Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 9 květen 2001 Kuželkářský premiérový ročník

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Nepadejte do kolejí
"My sme Valaši, jedna rodina..."
Ples
NOVÁ TELEFONNÍ ČÍSLA
Malé měsíční zauvažování, v tomto roce už páté
DIAKOMPLET
Konzumace vajec prospívá oční sítnici
Naděje nevidomým svitla z Japonska
Tmavomodrý festival
Pozvánka do Ostravy
Nevěřil jsem svému hmatu
Zabijačka aneb Nic se nemá přehánět
Rotary kluby pomáhají nevidomým
Kuželkářský premiérový ročník
Turnaj čtyřher v showdownu
Vítání jara
Pod vodní hladinou
Na Mount Everest
Nikoliv páté přes deváté, ale popáté od deváté
Vyhráli nejlepší
Inzerce

Nepadejte do kolejí

V následujícím textu nedodržuji striktně
odbornou dopravní terminologii a terminologii chůze s bílou
holí, neboť ji nejenom dokonale neovládám, ale obávám se, že
by ji ani laik plně neporozuměl. Snažím se při popisech
situací používat takové výrazy, jaké mi připadají pro zrakově
postiženou veřejnost srozumitelné. Pražské metro. Vlaky
přijíždějí a odjíždějí v obou směrech, lidé přicházejí a
odcházejí, zamyšlení, rozesmátí, ospalí i hluční. Cestovat v
metru je příjemné, v zimě je tu teplo, v létě chládek, nikdy
nečekáte ani v dešti, ani příliš dlouho, kolem vás je
relativně čisto a obvykle i dosti bezpečno. Jen ve špičce by
těch lidí mohlo být méně. Setkávám se u nevidomých velmi často
s dvěma postoji k metru: buď že je to bezvadné místo pro
orientaci, sloupy a odpadkové koše zůstávají na svém místě,
rovněž tak směr vlaků se nemění, pohyb davu lidí bezpečně
navádí a s eskalátorem je jediný problém - trefit se na něj.
Druzí mají z metra panickou hrůzu, děsí je nezvyklá akustika
prostředí, přijíždějící vlak jim nahání strach, na nástupišti
a v přilehlých chodbách přestupů se cítí stísněně a rachotící
eskalátor jen čeká na to, aby jim podtrhnul nohy. Pokusme se
na problematiku cestování nevidomého v metru podívat
střízlivě, i když jakýkoliv názor, i ten můj, musí být nutně
subjektivní. Čas od času zaslechneme v rádiu či televizi
zprávu o tom, jak nevidomý člověk skončil pod koly
přijíždějící soupravy metra. I zde se obvykle veřejné mínění
rozdělí na dva tábory, jedni říkají "chudák, byl nešťastný ze
svého osudu, rozhodl se to ukončit", druzí říkají "chudák,
ztratil orientaci, nevšiml si kolejiště - bodejť by jo, když
nevidí". Jak to tedy vlastně je? Za normálních a přirozených
okolností je téměř vyloučené, aby nevidomý člověk spadl do
kolejiště jenom proto, že nevidí. Pravděpodobnost takové
události v porovnání se stejnou událostí u vidícího člověka je
pouze o malinko větší. A jak velká tato pravděpodobnost u
vidících vlastně je? Do kolejiště máte šanci nechtěně spadnout
především v opilosti, zřídka pak z únavy, kdy se vám oči
zavírají a nevidíte na krok. Pochopitelně vás také může někdo
strčit, shodit či jinak donutit k sestupu, to je ovšem jiná
kategorie pádů. Nevidomí rovněž bývají někdy opilí, mnohem
častěji však unavení, vždyť energie a soustředění vynaložené
na chůzi s bílou holí je mnohonásobně vyšší, než je k účelu
chůze obecně obvyklé, začíná trpět technika. Technika chůze s
bílou holí je konglomerát pravidel, doporučení a návyků
umožňujících nevidomému pohybovat se v rámci daných možností
samostatně, přitom přirozeně, s jasným vědomím okolního
prostředí a pokud možno přesnou představou celé cesty.
Nevidomý na své cestě nehledá bezpečný prostor, kde se mu
nemůže nic stát, ale bezpečný prostor, který ho zároveň dovede
k jeho cíli. Prázdná a prostorná chodba ve skutečnosti nikam
nevede, vede vás její vymezení, okraje, stěny. Nevidomý člověk
stěnu chodby nevidí, nemůže si proto být jistý svým směrem,
pokud nepůjde tak, aby ji "viděl", tedy mohl se (většinou
rytmicky) přesvědčovat o směru stěny klepnutím bílé hole do
místa jejího spojení s podlahou. Tento kontakt je pro
nevidomého nesmírně důležitý, vlastně rozhodující pro normální
a přirozený pohyb. Pokud nemá na své trase v některých úsecích
možnost si takto kontrolovat směr své chůze, označují se
taková místa za "pro pohyb nevidomého člověka problematická".
Někdy je ovšem nutné odchýlit se od vodicí linie i tam, kde
je, ilustrujícím příkladem budiž již zmíněné eskalátory; z
nástupiště metra k nim obvykle vede chodba, ta má stěny, stěny
vás k nim mohou bezpečně dovést. Jenže: v proudu vystupujících
lidí nemáte mnohdy šanci dostat se ke kraji chodby, a když se
vám to přece podaří, nemusejí jet na povrch zrovna ty krajní.
Jste tedy nuceni odchýlit se od stěny a překonat sice malý,
přesto však prostor bez vodicí linie. Každé překonávání
takového prostoru je svým způsobem nejisté, cílem nevidomého
je v tom okamžiku co nejrychlejší kontakt s jeho koncem -
eskalátorem, vstupními dveřmi apod. Nevidomý je dopředu
připraven na situaci, že se mu nepodaří nalézt přesně vstup na
eskalátor či otevřené dveře do místa, kam chce vejít,
potřebuje však kontakt, dotyk hole, v horším případě ruky s
překážkou. V tom okamžiku probíhá v jeho mozku analýza
situace, je to nezbytně nutný čas k uvědomění si odchylky ze
směru a k nalezení řešení. Tím je mnohdy pouhý úkrok stranou,
jindy je nutné se kousek vrátit, ať však tak či onak, už ale
máte to nezbytné - víte, kde jste.
Jenže vidící člověk rovněž reaguje přirozeně, mnohdy tak,
že vás postaví doprostřed široké chodby a řekne "jděte rovně",
natož aby vás nechal samostatně řešit odchylku od vašeho
směru. Je to v pořádku, těžko mohou chtít nevidomí něco
jiného. Pokud není nikdo poblíž, mají nevidomí jistotu, že si
s odchylkami všeho druhu poradí, pokud poblíž někdo z těch
ochotnějších přece jenom je, mají na své cestě o jeden drobný
problémek méně, v cíli budou o něco rychleji a ani únava ke
konci cesty nemusí být tak patrná. Pokud bych měl shrnout až
dosud uvedené, pak metro je prostor pro orientaci nevidomého
spíše vhodný, je zde řada vodicích linií, mnohé dokonce
budované uměle (vyfrézované drážky přímo do nástupiště).
Eskalátor není skutečnou překážkou, přestože se na něj
nevidomý netrefí napoprvé, problémy nastávají obvykle spíše
při vstupu do metra, v prostorách těsně před vestibulem a ve
vestibulu. Samozřejmě, že existuje mnoho výjimek, řada
nevidomých by mou teorii o vcelku bezpečném pražském metru
roztrhal a na kousky s poukazem na četné boule a modřiny
utržené právě tam. Bylo by však třeba objektivně zvážit, co
vedlo k těmto nehodám, zda fakt nepřátelského prostředí metra
nebo nedostatek umu se v metru pohybovat, případně se vůbec
pohybovat s bílou holí. I ten, kdo ovládá techniku chůze s
bílou holí dokonale, se občas na vlastní kůži velmi bolestivě
přesvědčí o nepřátelskosti i toho sebepřátelštějšího
prostředí, je však minimálně schopen analyzovat a pochopit,
zda tohle rozseknuté obočí či odřená holeň byla opravdu nutná.
Pokud jako nevidomí nemáte s cestováním v metru zkušenosti,
nebo si snad marně lámete hlavu s tím, jak některé situace
řešit, dovolte mi několik vlastních doporučení: 1) stává-li se
vám, že při procházení turnikety o ně občas zavadíte ramenem,
může být na vině podvědomý strach právě z této situace. V
důsledku tohoto strachu zmenšíte kluzný oblouk hole po podlaze
na šířku rovnající se nebo menší vašich ramen a v důsledku
toho se mezi turnikety "nevejdete";
2) využíváte-li při vstupu na nástupiště vyfrézovaných
vodicích linií, doporučuji netáhnout hůl zakončením v drážce
linie, protože se tak zbavujete základní ochrany, kterou vám
poskytuje standardní kluzná technika. Běžte raději přímo po
linii tak, jakoby tam nebyla, tj. dodržujte obloučky holí a
linii sledujte mírným přitlačením hole ukazováčkem zeshora.
Při každém pohybu hole byste pak měli linii registrovat zhruba
uprostřed kluzného oblouku, zbývající pohyb hole vám umožní
včas zachytit překážky v těsné blízkosti linie;
3) máte-li strach ze zapadnutí nohy do mezery mezi nástupištěm
a vagonem, nesmíte do poslední chvíle před nástupem zvednout
hůl z podlahy. Osudnou chybou řady nevidomých je, že se chtějí
přesvědčit o přítomnosti stěny vagonu mírným pozvednutím hole,
což sice ve většině případů ničemu neublíží, někdy ale přece,
protože hůl stěnu vagonu nezachytí, vklouzne do otevřených
dveří soupravy a vy uděláte ten jeden jediný krok navíc,
mnohdy právě přesně do toho místa, kterého se tolik bojíte.
Nezvednout hůl z podlahy až do momentu, kdy nám její konec
jasně signalizuje okraj nástupiště, je opět věc ryze
psychická, pokuste se to naučit i pro případ, že nastupujete v
chumlu nejrůzněji vás podpírajících lidí a máte tak falešný
pocit ochrany. Jestliže jste přišli o zrak později, zkuste si
vybavit situaci v ledním hokeji, kdy hráč najíždějící si před
branku soupeře, byť z obou stran svírán protihráči, do
poslední chvíle nezvedne hůl nad led, má ji jakoby přilepenou
k hrací ploše;
4) v případě, že na eskalátor nastupujete sami, vždy se
přesvědčte rukou o směru jeho pohybu. Před tímto ověřením
byste si měli zároveň být jisti, že opravdu stojíte na vstupu
na eskalátor, zjistíte to nejlépe klepnutím hole do jeho
vnitřního boku. Jste-li praváci, doporučuji klepnout do
pravého vnitřního boku eskalátoru, pak přendat hůl do levé
ruky, pravou rukou zkontrolovat směr pohybu eskalátoru dotykem
na madlo. Pokud je směr správný, uchopte madlo pevněji a s
holí v levé ruce nastupte. Nikdy se nepřesvědčujte o směru
pohybu eskalátoru rovnou uchopením madla, mohli byste být
nepříjemně překvapeni; 5) cítíte-li blížící se konec
eskalátoru, máte minimálně dva způsoby, jak jej opustit. Vždy
vám ale výtečně pomůže jedna noha opřená o hranu následujícího
schodu (jen při cestě nahoru), ta i při těsném kontaktu s
podlahou schodu bezpečně přistane jako první na pevném výstupu
z eskalátoru a dá vám čas přirozeně a bez sebemenšího zaváhání
vystoupit i druhou nohou;
6) jestliže si v soupravě metra sednete a máte skládací hůl,
není sice třeba ji celou složit, ale rozhodně (držíte-li ji
vztyčenou podél lýtka nebo mezi nohama) vytáhněte horní článek
nebo dva a ohněte je směrem dolů. Vaše posezení tak bude nejen
vypadat přirozeněji, ale bude i bezpečnější pro ostatní
cestující;
7) při výstupu z vagonu opět nezvedejte hůl nad podlahu,
nechte ji, ať vám poví, kde je třeba udělat větší krok a
vyhnout se obávané mezeře. Hlavně se na překonávání tohoto
místa zase nesoustřeďte natolik, abyste náhodou nezapomněli
první krok z vagonu pojistit dostatečně širokým obloučkem,
mohlo by se vám stát, že noha vám sice do mezery nezapadne,
ale skončíte pro změnu třeba pod koly dětského kočárku. Od r.
2001 v pražském metru na trase C jezdíme novými soupravami M1,
tiššími, komfortnějšími, úspornějšími, ale hlavně úplně
jinými, než na jaké jsme byli dosud zvyklí. To pro nevidomé
obnáší celou řadu dosti zásadních změn, pokusím se vám proto
přiblížit alespoň ty nejzákladnější: 1) mezera mezi vagonem a
nástupištěm zůstává zhruba stejná, dveře jsou o 10 cm širší a
vyklápějí se směrem ven;
2) nelze v nové soupravě zaujmout strategickou polohu vlevo či
vpravo hned za dveřmi, typický prostor ze starých ruských
souprav zde chybí, naopak je zde po obou stranách umístěno
plexisklo, nedovolující vám vmáčknout se hned za dveře;
3) chytit se nad hlavou můžete nejen v prostoru sedadel, ale i
v prostoru dveří. Pro slabozraké bude určitě příjemným
překvapením výrazně oranžová barva držadel;
4) sedadla jsou v nové soupravě M1 sice velmi pohodlná, ovšem
zcela jinak poskládána oproti všemu, na co jste až dosud byli
zvyklí. Nechybí zde ale jistý systém, rozmístění sedadel je
symetrické a po čase si lze na prostor vagonu dobře zvyknout;
5) zvenku je vagon metra hladký a rovný i v místě oken, která
na rozdíl od starých souprav nejsou poněkud zasazena dovnitř.
Pokud vám propadlá skla pomáhala při orientaci, budete si
muset zvyknout pro změnu na vystouplé otevřené křídlo dveří;
6) prostor mezi vagony je rovněž beze změny, je tedy i nadále
možné vkročit mezi ně;
7) dveře se otvírají po stisku tlačítka, naleznete jej zhruba
ve výši pasu přímo na dveřích vagonu. I když je tento fakt
poměrně nepříjemný, je nutné říct, že tlačítko je hodně veliké
a neměli byste jej po nějakém čase užívání obtížně hledat. Na
závěr už snad jen pár informací, které by vás mohly zajímat,
ať již jezdíte metrem s holí nebo bez ní: 1) ve špičce je na
všech trasách dohromady v jednom okamžiku v pohybu až 80
souprav metra;
2) řidiči metra jsou před náhlým a velmi nepříjemným střídáním
světla nástupišť a tmy tunelů chráněni tzv. adaptační zónou,
částí tunelu před vjezdem do stanice, která je sporadicky
osvětlena a je jakýmsi spojovacím a zároveň adaptačním článkem
mezi těmito dvěma vizuálními extrémy;
3) problémem dispečerů metra je usínání řidičů při řízení,
tmavé tunely a dlouhodobý pobyt pod zemí dělá své;
4) nové soupravy M1 mají neobvykle veliké a nesmírně efektní
přední (čelní) sklo, je nedělené a vyrobit jej bylo třeba
nechat až ve Finsku, neboť se nenašel tuzemský výrobce tak
velké skleněné tabule. Je opravdu veliká!
Radek Seifert

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 9 květen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
O b s a h :
Nepadejte do kolejí
"My sme Valaši, jedna rodina..."
Ples
Nová telefonní čísla
Malé měsíční zauvažování, v tomto roce už páté
Diakomplet
Konzumace vajec prospívá oční sítnici
Naděje nevidomým svitla z Japonska
Tmavomodrý festival
Pozvánka do Ostravy
Nevěřil jsem svému hmatu
Zabijačka aneb Nic se nemá přehánět
Rotary kluby pomáhají nevidomým
Kuželkářský premiérový ročník
Turnaj čtyřher v showdownu
Vítání jara
Pod vodní hladinou
Na Mount Everest
Nikoliv páté přes deváté, ale popáté od deváté
Vyhráli nejlepší
Inzerce

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.