ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 20, říjen 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Slavnostní otevření „Temné komory“ LIDÉ KOLEM NÁS Jsem-li skvěle připravena, může má mysl kouzlit (Ráchel Skleničková) ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Stav ohrožení III. BUDE VÁS ZAJÍMAT Svět nevídaný ZÁZRAČNÉ STUDÁNKY Chladná studna SPORT Kuželkářské abrahamoviny INZERCE # ÚVODEM Už několikrát jsem se v úvodníku zmiňovala o časovém posunu v procesu vydávání Zory. Při dnešních technických možnostech jsme s tištěnými a zvukovými časopisy v doručování informací pozadu. V tuto chvíli v redakci (i v jiných odděleních SONS) vrcholí přípravy na finále soutěže ve čtení a psaní Braillova písma. Vy teď už možná znáte výsledky, my zatím vše teprve chystáme. O průběhu a výsledcích napíšeme až příště. Přípravy na soutěž vyžadují především řešení spousty konkrétních praktických záležitostí. Člověk tak nemá moc času na dlouhé hloubání. Ale krátké zamyšlení je snad přece namístě. Vzpomínám na dobu - dávno tomu, osmdesátá léta a já žákyně základní školy - kdy jsem při příchodu do třídy vždy nejprve zkontrolovala obsah police vpravo ode dveří. To bylo místo pro nově doručené časopisy. Kromě těch českých - Pro naše nejmenší, Na úsvitě a pak Náš svět, se tu objevovalo Naše ráno a Za svetlom, které doputovaly až z Levoče. Tištěným textům konkurovaly jedině nahrávky na kazetách, ale časopisy pro děti vycházely jen na papíru. Koho by tehdy napadlo, že Braillovo písmo bude jednou většina nevidomých používat hlavně jen k označování výrobků a možná k zápisu krátkých poznámek. Upřímně - nejsme v tom sami, čtenářství upadá v celé společnosti. Možná i proto dnes nejsou dvacetisvazkové bodové knihy tak úplně v kurzu. Tím spíš je dobré připomenout si, jak geniální Braillovo písmo je. Původně plnilo účel pohodlného a rychlého čtení, snadnějšího zápisu a později i tisku. Nejdůležitější tedy bylo dostat písmenka na papír a pak je z papíru přečíst. Ovšem dnes je v domácnostech počítač nepochybně častější než dobře zásobená knihovna. Braillský řádek dnes můžeme mít za běžnou pomůcku především díky jednoduchosti šestibodového (resp. osmibodového) systému. A dalším potvrzením jeho univerzálnosti a využitelnosti je možnost psaní Braillovým písmem na displeji mobilního telefonu. Proto jsme letos do soutěže opět zařadili disciplínu „práce s braillským řádkem“ a úplně poprvé také psaní na displeji chytrého telefonu. Některé z nás pokles četby „z papíru“ netěší. Dobrou zprávou ale jistě je, že Braillovo písmo rozhodně není na cestě do historie a drží krok s technickým vývojem. Hodně štěstí všem soutěžícím a našim čtenářům krásné chvíle nad dvacátým číslem Zory, ať už tištěné, zvukové nebo elektronické, přeje za celou redakci Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Někdy ho nazýváme „bílým jedem“, ale na druhou stranu, dokážete si bez něho představit „punčák“ nebo vánoční cukroví? V říjnu sklízíme nejen jablka a dýně, ale i cukrovou řepu. A jak z ní vlastně cukr získáme? Jedna řepa váží přibližně 750 gramů a obsahuje až 130 gramů cukru. Řezacím strojem ji nařežeme na tenké řízky a cukr v nich obsažený rozpustíme horkou vodou. Tak vznikne surová šťáva, kterou následně čistíme a teplem zahušťujeme, až v ní cukr vykrystalizuje. Osobnosti našeho světa navštívíme i dnes v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala. 22. října roku 1873 se v Nivnici v okrese Uherské Hradiště narodil Jan Vinglárek, učitel ladění klavírů v Ústavu pro nevidomé v Brně. Sem byl v roce 1882 přijat jako sirotek. Dařilo se mu i v pracovních činnostech a kromě ladění klavírů se vyučil také kartáčníkem a vyplétačem židlí. V roce 1895 ústav opustil, v Brně ale zůstal a začal se živit laděním. Jeho začátky byly krušné i proto, že se jako nevidomý zpočátku hůře orientoval ve městě. Měl ale i štěstí, to když ho znovu přijal ředitel ústavu, tentokrát do zaměstnání. Později získal místo ladiče i u firmy „Buchta“, která klavíry vyráběla. Zde nabyl potřebné zkušenosti, díky nimž se mohl stát, opět ve svém brněnském ústavu, učitelem ladění. Tady pak působil až do roku 1936 a kromě několika zdatných ladičů si vychoval i svého nástupce Františka Podluckého. 25. Října roku 1843 se v Tachově narodil Simon Heller, ředitel Ústavu pro nevidomé izraelity ve Vídni na Hohe Warte. Učitelskou zkoušku vykonal v Olomouci a ředitelem výše zmíněného ústavu se stal v roce 1873. Toto zařízení mimochodem nikdy netrpělo nouzí, neboť bylo podporováno bohatým židovským obyvatelstvem. Heller se zde zabýval psychologií nevidomého člověka, úlohou zbývajících smyslů, hmatovým poznáváním prostoru i předmětů. Pro psychologii a fyziologii nevidomých dokonce požadoval ustavení odborné komise. Ve výuce zdůrazňoval názornost, význam modelování z hlíny a reliéfního kreslení, čímž otevřel cestu k pracovnímu vyučování. Také podporoval výstavy žákovských prací. Pro své žáky sestavil 3 učebnice, přičemž ta první byla psána ještě Kleinovou hladkou reliéfní latinkou, druhé dvě už Braillovým písmem. Na mezinárodním kongresu učitelů nevidomých dětí v roce 1888 představil práci o modelování a kreslení ve škole ústavu. Byla vydána a odměněna medailí. Pro svou všestrannou činnost je Simon Heller označován mnohými tyflopedy za jednoho ze zakladatelů moderní tyflopedie. A 27. října roku 1950 zemřel Aurelio Nicolodi, italský organizátor péče o nevidomé. O zrak přišel v boji za první světové války. I na základě vlastní zkušenosti byl přesvědčen, že nevidomí jsou schopní zaujmout důstojné místo ve společnosti. A na jeho práci to bylo znát. Po válce se vrátil do rodné Florencie, kde založil rehabilitační středisko pro válečné poškozence a stal se předsedou Spolku válečných slepců. V roce 1920 založil celonárodní organizaci nevidomých Unione italiana ciechi, v roce 1921 vznikla z jeho iniciativy Federace ústavů pro nevidomé Itálie a v roce 1923 spoluprosadil, aby italské ministerstvo školství převzalo do své správy dvanáct internátů pro nevidomé. Tím se tato azylová zařízení stala školami. V roce 1924 založil slepeckou tiskárnu a o 4 roky později i knihovnu a středisko pro výcvik vodicích psů. Ještě je to málo? Tak dobrá, v roce 1934 prosadil uzákonění státních penzí pro civilní nevidomé. A navrch vytvořil podnik, který mezi dvěma světovými válkami zaměstnával tisíce nevidomých a slabozrakých. Skvělé výsledky, co říkáte? A také spousta práce, přesvědčování státní správy i zajišťování potřebných lidských i finančních zdrojů. Zavítejme do světa vědy. 21. října roku 1833 se ve švédském Stockholmu narodil vynálezce a podnikatel Alfred Bernhard Nobel. Za svůj život patentoval okolo 350 vynálezů, mimo jiné syntetickou pryž, kůži či umělé hedvábí. Tím nejdůležitějším byl ale vynález dynamitu, tvarovatelné výbušniny. I díky tomu se stal velmi bohatým. V listopadu roku 1895 podepsal svou závěť, ve které odkázal velkou část majetku pro ocenění lidí, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu. Tak se od roku 1901 udělují ceny v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, literatury a míru. Od roku 1969 k nim přibyla i cena za ekonomii. Všechny ceny jsou udělovány každoročně 10. Prosince, tedy v den výročí Nobelova úmrtí. To český chemik Otto Wichterle začal průhledný a mechanicky stabilní gel odlévat do forem už v 50. letech. První kontaktní čočky se mu ale trhaly a měly nepravidelné okraje. Později svůj postup zdokonalil a ve spolupráci s doktorem Maxmiliánem Dreifusem byly první čočky aplikovány pacientům. Poskytly výbornou korekci zraku s minimálními vedlejšími účinky. Ministerstvo zdravotnictví i tak výzkum zrušilo, prý málo muziky za hodně peněz. Čočky s minimálními náklady se Ottovi podařilo vyrobit v roce 1961. Doma s použitím dětské stavebnice Merkur s dynamem z jízdního kola a později s motorkem z gramofonu. Otto Wichterle se narodil 27. Října roku 1913 v Prostějově a letos by oslavil 111. narozeniny. Rudolf Jedlička se narodil do lékařské rodiny. V roce 1914 založil v pražském Podolí sanatorium, které se v roce 1921 stalo chirurgickou univerzitní klinikou. On sám byl jejím prvním přednostou. Už v roce 1897, necelé dva roky po objevení Roentgenových paprsků, prosadil první operaci provedenou na základě vyšetření rentgenem. V roce 1912 koupil dům na Vyšehradě v ulici V Pevnosti 13/4 a v dubnu příštího roku zde založil ústav pro děti s tělesným postižením. Byl nazván jeho jménem. Práci v něm si pak užil ještě 13 let. 24 října sepsal poslední vůli, nechal si zahrát Humoresku Antonína Dvořáka, připil si s přáteli a zakouřil. Zemřel 26. října 1926, v 57 letech. A muzika na závěr. Otec chtěl, aby se věnoval občanskému povolání. Syn tedy navštěvoval polytechniku i gymnázium. Z obou byl ale vyloučen, pro přílišný zájem o hudbu. Na housle se učil potají od prvního houslisty otcova orchestru. Podporu získal i u matky, což vedlo k hádkám a mohlo být později i důvodem, proč otec rodinu opustil. Napsal okolo 550 skladeb. Valčík dovedl k dokonalosti, taneční hudbu k umění. Skvělé jsou i jeho pochody. Johann Baptist Strauss, též Johann Strauss mladší, se narodil 25. října 1825. Tak si dejte jeho valčík "Na krásném modrém Dunaji", pochod "Patriotenmarsch" nebo operety "Cikánský baron" či "Netopýr". Antonín Vraný # Přehledně Dnešní rubriku zahájíme kulatinami. Nevidomí umělci jsou dnes samozřejmou součástí veřejného kulturního života. Prezentují se v mnoha oborech umění, a to v rámci jedinečného multižánrového festivalu „Dny umění nevidomých“ (DUN), jehož pořadatelem je SONS ČR. U jeho zrodu stál její pozdější prezident Václav Polášek, který v roce 1994 zahájil kulturní aktivity těchto umělců na Zlínsku a Valašsku. Ty se brzy rozšířily po celé Moravě a letos, kdy festival slaví své třicáté narozeniny, nabízí akce i v Čechách. Dagmar Filgasová, jeho dnešní koordinátorka, upozorňuje, že Festival znamená nejen představení „našeho“ umění, ale i velké obohacení společnosti jako takové. V rámci festivalu se konají i doprovodné akce pro veřejnost, kde si lidé mohou vyzkoušet kompenzační pomůcky, naučit se s námi komunikovat, umět nám pomoci a vnímat náš svět jako součást běžného života. I s následujícími událostmi dnes začneme na Moravě. Odbočka Vsetín informuje, že hejtman Zlínského kraje Radim Holiš ocenil 5. 9. na pódiu Baťova institutu sedm osobností, které působí v oblasti zdravotnictví, politiky, kultury, sportu a sociálních služeb. A co je pro nás obzvláště potěšující? Mezi oceněnými byl i prakticky nevidomý Petr Bazala z Valašského Meziříčí, „mistrovský pedagog a inspirativní umělec, který představuje vzor optimismu, radosti ze života a síly“. Ocenění získal za celoživotní přínos v oblasti aktivní regionální kultury. Petr následně poskytl rozhovor pro Český rozhlas Olomouc. Poslechnout si ho můžete na mujrozhlas.cz/větrník. Členové OO Vsetín se vydali i na turistickou vycházku do Arboreta Semetín. Během cesty poznávali přírodu, byliny, keře, stromy, a seznámili se i s budoucími odbočkovými aktivitami. V arboretu si nejprve vyslechli informace a zajímavosti, poté se prošli novou haptickou stezkou „Bosé nohy“ a následně i celým areálem. Téměř vše bylo možné zkoumat hmatem. Vycházku zakončili společným obědem a zhodnocením celé akce. 20. 9. navštívili členové kroměřížské odbočky další ročník „Neslýchaně zábavného večera“. Ve zdejším Domě kultury vystoupili Tomáš Klus, Bára Basiková, Kamil Střihavka, Jaroslav Břeský, Karel Gott revival Morava, bubeník Hanz Sedlář a KST SWING DANCE POWER. Večerem provázel moderátor Aleš Cibulka. Poděkování patří pořadatelům akce, Poradenskému centru pro sluchově postižené Kroměříž. Členové OO Kyjov pořádali v rámci 23. Ročníku setkání zrakově postižených výlet do Bukovan. Zde navštívili kapli sv. Jana Pavla II, mlýn a Cestu českých panovníků. Jejich průvodcem byl investor všech tří staveb, podnikatel a mecenáš Josef Kouřil z Kyjova, rodák z Bukovan. Překvapením pak byla návštěva jeho nového díla, farmy v Ostrovánkách, která se pro veřejnost otevře až v roce příštím. Po výletě následoval oběd a posezení s  přáteli od nás i ze Slovenska. Kyjovští děkují všem, kteří toto setkání navštívili. Kyjovští vyrazili i do Veselí nad Moravou, na exkurzi malé vodní elektrárny. Jde o technickou památku s původním zařízením z počátku 20. století. Vznikla přestavbou mlýnů, kterou provedl hrabě Bedřich Chorinský, majitel veselského zámku. Tvoří ji dvě budovy s vodními turbínami typu Francis. První byla vyrobena už v roce 1914 a její převodové kolo má 720 dřevěných zubů. Druhá pochází z roku 1927. Obě jsou v původním stavu a plně funkční. Za vtažení do historie i zasvěcení do technických parametrů děkují kyjovští i svému průvodci panu Fišerovi. „Program na míru“ připravilo pro členy OO Kyjov zdejší Vlastivědné muzeum. Šlo o vzpomínkovou výstavu o Vlastislavu Urubkovi „Vlastik aneb vzpomínka na nevšedního člověka“. Slovem i hudbou ji provázel jeho kamarád Petr Moudrý. Zmínil jeho lásku ke kytarám, jichž více než 20 vyrobil či přepracoval, vzhledově i zvukově. Některé z nich představil, na jiné zahrál a další si návštěvníci mohli vyzkoušet. A protože Vlastík i maloval, popsal Petr i mnohé jeho obrazy. Kyjovští dále informovali, že 11. 6. se v atriu jejich radnice konal 6. ročník vyhlášení „Dobrovolníka roku 2023 z Kyjovska“. Ocenění starosty převzali také Eva Brablcová a Jakub Dvořáček, studenti Klvaňova gymnázia a střední zdravotnické školy Kyjov, za pravidelnou pomoc uživatelům sociálních služeb zdejší odbočky. Oba už více než dva roky působí jako asistenti nevidomých ve výtvarné dílně a pomáhají i při dalších aktivitách. Touto cestou jim kyjovští děkují za příjemné chvíle, které s nimi strávili. Tereza Hyblová informovala o zájezdu členů OO Olomouc do polského města Krakov. Hned cestou z vlakového nádraží do centra obdivovali Narodowy bank Polski a Barbakan, bránu městského opevnění. Hlídá ho voják v drátěné košili s helmicí a mečem. Centrum města tvoří Rynek Glówny s budovou s  arkádami a bývalou tržnicí Sukiennice, kde je dnes restaurace a výstavní sály s  díly polských umělců. Dominantou je i Mariánský kostel, z jehož věže troubí každou hodinu hejnalista do čtyř světových stran. Hejnal je melodie, kterou trubač v minulosti upozorňoval, že městu hrozí nebezpečí. Jednou mu podle pověsti šíp proklál hrdlo a troubení náhle utichlo. Proto je i dnes hejnal uprostřed tónu přerušen. Odpoledne byla na programu návštěva hradu Wawel a Katedrály sv. Stanislava a sv. Václava. Ta bývala místem korunovace polských králů a dnes slouží k jejich poslednímu odpočinku. Návštěvníci vystoupali na její věž se zvonem Zikmund. Další zastávka byla u Smoka, draka, který prý děsil obyvatele města. Lstí ho nakonec přemohli synové vládce Kraka, podle něhož se město jmenuje. Druhý den navštívili židovskou čtvrť Kazimierz a její nejznámější Starou synagogu s muzeem. Při procházce objevili rovněž medobraní. A pak ještě na oběd a hurá domů. Dík za organizaci akce patří Zuzce Kundelové i průvodci a překladateli Radimovi. A za poslední dnešní reportáží se vydáme i do Čech. 7. 9. pořádal Svaz tělesně postižených Ústí nad Orlicí na resortu Obora v Lanškrouně sportovní hry. Účastnily se jich i dva týmy a děti z OO Česká Třebová. Nejprve se konaly soutěže tříčlenných družstev ve vrhu koulí, hodu granátem a šipkami. Poté soutěžil každý sám za sebe, a to v disciplínách odhad vzdálenosti, házení kroužkem, ruské kuželky, lovení rybiček, hod na cíl apod. A že se našim dařilo, o tom svědčí dvě zlaté, jedna stříbrná a jedna bronzová medaile. V České Třebové plánují zúčastnit se této akce i v příštím roce. Pokud máte zájem, neváhejte a přihlaste se také. Antonín Vraný # Slavnostní otevření „Temné komory“ V úterý 24. září se v klubovně v Domě služeb SONS v Krakovské ulici v Praze konalo slavnostní otevření unikátní audiovizuální místnosti zvané Temná komora. Při té příležitosti proběhla i tisková konference s praktickou ukázkou toho, co všechno Temná komora nabízí a umožňuje. Místnost najdete přímo v klubovně hned za šatnou. Nápad na její vznik pochází od Josefa Cerhy, zakladatele Tyfloservisu, ale realizaci i život jejího autora přeťala doba covidová. Nynější podoba Temné komory vznikala v posledních dvou letech za finanční pomoci Nadačního fondu Mathilda. Mimochodem, Mathilda podporuje samé zajímavé projekty, mezi ty hlavní patří výcvik vodicích psů, digitální knihovna nebo podpora nevidomých hudebníků a sochařů. Mathilda propojuje lidi, kteří pomoc potřebují, s těmi, kteří pomáhat mohou a chtějí (tzn. mají na to prostředky) a s těmi, kteří vědí, jak pomoci, tedy odborníky. Na tiskové konferenci nejprve promluvil prezident SONS Luboš Zajíc – přivítal přítomné zástupce médií a stručně jim představil činnost SONS. Pak si vzala slovo ředitelka obecně prospěšné společnosti Tyfloservis Eva Machová a popsala novinářům služby, které Tyfloservis prostřednictvím svých 13 krajských poboček poskytuje zdarma nevidomým a slabozrakým klientům po celé republice, jako je nácvik prostorové orientace a samostatné chůze s bílou holí, nácvik sebeobslužných dovedností i schopnosti postarat se nejen o sebe, ale i o svou domácnost a děti, či výuka čtení a psaní Braillova písma a psaní na počítačové klávesnici. Nakonec promluvila metodička Tyfloservisu a vedoucí jeho ústeckého střediska Nikol Macháčková Aková o vzniku Temné komory, co v ní lze nalézt a komu bude sloužit a vyzvala přítomné k návštěvě této multisenzorické místnosti. Ještě musím dodat, že tiskové konferenci předcházel už ráno přímý desetiminutový vstup do vysílání Studia 6 České televize a své reportáže zde pořídila i Praha TV a televize Nova. Temná komora nabízí množství aktivit, díky kterým si nevidomí mohou procvičit zbývající smysly, zejména sluch a hmat. Je to vlastně tréninková komora, která nabízí řadu výukových prvků a programů (hmatových, světelných, zvukových), v rámci kterých si zrakově postižení mohou nacvičit specifické dovednosti vedoucí k větší samostatnosti. Prvotní nápad byl vytvořit bezpečné místo, kde si člověk ztrácející zrak může zažít a vyzkoušet dovednosti, které pak uplatňuje v praktickém životě. Jsou tu hmatové desky s předměty, se kterými se člověk běžně v životě potkává (zapínání knoflíků, zavazování tkaniček, šroubování žárovky, zamykání dveří). Jsou tu i hmatové hry – piškvorky, šachy, člověče, nezlob se. Dále komora nabízí sluchové prvky – v bezpečném prostředí temné komory si člověk může naposlouchat reálné zvuky rušné křižovatky, restaurace nebo obchodu. Učí se tu například určovat směr, odkud zvuk přichází, aby pak uměl na ulici určit, z které strany se blíží auto. V neposlední řadě komora umožňuje i práci se světlem – těžce slabozrací se na světelném panelu učí rozeznávat barvy, tvary, kontrasty, mohou si vyzkoušet, jaký vliv má různá forma, barva a intenzita osvětlení na jejich zrakové vnímání, nebo se tu učí používat světlo a osvětlení pracovní plochy tak, aby jim to usnadnilo běžné domácí činnosti třeba v kuchyni. Temnou komoru může využít kdokoliv ze zrakově postižených, kdo tento druh služby potřebuje. Stačí, aby se obrátil na SONS nebo přímo na Tyfloservis a jeho pracovníci – odborní instruktoři už vytipují program člověku přímo na míru. V komoře lze pracovat individuálně i ve skupinách. Mohou sem zavítat i lidé bez zrakového postižení, třeba rodinní příslušníci nevidomého, aby si vyzkoušeli, co všechno Temná komora nabízí a mohli se lépe vcítit do života člověka s těžkou zrakovou vadou. Martina Policarová # LIDÉ KOLEM NÁS: Jsem-li skvěle připravena, může má mysl kouzlit „Hudební nadání jsem zřejmě i zdědila. Můj dědeček Karel Sklenička byl totiž hudebním skladatelem. Složil hudbu k filmům „Sňatky z rozumu“, „Zlá krev“, „Kočár nejsvětější svátosti“ nebo „Příběh dušičkový“. Později komponoval hlavně hudbu duchovní, což se ovšem nelíbilo komunistům. A když mu to nedokázali zakázat, dělali, že jako skladatel neexistuje.“ Ano, dnešní rozhovor bude především o hudbě. Požádali jsme o něj Ráchel Skleničkovou (1992), která v ní, a nejen v našem světě, patří určitě k těm nejlepším. Jsem nevidomá odmalička. Trpím hypoplazií zrakového nervu, tedy jeho nedovyvinutím ještě v době nitroděložního vývoje. Vyvinul se asi jen z dvaceti procent, přesto nemám ani světlocit. Jedinou výhodou téhle vady je, že mé oči vypadají normálně. A nevýhodou, že si někteří lidé myslí, že normálně vidím. S hudbou jsem se kamarádila vždy, ale Zjištění, že je mým posláním, přišlo ve 12 letech, na gymnáziu. Od té doby se hudby držím jako práce i koníčku. První hudební úspěch? Druhé místo v soutěži na Konzervatoři Pardubice. A ten největší? v roce 2015 jsem na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, pod taktovkou Jakuba Kleckera a záštitou Nadačního fondu Mathylda odehrála s Pražskou komorní filharmonií Beethovenův třetí klavírní koncert. Bylo to v rámci nesoutěžního programu. A hned za ním je vystoupení na festivalu Prague Proms v roce 2013, který pořádá Český národní symfonický orchestr. Na prvním stupni jsem brala hodiny klavíru, ale ne zpěvu. V páté třídě jsem složila přijímačky na žižkovské osmileté gymnázium Jana Nerudy. Dnes má mnohem méně přitažlivý název, totiž Hudební gymnázium hlavního města Prahy. Tady jsem byla integrována ve třídě s vidícími spolužáky a využívala služeb asistenta pedagoga. Klasický zpěv byl zde už mým hlavním oborem. Jeho učitelka na mě byla laskavá, ale bohužel neznala braillský notopis, a tak jsme spolu zpívaly jen jednodušší skladby podle náslechu. A to mě dopředu příliš neposouvalo. Intenzivněji jsem studovala hru na klavír. K ní jsem si noty sháněla nebo si je přepisovala. Učitelka zpěvu ale Měla i skvělý nápad, totiž abych šla studovat Konzervatoř Jana Deyla, kde budu mezi svými. Přesto jsem si nebyla jistá a v 1. ročníku si raději dala jako hlavní specializaci klavír, a zpěv až jako druhou. Zlom přišel v 5. ročníku, kdy jsem objevila metodu „Complete vokal Technique“ (CVT). V Dánsku ji objevila Cathrine Sadolin, v Čechách ji propaguje sbormistryně Dita Kosmáková. Poradila mi, jak jí správně využívat, a od té doby mám ke klasickému zpěvu opravdu vřelý vztah. Vlastně jsem ho milovala vždy, a tak jsem tehdy i zalitovala, že jsem tu metodu nepoznala už dříve. Po konzervatoři jsem studovala na Akademii múzických umění hru na klavír a klavírní pedagogiku. Dnes se tak s klavírem i zpěvem vydávám jak do hudby klasické, tak i populární, folkové či jazzové. A hudbu i sama tvořím, hlavně písně pro potěchu a zábavu. Jakým způsobem? Jakmile mě napadne námět či melodie, vyletím jak střela ke klavíru a zapnu diktafon. Pozorovat mě přitom může být i legrace. Zajímavé hudební myšlenky mě ale napadají i tehdy, když plavu nebo se procházím. Pak si je musím zapamatovat. Nahrávku si poté převedu do kláves a ihned ji cizeluji, tedy precizuji a dotvářím do nejmenších detailů, hudebních i zvukařských. Znovu a znovu ji poslouchám, aby mi v hlavě „dozrála“ k dokonalosti. A když si představím, že skladbu hraji před publikem a cítím se přitom skvěle, je to signál, že mám hotovou první verzi. Tu mohu pověsit na internet. Pak ji obvykle ještě přepíši do not, aby ji mohl zahrát i kdokoliv další. Svá alba též vydávám, elektronicky Na platformě Band Camp. V roce 2020 vzniklo album „Robolax“ (roboti, jak relaxují). Experimentovala jsem tu s vysoce technicky až roboticky znějícími zvuky, které ale přinášejí relaxaci. Třeba drnčení elektrického proudu v nízké dynamice až v jakési ozvěně. Zní to však velmi zajímavě, skoro jako hudba sfér. V jiné skladbě se snažím navodit atmosféru zesilujícího větru. A v další jsem použila zvuky poškozeného paměťového čipu z mých dětských kláves. Pro mě doslova nádherný zvuk, který jsem v nich objevila dost nestandardní cestou. Tyto zvuky nemají konkrétní výšku tónu, přesto se k nim snažím chovat jako k notám. Takto avantgardní přístup mají i někteří skladatelé elektronické hudby jako Philip Glass, Steve Reich nebo Pierre Schaeffer, autor skladby „Pro vrzající dveře a vzdychající hlas“. Prostě něco zaslechli a poté s tím experimentovali. Pokud si album chcete poslechnout, napište jeho název do editačního pole v uvozovkách. Jinak vyhledávač nalezne Roblox, což je hra. V roce 2015 jsem na BandCampu i na CD vydala album „Věčné dítě“ s dětskými a legračními písněmi. A dnes na BandCampu najdete i mé třetí album „O‘ Sun Zoo“. Proč tento název? Neboť jsem ho vytvořila i s pomocí umělé inteligence SUNO. Ta umí podle zadání vytvořit text i hudbu. Já mu ale do toho dost zasahovala. Stříhala jsem jím vytvořený zvuk, přidávala nové zvuky i efekty, měnila verše v textech i „hudební flow“, tedy odkud a kam píseň plyne, kde zařadit sloku, kde refrén atd. Myslím, že takto upravené a mnou zazpívané znějí ty písně lidštěji i autentičtěji. Ale SUNEM vygenerované písně vyvěsím jako bonusy, aby lidé mohli porovnat. Album vzniklo vloni na Vánoce a jsou v něm anglické písně o zvířatech. To jsem v sobě pečovala o své vnitřní dítě“. V těch zvířatech jsem měla v jistých životních obdobích zálibu, milovala pohádky o nich, líbily se mi zvuky, které vydávají apod. Na chobotnice mě nalákali the Beatles s písní „An Octopuss garden“. Představila jsem si, jak by chobotnice reagovala, kdyby byl Ringo Starr s přáteli skutečně v její podmořské zahradě. V jiné písni najde šimpanz v džungli notebook, naučí se ho ovládat, programovat, a stane se jedním z nejlepších vývojářů na Zemi. Jediná vážná píseň je tu o delfínech. „Lidé, přestaňte házet do moře odpadky a pojďte se raději kamarádit s námi a přírodou!“ Ve čtvrtém albu, které právě vzniká, budu skladbám známých hudebních skladatelů dávat nový kabátek. Schubertovu „Ave Maria“ třeba country. Hlavním nástrojem budou klávesy, v pozadí bude znít banjo a počítám i se  sólem na foukací harmoniku. Beethovenově „Pro Elišku“ propůjčím zase formu jazzovou. Tak to je už spíše dospělejší album. Ale samozřejmě i bláznění s hudbou, a „co se stane, když“… Na tomto i dalších albech bych ráda spolupracovala i s produkčním. Potřebovala bych totiž, abychom si společně stanovili termín jeho dokončení. Dnes je jen na mě, kdy album vydám. Jednou však koncertuji, podruhé mám důležité setkání, a také učím Na Konzervatoři Jana Deyla dvakrát týdně obligátní klavír, kompletuji výukové plány a sestavuji rozvrhy hodin. V mém životě se zkrátka stále něco zajímavého děje. Spolupracuji i se skladatelem, kamarádem a spolužákem Jakubem Novákem. Stvořili jsme tři songy, z toho dva duety. Prvním je „Poslední rozcestí“, s nímž jsem v roce 2023 získala druhé místo v soutěži SONS „Nevídaná píseň“. Zvítězila píseň „Cíl je v nás“ od Radka Žaluda. Druhý song „Pohár lásky“ zpívám sama a třetí „Barvy“ je opět duet. Zpívám ho s Patrikem Stoupou, který si k němu složil text. K předešlým dvěma písním složila text Jana Leichtová, Jakubova matka. Všechny tři najdete na mém YouTube kanále. V hlavě se mi rodí další nápad na duet, dialog nevidomého s vidícím a jak vnímají různé věci: „Jakou barvu má svítání, či vřes, co roste pod strání. Jak vypadá obzor, a jak dým, jak ti voní tenhle strom.“ Na tuhle píseň by se mi líbil vidomý zpěvák. Třeba Tomáš Klus. Už jsem ho i kontaktovala, ale on je stále něčím zaneprázdněn. A kolik lidí si mé skladby už poslechlo? Na YouTube okolo 38 tisíc, na BandCampu zatím o něco méně. Do budoucna ale chci svá alba vydávat i na přívěscích s QR kódy nebo CD. Koncertuji ráda a hodně, i čtyřicetkrát do roka. V září jsem vystoupila dvakrát ve Finsku a 5. Října společně s Vokál klubem SONS a Břevnovským chrámovým sborem v kostele evangelického Salvátora u příležitosti 20. narozenin Vokál klubu. Dostala jsem i nabídku od Jiřího Konopáska, ředitele festivalu Pražské jaro, abych odehrála 31. října abonentní koncert v pražském kostele sv. Vavřince. Tak se na něj už od srpna připravuji. V sobotu 23. Listopadu pak doprovázím paní Ivanu Törökovou na festivalu TyfloArt. Proč tam nezazpívám i sama? Musel by mě někdo doprovodit. Na klasický zpěv je totiž třeba se dost soustředit, a tak se jen zřídka doprovázím sama. Raději zpívám s orchestrem, doprovodem, anebo, ale jen zcela mimořádně, když chybí klavírista, s half playbackem. Můj zpěv je živý, hudba hraje z playbacku. Playback ale vnímám jako snížení kvality koncertu. Vystoupení není „tak přítomné“ a já se při něm správně nerozohním. Klasická hudba a zpěv chce zkrátka živé muzikanty i nástroje. Pořadatelé mi často dají na výběr špičkové digitální klávesy nebo starší pianino. Vždy zvolím pianino a den předem si k němu pozvu ladiče. Jakou hudbu ráda poslouchám? Nejvíce tu klasickou, hlavně klavírní. Mými oblíbenci jsou ale i Mike Oldfield, Jean Michel Jarre, Vangelis, skupina Asonance i symfonický metal. V něm se mi obzvláště líbí záchvěvy klasické hudby. Také občas píši. Zatím tedy „do šuplíku“, ale uvidíme, třeba své texty i vydám. Teď je ale mou prioritou hudba. Na ostatní činnosti mám stále méně času a musím je pečlivě plánovat. To se týká i mé další záliby, lezení na horolezecké stěně. Tento pohyb mi velmi vyhovuje a posiluje mě po všech stránkách. Vzpomínky na Mekkyho Žbirku? Dohromady nás dal v roce 2016 Petr Král. Doprovázela jsem tehdy na klavír jeho píseň „Fair play“. Na některých jeho koncertech i na charitativní akci „Krídla nádeje“ v Bratislavě. „To bolo naozaj pekné, takto citlivo ma ešte nikto nesprevádzal,“ chválil mě poté ve Světlušce. Jednoho dne mi Petr zavolal na AMU, zda mám chvíli na kávu. V kavárně už čekal Mekky a pravil: „Složil som pre nás takú pesničku. Keď sa ti bude páčiť, zaspievame si ju spolu.“ Byla to píseň „Čistý svět“ a dohodli jsme se velmi rychle. Jako profesionál mi Mekky rád poradil, třeba takto: „Teraz si poslúchni radu storočného človeka.“ A pak řekl, že v některých písničkách mám spousty opakujících se akordů. A ať je raději měním nebo držím akord déle, nebrnkám, a tím zpomalím. Co bych naopak poradila já jemu? Album „Čistý svět“ nazpíval Mekky česko slovensky i anglicky. Myslela jsem, že text do angličtiny přeloží co nejvěrněji, ale nebylo to tak. Tak snad bych mu poradila věrnější překlad, alespoň některých písní. Dokonce jsem se o něj i pokusila. Možná bych ale na jeho počest mohla zazpívat některou takto přeloženou píseň s někým jiným. Richard Müller, nebo Maroš Bango? Přišlo mi neuvěřitelné, jak rychle se pak vše seběhlo. 10. Listopadu 2021 jsem v kostele U Salvátora účinkovala na koncertě pro SONS. Najdete ho mimochodem i na YouTube. Byla jsem pověřena i jeho organizací. Právě jsem obcházela účinkující, zda jsou na místě a v pohodě. A najednou, 10 minut před mým vystoupením, mi volali, že Mekky zemřel. Lidi jsem obešla už se slzami v očích a hlavou mi za něho jela modlitba. Když jsem dohrála, kdosi mi řekl, že se mi před vystoupením určitě něco stalo. Ano, hrála jsem jinak, řekla bych emotivněji. Na mobilu jsem poté našla několik nepřijatých hovorů z české televize. Chtěli mě pozvat na rozhovor do „Událostí, komentářů“. Nezastihli mě, a tak jsem odjela ke kamarádce, abych si s ní dala alespoň skleničku. Už bylo půl jedenácté večer, když mi z televize volali znovu, zda rozhovor poskytnu po telefonu. Kamarádka už měla doma rodinu, tak jsem odběhla vyřídit to na toaletu. O rok později jsem se účastnila „Mekky Tribute“ v Bratislavě, k jeho nedožitým sedmdesátinám. Seděla jsem v šatně a okolo chodily ostatní zpěvačky. Každá zazpívala, vrátila se a „vzlykala jako želva. Já se snažila být v klidu a říkala jim, ať tolik nedramatizují. Ale pak jsem vystoupila i já. Zpívala jsem a z half playbacku zněl Mekkyho hlas. Jakoby mi stál u levého ramene. Hodně silná iluze. Hlas se mi nechvěl, zato kolena ano. Posluchači tleskali. Já dozpívala, uklonila se, vydržela ještě chvilku na pódiu, ale v šatně jsem už byla rozklepaná a uplakaná jako všechny ostatní přede mnou. A na závěr ještě k písni „Čistý svět“. K jejímu nahrávání jsem byla pozvána do londýnského studia Abbey Road. Vnímala jsem ho jako úžasné venkovské sídlo. Ač v centru Londýna, dovnitř jsem vešla po rozvrzaných schodech, ucítila vůni starého dřeva i lehký průvan. Pak jsem zasedla do měkkého pohodlného křesla se starým pleteným potahem a byla přivítána téměř královskou angličtinou. Jako kdybych se ocitla v románu „Na větrné hůrce“ od Emily Brontëové. Při nahrávání jsem zpočátku byla trochu nervózní. Chtěla jsem být poslušná a něžná a vstoupila do toho S pocitem „lidičky, pojďme a mějme se rádi“. Jenže to nefungovalo. Byla jsem nepřesvědčivá. A tak jsem si po třetím opakování řekla: „Tak, a teď tu budu kázat já! Jako vládkyně moudrosti.“ A v tu chvíli se mi povedl celkový dojem i malé drobnosti. Ne, určitě si nemyslím, že bych měla přebujelé sebevědomí. Spíše jsem přepnula svou mysl a začala s ní kouzlit. A protože jsem byla dokonale připravena, mohla jsem si to dovolit. K tomu nás vedli na konzervatoři i v ZUŠ: „Představ si, že jsi cválající ryčící kůň. A teď tu skladbu takhle zahraj! A teď smutně, a teď každý čtvrtý tón staccato! Nestačí se skladbu jen nabiflovat! Polož se do ní a vlož do ní svou kreativitu“, říkali mi učitelé. I to bylo biflování, ale hravou formou. Ale hlavně nacvičování prožívání emocí. A tady se to fakt hodilo, když se mi nepovedlo prosadit se jako křehká a něžná dívka. Prostě jsem přepnula mysl do Athény, ochránkyně statečných a bohyně války, v boji za čistý svět. S Ráchel Skleničkovou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Stav ohrožení III. Chápeme, že útěk je vývojově osvědčená reakce, někdy záruka přežití. V případě ztráty bezpečných jistot nám však nepomáhá. Samozřejmě, stále existují situace, kdy útěk může být dobrou volbou, pokud naši fyzickou nebo psychickou celistvost ohrozí reálná událost – např. predátor, lavina nebo opilý dotěra. Jestliže je však naše reakce vyvolána vnitřními obavami z nastalé situace, je útěk nebo popření nejhorší možné řešení. Na začátku zkuste problém nejdřív popsat bez toho, že ho budete zlehčovat nebo zveličovat. Je to snad to nejtěžší, co vás čeká. Nenechte se ochromit strachem z vyjádření nepříjemné reality. Strach je prostě tady a vy ho pojmenujte a vyhodnoťte. Příklad: Doktoři mi řekli, že ztrácím zrak. To, že vidím stále méně, není žádná indispozice, prostě vidím méně a nebude to lepší. Vadí mi to a obávám se důsledků. Ztratím hodně z toho, na čem jsem vybudoval svůj život. Ztratím hodně z lidí, které jsem považoval za přátele a oporu. Ztratím možná i svou profesi. Nejlepší bude pořídit si seznam a nějak se na ty ztráty připravit. Je to děsivé, ale věřím, že najdu reálné možnosti, jak to zvládnout a nezhroutit se. Neurčitý a přitom až hmatatelný strach nás zbavuje vůle a osvojuje si právo diktovat nám, jak jednat. Je to velmi stará vlastnost, a proto je silně zažitá, zcela mimo naše myšlení a osobní zkušenost. Jde o iracionální mechanickou sílu živenou dávnými návyky organizmu. Tato primitivní strategie je pro nás nepotřebná a škodlivá. Jakmile si to do hloubky uvědomíme, určitě najdeme způsob, jak se strachu postavit a jeho mechanizmy demontovat. To nám umožní určit životu další směr, který bude odpovídat naší skutečné identitě. První krok je přijmout traumatickou událost jako nezměnitelnou. Je nezbytné vyloučit otázky typu „proč ...?“, „co jsem udělal, že mě osud trestá?“, „jak to múžu vrátit?“. Přijetí dané události bývá nezměrně bolestné, s příchutí rezignace a pocitu selhání. Přesto se jí nemůžeme vyhnout. Jestliže ji však vnitřně nepřijmeme, budeme ještě více ochromeni. Budeme-li naopak dávat najevo lhostejnost nebo že jsme v pohodě, nic to neřeší. Je to jen přeznačení, kterým falešně zlehčíme význam toho, co se stalo. Riskujeme tím, že se nám vyhne původně nabízená pomoc nebo se dostaví zklamání a hořkost z nepodařené strategie a my zanevřeme na další budoucnost. Po dosažení konfrontace s vlastním strachem můžeme začít hledat zdroje síly a prostředky ke kompenzaci ztrát. Přestaneme spoléhat na léčitele, zázraky a zaručeně účinné léky a začneme o sobě přemýšlet jako o zásadním činiteli své budoucnosti. Možná si vzpomeneme na někdejší zkušenost, kdy byla naše odvaha podrobena zkoušce a my jsme obstáli. Určitě nebyla náhoda, že jsme přežili, spíš se projevily skryté možnosti a náš vnitřní potenciál pro hledání řešení. Přitom si uvědomíme, že jsme tehdy v nepříznivých dobách prokázali poměrně slušný stupeň své odolnosti. Příklad Pomalu se smiřuju s okolností, že už nikdy nebudu pořádně vidět. Možná nebudu vidět vůbec. Vždycky mi bylo líto slepců, kteří někde na veřejnosti bezmocně tápali a těžko hledali, co potřebovali. Někdy jsem se ptal, proč je nikdo neosloví. Teď mi připadá, že jsem to hlavně já, kdo má někoho oslovit a požádat o pomoc. Fuj. Vždycky bylo na mně, komu pomůžu, a teď se musím pokořit. Uvědomuju si ale, že je víc pokořující vypadat jako duševně méněcenný jen proto, že se nezeptám, nepožádám, někdy dost trapně machruju. Tak se učím ptát se a slušně žádat. Pro začátek, co mám dělat, abych nezůstal sedět na zadku s mobilem, na který přestávám vidět i s lupou. Lidé, kteří prožili nějaký otřes, mají pocit, že od této události je jejich život vzhůru nohama. Vždycky je možná alternativa - buď změnu popřít, podrobit se jí a snášet ji, nebo ji využít jako nový začátek. Otřes, k němuž v našem životě došlo, se určitě neobejde bez důsledků. Můžeme však postupně měnit jejich závažnost. I tak nad způsobem života visí otazník. Změnilo se mnohé, na čem jsme dosud stavěli, mnohé pevné body zmizely, ale mnohé můžeme změnit nebo nahradit. Abychom toho dosáhli, musíme se přestat utápět v bezedném smutku a pocitech křivdy. Otočit stránku a pokračovat. To se ale nepodaří se zátěží minulosti na duši. Potřebuji si uvědomit, že i když nemůžu chytat motýly, jsou tady jiné možnosti, jak najít smysl toho, co dělat mohu. Je to autoterapie, která nám dopřeje smířit se s okolnostmi i se sebou. Smutek můžeme držet konečně i tak, že se zamyslíme nad svou situací a zkusíme ji otevřeně probírat s důvěrným přítelem. Může to trvat několik dní, ale i třeba měsíců. Toto sdílení by ale mělo být oboustranné a do jisté míry konstruktivní. Můžeme společně oplakat minulost, vyjádřit své ztráty a prožít lítost nad etapou života, která se definitivně uzavřela. Mějme se ale na pozoru! Nesmí to trvat příliš dlouho, aby se nám přátelé nezačali vyhýbat. Ať už se rozhodneme pro jakýkoliv způsob prožívání smutečního období, musíme mít na paměti, že tento proces směřuje k jednomu konečnému cíli - na jedné straně vede k tomu, abychom za svou minulostí udělali tlustou čáru, na druhé straně lidem, kteří jsou kolem nás, dáme jasný signál, že se část našeho života uzavřela a že jsme odhodláni jít vpřed. (pokračování) PaedDr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Svět nevídaný Fotografie jsem milovala, fotografování mě vábilo a mnohé fotografy jsem obdivovala a … potom jsem přišla o zrak a s focením byl ámen. Ztratila jsem rozhled, pohledy, vyhlídky a s nimi i okouzlující svět. A tak, při přečtení e-mailu s informacemi, mi srdce zaplesalo. Výstava fotografií, z níž bych měla plnohodnotný zážitek, to tady ještě nebylo! Tohle si musím osahat na vlastní prsty! Po překonání drobné překážky v podobě nejasností doby konání výstavy, umluvení průvodkyně a pamlskovým podplacením vodicího psa jsme vyrazili do Prahy. Těšila jsem se jako předškolák na první školní den. Vždyť za výstavou stojí Canon, jeden z nejvýznamnějších hráčů na fotografickém poli a ani v oblasti technologie tisku Canon nehraje druhé housle. Čtrnáct fotografií bylo umístěno na panelech v jakémsi atriu tvořeném dvěma budovami bytového komplexu Fragment. Na prvním panelu byly shrnuty informace o výstavě a nad nimi byla plocha evokující negativ Braillova písma a ve které jsem marně rozpoznávala fotografii. Na dalším panelu jsem se už dočkala reliéfního obrázku. Fotografie byla vskutku velkoformátová, i když rozměry panelu by snesly ještě větší. Při osahávání snímku jsem využila u panelu ležící kvádr, který jsem si sama pro sebe nazvala „plivni si pod nohy“. Bez něj bych na celou fotografii nedosáhla. Z druhé strany panelu byly avizované informace o nejčastějších postiženích zraku včetně ukázky, jak takový člověk vidí. Přiznám se, že jsem téměř všechny rubové strany vynechala a věnovala se umění. Jedinou výjimku jsem udělala u diabetické retinopatie, se kterou mám nehezké zkušenosti: vidím totiž jinak, no, nevidím nic… Za panelem s první fotografií už netrpělivě přešlapoval panel s druhou a potom se třetí. Dohromady jich bylo skutečně čtrnáct. A co samotné fotografie? Po prohlédnutí celé výstavy jsem byla rozčarovaná a plná rozporů. Nápad je to skvělý, technologie tisku úžasná, výběr fotografií řekněme zvláštní, pochopení pomocí hmatu obtížné a náročné. Doufám, že nejde o první a zároveň poslední pokus o zpřístupnění fotografií zrakově postiženým, že jde o první přilétající vlaštovku, ale na druhou stranu, jedna vlaštovka jaro nedělá. Od výstavy fotografií jsem očekávala soulad a ladnost snímků nebo propojení obrázků osobou autora, popřípadě jiným stmelujícím prvkem, jak bývá na výstavách nejen fotografií zvykem. Tady mi to chybělo – jak se říkává „každý pes, jiná ves“. Vybrané fotografie byly mnoha žánrů: od makra přes portréty, snímky přírody až po dokumentární a sportovní fotografii. Dovolím si dokonce říci, že jde o nevhodně zvolenou kolekci jinak nádherných fotografií. Snímky vybírané pro haptické vytištění by měly splňovat specifické požadavky, mezi kterými lze jmenovat obecně uplatnitelná pravidla pro tyflografiku, minimum abstrakce, nebo ji znázornit uchopitelně, žádné podstatné detaily nerozeznatelné prsty nebo kupříkladu relativně jednoduchou perspektivu čitelnou hmatem. Některé fotografie vyvolávaly pocit absurdity, i když se očividně nejednalo o umělecký záměr. Jako příklad je možné uvést průhlednost a s ní v opozici neprůhlednost vody, zapadlé oči a skla v brýlích navádějící ke slepotě (snad ze sympatie ke zrakově postiženým návštěvníkům), texturu povrchu nekorespondující s realitou nebo nejasnou perspektivu obrazu. Za nejvydařenější po technické stránce považuji poslední fotografii celé výstavy. Je na ní zachycen fotbalista, pravděpodobně brankář, s míčem před brankou a v pozadí jsou naznačeni diváci. V případě, že by všechny vystavené fotografie byly alespoň podobně názorné, vůbec bych se nezlobila, a to sportovní fotografie, a fotbalové obzvlášť, nepatřily mezi mé oblíbené. Zde platí známé tvrzení, že v jednoduchosti je krása. Mezi nejčastěji zmiňované a popisované fotografie výstavy patří bez pochyby snímek nosorožce a jeho ozbrojené ochranky. Již četnost vzpomínek na právě tuto fotografii napovídá, že vyvolává v návštěvnících výstavy emoce, což bývá častým úmyslem autorů. Na mě samotnou dílo působilo nepřirozeným až uměle vytvořeným dojmem, jako kdyby scéna byla zinscenovaná. Připomínala mi dětské hračky v podobě plyšového nosorožce a figurek cínových vojáčků, respektive snad chlupatého mamuta s nosorožčí hlavou a postaviček ozbrojených mužů. Nosorožce jsem si vždy představovala jako „naháče“, ale na vystavené fotografii se nacházel srstí zarostlý tvor v obklopení uhlazené ozbrojené bezpečnostní jednotky. Třetí pozoruhodná fotografie byla vyskládána ze čtyř malých obrázků a byla na nich zachycena gesta tvořená dvěma rukama zřejmě jedné osoby. Nápad to byl jednoduchý a jednoduše geniální. Jen pomocí rukou je možné říci opravdu mnoho. Fotografie mě lákala, avšak její haptické provedení bohužel nebylo právě nejvydařenější. Přečtení obrázku bylo natolik náročné, až jsem ztrácela celkový dojem z fotografie, což je škoda. Až paradoxní mi přišla skutečnost, že jsem nebyla schopná rozpoznat základní prvky snímků. Asi mohu říci, že jsem pro stromy neviděla les, nebo snad lépe, že jsem pro prsty nenahmatala ruce. Podle jediné výstavy čtrnácti fotografií nelze predikovat budoucnost haptické fotografie. S jistou dávkou optimismu si dovolím tvrdit, že si své uplatnění mezi zrakově postiženými lidmi nalezne, ale ještě bude muset urazit pořádný kus cesty vpřed. Pro běžné užití bude nutné technologii tisku učinit dostupnou zájemcům a uživatelům, navrhnout a optimalizovat proces a postup vytvoření obrázku nebo stanovit obecně platná pravidla jak pro tvorbu, tak pro čtení fotografií. Stále ale bude k dokonalosti a kompletní přístupnosti něco scházet – haptická fotografie nikdy nezachytí a nepřenese obrázek kompletně. Je nutné si uvědomit, že fotografie je umělecký obor, jehož veškeré prostředky nelze přenést do hmatné podoby. Jedním z velkých úkolů fotografie je vyvolat emoce a pocity, a to hmatová fotografie nepochybně zvládne. Řada fotografů pracuje se světlem, stínem a tmou, teplotou světla, pohrává si s odstíny barev, využívá kontrastů, volí ohniskovou vzdálenost, dobu expozice, citlivost, body zaostření, vybírá vhodný objektiv nejen podle světelnosti a filtr odpovídající prostředí. Parametrů je mnoho a zachytit je do tyflografiky pravděpodobně jen tak nepůjde… Ale nechme se překvapit. Po hmatovém prozkoumání poslední fotografie výstavy jsem se k některým výjimečným dílům ještě vrátila a nechala je působit na své prsty a pocity. Potom jsem vyzvedla svého odpočívajícího vodicího psa Cida pod obrázkem fotbalové branky a vydali jsme se na zpáteční cestu. Největší překvapení mě čekalo po opuštění prostoru galerie samotné. Jdeme, vede mě vodicí pes, označuje obrubník. Slyším šplouchání vody ve vzdálenosti několika metrů. Scházím obrubník. Něco mi nesouhlasí. Stojím po kotníky ve vodě! Voda byla příjemně teplá, ale mokrá. Na chvíli jsem se tak stala nezamýšlenou součástí lehce dynamického uměleckého díla tvořeného tekoucí vodou a kovem. Výstava a celý areál byl vskutku přístupný, možná až příliš… Iva Voleská # ZÁZRAČNÉ STUDÁNKY Vážení čtenáři! Někdy v letech 2000 až 2007 byla v Zoře uveřejněna celá řada článků na téma tzv. zázračných studánek. Zázraky měly spočívat v tom, že jejich zázračná voda vracela především slepým zrak, popřípadě i hluchým sluch, uzdravovala chromé a nemocné mnohými chorobami. Jen tak namátkou připomenu povídání o Vintířově prameni v Dobré Vodě u Hartmanic, o zázračném prameni v kapličce Panny Marie Lurdské v Hrčavě nebo o Zdislavině studánce poblíž Jablonného v Podještědí. Tento článek v braillské a e-mailové verzi časopisu číslo 16. ročník 2007 byl v této řadě poslední. Já jsem na tuto sérii neplánovaně navázal povídáním o Pavlově studánce pod kopcem Kozlov u České Třebové, který byl uveřejněn v jednom letošním jarním vydání Zory. Téma "zázračných studánek" mne natolik zaujalo, že jsem se důkladněji "rozhlédl" po internetu a hledal i v jiných zdrojích a našel dalších několik lokalit, kde se tyto léčivé prameny vyskytují. Na zmínku o výskytu studánek je vždy navázána pověst o zázračném uzdravení a historii těchto míst, stavbě kapličky, kostela. Dnes vám tedy nabízím povídání o další „zázračné studánce“. A někdy v budoucnu budou i další. # Chladná studna V tomto povídání se vrátím ke studánce, o které se již v Zoře ve zmíněném seriálu psalo. Bude to o studánce, kterou místní kdysi nazvali "Chladná studna". Vypátral jsem totiž několik upřesňujících a rozšiřujících informací, které vás určitě také zaujmou. Přibližně čtyři kilometry za Vizovicemi, na severní straně vrchu Doubrava ve výšce 676 m nad mořem se nachází Chladná studna, místo opředené pověstmi o uzdravujících účincích vody vyvěrající ze skály. O její věhlas se zasloužil kolem roku 1900 jistý Jan Rychlík, školník na měšťanské škole ve Vizovicích. Jedna paní z Tichova mu vyprávěla, že její dvanáctiletý syn, od narození téměř slepý, měl sen, v němž k němu přišla paní v bělostných šatech a řekla mu, ať si nechá přinést vodu z Chladné studny z Vizovických hor a potírá si jí oči, že se uzdraví. Rodiče, upínající se ke každé naději, mu vodu přinesli a chlapci během pár dnů vada zraku zcela zmizela. Velice pobožný Jan Rychlík tehdy na počest této události vytesal ve skále nad pramenem výklenek a do něj vložil sošku Panny Marie Lurdské. Za pár let jemu samotnému onemocněla dcera španělskou chřipkou. Lékaři jí nedávali naději na uzdravení, zdravotní stav dívky se stále horšil. Díky zázračné vodě ze studánky se dívka začala uzdravovat. Jan Rychlík z vděčnosti za pomoci příbuzných a přátel u Chladné studny vystavěl kamenný portál kapličky. Zpráva o zázračných uzdraveních se rychle šířila a Chladná studna se brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí je upraveno a přibyl přístřešek pro případ deště. Poutě se na toto místo konají i v současné době. Pověst o zázračné studánce inspirovala i kapelníka známé folkrockové skupiny Fleret Zdeňka Hracha Hrachového, který složil píseň s textem ve valašském nářečí. Já z ní ocituji alespoň část textu: U chladnéj studně sedáváš, o čemsi smutném přemýšláš, a jak ty myšlenky hlavú ti idú, enom si povzdychneš nad takú bídú. Je v studni voda zkalená, šak ty víš, co to znamená, zbavit ju mosíš tých spadaných listů a počkat, až studňa dá vodu čistú. Do čistéj vody pak ruky daj a oči s ňú umývaj. J. Příborský # SPORT: Kuželkářské abrahamoviny Před padesáti lety byly u nás zásluhou nevidomého Vlastimila Procházky položeny základy nového sportu pro zrakově postižené – kuželek. Stalo se tak na podzim 1974, kdy byl v Lovosicích založen první oddíl ZP kuželkářů. Z iniciativy Vladimíra Krajíčka si toto významné výročí v neděli 22. září na kuželně v Bohušovicích nad Ohří připomněli přátelé a příznivci tohoto vhodného celoročního sportu pro nevidomé a slabozraké. V příjemné atmosféře se nejen vzpomínalo, ale došlo i k zábavnému miniturnaji na 4 x 15 hodů. Protože vedle zkušených hráčů hráli i úplní začátečníci, počítaly se všechny poražené kuželky bez ohledu na odraz koule od mantinelu (takový kulečník). Účastníci setkání obdrželi na památku upomínkové magnetky. Vlasta Procházka měl jako úspěšný plavec kontakty se sportovci z bývalé Německé demokratické republiky. Kuželkám se tam nevidomí věnovali již přes 20 let. Slovo dalo slovo a na světě bylo pozvání lovosických na první mezinárodní utkání do německého Zwickau v únoru 1975. Hráči získali cenné herní zkušenosti i motivaci k tréninkům. Odvetné utkání se konalo v Lovosicích již v květnu téhož roku. 21. května 1976 se na dvoudráze v Lovosicích konal I. Přebor ZP kuželkářů Československa. Zúčastnilo se jej 10 domácích kuželkářů a jeden „přespolní“ - Zdeněk Bervida z Chotovin, který hrával kuželky výkonnostně, avšak po ztrátě zraku je opět poprvé vyzkoušel až na tomto přeboru. Přeborníkem se stal slabozraký J. Jůzl. V zájmu propagace tohoto nového sportu nabídl pořadatel možnost účasti na akci i zájemcům o kuželky. Z TJ Slovan Svoboda Praha, kde jsme se dosud věnovali plavání a běžeckému lyžování, nás přijelo hned osm! Měli jsme možnost seznámit se s pravidly i prakticky si hru vyzkoušet. Hra zaujala, a tak byl druhý kuželkářský oddíl založen a od září 1976 jsme již pravidelně na kuželně Slavie trénovali. Později jsme přestoupili ze Slovanu Svoboda do slavné Slavie Praha. Třetí oddíl ZP kuželkářů vznikl na jaře 1977 při TJ Lokomotiva Karlovy Vary. O jeho založení se především zasloužil prakticky nevidomý masér Pavel Rogaczewski. V podzimním období roku 1977 vznikly v Čechách ještě další dva oddíly ZP kuželkářů – Sokol Chotoviny, založený už zmiňovaným Zdeňkem Bervidou a Autoškoda Mladá Boleslav, na jehož založení měl velkou zásluhu prakticky nevidomý čalouník František Krčma. V následujícím roce zahájily činnost oddíly Zora Praha a Lokomotiva Cheb. Za pouhé čtyři roky vzrostl počet oddílů ZP kuželkářů na sedm a kuželky se staly organizačně nejrozvinutějším a nejuspořádanějším sportem nevidomých a slabozrakých. V závěru roku 1979 byl založen první oddíl ZP kuželkářů na Moravě. Vznikl při TJ Start (nyní Handicap?) Gottwaldov (nyní Zlín). Jeho vedení se ujal nevidomý telefonista František Otáhal, který se stal nadšeným propagátorem kuželek mezi zrakově postiženými na Moravě. Inicioval založení oddílu při TJ Lokomotiva Ingstav Brno (nyní hrají pod Sokolem Brno IV). Předsedou oddílu se stal nevidomý telefonista Miroslav Bíza. Má zásluhu na založení prvního slovenského oddílu při TJ Mladosť (později Spoje, nyní Jastrabi) Bratislava – jaro 1983. Pamětihodnou událostí v české i německé historii kuželkářského sportu ZP bylo mezistátní utkání NDR a Československa, které se konalo 23. dubna 1983 v německém městě Kahla. Československo reprezentovali: F. Otáhal, T. Pukowiec, J. Dudek, I. Tůma, J. Borecký, J. Reichel, J. Ipolt a J. Novák. Utkání skončilo výsledkem 3895 ku 3419 ve prospěch domácích. Další rozvoj organizační základny kuželek ZP pokračoval převážně na Moravě a hlavně na Slovensku. Oddíly vznikly: 1985 – Meta (nyní Zrapos) Opava, 1987 – Družstevník Lučivná, 1989 – Sportinvalid Košice, Lokomotiva Vrútky a Duslo Šala, 1990 – Štart Levoča, 1991 – Baník Ostrava, 1992 – Škoda (později Lokomotiva) Rokycany, 1993 – Štart Báhoň, 1994 – Sokol Michálkovice, 2005 – Jiskra Kyjov, 2007 – Jiskra Ústí nad Orlicí. Žel, v současné době máme v České republice pouze pět fungujících kuželkářských oddílů. Každoročně probíhají mistrovství České republiky, a to jak v soutěži jednotlivců a dvojic, tak i družstev. Oddíly vyjíždějí také na mezinárodní turnaje a rovněž zvou zahraniční oddíly na své turnaje. Každý rok se koná Mistrovství Evropy v kuželkách zrakově postižených. Mistra Evropy pro Českou republiku dosud svými obdivuhodnými výkony získali: Daniela Thampy, Anna Paulusová, Karel Pařil a Jan Konopka. Další cenné kovy (stříbrné a bronzové medaile) na evropských šampionátech vybojovali: Marie Kulhánková, Radka Krychtálková, Hana Jetelová, Eliška Čermáková a Jaromíra Nývltová. Zavzpomínal „služebně“ nejstarší kuželkář Jiří Reichel # INZERCE Nabízím k prodeji čtečku vysokých kvalit s jednoduchou obsluhou. Specifikace pomůcky: Výrobce Sagitta U.K. ReadEasy-Evolve digitální čtecí zařízení. Zařízení pro snadné čtení dokumentů, knih, a to i ve větších vazbách. Může být propojeno s monitorem, novější televizí nebo synchronizováno s počítačem. Rozměry: 19,5 x 8 x 21,5 cm, váha 1,6 kg Načtení textu trvá 1-6 sekund Kamera: 5 megapixel Možnost zvětšení až 32x Napájení: 110-240V - AC adapter 12V, celková délka kabelu 3 m Možnost převedení do PDF, JPG, Microsoft Word Cena: 55000,00 (Nákupní 70000) Stav: 2 roky stará, používaná dospělou osobou, ve velmi dobrém stavu Soukupová Lenka Tel: 604500646 lenkas54@yahoo.it