Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 6 březen 2001 Třetí ročník turnaje "0 pohár TJ Zora Praha"

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

# ZE 4. ZASEDÁNÍ REPUBLIKOVÉ RADY SONS ČR
# NOVÁ TELEFONNÍ ČÍSLA
# Na Palatě se slavilo
# Záliby Marka Susčíka
# Nebezpečí očních úrazů
# Umělé oči
# Poslepu
# Invalida dostane odškodné
# Nadace podporuje především zrakově postižené děti
# Je to opravdu tady
# Z Tyflopomůcek Olomouc
# Internet také v Kyjově
# AUDIOBIBLIOTÉKA
# Bocelli měl skromné přání
# Humanitární ples
# Loutky rozvíjejí dětskou fantazii
# Fandím integraci
# Akce pro nevidomé se zdařila
# Třetí ročník turnaje "O pohár TJ Zora Praha"
# POZVÁNKA NA PLES - POZOR! ZMĚNA!
# Pozvánka na školení učitelů hudby
# Inzerce

# Poslepu

Je tomu již hezká řada let, dokonce několik desetiletí, kdy
označili odborníci na slovo vzatí mou těžkou slabozrakost jako
"praktickou slepotu". Marně jsem se ohražovala tvrzením, že na
své téměř slepotě neshledávám nic praktického. Dohodli se, ti
slavní posudkoví páni, a jak řekli, tak i bylo. V té době jsem
pracovala jako sociálněprávní referentka, předpisy jsem znala,
jako když bičem mrská, ale ten zatrápený termín mi stejně
nešel na rozum. Nezdál se mi ani logický, ani optimistický.
Avšak k tomu, jaký přerod časem prodělalo moje myšlení, se
dostanu až v pokročilejší části tohoto příspěvku.
Stalo se následující:
Začátek nového milénia jsem zahájila velmi netradičně, na
očním oddělení. Lékař mi doporučil, abych si nechala provést
plastiku očních víček, která mám tak unavená a pokleslá, že
činí zbytek mého zraku ještě zbytečnější. Celkem bezstarostně
jsem přitakala - jedna operace navíc mě přece nemůže rozházet,
vždyť jsem v tomto oboru již starej mazák.
Cesta na malý operační sál byla normálně zbytkozraková.
Přede mnou jasně bílá sestra osvětlovala dráhu k výtahu a do
šatny. Pak mě odvedli na sál a tam zase odvedli svou práci na
mých unavených víčkách. Po hodině mě vypakovali - s oběma
očima bytelně zavázanýma, ne však do postýlky připravené na
lůžkovém, ale hezky domů.
Byla jsem na to připravená a tak jsem neprotestovala. U
sálu se mne ujal zřízenec, který mne dovedl k šatně a nechal
mne, abych si tam vyhledala své věci a převlékla se ze
sálového do civilu. Trvalo mi to pár minut, vyšla jsem ze
šatny a - nic. Chvilinku jsem postála připadajíc si v
nedefinovaném prostoru jako absurdně zavěšené a hodně tvrdé Y.
Netušila jsem, kam jít, kam si sednout nebo snad lehnout? Pak
jsem požádala jakousi dámu v domnění, že je to sestra, aby mne
dopravila do přízemí, kde na mě čeká syn. Ta nebožačka se celá
roztřásla a tónem, jakým mluvíme s blázny a dětmi, mi trpělivě
vysvětlila, že to ona nesmí a že někoho sežene. Pochopila
jsem, že to asi bude také pacientka a že mám za sebou první
nedorozumění.
Druhé následovalo ihned. Přispěchavší zřízenec se mě dost
nelogicky zeptal: "Jak to, že už jste převlečená?" - "Já jsem
totiž děsně šikovná, a proto vám ještě nezištně ukážu, jak
vodit nevidící!", asertivně jsem nabídla a zavěsila se do něho
jako stará známá na korze. To si moc pochvaloval, protože
přede mnou již nemusel kráčet pozadu a držet mne obouruč k
následování. Liboval si, že jdeme jako normální dvojka a on má
ještě volnou ruku na otvírání dveří a manipulaci s výtahem.
Syn, který mě poté odvezl domů, odešel. Bydlí totiž někde
úplně jinde a mimo to se musel vrátit do práce. Manžel byl
také v práci, ale naštěstí si s sebou vzal i mého vodicího psa
Majdu, který se do mé plánované rekonvalescence moc nehodil.
Docela jsem se těšila, že si následující čas užiju odpočívajíc
s ledovými obkladky na zavázaných očích. Dlouho mě to ale
nebavilo, nerada ležím na zádech, pytlíčky s kostkami ledu
jsem si na očích musela přidržovat, takže mě po dvou hodinách
tyto úkony zcela přestaly bavit. A také jsem měla hlad,
protože jsem vlastně od snídaně nic nejedla. Ale nejdříve si
půjdu na toaletu.
"Kterej blbec?" otázala jsem se nahlas a vztekle, když jsem
poněkud příliš zvysoka dosedla na holou studenou mísu bez
sedátka. No jo, vzpomněla jsem si na ráno, kdy jsem vylévala
vodu z kbelíku a nechala sedátko i deklík ve vertikální
poloze. Nestává se mi to často, ale pokud ano, ukoukám to a
nikdy si na holé WC nesedám. Poslepu ano.
Ze šoku i rozčilení nad vlastní zapomnětlivostí jsem se
brzy vzpamatovala. "No tak, Beruško, copak asi budeš jíst?"
oslovila jsem se v naději, že vyvolám nějakého Ferdu Mravence
nebo alespoň Brouka Pytlíka, který mne přijde obsloužit.
Nepřišel nikdo. Naštěstí byly ve spíži čínské instantní nudle,
tolik zavrhované a tolik vyhledávané. No, nekupte to... Jak
jsem si pochvalovala, že jsem minulý týden ve spíži uklízela a
že tedy znám přibližné souřadnice místa výskytu čínských
nudlí. Našla jsem tři balíčky. K přečtení názvu by nepomohla
ani lupka přiložená na tlustý obvaz. Inu, pomyslela jsem si,
našinec si asi nemůže moc vybírat. A vůbec, ty polévky
chutnají skoro všechny stejně.
Nasahala jsem plynový hořák, přiložila těsně k němu otvůrek
zapalovače, otočila knoflíkem, zapálila, stáhla plamen,
postavila konvici s vodou, přidala plyn a už to vařilo. Na
hluboký talíř jsem postavila polévkovou misku, do ní nalámala
nudle, přidala koření, nasahala okraj misky, přiložila zobáček
konvice, nalila vodu a prstíkem zkontrolovala, zda se nudličky
namočily. Před stolováním jsem si pod bradu uvázala velký
plátěný ubrousek, tak jak jsem to viděla ve filmech pro
pamětníky. Ale nebylo to potřeba. Nepobryndala jsem ani sebe,
ani linku, ani stůl. Ten den jsem již podruhé o sobě
prohlásila - tentokrát směrem ke sporáku, jak velmi jsem
šikovná. Tak jsem si ještě, plná sebevědomí, uvařila kávu.
Původně jsem chtěla filtrovanou, kterou mám moc ráda, ale
zjistila jsem, že nedovedu odhadnout množství vody nalité do
konvice na příslušné množství kávy ve filtru odpovídající
jednomu slušnému hrnku. Udělala jsem si tedy porcované kafčo,
které sice tak ráda nemám, ale lepší vrabec v hrsti. Našinec
si asi fakt nemůže vybírat.
Kafe, nekafe, nakonec jsem usnula s pytlíkem ledu svezlým
pod hlavou. Přece jen mě přicházející bolest po operaci
zmohla. Když jsem se probudila, nevěděla jsem, jestli je ještě
světlo nebo už tma. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Slyšela
jsem je sice zlomyslně tikat, ale dostat se k jejich ručičkám
předpokládá poměrně náročnou manipulaci se šroubovákem a
krycím sklem.
Snad abych udělala něco k večeři, pomyslela jsem si, a bez
problémů nasypala dvě odměrky granulí do psí misky a zalila
teplou vodou z vodovodu. Manželovi a mně jsem chtěla nachystat
něco jako obložené chlebíčky, ale více poskrovnu. Nakrájela
jsem veku. To šlo. Pak jsem plátky mazala máslem. To bylo
horší, jeden chudák byl opatlaný ze všech stran, na druhého
sotva zbylo, třetího jsem vynechala, čtvrtý dostal dvojitou
dávku, a tak nějak to pokračovalo. Kdybych na to aspoň trochu
viděla, tohle by se mi nestalo. Salámová kolečka jsem musela
rozpočítat a pak jimi spravedlivě podělit všechny plátky.
Kdybych na to aspoň trochu viděla, tak bych to odhadla. Sýr
jsem nakrájela tak křivě, že většinou odmítal spočinout
ukázněně na chlebíčcích pokrytých salámem. Okurku a vajíčka
jsem servírovala zvlášť, protože už jsem nevěděla, jak je
umístit, aby vzápětí s chlebíčků nespadly. Asi po hodině
šíleného snažení jsem měla něco, o čem jsem předpokládala, že
je lépe na to nevidět. Manžel přišel pozdě večer a zeptal se
mě, myslím nepříliš účastně, na zdraví a průběh operace. Potom
s velkou chutí zbaštil ty překrásné obložené chlebíčky s
komentářem - "To je fuk, jak to vypadá, hlavně, že je toho
hodně." Potom spokojeně usedl k TV.
Manžel má televizi rád a tak se často díváme spolu. Já se
ptám, když mi něco není jasné, obličeje nerozliším, ale hlasy
ano a většinou hodně pochopím z kontextu. Najednou, úplně bez
vizuální informace, bylo všechno jinak. Nerozuměla jsem
zvukům, zvláště šlo-li o efekty či scénickou hudbu. Nepoznala
bych zřejmě rozdíl mezi Shakespearem a reklamou na prací
prostředky. Asi za půl hodiny jsem toho měla dost, a to jsme
se dívali na publicistický pořad, který měl alespoň místy
souvislý text bez hudebního či zvukového doprovodu.
Nabídla jsem sama sobě další programovou alternativu
načatého večera. Majda byla moc ochotná si se mnou hrát, i
když jí můj obvaz zpočátku moc nešel pod fousy. Ale stačila
hračka a hned jsme věděly, co se sluší a patří. Za chvíli jsem
konstatovala směrem, kde jsem tušila manžela: "No, našinec to
nemá snadný, když ani nevidí, jestli ten pes vrtí nebo ne." -
"Vrtí," pravil lakonicky můj drahý a zřejmě dál čučel do své
kouzelné bedýnky.
Chtěla jsem si pustit rádio, ale nevěděla jsem, jak navolit
stanice, které by se mi líbily, kde by se povídalo a nebyly by
reklamy a blbé ohrané popěvky, které mne už před třiceti lety
nebavily. Nenašla jsem nic pozoruhodného. Jen jsem si
pomyslela, že bych ráda věděla, jak "našinec" serfuje po
éteru, zraku nemaje a vln nevidě.
Už dost otrávená jsem šla k počítači a že napíšu reportáž o
čtyřiceti osmi hodinách naprosto nepraktické slepoty, A tu
jsem na to přišla - Heuréka! Praktická slepota je ta, kdy
ještě něco praktického vidíte - třeba jen linie nábytku,
uspořádání světel, úhel sklonu, vrtění psího ocasu, tmavý
předmět na světlé lince, velké a výrazné ručičky na domácích
hodinách, tlustým sklem názvy potravin a spotřebního zboží na
balíčcích, pod lupou a silným světlem pár písmen na displeji
mobilu, které vám pomohou rozluštit, komu vlastně chcete
zavolat, světlo za oknem a tmu ve sklepě. A také ještě nějaké
barevné fleky a polohu prstů na klávesnici počítače, když už
ne písmenka, a to, že máte na monitoru text, aby se vám
nestalo, že článek vymažete, jako teď já.
Jaroslava
Novotná
Pokračování

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 6 březen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer a Markéta Švehlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 115 17 Praha 1
Telefon/Fax: (02) 22 21 20 31
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Ze 4.zasedání Republikové rady SONS ČR
Nová telefonní čísla
Na Palatě se slavilo
Záliby Marka Susčíka
Nebezpečí očních úrazů
Umělé oči
Poslepu
Invalida dostane odškodné
Nadace podporuje především zrakově postižené děti
Je to opravdu tady
Z Tyflopomůcek Olomouc
Internet také v Kyjově
Audiobibliotéka
Bocelli měl skromné přání
Humanitární ples
Loutky rozvíjejí dětskou fantazii
Fandím integraci
Akce pro nevidomé se zdařila
Třetí ročník turnaje "0 pohár TJ Zora Praha"
Pozvánka na ples - POZOR! ZMĚNA!
Pozvánka na školení učitelů hudby
Inzerce

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.