ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 99 Číslo 22 Listopad 2015

Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček
 
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1

Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze

Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost

Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč

Obsah:

Milí čtenáři
Bývali telefonisté – Vláďa Vodička – stále ještě telefonista?
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11
Poslepu šedesátkou
Kyjovské trasírkování
Mistrovství republiky střelců již podvanácté
Zavržení, nebo zbožňovaní? – Slepci a slepota v dávných civilizacích – 1 – Starověká Mezopotámie
Nad zlato – psychologická poradna – 3 – Spoluzávislost na alkoholu aneb To se mě snad netýká!?
Ve stopách Homérových – 2 – Edward Rushton
Den díkuvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí

#
Milí čtenáři,

vítáme vás při četbě druhé listopadové Zory s číslem 22. Tentokrát je laděná čistě podzimně a představí vám několik akcí, které se konaly v období padajícího listí a dešťových kapek.
Úplně prvním příspěvkem je rozhovor s děčínským telefonistou Vladimírem Vodičkou. Autorka seriálu s názvem Bývali telefonisté Eva Budzáková přestavuje kolegu, který na svém postu vytrval již několik desetiletí a využívá při tom znalosti několika jazyků. Pravidelná sociálně právní poradna se tentokrát věnuje zprávě o činnosti sociálně právní komise a změnám, které přinesla novelizace zákona o zaměstnanosti.
Následují příspěvky z podzimních akcí. Pod názvem Poslepu šedesátkou se dozvíte, jak si nevidomí a slabozrací řidiči zajezdili na brněnském Masarykově okruhu. Jak název napovídá, někteří z nich neváhali šlápnout na plyn a dostat ručičku tachometru hodně vysoko.
Ve čtvrtek 8. října jsme se zajeli podívat do Kyjova. Chodci na náměstí a v přilehlých ulicích se divili tomu, že od rána všude potkávají lidi s černými páskami na očích. Kyjovská odbočka pořádala pro své členy a hosty takzvanou Cestu potmě. Pozvali na ni i pány z radnice, aby si sami zkusili, jak se po jejich městě chodí poslepu. Mnozí byli překvapení, ale přislíbili vstřícnost a pomoc. Druhým důležitým impulsem, proč absolvovat náročnou trasu po chodnících a přechodech, je motivace zrakově postižených. „Zkusil jsem Cestu potmě podruhé. Ještě před pěti lety jsem nechtěl chodit ven a bílou hůl jsem zahazoval, teď vím, že to jde a troufám si mezi lidi,“ řekl nám jeden z účastníků. A třetím důvodem, proč se Kyjovští při Cestě potmě rádi potkávají, je humor a nadsázka. Na rozdíl od akcí podobného rázu v Brně či Olomouci nejde ani tak o čas nebo o body, ale o setkání a společné zážitky. Jak už je na Slovácku zvykem, situační a slovní vtipkování nebere konce. „Dobráčtí“ pořadatelé například připravili na hromádku věcí, ze kterých si měli soutěžící vybírat obsah cestovního zavazadla, také krabičku kondomů. Jeden ze zralých mužů ji správně nahmatal i identifikoval, potěžkal v ruce, ale pak velkoryse odhodil stranou se slovy „Ále, v mém věku…“ Velmi podrobný popis Cesty potmě se pod názvem Kyjovské trasírkování dozvíte od bezprostředních účastníků Josefa Hudečka a Pavla Guta.
Následuje příspěvek situovaný do Olomouce. V hanácké metropoli se zkrátka pořád něco děje a 24. října to bylo již dvanácté Mistrovství republiky střelců, o kterém podává stručnou a informativní zprávu Vladimír Krajiček. 
A je tu čas seriálů. V tomto čísle Zory konečně startuje první díl cyklu o tom, jak vnímali slepce a slepotu v dávných civilizacích. Pod společným titulem Zavržení, nebo zbožňovaní nám tentokrát Jiří Hubáček představí Starověkou Mezopotámii, jejíž obyvatelé měli pro své nevidomé současníky od obojího něco – tedy jak výraz velkého obdivu, tak i shovívavost až opovržení. Psychologická poradna doktorky Novotné s názvem Nad zlato pokračuje třetím dílem nazvaným Spoluzávislost na alkoholu aneb To se mě snad netýká, který odpovídá na čtenářský dotaz, nakolik se mohou manželky týkat partnerovy problémy s alkoholem. 
V kulturní rubrice pokračujeme v cyklu Ve stopách Homérových v přestavování nevidomých literátů. Druhý díl je věnovaný anglickému básníkovi a bojovníkovi za lepší podmínky a pracovní uplatnění nevidomých Edwardu Rushtonovi. Protentokrát se rozloučíme úvahou Delicie Nerkové o tom, jestli máme na podzim slavit americký Den díkuvzdání, naše Dušičky, svátek Všech svatých, nebo se prostě se svými blízkými lidmi sejít jen tak, zasednout spolu za stůl, pojíst třeba po americku krůtu, po česku husu nebo něco úplně jiného, ale hlavně se těšit z toho, že jsme spolu a že nám nic podstatného nechybí, a nebo dokonce v duchu či nahlas poděkovat za to, z čeho se těšíme a za co jsme vděční.
Tento editorial vzniká začátkem listopadu, kdy máme před sebou mnoho příležitostí k setkávání. Ve čtvrtek 12. listopadu se bude konat Den otevřených dveří, o den později se v pražské primátorské rezidenci odehraje poděkování nejlepším prodejcům bílých pastelek. Chystáme se na některá oblastní shromáždění a na další cesty za čtenáři. 
Těšíme se na setkávání

Taťána Králová, šéfredaktorka Zory

#
Bývali telefonisté - Vláďa Vodička – stále ještě telefonista?

Bydlí v Děčíně a povídali jsme si po Skype. Už o něm vím, že začal chodit do první třídy 9. září 1968, tedy o svých šestých narozeninách. Ale chci vědět víc…

Čím bys chtěl být, kdyby ses nestal telefonistou? 
To já ani nevím. Jako malý jsem chtěl být bubeníkem, stát se muzikantem by mne asi bavilo. Učil jsem se sice na hudební nástroje, mám absolutní sluch, ale byl líný cvičit. Taky by mne těšilo studovat jazyky.

Umět jakoukoli řeč se telefonistovi hodí, a jak jsi ke svému povolání přišel? Jaké máš vzdělání? 
Mínil jsem jít na gymnázium, které tehdy bylo v Praze na Vinohradech v Koperníkově ulici, ale nedoporučili mi to, že jsem neměl nejlepší prostorovou orientaci a tam bylo nutné přecházet z internátu do školy. Navíc byla matematika, která mi opravdu nešla. Navrhli mi tedy Střední ekonomickou školu, která tehdy byla v Praze-Krči, tedy na Kláráku. V době, kdy jsem tam nastoupil, se otevírala možnost maturity. Součástí výuky na této škole byla také příprava na povolání telefonisty. Ve druhém ročníku jsme měli telefonní předpisy i praxi, také hospodářský zeměpis, zkrátka vše, co telefonista potřebuje.

A hned po maturitě jsi našel práci?
Ne. V žádném případě jsem nechtěl zůstat v Praze. Jsem dodnes v Děčíně, kde mám maminku. Zde jsem tedy čekal půl roku, museli jsme trochu potlačit i přes stranické orgány, ale povedlo se. Byly i trochu zmatky, protože mi poslali pult na úplně jinou ústřednu, než jsem měl mít. V červnu 1983 jsem končil „ekonomku“, 9. ledna nastupoval do první práce, a zde jsem do dneška, firma už x krát změnila název.

Nemusíš jmenovat všechno, ale jak se tvoje pracoviště jmenovalo, když jsi nastoupil, a jak dnes? 
Původně to bylo Nářadí, dnes jsme Karned Tooul. U nás se vyrábějí nástroje pro kovo i dřevoobrábění: soustružnické nože, frézy, vrtáky. Sortiment býval kdysi větší, ale i tak toho děláme dost.

Jak jsi zvládl orientaci? 
Teď mám trochu delší cestu do práce než dřív, místo jsem kdysi dostal s tím, že to budu mít kousek. Co jsme se přestěhovali, musím přestupovat, ale mám to lepší než dřív. Chození s kopce v zimě nebývalo příjemné, to teď nemusí být. Teď už jezdím výhradně sám. Maminka chodila dřív do práce, částečně mne doprovázela. O psu jsem nikdy neuvažoval.

A co ústředny? Kolik jsi jich vystřídal? 
Tato už je třetí. První byla „Maďarka“, terčíková. Malá, dvaačtyřicítka. Další „úéčko“, ty byly hodně rozšířené. Měla různé zvuky, bylo třeba se naučit rozpoznat, jestli přichází nebo odchází hovor, je porucha atd. Ta nejnovější je spíš takový spojovací telefonek, ne moc slepecký, nějaký čas jsem se učil, jak má rozložené knoflíky. Někdy třeba rukávem zmáčknu tlačítko „nerušit“, a pak se divím, že nepřichází žádný hovor.

Jak bys celkově popsal svou nynější práci? Už jistě vypadá jinak, než když jsi nastoupil.
Pokud chci někomu vysvětlit, co vlastně jsem, pak říkám pro zjednodušení, že telefonista, což je také pravda. Ale před šesti lety jsem byl přidělen do obchodního úseku a dělám to, čemu se dnes říká péče o zákazníky. Ledacos mohu udělat samostatně, už mám v práci přidělen i počítač. Telefonuji do různých podniků, kde by mohl být zájem o naše výrobky a kam pak zajede některý z dvou našich zaměstnanců, kteří ty zákazníky objíždějí. A využívám i znalosti jazyků. Nedávno bylo rozhodnuto o mně beze mne, že budu mít na starosti ruské zákazníky. 

Myslíš, že s kolegy dobře vycházíte? 
Zrovna nedávno se mne na to ptal šéf, tak jsem řekl, že si vzájemně vycházíme vstříc. Snažím se pomoct, kde se dá, oni respektují všelijaké moje mouchy. Každý rok máme hodnotící pohovory.

Ať nemluvíme jenom o práci: Jaké máš koníčky? 
Je to cestování, četba, jazyky. Začal jsem se, díky možnosti učení na Skype, pořádně věnovat němčině, angličtině, francouzštině, španělštině, portugalštině. A když se zas vrátím do práce, tak dokonce máme portugalského zákazníka, ale rádi jsme přešli na angličtinu. Portugalština je mnohem těžší než jakákoli jiná řeč. Má všude člen, i u vlastních jmen, a zní podivně šišlavě. 
Řeči se učím i prostřednictvím olomoucké sociální firmy Ergones. Portugalštinu a španělštinu mne učí jedna mladá vidící dívka. Když se vrátím k cestování, tak Portugalsko má takovou zvláštní atmosféru. Lidi rozvážní a klidní, velice ochotní, tu náladu nejvíc vyjadřuje jejich muzika zvaná fádo. Byl jsem tam jednou týden na dovolené a pak tři dny jen v Lisabonu na poznávacím zájezdě.

Tak vidíte, milí čtenáři, kam se lze dostat od telefonní ústředny, třeba až do Portugalska. A ty změny, které přišly, ovlivnily i telefonisty. Třeba v Děčíně jsou jen dva zcela nevidící v této profesi, a to Vláďa už má vše trošku jinak. I v podniku je místo sedmi set necelých 90 kolegů, nemusí se tedy soustředit jen a jen na spojování. Inu, časy se mění, telefonisté s nimi. Takže, chcete-li, časem se vydáme za některým dalším. 

Eva Budzáková

#
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11

Začněme dnes poněkud netradičně tím, co v článku nenajdete:
Jak jsem slíbil několika klientům telefonicky i prostřednictvím e-mailové konference Inpora, oslovil jsem generální ředitelství Úřadu práce s dotazem, jak bude třeba postupovat s „obnovením“ žádosti o příspěvek na mobilitu. Dosud se mi nedostalo odpovědi, a tak si toto téma necháme (snad) již na příští měsíc. Nyní vás mohu s jistotou ubezpečit jen o tom, že ve věci příspěvku na mobilitu není třeba činit nic do konce tohoto kalendářního roku.
A nyní již k tomu, o čem dnešní článek je:
o činnosti sociálně právní komise SONS a o tom, co přinesla novelizace zákona o zaměstnanosti.

O činnosti Sociálně právní komise prezidenta SONS
Následující pasáží splatím dluh, který mám vůči našim čtenářům. Již nějakou dobu jsem nereferoval o práci Sociálně právní komise, což samozřejmě neznamená, že by tento orgán zahálel. Naopak, komise se s pravidelnou čtvrtletní periodicitou schází, jak dokazují termíny, v nichž proběhla tři poslední zasedání: 16. března, 8. června a 7. září.
Nemělo by valného smyslu popisovat detailně průběh každého z těchto jednání, pokusím se o stručný souhrn toho nejpodstatnějšího, čím jsme se zabývali.

1. Komise se zájmem sleduje a podporuje snahu jejího člena Jana Příborského zaměřenou na vyvíjení činnosti ve prospěch seniorů se zrakovým postižením. Jan Příborský za podpory dalších spolupracovníků usiluje o vytvoření metodiky pro práci s touto specifickou skupinou, taktéž o materiální zajištění praktické činnosti, která by měla vytvoření metodiky provázet.
2. Soustavná pozornost je též věnována vývoji v oblasti příspěvku na péči. Prezident, viceprezident i další zaměstnanci SONS se zúčastnili několika akcí věnovaných tomuto tématu, ostatně o některých z nich jste byli v předchozích článcích informováni. SONS konstantně hájí několik zásad:
- podporuje v řízení o příspěvku význam objektivního posouzení zdravotního stavu žadatele oproti subjektivnějšímu sociálnímu šetření
- podporuje zvýšení dávky, uvítali bychom zejména kompenzací nespravedlivého snížení příspěvku v I. stupni.
- nesouhlasíme s upřednostňováním „institucionalizované“ péče před péčí neformální
V této souvislosti komise též podpořila postoj SONS k záměru vlády zvýšit příspěvek na péči. Z vládou navržených dvou alternativ SONS jednoznačně preferuje jednorázové zvýšení příspěvku od 1. července 2016 o 10 % ve všech stupních oproti druhé variantě, spočívající v postupném zvyšování (příspěvku od 1. července 2016 o 5 % a o dalších 5 % od ledna 2017).
3. Komisí byl také reflektován Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na léta 2015 až 2020. Finální verze byla schválena v květnu t. r. SONS k věcnému záměru i verzi v meziresortním řízení uplatnila mnohé připomínky. Přijatý výsledek však z nich akceptoval pouze některé. 
Spokojeni rozhodně nejsme s naprostou neakceptací potřeby zachování kvalitního speciálního školství pro zrakově postižené, v Národním plánu jednoznačně dominuje podpora inkluze. Zapracovány naopak byly některé připomínky našeho metodického pracoviště pro odstraňování bariér. Národní plán je však padesátistránkovým dokumentem, jehož hodnocení nelze vměstnat do několika řádků.
4. Komise také projednala připomínku SONS k novele zákona o veřejném zdravotním pojištění. Naše připomínka, na níž jsme spolupracovali s dceřinou společností Tyfloservis a k níž se připojila i organizace hluchoslepých Lorm, se týkala navrženému členění bílých a červenobílých holí. Z návrhu totiž plynulo, že by nebyla možná plná úhrada skládací orientační hole, protože se v jedné kategorii octly hole orientační i signalizační. Návrh byl zatím ve formě věcného záměru, tudíž nás v této věci čekají ještě další stádia, v nichž bude možné naši připomínku prosazovat.
5. Komise se detailně zabývala přípravou akreditovaného školení zaměstnanců sociálních poraden SONS, jež proběhlo ve dnech 1. až 4. října v Otrokovicích. Podle ohlasů i evaluačních dotazníků bylo školení pro jeho účastníky prospěšné a kvalitní, informace a zkušenosti předávané lektory pod vedením JUDr. Pavla Ptáčníka poradci zužitkují ve své další práci.
6. Komise je Pavlem Ptáčníkem pravidelně informována o legislativních novinkách, ostatně o mnohých z nich vás zpravuji právě prostřednictvím této rubriky.
7. Komise se také věnovala problematice budoucí legislativní úpravy segwayů a podporuje snahu zejména pracoviště pro odstraňování bariér o zakotvení pravidel, která platí pro cyklisty, nikoliv pravidel benevolentnějších, jež by měla jistě za následek výrazné zvýšení rizika nejen pro osoby se zrakovým postižením.
8. Při pravidelném bodu věnovaném častěji se opakujícím nebo závažným případům, s nimiž se setkáváme prostřednictvím klientů naší poradny, jsme se v komisi zabývali problémy vyvstávajícími při řízení o žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku. Komise konstatovala, že mnohdy dochází k (z našeho hlediska) neopodstatněnému snižování ceny pomůcky, z níž úřad práce vychází při stanovení výše příspěvku. Proto bylo dohodnuto, že L. Zajíc ve spolupráci s Tyflokabinetem v této věci osloví generální ředitelství ÚP. V tomto plánovaném podnětu též poukážeme a vyzveme ÚP k řešení zabezpečení přístupnosti kontaktních pracovišť z hlediska zrakově postižených. Jsme přesvědčeni, že přinejmenším vybavení akustickým majáčkem by mělo být samozřejmostí.

Novela zákona o zaměstnanosti
Zákon o zaměstnanosti (z. č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,) byl novelizován zákonem č. 203/2015 Sb. 
Pojďme si přiblížit některé z novinek, které touto novelizací nabyly účinnosti. 

1. Do zákona přibyly další případy, kdy určitá osoba nemá nárok na výplatu podpory v nezaměstnanosti. Kromě dosud upravených případů, tedy např. 
- jestliže osoba 6 měsíců před žádostí o podporu v nezaměstnanosti hrubým způsobem porušila předpisy vztahující se k jí vykonávané práci a z tohoto důvodu s ní byl skončen pracovní poměr,
- pokud vykonává práci, za kterou dostává odměnu nepřesahující polovinu minimální mzdy (v tomto roce tedy částku 4600  Kč. 
Nově do zákona přibylo ustanovení, dle něhož nebudou mít nárok na podporu také následující osoby:
- společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným, komanditisté komanditní společnosti, ředitel obecně prospěšné společnosti, 
- členové představenstva, správní rady nebo ředitel akciové společnosti,
- členové dozorčí rady obchodní společnosti,
- členové družstva, kteří pro družstvo pracují, a to bez ohledu na to, jak vysokou odměnu za tuto činnost pobírají.
Výjimka je stanovena pro členy bytových družstev, kteří nárok na podporu neztrácejí, pokud odměna z činnosti pro bytové družstvo nepřesáhne polovinu minimální mzdy.

2. Nově je umožněno započítání dočasné pracovní neschopnosti po skončení výdělečné činnosti jako náhradní doby pro účely splnění podmínky 12 měsíců zaměstnání v posledních 24 měsících před podáním žádostí o podporu v nezaměstnanosti.

3. Zaměstnavatele zaměstnávající osoby se zdravotním postižením určitě potěší zrušení jedné z podmínek poskytnutí příspěvku na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa (dále ChPM). Zrušena byla podmínka, že tento příspěvek je možné poskytnout až po dvanácti měsících od uzavření dohody o zřízení či vymezení ChPM. Z toho tedy plyne, že o tento fakultativní příspěvek mohou zaměstnavatelé žádat již v okamžiku, kdy uzavírají dohodu o zřízení či vymezení.

4. Podmínka provozování ChPM po 12 měsíců předtím, než je možno podat žádost o zvýšení příspěvku na podporu zaměstnávání OZP, byla taktéž zrušena, takže zaměstnavatelé zaměstnávající více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením mohou žádat o zvýšení příspěvku (2 000 Kč u poživatelů ID a 1 000 Kč u osob zdravotně znevýhodněných) také již ve chvíli, kdy dohodu o zřízení nebo vymezení ChPM uzavírají.

Popsaná nová opatření nabývají účinnosti od 1. října 2015. Podle přechodných ustanovení by mělo být možné požádat o zvýšení příspěvku na podporu zaměstnávání OZP již za 4. čtvrtletí roku 2015; o příspěvek za toto čtvrtletí bude možné požádat až v lednu příštího roku, neboť se o něj žádá zpětně. 
Příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů bude možné žádat na CHPM zřizovaná či vymezovaná od 1. října 2015, na ChPM zřízená či vymezená před tímto datem stále platí ona podmínka provozování těchto míst po 12 měsíců.

Za Sociálně právní poradnu SONS
Luboš Zajíc

#
Poslepu šedesátkou

Přes padesát nevidomých a slabozrakých řidičů se ve středu 7. října prohánělo brněnským Masarykovým okruhem. Během výjimečného zážitkového kurzu si řidiči jízdu nejprve natrénovali a poté vyrazili na závodní okruh dlouhý 5,5 kilometru.
Zážitkový kurz pro účastníky připravilo brněnské TyfloCentrum. „Každý účastník má registrační kartu, kde mu instruktor dá razítko, že může na okruhu jet. To znamená, že zvládá rozjezd, řazení a zastavení auta. Je to mnohem lepší než jezdit jenom po parkovišti, okruh je jako běžná silnice, která má stoupání, klesání a zatáčky,“ popsala ředitelka TyfloCentra Brno Hana Bubeníčková.
Nevidomí řídili běžná osobní auta používaná v autoškolách. S jízdou jim pomáhali instruktoři, kteří jinak učí vidící řidiče. Ručička tachometru se vyšplhala až na šedesátku a když došlo na řazení, sklidil dokonce jeden z řidičů Marek Durila pochvalu, že si vede lépe než většina běžných žáků autoškoly. „Nejlepší byly zatáčky a to, že člověk mohl občas i přidat,“ popsal Durila svůj zážitek po dojezdu. Strach neměl. „Jak má člověk strach, neměl by za volant sedat,“ dodal. 
Nadšená byla i Kateřina Pešková, která dorazila až z Horní Suché. „Když jsem seděla za volantem, cítila jsem se kompetentně, uvědomila jsem se, že řízení brání skutečně jen chybějící zrak. Jinak jsem odkázána na to, aby mě někdo vozil. Jsem prakticky nevidomá, to znamená, že vidím pouze hrubé obrysy. Zraková vada, kterou mám, zatím není léčitelná, ale nějaké metody se vyvíjejí,“ popsala.
Zážitek probudil v Kateřině Peškové motivaci k tomu, aby podstoupila léčbu: „O tom, že bych zkusila experimentální léčbu, jsem uvažovala, ale vždy jsem to odkládala. Dnešní zážitek mě motivoval začít se svým zrakem něco dělat, abych mohla jednou vidět normálně.“
Akce, jedinečná především tím, kde se odehrává, se konala naposledy před pěti lety. „Zájem je velký, dorazili lidé z celé republiky. Z celkového počtu padesáti čtyř jich je 30 zcela nevidomých, sedmnáct s praktickou slepotou a ostatní jsou slabozrací,“ shrnula Hana Bubeníčková.
V rámci doprovodného programu si mohli nevidomí osahat vybavení hasičů a policistů či se nechat svézt po okruhu na chopperu.

Brno.iDNES.cz/red.

#
Kyjovské trasírkování

Jakmile jsme se dozvěděli, že bude kyjovské trasírkování, tak jsme neváhali a přihlásili se. Tuto akci pořádala 8. října odbočka SONS Kyjov.
Každému z nás dala Majka Gutová startovní číslo a provedla kontrolu klapek na oči. Odcházeli jsme po deseti minutách se strážným andělem. Byli to studenti ze Střední zdravotní školy v Kyjově, kteří nás po celou cestu trasírkování doprovázeli. Jako první jsem odcházel já, Pavel Gut, s číslem 20. Mým andělem byla studentka Katka, která si mě vzala pod svá křídla. Za dveřmi knihovny jsem byl seznámen s nultým úkolem, jak se dostat před budovu. Já, Jožka Hudeček, jsem vyfasoval studenta Kubu a Maruška mi šoupla číslo 23. Taky dobré. Aspoň jsem nešel na chvostu.
Nečekaně se před námi objevilo lešení, které nebylo v pokynech zaznamenáno. Zde byla možnost uplatnění andělů, kteří nás provedli touto překážkou. A blížili jsme se s ťukáním bílou holí k prvnímu stanovišti, co nás tam asi čeká. A ejhle: 
„Tak si, Pavle vyber věci, které zabalíš na dovolenou do kufru. Máš možnost pěti kousků.“ 
Hrabal jsem v koši jak bezdomovec v kontejneru, což mi dal kolega Jožka za pravdu. Nakonec jsem se k tomuto úkolu vypracoval s plným počtem bodů. Jožka dodává, že mu v koši chyběly hygienické potřeby, na dovolenou nezbytné. Ani lahvinka na čištění zubů tam nebyla. A rumíček lékařský by se taky hodil.
Dalším úkolem byl nákup v prodejně drogerie. Pavel dodává: Poukázka na zakoupení toaletního mýdla v ceně Kč 20 nás sblížila s prodavačkou. Po šťastném nákupu, kdy jsme se vypotáceli z prodejny, jsme zamířili vlevo a obešli krásnou předzahrádku. Zde byl další nádherný úkol. 
„Tak si teda namažte chléb, ať nám nevyhládnete. Nalijte si k tomu čaj a bude to lépe klouzat do krku“. 
Úkol byl zvládnut. Po posílení bylo nutno umýt a utřít nádobí. Maličkost, vždyť doma to děláme také. Hurá za dalším úkolem.
Po projití průchodem se soustředíme na identifikaci, z které strany zní zvonek. Následovalo dalších dvacet zvuků pouštěných z přehrávače, které jsme si museli zapamatovat a potom vyjmenovat. Ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Zkuste si to i vy. 
A jdeme dále. Pro nás odstrašující zadání, dělat Popelku. Plný kýbl těstovin, které se měly rozdělit podle druhu do šesti nádob. Jožka se soustředil na jeden druh, a tím ztratil hodně času (jedna minuta na celý úkol). Prý stačilo od každého druhu najít pět kusů. Já jsem jakžtakž prospěl. Ani Popelka by to s holoubky nezvládla tak rychle. 
Na dalším stanovišti jsme měli naměřit metr stužky. Ukázalo se, že ne každý metr je stejně dlouhý. Většina z nás naměřila 95 cm a myslela, že je to vytoužená meta. Stejný problém byl s délkou měření pěti metrů odkrokováním.
Dále jsme se motali kolem světelné křižovatky, kde se spouštěl semafor, a tak nezbylo nic jiného než čekat na zelenou. Dal jsem hůlku dopředu a už si to metl na druhou stranu. Prošlo se kousek cesty po jiném přechodu, který byl bez tlačítka. 
U dalšího stanoviště nás čekaly krásné víly a testem bylo našroubovat vršky na různé láhve (bohužel prázdné). 
Následovalo rozeznávání vůně koření. Já jsem to chytl za nulu, tedy nejhorší, a Jožka dostal dva body za pepř a chilli. To bylo náročné, protože všechny dózičky s malými dírkami ve víčku se nesměly odšroubovat, a proto byla vůně nevýrazná. Jožka ještě k tomu se svojí rýmičkou…
Za tento „nádherný výkon“ jsme dostali koláček a dobré kafíčko. Ještě jsme nevěděli, co nás čeká. A ejhle, přihnal se k nám povoz s koňmi, kterým nás vozka odvezl na náměstí. Padali jsme do košinky jak pytle erteplí. Šlo o to, že se muselo přelézt přes bočnici, protože nebyla dvířka. 
Vozka hvízdl, koníci zvedli hlavy a ocasy a už metli ke svému cíli. Dovezli nás ke gymnáziu, kde jsme vypadli z košinky a doťukali to k dalšímu stanovišti. Zde byly připraveny testy naší zručnosti. Jožka si to velice pochvaloval, protože žárovky a matičky jsou jeho hobby. Šlo nám to oběma, body byly jisté. Mimo matiček byly i petlice, otevírání dvířek a karabinky.
Po zdárném splnění této nejlepší technické části jsme si to namířili přímo na knihovnu, kde nás čekal řízeček s chlebem a kafíčko. Ale malý zádrhel: vysílačku VPN, kterou jsme dostali při startu, jsme museli použít k nalezení závěrečné cesty. Některým se tento úkol nevydařil.
Při konečném hodnocení jsme vyhráli všichni, kdo se zúčastnili. Potěšilo nás, že se osobně účastnil i ředitel Ústavu sociální péče zrakově postižených v Brně-Chrlicích Miloš Paleček.
Dále bychom chtěli poděkovat všem, kteří se na této akci podíleli a zasloužili se o její zdárný průběh. Velkou míru na úspěchu tohoto klání mají pracovníci zmíněných Chrlic a Hanka Vrtková se svým kolektivem. Pokud se tato akce bude zase konat, určitě se zúčastníme.

						Pavel Gut a Jožka Hudeček

#
Mistrovství republiky střelců již podvanácté

Letošní šampionát v simulované zvukové střelbě, pořádaný Českým svazem zrakově postižených sportovců, se uskutečnil v sobotu 24. října v prostorách TyfloCentra Olomouc. Jeho organizace se zhostil oddíl Zrakově postižených sportovců SK Olomouc Sigma MŽ. Zúčastnilo se jej 19 střelců, kteří od ledna do začátku října při 10 turnajích splnili alespoň třikrát kvalifikační limity (pro muže je to nástřel minimálně 160 bodů na 20 ran, pro ženy 140 bodů).
Nejdramatičtější byla soutěž ZP mužů (registrovaných členů ČSZPS kategorií B1 až B3). Loňský vítěz Marek Šimíček z Přerova (jinak člen SK Baník Ostrava) nastřílel 178 bodů, shodně s domácím Břetislavem Straussem (členem SK Sigma Olomouc). Ten měl při rozstřelu na 3 rány asi lepší nervy a pevnější ruce – výkonem 29 bodů pro sebe dobyl zlatou medaili a titul mistra republiky pro rok 2015; Marek zaznamenal v rozstřelu jen 25 bodů.
O pouhý bod za nimi (177 bodů) zaostal bronzový medailista Lukáš Lacina, rovněž člen Sigmy Olomouc, a ještě o bod méně měl poměrně častý vítěz kvalifikačních závodů – Milan Hradil z SK Handicap Zlín.
Mezi ZP ženami (členkami ČSZPS) letos kralovala Stanislava Bartoníková z TJ Jiskra Kyjov pěkným výkonem 172 body. Za ní se o další medaile podělily reprezentantky TJ Zora Praha Jaromíra Nývltová a Lenka Matějná (nastřílely 156, potažmo 154 body).
Ve vloženém závodě pro ostatní kvalifikované střelce předvedl Tomáš Trnka, člen Zory Praha, nejlepší výkon dne – 181 bod. S odstupem za ním zůstali Norbert Barák z Ústí nad Labem (nově člen ASK Lovosice) a pražský Tomáš Zeman.
V průběhu akce si účastníci navíc mohli vyzkoušet střelbu s poněkud jiným systémem míření na terč – pomocí optické kamery místo laserového paprsku; a konzultovat s přítomnými výrobci střeleckých trenažerů z ostravské firmy Wings Group zvukové i jiné parametry tohoto specifického sportu. Do budoucna zřejmě čeká naše sportovní oddíly, případně i odbočky SONS a Tyflocentra, „přezbrojení“ na jednodušší a levnější střelecké vybavení.
Závěrem se sluší pogratulovat vítězům, poděkovat organizátorům a kvitovat zájem zpravodajských médií o náš vrchol střelecké sezóny.

Vladimír Krajíček

#
Zavržení, nebo zbožňovaní? Slepci a slepota v dávnějších civilizacích

S nevidomými lidmi a očními vadami se člověk setkává odnepaměti a provázejí ho po celé jeho dějiny. Jaký však byl pohled na „slepce“ a „slepotu“ – protože tenhle termín je tu rozhodně vhodnější – v těch nejdávnějších lidských kulturách, o nichž většinou víme z dějepisu ze školy jen pár suchých dat? Tento cyklus článků se v krátkosti pokusí provést vás pestrým starověkým světem a ukázat, jak člověk kdysi k problému slepoty přistupoval a jak ji vnímal. 

#
Mezi dvěma řekami (Starověká Mezopotámie, asi 3000–539 př. n. l.)

Začneme tradičně nejstarší ze všech světových civilizací, která využívala písmo, a zachovala nám tudíž svá svědectví. Mezopotamská civilizace kvetla v povodí řek Eufratu a Tigridu na dnešním Předním Východě asi mezi lety 3000–500 př. n. l. 
Zpočátku ji tvořila řada nezávislých městských států, které založil národ Sumerů. Vůbec nejstarší nám známý národ na světě; později sumerská města ovládli kočovní Akkadové a založili zde postupně dvě nejmocnější říše v této oblasti – říši asyrskou a babylonskou. Konec jim učinily až vzájemné boje, kdy Babyloňané dobyli po velkých ztrátách Asýrii, aby přesně po sedmdesáti letech, roku 539 př. n. l., dobrovolně otevřeli své brány perskému dobyvateli, slavnému králi Kýrovi.
Historie Mezopotámie zahrnuje tedy více než dva a půl tisíce let kulturního vývoje. A skutečně, kultura nesená slavným klínovým písmem vyrývaným do hliněných tabulek je tím, co mezopotamskou civilizaci až do dnešních dob nejvíc proslavilo. A díky těmto hliněným tabulkám s klínovými znaky a tomu, že je dnes dovedeme číst, máme i některé (i když hodně kusé a nepřesné) zprávy o tom, jak se v těchto dávných říších pohlíželo na lidi bez zraku.
Předem je ale nutno přiznat, že nemáme téměř žádné informace o tom, čím se vlastně slepý člověk mohl živit a jaké bylo jeho zaměstnání. Je dost pravděpodobné, že mu obživu skýtala buď žebrota nebo dávky určené jeho městem. V jednom z nejstarších sumerských mýtů, který pojednává o stvoření světa, máme však zachovanou zajímavou zprávu: bohyně Ninmach tu tvoří postupně nedokonalé lidské bytosti, každý z nich trpí nějakou chorobou; avšak bůh moudrosti Enki všem těmto „nepovedeným“ lidem dokáže nalézt jejich budoucí obživu a zaměstnání. Mezi jiným se tu také praví:
„Člověk druhý, jejž stvořila, viděl málo a stále mrkal.
Enki, když druhého spatřil, jenž viděl málo a mrkal stále,
osud mu určil – umění zpěvu mu daroval, 
velký pán, drak celé země, před krále ho postavil.“
To by znamenalo, že již tisíc let před Homérem existovali na Předním Východě slepí zpěváci, určení většinou k obveselování krále, který je také patrně ve svém paláci živil.
To, že se patrně o slepé lidi staral jejich stát nebo město, nepřímo potvrzuje i několik dopisů, sepsaných asi kolem roku 1300 př. n. l. v říši Chetitů, někde na území dnešního Turecka. Jakýsi Kikarša tu vzkazuje Tachazzilovi, zřejmě správci nějakého města: „O věci slepců, o nichž jsi mi psal: Všechny slepce vedli až do města Šapinuwy. Zde nechali deset slepců ve mlýně, ptal jsem se na ně, ale nejsou zde. Jako jsi psal mně, napiš nyní i Šarpovi do Šapinuwy; všichni slepci tam jistě jsou.“ Ačkoli nevíme, co přesně měli slepci ve mlýně dělat, je jisté, že bylo zřejmě důležité, aby je správce města opět dostal na své území, a můžeme snad spekulovat o tom, že v Mezopotámii, nebo alespoň v říši indoevropského a dosud značně záhadného národa Chetitů, se slepí patrně nesměli vzdálit z města, v němž žili. To potvrzuje i závěr celého případu, zachycený letmo v dalším z nalezených dopisů: „Slepci se dostali z mlýna v Šapinuwě a přišli sem. Až ti dojde tato tabulka, chyť je a přiveď sem, jak se sluší.“
O tom, že slepí byli velmi často prodáváni jako otroci, kteří byli ale patrně dost vysoko ceněni, svědčí další chetitský dokument. Tam se mluví o prodeji sedmnácti slepců a určují se ceny některých z nich. Například se dozvíme, že je „cena Kurrurriho, slepce z města Iskuchi: dvě děti, osm volů a deset koz“. Jinde se zase říká, že „Gapija dal za Mazaluwu, slepce z Malazije, jednu zdravou otrokyni“. Proč byli slepci vykupováni za takto vysoké částky, je těžko říci; patrně tu hrála roli jejich dovednost ve zpěvu, hře na hudební nástroj atd.
Zcela výjimečný je jeden případ, kdy známe slepého rádce jednoho ze sumerských králů dokonce jménem. Byl to jakýsi Lu-nanna a měl být pravou rukou sumerského krále města Uru Šulgiho (vládl v letech 2093–2046 př. n. l.). O tom, že byl nejspíš velmi schopný politik, svědčí, že svého pána podnítil k tomu, aby posílil moc svého města Uru tím, že v celé říši přikázal uctívání měsíčního boha Sína, ochránce svého města, na úkor nejvyššího boha Anua, jenž měl své hlavní sídlo v nedalekém městě Uruku. V nenávistných zápisech uruckých kněží je potom Lu-anna ještě dlouho označován jako „člověk, v jehož srdci sídlilo zlo“. 
Avšak slepý rádce urského vladaře nebyl jen schopným politikem, ale snad také velmi dovedným lékařem, neboť se o něm z pozdějšího zápisu dovídáme, že měl „tajné znalosti“, a patrně i básníkem, je-li ovšem pravda, jak tvrdí mezopotamské tradice, že právě on je autorem slavného eposu o králi Etanovi, jedné z nejzajímavějších mezopotamských skladeb vyprávějící o letu bájného krále Etany do nebes na hřbetě orla. 
Možnost nějak se uplatnit měli ale patrně jen nemnozí slepí lidé; a proto právě oslepení někoho bylo jedním z nejpoužívanějších trestů. Je to nejen slavný výrok „Jestliže někdo někomu vyrazí oko, bude mu vyraženo oko“ ze zákoníku babylonského krále Chammurabiho, ale i četné královské nápisy, které to potvrzují. Tak již výše zmíněný urský král Šulgi píše jednomu svému správci: „Toho, kdo zabil, zabij, toho, kdo oslepil, oslep.“ A také asyrský král Tukultí-ninurta I. prý po vítězné válečné výpravě podobně jednal se svými zajatci: „Rozpáral břicho těhotným, děti oslepil, silným prořízl hrdla.“ 
Přesto však se zdá, že oslepení bylo trestem především pro zloděje, neboť často nalézáme kletbu znějící: „Kdyby někdo chtěl vzít tuto věc, nechť tohoto člověka bohové neodvolatelně proklejí a sešlou na něj slepotu, hluchotu a ochrnutí, aby se v bolestech vlekl.“ To máme potvrzeno i v naučné skladbě Otrok a jeho pán, kde čteme: „Člověk, který páchá zločin, je zabit či z kůže stažen či oslepen a do vězení uvržen.“ Spolu se zchromením a poněkud drastickým – a patrně asi jen málo užívaným – stažením z kůže bylo tedy oslepení osoby běžně užívaným trestem. 
Jako byli lidé přestupující zákon záměrně oslepováni, tak se dály také pokusy o léčení lidí slepých od narození. Máme zachováno několik (bohužel jen hodně poškozených) zaklínání a léčebných předpisů proti slepotě, resp. nemoci, která se označuje jako sinlurma a projevuje se tím, že „člověk za dne vidí dobře a v noci nevidí nic nebo vidí za noci dobře a ve dne nevidí nic“ – někteří odborníci se domnívají, že se snad mohlo jednat o popis xerophthalmie. 
A konečně už ve staré Mezopotámii máme doklad o tom, že se výrazu „slepota“ užívá i v přeneseném významu pro „nevědomost“, něco, s čím se později budeme setkávat v celé řadě přísloví a pouček. Nu, jen si zkuste uhádnout sumerskou hádanku starou asi čtyři tisíce let a poznat, co je „Dům, jehož základy jsou jako nebesa, slepí tam vchází, vidoucí odtamtud vychází.“ No jistě, co jiného než škola!

Připravuje: Jiří Hubáček

#
Nad zlato – psychologická poradna – 3> Spoluzávislost na alkoholu? To se mě snad netýká!?

Dotaz čtenářky Ireny
Obracím se na vaši poradnu, přestože já osobně problém s alkoholem nemám. U nás pije můj manžel. Tvrdí sice, že má své pití pod kontrolou, ale on je přesně ten typ, který myslí, že si vždycky poradí sám. Je inteligentní, vzdělaný a společenský. Nikdo by nevěřil, jak se umí naštvat, být sprostý a úplně nepříčetný, pokud chci, aby abstinoval. 
Když jsme se vzali, nevadilo mi, že popíjí s kamarády, i já jsem s nimi popíjela. Málokdy jsem poznala, že je opilý. Nemám zrakovou kontrolu a tak jsem nikdy nezjistila, kolik vypil. Narodilo se nám dítě. Až na mateřské jsem pochopila, že můj manžel je závislý na alkoholu. Zatím nám nic nechybí, oba máme invalidní důchod, příspěvek na péči a manžel si ještě vydělá slušné peníze, zatímco já mám malý úvazek na domácí práci. Obávám se ale budoucnosti. 
Může se sklon k závislosti dědit? Manželův otec je silný kuřák a alkoholik. Nikdy si to nepřiznal, ale celá rodina tím trpí. Přistihuji se, že myšlenka na alkoholismus v naší rodině mě velmi pronásleduje. Je to normální, co prožívám? Manžel mi přímo neubližuje, ale ten fakt, že musí denně pít a to v dost vysoké míře, mě opravdu ničí. Pokud jedeme na dovolenou, manžel si vždy najde partu, kde se může nekontrolovaně opíjet, zatímco já sedím na pokoji s naší malou dcerou a jsem značně nervózní a posléze vzteklá. Většinou dovolená trvá jen týden, a tak to zvládám. Co nezvládám, je výhled do budoucnosti a myšlenka, že naší malé holčičce budu muset pořád něco vysvětlovat.

Paní Ireno,
je to mnoho otázek najednou, stejně jako je mnoho problémů, které se vážou na alkoholismus. Jistě by nebylo na škodu, kdyby váš manžel byl ochoten vyhledat pomoc odborníka, ale sama říkáte, že on žádný problém nepozoruje, stejně jako ho nepozoroval jeho otec.
Dosud není všeobecně známo, že jakákoliv závislost jednotlivce, který žije v důležitém a déledobém vztahu, se přenáší na partnera i ostatní členy rodiny, ponejvíce na děti. Nedá se říci, že závislost je biologicky dědičná. Její sociální důsledky však k dalším závislostem vedou. Vy, jako manželka, jste do značné míry závislá na alkoholizmu v tom smyslu, že cele přizpůsobujete svoje chování, svůj program i své vize okolnosti, že váš manžel průběžně pije. Přizpůsobujete tomu i délku dovolené, domácí hospodaření i režim dítěte, které by nemělo svého otce vidět opilého. 
Musíte být dostatečně flexibilní, abyste vybalancovala manželovu nespolehlivost a často za něho převzala úkoly či role, které by měly být jeho doménou. Jen z toho už je vidět, že spoluzávislost není jen dohad, ale bolestivá realita. 
Někteří životní partneři alkoholiků tvrdě pracují, aby zajistili ekonomickou úroveň rodiny, protože se nemohou spolehnout na pravidelný příjem druhého živitele. Ano, i tím trpí především děti, jeden rodič nemá dost času, protože pracuje nad své síly, druhý rodič je většinou opilý nebo mimo domov s přáteli konzumujícími alkohol ve velkém stylu.
Než jste otěhotněla, popíjela jste s manželem, abyste nevypadala jako trapný prudič. Teď jste často smutná, plačtivá i zlostná a vzteklá. Tohle všechno je následek spoluzávislosti na alkoholismu vašeho partnera, který, možná nevědomě, řídí váš život, ačkoliv svůj život řídit neumí.
Možná v tuto chvíli máte ještě na vybranou. Pořád ještě můžete odejít, protože vaše závislost se dosud nefixovala. Za několik let ale nebudete vědět, co si počít se sebou, a ani vaše dítě nebude tušit, jaké místo má na světě. Možná se nadosmrti bude vyhýbat alkoholu, ale je pravděpodobné, že si najde jinou závislost, která může vypadat zcela banálně. Třeba závislost na nakupování, žárlivost, hráčství nebo závislost na tzv. zdravém životním stylu. 
Málokdo si uvědomuje, že závislost se ve formě spoluzávislosti šíří jako epidemie, a to geometrickou řadou. Jeden závislý v rodině může vytvořit další tři spoluzávislé, má-li manželku a dvě děti. I on se vlastně stává spoluzávislým na závislostech svých nejbližších, a tak se začarovaný kruh uzavírá.
Připadá vám to absurdní? Je to zkušenost tisíců postižených lidí, na které bylo vybudováno celé hnutí anonymních alkoholiků. Jeho cílem není pouze pomáhat závislým, ale především jejich rodinám. Toto téma je velmi rozsáhlé a možná budeme se mu věnovat i nadále.
Paní Ireno, v tuto chvíli můžete učinit tři kroky:
1. Promluvte s manželem, aby sám přemýšlel, proč nevidí problémy ve svém manželství a rodičovství v souvislosti s pravidelným pitím alkoholu.
2. Najděte odborníka, který bude dostatečně zkušený, aby vašemu manželovi nabídl kvalitní pomoc. Tuto pomoc však nedoporučujte nátlakově, jen sdělte kontakt a třeba webový odkaz nebo konkrétní reference. To, jestli manžel odborníka navštíví, musíte zcela ponechat jeho volbě. Návštěva poradny pod nátlakem postrádá smysl!
3. Snažte se manžela ujistit, že vaší motivací k jeho záchraně není jen touha po bezchybném vztahu, ale především to, že ho milujete a že vás bolí, když musíte být svědkem jeho sebezničujícího návyku. Ale prosím, žádné slzy, žádné citové vydírání. Pokud svého manžela nemilujete, tak raději tento krok vynechte a pracujte pouze s rozumem a ohleduplností. 
Doporučuji vám také vyhledat skupinu anonymních alkoholiků (AA) v místě vašeho bydliště, protože tam můžete své zkušenosti porovnat se zkušenostmi osob, které byly nebo aktuálně jsou na tom stejně jako vy. 
V každém větším městě je protidrogová poradna, kde jsou odborníci připraveni na poskytnutí pomoci i rodinným příslušníkům závislého člověka. I kdyby váš manžel nebyl ochoten spolupracovat, určitě se vám osobně dostane potřebná podpora i dobrá rada nad zlato.

PaedDr. Jaroslava Novotná

#
Ve stopách Homérových - Edward Rushton (17. 11. 1756 Liverpool – 22. 11. 1814 tamtéž)

Je tomu již více než dvě stě šedesát let, co se v anglickém Liverpoolu narodil Edward Rushton, člověk, jemuž bylo předurčeno po celý život bojovat s lidským utrpením a bolestí. Po základním studiu v Liverpoolu je přijat jako námořník na otrokářskou loď a brzy je povýšen na druhého důstojníka. Obchod s otroky, „živým zbožím“, jak se tehdy říkalo, je pro něj plný otřesných zážitků; s otroky se nakládá jako s věcmi a musí žít v nelidských podmínkách. Když se r. 1773 loď, na níž se Rushton plaví, na cestě z Guineie potopí, mladý Angličan neváhá nasadit vlastní život, aby zachránil černošského chlapce Quaminu. Šťastně se vrátí do Anglie, hned se ale opět vydá na cestu, tentokrát s lodí vezoucí otroky do karibské Dominiky. Na cestě vypukne mezi otroky epidemie ofthalmie a Rushton se marně snaží zajistit nemocným lepší podmínky. Za nelidské zacházení s černochy kritizuje dokonce i kapitána, a tak je obviněn ze vzpoury; navíc se při styku s nemocnými nakazí i on sám a ještě na lodi zcela přijde o zrak. 
Tentokrát je návrat do Anglie bolestný a smutný, ani nejlepší lékaři té doby nemohou Rushtonovi pomoci, a tak zůstává sám u své tety, odkázán na žebráckou podporu čtyř šilinků týdně, kterou se uvolí poskytovat mu jeho otec. Přesto se nevzdává a ze svého hubeného „jmění“ dává téměř čtvrtinu několika místním chlapcům, aby mu každý den chodili předčítat básně a filozofická díla. Brzy se pokouší o vlastní verše, které chlapcům s velkými obtížemi diktuje. V roce 1782 mu vychází první básně, nesmlouvavě kritizující otrokářství i anglickou společnost té doby. Verše se líbí a Rushton se brzy stává respektovaným autorem. O dva roky později se žení s Isabellou Rain, které nadále diktuje své verše a novinové články. 
Dlouho mu nevydrží ani místo redaktora, ani živnost knihkupce – všeho toho se musí vzdát pro své příliš radikální a ostře vyslovované názory. Přes to všechno stojí v roce 1790 před velkým nápadem: založit v Liverpoolu ústav, jenž by zajišťoval obživu pro stovky nevidomých chudáků, žijících tehdy ve strašných podmínkách. Po počátečních obtížích získává pro svůj plán nevidomého hudebníka Johna Curie, který celou myšlenku vylepšuje: založená instituce by neměla být jen charitativním ústavem, ale i školou, v níž by se nevidomí kromě různých ručních prací učili také hudbě, a byli tak schopni se nadále sami uživit. Takový plán nadchne později Henryho Dannetta a ten také sežene většinu potřebných financí, takže škola je slavnostně otevřena již 3. ledna 1791 – je to po Paříži vůbec druhá škola pro slepé na světě. Ani zde se však Rushtonovi dobře nedaří; r. 1793 se totiž Dannett prohlašuje za jediného zakladatele a ředitele školy a Rushton celý zbytek života tráví v bezvýsledném sporu s ním. 
V roce 1807 podstoupí operaci a manchesterský chirurg Benjamin Gibson mu po třiatřiceti letech opět vrátí zrak. Poprvé vidí Rushton svou ženu a děti, příliš dlouho se z nich ale netěší; žena a jedna z dcer mu nečekaně umírají již o čtyři léta později. Zbytek života tráví básník v osamění, cítí se nešťasten, zneuznán a nedoceněn. 
I když nebyl poetou právě geniálním, jeho dílo bylo na svou dobu velmi originální, ať jsou to jeho nesmlouvavé útoky na tehdejší anglickou koloniální politiku (z nichž nejznámější je sbírka Západoindické eklogy – West Indian Eclogues), tak jeho raná lyrika, kde se pokouší vyrovnat s krutým osudem slepého v tehdejší společnosti. Ze sbírky Básně – Poems pochází i následující báseň Slepota – Blindness (uveřejňujeme ji v překladu Jiřího Hubáčka – pozn. red.):

Paprsky června zářící
zda ztrápených se očí tknou?
Zda ztemnělé dny v prosinci
se nad tvojí tmou rozestřou? 
Ať nebe září, ať se tmí,
zda rozveselí, ztrápí ho?
V tom mračnu noci zoufalství
co smutku čeká slepého!

Kdo zná příčinu jeho běd? –
Nespatřit obraz milenčin,
být otcem, přitom nevidět
dítě, jež leze na tvůj klín!
Muset se starat každý den,
kde k jídlu něco nuzného,
žít v bídě, zemřít opuštěn –
co strastí čeká slepého!

Vlá svěží vánek z vysočin
kvečeru, zjitra, v poledne, 
nad jeho hlavou záře, stín
a keř opojnou vůní dchne.
Však namísto krás přírodních,
podoby, stínu jemného,
hor, dolin, lesů, říček v nich
jen tma je kolem slepého.

On z tisíců je nežehnán,
hoch, který zraku zbaven je,
jak zvadlý kvítek kloní sám
se k zemi, v níž vše spočine.
Když dny poslední dolehnou
uprostřed bídy na něho, 
tu, ztrápen, ztrácí sílu svou –
co hrůzy čeká slepého!

Připravuje: Jiří Hubáček

#
Den díkůvzdání, Dušičky a s námi všichni svatí

V listopadu si nejčastěji zpívám hezkou francouzskou písničku v českém provedení, která má opakující se verš „lístek padá, lístek padá, po větru se dává v let“. Děj písničky je o cestování jakýchsi urozených dam, které si nechaly v La Rochell vystavět loď, aby se dostaly do Lebanty. 
Ale co v Lebantě, a ještě k tomu v listopadu? V listopadu se jezdí na hřbitovy uklidit a ozdobit hroby našich předků. V listopadu se slouží mše za lidi, kteří by si to přáli, kdyby ještě byli naživu. V listopadu se zapalují svíčky a přemýšlí se o smrti, věčnosti a umírání. Není to nic veselého ani oslavného. Řeklo by se – hurá do deprese… A lístek padá a larochellské krásné dámy nastupují na loď.
Ve svých představách také nastupuji na skvostnou loď, která se jmenuje Internet, abych se dozvěděla nějaké optimistické zprávy ze  zemí, kde  se na přelomu podzimu a zimy méně truchlí, ale více slaví. Tak nejdříve do USA – kam jinam? Zde jsem se dozvěděla, že první Den díkůvzdání slavili v Massachusetts roku 1621, tedy přesně v tom roce, kdy se u nás ve velkém popravovali čeští stavové. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Na rozdíl od nás se americký svátek ujal natolik, že v roce 1863 jej Abraham Lincoln vyhlásil jako státní svátek, který má oslavovat i jednotu a semknutost amerického lidu.  Tak to by v tu dobu u nás za c. k. Rakouska-Uherska asi nešlo. Myslím, že na to nebyla nálada.
Američané tak rádi vyjadřovali své díky, že prezidentu F. D. Rooseveltovi to nedalo a v roce 1941 vyhlásil, aby v tom nebyl zmatek, že se bude Den díkůvzdání slavit celostátně vždy čtvrtý listopadový čtvrtek. A zatím to tak zůstává.
V listopadu 1941 měla Evropa spoustu starostí s válkou a plné ruce práce s jejími následky. Řekla bych, že ani v  tuto dobu pro zavedení svátku díkůvzdání nebyla ta nejlepší atmosféra. V USA se na Den díkůvzdání peče obrovský krocan, v jehož dutině se skrývá několik kilo jakési podezřelé směsi, které říkají nádivka. To známe z amerických filmů. Málokdo ale ví, že se na tento mnohahodinový rituál hospodyňky těší, a již samo pečení je vlastně zábava. 
Sjede se celé příbuzenstvo (moji známí v Texasu kvůli tomu zakoupili menší vyřazený vojenský objekt, aby se vešli), které se pro ty šílené vzdálenosti opravdu vídá třeba jen jednou ročně. Lidé se baví, objímají, porcují krocana, vyprávějí si příběhy a hrají společenské hry. Také ale vzpomínají, na ty, kteří nemohli přijet, protože jim do toho něco vlezlo. Třeba vlastní smrt. Ti, kdo je měli a mají stále rádi, vzpomínají na všechno hezké, co mohli společně prožít. Mluvit o nepřítomných nebo zemřelých ošklivě, to je nevhodné a trapné. Takže raději trochu zvesela a i s díkem za to, co pro náš život znamenali. 
Je zvláštní, že na to, aby se v Americe takhle slavilo, museli přijít Indiáni začátkem 17. století někde v okolí dnešního Plymouthu. Nezváni a neočekáváni se k nim tehdy přistěhovali úplně cizí sousedé z jakési Evropy, kteří s sebou přivezli spoustu podivných předmětů, nevhodných plodin, ale také nové nemoci a problémy. 
Bída těchto přistěhovalců byla tak nesmírná, že se jich Indiánům zželelo, a tak je postupně učili lovit ryby a pěstovat kukuřici, které se v tamějším podnebí dařilo, a proto měli slušné výnosy. To evropští osadníci zkraje netušili a často byli kvůli své neschopnosti a pýše Indiánům na obtíž. Až jednou se všichni domluvili, že přiloží společně ruku k dílu a začali se přátelit. Evropané Indiánům vysvětlili, že za úrodu děkují křesťanskému Bohu, Indiáni poděkovali Manitouovi a nějakou dobu bylo všechno oukej. Škoda jen, že to tak nezůstalo. Aspoň že zůstal ten Den díkůvzdání.
Nasedám na loď a odplouvám do Izraele, protože lístek padá a dává se po větru v let. Je to jako v románu Čokoláda. Když přijde ten správný vítr, je dobré zvednout kotvy a podívat se o kus dál.
Židovský národ má hned dva svátky Díkůvzdání, i když u nich se jmenují jinak. V květnu se slaví svátek Šavuót, což byl původně agrární svátek snopů. Díkůvzdáním za pšenici, olivy, fíky a granátová jablka se Hospodinu projevovala vděčnost za obživu, ale později i za tóru, která přinesla Zákon a smlouvu Boha s vyvoleným národem. Domy se zdobí zemědělskými plodinami a hlavním rituálním pokrmem jsou mléčné výrobky a lahůdky. Svátek se v Izraeli slaví dva dny, mimo Izrael jeden den.
Druhý svátek oslavující úrodu, ale také přežití Izraelců v poušti, je Sukot. Slaví se sedm dní na začátku října. Samozřejmě je významný především díkůvzdáním nejen za Boží požehnání, ale i za osvobození Izraele z egyptského otroctví a za úrodu vinné révy. Po tuto dobu stojí v zahradách, ale i třeba na balkonech nebo v ulici před rodinným domem zvláštní stánky, které mají řídkou střechu z proutí, aby bylo vidět hvězdy – jako na poušti. Lidé v těchto stáncích, místo aby užívali pohodlí domova, přebývají, sedm dní slaví, zpívají, modlí se, radují se z dobrých pokrmů, ale i z chleba a míru. Stánky mají i připomínat sociální chudobu, ze které izraelský národ vzešel a měl by to mít na paměti, aby nezpychnul.
V Praze tyto stánky (suky) v ulicích Židovského města nenajdete, protože vandalové je ničili a házeli do nich dělbuchy. To potom i nejveselejší díkůvzdání vezme poněkud za své. Děti Izraele slaví, co se do nich vejde. Svátků, kdy si připomínají vděčnost za Boží přízeň, je spousta, dokonce v kalendářním roce je několik Nových roků. Židé prostě svátky milují a umí si je užít. Má to ale háček – vždy před oslavami bývá půst spojený s pokáním. To proto, aby dítky Izraele nepřerostly Hospodinu přes hlavu. Myslím si, že je to velmi moudré opatření.
Trochu ledabyle jsem proplula Jižní Amerikou, Dálným Východem, Arktidou i Austrálií, i Afriku jsem obeplula jen tak halabala. Zajímala jsem se hlavně o to, je-li zač děkovat, a zdá se mi, že všechny národy světa našly svůj Den díkůvzdání i způsob, jak projevit vděčnost za dary, které jsme v životě dostali. Festivaly a karnevaly oslavující úrodu a všelijaká další požehnání, jsou součástí všech lidových tradic.
Lístek padá a já se vrátila do rodného přístavu. Přemýšlím, proč jsme my, v té české kotlině, na ten listopad tak zanevřeli? Prý je ponurý, ani zima, ani podzim, léto pryč a Vánoce zdaleka ještě nejsou. Tak z čeho se těšit?
Kdysi Zdeněk Svěrák zpíval v nějaké písničce – byla od Jaroslava Uhlíře, že máme pořád za co děkovat a být vděční. Myslím, že se tam zpívá o čisté posteli, prostřeném stole a teple. Já bych přidala tekoucí vodu a pár přátel, dobré knížky, hudbu a sličného vodicího psa. A když se opravdu upřímně a objektivně zamyslím, seznávám, že by celý článek mohl být jen o tom, co dostávám, co užívám, z čeho můžu mít radost.
Moje výlety lodí mne inspirovaly k zavedení zcela nové oslavy, která se klidně může slavit v určený čtvrtý listopadový čtvrtek nebo se může přesunout na neděli, připojit k Dušičkám, Všem svatým a nebo k obvyklým svátkům, které najdeme v kalendáři. Osobně se domnívám, že listopadová slavení by měla být hojná, protože dny jsou krátké a lidé trudomyslní.
Na Den díkůvzdání jsem si nepřivstala, jakkoliv jsem svolala naši rodinu na společnou oslavu. Mám-li za něco být vděčná, je to i dobrý spánek, který si v tak slavný den nenechám ukrást. V ledničce jsem měla připraveno krůtí maso v marinádě ze zelné šťávy a červené papriky. Bude to krůtí Segedin, prostě Delikatesa! Recept určitě najdete na stránkách časopisu Ema. Vaření oběda mi zabralo asi hodinu, protože leccos se dá nachystat den předem. Rodina se sešla, po znamenité segedínské krůtě někdo přečetl vtipnou povídku o nepovedeném krocanovi ale povedeném svátku Díkůvzdání, samozřejmě z prostředí amerického středozápadu. Pak jsme měli zcela český dezert, který se jmenuje cheescake, a znamenitou kávu, nejspíš brazilskou. Dětem jsme pustili pohádku, aby byl chvilku klid na povídání. Nakonec přišel zlatý hřeb oslavy, který jsem osobně vymyslela. Zadání bylo – přineste jednu věc, která ve vás vzbudí vděčnost za něco krásného, co jste letos prožili do dnešního dne. 
Na stole se objevily: nové drahé brýle, mušlička, fotka kotěte, které někdo dostal k narozeninám, účet od zubaře, který zachránil babičce tři zuby, malá Barborka chtěla přinést bazének, ve kterém strávila většinu léta, ale nakonec se spokojila s jeho obrázkem, já položila na stůl instalační cédéčko se softvérem, který mi umožňuje číst a psát. Manžel donesl 21 barevných balónků, každý měl cedulku se jménem některého rodinného příslušníka a byl ozdoben velkým smajlíkem, snacha dala na stůl rámeček s papírovou fotokopii tříměsíčního mrňouska, který si hoví v jejím bříšku. Synovec přinesl kousek skály, ze které sice spadl, ale byl dobře jištěn. Neteř dala – ač nerada – na stůl prstýnek (od koho asi?). A každý řekl příběh, který k té přinesené věci patřil. A každý řekl, že se máme nádherně, a i když jsme někdy chmurní, nenaložení a protivní, ta segedínská krůta a spousta svíček nám udělaly tak dobrou náladu, že je opravdu za co děkovat. Tak jsme ten Den díkůvzdání oslavili jak se sluší a patří.
Jen desetiletý Filípek plakal, protože nemohl najít „tu věc“, která měla díkůvzdání důstojně a náležitě prezentovat. Když se obouval a hledal pod lavičkou v předsíni boty, ozval se vítězoslavný výkřik: „Už ji mám“ a následovala zvednutá ruka s plechovkou sladké kukuřice, kterou má Filípek moc rád. Já taky stejně jako většina nás, kteří jsme se dnes sešli.
Tak přece pozdrav od Indiánů! I za tu kukuřici jsme vyjádřili svůj dík a vděčnost, čímž jsme kruh uzavřeli. Nemuseli jsme cestovat až do Massachusetts, abychom si radost ze Dne díkůvzdání pořádně užili.
A lístek padá, lístek padá, a po větru se dává v let…

Delicie Nerková