Mgr. Viktor Dudr Metodické centrum odstraňování bariér SONS autor publikace: Metodické poznámky k vytváření podmínek pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí spoluautor publikace: Navrhování staveb pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob, ČKAIT, Praha 2002

Muž, který naučil "mluvit" semafory

Situace, jakých se denně odehrávají stovky: na chodníku u přechodu přes rušnou silnici stojí hlouček chodců, upírajících oči na semafor na protější straně. V okamžiku, kdy na něm naskočí zelený "panáček", dávají se lidé do pohybu. Zelené světlo provází zvláštní klapavý zvuk. - signál pro ty, kteří vidět nemohou...

Od chvíle, kdy semafory na českých ulicích poprvé takto "promluvily", uplyne příští podzim přesně deset let. Muž, díky kterému nevidomí lidé nejsou již na přechodech či v dopravních prostředcích odkázáni pouze na čísi laskavé doprovodné rámě, se jmenuje Viktor Dudr. Tomu, aby semafor mohl začít sloužit i těm, kteří jeho světlo nikdy neuvidí, předcházelo několikaleté úsilí a možná i neobyčejná souhra náhod.

Učil jsem poslepu

Původní profesí středoškolský učitel Viktor Dudr platí dnes nejen u nás, ale i v Evropě za uznávaného odborníka na problematiku odstraňování architektonických bariér pro nevidomé. Dnes šedesátiletý rodák z Třebíče vystudoval v Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. V hlavním městě se později usadil, založil rodinu a začal učit na středních školách, naposledy na chemické průmyslovce. Kdyby mu tehdy někdo tvrdil, že bude autorem unikátního systému, který "lidem s bílou hůlkou" usnadní orientaci a pohyb v městském prostředí, asi by mu nevěřil. Ale právě do této role ho osud hodlal obsadit.

O zrak Viktora Dudra postupně připravila zákeřná nemoc. To, že oslepnu, jsem věděl řadu let dopředu, vzpomíná na nelehké životní období. Zrak ztrácel postupně. Začátkem osmdesátých let minulého století se nejprve objevily problémy se čtením; učitelské poslání přesto vykonával ještě několik let. Na učitelském stupínku se nakonec pohyboval téměř poslepu. Říkal jsem si: rozliším-li v lavici kluka od holky, tak je to ještě dobré, později mi ale stačilo, když jsem poznal, že v lavici vůbec někdo sedí, líčí chvíle, kdy si začal uvědomovat, že situace, do níž se dostává, ho brzy donutí nejen změnit zaměstnání, ale do určité míry i svůj život.

Umění žít ve tmě

Ne každý to dokáže. Člověk, který oslepne, se musí naučit spoustu věcí znovu. Ze dne na den je prakticky negramotný, musí se učit chodit a pohybovat tak, aby se "neotloukal" ve vlastním bytě, popisuje Viktor Dudr starosti, se kterými se musel vypořádat. Je to podle něho neznámá dlouhá cesta, kterou člověk, jenž nemá možnost vnímat svět očima, musí ujít. Někdo touto cestou projde rychle, někdo pomaleji, někdo zůstane stát na jejím začátku. Viktor Dudr jí proběhl. A na jejím konci objevil i svoji novou životní roli: pomáhat stejně handicapovaným lidem.

Na přelomu 80. a 90. let minulého století přijal Viktora Dudra tehdejší Svaz invalidů. Právě tady objevil oblast, o které bylo možné říci, že je "terra incognita". Zjistil jsem, že se leccos dělá pro usnadnění pohybu vozíčkářům, ale už méně se ví o tom, jak uzpůsobit veřejná prostranství a dopravní prostředky tak, aby se v nich mohli dobře a bezpečně pohybovat také nevidomí, vzpomíná. Problematika ho zaujala a začal se jí více věnovat. Díky svému dávnému koníčku, kterým je technika a zvláště automobily a motocykly, měl cestu k vyřešení rébusu otevřenou. První impuls k úpravám prostředí i pro nevidomé přišel z pražského metra koncem 80. let. Množily se totiž případy, kdy se po zahájení jeho provozu ocitlo v kolejišti několik zrakově postižených lidí. To, co platilo pro metro, byl ale problém i obyčejné ulice, říká Viktor Dudr, který na metodách úprav prostředí pro zrakově postižené začal pracovat ještě intenzivněji. Nebylo to jednoduché. Během let kolem sebe soustředil odborníky z řad projektantů, stavbařů ale i právníků, kteří systém pomohli vytvořit. Na otázku, zda je možné upravit prostředí tak, aby se v něm lidé mohli bezpečně pohybovat i poslepu, tak konečně mohla zaznít kladná odpověď.

A semafor promluvil

Listopadovým událostem roku 1989 vděčí za svou novou existenci řada spolků a organizací pro handicapované občany. Ani zrakově ostižení nejsou výjimkou. Bylo velké štěstí, tvrdí dnes Viktor Dudr, že dvě největší organizace nevidomých našly v otázce odstraňování architektonických bariér společnou řeč. Člověkem, kterého pověřily koordinací této oblasti, se stal on. Systém, který měl již z velké části teoreticky rozpracován, zbývalo uvést do života. "Mluvící" semafory dostaly zelenou.

Dnes je jejich klapavý zvuk všední kulisou rušné ulice, kdy se ale objevily poprvé? První náznaky existovaly už v 70. letech. Tehdy fungovaly dva takové přechody v Karmelitské ulici v Praze u budovy ministerstva školství; opravdu hromadně začaly semafory nevidomým sloužit na podzim roku 1992, říká Viktor Dudr. Projekt odstartoval úspěšně. Přesto ne všude se setkal s důvěrou: někde chyběly peníze, jinde více dobré vůle. Pomohla tehdejší Československá pojišťovna, díky jejímuž fondu zábrany škod mohly semafory začít růst jako houby po dešti. Akustická signalizace na přechodu, jak se správně "mluvící" semafory nazývají, ale není jediným článkem systému, usnadňujícího pohyb nevidomým; je spíše tím nejnápadnějším.

A jaké jsou ty, které často ani nevnímáme? Už v šesti městech České republiky "mluví" se slepci vozidla hromadné dopravy, cennou pomůckou jsou například úpravy chodníků, na které je pokládána speciální dlažba, vyjmenovává Dudr. Malé vysílačky usnadňují mimo jiné hledání objektů a vchodů, nástup do dopravních prostředků či vstup do metra. Občas se jistě setkáte s tím, že se lidé diví, když jim v metru tlampač hlásí, které schodiště jede nahoru a které dolů. "To přeci vidím," říkají si. Málokdy už jim ale dojde, že se na eskalátory chystá nastoupit nevidomý člověk, kterého náš systém takto informuje, vysvětluje Dudr.

Inspirace pro Evropu

Systém, který Viktor Dudr uvedl do života, je světovým unikátem. Podobných projektů sice existuje v Evropě několik, ale tak jako v České republice rozšířeny nejsou. My máme to štěstí, že se nám práci na odstraňování bariér podařilo včas zkoodinovat do jednoho centra; nedokážu pochopit, že v jednom městě mohou existovat dva samostatné systémy, vyžadující různé pomůcky, jako je tomu v Mnichově. Jako by slepec byl až ten druhý, diví se autor české cesty, zdánlivě primitivní, přesto maximálně účinné. Zřejmě i proto má Evropa o českou myšlenku zájem. Její "otec" ji v těchto dnech prezentuje na veletrhu v Düsseldorfu.

Bohatý a pestrý život

V nové roli Viktor Dudr obstál. Život, který dnes žije, je bohatý, pestrý a radostný. Jeho obyčejný den se nijak neliší od dnů kohokoli jiného. Jak tvrdí, má štěstí, že může pracovat na zajímavých a hlavně užitečných projektech. Ne každého živí jeho koníček, žertuje. Ráno vstává jako první. Prý aby při ranním shonu "nepřekážel". Připraví si v klidu snídani, odchází do práce - v současné době působí ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých jako vedoucí střediska pro odstraňování architektonických bariér. Práci mu usnadňují i moderní komunikační prostředky. Například internet vnímá jako otevřenou bránu k informacím. Díky němu může totiž konečně přijímat informace nezprostředkovaně. Doby, kdy jsem musel někoho otrocky chytat za rukáv a prosit ho, aby mi něco přečetl, jsou naštěstí pryč, pochvaluje si. I proto si cení také rozhlasového vysílání, které je pro zrakově postižené obrovským zdrojem informací. Ani nevíte, kolik nevidoucích lidí se účastní kontaktních rozhlasových pořadů, tvrdí. Nezastupitelné jsou podle něho četby na pokračování. Díky svým aktivitám se naučil dobře pohybovat a orientovat nejen v Praze, ale i v dalších městech. Na otázku, zda tím, že přišel o zrak, získal něco jiného, odpovídá jednoznačně: ano. Lidé, kteří přišli o zrak, vnímají svět jinak; najednou si uvědomují spoustu nových věcí, objevují nové přátele a často zjišťují, že jejich život může být ještě bohatší a plnější....

Život muže, který naučil semafory "mluvit", o tom přesvědčuje v každém ohledu.

RENÉ KOČÍK, 2002