ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 22, listopad 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Čím žijí lidé ve středisku Dědina? ZORA RADÍ A INFORMUNJE O čem se moc nemluví – Stav ohrožení IV. RECENZE Rozpačité dvacetiny BUDE VÁS ZAJÍMAT Poznejte také Uherskohradišťsko Sto dvacet doteků (Dokončení) OD NAŠICH ČTENÁŘŮ Návštěva numismatického muzea SPORT Český bronz z MS vzpěračů v Astaně Italské Sanremo vyhrálo evropský pohár ve fotbalu pro nevidomé INZERCE # ÚVODEM V podzimním období si připomínáme hned několik významných dnů spojených se zrakem, resp. s jeho absencí nebo nedostatečností. V říjnu je to Světový den zraku a Mezinárodní den bílé hole a 13. listopadu Mezinárodní den nevidomých. Světový den zraku je věnován pokaždé jinému tématu souvisejícímu se zrakem a péčí o něj a dnem bílé hole zase upozorňujeme na důležitost bezpečného samostatného pohybu. Název Mezinárodní den nevidomých zní velmi obecně, je ale spojený se vzděláním, výchovou a zapojením nevidomých do společnosti. 13. listopad je dnem narození Valentina Haüye, který byl zakladatelem prvního vzdělávacího zařízení pro nevidomé. Je potěšující, že můžeme chodit do školy, vyučit se nebo vystudovat, často pak i pracovat v daném oboru. Vděčnost za možnosti, které máme, nám jistě prospěje, zlepší nám náladu a vyjasní pohled na svět. Neznamená to ale, že by v této oblasti nebylo co zlepšovat. Celkem by mě zajímalo, jestli si za sto, dvě stě let bude svět připomínat nějakou osobnost z našich časů, které se podařilo život nevidomých významně posunout k lepšímu. Krásné podzimní dny všem. Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Listopad je měsícem plískanic, oslav, vzpomínání i očekávání. Do svaté Kateřiny (25. 11.) se naši předkové radovali z konce hospodářského roku. A měli proč. Dostávali totiž roční mzdy a nové pracovní smlouvy. Poté počalo období zklidňování, kdy se při dlouhých večerech scházeli v chalupách, aby drali peří, zpracovávali len a vyprávěli si příběhy. A pak přišel rok 1934 a s ním převratný vynález skotského inženýra Johna Logieho Bairda. Svět poprvé spatřil elektronickou černobílou televizi. O 10 let později představil Baird i televizi barevnou. Dnes si bez ní hodně lidí svůj život nedokáže představit. Snad i proto si připomínáme 21. listopad jako Světový den televize. Za známými i méně známými osobnostmi našeho světa se i dnes vydáme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 19. listopadu roku 1922 se narodil český hudební pedagog a šachista Jaroslav Flieger. O zrak ho připravily zdravotní komplikace po porodu. Už ve čtyřech letech byl přijat do mateřské a později do obecné školy při ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Výborně se učil, miloval hudbu a hrál na klavír, zobcovou flétnu i lesní roh. V roce 1944 vykonal na konzervatoři státní zkoušku ze hry na klavír a získal kvalifikaci učitele hudby. V roce 1946 byl přijat do Lidové školy umění v Děčíně, kde působil prakticky po celý zbytek života. A nutno říci, že velmi úspěšně. Jeho žáci prokazovali výborné výsledky na různých soutěžích i u přijímacích zkoušek na konzervatoř. Flieger pro ně komponoval i zajímavé instruktážní skladbičky. Léta byl rovněž aktivním členem komise učitelů hudby při Svazu invalidů, kde prosazoval přepisy skladeb starších i soudobých skladatelů do Braillova bodového písma. A také hrál, na koncertech učitelů hudby, sólově i jako korepetitor. 28. listopadu roku 1912 se narodila Marie Soukeníková, učitelka v ústavu pro nevidomé a později v základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně. Tady vystudovala i rodinnou školu a učitelský ústav. Do brněnského ústavu nastoupila v roce 1937 jako učitelka domácích nauk a ženských ručních prací. Pro své nevidomé žákyně vytvořila několik speciálních pomůcek, které jim umožnily vyšívat či vyrábět ozdobné předměty z lýka a papíru. Zavedla pro ně též šití v ruce, na stroji a síťování. Možná si někteří ještě pamatují, jak nevidomým z vlastní iniciativy předčítala knihy. Když vystudovala soukromou vysokou školu, začala vyučovat též přírodopis, tělesnou výchovu, připravovala žáky k celostátním sportovním hrám a uplatnila se i při nácviku dětských divadelních představení. Pro výuku přírodopisu zhotovila geologickou mapu Československa a jako spoluautorka se podílela na tvorbě několika speciálních učebnic, pro které připravila reliéfní obrazovou část. Pedagogickou činnost ukončila v roce 1970, ovšem díky svým bohatým zkušenostem byla vedením školy i poté zvána k suplování předmětů i jako vychovatelka. A vydejme se i do zahraničí. 28. listopadu roku 1889 se narodila americká tyflopedka Mary Grace Knapová – Borttová. O zrak přišla už ve dvou letech následkem neštovic. Matka pro ni chtěla speciální vzdělání, a tak se rodina odstěhovala z Pittsburghu do Bostonu. Mary vystudovala Columbijskou univerzitu a získala doktorát z filozofie. Ve škole se seznámila s čínskými studenty, kteří jí vyprávěli o nevidomých lidech v jejich zemi a o potřebě jim pomoci. Poprvé tak do Číny odcestovala už v roce 1917 a brzy poté zde otevřela první školu pro nevidomé dívky. V roce 1944 se však kvůli hrozbě vězení vrátila do USA, kde rok učila v Perkinsově škole. Po válce se vypravila do Číny znovu, bohužel však zjistila, že její škola byla zničena. Vybudovala ji znovu, ale po vypuknutí občanské války ji opět musela opustit. Předtím však adoptovala dvouletou nevidomou dívku, která se po studiu na Perkinsově škole stala její kolegyní a učitelkou nevidomých. Mary pracovala i s dospělými nevidomými a jako korektorka v Národní kongresové knihovně. Několikrát navštívila Hongkong, ale do komunistické Číny se už nedostala. Od roku 1982 žila ve Washbury House, v domově pro penzisty. Zde také oslavila sté narozeniny. Před 35 lety, 17. listopadu 1989, začala tzv. sametová revoluce. A jak se situace vyvíjela v následujících dnech? Mnohatisícové davy lidí se scházely denně. Největší demonstrace proběhla 25. listopadu na Letenské pláni a sešlo se na ní 800 000 lidí. 27. listopadu pak proběhla v celé republice generální stávka, do níž se zapojila většina podniků a institucí. Následujícího dne představitelé komunistické strany oznámili, že jsou ochotni upustit od požadavku na vedoucí úlohu ve státě a premiér Ladislav Adamec slíbil, že do 3. prosince představí novou vládu. Slib splnil, ovšem kabinet s 15 komunisty představy opozice příliš nenaplnil. Občanské fórum vládě pohrozilo další generální stávkou a 7. prosince vláda rezignovala. Nová byla jmenována o tři dny později. V kabinetu Mariána Čalfy usedlo deset komunistů, dva lidovci, dva socialisté a sedm nestraníků. Nyní do boje na jiné frontě! 26. listopadu roku 2007 zemřel český psychiatr a bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála. V roce 1948 založil protialkoholní léčebnu a o tři roky později díky němu vznikla první záchytka. Sloužila k přenocování opilců, kteří ohrožují sebe i okolí. Poskytovala jim ale i první pomoc, pokud by usnuli v mrazu na ulici nebo by jim hrozilo vnitřní krvácení. Záchytka dostala tři měsíce na zkušenou, zda se osvědčí. Za 30 let jich u nás "vyrostlo" 60 dalších, staly se vzorem pro podobná zařízení v celém světě a v letech 1951 až 1981 ošetřily milion klientů. Skálovou specialitou bylo, že se o ně starali pacienti z protialkoholní léčebny, aby měli možnost sami poznat, jak je vidí jejich okolí. Jaroslav Skála zanechal svou stopu i v české muzice. Třeba v písních „Záchytka“ od kapely Wohnout nebo „Černá tlačenka“ od Banjo bandu Ivana Mládka. A v hudebním okénku budeme pokračovat. Před 45 lety, 30. listopadu roku 1979, vydala skupina Pink Floyd album The Wall. Vypráví životní příběh hudebníka jménem Pink. Ten se ovšem nápadně podobá skladateli a baskytaristovi Pink Floyd Rogeru Watersovi. I jemu v jednotlivých skladbách umírá ve válce otec, vychovává ho ochranářská matka, ve škole prožívá ponižování a v dospělosti se rozvádí s nevěrnou ženou. Kvůli tomu všemu vytváří Pink kolem sebe zeď a izoluje se od ostatní společnosti. Během práce na desce se bohužel vyostřily i vztahy mezi členy Pink Floyd. Pak už přišlo jen album The Final Cut – a poté se Roger Waters od kapely distancoval. „The Wall“, kterou téměř celou sám složil, však ovlivnila stovky dalších muzikantů. Antonín Vraný # Přehledně Ve dnech 14. až 16. října se už po pětadvacáté vydali naši členové a dobrovolníci do ulic českých, moravských a slezských měst, aby kolemjdoucím nabídli bílou pastelku a získali finanční prostředky na projekty určené lidem s těžkým postižením zraku. Děkujeme všem, kteří se rozhodli přispět, finančně i organizačně. A poděkování jsou i konkrétní. OO Vsetín hodně pomohli žáci ZŠ Luh ve Vsetíně, v Hovězí a v Brankách i studenti Gymnázia Františka Palackého, Obchodní akademie a VOŠ ve Valašském Meziříčí, Střední průmyslové školy strojnické, Masarykova gymnázia, Střední zdravotnické školy a VOŠ zdravotnické ve Vsetíně. OO Kroměříž zase jejich město, studenti místní VOŠ pedagogické, VŠ a SŠ policejní MV Holešov, MUDr. Dita konečná a její diabetologická ordinace. Dík OO Tábor patří Lions clubu, který do sbírky věnoval pastelky. A Kolínští poděkovali za pomoc studentům i pedagogům zdejší SŠ a VOŠ zdravotnické. S dalšími reportážemi dnes začneme na Moravě, konkrétně pak v Opavě. V posledním světluščím podcastu POTMĚ s podtitulem „Do toho!“ si notovali herec a sportovec Ladislav Hampl s bývalým judistou a atletem Tomášem Klocem. Tomáš zavzpomínal na své hokejové začátky, na ztrátu zraku v dětství i zážitky z francouzské Grand Prix. Láďu pozval na masáže i na společný trénink. Více se dočtete na mujrozhlas.cz. Na výlet se vydali členové OO Kyjov. Jejich prvním cílem byly Borkovany, kde obdivovali škrabaná velikonoční vajíčka a zkusili si techniku jejich výroby. Další zastávkou byl Dům přírody Moravského krasu, kterým je provedl velmi empatický průvodce. Hlavním cílem výletu bylo město Boskovice a komentovaná prohlídka zdejšího zámku a židovského městečka. I zde byla jejich průvodkyně výborně připravena. Návštěvníky provedla Obecním domem, uličkami s opravenými domky, synagogou i mikvou, bývalými malými lázněmi, a přinesla i předměty z místního muzea k haptické prohlídce. Kyjovští ochutnali indickou kuchyni. Přijela k nim totiž šéfredaktorka časopisu Zora Daniela Thampy a její muž Eldho, který z Indie pochází. Původně to měla být jen malá ochutnávka, nakonec to však bylo tříchodové menu pro 20 osob, jehož přípravou strávila dvojice bezmála 4 hodiny. Daniela přitom popisovala, co a jak připravují, a nechala mezi lidmi kolovat cizokrajné koření i neobvyklé nádobí. Prvním chodem byl „avel“, druhým placka „putta“, příloha ke směsi cizrny a zeleniny a třetím „kurma“. Zájem účastníků o besedu byl velký a spokojenost s chuťovým zážitkem vynikající. A co letos objevili členové OO Kyjov při svých toulkách Prahou? Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, letní scénu na Harfě, tržiště v Sapě nebo Strahovský klášter, ve kterém se dostali i do míst veřejnosti běžně nepřístupných. Z Prahy se vydali i do Staré Boleslavi, kde navštívili Palladium země české, boleslavský poklad v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, baziliku svatého Václava, kde byl dle legendy tento světec zavražděn, i zámek v Brandýse nad Labem. Klára Hájková informuje o výstavě slabozraké grafičky Markéty Evjákové, kterou pořádala odbočka Olomouc v rámci festivalu Dny umění nevidomých v galerii Informačního centra Šternberk. Vernisáž k jejímu zahájení proběhla 8. října. Odbočka zde představila svou činnost, festival DUN a Markéta techniku, kterou svá díla tvoří, i kde k nim nachází inspiraci a náměty. Dík patří ZUŠ Šternberk za zpříjemnění vernisáže a Kristýně Obšilové z Informačního centra za výbornou spolupráci. A pojďme do Čech. Běla Hejzlarová z OO Náchod informuje o společném výletu členů OO Trutnov a OO Náchod do Trutnova a Chotěvic. Adriana Teplá z OO Trutnov je nejprve provedla po svém městě a nábřeží řeky Úpy, kde byla v rámci projektu „Sochy ve městě“ vystavena díla „Mazlíčci“ od výtvarníka Michala Trpáka. Obdivovat bylo možné i dílo „Krystaly“ od Dagmar Šubrtové a sochu Václava Havla od Michala Gabriela, která „vystupuje“ z fasády kina Vesmír. Odhalena byla 5. října 2023 u příležitosti jeho narozenin. Po obědě se návštěvníci vydali do obce Chotěvice. Nad ní stojí kostel svatých Petra a Pavla. Původně byl dřevěný, ale v roce 1832 ho zničila bouře. Díky hraběcí rodině Deymových byl obnoven, ale po válce chátral. V roce 2022 ho církev převedla na nadaci „AnděLové“ manželů Karin a Richarda Krajčových, čímž se z něho stalo opět místo k setkávání, meditacím i pořádání koncertů. Zdejší Křížovou cestu pomáhá restaurovat Jaromír Jágr, Leoš Mareš, Lucie Bílá a další osobnosti. Výtvarník Josef Rataj vyzdobil kostel obrazy s církevní i světskou tematikou. Na varhany zahrála a zazpívala členka OO Náchod Věra Máslová. Dík patří Adrianě Teplé, Aleši Podlešákovi a za poutavé vyprávění zdejšímu starostovi Vladimíru Lukešovi. Členové OO Havlíčkův Brod informují o nedávné výstavě kompenzačních pomůcek pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. Odbočka spolu s dalšími subjekty ji pořádá už poněkolikáté. Dík za možnost jejího pořádání patří zdejšímu ČČK a Senior Pointu. Akce probíhá také za podpory z projektu Zdravé město, místní Agendy 21, města Havlíčkův Brod, Kraje Vysočina a dalších. Nejvíce reportáží přichází tentokrát z Trutnova. Členové zdejší odbočky navštívili v říjnu modrotiskový ateliér Bartoš v Umělecké kolonii Bastion v Josefově. I díky dotaci města Dvůr Králové nad Labem. Milan Bartoš a jeho kolega Jaroslav Plucha jsou v současnosti jediní, kteří se věnují výrobě forem na modrotisk. Otec a syn Bartošovi nejprve o modrotisku poutavě vyprávěli a poté je provedli dílnou i celou uměleckou kolonií. Tisk na textil zde bylo možné i vyzkoušet. Návštěvníci se tu potkali i se sochařem Petrem Novákem. I on jim poutavě vyprávěl o své práci a nechal je hmatem prozkoumat své sochy. Trutnovští navštívili také zdejší městskou knihovnu, kde se konala přednáška Mgr. Šárky Vávrové o včelách a jejich léčivých produktech. A co se dozvěděli? Třeba že med a včelí vzduch snižuje krevní tlak. Nebo že nám včelí produkty mohou posloužit nejen při relaxaci, ale i v boji proti bronchitidě či úzkosti. Všechny produkty bylo možné také zakoupit. Členky OO Trutnov využily posledních dnů babího léta a vyrazily na hřebeny Krkonoš. Procvičily si přitom nástup a výstup do a ze speciálního dopravního prostředku, lanovky na Růžovou horu. Nahoře trochu foukal vítr a ve stínu bylo chladno. Ovšem na sluníčku bylo možné se ještě pěkně ohřát. V chalupě „Růžohorky“ se dámy občerstvily a poté se vydaly na cestu. Do Malé Úpy to bylo úctyhodných 8 kilometrů. A co budou dámy dělat, až v Krkonoších nastane zima a napadne sníh? Procvičovat jemnou motoriku, představivost a šikovnost ve svých podzimních dílničkách u kamen. Při té první využili opadaného zbarveného listí javoru a jinanu dvoulaločného, z nějž si vyrobili růžičky a květiny. Už od léta se trutnovští těšili i na návštěvu Zoo ve Dvoře Králové nad Labem. Jejich průvodce Ing. Jan Hotový je seznámil s různými druhy ptačího peří, kůží, lebek, rohů a parohů, přičemž vše bylo možné zkoumat také hapticky. Nebojácní návštěvníci si poté mohli pochovat hada, želvu, ještěra a také nakrmit žirafy. Poděkování patří výše zmíněnému průvodci i vedení zoo. Pro dobrovolníky z místní skupiny Červeného kříže si členové OO Trutnov a Iva Jaklová z organizace Čikos, služby pro sluchově handicapované připravili besedu o komunikaci s lidmi s postižením zraku a sluchu. Ta byla spojena i s výstavou kompenzačních pomůcek. Z těch našich si lidé nejčastěji zkoušeli chůzi s bílou holí, mluvicí měřicí pásmo, indikátor hladiny, PENfriend a optické i elektronické lupy. Zájem byl velký, což bylo patrno z množství dotazů. Dnešní přehled zakončíme v Benešově. Karel Novotný informoval, že členové zdejší odbočky navštívili park u Vlašimského zámku. Prý se také často přou o to, ve kterém ročním období je toto místo nejkrásnější. A protože se neshodnou, jezdí to sem kontrolovat několikrát do roka. Ti, kteří tvrdí, že je park nejkrásnější na podzim, tu nyní nalezli všemi barvami hrající stromy schovávající se v oparu mlhy a vonící tlející listí. Všichni pak dobře poobědvali v zámecké restauraci U blanických rytířů a vše ještě probrali u kávy v rodinné kavárně na náměstí. Zda už mají jasno, však Karel neuvedl. Antonín Vraný # Čím žijí lidé ve středisku Dědina? Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina oslavilo 30. narozeniny. A to velmi zajímavým způsobem. Představilo se totiž v rámci akce „Den otevřených dveří“ současným, bývalým i potenciálním uživatelům, zaměstnancům a dalším zájemcům. Těch se sem přišlo 28. září podívat více než sto. Skvělou vizitku vystavili Dědině třeba návštěvníci z OO SONS Trutnov: „Všichni jsme byli mile překvapeni prostory, službami i atmosférou střediska. Někteří už uvažují i o pobytu zde, aby lépe zvládli samostatný a nezávislý život.“ Dne otevřených dveří jsme se spolu s šéfredaktorkou Danielou Thampy zúčastnili i my a přinášíme nejednu zajímavost, hlavně z místních dílen. Shodou okolností jsme návštěvu začali v tělocvičně. „Do střediska často docházejí klienti, kteří nemají snadný život,“ říká Josef Gruncl, instruktor tělesné výchovy, a pokračuje: „Ale pohyb je přirozený pro každého člověka a dokáže ho dostat nejen do lepší fyzické kondice, ale i nálady. V naší tělocvičně provádíme hlavně základní a protahovací cviky. Na velké žíněnce, kam se vejdou až čtyři klienti. Cvičení zabere svůj čas, neboť každý tělocvičný prvek a pohybový stereotyp, který je s ním spojen, procvičuji s klienty individuálně. Oblíbené je i cvičení na nafukovacích gymnastických míčích, které stabilizuje rovnováhu těla a aktivuje mnoho svalů. Klientům ho doporučuji provádět i samostatně, třeba když poslouchají televizi.“ „Pro současné klienty a zaměstnance pořádalo středisko o den dříve přátelské posezení s pohoštěním a vystoupením skupiny Čičel Band. Zahrál si s nimi i Petr Brožek, náš klient, a bylo to skvělé,“ říká Petra Dienerová, klientka střediska, kterou jsme zastihli krátce před blokem angličtiny. „Malý šestičlenný sbor, který zpívá a sám se doprovází, jsme si vytvořili i v bloku hudební výchovy. Na klavír hraje Vladimír Albrecht nebo Nikita Kornijenkov, na kytaru Filip Stránský.“ A jak zde probíhá výuka angličtiny? „Na počátku bloku zopakujeme probraná slovíčka i mluvnici. Dnes to jsou nepravidelná slovesa ‚být‘ a ‚jít‘ a věty s použitím minulého prostého a předpřítomného času. Na počátku týdne si přeložíme jídelníček. A potom si čteme a překládáme anglickou knížku. V současnosti je to ‚Pýcha a předsudek‘ od Jane Austenové.“ A pojďme do první dílny. „U nás vytváříme hlavně užitkovou keramiku, hrnky, misky nebo mýdlenky, nádoby na tuhé mýdlo,“ říká instruktorka Marie Mastná a pokračuje: „Jde o misku s nožičkami, která má ve dně několik otvorů pro odtok vody. K výrobě používáme formy, sádrové nebo častěji keramické, které si sami vyrábíme. Do nich postupně surové výrobky vykládáme. Nevidomí klienti si uštipují kousky měkké tvarovatelné hlíny, kterou postupně přimačkávají ke dnu a stěnám formy. Přitom hmatem kontrolují, zda má výrobek ve všech místech stejnou tloušťku. Říkám tomu ‚technika šupinkování‘, vrstvy hlíny se totiž ve formě částečně překrývají. Když formu vyloží, vlhkou hlínu v ní ještě houbičkou vyhladí. A když forma nasaje vodu, zaschlý výrobek z ní vyklopí. Poté je třeba ho zaretušovat, tedy vybrousit a houbičkou vyhladit, aby byl hladký a bez hrbolků. A pak se nechá znovu pomalu vyschnout. V této chvíli práce pro nevidomého zpravidla končí. Na další činnosti totiž už vidět musíte. V tomto má výhodu například dílna košíkářská, kde je nevidomý schopen vyrobit celý výrobek samostatně. Keramiku vypalujeme dvoužárovou technologií. Výrobek jde poprvé do pece na přežah. Poté na něj nanášíme glazuru, prášek rozmíchaný ve vodě, který na něm ulpí. Cena glazury? Obyčejná bílá drahá není, ale výrobek s ní neláká tolik ke koupi. A barevná, efektovací, stojí i pětkrát tolik. I ceny keramické hlíny jsou různé. Balík té, která je před vámi, vyjde na 200 Kč. Ale hlína není na výrobku to nejdražší. Dražší je určitě glazura i provoz vypalovací pece. Glazovaný výrobek totiž vypalujeme i podruhé, a to téměř celý den. Práce na hrnčířském kruhu? Ta je poměrně náročná i pro vidícího. Naučíte se jí dlouholetou praxí a soustředěním na to, co děláte. Ale základy zvládli i někteří nevidomí, třeba Petr Baier nebo Vladimír Zrna. Zkouší ji i naše nová zaměstnankyně Kateřina, absolventka Obchodní akademie v Nových Butovicích.“ Zastavili jsme se i v učebně výpočetní techniky. Instruktor Jozef Budzák právě instaluje klientce doplněk NVDA, Translator či překladač. „Pracuje s Google překladačem a my ho nastavíme tak, že výchozí jazyk bude automaticky rozpoznáván a cílový bude čeština. Ovládání je jednoduché. Pokud obdržíte e-mail v angličtině, označíte si ho celý nebo jeho část. Funkci překladače spustíte klávesovou kombinací Insert+Shift+T. Ozve se pípnutí. Následným stiskem znaku ‚T‘ spustíte plynulé čtení přeloženého textu. Překladač tento text také automaticky vloží do schránky, jako kdybyste ho zkopírovali. Lze ho tak vložit na jiné místo ve stávajícím souboru, nebo do jiného souboru. Překladač ale funguje i v MS Wordu a dalších aplikacích. Po stisku znaku ‚O‘ můžete nastavit, z jakého a do jakého jazyka překlad potřebujete. Znak ‚S‘ obrátí jazyky. V našem případě budeme překládat z češtiny do angličtiny. Tento doplněk NVDA je třeba najít v katalogu doplňků a nainstalovat ho. Katalog je však dnes už velmi dobře zpracován a u některých doplňků vám nabídne i jejich aktualizaci.“ „V kartonážní dílně se zaměřujeme na výrobu krabiček, kazet i knihařskou práci,“ říká instruktorka Alena Lipenská. „Pokud má klient nápad nebo něco potřebuje, vytváříme výrobek podle něho. Pokud svou vizi nebo motivaci nemá, zapojujeme ho do dílčích prací. Stříhá papír na pákových nůžkách, míchá škrobové lepidlo apod. Pojďme se podívat třeba na výrobu desek na dokumenty. Z pevného lisovaného papíru, lepenky, nařežeme na velkých pákových nůžkách přířezy, dvě stejně dlouhé a široké desky. Ty spojíme po delší straně plátnem, které jsme si předem nastříhali. Plátno k deskám lepíme škrobovým lepidlem. I to si sami připravujeme, vařením bramborového škrobu. Výsledné výrobky poté můžeme dekorovat ozdobným papírem, krajkou, korálky apod. Všechny tyto práce jsou schopni zvládnout nevidomí samostatně. Dekorační papír, který má větší plochu než lepenková deska, natírají lepidlem vždy na novinách nebo jiné podložce. Učím je, aby roztáhli palec a ukazováček na šířku štětce a papír těmito prsty v jednom rohu přimáčkli k podložce. Lepidlo pak roztírají nejprve mezi prsty a od nich paprskovitě po celém papíře. Škrobové lepidlo má dvě výborné vlastnosti. Nezanechává na papíře fleky a pomalu zasychá. Papírem jím potřeným tak mohou na lepenkovém podkladu bez obav pohybovat tak dlouho, dokud ho nedostanou do správné středové pozice. Poté mu zastřihnou rohy, přehnou jeho okraje přes lepenkovou desku, přilepí je na její spodní stranu a otřou okraje papíru vlhkým hadříkem. Škrobové lepidlo ale neudrží kůži, koženku, některé plasty a další materiály. Ty musíme lepit disperzním lepidlem. Ovšem při práci s ním musí být člověk rychlý a přesný. Slepené materiály už od sebe totiž neoddělí.“ Takové desky zde vyrábí i nevidomý zaměstnanec Petr Bayer. Pracuje s jistotou, i proto, že oboru se vyučil v Klarově ústavu. „Vyrábím i různé zásuvkové kazety, krabičky a další ozdobné předměty. Je to přesná práce, ke které používám hmatové měřítko s přesností na milimetr. Kazety pak zevnitř vykládáme například sametem, saténem a na vnitřní stranu víčka můžeme dát zrcátko. Kazeta pak slouží jako šperkovnice.“ „Jak už řekl Petr, cílem je výrobek zpracovat co nejprecizněji. Aby v něm nebyly viditelné mezery mezi zásuvkami a stěnami kazety a aby zásuvka šla volně vysouvat a zasouvat. Asi bychom svedli vyrobit i hračky, třeba domeček pro panenky. Jako výtvarnice jsem vytvořila leporelo s příběhem perníkové chaloupky, které může sloužit dětem i jako omalovánky,“ doplňuje Petra instruktorka Alena. „V tkalcovské dílně zužitkujeme opravdu hodně materiálu, včetně rozpáraných textilií nebo rozstříhaných povlečení, triček apod.,“ říká instruktorka Kateřina Dočkalová. „Nejjednodušší práce je na kolíkovém stavu, kde vyrábíme podsedáky. Klienti ovšem rádi tkají i na rámečku, který můžete mít i doma. Podélná vlákna, osnovy, jsou tu natažena na hřebíčcích. Nesmí být moc napnuté, naopak musí být volné, abyste jimi vlákno snadno protáhli. Nejsložitější, ale také nejzajímavější je práce na tkalcovském stavu. Je však třeba podotknout, že samostatné tkaní na něm je pro nevidomého velmi složité. Už jen natahovat desítky podélných vláken osnovy. Na zdejším větším stavu je jich 392. Jsou navléknuty na osnovní vál. Jak už jsem řekla, navlékání je velmi pracné, a proto vál k tomuto většímu stavu kupujeme. Ale máme zde ještě jeden menší stav, a na něm navlékám osnovy ručně, s pomocí speciálního háčku. Osnovy přecházejí přes speciální rám, a pokud sešlápnete nožní pedál, část z nich nadzdvihnete. Druhá část zůstane na místě, a mezi oběma částmi vznikne na výšku mezera, takzvaný „prošlup“. Jím protáhnete člunek s příčným vláknem. Jakmile je člunek na druhé straně osnovy, příčné vlákno přirazíte k ostatním, už utkaným. Právě teď je na člunku vlákno z rozpáraných cích. Proužek přes centimetr široký. Tkáme z něho koberečky. Pokud byste na něm ale chtěli mít obrázek, utkáte ho snadněji na rámečku. Lze to samozřejmě i na stavu, Ale musíte hlídat barvu každé osnovy i příčného vlákna. Menší stav ovládnete ruční pákou. I zde se vám mezi osnovami rozevře prošlup, do kterého stačí člunek zleva jen lehce položit a z druhé strany ho protáhnout. Opravdu jen lehce, abyste si nepotrhali osnovy. A pak pákou švihnete a příčné vlákno přirazíte k ostatním. Když vlákno v člunku dojde, navinu na něj z klubka nové. A pro zajímavost, tkát lze až se čtyřmi člunky. Vše, co se na stavu už utkalo, je posouváno na zbožový vál. Náš koberec je už zboží, proto zbožový. Prodávají se i menší stavy, bez nožiček, k umístění na stůl. Takový by stál okolo 10 000 Kč. Ale je třeba vyhradit si na něj dostatek místa.“ V košíkářské dílně právě pracuje 5 lidí, z toho tři zaměstnanci. Začínající klienti tu vyrábějí především ošatky. Jejich dno a horní zakládka jsou z pedigu, stěny ze šén, podélně rozpůleného proutí. Kdo ošatku zvládne, může si zkusit menší košík s ouškem. V oboru košíkářská výroba dnes středisko nově nabízí i rekvalifikační kurz. A zaměstnanci? Ti pletou i velké košíky z vrbového proutí, ale třeba i efektní košíčky, do kterých vplétáme mořskou trávu s pedigem. „Odpočítal jsem si 26 proutků,“ říká Vladimír Kučera a pokračuje: „A tady mám oválné dýnko, tedy malé dno, základ spodku koše. Dýnko má už také proutěný oblouček, který bude sloužit jako ucho koše. Základ ucha dělám už nyní, aby bylo lépe opletené a finální výrobek pevnější. Při jeho nasazování ovšem musím být velmi opatrný, aby při tom nepraskl. A všimněte si, že z dýnka čnějí jakési paprsky, kterým říkáme roubíky. Právě okolo nich budu odpočítané a zašpicované proutky do dýnka zapichovat. U každého roubíku mohou být klidně dva, z každé strany jeden. Musejí být pružné a při nasazování a následném ohýbání se nesmějí zlomit. proto je máčím nějaký čas ve vodě. Poté je vztyčím kolmo vzhůru, čímž se stanou osnovami, které budu proplétat proutím. Postupně tak bude vznikat bok košíku. Posledním pracovištěm, které jsme navštívili, je dílna drátování. Pan Josef tu vytváří vánoční hvězdu: „Na drátek navléknu 5 korálků a stočím ho do kružnice. Když ho provléknu posledním, pátým, provléknu ho ještě podruhé prvním, oddělím ho od kružnice a navléknu na něj tenký korálek ve tvaru dlouhého válce. Za ním drátek ohnu a přidám další stejný korálek. To je cíp hvězdy. Poté drát provléknu druhým korálkem na kružnici. Hned ho ale vyvedu zase ven a nasazuji další cíp. Je to mnohem jemnější práce, než dělat sedadla do automobilů. Ano, i ta jsem svého času dělal ve Škodovce. „Nejvíce používáme černý žíhaný drát,“ říká instruktorka drátování Iveta Wurmová. „Žíhání na něm ale nehledejte, jde o druh drátu. Před použitím ho přetřeme kůží, tedy vyžehlíme. Tím se zahřeje, lépe se ohýbá a nemá tendenci se lámat. Když pracujeme se silnějším drátem, pro ohýbání používáme kleště, ale skvěle se k tomu hodí i bílá hůl. Tento svícen má konstrukci ze silnějších drátů a výplet drátem slabším. Při práci používáme také různé formy, které drátem oplétáme. Toto je forma těla anděla a oplétáme ji tenkým měděným drátem. Po vytvoření těla upleteme andělovi ještě křídla. To už je ale jemná a precizní práce, kterou dělají spíše lidé vidící. Ale třeba i náš nový mladý zaměstnanec Honza.“ „Oplétám měděným drátkem formu ve tvaru zvonu,“ vysvětluje Honza. „Osobně mi ta práce přijde poměrně jednoduchá, takové háčkování. Na hotový zvon pak ještě zavěsím korálky. Jak vidím? Velké předměty jsem schopen spatřit zhruba na půl metru. U těch menších a vzdálenějších je to horší. Ale mé oči nedokážou dlouho pozorovat detail. Takže tady pracuji více než zrakem spíše po hmatu a po paměti.“ Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Stav ohrožení IV. V bitvě s otřesem, traumatem, průšvihem nebo jinou osobní katastrofou jsme došli k jednoznačnému poznání – bez pojmenování a přijetí reálné události se nezbavíme strachu z ní. Je to jediný způsob, kdy po přepočítání a inventuře bojových ztrát a zbývajících sil jsme schopni znovu mobilizovat své odolnější Já. Pak teprve můžeme začít hledat zdroje pro další důstojnou a praktickou existenci. Otočili jsme pomyslnou stránku své historie, a to nám pomohlo postupně se zbavit pocitu nemohoucnosti a paniky. Pomohlo nám i uzavření vzpomínkového diáře, prožili jsme si i období smutku, což nám umožnilo rozloučit se s částí minulosti, která už ztratila cenu. Co ještě brání v novém startu na výpravě do nejbližší budoucnosti? Slunce ráno vychází, v nabídce je nový den, inovativní program s nadějnými vyhlídkami, ale pořád jako kdyby noha stála na brzdě. Pokud jsou někomu tyto pocity cizí, možná ho osloví příběh ženy, která přes nepochybně odborné lékařské zásahy přišla o zrak. „Roky jsem žila jako na horské dráze. Každá operace mě vynesla do výšin, vracívala jsem se na své pracoviště s přesvědčením, že teď už mi ta sítnice bude držet. Po čase jsem zase spadla do prostoru, kde převládaly černé skvrny a bolestivá oslnění. Takhle to šlo pár let. Přidaly se komplikace s rohovkou a pak mi řekli, že tohle je konečná a dali mi adresu, kde mi někdo poradí s bílou holí a nějakými pomůckami. Když jsem se zeptala, jestli mi bílá hůl a nějaké technologie vrátí zrak, odpovědi byly dost nepatřičné. Asi stejně, jako moje otázka. Měla jsem strašný vztek, který pozvolna, ale spolehlivě rostl s každým nevydařeným závěrem lékařských zákroků. Možná kdybych se jim nepodrobovala, kdybych se hned na začátku nějak smířila, že jednou neuvidím, mohla jsem na tom být lépe, mohla jsem být mladší a asi přizpůsobivější. Sedím doma, telefonuju jen na zrychlenou volbu, jsem stoprocentně závislá na pomoci druhé osoby. Peněz mám dost, ale vlastně si nedokážu zařídit žádnou profesionální pomoc, nevidím na obrazovku počítače, bojím se sejít se schodů v našem domě, když si zavolám taxík, řidič pro mě musí přijít až ke vchodu, a já si připadám jako úplný magor s těžkou demencí. Mám vztek, doslova se každou chvíli rozklepu zlostí, proklínám doktory, Pánaboha, rodinu, bývalé kolegy i přátele, kteří mi nedovedou nebo spíš nechtějí pomoci. Závidím každému, kdo vidí, raději bych byla vidící bezdomovec než finančně nezávislá slepá ženská ve středních letech. Přemýšlím o sebevraždě, ale ten vztek mě drží nad vodou, protože sebevražda by mi nepomohla, ale pár lidí by si oddechlo, že jsem je přestala otravovat. A to nechci, jen ať se mnou tuhle podělanou káru táhnou, jestli mají trochu cti v těle!“ Noha na brzdovém pedálu restartu představuje nevyjádřené negativní emoce, které se často po otřesu dostavují jako hněv, vztek, sžíravá závist a těžko potlačovaná agrese. My však žijeme ve společnosti, která očekává pozitivní myšlení, sluníčkové chování a rozumné uvažování. Proto se bojíme vyjadřovat emoce, které by nám zničily osobní kredit, vztahy, pozici v sociální bublině, které by devalvovaly dosud přijatelné vlastnosti a změnily by nás v problematickou osobu. Obavy před takovými změnami zpravidla vedou k potlačení nebo přeznačkování vzteku a následné verbální nebo fyzické agrese. A protože jde o hodně, potlačíme veškeré probublávající tlaky, popřeme se, posbíráme veškerou energii, jen abychom se chovali hezky, abychom neztratili sympatie, abychom nevyvolávali rozpaky nebo strach. Takové sebeovládání však stojí hodně. Bolí to a vede k chronické zatrpklosti. Společnost, ve které žijeme, může poskytnout bezpečí, pokud dodržujeme pravidla a nikoho neohrožujeme. Proto do své zlosti, zatrpklosti, závisti a nenávisti nenecháváme nikoho nahlédnout. K udržení sociální rovnováhy nás svět musí vidět v příznivém světle. Nevidomá žena, která se anonymně svěřila se svým příběhem, určitě nepůsobí sympaticky. Málokdo by si ji přál mít za sousedku nebo spolubydlící na rekondičním pobytu. A přece – to, že napsala o svých pocitech, pro ni má blahodárný účinek. Lidově řečeno – dostala ten hněv ze sebe, upustila páru, zredukovala přetlak. Její dopis se nečte dobře, ale kdyby ho nenapsala, kdyby nehledala pro své sdělení empatickou zpětnou vazbu, k svému restartu by prostě těžko našla odvahu. Vztek a hořkost se dá zapít, zajíst, překrýt drogou nebo psychofarmaky, popřít bezhlavými a marnými zážitky. Dříve nebo později si však uvědomíme, že se pohybujeme na okraji propasti. V tomto bodě můžeme rezignovat nebo vyhledat odbornou pomoc. Méně nákladné a efektivnější však je hledat pro své negativní emoce rovnováhu a pokusit se zpracovat je tak, aby neohrožovaly nás ani naše okolí. K vybalancování napětí, které zlostné emoce podmiňuje, nabízí pomoc abreaktivní psychoterapie. Zaměřuje se na intenzivní vyjádření a odžití negativních projevů. Jde o poměrně náročný druh psychoterapie vyžadující nejen zkušeného terapeuta, ale též užití složitých léčebných nástrojů. Cílem je zbavit klienta zablokování a umožnit mu potřebné emoční prožitky. V terapeutickém prostředí může klient nejen své emoce ventilovat, ale prožít sám sebe jak v afektu, tak i v následné katarzi. Katarze je stav uklidnění, vyčištění a přípravy na další cestu. K abreaktivním nástrojům patří rozhovor s podněcováním projevu negativních emocí, někdy v hypnotickém stavu nebo pod medikamenty. Není výjimkou, že se klientovi doporučuje vybít si vztek pomocí terapeutem sledovaných destruktivních činností – např. fyzickou silou rozbíjet nějaké bezcenné předměty (starý nábytek, sklo, porcelán, trhat textil apod.). Příklad je i totální zničení naříznuté dýně nebo melounu vlastníma rukama. Podle názoru autorky článku jsou však zmíněné metody a nástroje abreaktivní psychoterapie dost nákladné a vyžadují zkušené a odpovědné vedení takto navozené terapeutické situace. Pro domácí účely čtenářů doporučujeme zejména fyzicky náročný pohyb (běh, aerobní cvičení, vzpírání činek, rychlou chůzi venku nebo na domácím trenažeru, náročně nastavené šlapání na rotopedu, plavání, turistiku). Určitě je dobré raději rozbít na kuchyňských dlažkách vázu po babičce nebo naštípat hromadu dříví, než někoho nebo sebe fyzicky ohrozit. Spolehlivě pomáhá i nacvičené brániční dýchání, které často jakoby zázračně nahromaděnou emoci rozpustí. Osobám nevybaveným fyzickou silou nebo obratností doporučujeme mechanické nenáročné práce na zahradě nebo ruční práce. Dobrého výsledku lze dosáhnout radikálním úklidem obydlí, vyházením zbytečných věcí nebo nadbytečných dokumentů a nepotřebného oblečení. Mnohým pomáhá písemné vyjádření třeba formou deníku nebo dopisu imaginárnímu čtenáři. To vše přináší potřebnou katarzi. Dobré nevyžádané rady nepodceňujme, ale ani nepřebírejme bezmyšlenkovitě všechno, co nám někdo doporučí. Nicméně mějme na paměti, že potlačované emoce nejsou nic příjemného, a navíc se mohou projevit i psychosomatickými poruchami. Je dobré mít selský rozum, ale i moudrého rádce. PaedDr. Jaroslava Novotná (pokračování) # RECENZE: Rozpačité dvacetiny Byl jsem jedním z pozvaných vedoucí osobností Vokál klubu Ivanou Törökyovou na slavnostní koncert tohoto uskupení, smíšeného pěveckého sboru, jehož osudy sleduji skoro celých dvacet let. Zpočátku to bylo spíše zdálky, ale přesto jsem byl na několika koncertech, kde bylo možno hovořit o obdivuhodných výkonech, například u příležitosti 10. výročí, kdy hosty byli muzikanti Spirituál Kvintetu a moderoval František Novotný. Někdy předtím vznikla i nahrávka vybraných skladeb Vokál klubu na CD, a já si dodnes tohle CD občas pustím. Poměrně razantní změna ve složení repertoáru po nástupu tehdy nového sbormistra Pavla Menharta mě právě nenadchla. Přesto jsem – a jsem tomu rád – zaznamenal v posledním roce až dvou opětný nárůst kvality tohoto přese všechno výjimečného sboru. Asi proto jsem tím hůř nesl podobu dramaturgie koncertu k jejich dvacetinám. Když jdu na nějaký koncert, vystoupení, kde dotyčný oslavenec před pozvaným publikem vystupuje, asi by to mělo být potvrzením kvality, ukázkou toho, co dokázal za uplynulou dobu, a s čím tedy jubiluje. Ne tak Vokál klub. Za prvních devadesát minut zaznělo všeho všudy pět skladeb v jejich provedení! Neinformovaný náhodný návštěvník si musel myslet, že jde o profilový koncert Ráchel Skleničkové, která si pozvala několik hostů… Protože jsem přišel právě na Vokál klub, po zmíněných devadesáti minutách programu, z něhož celých pět (!) krátkých skladbiček provedl tento sbor, jsem otrávený rezignoval. Snad ani nechci vědět, kdo tuhle dramaturgii vymyslel a schválil. Händel, Bruckner, Yang – proč ne. Duchovní skladby měli členové sboru na repertoáru vždycky. Ale co další – Hallo Django, nebo Každý jednou velkou lásku potká…? A dvě lidovky v umělé úpravě, ačkoli právě lidovky byly kdysi osou jejich spontánních a skvěle interpretovaných koncertů? Že by hlavním záměrem byl ve skutečnosti koncert Ráchel Skleničkové? Aby nedošlo k omylu – její klavírní virtuosita i pěvecké kvality jsou mimo jakoukoli pochybnost, ale proč to tedy nebylo poctivě deklarováno? Například „dvojkoncert Vokál klub a Skleničková“? A snad už jen jako třešnička na dortu – průvodní slovo se zcela míjelo se smyslem uvádění takovýchto akcí. Namísto stručného ohlašování jednotlivých skladeb a jejich interpretů sáhodlouhá souvětí zbytečného, rádoby vtipného vyprávění dějin souboru – to přece mělo být na tištěném programu, který mimochodem nebyl vůbec. A vrchol všeho – těžko uvěřitelný výrok Jiřího Sáluse „náš veskrze známý Tonda (!) Dvořák, zvaný také Antonín Dvořák…“ Že z uvítání hostů vypadla Monika Granja, ředitelka Nadace Olgy Havlové, která výrazně přispěla na činnost Vokál klubu, je spíše logický důsledek „veselého moderování“. A drobný dotaz na závěr: proč se jedna ze zpěvaček, stojící v samém centru tělesa, mohla objevit na pódiu oblečená odlišně od ostatních? Václav Senjuk # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Poznejte také Uherskohradišťsko Tento region patří k těm, jež nabízejí nám, zrakově postiženým, celou řadu zajímavostí a památek s možností jejich vnímání jinými smysly. Navštívili jsme Uherské Hradiště a další místa v jeho okolí se členy olomoucké odbočky SONS a zrakově postiženými turisty několikrát. A tak vám můžeme o tamních pozoruhodnostech alespoň ve stručnosti popovídat a inspirovat vás k budoucí návštěvě. Začneme samotným Uherským Hradištěm, které je přirozeným centrem Slovácka. Když sem dorazíte vlakem, přivítá vás hradišťské nádraží výzdobou s folklorními motivy odrážejícími historii a tradice regionu. Z nádraží není daleko na centrální Masarykovo náměstí. Jeho dominantou je barokní kostel sv. Františka Xaverského, ale také barokní kašna s plastikou delfína vytvořená známým olomouckým sochařem a kameníkem Václavem Renderem (jeho dílem je také sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci). Nás velmi zaujal bronzový model města, který je možno si prohlédnout hmatem. Model znázorňuje historické městské jádro, jak vypadalo v roce 1670. Dalším objektem, jenž upoutal naši pozornost, byla nedaleká kovová socha „Mařaťanky“ – selky v kroji, který nosily ženy z blízkých Mařatic a Jarošova. Na nároží hotelu Slunce, jehož budova je taktéž památkovým objektem, jsme si prohlédli bronzovou sochu mnicha. Záhadou pro nás bylo, proč má „vyleštěnou“ dlaň jedné ruky. Až později se tato záhada vysvětlila. Mnich má pravou ruku poněkud napřaženou, a ta vybízí kolemjdoucí k „rukypodání“. Jiná symbolika v tom prý není. Na Masarykově náměstí se začátkem září každoročně konají Slovácké slavnosti vína. Také jsme se jich zúčastnili a byl to neopakovatelný zážitek. Náměstím procházel průvod nepřeberného počtu lidových muzik a krojovaných souborů z mnohých obcí Uherskohradišťska i celé řady dalších regionů Moravy, ba i Čech. Po ukončení přehlídky se soubory rozešly do parků a veřejných prostranství, kde dál hrály a zpívaly tisícům návštěvníků při ochutnávce burčáku a mnoha druhů vín pocházejících z tohoto na vinice bohatého kraje. A na závěr této části našeho vyprávění vám rozhodně doporučíme návštěvu Slováckého muzea, jež se nachází ve Smetanových sadech. U vstupu si na vyžádání můžete zapůjčit audioprůvodce. Hlavním zaměřením muzea je národopisná expozice s několika okruhy přibližujícími různé oblasti života na Slovácku. V osmi nikách jsou umístěny předměty, které si mohou nevidomí prohlédnout hmatem a jsou opatřeny braillskými popisky. Byl to například mužský klobouk pošitý červenou přízí z Vlčnova, korunka z královské koruny z Kunovic nebo dřevěná ruka symbolizující masopustní právo z Nezdenic. A ještě vás upozorním na skanzen Rochus, který se nachází na kopci nad Mařaticemi, které jsou jednou z částí Uherského Hradiště. Najdete zde několik staveb přenesených sem z nedaleké oblasti uherskohradišťského Dolňácka. Příště vám popovídáme o dalších, do značné míry také pro nás přístupných památkách a zajímavých místech v blízkém či jen málo vzdáleném okolí Uherského Hradiště. Jan Příborský # Sto dvacet Doteků (Dokončení) Před časem Jan Příborský požádal ředitelku LORMu Mgr. Petru Zimermanovou o článek pro Zoru: „Brzy vydáte 120. číslo Doteků. Pokud je jejich periodicita čtvrtletní, tak mi to vychází, že Doteky budou slavit významné výročí. Bylo by tedy moc hezké, kdyby se v Zoře objevil článek, který by se věnoval vašemu časopisu a jeho obsahu…“ Šéfredaktorka Doteků Zdena Jelínková poslala rozsáhlý text, jehož první část jsme uveřejnili v minulém čísle. Nyní předkládáme čtenářům Zory jeho druhou část, tentokrát redakčně krácenou. V plné verzi totiž představuje šéfredaktorka jednotlivé rubriky a jejich ukázky, z nichž některé jsou pro naše čtenáře irelevantní… PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮ Zde bez komentáře, nadpis je více než návodný. Dokonce jsou mezi našimi stálými přispěvateli i tací, kterým již s jejich vlastní tvorbou vyšla nejedna kniha! Tady je výběr hooodně těžký, mám je ráda všechny… Tak co třeba tento, z již zaniklé rubriky Místo mého srdce: Boskovice Místo mého srdce je město, město Boskovice. Často i dnes je vídám ve snu, tak jak si je pamatuji z dětství. Zahrada na Kopanině, strýcovo květinářství s potůčkem v dolní části. Bílkova studna, obora, hrad, zámek, židovský hřbitov, synagoga a celá židovská čtvrť, ta je opravdu unikátní. Na plácku pod židovskou čtvrtí, pod obrovským stromem, se scházela banda dětí. Hrávali jsme divadlo ve stodole u hluchého starého pána, jako by ani nebyla válka. A Růžová ulice, tam jsem chodila do obecné školy. Růžová ulice dnes už není, je zbouraná. Ale já ji stále vidím, i tu školu a paní učitelku, která mě vlídně přijala z uprchlického vlaku a dobrovolně mi vyčesávala vši. Prožila jsem v Boskovicích celou válku, celé mé dětství, a těšila jsem se na návrat domů, domů na mou rodnou Zakarpatskou Ukrajinu. Ale jela jsem do Chrlic, no, ty ve snu nevídám, ale slyším tam hudbu, hudbu, která mě přilákala k mému budoucímu manželovi. A s ním jsem se pak do mých milovaných Boskovic vrátila a prožila tam krásné chvíle spojené se zpěvem a hudbou. A na závěr znělka našeho pěveckého sboru, kterou stále slyším: „Ať hudba zní v srdci každému z nás a jen láska všechny spojuje nás“. Olga Opavská ROZHOVOR Opět není co upřesňovat, snad jen, že rubrika má kompletní název ROZHOVOR/PŘÍBĚH. Většinou probíhá mezi mnou a respondentem, kterým je člověk se vztahem k organizaci LORM. Písemně nebo telefonicky, popřípadě kombinovaně, vyzvídám, co se dá, a na základě získaných odpovědí vyhodnotím, zda podklady zpracuji jako rozhovor, nebo příběh. SOCIÁLNĚPRÁVNÍ NOVINKY Velmi dobře znáte z vašeho periodika, stejně jako vaši redaktoři i my vyhledáváme aktuality z této oblasti, abychom je mohli pravidelně předkládat našim čtenářům, aby byli stále informováni o novinkách a změnách v běžném životě. ZDRAVÍ Zde se soustředíme zejména na problematiku duálního postižení, syndromy, které hluchoslepotu způsobují, novinky v léčbě, příčiny zrakových a sluchových potíží. INFORMACE, OSOBNOSTI ZE SVĚTA HLUCHOSLEPÝCH, ZE SVĚTA nebo VZKAZY MOUDRÝCH – to jsou další z rubrik čvrtletníku Doteky, v zásadě podobné těm v Zoře, případně z přílohy Ema, jako například ta následující… RECEPTY A poslední rubrikou jsou recepty, všichni zajisté znáte, netřeba se rozepisovat. No… teď mě napadá… co kdybyste si chtěli také něco rychlého, levného a skoro zdravého taky uvařit… Dobře, tak aspoň jeden: Rychlá a lehká pomazánka z lilku 1 porce: • 2 lilky, 1 cibule, 2 stroužky česneku, 1 malá sklenice majonézy (250 ml), sůl, pepř, bageta (rajčata, okurka, paprika) Lilek opláchneme a propíchneme vidličkou na více místech a dáme na plech péct na 200 °C asi 45 minut, dokud lilek nezměkne. Necháme vychladnout. Oloupeme slupku a nakrájený lilek dáme do cedníku vykapat. Dáme do mísy a pak nakrájíme cibuli na drobné kostičky a přidáme k lilku, dále přidáme prolisovaný česnek a zamícháme s majonézou, osolíme, opepříme. Podle chuti podáváme s bagetou, chlebem. Pomazánku ještě ozdobíme rajčátky, kyselou okurkou nebo paprikou. Dobrou chuť! Ana Schveiner Přemýšlím, čím se s vámi rozloučit… Mám to, pochvalou, ta vždycky potěší. Pochvalou nejen tak od někoho, rovnou od paní šéfredaktorky Zory: „Nevím, proč zrovna váš časopis neodebírám, občas jsem o něm slyšela, ale důkladněji jsem se nepídila, na příští rok si Doteky určitě objednám. Přeji krásný den a také se těším na spolupráci. S přátelským pozdravem Daniela Thampy“ Zdena Jelínková šéfredaktorka Doteků Kráceno (vs) P. S. Aktuální i starší čísla Doteků si můžete stáhnout v různých formátech na webových stránkách https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/nase-projekty/casopis-doteky/. # OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Muzeum numismatiky v Chebu Klienti chebského TyfloCentra navštívili v úterý 1. října 2024 Muzeum numismatiky v Chebu. Toto muzeum je nejen soukromé, najdete jej v prostorách bývalého Hostince U kata, ale je také jediným muzeem tohoto typu v ČR. Otevřeno bylo teprve 26. června letošního roku a my jsme zde byli první specifickou skupinou, zajímající se o historii numismatiky. Díky vstřícnosti majitele muzea jsme zde absolvovali jak komentovanou, tak i haptickou prohlídku vybraných exponátů. Hned u vstupu byly vystaveny různé druhy matric a raznic pro výrobu grošů, krejcarů či tolarů. Mince se vyráběly ponejvíce ze stříbra, zlata, ale i z mědi. S těmito groši se platilo v celé Evropě. V době švédských válek se v Chebu vyráběly vzácné, tzv. nouzové mince z cínu. Výroba grošů v Českém království se datuje od vlády Václava II. Ražba drobných mincí v podobě krejcarů, grošů či tolarů se za vlády Jana Lucemburského, Karla IV. či Václava III. stále více rozšiřovala a zdokonalovala. Na lícní straně mince byla vždy vyražena hlava panovníka, za kterého byla mince vyražena, na rubové straně mince byla znázorněna nominální hodnota. Ve vitrínách jsme si mohli prohlédnout časovou posloupnost vývoje numismatiky jako takové. Vystaveny zde byly mince různých velikostí a váhy, množství stříbra či dalších příměsí určovaly jejich hodnotu. K vidění tu byly také mince s dírkou uprostřed či přívěsným očkem, a to proto, že se mince nenosily jen v měšcích, ale byly také zavěšovány na krk; tím se tak posuzovala i majetnost jejich nositele. Raritou jsou zde dva vzácné groše, jeden je z doby vlády Ladislava Pohrobka, druhý je z období panování Ladislava Jagellonského. Mincovní systém vznikl až za vlády krále Jiřího z Poděbrad, kdy se razily pražské groše a další drobné mince, stříbra však ubývalo, a tak grošový systém u nás byl ukončen v roce 1547. Od té doby se v Kutné Hoře přešlo k tepání a ražení tolarů. Český král Ferdinand I. udělil rodině Šliků z Chebu výjimku, aby zde mohli razit své tolary, posléze se razily i v Jáchymově a v Plané u Mariánských lázní, neboť se v tomto regionu nacházela hojná ložiska stříbra. Rodině Šliků vděčíme za ražbu prvního Jáchymovského tolaru v roce 1520, ten je zde také vystaven. Průměr této mince činí 47 mm, váha je 29 gramů čistého stříbra a jeho dnešní cena představuje částku 400 000 Kč. Od jáchymovského tolaru se postupně odvíjela ražba dalších evropských tolarů až po dnešní americký dolar. U nás se mince razily nejdříve v Jáchymově, posléze v Kutné Hoře a v Kremnici na Slovensku. Vyobrazen byl na nich nejdříve král Ferdinand I., posléze i Ferdinand II. Pozoruhodným detailem na těchto mincích je i malá květinka. Pokud je celá, pak při ražbě asistoval přímo i sám král, pokud je tam zobrazena jen část květinky, tak byly mince raženy bez osobní přítomnosti krále! Vystaveny jsou zde i dukáty, tolary či půltolary z období panování německého krále Johanna Georga nebo našeho Františka Josefa. Obdivovat tu můžete i unikátní sbírku mincí z doby panování Leopolda I. – k vidění jsou tu i mince o hodnotě jednoho krejcaru, také šesti či patnáctikrejcarové mince. Součástí muzea je i koutek věnovaný chebskému katu Karlu Hussovi, který byl nejen katem, ale i významným lékařem, botanikem, mineralogem, ale i numismatikem. Jeho sbírku historických mincí najdete i na kynžvartském zámku. Poslední část návštěvy tohoto muzea patřila haptice. Prsty našich rukou jsme si zde mohli prohlédnout nejen středověké truhly na skladování grošů, ale i středověký palcát či nůž, bez zajímavosti nebylo ani kutací kladivo, zhotovené ze směsi železné rudy. Osahat jsme si mohli i různé mince, např. měděný třicetikrejcar Františka Josefa II., starořeckou drachmu, stříbrný německý tolar Maxmiliána I. atd. Jako upomínku na tuto návštěvu jsme si mohli vyrazit pamětní groš, této pocty se dostalo vedoucí chebského střediska TC Dagmar Vokálové, která tuto exkurzi pro nás zprostředkovala. Dlužno dodat, že musela vydat pořádnou sílu k tomu, aby se tento groš na raznici patřičně vyrazil! Dnešní náhled do historie jsme zakončili opravdu stylově, a to posezením nad kávou a dortíčkem v příjemném prostředí Retro Café, kavárny na chebském náměstí. Tato kavárna je součástí Retromusea, které je zaměřeno na historii spotřebního průmyslu v druhé polovině 20. století. Emil Miklóš # SPORT: Český bronz z MS vzpěračů v Astaně V kazašské Astaně se od 5. do 12. října uskutečnilo Mistrovství světa v benchpressu a vzpírání zrakově postižených. Českou republiku na světovém šampionátu reprezentovali dva vzpěrači, a to Michal Rokůsek a Martin Fejfar, oba ve váhové kategorii do 110 kilogramů. Doprovody našich reprezentantů pak tvořili Vilém Stifter a Zdeněk Tuháček. Kromě trénování českých svěřenců se oba ještě navlékli do rozhodcovských obleků přímo na závodišti. Jelikož Michal a Martin závodili až v pátek, mohli si nejdřív v klidu projít a prohlédnout krásy kazašské metropole. Samotné soutěže začaly v úterý soutěží žen, kdy si česká reprezentace šla prohlédnout závodiště. V pátek 11. října byl na programu již samotný závod ve váhové kategorii mužů do 110 kilogramů. České reprezentanty dorazil přímo na závod podpořit i sám český velvyslanec v Kazachstánu Ing. Pavol Šepeľák, který ještě před startem závodu českým reprezentantům popřál hodně štěstí. Michal Rokůsek výkonem 135 kilogramů získal bronzovou medaili. Navíc v kategorii Masters, tedy závodníků nad 40 let, byl na 2. místě. Nicméně v této kategorii organizátoři vyhlásili pouze držitele zlaté medaile. Druhý český reprezentant Martin Fejfar výkonem 107,5 kilogramu skončil hned za Michalem, tedy na 4. místě. Martina bohužel od středy trápila viróza a při závodě se úbytek sil trochu projevil. Kategorii do 110 kilogramů v benchpressu ovládl Ukrajinec Anatolij Dermanskyj výkonem 165 kilogramů. Tento závodník ovládl i kategorii Masters. Na 2. místě skončil turecký reprezentant Gokhan Terletme výkonem 147,5 kilogramu. V této kategorii ještě startoval kazašský závodník Serik Omarov, který ale nebyl v konečném pořadí klasifikován. Česká výprava hodnotí misi do Kazachstánu jako velmi úspěšnou a velký příslib pro naše vzpírání, konkrétně tedy disciplínu benchpress, do budoucnosti. Martin Fejfar # Italské Sanremo vyhrálo evropský pohár ve fotbalu pro nevidomé Ve dnech 27. až 29. září 2024 se v Praze-Březiněvsi konal už 11. ročník evropského klubového poháru ve fotbalu pro nevidomé pod názvem Pohár středoevropských měst, který pořádal domácí tým BSC Praha. Tento turnaj je zaměřen na podporu reprezentace ČR ve fotbalu pro nevidomé, protože v domácím týmu hrají převážně hráči s mezinárodní klasifikací B1, která je nutná pro účast na oficiálních soutěžích IBSA. Šlo také o přípravu na Mistrovství Evropy Divize B, které se příští rok uskuteční v polském Krakově. Turnaj má skvělé reference v Evropě a letos se do Prahy sjel největší počet týmů v historii. Nováčky turnaje byly řecký Keravnos Atény, německá Blista Marburg a moldavský Kišiněv. Devítku účastníků pak kromě domácích doplnil německý Ingolstadt, dva polské týmy Wisla Krakow a Slask Wroclaw, rumunský ANR Bucuresti a italské Sanremo Calcio. Základní část se poprvé hrála podle nového systému, který letos zavedla UEFA pro Ligu mistrů a Evropskou ligu. Každý tým hrál v sobotu 4 zápasy podle losu, který určila softwarová aplikace Tournify. Poprvé jsme také využili mobilní aplikaci Tournify, kde mohli všichni vidět aktuální tabulku, střelce, sestavy týmů a podobně. Domácí BSC Praha v zahajovacím zápasu remizoval 0:0 s rumunskou Bukureští, což je v podstatě rumunská reprezentace. Skvěle zachytal Radek Witkovský, který zneškodnil tři vyložené šance, ale v penaltovém rozstřelu se radovali hosté. Ve druhém zápasu domácí BSC remizovalo 0:0 s řeckým Keravnosem Atény, kde hraje nejlepší střelec řecké reprezentace Adriano Bezhani. Řekům se však nedařilo a BSC nakonec vyhrálo na penalty. Třetí zápas domácí prohráli 0:2 proti sestavě italského Sanrema, kde v základu hráli dva Španělé a především největší hvězda Osvaldo Fernandes z Argentiny, který hrál finále na Paralympiádě v Paříži. Díky svým výkonům na turnaji pak suverénně vyhrál cenu pro nejužitečnějšího hráče turnaje. V posledním zápasu muselo BSC Praha podle průběžné tabulky vyhrát v normální hrací době, aby mělo šanci na semifinále. Mělo obrovskou územní převahu, ale nedokázalo dát gól a nakonec pět minut před koncem z ojedinělého brejku dostalo gól od moldavského týmu Kišiněv, což je také v podstatě reprezentační výběr. V neděli museli domácí do kvalifikace proti Ingolstadtu a po remíze 0:0 vyhráli na penalty. V posledním zápasu o 7. místo prohrávali s polskou Vratislaví po nařízené penaltě, ale několik minut před koncem vyrovnal nádherným gólem z přímého kopu Tomáš Mysliveček. Na penalty pak domácí udolali Wroclaw 2:1. Cenu pro nejlepšího hráče BSC Praha získal poprvé brankář Radek Witkovský. Turnaj nakonec ovládlo podruhé v historii této akce italské Sanremo, které ve finále porazilo na penalty německý Marburg, když rozhodl argentinský střelec Fernandes. Bronz si odvezla polská Wisla Krakow, opět zde v podstatě polská reprezentace, která porazila rumunskou Bukurešť. Překvapením turnaje je páté místo moldavského Kišiněva, kde skvěle chytal jejich brankář Bilsagajev a právem získal cenu nejlepšího brankáře turnaje. Cenu fair-play získal in memoriam trenér Ingolstadtu Peter Adrian, který v srpnu zemřel na srdeční příhodu. „Byl jsem rozhodnutý už dlouho, kdo tuhle cenu vyhraje, a vůbec nikdo to nevěděl. Peter udělal strašně moc práce pro Ingolstadt, aby vůbec začali hrát německou Bundessligu a aby ten tým mohl jezdit na mezinárodní turnaje. Bylo to pro mě hodně emotivní i vzhledem k různým dalším okolnostem,“ řekl Zdeněk Barlok, ředitel turnaje. „S výsledkem BSC jsem nakonec spokojený, protože jsme v sobotu v posledním zápasu vsadili vše na jednu kartu, vyhrát nebo nic, a občas se to ve sportu stane, že je všechno jinak. Tenhle turnaj je každý rok úplně jiný a nikdy nevíte, kdo vyhraje a kdo skončí poslední. Letos bylo však jasné, že italské Sanremo, které mělo tým nabitý cizinci, mělo největší šance. Uvažujeme o tom, že příští rok povolíme pouze jednoho cizince v každém zahraničním týmu, aby se opět srovnala kvalita všech týmů. Ani my nehrajeme na turnaji s cizinci. Účast devíti týmů je pro nás velkým překvapením a zároveň poděkováním, protože jsou tady všichni spokojení, ale příští rok budeme muset snížit počet pouze na osm týmů, protože to bylo už organizačně hodně náročné. Medaile a poháry předával místopředseda NSA Roman Brandýs, což je známkou toho, že máme s NSA dobré vztahy,“ řekl Zdeněk Barlok, hlavní pořadatel turnaje a předseda BSC Praha. Konečné pořadí: 1. Sanremo Calcio non Vedenti (Itálie) 2. SF BG Blista Marburg (Německo) 3. Wisla BF Krakow (Polsko) 4. ANR Bucuresti (Rumunsko) 5. FSN Kišiněv (Moldavsko) 6. ASAMEA Keravnos Atény (Řecko) 7. BSC Praha (Česko) 8. Slask Wroclaw (Polsko) 9. FC Ingolstadt 04 (Německo) Martin Fejfar # INZERCE Hledám lektora/ku k výuce na mobilu Blindshel 2 s docházením za klientem domů. Výuka nejen základů, ale i spec. Aplikací: Google, Lockout, Be my eyes, WhatsApp, lokalita Praha, cena dohodou. Volejte na 728 010 075. Koupím měřič tlaku zápěsťový, ne na paži, ozvučený, česky mluvící. Nabídněte na 728 010 075   Koupím mobil Blindshel Classic 1, nejlépe nový, event. zánovní, ale plně funkční. Nabídněte na 728 010 075 Koupím ozvučenou čtečku digitální obrazovky různých zařízení. Cena dohodou, tel.: 728 010 075.