Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 23, prosinec 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
O 18 procent více!
LIDÉ KOLEM NÁS: Zvládli jsme spolu už ledasco
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
SPORT: Český showdown měl zastoupení na elitním turnaji TOP 12!
29. mistrovství České republiky v bench pressu
SOUTĚŽ: VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ SOUTĚŽE
NOVÁ SOUTĚŽ


LIDÉ KOLEM NÁS: Zvládli jsme spolu už ledasco


O tom, že Jitka a Pavol Pekní rádi přijímají hosty, jsem se sám přesvědčil. Pozvali mě totiž na skvělý oběd, po němž následovala ještě mísa neodolatelných bavorských vdolečků. Děkuji! A o čem jsme si povídali? Že manželství slabozraké ženy a nevidomého muže může při dobré vůli obou často „chutnat“ podobně jako onen vdoleček.
Jitka: Pavla znám od 17 let. Spolu jsme ale až od roku 2006. Do té doby jsem se stihla vdát, rozvést a krátce žít sama v blízkém Berouně. Svatbu jsme měli v roce 2008. Žijeme v malém bytě, ale když je potřeba, vyspí se tu i 5 lidí. Manžel učí v místní základní umělecké škole kytaru. V době covid-19 vyučoval po telefonu a já pracovala z domova, také telefonicky. Jednou měl muž silný zánět uší, téměř neslyšel, a já v té době přestala mluvit. On marodil, já pracovala z domova. Skvělá kombinace! Kolegyně, která mou práci moc nezná, zvedala telefony, písemně mi předávala vzkazy a já rozhodla, zda problém vyřeším sama, nebo jí odepsala, co má zákazníkovi říci. S Pavlem jsme zvládli zkrátka už ledasco.
Pavel: Zvláštní období jsem prožíval v 90. letech. Toužil jsem s někým být a zároveň trávil čas v lepších podnicích hrou na klavír. Byly týdny, kdy jsem čtyřikrát hrál v hotelu Ambassador a v ZUŠ učil i 30 žáků. Život jistě zajímavý. Hudba mě plně uspokojovala, ale takto partnerku pro život myslím nenajdete. Jitce jsem byl na první svatbě. Ne na obřadu, jen na hostině. Takže jsme to zvládli až na druhý pokus.
V letech 2000 až 2002 jsem absolvoval v pražských chrámech i kurz liturgického varhaníka a mohu hrát v jakémkoliv kostele. Mohu tak o sobě říci, že „vytloukám spíše kostely než restaurace“. Vlezl bych do každého, kde si lze zahrát na varhany a zazvonit na zvon. Nebo si ho alespoň osahat a vyzkoušet jeho zvuk. Naši vážnou spolupráci v oblasti hudby odstartovala svatební cesta do Izraele a Jordánska. U varhan, na které jsem měl možnost hrát, jsme byli sami a museli si poradit. Na hoře Tábor na nich nefungovaly klávesy s tóny „Cé“ a „Ef“. Hrál jsem tedy v tónině „H-dur“. Neznělo to kdovíjak, ale myslím, že si nikdo nevšiml nějakých omezení.
J: Pavel u nás v kostele hrál i předtím. Na kúru byl vždy někdo, kdo mu rejstříkoval, a když dohrál, vyzvedla jsem ho. V Izraeli jsme zkusili spolupracovat spolu a v tom pokračujeme. Cestovku jsme informovali, že je varhaník, ale nepovažovali jsme za podstatné říci, že je nevidomý. A tak jsme prožili i zajímavé situace. V Izraeli jsme navštívili Lazarův hrob. Všichni popředu, jen nám to nešlo. Tak šel dolů batoh i kšiltovky, a k údivu všech jsme tam zacouvali. Na Kirbetkánu jsme stoupali po kamenných plotnách. Tvořily jakési „schody“, mezi nimiž byly průrvy s ostrými hranami. Nahoru to šlo, „přicucli“ jsme se ke kopci, do nějž jsme stoupali. Uměním byla cesta dolů. Udělat krok, bezpečně se postavit, obhlédnout, kam dál, najít bezpečné místo pro Pavla, podat mu ruku a nasměrovat ho. První nahoře i dole byla paní s francouzskými berlemi. S nimi „přeskakovala“ i úseky, které ostatní zvládali oklikou. V Jordánsku jsme se výpravě dokonce ztratili. U pramene, ze kterého pil Jan Křtitel. Ten je mimochodem ve vojenském pásmu. Slušně jsme počkali, až k němu všichni z výpravy sestoupí, smočí ruku a vyfotí se. A najednou jsme tam sami.
P: Netušili jsme, zda ve vojenském prostoru můžeme křičet, nevěděli jsme vlastně nic. V tu chvíli zazvonil Jitce telefon a my měli radost, protože „už nás určitě hledají“. Volala ale madam z Česka, zda máme chvilku času na monitorovaný rozhovor.
J: Naštěstí jsem si pamatovala, kde parkuje náš autobus. Vydali jsme se k němu, ale když jsem ho konečně zahlédla, rozjel se. Naštěstí pomalu, a my ho následovali. Byli jsme u něj první. Naše skupina dorazila později. Proti vidícím jsme byli jednou i ve výhodě. To když jsme v Izraeli navštívili vodovodní systém. Schody do podzemí byly z drátěných roštů a všem kromě nás vadilo dívat se skrz ně pod sebe do tmavé hlubiny.
P: Byli jsme i na poutním zájezdu v Polsku a kde to bylo možné, hrál jsem při mši. Každé varhany jsou jiné a pro mě, nevidomého, funguje Jitka jako technické zázemí. Pochopila princip a rozumí technickým specifikacím nástrojů. Dnes je třeba zapojit varhany do elektřiny, a tak se nejčastěji setkáme s tím, že hledáme její zdroj. Také zjišťujeme, jaké rejstříky, tedy zvukové odstíny či barvy zvuku, jsou k dispozici a vždy alespoň chvilku na nástroj hraji. Musím vymyslet, jak hrát na vstup, jak nastavit silnější a jak slabší úroveň hry.
J: Nemám hudební sluch, ale Pavlovi se snažím být oporou. Nejraději ale cestujeme sami, do míst, kde se domluvíme a kde je k dispozici neomezený vstup do bazénu a vířivky s teplou vodou. V Karlových Varech, v hotelu Bristol, jsme ve vodách wellness centra strávili takřka celý den. A když šel plavčík na oběd, domluvili jsme se a v bazénu nás zamknul.
P: Kultura a hygiena při hraní na varhany? Je důležité nebýt bos a mít čisté boty. Ve slovenském Rajci nad Rajčiankou, odkud pocházím, hrají na kostelní varhany ženy v botách s vysokými podpatky, a když jimi zaberou, z varhanní lavice nebo okrajů pedálů se může odštípnout tříska. Pokud budu bos, stačí chvilka nepozornosti a zadřu si ji do chodidla. Z nečistých bot zase může mezi pedály napadat špína. Hrát v čistých polobotkách nebo sandálech tak patří k zásadám slušnosti.
J: Pokud Pavel hraje déle, používá obuv pro ležící pacienty proti proleženinám z ovčí vlny, bez pevné podrážky. Má lepší cit v nohou, lépe najde potřebné pedály, v zimě je mu teplo a v létě může být bez ponožek. Ale není to jen o botách. Na zimu, kdy jsou kostely studené, má kompletní výbavu varhaníka, elektricky vyhřívanou dečku, neboť sedí i déle než hodinu, a vlněný rukávník. Když nehraje, zahřeje si v něm ruce, které tak neztratí správnou motoriku. Rukavice používá, jen když mrzne. Na Květnou neděli 2021 mrzlo opravdu hodně. U konce zpěvu pašijí měl Pavel prsty tak necitlivé, že braillský text téměř nepřečetl. Kolega mu ale napověděl.

S naším soužitím Pavel objevil i kouzlo práce s počítačem
P: V 90. letech jsem byl přesvědčen, že nic takového ke štěstí nepotřebuji. Tehdy tu byla Eureka a mě iritovala syntetickým hlasem, připomínajícím bezzubou stařenu. Zpětně si uvědomuji, že můj postoj nebyl správný. Kdybych „stařenu“ poslouchal a chtěl se od ní něco naučit, byl bych dnes dále. Počítač mi byl už sympatičtější. Na prvním kurzu jeho obsluhy jsem byl v roce 1996. Ale se zapálenými lidmi, kteří stále mluvili o počítačích, jsem se cítil osamoceně a nepatřičně. Říkal jsem si, k čemu mi bude práce s textem, a proč si mám vytvářet soubory a složky. Jakmile to bylo možné, odjel jsem. Byl jsem „zadubený“, přesto mě počítač přitahoval a já se dále školil. Ale u počítače Jitky fungovala spousta věcí poněkud jinak než na kurzu. Byl jsem naštvaný a lámal si hlavu. Práce mě začala bavit až v době, kdy jsem si pořídil vlastní notebook a pracoval jen na něm.
J: Co potřebuje, se Pavel naučí, co nepoužije, se učit nebude. Počítač ho vždy zajímal hlavně proto, že na něm bylo možné najít spousty rádií. Ve svém počítači jsem mu vytvořila adresář s odkazy na některé stanice. Když s ním ale pracoval častěji, přestal nám jeden stroj stačit. Tak si k narozeninám pořídil notebook. Od té doby se spolu věnujeme i přepisům knížek a not. Naučila jsem se noty černotiskové i braillské, obnovila živnostenský list a doplnila obor podnikání. Zákazníkovi jsme tak u nás v garsonce schopni vyrobit a zaslat kompletní knížku, včetně kroužkové vazby. Poslední učebnice jsme dělali pro integrovanou druhačku z Pacova. Ale oslovila nás i paní starostka z obce Lety, zda bychom pomohli s braillskými popisky sociálního zařízení v nové budově školy. Jsou totiž povinnou součástí, bez nich by budova nebyla zkolaudována.
Knížky a noty přepisujeme hlavně o víkendech a svátcích. On-line OCR programem naskenuji text knížky a uložím ho. Při prvním čtení opravuji chyby, kontroluji odstavce a mažu pozůstatky po odstraněných obrázcích. Množství a typ chyb, které OCR program při převodu udělá, závisí na typu písma i na druhu papíru, na kterém je vytištěn. Může být matný, zažloutlý apod. Podruhé čte text hlasovým výstupem manžel. Následuje třetí čtení, doplnění titulní strany, rozdělení knížky na svazky, číslování stránek a vytvoření obsahu jednotlivých svazků. A před tiskem ještě zkontrolovat, aby se to někde „nerozsypalo“. Poté manžel kontroluje, zda jdou stránky za sebou. Vazba a odeslání knihy poštou je pak na mě.
A noty? Připravím je jako text do aplikace MS Word. Někdy se musím zeptat, jak to či ono zapsat. Poté je manžel hlasovým výstupem čte a já je porovnávám s  textem. Noty pak tiskneme v Braillu a v hudebním editoru vytvoříme jejich zvukovou verzi. Obě verze pak porovnáváme, já pouštím zvuk, po taktech či řádcích a manžel noty kontroluje v Braillu. Žákům dnes už většinou zasíláme PDF soubory e-mailem. V době distanční výuky jsme vyrobili i videa, která jsou umístěna jako neveřejná na YouTube, a nejmladším žákům jsme na ně posílali odkazy. Většinu not, které Pavel k výuce používá, jsme si sami přepsali. Jedním z prvních společných výtvorů je přepis „Českého žaltáře, zpěvů s odpovědí lidu“. Pavel zpracoval vlastní úpravy národních písní pro kytaru, s notami i značkami pro držení strun a jejich označením, aby nejmladší žáky mohli kontrolovat i ti, kteří noty neznají. Velmi se mu osvědčily. Do Brailla jsme přepsali i další materiály, například sešit polských vánočních koled. A tak jsme řešili i braillskou normu pro polštinu.
P: Když hrají žáci v orchestru ZUŠ, přepisujeme noty pro každého z nich do Brailla, abych je mohl kontrolovat.
J: Týdně spolu píšeme i třídnice, plány výuky, hodnocení žáků atd. Ulevilo se nám s  elektronickým systémem administrativy iZUŠ. Pavel byl snad jeho prvním aktivním uživatelem. Předtím jsme vše zapisovali ručně, což zabralo i den práce. Oba přitom chodíme do zaměstnání. Já pracuji pro místního poskytovatele internetu a souvisejících služeb a jsem i nyní na helpdesku. Když zákazníkovi nejde internet, zavolá klidně v deset večer. Někdy to vyřeším po telefonu, neboť problém je „mezi židlí a klávesnicí“. Někdy vypnou připojení řemeslníci a zapomenou ho znovu zapojit. Ale jsou i vtipné situace. Zákazník volá, že nejde internet, a přitom není připojen nebo má vybitý notebook. Jinému musel technik prořezat větve stromu, aby se dostal k anténě. Dalšího starší žena požádala, aby vlezl do studny a zapnul přívod vody. Tak jsme studnaři i zahradníci. Práce s lidmi může být náročná, ale baví mě a bonusem je nemuset dojíždět. Ve firmě mě i několikrát podrželi. Když jsem kvůli diabetu viděla dvojitě nebo si úrazem přetrhala kolenní vazy, pracovala jsem z domova. Na druhou stranu, telefon zvedám i mimo pracovní dobu, a jsem tak firmě k dispozici v režimu 24/7. Domů přicházíme často až o půl osmé večer. Když učí Pavel déle, sejdeme se a domů jdeme spolu. Jinak chodí Pavel sám a prochází parkem, který bývá v zimě zasněžený. Jednou ve  sněhu ztratil směr, nevěděl, kde je, a mě volali z obecního úřadu, že mi po parku bloudí manžel. Nějaký občan, namísto toho, aby se Pavla zeptal, co se děje a pomohl mu, došel na úřad a zapojil do zbytečné práce hned několik lidí.
Oba jsme též mlsní a domlouváme se, co uvařit. Pokud jde o specialitu, kterou neznám nebo si nejsem jista postupem, najdu nějakých 10 receptů a z nich udělám svůj, jedenáctý. Nedávno jsme pekli „golubky“, plněné zelné listy. Z hlávky zelí oddělíme listy, spaříme je horkou vodou, naplníme masovou směsí, zabalíme a před pečením na ně poklademe drcená rajčata. Chutná nám také brynzová polévka „obarec“. Rozškvaříme špek či slaninu, zalijeme ji horkou vodou, v níž uvaříme brambory, a přidáme rozmíchanou brynzu. Flíčky uvaříme na druhé plotně a přidáme je do polévky, kterou dochutíme špetkou sladké papriky. Nejlepší flíčky jsou vlastnoručně vyrobené. Jsou ale pracné, a ani naše kuchyň není velká, na délku jen asi půl metru pracovní plochy.
P: Vlastní flíčky jsme dělali i doma na Slovensku. Maminka udělala velkou kouli těsta, já dostal válec a na ubrusu ji rozválel na téměř průsvitnou placku. Z ní jsme pak flíčky trhali.
J: Milujeme i advent a Vánoce. Spolu pečeme cukroví a na Štědrý den připravujeme česká i slovenská jídla. V poledne rybí polévku. Slovenská večeře pak začíná vánočními oplatkami s kapkou medu. Připravujeme je z řídkého těsta z mouky, vody, žloutku, vanilkového cukru a trošky oleje či rozpuštěného másla. Švagrová nám na ně darovala speciální stroj. Na vánoční reportáž jsme pozvali Petra Maška a on natočil i jeho zvuk. Večeře pokračuje „kapustnicou“, zelňačkou s houbami, hráškem, zakysanou smetanou a lžičkou sladké papriky, a vrcholem je kapr a bramborový salát. „Kapustnicu“ vaříme i na Silvestra, ale z uzeného vývaru, s uzeným masem, klobáskou a ztracenými vejci. V polévce vařené klobásky jíme pak samostatně. Ve všední dny ale vaříme zřídka. Dvakrát v týdnu totiž přicházíme domů až po sedmé hodině. Raději se dobře vyspíme, protože o půl sedmé na nás už zase křičí budík.
S Jitkou a Pavlem Peknými hovořil Antonín Vraný


Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
O 18 procent více!
LIDÉ KOLEM NÁS: Zvládli jsme spolu už ledasco
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
SPORT: Český showdown měl zastoupení na elitním turnaji TOP 12!
29. mistrovství České republiky v bench pressu
SOUTĚŽ: VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ SOUTĚŽE
NOVÁ SOUTĚŽ


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 23, prosinec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
O 18 procent více!
LIDÉ KOLEM NÁS
Zvládli jsme spolu už ledasco (Jitka a Pavol Pekní)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
SPORT
Český showdown měl zastoupení na elitním turnaji TOP 12!
29. mistrovství České republiky v bench pressu
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR