ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 24, prosinec 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Poděkování patří všem, kteří se sbírky zúčastnili
Moudrost mi, pane, dávej

LIDÉ KOLEM NÁS
Když koncentruji svou mysl, čas přestanu vnímat (Slavomír Nejedlík)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Stav ohrožení V.

OD NAŠICH ČTENÁŘŮ
Podzimní výlet do Dvora Králové nad Labem

POZVÁNKY
Vydejte se s námi Evropou s knížkou za obojkem!
Lednové Odpoledne se Zorou

SPORT
Mistrovství ČR 2024 týmů ve dvou variantách dámy
Mistrovství ČR ve zvukové střelbě
Čeští kuželkáři na Mezinárodním turnaji Levoča Cup 2024!

INZERCE

#
ÚVODEM

Advent by měl být poklidným časem očekávání, rozjímání nebo aspoň zpomalení. Kolem sebe ale spíše vidíme, jak se už tak uspěchané tempo rozjíždí na vyšší a vyšší obrátky. Hloubkový úklid, nákupy, uzávěrky v práci, pečení, a k tomu samozřejmě všechny běžné každodenní činnosti. A že nám k tomu odevšad vyhrávají koledy, které by měly znít až od Štědrého dne, může navozovat zdání svátečnosti. Vždy, když jsem se do tohoto kolotoče nechala vtáhnout, měla jsem na Štědrý den pocit, že už toho všeho mám vlastně dost a Vánoce mi posloužily především jako doba k obnovení vyčerpané energie. A přitom stačí tak málo. Minimalizovat pobyt v obchodech; cukroví péct pro radost, ne na množství; uklidit tak, aby se zvýšila přívětivost domova, a to včetně jeho obyvatel, tedy s ohledem na hranice svých možností. A za sebe – užívat si jen a jen advent, protože Vánoce zkrátka začínají až o Vánocích.
Vám, milí čtenáři, přejeme, ať se úspěšně vyhnete všemu, co by vám mohlo adventní a vánoční pohodu pokazit. A naopak – ať máte dostatek všeho, co je pro vás v tomto období důležité a udělá vám radost.
Na shledanou v roce 2025!
Daniela Thampy a členové redakce Zora

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

O Vánocích slavíme narození Ježíše Krista. Přesné datum jeho narození však není známo. Že tímto dnem bude 25. prosinec, určil až v roce 350 papež Julius I. Zajímavé je, že toto datum se shodovalo s pohanským svátkem saturnálií, který se slavil v antickém Římě a oslavoval boha Saturna. V anglosaských zemích nosí dárky Santa Klaus, svatý Mikuláš. Původně nosil modré, zelené nebo bílé oblečení. Proč je tedy dnes červený? Protože ho do této barvy oblékla ve 30. letech firma Coca Cola, když ho použila do své reklamy. 
A český příspěvek na vánoční stromek? Čokoládové figurky zabalené v alobalu. Mimochodem, 28. prosinec je věnován všem druhům čokoládových cukrovinek. Slavíme totiž jejich Den. Je to jeden z dvanácti mezinárodních či světových dnů, které se čokolády týkají. 
Za osobnostmi našeho světa se vydejme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 

21. prosince roku 1872 se narodil učitel a později ředitel ústavu pro nevidomé v Brně Antonín Alexandr Špička. Do ústavu nastoupil v roce 1895 nejprve jako učitel. Výuce svých žáků se věnoval s velkým porozuměním, vytvářel pro ně speciální učební pomůcky a absolventům ústavu nacházel příležitosti pro samostatnou výdělečnou činnost. Věnoval se rovněž publikační činnosti. V roce 1904 vydal svou nejznámější publikaci s názvem „Výchova nevidomých dětí“. Vzbudila velký zájem, protože v ní popsal organizaci jejich vzdělávání i řadu dalších problémů. V období první světové války byl však nucen svou práci učitele přerušit. V budově ústavu byl totiž umístěn vojenský lazaret. Vyučoval proto české a bulharské osleplé vojáky ve vídeňském ústavu a později i polské ve Lvově. V Rakousku organizoval kolonie pro válečné slepce a řídil zemědělský podnik, kde pracovali váleční invalidé. Po ukončení války se však ihned vrátil do Brna. Když koncem roku 1918 vyvstala potřeba najít ústavu ředitele české národnosti, stal se jím od roku 1919 právě Špička. A jak se mu dařilo? O tom zase v příštím čísle. 

24. prosince roku 1976 zemřel německý aktivista Wilhelm Marhauer. Od narození byl nevidomý. Základní vzdělání získal v hannoverském ústavu pro nevidomé a střední obchodní školu vystudoval v Marburku. Předpokládal, že složí státní zkoušku z hudby a stane se jejím učitelem. Tyto plány však zmařila druhá světová válka. Přesto v roce 1943 založil vlastní agenturu pro pořádání koncertů nevidomých hudebníků. Po válce se tato instituce stala veřejnoprávní organizací a Marhauer se stal jejím jednatelem. Několik důležitých funkcí zastával v hnutí nevidomých Německé Spolkové Republiky. Z jeho iniciativy bylo vybudováno středisko pro hluchoslepé v Hannoveru, kde se nachází škola, dílny i domov důchodců. Také několik zotavoven a obytných domů pro nevidomé. Velké zásluhy má Marhauer také ve Svazu nevidomých Tuniska, kde se stal jeho čestným místopředsedou. 

25. prosince roku 1969 zemřel český ladič klavírů a učitel hudby Antonín Jan Kuchař. Od dětství byl nevidomý a v roce 1890 byl přijat do hradčanského ústavu. Tady se věnoval hře na housle, klavír a později na varhany. Po vyučení ladičem klavírů pracoval ve svém oboru, vyučoval hudbě a hrál v pražských vinárnách. Později získal místo v podniku pro opravy hudebních nástrojů. Byl prý velmi šikovný a měl tak dostatek práce i v soukromí, a to až do svých 85 let. Pro svůj hudební soubor napsal řadu tanečních skladeb a pochodů, díky čemuž se stal i členem sekce hudebních skladatelů. Několik jeho skladeb se dochovalo i v bodové notaci. Kuchař byl ale aktivní i ve společenském životě nevidomých. Podílel se na založení Podpůrného spolku samostatných slepců, byl předsedou Spolku československých nevidomých esperantistů a funkcionářem spolku Český slepecký tisk. Po roce 1948 se zapojil i do činnosti Svazu invalidů.

Několik vánočních zajímavostí. 25. prosince roku 800 korunoval papež Lev III. v Římě Karla Velikého na císaře říše římské. Připomeňme si i několik Karlových zásluh. Poprvé od dob římské říše sjednotil většinu západní Evropy, stabilizoval měnu a zajistil udržení křesťanství. Na Štědrý den v roce 1914 se na západní frontě událo dočasné "Vánoční příměří" mezi Německem a Británií. Vojáci se navštěvovali, mnozí se spřátelili a vyměnili si dárky, cigarety, jídlo a pivo. Také zpívali koledy a hráli fotbal, který vyhráli Němci se skóre 3:2. Poté však bylo těžší vrátit se do války a začít na sebe střílet.
A na Vánoce roku 1990 byla vydána úspěšná zkušební verze World Wide Web. Zahrnovala ranou verzi webového serveru, první webové stránky a webový prohlížeč. Způsob, jakým se dnes k sobě všichni připojujeme, se dostal na veřejnost jen o 7 měsíců poté, co byl vytvořen. 
Na Silvestra byste měli doma uklidit, vyžehlit a poskládat prádlo, abyste vstoupili do nového roku s čistým štítem. Prvního ledna byste naopak úklid řešit neměli. Například zametáním si můžete vymést štěstí. V Itálii je novoroční tradicí nošení červeného spodního prádla, které má v příštím roce zajistit štěstí a úspěch. Portugalci snědí prvního ledna 12 rozinek, jednu za každý měsíc, a při každé si mohou něco přát. A oslavy Nového roku na souostroví Kiribati v Pacifiku? Od roku 1994 ho tam slaví všichni lidé společně, a sice 15 hodin před námi. Tento malý stát se však dříve rozkládal na obou stranách mezinárodní datové hranice. Lidé na východ od ní tak slavili Nový rok o 24 hodin dříve než ti, kteří od ní žili na západ. 
A trochu muziky na závěr. Ač byla povoláním chemičkou a zpěv nikdy nestudovala, zpívala nezaměnitelným dunivým altem. V roce 1967 začala s kapelou Flamingo a Royal Beat. Její kariéra se však naplno rozjela v době, kdy převzala místo po Marii Rottrové v kapele Majestic, později Orchestr Ivo Pavlíka. Lidem, kteří jí říkali, že může být slavnější, nevěřila. A nabídky také dostávala, dokonce až z Paříže, ale prý si nedovedla představit žít jinde než v Ostravě. Intenzivně vystupovala do sametové revoluce, poté se, jako mnoho umělců její generace, stáhla do ústraní. Až po několika letech a na žádosti svých fanoušků ohlásila comeback. Zemřela v březnu roku 2017, když během koncertu nejprve prodělala zástavu srdce. Věra Špinarová se narodila 22. prosince 1951. Tak na ni zavzpomínejme třeba písněmi "Bílá Jawa 250", "Kouzlo bílejch čar", "Meteor lásky" nebo "Den se v růži skryl".

Antonín Vraný

#
Přehledně

Jsou tu Vánoce a konec roku 2024. Stihli jste letos vše, co jste si na Nový rok předsevzali? Nebo si předsevzetí nedáváte? Těm i oněm přejeme „šťastné a veselé“, správné vykročení do roku 2025 a hodně zdraví a štěstí. Ale v téhle rubrice nám dovolte vrátit se ještě na okamžik zpět. 

Alena Hejčová přináší tip na návštěvu výstavy "Tisíc tváří Amazonie". Koná se v Moravském zemském muzeu, Pisárecká 5, Pavilon Anthropos, a to do 4. ledna 2026. Můžete na ní poznávat kulturu, chápání přírody a náboženství, výklad světa, i zvyky a rituály místních etnik. Texty v češtině, angličtině a španělštině jsou zde dostupné prostřednictvím QR kódů i v audio formě. Pro nás jsou připraveny též braillské popisky exponátů, haptické předměty a mapy, model obydlí, čichové vjemy apod. Návštěvy objednávejte na tel.: 515 910 560 nebo na e-mailu: info@mzm.cz. Zvýhodněné vstupné činí 50 Kč. Více také na mzm.cz

Pistole, pušky, pět vodicích psů a snad 500 medvědů. Taková je vzpomínka Stáni Krajíčkové na soustředění, které 16. až 21. listopadu pořádala TJ Zora Praha a OO Praha západ pro zájemce o simulovanou zvukovou střelbu. Akce se konala v Černé v Pošumaví, v penzionu U Méďů. A postavy medvědů tu najdete úplně všude, jsou jimi ozdobené dokonce i klíče. Pod vedením Karla Novotného, Evy Pechové a dalších si tu 26 střelců vylepšovalo své dovednosti nebo se se střelbou seznamovali. Kromě střílečky se ale také cvičilo v bazénu a relaxovalo ve vířivce, v sauně, při masážích i rašelinových a parafínových zábalech. Zájemci se mohli vydat na výlet do Horní Plané k domku „básníka Šumavy“ Adalberta Stiftera. Večer se hrál Silabatim, slovní poker i Qardo. Několik večerů zpříjemnil i zlínský Milan Hradil hrou na kytaru a foukací harmoniku. A výsledky? Absolutní vítězkou se stala Zuzana Duchoňová z TJ Zora Praha. Nejlepším mužem byl Michal Oppelt ze stejného oddílu. A největšího pokroku během pobytu pak dosáhly Petra Dušková a Klára Maršálková.

Karel Novotný informoval o návštěvě členů OO Benešov na „České nebe“. Cimrmanologové už asi vědí, že jde o poslední hru Žižkovského divadla Járy Cimrmana. A kdo se na ni dostal přednostně? Ti, kteří pomáhali při sbírce Bílá pastelka. Karel informoval i o adventních dílnách s Bárou v KC Vrchlická. Letos si její klientky připravily adventní věnec či vypichovanou dekoraci. Z čerstvého voňavého chvojí, skořice, badyánu a sušených pomerančů, které přinesly potěšení pro hmat i čich. Namísto svící, které jsou pro nás poněkud nebezpečné, pracovaly s ledkovými svítícími drátky. 

A pojďme na Moravu. Kamila Hošková informuje, že pracovnice OO Přerov se v rámci listopadového Dne otevřených dveří setkaly s veřejností v knihovně na Velké Dlážce v Přerově a v Místní knihovně v Troubkách nad Bečvou. Spolu s TyfloCentrem Olomouc předvedli zájemcům kompenzační pomůcky, časopisy, kalendáře a informovali o našich službách. 

Členové OO Kroměříž přivítali na svém kreativním tvoření milého hosta, Kamilu Sýkorovou ze spolku ReŠaNa. Ten provozuje Šatník pro samoživitele a ReŠop. Pod jejím vedením si z terakotových květináčů, aranžovací hmoty a čerstvých i sušených přírodnin vyrobili nápadité sváteční dekorace. V druhé části pak vystřihovali z kartónu stromečky, hvězdičky, ryby, andílky a další vánoční motivy - malované a zdobené krystalky soli. Poděkování patří Kamile i místnímu Květinářství Za Branou za věnovaný materiál. 
Kroměřížští navštívili i Zdounecký zámecký areál. Před prohlídkou zámku, na kterou je pozvala jeho majitelka, se prošli parkem s letitými stromy a závějemi spadaného listí. Přitom potkali i stádo ovcí a 3 lamy. Při prohlídce poznali místnosti v přízemí a v prvním patře, nově objevené zámecké arkády i postupně dokupovaný mobiliář. Návštěvu zakončili u horkého nápoje v místní cukrárně. 

Členové OO Kyjov se zúčastnili exkurze v místní nemocnici. Potěšující bylo, že je průvodkyně kontaktovala předem a ujasnila si, jak pro ně zpracovat program. Nakonec se shodli zaměřit se na dvě oddělení, kvůli podrobnějším popisům i haptickým prohlídkám. Tím prvním byla interna, kde se seznámili s běžným provozem a prozkoumali některé vyšetřovací pomůcky a přístroje. Druhým pak byla rehabilitace. Tady se seznámili s ergoterapií, jejímž posláním je zachovat si maximální soběstačnost v běžných denních činnostech a aktivitách volného času. A to je mimochodem velmi podobné činnostem, kterým se kyjovští běžně věnují. 
Členové OO Kyjov ve své výtvarné dílně přetvářeli role od toaletního papíru na dárkové krabičky. Na ně nanesli voskovou pastu, která zvýraznila vzor a dodala lesk. Výrobky poté ozdobili vzorovaným papírem a stuhami. Krabičky už čekají na drobný dárek, který však přinese velké potěšení. A byla to i skvělá příležitost k procvičení jemné motoriky a citlivosti prstů.
Kyjovští se 28. října zúčastnili exkurze pražského metra. Pořádal ji Dopravní podnik hl. m. Prahy spolu se SONS ČR ve stanici Budějovická v době výluky na trase C. Její cíl? Seznámit nás s tím, jak se v prostorách metra bezpečně pohybovat a orientovat. Bylo však možné navštívit i kabinu strojvůdce, kolejiště a další místa, kam se veřejnost běžně nedostane. A to, co se zde kyjovští dozvěděli, je důležité pro nás všechny. 
Metro se v tunelu pohybuje průměrnou rychlostí 80 kilometrů v hodině, do stanice pak vjíždí „šedesátkou“. Jeho brzdná dráha je sto metrů a zastavit mu trvá 22 sekund. Bezpečnostní tlačítka pro nouzové zastavení vlaku jsou umístěna pro každou kolej zvlášť na začátku a na konci každého nástupiště, případně na sloupech. Tlačítka jsou kryta ochranným sklíčkem. To při zamáčknutí sjede dolů a uvolní prostor ke stlačení. Při aktivaci tlačítka souprava nevjede do stanice. Pokud člověk spadne do kolejiště ve chvíli, kdy je vlak na dohled, je doporučeno lehnout si do žlábku mezi koleje. Koryto, ve kterém souprava jede, je hluboké 135 centimetrů. I na panelech eskalátorů jsou umístěna tlačítka. která schody v případě nutnosti zastaví. Bezpečnostní tlačítko najdete i na horním panelu madla uprostřed eskalátoru. Metro má propracovaný systém orientace pro nevidomé, tedy vodicí linie, hmatové popisky a akustické prvky. V soupravě metra jsou umístěna SOS tlačítka. První a poslední vagón soupravy je upraven pro nástup vozíčkáře. 
Inspirace přišla z Kavárny POTMĚ. Ale jiný kraj, jiný mrav! Spolu se svým městem a organizací „Kyjovské Slovácko v pohybu“ Využili členové OO Kyjov radniční sklípek, víno místních vinařů a jako obsluhu svých 6 členů a jednoho dobrovolníka z Olomouce. Ti se o víkendu ujali provozu „Vinárny nejen potmě“. Nevšední zážitek si ale u sklenky nealka přišli užít i řidiči a abstinenti. Někteří lidé o obtížném životě ve tmě věděli, ale realitu poznali až zde. Mnozí ve sklípku pobyli více než hodinu, dotazovali se a diskutovali.  A nastal i případ, kdy návštěvník poslal za zážitkem i své rodiče. O pocitech ze tmy se následně besedovalo v osvětleném prostoru, kde navíc proběhla i ukázka našich kompenzačních pomůcek. Potěšující prý bylo, že lidé odcházeli nejen s pamětní skleničkou, ale i s uvědoměním, co slepota obnáší, i jak nám ji svým empatickým jednáním ulehčit.

Členové odbočky Vsetín navštívili 11. listopadu místní Smetanovu obchodní galerii, kde pro ně byla připravena soutěž v bowlingu. Předtím však bylo nutné zorientovat se v prostoru a zopakovat si pravidla hry. Vítězem se tentokrát stal Jaroslav Mařec. Najde při předvánoční soutěži přemožitele? Vsetínští v listopadu pořádali i svůj oblíbený „IT klub“, tentokrát na téma nakupování on-line, akční slevy a využívání aplikací obchodů. V nákupech budou pokračovat i na posledním prosincovém setkání. 
20. listopadu uspořádala OO Vsetín v rámci festivalu DUN koncert v Domově pro seniory v Rožnově pod  Radhoštěm. Byl velmi úspěšný, o čemž vypovídá i dopis jednoho z posluchačů, který na odbočku zaslala pracovnice vedení domova. Citujme jeho nejzajímavější věty: „Výjimečnost koncertu spočívala v tom, že jeden ze dvou hudebníků, Radim Vojtek, je nevidomý. Ovšem to, co předvedl se svým kolegou, si zaslouží absolutorium. Na klavír to bylo skvělé, ale na housle doslova virtuózní. K tomu nádherný, silný, ale čistý hlas. Oba připravili neskutečný, až sváteční zážitek. Ludmila Pavelková poděkovala nám za účast, a my děkujeme za krásný hudební zážitek.“

A na závěr do Opavy. Hlavní město Praha postaví pečovatelský dům Palata II pro slabozraké a nevidomé lidi trpící stařeckou demencí a Alzheimerovou chorobou. Bude v areálu Palata – Domova pro zrakově postižené a nabídne kapacitu 73 lůžek. Více na prazskypatriot.cz 

Antonín Vraný

#
Poděkování patří všem, kteří se sbírky zúčastnili

Poděkování nejlepším dobrovolníkům 25. ročníku veřejné sbírky Bílá pastelka proběhlo i letos v Rezidenci primátora hlavního města Prahy. Akce se konala 15. listopadu a záštitu nad ní převzal sám primátor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda. Akce se také osobně zúčastnil a pronesl zajímavé úvodní slovo: „Bílá pastelka propojuje dvě strany jednoho problému. Těch, kterým osud nadělil do života komplikaci, a těch, kteří se snaží ji zmírnit. Mám hluboký obdiv k lidem, kteří se s touto komplikací dokázali vyrovnat a žijí plnohodnotný a kvalitní život. A velmi si vážím i těch, kteří se snaží slabozrakým a nevidomým jejich cestu usnadnit, ujasnit a osvětlit.“ 
Jaký je výsledek letošní sbírky? O tom informoval prezident SONS ČR Luboš Zajíc: „Svůj prostor využiji nejprve k poděkování všem sponzorům a dalším subjektům, kteří pomohli sbírku uspořádat. A připomínám, že tato sbírka sponzory potřebuje. Letos máme určitě důvod k radosti. Podařilo se nám získat částku 5 181 371 Kč. To je téměř o 10 procent více než vloni. A to je skvělé. Letos vyrazilo do ulic našich měst 3615 dobrovolníků, což bylo 1740 dvojic či trojic. Jak budou finance použity? Sbírku pořádá SONS ČR, Tyfloservis a krajská TyfloCentra, tedy společnosti, které SONS založila. Všichni pracujeme ve prospěch lidí s těžkým postižením zraku. A služeb, které poskytujeme, je opravdu hodně. Jde o výcvik vodicích psů, právní poradenství, provoz navigačního centra, vydávání časopisu Zora, výuku lidí, kteří ztratili zrak a mnoho dalšího. Za nás všechny musím říci, že se určitě velmi snažíme, abychom peníze, které získáme ze sbírky, využili maximálně efektivně.
Kdo byl letos nejlepší? V kategorii A, kterou tvoří dobrovolníci z řad studentů a veřejnosti, si třetí místo vysbírala dvojice z Tyfloservisu Karlovy Vary. Shromáždila částku 16 270 Kč. Druzí byli dobrovolníci Tyfloservisu Plzeň s částkou 27 458 Kč. Vítězem se stala dvojice z OO SONS Blansko, které se podařilo vybrat 28 182 Kč. V kategorii B, kterou tvoří naši členové a zaměstnanci, se na třetím místě umístili Vlastimil Ahne a Ladislav Reichl z OO SONS Ústí nad Labem. Podařilo se jim získat 22 793 Kč. Stříbrná letos byla trojice v „dresu“ TyfloCentra Praha ve složení Marie Kluchová, Jaroslav Klucho a Dušan Klucho. Shromáždili částku 25 916 Kč. A absolutní vítěz? Vlaďka Miklášová a Petr Mikláš z OO SONS Příbram, jimž se podařilo získat neuvěřitelných 42 261 Kč. Vítězové si odnesli dary od sponzorů a odměnou byla i prohlídka zákulisí Národního divadla. Ceny předávali prezident SONS ČR Luboš Zajíc, výkonná ředitelka SONS ČR Veronika Pokorná a ředitel TyfloCentra Praha Michal Majšl. Slavnostní atmosféru podtrhlo i vystoupení Vokál klubu SONS pod vedením sbormistra Ondřeje Hnízdy a nevidomého akordeonisty Michailise Olahovse. 
A několik zajímavých slov a myšlenek na závěr: „Vybraná částka svědčí o tom, že ochota pomáhat a podporovat neklesá. Solidarita a pomoc, to je to, co naši společnost spojuje. A myslím, že na to můžeme být docela pyšní.“ Jitka Seitlová, místopředsedkyně Senátu ČR.
„Děkuji všem studentům, kteří se sbírky zúčastnili. A ráda bych řekla, že jste svou odvahou, trpělivostí a silou ducha spojeni s našimi klienty. I oni musejí mít tyto vlastnosti k tomu, aby se naučili spoustu činností bez kontroly zraku.“ Eva Machová, ředitelka Tyfloservisu.  
„My pomáháme už 50 let. A vybíráme si komu. Bílá pastelka je pro nás důvěryhodná značka, a pejska si dnes zase beru.“ Petr Salava, prezident fotbalového klubu Amfora Petr Salava. Adoptoval na léto psí pokladničku, která s ním jezdila po celé ČR a získala přes 40 000 Kč.
„Oslovovat neznámé lidi není jednoduché. Člověk musí s úsměvem přejít i odmítnutí, což zvládne opravdu jen velká duše. Lionské hnutí založil v roce 1917 americký obchodník Melvin Jones, kterému nebyly lhostejné osudy mladých vojáků, kteří se osleplí vraceli z „velké války“. Dnes má hnutí mnoho členů, kteří vytvářejí množství energie. Díky tomu si můžeme dovolit pomáhat lví silou.“ Čestmír Koželuha, past guverner Lions Club International – District 122 ČR a SR. 

Antonín Vraný

#
Moudrost mi, Pane, dávej

Navzdory příjezdu porouchaného autobusu, místo kterého nás musel odbavit náhradní, dorážíme na stanici Jiřího z Poděbrad pouze s půlhodinovým zpožděním. Nevím, co se to dneska děje, ale nejsme jediní, takže se opozdila i společná večeře a my se stíháme i v klidu usadit. Na pokec jsme trochu unavení, přesto si alespoň s několika známými vyměňujeme několik málo slov. Některé obzvlášť pečlivé čtenáře s dobrou pamětí už možná napadlo, že je nějaký pátek (konkrétně 18. října) a setkání zrakově postižených a jejich přátel, pořádané Střediskem pro zrakově postižené při Diakonii ČCE, právě začíná. Shodou okolností opět ve sboru ČCE na Vinohradech.
Večerní pobožnost se nese tak trochu v pohádkovém duchu. Sestra farářka se s námi dělí o pár zajímavostí o evangelistovi Lukášovi a posléze nás trochu rozezpívává, aby nám jako pohádku na dobrou noc přečetla podobenství o marnotratném synovi. (Ano, je to vlastně taková pohádka pro marnotratné syny.) Po pohádce se rozcházíme do pelechů.
Sobotní biblický výklad se věnuje rozdílům mezi moudrostí od Boha a moudrostí z tohoto světa. Někteří účastníci pokračují v diskusi i během následné pauzy.
Počasí nám tentokrát vyšlo, takže se k naší velké radosti po obědě v blízké restauraci vydáváme na procházku. Přívětivější je pochopitelně i teplota uvnitř, což se v příjemné společnosti tílka, trička a tlusté mikiny velmi snadno říká.
Manžel tentokrát rezignoval a nefunkční Scolu nechal doma, což se v odpoledních hodinách projevilo v míře aktivity mé pravačky. Myslím, že v neexistujícím příštím životě vymyslím nějakou učebnici zkratkopisu Lormovy abecedy, když už něco podobného tak jako tak praktikujeme. Přednášku ředitelky organizace SIRIRI, působící ve Středoafrické republice, si zkrátka a dobře nebylo možné nechat ujít.
Věděli jste, že v této zemi mají pouze 2 oční lékaře, 17 gynekologů a 5 zubařů? Podobně je tomu i v dalších oblastech života místních obyvatel: Lidé se tu živí výnosy z vlastních políček. Ta jsou velmi malá, takže si prodejem případných přebytků vydělají jen v přepočtu cca 50 korun. Jazykem výuky je zde francouzština, které ale mnozí žáci nerozumějí, a tak se po roce nebo dvou vracejí domů negramotní – rodiče je už potřebují na polích. Podnětné povídání doprovázely i ukázky místní hudby a jazyka.
Na závěr jsme si mohli prohlédnout a osahat i pár zajímavých předmětů: namátkou třeba lžíci z tykve (na můj vkus připomíná spíš menší naběračku), místní zeminu, mince, náramky a náhrdelník, který si někteří z nás i koupili. A nakonec to nejdůležitější: Slovo SIRIRI v místním jazyce sango znamená něco jako „pokoj“ nebo „mír“ – tedy něco, co místní rozhodně potřebují.
Manžel si plánoval, že během koncertu písničkáře Tomáše Najbrta bude spát, čemuž se vzhledem k jeho handicapu ani nedivím (většina kouzla podobné tvorby totiž tkví v textech). Jak ovšem praví staré známé lidové moudro, Pánbůh se směje, když člověk plánuje, a tak to byl on, kdo mě přesvědčil (nebo spíš dopřesvědčil), abychom si koupili cédéčko. Jak už možná někteří víte, Lormova abeceda je cca čtyřikrát pomalejší než mluvená, natož zpívaná řeč, a já neprošla žádným kurzem, kde by mě naučili, jak si s tím nejlépe poradit. Pokud si tedy z toho zlomku textů, jejž se mi nějakým záhadným způsobem podařilo přetlumočit nebo parafrázovat, něco odnesl, považuji to především za velký úspěch písničkáře. A samozřejmě i biblických příběhů, které zhudebňuje.
Na nedělní bohoslužbě u metodistů v Ječné jsme se věnovali opět moudrosti. A jelikož nemám doma komu číst nahlas, bylo mi opět svěřeno čtení v kostele. Svérázná metoda, jak si to natrénovat, nicméně musím připustit, že funguje: Tentokrát se mi nepodařilo ani jediné přeřeknutí. A jak už to tak bývá, nejhlubší rozhovory se opět odehrály v neděli u společného oběda před odjezdem. Alespoň z mého pohledu. Copak nás asi čeká na jaře?

Kontakty a informace:
Web: www.szp.diakonie.cz
Adresa: Diakonie ČCE – Středisko pro zrakově postižené, Klimentská 18, 110 00 Praha 1
tel. 222 316 306, 732 324 956
e-mail: szp@scps.diakonie.cz
Web knihovny střediska se seznamem nabízených titulů: www.zvukovaknihovna.cz.
Připomínám, že registrace do knihovny a přihlašování na víkendová setkání či týdenní letní pobyt probíhá prostřednictvím telefonické nebo e-mailové komunikace. Více podrobností o středisku naleznete na konci mého článku ze Zory č. 13, 2024

Simona Zvelebilová

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Když koncentruji svou mysl, čas přestanu vnímat

Jeho žena Marcela žije s postižením tělesným, on je od narození nevidomý. Spolu tráví prakticky veškerý čas. On jí propůjčuje ruce, ona jemu zase oči. Podle něho je nevidomý šťastnější, když si ve svém světě najde věci a činnosti, které „jsou vedle něho“. Jinak řečeno když má svůj svět ve svých rukou. Oba pak svorně tvrdí, že si „díky“ svému zdravotnímu stavu více váží každého běžného dne života. A jeho práce? Mimochodem velmi zajímavá. O rozhovor jsme požádali Slavomíra Nejedlíka (52). 

Má zraková vada? Narodil jsem se předčasně a poměrně dost času strávil v inkubátoru. Kvůli tomu je má sítnice nedovyvinutá a poškozený je i zrakový nerv. Poté jsem trpěl i dalšími zdravotními komplikacemi, kvůli kterým jsem jako kojenec trávil další téměř rok v nemocnici. Ale to už na můj zrak nemělo vliv, byl už totiž nenávratně poškozen. Odmalička jsem se tak učil prostorovou orientaci a Braillovo písmo. Dnes mi ho však dost nahrazují hlasové výstupy v počítači a mobilu. 
Jsem rodilý Brňan. Mateřskou i základní školu jsem navštěvoval zde, na Veveří. Dnes jsou obě v čtvrti Hlinky. S Marcelou jsme se poznali prostřednictvím inzerátu. Ona je z dvojčat, ale přežila jen ona. Svůj život si doslova vybojovala, přičemž na to měla prý jen nějakých 10 dnů. Ano, většinu času trávíme spolu. I v mé práci. Jen někdy, když si potřebujeme něco individuálně zařídit, se na chvilku odloučíme. 
Co mi naopak naděleno bylo, je absolutní sluch. Upozornil mě na něj ředitel školy a můj učitel piana Josef Smýkal. Do té doby jsem si myslel, že takhle slyší všichni. Na piano jsem hrál už od první třídy. První tři roky pro mě bylo povinné a poté jsem se mohl rozhodnout, zda pokračovat. Pamatuji si, jak mi otec řekl, že prostě pokračovat budu, ať se mi to líbí nebo ne. „Taková to byla demokracie“. Ale dnes to, že umím na piano hrát, vnímám velmi pozitivně. Jak jsem dospěl k rozhodnutí stát se ladičem pian? O tom, co bych chtěl dělat, jsem v dětství neměl nejmenší představu. Vlastně ještě v osmé třídě jsem věděl jen to, že jako nevidomý mohu být učitelem hudby, telefonistou nebo se mohu vyučit kartáčníkem. A byl to opět Josef Smýkal, kdo mi řekl, že hraji 8 let na piano a že bych mohl být ladičem pian. A mě ta nabídka zaujala. I o ladění jsem tehdy už něco věděl. A tak jsem řekl dobře a složil přijímací a talentovou zkoušku na ladičskou školu při Konzervatoři Jana Deyla. Klavíry jsem se zde učil pět let ladit i opravovat. 
Po maturitě jsem tři roky pracoval jako ladič v montážním závodu společnosti Petrof v Moravském Krumlově. Každý klavír, který tam byl postaven, bylo nutné naladit tak, aby na něj zákazník mohl ihned začít hrát. Když se opravářem hudebních nástrojů vyučil i můj vidící bratr, začali jsme pracovat spolu, v opravně, montovně a prodejně hudebních nástrojů Lidl Music. Pak jsem ale dostal příležitost se osamostatnit. Díky kolegovi, který mi navrhnul spolupráci, dnes už 19 let ladím klavíry na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). Tehdy jsem na jeho nabídku ihned kývnul, protože práci zde jsem vždy považoval za velmi prestižní a zajímavou. Tady vám projdou rukama opravdu kvalitní a zajímavé nástroje. 
Jak popsat ladění piana? Představte si mechanismus hry na něj. Stisknete klávesu a ona aktivuje kladívko, které se vymrští a udeří do struny, čímž ji rozezní. A klavír ladím utahováním a povolováním jednotlivých strun. Přitom používám speciální ladicí kliku a klínky, jimiž zaklíňuji jednotlivé struny. Ve vyšších polohách má každý tón struny hned tři. Ty musím naladit tak, aby zněly všechny stejně, jako jeden tón. Zároveň ale musím naladit každou strunu zvlášť a potřebuji, aby mi při ladění nezněly všechny naráz. Proto dvě z nich zaklíním a třetí ladím. Klavír začínám ladit uprostřed klaviatury, od jednočárkového "A". Stisknu-li jeho klávesu, kladívko uhodí na 3 struny. Začínám levou strunou a dvě vpravo od ní si zaklíním. Když levou strunu naladím, sladím s ní zvlášť tu druhou a třetí. Tak naladím „malou temperaturu“, základ oktávy. Poté ladím oktávy nahoru a dolů, kvinty, kvarty atd. A díky absolutnímu sluchu přesně vím, jak ten který tón zní. Nižší tóny mají už jen struny dvě a ty basové jen jednu. Basové struny mají větší průměr a pro dosažení správné hloubky tónu jsou ještě opředeny mědí. 
Každý klavír je "Svůj", zní trochu jinak, ale ladění je v zásadě stejné. Na JAMU průběžně procházím, kontroluji a ladím přes 80 nástrojů. S prvním začnu, a když u posledního skončím, vracím se hned k prvnímu a pokračuji.  Podobně jako při domácím úklidu. A na „udržovací terapii klavírů“, jak tomu říkám, chodím na JAMU i o prázdninách. Dnes tu se mnou pracuje i bratr. On nástroje opravuje, já je ladím. On absolutní sluch nemá, ale k mechanickým opravám nástrojů ho ani nepotřebuje. 
Jaký nejzajímavější nástroj jsem ladil? Zřejmě kladívkový Hammer klavír. Jeho repliku vlastní i JAMU, ale mě onehdy pozvala k jeho ladění hraběnka z líšeňského zámku. A ladil jsem i opravdu drahé nástroje, od společností Petrof, Yamaha nebo Stainway, kde jsem si opravdu nemohl dovolit nic podcenit. Poslední jmenovaný je totiž už nějakých 150 let starý a jeho cena se vyšplhala přes 3 000 000 Korun. 
Když je klavír rozladěný "na mraky" nebo když na něj nikdo léta nehrál, trvá jeho ladění i dvě hodiny. Naopak pravidelně laděný a udržovaný nástroj tolik času nepotřebuje. Hodně záleží i na teplotě a vlhkosti vzduchu v místnosti, kde nástroj stojí. Klavír má zkrátka rád jejich optimální hodnoty a stálost. U nástrojů v divadlech a koncertních síních jsou tyto parametry též předepsány a pravidelně kontrolovány. A když hudebníci hrají venku, modlí se, ať neprší. Ani při hraní, ani při ladění. 
Co říkám digitálním pianům? Proč ne, klidně si ho pořiďte. Hraje se na něj malinko jináč, úhoz do klávesy bývá poněkud měkčí. Výhodou zase je, že ho nemusíte ladit. Zda mi tyto nástroje berou práci? Nad tím jsem se zase až tolik nezamýšlel, hlavně proto, že práce jsem měl vždy dost.  Ale samozřejmě jsem vnímal nástup digitálních klávesových nástrojů v 90. Letech, kdy po nich toužilo spousta muzikantů. Dnes naopak vnímám pomalý a postupný návrat ke klasice. 
Kromě piana jsem se, trochu z dlouhé chvíle za dlouhých zimních večerů, sám naučil hrát na akordeon. Zkoušel jsem hrát i na kytaru, ale pohyby mých prstů jsou po hmatníku dost pomalé. Trochu mě to mrzí, ale nic s tím nenadělám. Na klávesách jsou mé prsty mnohem hbitější. Veřejně vystupovat? Ani náhodou!  Na akordeon ale hraji několikrát do roka ve vinném sklípku, u bratra v Mutěnicích. Tedy když se tam sejde dobrá parta, která si udělá pro hru a zpěv náladu. Jinak totiž trpím velkou trémou. Ač už dnes vím, že i řada velkých hudebníků či umělců obecně jsou velcí trémisté. Ale asi to tak intenzivně neprožívají. A doma samozřejmě hraji Marcele. Hlavně tedy u vánočního stromku, kde společně i zpíváme koledy. Na Vánoce se mimochodem vždy velmi těším. Hlavně na pohádky, ač běží vlastně pořád ty samé. A také na takové to uklidnění. Už teď si představuji tu pohodičku, jak stromeček voní v obýváku a na balkóně čeká 4 kilogramy cukroví. No není to nádhera? Napekla ho tchyně, mamka i žena mého bratra. Letos bude Marcela poprvé chystat i vánoční vaječný koňak. 
Můj koníček? Jsem nadšenec do starších automobilů. Několik jsem jich i řídil, hlavně na brněnském Masarykově okruhu. Ale pokud se dohodneme, nastartuje své auto, mého Trabanta či Wartburga bratr, odveze mě na odlehlé místo, a já pod jeho asistencí řídím. Občas se k této akci propůjčí i švagrová. Když otec pracoval u dopravních staveb, řídil jsem i autobus a nákladní automobil. 
Ano, vlastním starší automobil značky Wartburg a Trabant. Trabant byl vyroben už v roce 1961. Omladili jsme ho novou karoserií, ovšem podvozek, nápravy a motor skutečně zůstal z 61. roku. Marcela mi jednou řekla, že kdybych Trabanta viděl, určitě si ho nekoupím. Ale já ho hmatem předtím důkladně zkoumal a jeho tvary se mi velmi líbí. A také říkám, že „zrak je předskokan hmatu“. Oba smysly totiž zkoumají stejnou věc, jen zrak poněkud rychleji. A tak když si o něm udělám ucelenou hmatovou představu, pak myslím, že to co ona vidí a já prozkoumám hmatem, je totožné. A také mi velmi libě zní zvuk jeho motoru. Podobně jako zvuk klavíru nebo akordeonu. Teď nesrovnávám, jen říkám, že ty zvuky jsou pěkné. Když stréc Trabanta kupoval, řekl jsem mu, co přesně na něm důkladně zkontrolovat. Trabanty totiž trpěly na špatný rám, který zespodu držel motor. A vím o pár případech, kdy doslova ztrouchnivěl a motor z auta prostě vypadl. Ale jakmile je nějaká příležitost, výlet nebo „trabantí“ sraz, snažím se umluvit své blízké a ihned vyrazit. A ještě jednu výhodu Trabant má. Ani jako spolujezdec v něm díky drnčení a rachotu motoru nikdy neusnu. 
Také rád chodím. Převážně s bratrem, se kterým běžně urazíme i 20 kilometrů. S Marcelou je to zhruba polovina. Trpí motorickým postižením levé nohy, a tak musí i častěji odpočívat. Chodíme hlavně v létě, teď v zimě je příliš brzy tma. Mně to nevadí, ale málokoho nalákám na procházku.
Doma rád sleduji komentované sportovní přenosy, obzvláště pak ledního hokeje, který je pro mě živý a rychlý. Fotbal? Ten je pomalý. Než se v něm něco pořádného stane, už dávno spím. A také jsem čtenář. Ač mnozí přečtou mnohem více než já. Mám zkrátka i poměrně dost práce. Co vnímám jako opravdu skvělé, jsou dnešní možnosti počítačů a mobilních telefonů. Mohu stahovat a číst knížky, a když se dostanu k nějaké nové, tak si ji prostě naskenuji. Dostupných je i spousta studijních materiálů. A výborná je i možnost nahrávání a úpravy zvuku. 
Mé vzpomínky na Josefa Smýkala? Do mé 6. Třídy byl ředitelem školy a do 13 let mě učil hrát na piano. Hudební výchova s ním byla pro mě skvělá průprava do života. Byl trochu přísný, ale ono to na nás bylo potřeba. Vážnou hudbu opravdu miloval. Říkalo se, že si doma po obědě vždy pouští nějakou gramofonovou desku a u toho odpočívá a přemýšlí o své práci. Nevidomé žáky učil hrát na klavír i s pomocí zajímavého vynálezu. Byly to dvě spojené klaviatury postavené vedle sebe. On jako učitel stiskl klávesu na své, a stejná klávesa se stiskla i na klaviatuře, u které seděl student. Jemu pak vysvětlil, o jaký tón či akord jde, i jakým prstokladem ho hrát. Tuto pomůcku prý zkonstruoval se svým synem, který byl technicky velmi šikovný. 
Že způsob takové výuky musí být zdlouhavý? Možná ano. Ale znáte nějaký jiný, jak nevidomému hru na klavír popsat názorněji? Tahle otázka ovšem podle mého souvisí i s koncentrací a vnímáním času člověkem vidoucím a nevidomým. Ten vidící ihned ví, že učitel stiskl klávesu na své straně a vidí ji i na straně své. Já to musím prozkoumat hmatem, jen na své straně, a to samozřejmě zabere času více. Ale když koncentruji svou mysl právě na tu stisknutou klávesu, prostě ji se zájmem studuji a čas přestanu vnímat. A navíc, neplýtvám časem v tom smyslu, abych zrakem vnímal a vyhodnocoval několik různých vjemů najednou. Zda je venku zataženo nebo svítí slunce, zda se učitel usmívá nebo je naštvaný, zda je v učebně uklizeno atd. Nic z uvedeného mě neruší. Nemám potřebu to vnímat. A pokud se dokážu správně soustředit, ten čas mám jen a jen pro tu klávesu. A právě tohle zkoumání detailu občas vnímám jako svou výhodu. Proto říkám, že Marcele propůjčuji ruce. 

Se Slavomírem Nejedlíkem hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Stav ohrožení V.

Něco jsme rozmlátili, někde se vykřičeli, vyběhali nebo vytancovali jsme vztek, aniž bychom ohrozili sebe nebo jiné osoby. Prožíváme pocit uvolnění, ale také vyprázdnění a jakéhosi osobního bezčasí. Jako by se v nás vytratilo to místo, ve kterém jsme dosud živili negativní emoce, a s ním se vytratila i naše energie. Co bude teď? Očekáváme svůj restart po tragických událostech. Ale pozor!
Na naši vyčištěnou duši se chystá další past. Můžeme ji pojmenovat jako deformaci skutečnosti. Mnohé pochopíme z příběhu Edy Z., který se nám svěřil se svými trampotami poté, když jsme si mysleli, že je smířen s nastalou slepotou, připraven vřadit se do komunity lidí, kteří také přišli o zrak nebo o někoho, kdo jim byl nenahraditelnou pomocí. Eda se ale zacykloval v pocitech a postojích, které jeho restartu mohou zabránit.
„Vrátil jsem se z rekondičního kurzu připravený na hledání a učení se nových dovedností a možná i vztahů. Jenže jsem se vrátil z ovzduší přátelství a pomoci domů, kde vlastně provizorně žiju se svou mladší sestrou. Ta se chce vdát a přistěhovat si svého partnera do bytu, který už patří jen jí. Ale i já jsem tu býval doma. Přesto vnímám, že sem už nepatřím. Musím čekat, až bude hotový můj byt, který jsem před fatálním úrazem očí zakoupil na hypotéku. K existenčním starostem ještě přibyl neklid způsobený nynějším soužitím se ségrou. Ona si ráno odejde, formálně se mě zeptá, s čím potřebuju pomoct, ale ve skutečnosti ji to nezajímá. Hlavně, aby už se dostala z toho tíživého ovzduší, které spolu sdílíme. Ano, dokážu si obstarat snídani, kafe. Učím se na počítači číst a psát s odečítačem obrazovky. Chodí za mnou instruktorka prostorové orientace. Mohu poslouchat rádio, televizi, do mobilu si stáhnu knížku, zkouším hrát hry uzpůsobené pro nevidící. Ale jakmile to kolem mě ztichne, už mě obtěžují staré výčitky. Žere mě, že jsem se svému slepeckému osudu mohl vyhnout, kdyby můj nejlepší kámoš neboural auto, ve kterém jsem dobrovolně seděl. Ani mu nemůžu rozbít hubu za tu šílenou jízdu, protože už tady není. I kdybych viděl, nemohl bych se na něj podívat, protože už je z něj jen popel. Ani bydlení po něm nezůstalo, měli jsme dohromady pronájem, smlouva byla na jeho jméno.
Já strávil v nemocnici skoro půl roku. Ano, doktoři mě vzali hrobníkovi z lopaty, docela se mi uzdravily všechny polámané a potrhané orgány i končetiny. Jen si myslím, že mohli udělat víc, hlavně ti očaři. Dnes se přece dá všechno možné transplantovat, tak proč ne oči? Dokonce mi blahopřejí, že dobře snáším oční protézky, prý jsou docela pohledné. Fuj. Tohle mě má utěšit?
Naši se o mě přestali starat, když jsem před deseti lety odešel z domova. Prý je moje volba, s kým se stýkám a jestli dostuduju. První co jsem se od nich dozvěděl, hned jak mě navštívili v nemocnici, že věděli už dávno, že se nemám přátelit s tím feťákem. Tím mysleli Lojzu. Nebyl to žádnej feťák, byl pracovitej, plnej nápadů, slušnej člověk. Akorát možná moc hulil. Určitě hulil dost, když jsme se vybourali, byl silně pod vlivem, řekli mi policajti. Lojza si prostě odešel do nějakýho konopnýho ráje, mě tady nechal. Jsem ještě ve věku, kdy se prý dokážu naučit být samostatný i jako slepej, život mám před sebou. Mámě jsem řekl, že nevím, proč mě porodila, když pořád proti mně něco má. S tátou mi slíbili podporu, ale domů si mě nevezmou. Prý už udělali všechno, co měli, a já mám svůj život. Dobrý, co? A jakej je to život? Mám se cítit pořád tak blbě jen proto, že jsem přemluvil kámoše, abychom si vyjeli na venkov za známýma?
Často myslím, jak bylo všechno super, když jsem viděl, vydělával peníze, líbil se holkám. Vrátí se to někdy? A kdo za to všechno může?“

Ocitnout se v pasti viny a obviňování druhých je zapeklitá situace. Místo, odkud cesta nevede. Jediná perspektiva, která nám odtud kyne, je lítost a sebelítost. Tyto pocity ochromují vůli i naději, že se ode dna konečně můžeme odrazit.
Hledání viníka, osob zodpovědných za můj stav, je zbytečné plýtvání silami. Musíme si totiž zcela cíleně uvědomit, že novou situaci je nezbytné přijmout a přizpůsobit se změnám, které nás potkaly. Takový postoj vyžaduje naprosto vědomé rozhodnutí. Každé svalování viny na osud nebo nějakou osobu však rozhodnutí k duševnímu i fyzickému uzdravení jen oddaluje. A nejen to – velmi rychle odstrašíme přátele i příbuzné, kteří by nám rádi pomohli nebo i jinak prospěli. Každý se totiž bude bát, že by mohl být zahrnut do skupiny viníků. A Nejen to – můžeme vzbudit podezření, že si ve své bolesti libujeme, protože nás činí středem pozornosti. S tím souvisí, že nadále jitříme své utrpení a dostáváme se do bludného kruhu sebelítosti, výčitek i sebeobviňování.
Kolikrát žasneme, co si to o nás vlastně lidé myslí, přeci nejsme ani paranoidní ani ufňukaní. Nebo ano?
Někdy nás k sebepoznání dovede až vpravdě existenciální zkouška. Naše chování prozrazují třeba jen bolestínské náznaky, nikdy neodpovíme, že se máme dobře, vždycky jen – ujde to, bývalo lépe, v rámci možností… apod. Nebo přehrajeme rozhovor na minulost, abychom zdůraznili, jak bývalo dobře před tím, než.

Paradoxní zalíbení v osobní krizi paralyzuje náš potenciál a možnosti, které se pro zlepšení situace reálně rýsují. Stáváme se Mistry v deformování vlastní reality.
Pokud se nechopíme toho, co se dnes nabízí, nehneme se z místa. Stále budeme myslet na své dřívější zdroje, které však ztratily svůj význam. Říkat si – ještě nejsem připravený, tyhle změny musejí dozrát, nebo ještě na to není čas, nás jen zakonzervuje v prostoru prohraných příležitostí. Přestaneme vyhlížet důvody, proč už se zase chceme smát, kdy se už můžeme vrátit do plného života se vztahy, aktivitami a užitečným děláním. Opravdu záleží jen na nás osobně.
Můžeme si stokrát říkat – nemůžu za to, co se stalo, viníci jsou kolem mě. Anebo si můžeme do konce života vyčítat, že jsme něco neudělali nebo udělali špatně. Ale, i kdyby to tak bylo, měli bychom odpustit sobě i jiným a jít dál. Za to, co se děje tady a teď jsme odpovědní jen my. Dnes, zítra i za týden jsme jen my zodpovědní za zacházení s vlastním životem. Opusťme úvahy o nespravedlnosti, o prázdnotě svých dnů, přestaňme spekulovat, co má v budoucnu cenu a co ne, opusťme výmluvy na věk a okolnosti, které nám nepřejí.
Za způsob, jak budeme čelit nepřízni osudu, a za to, jak svůj život naplníme, můžeme pro tuhle chvíli jen my sami. A také za to, jestli se necháme událostmi vléct, nebo šlápneme do pedálů a vydáme se na novou cestu.
(pokračování)

PaedDr. Jaroslava Novotná

#
OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Podzimní výlet do Dvora Králové nad Labem

Jsou to právě dva roky, kdy jsme navštívili výrobnu foukaných vánočních ozdob ve Dvoře Králové. Tehdy s námi byla naše členka Milena Petanová, bývalá zaměstnankyně této výrobny. O své práci nám s nadšením vyprávěla. Bohužel již naše řady opustila. Vzpomeňme na milou kamarádku ze Šonova. Čest její památce.
Do Dvora Králové jsme se vrátili znovu. Tentokrát do městského vlastivědného muzea.
Sbírky jsou umístěny v Kohoutově Dvoře, kam se vchází barokním portálem se sochami svatých. Exponáty jsou zde od roku 1975 a v hlavní budově se nacházejí dvě stálé expozice. První s názvem Historie města a druhá Tradice výroby vánočních ozdob. Právě v té nám průvodkyně připravila zajímavou komentovanou prohlídku.
První výrobky byly většinou z perliček a vytvářeli je v horských chalupách perličkáři, což byla jejich jediná obživa. Později se výroba zdokonalovala, až dosáhla velkého světového úspěchu na EXPO 58.
Vzorkovna výrobků je zde od 30. let 20. století do současnosti. Ozdoby jsou ukryty v zásuvkách a rozděleny podle desetiletí tak, jak se měnil vkus zákazníků. Celá expozice navozuje pocit překvapení, který zažíváme při otevírání zásuvek. Do poslední chvíle nevíme, co je před námi ukryto.
Zajímavé bylo i vyprávění o historii zdobení vánočních stromků. Nejprve se objevily v zemích protestantského vyznání, později i u nás. Dříve se stromky zavěšovaly nad stoly a zdobily ořechy a jablky. 
Komentovaná prohlídka byla pokračováním poznávání tematiky z předloňského roku. Děkujeme průvodcům muzea. Věnovali se velmi ochotně slabozrakým i nevidomým návštěvníkům. 
Výlet jsme stejně jako v roce 2022 zakončili na dobrém obědě v restauraci U Hlaváčků.
I když nám počasí nepřálo, výlet se vydařil a navodil pro příští dny vánoční náladu. 
Veselé Vánoce 2024!

Běla Hejzlarová

#
POZVÁNKY: Vydejte se s námi Evropou s knížkou za obojkem!

Na začátek roku 2025 připravil Klub držitelů vodicích psů další virtuální pochod, k němuž se svým způsobem mohou připojit i milovníci literatury, které na cestách vodicí pes nedoprovází.
Pravidla jsou jednoduchá. Účastníky virtuálního pochodu mohou být držitelé vodicích psů v činné službě, páníčci psích vysloužilců, předvychovatelé odrostlejších štěňat i pečovatelé o rodiče našich pomocníků. Ti si od 1. ledna zapisují, kolik kilometrů při cestách do práce, nezbytných pochůzkách a procházkách nachodili, a vždy v neděli večer týdenní výkon nahlásí. A je úplně jedno, jestli je těch kilometrů 5 nebo 50, protože organizátoři je všechny sečtou a podle připravené trasy zjistí, kam celá smečka pomyslně doputovala. Během několika dní se pak na Facebooku, na webové stránce KDVP a na konferencích KDVP a HAF objeví popis etapy.
(Ve výjimečných případech můžeme texty zasílat i na e-mailovou adresu.)
A protože putujeme „s knížkou za obojkem“, všímáme si hlavně míst spjatých s básníky a spisovateli či jejich díly.
Na konci příspěvku vám nějakou zajímavou knížku, související s příslušnou etapou, také doporučíme i s odkazem do některé z našich speciálních knihoven.
A tady je prostor i pro nepejskaře. Do komentářů, případně na níže uvedenou e-mailovou adresu, můžete psát o dalších oblíbených autorech a knihách, které se prošlé oblasti týkají.  O vaše náměty se pak s ostatními rádi podělíme. Vzájemně si tak můžeme povídat o svých literárních láskách a zpestřit si dlouhé zimní večery.
Po skončení našich virtuálních dobrodružství pak bude na ty nejpilnější přispěvatele čekat i malá odměna.
Tak co, přidáte se?
Za všechny, kdo se na přípravě cesty podílejí, vás zve
Stáňa Krajíčková
Kontaktní e-mail pro tuto akci je:
vodici.psi.lovosice@gmail.com

#
Lednové Odpoledne se Zorou

Milí přátelé,
jsme rádi, že se vám naše setkání líbí, a proto i v roce 2025 pro vás chystáme spoustu zajímavých hostů. V lednu se můžete těšit na pana Františka Novotného, jehož hlas určitě někteří z vás dobře znají. Ano, jedná se o českého herce, který se věnuje i načítání knih, a my se s ním potkáme v rámci již tradičního Odpoledne se Zorou.

Kdy? V úterý 14. ledna 2025 od 15 do 16 hodin plus čas na dotazy.
Kde? Klubovna SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1.
 
Počet účastníků je omezený. Proto, pokud máte o setkání zájem, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz.

#
SPORT: Mistrovství ČR 2024 týmů ve dvou variantách dámy

V Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku na Dědině se děje řada akcí, které se týkají nejen této instituce. Také zde pravidelně probíhají turnaje v deskových hrách v režii Společenství duševních sportů, z. s. Tentokrát – již v říjnu – si na své přišli fanoušci brazilské a královské dámy. Turnaj MČR 2024 týmů ve dvou variantách dámy byl vyhlášen jako OPEN, tedy bez nutnosti předchozí kvalifikace. Účastnilo se celkem 6 čtyř až pětičlenných týmů.
Přípravy na turnaj a trénink hráčů probíhaly ve velkém předstihu. Nebylo pochyb, že o akci bude velký zájem, což se nakonec organizátorům potvrdilo. Na místo se sjeli nevidomí, slabozrací i vidící hráči z Plzně a okolí, z České Lípy a samozřejmě nechyběli ani domácí hráči z Dědiny. Nejdůležitějším členem každého družstva byl jeho kapitán či kapitánka, kteří vůči ostatním týmům tajně rozhodovali o obsazení herních desek svými hráči do každého kola. Hrálo se kruhovým turnajovým systémem, takže se potkal každý tým s každým. Týmy rozlosování jednotlivých kol i kompletní sestavu znaly od samotného začátku. Jediný parametr, který však hráči jednotlivých týmů do poslední chvíle neznali, bylo usazení k deskám č. 1, 2 a 3 v rámci každého kola, přičemž deska č. 2 byla vždy určena pro hráče kategorie B1. Kapitáni před každým kolem pořídili soupisku, do které uvedli 3 hráče ze svého týmu s označením desky, na které budou hrát. Jaké bylo před každým kolem v sále překvapení, když rozhodčí prozradil jména hráčů přiřazených k jednotlivým deskám! Samozřejmě si nenechal ujít možnost chvíle napětí, a tak oznamování dvojic zdramatizoval a náležitě okořenil příhodným komentářem. Údiv často střídal smích a veselé poznámky samotných hráčů k tajným „soupiskovým“ strategiím kapitánů družstev. Občas pro samotné hráče infarktové chvíle, ovšem to k takové soutěži patří.
Šťastnou ruku při sestavování týmu měla kapitánka Dědiny Helenka, neboť mixovala sestavy s jasnou představou a znalostí výkonosti protivníků. S 10 velkými body a celkovým skóre 26:4 na deskách dovedla tým v brazilské dámě ke zlaté medaili. Gratulujeme! Stříbro si vybojoval tým Neřízené střely s 8 body a celkovým skóre na deskách 21:9! Též gratulujeme! Na bronzové příčce skončil tým Klub SDS, který měl velké odhodlání a týmového ducha.
S ohledem na skutečnost, že kapitáni si v brazilské dámě osvojili strategické plány, královská varianta proběhla mnohem napínavěji. Dokonce suverénní Dědina hned v prvním podvečerním sobotním kole utrpěla porážku 2:0 od Neřízených střel. Tento kolektivní nezdar ovšem vyburcoval Dědinu k neobvyklému finiši. Všechna zbývající kola v královské dámě tým vyhrál impozantním skóre na deskách 24:0 (celkem 26:4), přičemž získal 8 velkých týmových bodů! Mistrovský titul tedy opět získala Dědina, která se na soutěž velmi zodpovědně připravila a získala tak víkendový „zlatý double“. Pokořitelé mistrovského týmu - Neřízené střely - vybojovali stříbrné medaile, k bronzu dokráčel Klub SDS.
Samozřejmě jsme o víkendu nehráli jen dámu. Mozkové závity účastníků si musely trochu odpočinout, což se podařilo při večerním sobotním kulturním programu. Po dobré večeři nám zahráli a zazpívali v rámci hudebního vystoupení současní i bývalí klienti a lektoři střediska na Dědině, kteří si připravili velmi pěkný program, komentovaný Petrou Dienerovou. Za klávesami se postupně vystřídali: Jožko Budzák, Péťa Dienerová a Petr Brožek, na kytaru své party odehrála Monika Brožková. Spoustu známých písniček si přítomné obecenstvo rádo zazpívalo společně. Večerní tombola i tipovací kvíz uzavřely pěkný sobotní den plný herního napětí a zábavy.
Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem, kteří se nejen na této akci, ale i všech předchozích podíleli, zejména vedení střediska Dědiny, jmenovitě paní ředitelce Bc. Nadě Modráčkové s kolektivem zaměstnanců střediska, dále pak všem hráčům a hráčkám Deskovek včetně jejich doprovodu a asistenci, našim drobným sponzorům a kamarádům, jenž nám dlouhodobě pomáhali s přípravami i zdárným průběhem akcí.
Jedna etapa Deskovek tímto končí, druhá může zase někdy začít. Ovšem to už záleží na vůli samotných hráčů a možnostech jednotlivých středisek i center.
S přáním krásných a pohodových dnů
Jaroslav a Ivana Slaninovi
(kráceno)

#
Mistrovství ČR ve zvukové střelbě

Vrcholem sezóny v simulované zvukové střelbě je tradičně mistrovství republiky. To letošní, v pořadí již 20. MČR ve střelbě z laserových pistolí a 5. ve střelbě z laserové pušky, se jako 9. ročník Memoriálu Miloše Slavíka konalo 9. listopadu v České Lípě. Jeho pořadatelem byla místní odbočka SONS ve spolupráci s pražskou TJ Zora. O personální zajištění (navigátory a zapisovatele) pistolové soutěže se postarala ředitelka MČR Zuzana Duchoňová z řad členů českolipské odbočky, o hladký průběh střelby z pušky se zasloužili členové střeleckého oddílu TJ Zora Praha ve spolupráci s ASK Lovosice. Mistrovství ČR se mohou zúčastnit pouze střelci kategorie B1 až B3, kteří splnili kvalifikační podmínky, účastníci byli tedy dopředu známí. A jak to dopadlo?
Závodu ve střelbě z laserových pistolí na 2x10 ran se zúčastnilo 10 mužů, 8 žen a 5 dvojic. Mistrem České republiky se pro letošní rok stal Pavel David z Tandemu Brno s nástřelem 200,5 bodu, který jako jediný překonal dvousetbodovou hranici. Na druhém místě skončil jeho oddílový kolega Pavel Michelfeit (198,6), na třetím pak Karel Novotný z TJ Zora Praha (195,8).
Mistryní ČR je pro letošní rok Irena Šourková z ASK Lovosice s nástřelem 199,5 bodu, která o pouhé tři desetiny bodu přestřílela druhou Martinu Policarovou (199,2) z TJ Zora Praha, třetí je Zuzana Duchoňová rovněž ze Zory (191,2). Ve smíšených týmových dvojicích se jednoznačnými mistry ČR stali Eva Pechová a Karel Novotný z pražské TJ Zora s nástřelem 386 bodů. Oba svými výkony dominovali celé střelecké sezóně. Nechali za sebou dvě lovosické dvojice - Hanu Petrášovou a Josefa Lendvaye na 2. místě (372) a Kamilu Šamajovou s Petrem Vršovským na místě třetím (370,7).
Závodu ve střelbě z laserové pušky na 2x10 ran po 30 vteřinách na ránu se zúčastnilo 8 mužů (+ 4 kvalifikovaní pouze do závodu dvojic), 10 žen (+ 2 kvalifikované pouze do dvojic) a 9 smíšených týmových dvojic. Mistrem ČR se stal Karel Novotný z TJ Zora Praha se suverénním nástřelem 207,8 bodu, druhý byl opět brněnský Pavel Michelfeit (200,5) a bronzovou medaili si vystřílel zkušený Milan Hradil z SK Handicap Zlín (199,5). Mezi ženami titul mistryně ČR získala Martina Policarová z TJ Zora Praha s nástřelem 199,6 bodu, stříbrná byla její týmová kolegyně Eva Pechová (196,5) a bronzovou pozici obsadila Irena Šourková z ASK Lovosice (190,4). Závod dvojic ozdobili republikovým rekordem a sebe titulem mistrů ČR Eva Pechová a Karel Novotný z pražské Zory za 404,3 bodu. Druzí skončili manželé Helena a Milan Hradilovi z SK Handicap Zlín (388,3) a třetí manželé Zuzana a František Duchoňovi z TJ Zora Praha (374,1). Škoda, že se Karel Macháček z SK Slavia Praha nekvalifikoval do soutěže jednotlivců, jinak by svým výkonem 203,5 bodu dosáhl na stříbrnou medaili. 
Součástí medailového ceremoniálu bylo ještě vyhlášení vítězů celoročního Českomoravského poháru. V pistoli obdrželi pohár: Martina Policarová za 100 bodů, Pavel Michelfeit za 77 bodů a dvojice Eva Pechová a Karel Novotný za 93 bodů. V pušce si pohár odvezli: Irena Šourková za 99 bodů, Milan Hradil za 90 bodů a opět dvojice Pechová a Novotný za 102 body. 
Závěrem už zbývá jen pogratulovat vítězům, povzbudit nováčky a začínající střelce k účasti na kvalifikačních střeleckých závodech a všem střelcům popřát hodně štěstí v nové střelecké sezóně, která začíná už 18. ledna Novoroční trefou v Ostravě.

Martina Policarová

#
Čeští kuželkáři na Mezinárodním turnaji Levoča Cup 2024!

Od pátku 8. do neděle 10. listopadu 2024 se tentokrát ve slovenském Veĺkém Šariši představilo hned 14 českých jmen na Mezinárodním turnaji v kuželkách nevidomých, spolu se  šesti výpravami z Evropy. Byl to turnaj předcházející ME, které se bude konat na této šestidráhové kuželně v květnu 2025.
Čtyři ženy a deset mužů se vydalo na cestu, až na východní Slovensko. Kromě české výpravy se na tomto turnaji představili ještě hráči z domácího Slovenska, Chorvatska, Maďarska, Polska a Srbska. Největší zastoupení měla česká reprezentace v kategorii B3 mužů, kde se představilo hned 6 sportovců. 
Kategorie byly rozděleny podle systému Mistrovství Evropy – ženy zvlášť a muži zvlášť ve všech kategoriích – B1, B2, B3. Vše bez přípočtů.
V kategorii B1 žen turnaj ovládla mistryně Evropy z letošního roku Anna Paulusová s celkovým ziskem 514 bodů. Je to sice o necelých 100 kuželek méně než na ME, ale když přihlédneme k tomu, jak byla tato dráha náročná, je to krásný výsledek. Hned za ní se umístila s velkým odstupem, dosáhla na 381 bodů, její krajanka Eliška Čermáková. Mezi muži v kategorii B1 byl nejlépe umístěným Josef Hudeček, který se ziskem 341 bodů obsadil konečné 4. místo. Celkové pořadí uzavřel Pavel Gut s 221 body, který je v kategorii B1 teprve od května 2024.
V kategorii B2 měly české barvy jedinou zástupkyni v desetičlenné startovní listině. Františka Špačková s celkovým ziskem 495 bodů obsadila 7. místo. 
Mezi muži v této kategorii figurovala dvě česká jména. Petr Mrkvička se ziskem 554 bodů obsadil 7. místo a Jiří Reichel se ziskem 496 bodů obsadil 10. místo. 
V kategorií B3 zvítězila chorvatská reprezentantka a letošní mistryně Evropy Ruža Markešič se ziskem 688 bodů. Zajímavostí je, že tato hráčka je zároveň předsedkyní kuželkářské komise v rámci mezinárodní federace nevidomých IBSA. Jediná česká reprezentantka v této kategorii Žofia Škropeková obsadila 5. místo se ziskem 552 bodů. 
Mezi celkovým počtem 19 mužů v kategorii B3 se představilo nejpočetnější zastoupení české reprezentace, a to 6 hráčů. Nejlépe hodnoceným Čechem byl na 4. místě se ziskem 652 bodů Josef Gruncl. 605 bodů stačilo na umístění v první desítce, tedy na 9. místě, Josefu Paulusovi. Druhou desítku konečného pořadí otevřel 11. místem se ziskem 585 bodů Miroslav Srníček. Na 14. místě se umístil Radek Piner se ziskem 544 bodů a hned za ním na 15. místě Vladimír Nemčanský s 521 body. Konečné pořadí turnaje svým 19. místem uzavřel Ladislav Ferko se ziskem 471 bodů.
Kuželna ve Veĺkom Šariši je velmi náročná, a to především pro ty, kteří nehrají silou, ale kouli posílají slabě.
Naši kuželkáři si vyzkoušeli, že hrát pouze na domácích známých drahách je snadné, ale vyjet ven a změřit síly s ostatními na těžké dráze není tak jednoduché.
Marie Gutová

#
INZERCE

Ahoj, rád by som sa zoznámil s milou dámou vo veku 30–50 rokov. Som priateľský, komunikatívny, rád chodím do prírody, varím, baví ma hudba. Samota je smutná, rád by som stretol ženu do každého počasia a na každý deň. Mám 50 rokov a som slabozraký. Ak máš záujem, zavolaj na tel. č.: 00421 0910 633 911. Roman B., Nitra