ve 3. a 4. ročníku včetně závěrečných zkoušek absolvoval s vyznamenáním. Jankovy další kroky ve studiu vedly na gymnázium v Levoči. "Moji snahu o další vzdělávání významně podporovali bývalí třídní učitelé Jozef Kiš a Štefan Šoltés i sám ředitel střední školy Ján Šoltés," nezapomněl podotknout Jáno. Úspěšně absolvované studium na gymnáziu ukončené maturitou ho motivovalo ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Přestože přijímací pohovory ze čtyř předmětů vykonal na výbornou, nastaly problémy se samotným přijetím. Pedagogové se obávali, že mladý, zcela nevidomý student nebude schopen zvládat náročné studium. Obavy se však rozplynuly po Jankově úspěšném absolvování prvního semestru. Studium ukončil promocí 1. července 1961. "Získané vědomosti jsem chtěl předávat dalším mladým lidem a to se mi podařilo," uvedl Ján Grega. Nastoupil jako asistent na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Byl prvním nevidomým na Slovensku, který vykonával pedagogickou činnost na vysoké škole. Po vykonání rigorózní zkoušky z mezinárodního práva v roce 1967 získal akademický titul doktor práv - JUDr. Při pedagogické práci se věnoval externě vědecké aspirantuře (dnes doktorandské studium) a v roce 1972 úspěšně obhájil kandidátskou disertační práci a získal vědecký titul kandidát věd, opět jako první nevidomý na Slovensku. V roce 1979 na základě habilitačního řízení ho Ministerstvo školství SSR na návrh vědecké rady UPJŠ v Košicích jmenovalo docentem. Za úspěšnou pedagogicko-vědeckou práci bylo Jánu Gregovi uděleno rektorem UPJŠ čestné uznání a byl oceněn pamětní stříbrnou medailí UPJŠ. Děkan Právnické fakulty mu udělil Pamětní medaili Právnické fakulty UPJŠ a Ministerstvo školství ocenilo jeho dlouholetou práci vyznamenáním Zasloužilý pracovník resortu Ministerstva školství a druhým nejvyšším pedagogickým vyznamenáním Zasloužilý učitel. Během studia a zaměstnání se aktivně angažoval i v hnutí zdravotně postižených, zejména pak v hnutí nevidomých. Vykonával různé funkce na místní i celostátní úrovni. Stal se předsedou Základní organizace v Košicích, členem předsednictva Krajského výboru Svazu československých invalidů v Košicích, členem ÚV Svazu československých invalidů. V roce 1969 byl zvolen předsedou Slovenského svazu nevidomých a v této funkci působil do roku 1974. Jako čelný představitel hnutí nevidomých na Slovensku se podílel na výstavbě účelové budovy Slovenské knihovny pro nevidomé v Levoči, Výrobního družstva nevidomých Obzor v Levoči a na založení Rehabilitačního střediska pro zrakově postižené v Levoči i Slepeckého muzea tamtéž. Za vykonanou práci v hnutí zdravotně postižených byl oceněn bronzovým, stříbrným a zlatým odznakem I. stupně Svazu československých invalidů. Za zásluhy na poli mezinárodní spolupráce převzal např. pamětní medaili Českého svazu nevidomých a slabozrakých a medaili Polského svazu veteránů 2. světové války. Je potřeba dodat, že jeho neúnavná práce by nepřinesla takové výsledky, kdyby nebylo účinné pomoci jeho oddané manželky Evy. Byla mu vždy velkou životní i pracovní oporou. Vychovali spolu dva syny a nyní se těší z pěti vnuček a jednoho vnuka. O životě, studiu a práci Jána Gregy v roce 1963 Štefan Uher napsal filmový scénář k dokumentárnímu filmu pod názvem "Rozhovor". V roce 1964 na Mezinárodním festivalu krátkých dokumentárních filmů v Lipsku za účasti 52 států získal tento dokument hlavní cenu města Lipska, na festivalu v Oberhausenu získal cenu vysokých uměleckých škol a v Karlových Varech čestné uznání. Pevné zdraví a životní pohodu jubilantovi přeje Jiří Reichel # Nevidomí v Africe "Tato dívka žila několik let jen se zvířaty, hlavně s kozami," ukazuje řádová sestra Fabiana na stále plachou Marii Jean. V péči polských františkánek v Kibeho na jihozápadě africké Rwandy je už třetí měsíc, ale teprve před několika dny poprvé promluvila. Roky neměla s kým, neboť je od narození nevidomá, a tak ji rodiče, chudí rolníci, jednoduše zavřeli do chlívku. "Mrzáčka" skrývali před okolním světem. Vždyť nevidomý je jen přítěž, boží trest... Bůh ale, chtělo by se alespoň v tomto případě říci, na nebohou Marii Jean kdesi u afrického rovníku nezapomněl. Jako zázrakem se dostala do zařízení, které vede trojice Polek z Kongregace Služebnic sv. Kříže a financuje je nevládní organizace Světlo pro svět (Light for the World). Řádové sestry se už desítky let specializují na výuku a výchovu nevidomých dětí, působí v řadě zemí světa a jsou v tomto směru uznávanými expertkami. Internát pro nevidomé děti v Kibeho, který vznikl před dvěma lety a jenž sestává ze čtyř přízemních budov, by už jen díky personálu a čistotě trumfl leckteré podobné zařízení v Evropě. Ve Rwandě je zatím něčím ojedinělým, skoro jako z jiné planety. Tamní sestry mimo jiné navrhují speciální pomůcky pro nevidomé či píší učebnice v Braillově písmu. Všech šedesát chlapců a děvčat, kteří jezdí domů jen na prázdniny, je ve věku nad šest let. "Rodina by jinak na své dítě mohla zapomenout," vysvětluje vrchní sestra Marie. Podobných příběhů by františkánky mohly vyprávět mnoho. Nevidomé dítě je zkrátka (nejen v Africe) často považováno za břímě, zlořečence, bývá vystaveno značné diskriminaci, schováváno před okolím a někteří rodiče se ho jednoduše pokusí zbavit. Například se "nešťastnou náhodou" utopí... Mnoho lidí s vážnými vadami zraku či jejich blízkých v zemích třetího světa netuší, že často stačí nepříliš nákladná pomoc - a postižený vystoupí z hluboké tmy i zdánlivě věčné izolace opět na světlo a může začít víceméně normálně žít. Může se starat sám o sebe a nebýt na obtíž. Například operace šedého zákalu (katarakty) vyjde v režii některých nevládních organizací na černém kontinentě v přepočtu jen na 800 korun. Většinu slepých lze léčit Mimochodem: podle čerstvých údajů OSN je na světě zhruba 40 milionů nevidomých lidí, z nichž 87 procent žije v rozvojových zemích. Zhruba 75 procentům případů slepoty by přitom šlo zabránit prevencí nebo by bylo možné je zcela nebo zčásti vyléčit pomocí jednoduchých prostředků včetně operačních zákroků... Nejčastější příčinou slepoty (vyjma rozvinuté státy) je zmíněný šedý zákal. Následují zelený zákal (glaukom) a záněty spojivky či rohovky (trachom). Osm z deseti nevidomých lidí je ale rádo, když mají co na sebe, mají kde složit hlavu a seženou jídlo, aby přežili další den. Kde však sehnat léky, natož lékaře, když za celý život nebyli dále než v sousední vsi a na dopravu do vzdáleného města nejsou peníze? Řezání očí v terénu Džíp už téměř hodinu šplhá a zase klesá na cestě po svazích vrcholků a nadskakuje na kamenech. Rwanda je nekončící shluk kopců. Auto konečně doráží do cíle - vesnice, na jejímž konci rozbil v těch dnech svůj stan outreach team čili výjezdní tým očních specialistů. Když nemohou choří do nemocnic, jezdí lékaři do odlehlých oblastí za nimi. Ve výjezdní skupině z nemocnice v Kabgayi není jediná "bílá tvář". Se zahraničním přispěním už místní oční klinika zaškolila řadu odborníků, aby tyto úkoly zvládla s domácími. Kolem provizorní vyšetřovny pod širým nebem se shromáždil mocný dav vesničanů z širokého okolí, jako by se tu konal trh. "Doslechla jsem se o tom v kostele," říká starší žena, která právě prošla úvodní procedurou registrace, popsala své obtíže a zaplatila nízkou částku. Jedna stařenka tvrdí, že ji převedla zvědavost. Za celý život prý ještě neviděla doktora. Druhým krokem je základní zkouška vidění, při níž testující používá písmena, ale častěji jen prsty. Vybraní lidé pokračují na důkladnější vyšetření pomocí přístrojů. Kolem testovaného, který si zakrývá jedno oko, se tísní mnohohlavý chumel - celý rej v režii bílých plášťů pro ně představuje nevídanou show. V další fázi lékaři stanoví, zda je nutná operace a kde se uskuteční - jestli pacienta objednají do nemocnice, nebo sáhnou po skalpelu přímo v terénu. Operovaní bývají trpěliví a dobře spolupracují. Často ostatně vůbec netuší, co je za několik okamžiků čeká: je to jejich první zkušenost s chirurgickým zákrokem. Outreach team je tvrdá škola. Snad při každém výjezdu se pracovníci setkávají s případy, kdy lidé trpí léta zbytečně, jen proto, že oční choroba je zanedbaná a neléčená. Na místě jim mohou nabídnout "zázračné" prozření. Někdy je ovšem musejí poslat pryč, aby v ústraní dále snášeli bolest nebo čekali na smrt. Nejčastěji tehdy, kdy už je pozdě, dostupné zdravotnické kapacity nestačí nebo zkrátka na náročnou léčbu nejsou peníze. Kouzelník Piet K těm, kteří čekají na smrt, patří i maličký Célestin. Z místa, kde by měl mít levé oko, mu trčí jako homole velký mokvající nádor. Oftalmolog Piet Noe se u něho zastaví, pohladí ho po vlasech a říká: "Je už pozdě a chlapec je příliš slabý na to, aby přežil operaci." Jeho matka ho ne ustále drží v náručí a už několik dní chodí kolem očního oddělení nemocnice v Kabgayi. Jako by věřila, že doktor z Belgie nakonec přece jen udělá zázrak. Na zázraky tu však čekají desítky jiných. A dočkají se. Mezi nimi desetiletý Jean Claude, kterého těžce zranil ruční granát, pozůstatek genocidy z roku 1994, kdy bylo ve Rwandě zavražděno asi 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. "Našli jsme granát v křoví nedaleko školy. Kamarádovi utrhl ruce a zabil ho," vzpomíná Jean Claude a svírá otcovu ruku. Už měsíce žije v temnotě: o jedno oko přišel, druhé má těžce poraněné. "Zachráníme mu ho," tvrdí doktor Noe. Za chvilku ho čeká pravidelný maraton operací, jde hlavně o šedé zákaly. Za mladým Belgičanem, který proslul svou odborností a rychlostí operačních zákroků (františkánky o něm hovoří jako o "spasiteli"), jezdí pacienti z velké dálky. Práce v skromně vybaveném sále připomíná běžící pás, operace katarakty trvá Pietovi průměrně deset minut. Asistenti mu připravují další a další pacienty. Zákrok se uskutečňuje v takzvané topické anestezii, což je znecitlivění rohovky a spojivky kapkami. Na rozdíl od Evropy se však - až na výjimky - při odstraňování a výměně čočky nepoužívá ultrazvuk. Operatér si své černé pacienty vesměs pochvaluje, bývají prý velmi trpěliví, klidnější a poslušnější než ti bílí a obvykle tiše snášejí i případnou bolest. Podobných operací má Piet za rok na kontě tisíce. Pokoj, kam přicházejí pacienti po operaci, připomíná rušnou kulturní místnost. Jako jinde v subsaharské Africe se to tu hemží příbuznými, kteří nemocným vaří a perou. Druhé ráno po operaci nastává den D. Na vizitě se jako při nějakém obřadu pomalu snímají z očí bílé obvazy. Mnoho nevidomých po letech opět spatří okolní svět. A v něm mezi prvními lékařovy prsty, jimiž zkouší pacientův zrak. Na tři, na šest kroků... Náš nadějný autokrat Pokud lze u humanitárních pracovníků hovořit o oblíbených zemích, pak k nim už řadu let patří právě Rwanda. Málokde v Africe nacházejí nevládní organizace tak vstřícné prostředí - v případě pomoci nevidomým dětem se to týká i lepšících se možností jejich výuky a snahy o začleňování mezi zdravé žáky. Unikátem v případě zemí černé Afriky je už to, že 92 procent Rwanďanů má dnes zdravotní pojištění. Bez donátorů by to však nebylo možné - a třebaže stojí v přepočtu pouze zhruba 40 korun ročně, část nejchudších si ho ani tak nemůže dovolit. Za to, čím dnes Rwanda je, vděčí především svému prezidentovi Paulu Kagamemu a jeho tutsijské Rwandské vlastenecké frontě (FPR), jež roku 1994 porazila hutuské strůjce genocidy - nejhoršího masového vraždění od holocaustu. Kagame svižným tempem obnovuje zničenou zemi, svázal ruce rasové nenávisti, přitáhl investory, podporuje vzdělání a jde tvrdě po krku korupci. Třeba uplatit policistu je ve Rwandě téměř nemožné. Kagamemu v jeho úsilí pomáhají vpravdě pruské a na africké vůdce nezvyklé ctnosti: pracovitost, přesnost, vytrvalost až asketismus a údajná neúplatnost. Občas se rozptýlí tenisem. A že mu odpůrci vyčítají diktátorství? Prezident, který při nedávných volbách získal 92 procent hlasů, to vidí jinak. Považuje sebe a FPR za morální instanci. To oni osvobodili zemi, vytáhli ji z bídy a chtějí pro ni to nejlepší. Opozičníci pro něj nejsou jinak myslící lidé, nýbrž zrádci. "Ti, kdo nás obviňují, že pokrok urychlujeme represivními metodami, si nezaslouží nic jiného než ignorovat," argumentuje Kagame. I když je v dnešní Rwandě konflikt mezi menšinovými Tutsii a většinovými Hutuy oficiálně tabu, mnozí stále hledí na svět etnickými brýlemi a masové vraždění staré šestnáct let zanechává ve společnosti nadále hluboké trhliny. Smíření potřebuje čas, tvrdí prezident. Jak pomáhat Africe? Rwandská hlava státu ale nebere plnými hrstmi jakoukoli zahraniční pomoc. "Pokud se díky ní nepostavíme na vlastní nohy, když nepodpoří náš rozvoj, je to špatná pomoc," tvrdí Kagame. Jako politik z Afriky, jejímž symbolem by mohla být natažená ruka, se tak zapojuje do řešení dilemat, trápících stále více ty, kdo tomuto kontinentu chtějí pomáhat co nejefektivněji. Padesát let od první dekolonizační vlny (roku 1960 získalo nezávislost 17 afrických zemí) je i největším optimistům jasné, že takzvaná rozvojová pomoc napáchala i mnoho škod. Může si za to též sám Západ, který sypal často miliardy dolarů do kas diktátorských zkorumpovaných režimů i podle toho, jak si držely od těla Rusy. Podle hesla "Je to zkurvysyn, ale náš..." Ekonom Světové banky William Easterly uvádí, že od 60. let minulého století do Afriky dorazila pomoc za 2,3 bilionu dolarů. A tradičně jsou to spíše malé země, jež svou pomoc orientují hlavně na potřebné; Švédsko, Nizozemsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko - a dnes i Česko. Usilovněji než dříve se hledají odpovědi na otázku, jak pomáhat. Povzbudivé jsou výsledky v oblasti zdravotnictví a školství. Je zřejmé, že účinná pomoc si žádá specialisty a koordinaci - chtějí to sami Afričané. Obrázky nadšených pomocníků idealistů už sice patří spíše do zežloutlých alb, ale jedno je stále zřejmé: pomoc se ani nadále neobejde bez peněz. *** Boj se slepotou - povzbudivá bilance Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet nevidomých lidí ve světě za uplynulých pět let snížil z 45 milionů na 40 milionů. Na tomto úspěchu mají velký podíl i nevládní organizace. Odborníci programu Vison 2020 odhadují, že bez koordinovaných snah v boji proti slepotě by dnes žilo na planetě 55 milionů nevidomých. Zhruba osmi případům slepoty z deseti by bylo možné zabránit. Nejčastější príčinou slepoty ve světě je šedý zákal. Ženy jakéhokoli věku jsou vystaveny většímu riziku zrakového postižení než muži. V desetimilionové Rwandě je asi 65 tisíc nevidomých, působí tam deset místních oftalmologů. Nevládní organizace "Světlo pro svět" (Light for the World), jejíž partnerské organizace sídlí ve Vídni, v Bruselu a Praze, podporuje oční kliniku v Kabgayi od roku 2003. Loni uskutečnila přes tři tisíce operací očí, což je 85 procent očních zákroků v celé Rwandě. Kabgayi je jediným místem země, kde se operují katarakty u dětí. Petr Podaný # Unikátní operace Nebude patrně dlouho trvat a lékařská věda bude schopna vyměnit či poopravit už většinu orgánů lidského těla. Devětačtyřicetiletý Otakar Hladík z Veselice u Havlíčkova Brodu už nedoufal, že někdy uvidí na své těžce poraněné levé oko. Nyní po ojedinělé operaci začíná znovu číst a je neobyčejně potěšen odvedenou prací lékařů. "Před třemi roky mě přímo do oka zasáhly plastové střepiny po explozi akumulátoru traktoru," vzpomínal na své zranění pan Hladík. Manželka ho tehdy okamžitě odvezla do havlíčkobrodské nemocnice. Odtud pak pacient putoval do Jihlavy, kde se podrobil náročné operaci. "Po třech letech však zraněné oko postihl šedý zákal a já přestal úplně vidět," líčil nyní už šťastný muž. Ve Vojenské nemocnici nepochodil Kdysi se vyučil kovářem, teď pracuje jako montér-zámečník. Chtěl své řemeslo dělat dál, a tak se o pomoc obrátil na odborníky pražské vojenské nemocnice. Tam však nepochodil. "Lékař, u kterého jsem byl na vyšetření, mi řekl, že na takovou operaci teď není vůbec vhodná doba, že mě zapíše do své databáze a za rok se prý mám znovu ozvat. Já ale v tomhle věku nechtěl být slepcem," popisuje jednání s armádním lékařem Otakar Hladík. Naštěstí se zoufalého muže ujali na soukromé oční klinice v Praze, kde se podrobil unikátní operaci. "Mikrochirurgický zákrok spočíval v odstranění zakalené čočky a v implantaci umělé nitrooční čočky a duhovky," popsala zákrok Miroslava Chládková z oční kliniky. Umělá duhovka stála 40 tisíc korun Zraněním znetvořené oko nahradily zčásti silikonové implantáty. Až z Německa si pan Hladík nechal poslat speciálně vyrobenou duhovku. Ta odpovídá i původní barvě oka. "Nitrooční čočku pojišťovna pacientům hradí, umělou duhovku však ne. Za tu jsem zaplatil 40 tisíc korun," bilancuje náklady pacient. Náročnou operaci provedla se svým týmem v Praze MUDr. Drahomíra Baráková. "Operace byla bez komplikací. K radosti pacienta se mu obnovilo vidění a je rovněž spokojený s vynikajícím kosmetickým efektem," hodnotila operaci lékařka. # Koho potkáváme: Viktor Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Moje první setkání s Viktorem asi před deseti lety je nezapomenutelné. Vnímala jsem ho tehdy jako hyperaktivního a velmi šikovného staršího pána, laskavého, vstřícného, s přehledem o silných i slabších stránkách obce zrakově postižených. Bylo to v Orlických horách, v kempu. Na týdenním pobytu se zde sešli koukaví i nekoukaví přátelé turistiky pod společným vedením Jiřího Dlouhého, jehož příjmení se nedalo zapomenout. Přečníval své svěřence nejméně o hlavu. Viktor jednoho méně slunného dne kráčel rychlým krokem kolem kempu rozháněje se svou hůlkou snad do všech světových stran, a nezadržitelně se blížil k bazénu. Postřehla jsem to a zavolala ze všech sil: "Viktore - pozor - bazén!" Zároveň jsem přispěchala ho zadržet. "To je hloupost," pravil Viktor s přehledem. "Bazén je napravo." - "Ano," odpověděla jsem též s přehledem, "včera možná byl napravo. Jenže to jsme to spolu nacvičovali na protějším břehu, víš?" Dnes sedíme v teple obýváku v panelákovém bytě, zatímco venku mrzne až praští. Místo - Kladno, protože Viktor je prostě Kladeňák každým coulem. Oba vzpomínáme na staré časy. Viktore, je ti osmdesát dva let. To je pěkný kus životní cesty. Koho jsi rád potkával nebo třeba ještě potkáváš? "Když mi bylo pětapadesátlet, stal se mi v továrně úraz, po kterém jsem oslepl. Doma jsem měl ženu a tři děti, byl jsem hlavní živitel rodiny. Najednou byl konec. Konec řemeslu, které jsem měl rád, konec společenství správných chlapů v Poldovce, kterou jsem měl taky rád. Když jsem se po čtrnácti dnech probral z bezvědomí, vůbec jsem netušil, co se mnou bude. Jediná moje zkušenost s někým, kdo nevidí byla, že jsem občas potkával nevidomého telefonistu z Poldovky. Do té doby jsme ale spolu neměli vůbec nic společného kromě pozdravů. To se mělo změnit, protože po ztrátě zraku jsem absolvoval rekvalifikační kurz a sám jsem se stal telefonistou. Josef Kinter, jak se můj dávný známý jmenoval, se stal mým kamarádem a zčásti i učitelem. Naučil mne spoustu praktických fíglů a možností, které mi pomohly v tomto novém řemesle uspět. Byl pro mne i určitým vzorem a nadějí, protože jsem stále vzpomínal na to, že jsem ho vždycky vnímal jako člověka s velkou hodnotou, třebaže jsem tehdy ještě viděl. Dalším takovým mistrem svého oboru byl a zůstává Miloš Burda, nynější předseda oblastní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých tady na Kladně. Tehdy, když jsem přišel o zrak, sám mne vyhledal a nabídl mi pomoc, jak v oboru telefonista, tak i v dalších zájmových oblastech. Vždycky to byl velký sportovec, a já, starý sokol, jsem v něm měl velkou oporu i pro mé aktivity. Musím ale říct, že Miloš Burda nebyl jen mým osobním učitelem a kamarádem. Odjakživa, co ho znám, tak se s velkým nasazením věnoval nevidomým na Kladensku, zejména telefonistům, kteří absolvovali kurz a v tomto oboru se zaučovali. Měl vždycky dar organizovat lidi, dávat srozumitelné rady a podporovat nevidomé tam, kde se sami o sebe nedokázali postarat. Dodnes vím, že ať bych měl jakékoliv potíže, Miloš by mi pomohl je řešit. Za to si ho vážím a mám ho rád." Zmínil jsi se o sportu, o Sokole. Byl jsi opravdu sokol se vším všudy? Měli jste heslo ´Paže tuž, vlasti služ!´ Jak to bylo v praxi? "Když jsem ještě bydlel jako mladík v Praze - Břevnově, chodil jsem poctivě a s nadšením do tamější sokolské jednoty. Nikdy nezapomenu na tehdejší moji instruktorku Miloslavu Bínovou, říkali jsme jí sestra Miluška. To ona ve mně probudila lásku k pohybu, obratnosti, i k vlastenectví. Když jsem oslepl, uvědomil jsem si, jak nevidomý člověk nutně potřebuje dobrou tělesnou kondici. Snažil jsem se v kladenské sokolovně zorganizovat malý oddíl nevidomých, kteří měli zájem o cvičení. Zpočátku to vypadalo dobře, ale brzy se ukázalo, že bez vidoucích asistentů, kteří by dávali záchranu při cvičení na nářadí a kteří by měli zrakovou kontrolu při prostných, se to neobejde. Jenže tenkrát ještě nebylo žádné dobrovolnické hnutí, nebyli asistenti a průvodci, takže z této myšlenky sešlo. Nicméně s Milošem Burdou jsme vítali každou možnost trochu ten národ nevidomých rozpohybovat. Miloš byl také jeden z prvních lidí na Kladně, který zorganizoval kurz prostorové orientace. Mělo to takový ohlas, že jsme byli i v televizi. Dokonce jsme pro televizi zorganizovali i soukromý vánoční večírek nevidomých u nás v obýváku. Hlavním iniciátorem byl Miloš, moderovala paní Věra Galatíková. Dodnes nemůžeme s manželkou pochopit, jak se do našeho panelákového bytu vešlo tolik lidí se zrakovými problémy." Prostorová orientace patří k tvým silným stránkám. Ta epizoda o bazénu nakonec neskončila tak špatně, že? Kde jsi se naučil chodit s holí a být tak šikovný, jak jsi? "Rád vzpomínám na kurzy prostorové orientace vedené Pavlem Wienerem. On je také osobnost, která je pro nevidomé opravdu pojem. Určitě nejsem jediný, kdo by mu rád vyjádřil svoje uznání. V těch kurzech jsem se hodně naučil. Součástí mého výcviku orientace ale byly i rekondiční pobyty. Nejraději vzpomínám na Jaromíra Kavku, na Růženku Slavíkovou. Tito nadmíru obětaví a krásní lidé věnovali největší část svého života nevidomým. Nejen že šířili osvětu na každém svém kroku, ale organizovali nesčetná setkání, turistické a rekondiční pobyty, různé besedy i kulturní akce. Každý, kdo je znal, musel objektivně říct, že jejich práce pro nevidomé je nenahraditelná, třeba i proto, že mnohým nám byli důvěrníky i v osobních věcech. Oba zemřeli na rakovinu. Ta potvora se nevyhne ani těm nejlepším. S lítostí také vzpomínám na svého věrného průvodce a kamaráda Alexandra Kozlíka, který s námi jezdíval v jedné partě. Také už tu není." Na rekondicích a kurzech jsi se naučil číst a psát Braillovo písmo na tabulce i Pichtově psacím stroji. Naučil ses taky znamenitě psát na psacím stroji. Všechno ti šlo, vypadá to, že ses tyhle věci učil od dětství. Čím to, že jsi tak rychle zapadl mezi nevidomé a dokonce jsi jim celá léta iniciativně pomáhal jako lektor i ve funkci předsedy místní organizace? "To máš tak," s úsměvem říká Viktor, "když jsem oslepl, všichni kamarádi a spolupracovníci z Poldovky se na mne, lidově řečeno, vykašlali. Nikdo za mnou nechodil, nikdo mi nic nenabídl. Opravdu, nemít svou báječnou ženu a rodinu, byl bych jako kůl v plotě. Do hospody jsem nikdy nechodil, takže mě nikdo nezval ani na pivní dýchánky. Celý můj svět mimo domov byli a jsou nevidomí a slabozrací. Mezi nimi jsem našel nejen příklady k následování, ale především kamarády a přátele, kteří mi vždycky pomohli a také dovolili, abych i já jim pomáhal." Měl jsi a pořád máš spoustu zájmů. Přibyla k nim i vnoučata a pravnoučata. Uděláš si někdy čas na čtení? Potkala jsem tě nedávno v knihovně, takže asi čteš? Viktor se směje: "V životě jsem toho tolik nepřečetl, jako když jsem oslepl. Knihovna Karla Emanuela Macana, časopisy Zora, Naše šance a spousta dalších vždycky byly moji přátelé. Sice jsem je nepotkával, ale mohl jsem jim jít naproti - třeba do té knihovny, kde jsi mne natrapírovala, nebo do poštovní schránky, kde na mne čekaly v podobě kazet nebo ďubkovaných papírů. Moc rád čtu, mimo jiné i příběhy o lidech, kteří také trpí ztrátou zraku." Někteří z těch, kteří tě uvedli do problematiky nevidomých, už nežijí. Ty ale dál jezdíš na rekondice. Nepotkal jsi v poslední době někoho, kdo by vyryl další stopu do tvého srdce? "Ano, potkal jsem jednu paní, jmenuje se Ema. Já už jsem starý, kromě slepoty se přidružila i artróza. Ani moje manželka, která se o mne celý život nádherně starala, není úplně zdravá. A tak mi na rekondici v roce 2010 přidělili jako průvodkyni paní Emu, bývalou zdravotní sestru. Je to velmi aktivní dáma, které určitě není ještě šedesát let. Svěřila se mi, že na jejích sítnicích dochází k progresivním změnám v důsledku makulární degenerace. Zvolila si úlohu mé průvodkyně, protože prý jsem pro ni příkladem, jak lze žít se slepotou. No, věř mi, vyrostl jsem tou chválou aspoň o půl metru. Na stará kolena mi někdo složí takovou poklonu. Vzpomněl jsem si na dávného nevidomého telefonistu, který byl pro mne mostem mezi světem vidících a nevidících. Je zvláštní, že se ty naše osudy někdy opakují. Paní Ema, i když možná jednou bude sama potřebovat průvodce, bude určitě stejně dál pomáhat lidem v podobné situaci." Tady se Viktor zamyšleně odmlčel. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Každý z nás můžeme předat veslo někomu dalšímu, kdo bude řídit tu naši společnou lodičku dál. A i když nebude zrovna na háčku, může být dobrým a poctivým veslařem. Mnohé z těch, které Viktor jmenoval, jsem sama znala nebo znám. Mohu tedy i za sebe říct, že za každého z nich jsem vděčná, každého z nich ráda potkám, bude-li příležitost. A pokud budu mít před sebou jejich stopy, půjde se mi docela dobře - třebaže s bílou holí. Jaroslava Novotná # Rozhovor s Ilonou Fryčovou Ráda bych vám představila magistru umění Ilonu Fryčovou, MgA. Jak se vám, paní Ilono, daří? "Jsem šťastná, že se otepluje, a vděčná za to, že dnes svítí slunce. To mě sice oslňuje, takže svým zbytkem zraku obvykle nevidím téměř nic, ale v posledních letech si uvědomuji, jak má sluneční svit vliv na mou psychiku." Je pro vás rodinné zázemí důležité? "Nejstarší syn, který už s námi nebydlí, je vojákem Hradní stráže. Když není zrovna ve službě, zajede pro mě a doveze, kam otřebuji, nebo vyvenčí psa a také ho hlídá, když odjedeme na dovolenou nebo jsem nemocná. Prostřední dcera studuje Vyšší odbornou školu publicistiky a často mi pomáhá s domácími pracemi, někdy vyzvedává nejmladší dcerku z družiny. Třetí dítě - holčička - je mým balzámem na duši; dokáže zahnat veškeré mé chmury. Stejně tak i manžel, je však často plně vytížen, neboť podniká ve stavebnictví. O víkendu zpravidla vaří nebo v domácnosti opraví, co je potřeba. Jsem mu vděčná za podporu při studiích a veškeré mé činnosti." Co pro vás znamená víra? Kdy vám nejvíce pomohla? Chodíte do kostela? "Víra mi pomáhá 21 let. Když byla moje prostřední dcera miminko, tak jsem konvertovala, vzápětí i můj manžel a oba jsme začali chodit do kostela, na Lhotku v Praze 4. Byl tam tehdy zajímavý páter Rudolf, za kterým chodili i nevěřící, protože jim měl co říct. Dokázal vždy vystihnout stav naší společnosti a odhalit její nešvary. Dovedl nasměrovat své posluchače - ovečky. Možná to teď vyzní jako určitá manipulace, avšak našla jsem vnitřní svobodu a mám za to, že i můj muž." Jaká máte přání, sny a touhy? "Mít klid a čas na literární tvorbu a být vydávána. Také bych si ráda vydělala nějakou tu korunu. Baví mě tvořit někde v koutku o samotě, ale na druhou stranu, mám také ráda lidi kolem sebe a chtěla bych být pro ně užitečná. V tomto smyslu rozvíjím určitou činnost; mám rozpracovaný projekt, avšak finanční krize mi jeho realizaci na čas pozastavila." Jaké máte vzdělání? Umíte nějaký cizí jazyk? "Vystudovala jsem tři semestry Vyšší odborné školy publicistiky, kterou jsem nedokončila vzhledem k třetímu mateřství. Pak jsem nastoupila na svou vytouženou Literární akademii Josefa Škvoreckého, kterou jsem ukončila magisterskou státní zkouškou. Z anglického jazyka mám tři státní zkoušky: základní, bakalářskou a magisterskou. Ve francouzštině jsem stálý začátečník." Slyšela jsem v Českém rozhlase 1-Radiožurnál v rozhovoru s vámi, že vám vyšla kniha. O čem pojednává? Pro koho je určena? "Je určena pro milovníky historie a pro obyvatele Ledečska, kde jsem zjistila, že o neobvyklé tragické události, kterou jsem tematizovala, málokdo ví: jedná se o příhodu z hradu v Ledči nad Sázavou, která se stala v roce 1509 a byla zaznamenána ve "Starých letopisech českých". Kniha se jmenuje "Poslední ples" a je v digitální podobě na Braillnetu. Knižně vyšla v nakladatelství Toužimský & Moravec a ilustrovala ji Barbora Kyšková." Za rozhovor děkuje Lucie Krejsová # Soutěže ve čtení a psaní Redakce časopisu pro zrakově postižené ZORA ve spolupráci s krajskými koordinačními radami SONS, krajskými TyfloCentry a Výrobním družstvem nevidomých Spektra vyhlašuje v roce 2011 pro zrakově postižené tyto soutěže: a) ve čtení Braillova písma, b) v psaní na mechanickém braillském psacím stroji (např. Pichtově), c) v psaní na tabulce, d) v psaní na počítačové klávesnici, e) ve čtení, psaní a korektuře textu na EasyLinku 12, f) ve čtení na standardním braillském řádku. Soutěže jsou postupové. V dubnu a v květnu proběhnou krajská kola, z nichž vítězové z jednotlivých disciplín budou postupovat do celostátního finále, které bude doplněno do 20 účastníků v každé disciplíně podle dosažených výsledků. Finále se uskuteční v říjnu v Praze. Poznámka: Postupové kolo soutěže práce na EasyLinku a čtení na standardních braillských řádcích proběhne zvlášť pro Moravu v rámci krajské soutěže v Olomouci, a pro Čechy v rámci krajského kola v Praze. Finále proběhne dohromady s ostatními soutěžemi. Soutěžící se může zúčastnit libovolného počtu vypsaných disciplín v rámci jednoho kraje. Soutěž ve čtení Braillova písma "z papíru": Soutěžící ve čtení Braillova písma jsou rozděleni do dvou skupin: a) zrakově postižení, kteří prošli výukou Braillova písma na 1. stupni základní školy, b) později osleplí. Každá kategorie soutěží zvlášť, čte se neznámý text po dobu dvou minut. Při hodnocení se od dosaženého počtu přečtených slov odečítají nesprávně přečtená slova. Texty na čtení budou jednotné, zajistí je redakce a zašle k rukám krajských koordinátorů týden před konáním soutěže. Krajští koordinátoři včas nahlásí počet startujících, aby každý soutěžící ve čtení bodového písma obdržel vlastní nepoužitý text. Soutěže v psaní: Soutěžící si může přinést svůj mechanický braillský psací stroj, případně tabulku, klávesnici. Po dobu dvou minut se píše neznámý text podle individuálního diktátu (v celostátním finále je v psaní na počítačové klávesnici stanoven časový limit na 5 minut). Při hodnocení se od dosaženého počtu napsaných znaků odečítají v krajských kolech pouze chybně napsané znaky, v celostátním finále pak i pravopisné chyby. Soutěž v práci na EasyLinku 12: 1) Soutěžící si může přinést svoje vlastní zařízení nebo mu bude zařízení na místě zapůjčeno. 2) Soutěž proběhne ve třech disciplínách: a - korektura chybně napsaného textu (hodnotí se přesnost a rychlost); b - diktát o délce 500 znaků (hodnotí se přesnost); c - hlasité čtení textu o délce 200 slov (hodnotí se rychlost). Soutěž ve čtení na standardním braillském řádku: 1) Soutěžící si přinese vlastní zařízení včetně počítače. 2) Budou povoleny řádky o délce 32-45 braillských znaků. 3) Disciplína = hlasité čtení na čas (bude se číst text o délce 300 slov). V případě příliš velkého či příliš malého počtu přihlášených si pořadatel vyhrazuje právo změnit strukturu soutěží v práci s EasyLinkem 12 a ve čtení na standardním braillském řádku. Podrobnější propozice byly rozeslány prostřednictvím krajských koordinačních rad na jednotlivé Oblastní odbočky SONS. Tato informace je především určena neorganizovaným zrakově postiženým. Zájemci získají bližší informace k vypsaným soutěžím v redakci ZORY, Krakovská 21, 110 00 Praha 1, tel.: 221 462 473, e-mail: zora@sons.cz. Těšíme se na vaši hojnou účast! # Navigátor šílených prstů Jednatřicetiletý nevidomý masér a jazzman z Prahy, Martin Svátek, se skupinou Madfinger zpívá styl, kterému se říká souljazz či smoothjazz. V roce 2009 jsme o něm v ZOŘE již zveřejnili článek, takže teď ho nechme se rozpovídat hlavně o té muzice. "I když je dnes černá muzika o mnoho dostupnější, a poslouchá ji daleko víc lidí, je stále složité ji sehnat, většina dobrých věcí prostě nějak zapadla, což je vážně škoda," říká Martin. "Madfinger je také poté, co vyměnila zpěvačku za zpěváka víc souljazzová. Já nejsem takový jazzman jako ona, já na tom nevyrůstal, poslouchal jsem spíš takové ty «klasiky», jako je Stevie Wonder, Marvin Gaye, Michael Jackson, z kapel pak Cool and the Gang, Earth, Wind and Fire, a podobně. Já byl vždycky spíš na takový ten vokální zpěv, na melodičtější věci. Kluci ale hrajou smoothjazz, a spojením s mým zpěvem vznikl ten takzvaný souljazz," dodává. Martin zpěv nikdy nikde nestudoval: "Ale už od čtyř let jsem zpíval, a protože bratr mi vozil ze západu spoustu muziky od interpretů, o kterých jsem tu mluvil, zpíval jsem právě tyhle věci. Měl jsem prostě chuť do té muziky nějak víc proniknout. V šesti letech jsem začal hrát na klavír, a to mi vydrželo do nějakých dvanácti, pak jsem trochu odbočil a začal dělat atletiku, a ke zpěvu jsem se vrátil zase až na střední." S kamarády zpívávali na hřišti, na ulici, a jako hodně malí na odpoledních diskotékách, kde se pouštěla muzika, která v té době nebyla úplně oblíbená, ale už tehdy si své posluchače našla. "Mám na mysli Hip Hop, R´n´B, a podobně. Prostě styl, který je teď poměrně oblíbený. DJ pouštěl instrumentálky, my jsme ani pořádně nevěděli, o co jde, ale nadšeně jsme jamovali," vysvětluje Martin, a pokračuje: "Díky tomu jsem se naučil improvizaci, a jakmile někdo zahraje pár akordů, já už se snažím vymyslet k tomu nějakou linii zpěvu. Teď, co vystupujeme častěji, začínám přemýšlet o tom, že půjdu zpěv studovat. Mám už kontakt na jednu učitelku, která mi pomůže propracovat techniku hlasu. Musím o něj dobře pečovat. Jinak mi ale nevadí, že jsem nic nestudoval, protože mám pocit, že tu hudbu tak nějak cítím." Martin patří už do dvou kapel, ta druhá se jmenuje Navigators. "V létě mám tak víc vystoupení, ovšem je to sezonní," říká. Píše také k originálním skladbám texty. "Dřív se mi dělaly líp, dneska už to jde víc ztuha, ale pořád bych chtěl, aby to nebylo jen nějaké «plácání» nasazené na rytmus. To co teď píšu pro Madfinger je hlavně o lásce, vztazích, prostě ze života. Hlavní důraz je na angličtině, už tak 12 let jsem český text nenapsal." Anglicky se naučil na základní škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech od učitele tohoto jazyka, Jiřího Kapra. "On miloval Oxfordskou britskou angličtinu a já měl z rádia naposlouchaný slang zámořské černošské «američtiny», takže se mě snažil pořád usměrňovat a korigovat, a tedy se mi věnoval," uzavírá Martin. V dubnu minulého roku mu vyšlo CD, s názvem "My Place", na němž zpívá s kapelou Navigators a letos v březnu má vyjít druhé CD, "Another Chapter", na kterém bude se skupinou Madfinger. Do budoucna by rád zůstal u muziky, a chystá prý i nějaký ten text v češtině. Jiří Kolda # Výstava v Boskovicích I vy se můžete nechat unést vlastní představivostí a fantazií, když navštívíte tuto výstavu Rudiho Lorenze. Voda, lodě, ponorky. To jsou stěžejní momenty celé výstavy. Vyplouváme, zvedáme kotvy. I tak by se dalo charakterizovat výjimečné umění Rudiho Lorenze, které je k vidění v muzeu Boskovicka. A naši členové OO SONS Blansko byli u toho. Vernisáž výstavy proběhla 10. února. Výstava slibuje nevšední zážitek. Těšit se můžete na celou řadu obrazů, reliéfů a plastik, jimž autor dává tajuplná jména, jako například Moře tří lahví, Chytání zralých ryb, Cigaretová loď, Salonek anglické hradní stráže atd. Zcela jistě zaujme i kytara krásného Elvise, Kytara s dlouhým krkem. Pozastavíme se u Kříže v krajině s pěti skalami, já stála dlouho u Poslední večeře Páně. Mnohým se líbila Tančící jeansová princezna, shluk byl u Podrobné mapy Šumavy. Ale to jsem vyjmenovala jen zlomek děl, která jsou k vidění na této výstavě. A tak přiměte pozvánku i vy. Výtvarné objekty, které jsou zpracovávány nejčastěji v kombinaci dřeva a kovu evokují různé fantazijní obrazy, ale některé jsou i ozvučeny. Výstava v muzeu Boskovicka potrvá do 31. března 2011. Mgr. Rudi Lorenz se narodil 10. března 1945 v Žilině. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Brně a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. V r. 1999 promoval na PF VŠP v Hradci Králové a získal akademický titul magistr. Nyní se věnuje převážně volné tvorbě - malba, drobná plastika, reliéfy. Význam činnosti Rudiho Lorenze je zcela výjimečný hlavně v oblasti estetické výchovy nevidomých a zkvalitnění jejich života. Autor se soustřeďuje především na hapestetiku - vnímání uměleckého díla hmatem. Rudi Lorenz intenzivně pracoval na projektu "Výtvarný dialog profesionálního výtvarníka s nevidomou mládeží". Uspořádal mnoho výstav doma i v zahraničí, a během výstavních akcí organizoval setkávání handicapované mládeže s mládeží nepostiženou. Vedl výtvarné kurzy v Rakousku i Česku zaměřené na samostatnou tvorbu a výchovu k rozvoji estetického vnímání nevidomých a slabozrakých. Teoreticky zpracoval osnovy pro výuku výtvarné výchovy pro nevidomé, vyrábí pro ně i hračky a metodické pomůcky. Působí rovněž osvětově - pořádá besedy a přednášky. Jeho díla jsou nevidomými i slabozrakými dětmi a mládeží přijímána velmi dobře, takže např. rakouské ministerstvo životního prostředí, mládeže a rodiny část jeho haptických intarzií, vystavených ve Vídni roku 1993, zakoupilo jako "umělecko-terapeutickou učební pomůcku" k povznesení života zrakově postižených dětí a k pedagogickému využití obrazů jako herního, kombinačního a verbálního dopňku. Kladný ohlas v odborném tisku, v médiích i u naší a zahraniční veřejnosti svědčí o kvalitách výtvarné a metodicko-pedagogické tvorby Rudiho Lorenze, v níž je nutno podtrhnout zejména její humanistický aspekt, díky jemuž toto dílo přesahuje rámec naší republiky. Český spisovatel Miroslav Skála kdysi o Rudi Lorenzovi napsal: "Kus chlapectví si dokáže málokdo uchovat až do věku dospělého, ač by si to velmi příl. Rudimu Lorenzovi se to podařilo. A může jím obdarovávat i ostatní. Prohlídku jeho díla bych naordinoval každému jako lék proti kornatění duše." Rek # Možná sdělení 2 Výstava "Možná sdělení 2", která začala v pátek 11. února v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny, Komenského 10, nabízí svým návštěvníkům ojedinělou sbírku uměleckých děl. V přízemí galerie je k vidění třináct z 36 výtvorů, které se řadí do Kolekce uměleckých děl Moravské galerie v Brně pro nevidomé a slabozraké návštěvníky. Vstupné pro ně je zdarma. Projekt galerie se zaměřuje zvláště na možnosti zprostředkování umění handicapovaným návštěvníkům. "Hmat je podstatnou součástí sochařské tvorby, proto je projekt přístupný i nevidomým," řekl Daniel Novák, kurátor. Galerie se chtějí otevřít co nejvíce veřejnosti. I nevidomým Sbírka, kterou Oblastní galerie Vysočiny po léta buduje, má za cíl utvořit celistvou výpověď o hmatovém sochařství, jehož průkopníkem je u nás výtvarník a zakladatel občanského sdružení Slepíši, Štěpán Axman. Proto jsou zde prezentována i díla, která pomáhají návštěvníkovi pochopit řemeslné postupy plastické práce nevidomého autora. "Založení sbírky, pořádání výstav pro vidomé, nevidomé a slabozraké návštěvníky s doprovodnými programy, workshopy a další aktivity pro tuto skupinu návštěvníků jsou výrazem dlouhodobých snah Moravské galerie v Brně. Chceme se co nejvíce otevřít veřejnosti," uvedla brněnská kurátorka Yvona Ferencová. Expozice bude v Jihlavě k vidění do 29. května. Michaela Kasalová # Opět literární soutěž Cílem letošního ročníku evropské literární soutěže pro nevidomé a slabozraké uživatele Braillova písma, pořádané Evropskou unií nevidomých (EBU) z pověření společností Onkyo Corporation a The Braille Mainichi, je opět podpora používání Braillova písma jako klíče zpřístupňujícího nevidomým lidem informace a také jako prostředku jejich začlenění do společnosti. Téma soutěže je "Jak mi znalost Braillova písma změnila život". Z osobních zkušeností soutěžící vylíčí, jak se jim díky Braillovu písmu zlepšil jejich každodenní život. Vybízíme soutěžící, aby dané téma interpretovali podle svých vlastních zkušeností. Obecné podmínky Soutěže se mohou zúčastnit všichni uživatelé Braillova písma, žijící v některé evropské zemi; věkové omezení není dáno. Soutěžící mohou odevzdat svůj příspěvek do soutěže buď na papíře v Braillově písmu nebo v elektronické podobě; povinností je dodržet vyhlášené téma. Každý soutěžící smí předložit pouze jednu soutěžní práci. Soutěžní práce musí být vyhotoveny buď v angličtině nebo v rodném jazyce soutěžícího. Soutěžní práce by neměla překročit rozsah 1 000 slov (povolená odchylka je nanejvýš plus 10%). Soutěžící zašle svou soutěžní práci s označením "Evropská literární soutěž" do redakce časopisu ZORA, Krakovská 21, 110 00 Praha 1, e-mail: zora@sons.cz nejpozději do 15. května 2011. Příslušná členská organizace EBU je povinna provést výběr příspěvků tak, aby mezinárodní porotě předložila nanejvýš 5 soutěžních prací z příslušné země. Mezinárodní porota vybere vítězné práce do 1. září 2011. Ceny - První cena: 2 000 US dolarů - Cena za vynikající práci - kategorie mládež (do 25 let): 1 000 US dolarů - kategorie dospělí (nad 25 let): 1 000 US dolarů - Dvě ceny za výbornou kvalitu prací - kategorie mládež: po 500 US dolarech - kategorie dospělí: po 500 US dolarech Redakce přeje všem soutěžícím šťastnou ruku při výběru příběhu! # ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 3 : Juříček S. (Vsetín) Originál Bílý: Kg7, Db5, Vh5, Sa7, Jg6 (5) Černý: Ke6, Pc7, d5, d7, f5 (5) Mat 2. tahem (C+) V dnešním postavení diagramu vidíme, že černý disponuje pouze králem a pěšci, což nám signalizuje, že půjde zřejmě o úlohu koncipovanou v tempovém provedení. Navíc se zdá, že čtyři bílé figury si se soupeřovým monarchou musí poradit rychle a bez problémů, ovšem po chvíli zjistíte, že to tak jednoduché zase není. Existuje zde totiž celá řada svůdností, např. 1.Sc5? d4!, 1.Dc5? d6!, 1.Da6? c6!, 1.Dc6? dxc6! a 1.Vxf5? Kxf5!, odrážejících bílé pokusy. Úvodníkem bude paradoxní tah, kdy se po pěti obranách konečně doberete kýženého cíle. Řešení úlohy číslo 1 (Neumann) z ledna 2011: Autor vytvořil s pouhými 12 kameny vskutku vynikající úlohu - 1.Je6 /d5 /e3 /h3? Vg1!, 1.Ve4? Vf1! - 1.Jg6 (2.Je5, Jxh4, Jd4, Je1, Vf4#) 1.- Vf1 2. Vf4#, 1.- Vh2 2. Je1#, 1.- e1D /V /S /J 2. Jd4#, 1.- Vg1 2. Jxh4#, 1.- Sxg5 2. Je5#. Povšimněme si fungování mechanismu tématu "Fleck": Po úvodníku hrozí celkem pět matů. Každou obranou černý likviduje čtyři, ten pátý je už ale nad jeho síly ... S. J. Správné řešení nám v termínu zaslali: Ladislav Papp z Popradu, Miloš Černý z Brna, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Ondrej Čanecký z Doks, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Irena Šourková z Děčína, Kostas Zisopulos ze Dvora Králové a František Skoumal z Bludova. Z řešitelů byl vylosován František Skoumal. Blahopřejeme! r. # Zimní výlet na Bradlo Únor je sice zimní měsíc, ale v tu sobotu dvanáctého bylo jako na jaře. Mohl se tedy uskutečnit plánovaný pochod na Bradlo (600 m, u Zábřehu), kterého se zúčastnilo 28 turistů z TyfloCentra Olomouc, ze vsetínské odbočky SONS a ze šumperské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara, i jeden pes jménem Nora. Společný pochod jsme začínali v Libině, kde nás přivítali ochránci a přátelé přírody ze sdružení "Malá liška", kteří nám řekli něco o činnosti organizace i dalších plánovaných akcích. Od nádraží jsme se vydali do prudkého kopce a potom lesem došli až ke Třem kamenům, kde byla první "občerstvovací stanice". Počkalo se na opozdilce, někteří vytáhli něco k zakousnutí a teplý čaj a také bylo třeba vnitřního zahřátí, je přece jen zima. Po prohlídce skal a nutném zdokumentování jsme pokračovali dál. Další zastávka byla u Krále Bradla - stromu a rozcestí, po lesní cestě jsme došli až ke studánce Běžinka, kde jsme na ohni opékali špekáčky, dojedly se svačiny a ochutnala se voda ze studánky. Těsně po poledni jsme došli k plánovanému bodu naší cesty na Bradlo. Z vyhlídky bylo vidět Nízký Jeseník a zasněžený Praděd. Odtud jsme také pořídili pár fotek jako doklad do kroniky. K železniční stanici v Nové Hradečné nebylo již daleko. Protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě 40 minut, při kávě a čaji jsme zhodnotili vydařený výlet. Dana Pohořelská # INZERCE Prodám stolní kamerovou lupu TOPAZ s LCD monitorem. Prodejní cena 16 990 Kč, pořizovací cena je trojnásobná. Lupa nebyla prakticky vůbec používaná, takže se jedná o zánovní zařízení. Zájemci, kontaktujte mě na tel. 604 855 764, nebo na e-mail: pemat@centrum.cz