Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 1 Leden 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM - Vítejte v roce jubileí
STALO SE: Hejtmanství vydává unikátní knížky pro zrakově postižené
Expedice Přes Bar(iéry)
Návštěva miniaturparku v Mariánských Lázních (Námět na jarní až letní výlet)
Nitra, milá Nitra
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Olga Buriánková
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 01/2018
Peníze a jejich krotitelé 3 – Co je pravda a co mýtus?
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Amazonský prales je zdrojem života i zdraví
Slunce má dostatek energie pro všechny
Audiokazety jsou zpět
KULTURA: Literární soutěž Internet a můj handicap
SPORT: Černobílé problémy

Mosty – Olga Buriánková

Jedním z mostů, které umožňují cestu mezi vidící lidstvo, je Olga Buriánková, která pracuje už 20 let v pražském Tyfloservisu. Co nevidět jí bude 43 let, ale zatím nic neztratila ani na půvabu, ani na chuti do života. Je nápadná svou nezdolností, kterou prezentuje třeba na rekondičních pobytech kladenských zrakově postižených. Její vědomostní soutěže i vzácná schopnost naučit klienty prostorovou orientaci i různé sebeobslužné kumšty, se staly živou legendou. Jsme rádi, že nám Olga i přes svou pracovní vytíženost poskytla čas k rozhovoru.

Olgo, tvým výsostným profesionálním územím je tyflopedie. Vysvětli nám, jak přesně zní tvoje zaměstnanecké zařazení v Tyfloservisu?
Olga se pobaveně zasměje a přesně odříkává: „Pracuji jako instruktorka sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých dospělých osob v Tyfloservisu – Krajském ambulantním středisku Praha a Střední Čechy.“

Není obvyklé, že se člověk pro své celoživotní povolání rozhoduje tak mladý, jako to bylo u tebe. Co tě inspirovalo, abys spojila své povolání a velkou část volného času zrovna s lidmi, kteří špatně vidí anebo nevidí vůbec?
„Ještě na studiích Vyšší sociálně právní školy jsem se seznámila s mladým člověkem, který se po úrazu ocitl na vozíku. Absolvovala jsem tehdy náročný zdravotnický kurz a stala jsem se součástí projektu, který podporoval to, čemu se dnes říká osobní asistence. A tak jsem s tím mladíkem chodila do knihovny, vozila ho do kina, na kafe a tak vůbec mezi lidi. Byl to pro mne objev – jeho příběh, vitalita, statečnost a spousta dalších vlastností, které jsem obdivovala. Když jsem pak šla na povinnou studijní praxi, zvolila jsem oddělení tělesně postižených v tehdejším Svazu invalidů. Ta samá praxe mě ale o něco později zavála na Základní školu Jaroslava Ježka na Loretánském náměstí. Pracovala jsem zde s dětmi, které byly zrakově, ale i jinak postižené a do této práce jsem se opravdu zamilovala. Pak když jsem po skončení školy objevila inzerát Tyfloservisu, že hledá pracovníka se zaměřením na pomoc zrakově postiženým, neváhala jsem ani okamžik. I oni se pro mne rozhodli poměrně snadno, protože i v tehdejším Tyfloservisu jsem byla nějakou dobu na studijní praxi.“

Co bylo tvým snem, když jsi byla ještě dítětem školou povinným?
„Tehdy jsem si představovala, že budu knihovnicí, protože odjakživa mám ráda historii a literaturu. Jenže tenhle můj nápad tehdejší režim nepodpořil. Tak jsem šla na ekonomickou, pak na Sociálně právní školu. Myslela jsem si, že při zaměstnání zvládnu i vysokou, ale bylo toho na mě nějak moc, tak jsem ji nedodělala.“

Při náročnosti tvého povolání lze předpokládat, že celoživotní vzdělávání ti asi není cizí…
„Jasně, v sociálních službách to ani jinak nejde. Kromě toho, že jsem absolvovala výcvik pro krizovou intervenci, zúčastnila jsem se celé řady odborných seminářů a workshopů, které s mým povoláním souvisejí. Každý rok pak musím absolvovat akreditovaný kurz Ministerstva práce a sociálních věcí, který obnáší pokaždé 24 hodin učebního času. Těch nabídek je hodně a skoro všechny mě zajímají. Kurzy lze najít na webech ministerstva, ale hodně nabídek se objevuje i na portálu Helpnet. Nicméně, já si pořád stejně myslím, že se nejvíc učím od lidí, se kterými přicházím denně do kontaktu. Každý klient je jiný, každý obohacuje nejen můj život, ale i moje vědění o životě. A to pak zase mohu předávat dál. Vždycky pro mne budou důležité zpětné vazby a osobní zaujetí pro jednotlivce. V naprosté většině jsou moji klienti skvělí lidé, kterým vděčím za to, že jsem nikdy ve své práci neustrnula.“

Máš kolem sebe zrakově postižené spolupracovníky?
„V Praze, kromě pana ředitele Josefa Cerhy, který má těžké zrakové postižení, nemáme žádného. Ale v některých jiných oblastních střediscích Tyfloservisu jsou nevidomí konzultanti. Bez jejich názoru, nápadů i praktičnosti bychom si svou práci asi nedovedli představit. Ve spolupráci se zrakově postiženým konzultantem si mohu udělat jasnou představu o náročnosti trasy, ale i o různých vychytávkách, na které vidící sám nepřijde. Zastávám však názor, že instruktoři potřebují dobře vidět kvůli řízení auta, protože za klienty dojíždíme i do míst, kde hromadná doprava nebývá častá. Mimo to ještě důležitější je, že instruktoři nutně potřebují dobře vidět kvůli zajištění bezpečnosti klientů při nácviku náročných sebeobslužných úkonů nebo nácviku prostorové orientace. Zkuste správně vyhodnotit náročnost nějaké vyžádané trasy, když na to neuvidíte. A jak můžete poskytnout adekvátní ochranu klienta v situaci, která je pro něho riziková?“

Když si vezmeš klapky na oči a do ruky bílou hůl, jak se v tom cítíš?
„Nemám problém, tedy pokud jde o schopnost vyjít z bodu A a dojít do bodu B. Dokonce jsem si vyzkoušela jít poslepu z domova do práce. Byla jsem docela dobrá. Jenže – já vím, že si ty klapky sundám a tu hůl odložím, takže jsem v pohodě. Ale stoprocentně se vcítit do situace člověka, který tmu odložit nemůže, je téměř nemožné,“ popisuje zkušená instruktorka své limity.

Kromě prostorové orientace vyučuješ i sebeobsluhu. Co to obnáší, co se klient vlastně učí?
„Nejde jen o obsluhu sebe sama. Klient musí často obsloužit i někoho druhého, děti nevyjímaje. Především tím máme na mysli zvládnutí domácnosti, údržby pořádku, čistoty, praní, žehlení, ale třeba i přebalování a krmení miminek. Byl by to opravdu dlouhý seznam,“ vysvětluje Olga. „My tady v Tyfloservisu učíme všichni všechno, takže i čtení a psaní bodového písma, zvládnutí počítačové klávesnice, různých pomůcek, od optických až po audiopřehrávač. Radíme i při zvládání třeba nových spotřebičů, označování funkčních prvků apod. A nezapomínejme ani na tak důležitou dovednost, jakou je vlastnoruční podpis.
K tomu všemu tu máme nabídku sociálních dovedností, což jsou vlastně dobré způsoby, které klientovi umožní, aby obstál ve společnosti. Patří k tomu nejen komunikace, ale třeba také etiketa nebo porady v oblékání. U slabozrakých se také snažíme o maximální využití zrakového potenciálu, který mají, a to i s vyzkoušením optických nebo kompenzačních pomůcek.“

Olgo, mezi aktivity a tedy pracovní povinnosti zaměstnanců Tyfloservisu patří i odborné konzultace, lektorská činnost a poradenství pro další organizace, které se tyflopedií v různých variantách zabývají. V současné době vyučuješ i na kladenské Fakultě biomedicinského inženýrství ČVUT. S jakými dalšími organizacemi spolupracuješ?
„Kromě toho, že k nám chodí na exkurze studenti optometrie, speciální pedagogiky i různých škol s podobným zaměřením, pořádáme semináře pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, konkrétně pro pracovníky úřadů práce, nebo posudkové služby. Těch organizací a institucí je mnoho, a dnes si neumíme představit, že bychom se vzájemně nedoplňovali. Trochu to vázne ve spolupráci s lékaři, ačkoliv se snažíme, jak to jde. Světlou výjimkou je Centrum zrakových vad při nemocnici Motol, tam je spolupráce opravdu oboustranně hodně obohacující. Podobně je tomu i se subjekty, majícími ve své péči třeba seniory s těžkým zrakovým postižením, kteří se přes ně dostávají i do naší péče.“

Zmínila ses, že na celou Prahu a Středočeský kraj jste pouze čtyři pracovnice. Také o tobě vím, že i v soukromém životě je ti již od mládí blízká komunita zrakově postižených, kde máš spoustu přátel. Nicméně aby člověk v takovém nasazení nevyhořel, musí dělat i něco jiného než neustále být v té velké rodině slabozrakých i nevidomých přátel a klientů. Co tedy děláš proti vyhoření?
„Pravda je, že vždycky se v mých volnočasových aktivitách, což je ponejvíce kanoistika, běžky nebo turistika, objeví nějaký nevidomý kamarád. Je ale místo, kde se opravdu dokážu odříznout a dělat úplně jiné věci. Stalo se před pár lety, že jsem se připojila k několika nadšencům a začala pomáhat při experimentálních archeologických pracích na hradě Orlík u Humpolce. Záhy došlo i k tomu, že se snažíme tento hrad, lépe řečeno zříceninu, zachovat pro další generace. Práce je to nevýdělečná, náročná, zajímavá, mezi fajn lidmi.
Ve všech těchto aktivitách mě nejvíc podporuje můj životní přítel Pavel. Moc rádi a často spolu i s naším pejskem jezdíme na výlety. Oba milujeme hory a jsme moc rádi, že je ještě v Česku tolik neobjevených a krásných míst, kde je člověku dobře. A nesmím zapomenout na svou novou lásku – a to je studium a pěstování léčivých bylin, a to těch, které pomáhají našemu zdraví, ale i těch, které mají kosmetické účinky. Hrozně mě to baví, nejen pěstovat, ale i zkoušet mastičky, krémy, čajíčky...“ zasnila se Olga Buriánková, renesanční instruktorka pražského Tyfloservisu.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 1 Leden 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.