Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh
Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy,
Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.
Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.
Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení
Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele
Časopis ZORA
Číslo 22 Listopad 2015
zpět na seznam časopisů |
textový soubor časopisu [nové okno] |
zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem
Obsah
Milí čtenáři,
Bývali telefonisté - Vláďa Vodička – stále ještě telefonista?
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11
Poslepu šedesátkou
Kyjovské trasírkování
Mistrovství republiky střelců již podvanácté
Zavržení, nebo zbožňovaní? Slepci a slepota v dávnějších civilizacích
Mezi dvěma řekami (Starověká Mezopotámie, asi 3000–539 př. n. l.)
Nad zlato – psychologická poradna – 3> Spoluzávislost na alkoholu? To se mě snad netýká!?
Ve stopách Homérových - Edward Rushton (17. 11. 1756 Liverpool – 22. 11. 1814 tamtéž)
Den díkůvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí
Den díkůvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí
V listopadu si nejčastěji zpívám hezkou francouzskou písničku v českém provedení, která má opakující se verš „lístek padá, lístek padá, po větru se dává v let“. Děj písničky je o cestování jakýchsi urozených dam, které si nechaly v La Rochell vystavět loď, aby se dostaly do Lebanty.
Ale co v Lebantě, a ještě k tomu v listopadu? V listopadu se jezdí na hřbitovy uklidit a ozdobit hroby našich předků. V listopadu se slouží mše za lidi, kteří by si to přáli, kdyby ještě byli naživu. V listopadu se zapalují svíčky a přemýšlí se o smrti, věčnosti a umírání. Není to nic veselého ani oslavného. Řeklo by se – hurá do deprese… A lístek padá a larochellské krásné dámy nastupují na loď.
Ve svých představách také nastupuji na skvostnou loď, která se jmenuje Internet, abych se dozvěděla nějaké optimistické zprávy ze zemí, kde se na přelomu podzimu a zimy méně truchlí, ale více slaví. Tak nejdříve do USA – kam jinam? Zde jsem se dozvěděla, že první Den díkůvzdání slavili v Massachusetts roku 1621, tedy přesně v tom roce, kdy se u nás ve velkém popravovali čeští stavové. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Na rozdíl od nás se americký svátek ujal natolik, že v roce 1863 jej Abraham Lincoln vyhlásil jako státní svátek, který má oslavovat i jednotu a semknutost amerického lidu. Tak to by v tu dobu u nás za c. k. Rakouska-Uherska asi nešlo. Myslím, že na to nebyla nálada.
Američané tak rádi vyjadřovali své díky, že prezidentu F. D. Rooseveltovi to nedalo a v roce 1941 vyhlásil, aby v tom nebyl zmatek, že se bude Den díkůvzdání slavit celostátně vždy čtvrtý listopadový čtvrtek. A zatím to tak zůstává.
V listopadu 1941 měla Evropa spoustu starostí s válkou a plné ruce práce s jejími následky. Řekla bych, že ani v tuto dobu pro zavedení svátku díkůvzdání nebyla ta nejlepší atmosféra. V USA se na Den díkůvzdání peče obrovský krocan, v jehož dutině se skrývá několik kilo jakési podezřelé směsi, které říkají nádivka. To známe z amerických filmů. Málokdo ale ví, že se na tento mnohahodinový rituál hospodyňky těší, a již samo pečení je vlastně zábava.
Sjede se celé příbuzenstvo (moji známí v Texasu kvůli tomu zakoupili menší vyřazený vojenský objekt, aby se vešli), které se pro ty šílené vzdálenosti opravdu vídá třeba jen jednou ročně. Lidé se baví, objímají, porcují krocana, vyprávějí si příběhy a hrají společenské hry. Také ale vzpomínají, na ty, kteří nemohli přijet, protože jim do toho něco vlezlo. Třeba vlastní smrt. Ti, kdo je měli a mají stále rádi, vzpomínají na všechno hezké, co mohli společně prožít. Mluvit o nepřítomných nebo zemřelých ošklivě, to je nevhodné a trapné. Takže raději trochu zvesela a i s díkem za to, co pro náš život znamenali.
Je zvláštní, že na to, aby se v Americe takhle slavilo, museli přijít Indiáni začátkem 17. století někde v okolí dnešního Plymouthu. Nezváni a neočekáváni se k nim tehdy přistěhovali úplně cizí sousedé z jakési Evropy, kteří s sebou přivezli spoustu podivných předmětů, nevhodných plodin, ale také nové nemoci a problémy.
Bída těchto přistěhovalců byla tak nesmírná, že se jich Indiánům zželelo, a tak je postupně učili lovit ryby a pěstovat kukuřici, které se v tamějším podnebí dařilo, a proto měli slušné výnosy. To evropští osadníci zkraje netušili a často byli kvůli své neschopnosti a pýše Indiánům na obtíž. Až jednou se všichni domluvili, že přiloží společně ruku k dílu a začali se přátelit. Evropané Indiánům vysvětlili, že za úrodu děkují křesťanskému Bohu, Indiáni poděkovali Manitouovi a nějakou dobu bylo všechno oukej. Škoda jen, že to tak nezůstalo. Aspoň že zůstal ten Den díkůvzdání.
Nasedám na loď a odplouvám do Izraele, protože lístek padá a dává se po větru v let. Je to jako v románu Čokoláda. Když přijde ten správný vítr, je dobré zvednout kotvy a podívat se o kus dál.
Židovský národ má hned dva svátky Díkůvzdání, i když u nich se jmenují jinak. V květnu se slaví svátek Šavuót, což byl původně agrární svátek snopů. Díkůvzdáním za pšenici, olivy, fíky a granátová jablka se Hospodinu projevovala vděčnost za obživu, ale později i za tóru, která přinesla Zákon a smlouvu Boha s vyvoleným národem. Domy se zdobí zemědělskými plodinami a hlavním rituálním pokrmem jsou mléčné výrobky a lahůdky. Svátek se v Izraeli slaví dva dny, mimo Izrael jeden den.
Druhý svátek oslavující úrodu, ale také přežití Izraelců v poušti, je Sukot. Slaví se sedm dní na začátku října. Samozřejmě je významný především díkůvzdáním nejen za Boží požehnání, ale i za osvobození Izraele z egyptského otroctví a za úrodu vinné révy. Po tuto dobu stojí v zahradách, ale i třeba na balkonech nebo v ulici před rodinným domem zvláštní stánky, které mají řídkou střechu z proutí, aby bylo vidět hvězdy – jako na poušti. Lidé v těchto stáncích, místo aby užívali pohodlí domova, přebývají, sedm dní slaví, zpívají, modlí se, radují se z dobrých pokrmů, ale i z chleba a míru. Stánky mají i připomínat sociální chudobu, ze které izraelský národ vzešel a měl by to mít na paměti, aby nezpychnul.
V Praze tyto stánky (suky) v ulicích Židovského města nenajdete, protože vandalové je ničili a házeli do nich dělbuchy. To potom i nejveselejší díkůvzdání vezme poněkud za své. Děti Izraele slaví, co se do nich vejde. Svátků, kdy si připomínají vděčnost za Boží přízeň, je spousta, dokonce v kalendářním roce je několik Nových roků. Židé prostě svátky milují a umí si je užít. Má to ale háček – vždy před oslavami bývá půst spojený s pokáním. To proto, aby dítky Izraele nepřerostly Hospodinu přes hlavu. Myslím si, že je to velmi moudré opatření.
Trochu ledabyle jsem proplula Jižní Amerikou, Dálným Východem, Arktidou i Austrálií, i Afriku jsem obeplula jen tak halabala. Zajímala jsem se hlavně o to, je-li zač děkovat, a zdá se mi, že všechny národy světa našly svůj Den díkůvzdání i způsob, jak projevit vděčnost za dary, které jsme v životě dostali. Festivaly a karnevaly oslavující úrodu a všelijaká další požehnání, jsou součástí všech lidových tradic.
Lístek padá a já se vrátila do rodného přístavu. Přemýšlím, proč jsme my, v té české kotlině, na ten listopad tak zanevřeli? Prý je ponurý, ani zima, ani podzim, léto pryč a Vánoce zdaleka ještě nejsou. Tak z čeho se těšit?
Kdysi Zdeněk Svěrák zpíval v nějaké písničce – byla od Jaroslava Uhlíře, že máme pořád za co děkovat a být vděční. Myslím, že se tam zpívá o čisté posteli, prostřeném stole a teple. Já bych přidala tekoucí vodu a pár přátel, dobré knížky, hudbu a sličného vodicího psa. A když se opravdu upřímně a objektivně zamyslím, seznávám, že by celý článek mohl být jen o tom, co dostávám, co užívám, z čeho můžu mít radost.
Moje výlety lodí mne inspirovaly k zavedení zcela nové oslavy, která se klidně může slavit v určený čtvrtý listopadový čtvrtek nebo se může přesunout na neděli, připojit k Dušičkám, Všem svatým a nebo k obvyklým svátkům, které najdeme v kalendáři. Osobně se domnívám, že listopadová slavení by měla být hojná, protože dny jsou krátké a lidé trudomyslní.
Na Den díkůvzdání jsem si nepřivstala, jakkoliv jsem svolala naši rodinu na společnou oslavu. Mám-li za něco být vděčná, je to i dobrý spánek, který si v tak slavný den nenechám ukrást. V ledničce jsem měla připraveno krůtí maso v marinádě ze zelné šťávy a červené papriky. Bude to krůtí Segedin, prostě Delikatesa! Recept určitě najdete na stránkách časopisu Ema. Vaření oběda mi zabralo asi hodinu, protože leccos se dá nachystat den předem. Rodina se sešla, po znamenité segedínské krůtě někdo přečetl vtipnou povídku o nepovedeném krocanovi ale povedeném svátku Díkůvzdání, samozřejmě z prostředí amerického středozápadu. Pak jsme měli zcela český dezert, který se jmenuje cheescake, a znamenitou kávu, nejspíš brazilskou. Dětem jsme pustili pohádku, aby byl chvilku klid na povídání. Nakonec přišel zlatý hřeb oslavy, který jsem osobně vymyslela. Zadání bylo – přineste jednu věc, která ve vás vzbudí vděčnost za něco krásného, co jste letos prožili do dnešního dne.
Na stole se objevily: nové drahé brýle, mušlička, fotka kotěte, které někdo dostal k narozeninám, účet od zubaře, který zachránil babičce tři zuby, malá Barborka chtěla přinést bazének, ve kterém strávila většinu léta, ale nakonec se spokojila s jeho obrázkem, já položila na stůl instalační cédéčko se softvérem, který mi umožňuje číst a psát. Manžel donesl 21 barevných balónků, každý měl cedulku se jménem některého rodinného příslušníka a byl ozdoben velkým smajlíkem, snacha dala na stůl rámeček s papírovou fotokopii tříměsíčního mrňouska, který si hoví v jejím bříšku. Synovec přinesl kousek skály, ze které sice spadl, ale byl dobře jištěn. Neteř dala – ač nerada – na stůl prstýnek (od koho asi?). A každý řekl příběh, který k té přinesené věci patřil. A každý řekl, že se máme nádherně, a i když jsme někdy chmurní, nenaložení a protivní, ta segedínská krůta a spousta svíček nám udělaly tak dobrou náladu, že je opravdu za co děkovat. Tak jsme ten Den díkůvzdání oslavili jak se sluší a patří.
Jen desetiletý Filípek plakal, protože nemohl najít „tu věc“, která měla díkůvzdání důstojně a náležitě prezentovat. Když se obouval a hledal pod lavičkou v předsíni boty, ozval se vítězoslavný výkřik: „Už ji mám“ a následovala zvednutá ruka s plechovkou sladké kukuřice, kterou má Filípek moc rád. Já taky stejně jako většina nás, kteří jsme se dnes sešli.
Tak přece pozdrav od Indiánů! I za tu kukuřici jsme vyjádřili svůj dík a vděčnost, čímž jsme kruh uzavřeli. Nemuseli jsme cestovat až do Massachusetts, abychom si radost ze Dne díkůvzdání pořádně užili.
A lístek padá, lístek padá, a po větru se dává v let…
Delicie Nerková
Obsah
Milí čtenáři,
Bývali telefonisté - Vláďa Vodička – stále ještě telefonista?
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11
Poslepu šedesátkou
Kyjovské trasírkování
Mistrovství republiky střelců již podvanácté
Zavržení, nebo zbožňovaní? Slepci a slepota v dávnějších civilizacích
Mezi dvěma řekami (Starověká Mezopotámie, asi 3000–539 př. n. l.)
Nad zlato – psychologická poradna – 3> Spoluzávislost na alkoholu? To se mě snad netýká!?
Ve stopách Homérových - Edward Rushton (17. 11. 1756 Liverpool – 22. 11. 1814 tamtéž)
Den díkůvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí
Hlavička časopisu
časopis pro zrakově postižené
Ročník 99 Číslo 22 Listopad 2015
Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč
Obsah:
Milí čtenáři
Bývali telefonisté – Vláďa Vodička – stále ještě telefonista?
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11
Poslepu šedesátkou
Kyjovské trasírkování
Mistrovství republiky střelců již podvanácté
Zavržení, nebo zbožňovaní? – Slepci a slepota v dávných civilizacích – 1 – Starověká Mezopotámie
Nad zlato – psychologická poradna – 3 – Spoluzávislost na alkoholu aneb To se mě snad netýká!?
Ve stopách Homérových – 2 – Edward Rushton
Den díkuvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí
V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz.
Můžete též využít online objednávkový formulář.
V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.