ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 19, říjen 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Den otevřených dveří na Palatě

LIDÉ KOLEM NÁS
Může být omezení výhodou?

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně právní poradny

POZVÁNKY A INFORMACE
Pozvánka do metra
Tyfloart 2024 - 3. díl

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Sto dvacet Doteků

SPORT
Nejen zlato, hned tři medaile
Poslední devítka
Obrovský úspěch v italské Bologni

SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

#
ÚVODEM

Milí čtenáři, od chvíle, kdy Zora odchází z mého počítače, do okamžiku, kdy si ji vy můžete přečíst, uplyne nějaký ten den. Proto není možné napsat něco zcela aktuálního. Vždycky je tu odstup jednoho až dvou týdnů.
Například teď s úlevou sleduji, jak odtékají přebytečné vody, které se k nám přihrnuly z mraků a po potoce. Mezi mým psaním a vaším čtením se na většině míst stala tato událost už jen vybledající vzpomínkou.
Některé vzpomínky ale jen tak nevymizí. V létě roku 1997 jsem si z Prahy jen přijela pro batoh a spacák, se kterým jsem plánovala vyrazit do přírody, ale už jsem se z domova nedostala. Voda stoupala a stoupala, vše to trvalo nekonečně dlouho. Přestože všude kolem byla záplava, vody pitné začal být nedostatek, a tak jsme si pro ni chodili do pravidelně přistavované cisterny. Prádlo se pralo v dešťovce, myla se jí i podlaha a splachovalo WC. Se sprchou to bylo složitější, ale když je nejhůř, přišla na řadu opět jak jinak - dešťovka. Vodovod byl nepoužitelný kvůli kontaminaci. Když se pak ke všemu protrhla blízká malá přehrada, místo polí a luk kolem bylo během chvíle jezero. Byli jsme upřímně vděční za to, že nám to ve sklepě čvachtá jen trochu.
A když se už dalo po silnicích a železnici zase dojet kamkoliv, nebylo to najednou nějak důležité. Jakoby se všechno zpomalilo a zjednodušilo a člověk si na chvíli zase vážil toho, co donedávna pokládal za samozřejmost. Suchého a čistého oblečení, bezpečného domu, ve kterém se dá spát nebo schovat před zimou a horkem, čerstvého pečiva v obchodech i spousty dalších potravin, které na chvíli zmizely z jídelníčku. Elektřiny, díky které zase spolehlivě fungovala lednička a pračka, a hlavně čisté a dokonce pitné vody, dostupné po pouhém otočení kohoutkem.
Moc si přeji, aby nikoho z vás záplavy nepostihly. Protože ale máme čtenáře doslova ve všech koutech naší vlasti, obávám se, že některým z vás se potíže možná nevyhnuly. Kéž to jsou potíže snadno řešitelné a nelikvidační.
A jak voda ustupuje a za domem už zase nemáme řeku, ale potůček, myslím na to, jak snadno člověk upadne do stereotypu, jak lehce si začne myslet, že by chtěl mít něco, co právě nemá, že mu něco chybí. Je přece jen dobré občas si připomenout hodnotu těch samozřejmostí, kterých jsme si možná už přestali vážit.

Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Říjen bychom klidně mohli nazvat "podzimním aprílem". I v tento čas si léto a zima podávají ruce, občas se i trochu pošťuchují a poměřují své síly. V poslední třetině měsíce se ale už výrazně ochlazuje, objevují se ranní mlhy i první mrazíky. A co říkají říjnové pranostiky? Tak třeba "mlhy v říjnu, sněhy v zimě", nebo čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok".
Osobnosti našeho světa pojďme objevovat v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala.

Před 50 lety, 6. Října roku 1974, zemřel český učitel nevidomých Josef Podzimek. Vyučovat začal v Deylově ústavu, kde vedl i dětský pěvecký sbor. Později přešel do Základní školy pro nevidomé na Hradčanech, kde se v roce 1951 stal jejím ředitelem a působil zde až do roku 1973. Učil, vedl časopis „Pro naše nejmenší“ a věnoval se i tvorbě učebnic a učebních pomůcek. Jeho největším, a tehdy velmi potřebným dílem byla „Pravidla pro přepis matematických značek do Braillova písma“, která publikoval v roce 1958. Po několik desetiletí byla jedinou příručkou pro učitele matematiky na základních i středních školách pro nevidomé. Nová kodifikace Braillova písma pro český jazyk, ve které byla obsažena i nová rekodifikace matematických znaků, vyšla totiž až v roce 1995.

10. října 1961 zemřel český nevidomý hudebník Josef Hubáček. O zrak přišel po prodělání neštovic a v osmi letech byl přijat do brněnského ústavu pro nevidomé. Tady absolvoval neúplné školní vzdělání a začal se učit košíkářem. Život mu změnil dopis od rodičů. Stálo v něm, že v jeho rodné obci Březolupy se uvolnilo místo varhaníka. A ať prý se na varhany rychle naučí hrát a vrátí se domů. Josef uposlechl a pustil se s vervou do studia. Ukázalo se, že má slušné hudební předpoklady. Brzy si osvojil znalosti liturgie a přepsal si náboženské hudebniny do Braillova písma. Farníci si ho vážili, neboť s nimi prožíval starosti i zábavu. Mnozí působili i v jím založeném smíšeném pěveckém sboru. A pro zajímavost, aby zajistil bydlení pro rodinu se čtyřmi dětmi, se ženou si sami vyrobili 10 000 cihel.

A před 130 lety, 10. Října 1894, zemřel anglický právník a tvůrce písma pro nevidomé Villiam Moon. Na jedno oko oslepl už ve čtyřech letech, o druhé přišel v roce 1839, kdy mu bylo 21 let. Seznámil se proto s řadou speciálních písem, kterých tehdy v Anglii a Skotsku existovalo okolo 30 druhů. Žádné mu však nepřipadalo vhodné, a v roce 1847 proto vytvořil své vlastní. Jeho soustava znaků vychází z linií písmen latinky. Písmo je reliéfně sice dostatečně vysoké, ale pro nevidomého od narození, který nemá představu o tom, jak latinka vypadá, je poměrně nevhodné. Více vyhovovalo lidem později osleplým. Královská knihovna pro nevidomé v Londýně obsahovala ještě donedávna téměř polovinu svých knižních i časopiseckých fondů v Moonově písmu. Pokusy o zavedení Moonova písma proběhly i v německém Berlíně, kde dokonce vznikl spolek pečující o nevidomé, nazvaný jeho jménem. Moon také několikrát Berlín navštívil. Dnes je však jeho písmo zajímavé jen z historického a vývojového hlediska. Psací stroj pro Moonovo písmo byste našli ve slepeckém muzeu v Madridu.

Dejme si i pár příběhů se čtyřkou na konci. 9. října roku 1201 se narodil francouzský teolog Robert de Sorbon. V padesáti letech se stal kanovníkem Paříže a osobním zpovědníkem krále Ludvíka IX. V roce 1253 založil díky jeho štědré podpoře školu teologie, Mason de Sorbonne. První rok sem nastoupilo 20 chudých studentů. Postupně se však tato škola stala jednou z nejvýznamnějších univerzit v Evropě. Ke konci 13. Století měla několik tisíc studentů, a dnes jich tu najdete přes sto tisíc. A konečně slíbená čtyřka. Robert de Sorbon na škole pracoval jako univerzitní kancléř a učitel teologie až do své smrti. Zemřel před 750 lety, 15. srpna 1274 v Paříži.

Na počátku 17. století žila na dvoře císaře Rudolfa II. pestrá směsice vědců a alchymistů. Jeden z těch méně známých byl i Holanďan Cornelius Drebbel. Pravda, u nás na sebe příliš neupozornil. Po císařově smrti však přesídlil do Londýna, kde zkonstruoval ponorku, kterou před 400 lety, v roce 1624, také sám vyzkoušel. A nejen že se v ní potopil, ale patrně jako první v historii se následně i vynořil. Se svou čtrnáctičlennou posádkou ponořen několik metrů pod hladinou údajně urazil vzdálenost okolo osmi kilometrů. Jak se ponořil a znovu vynořil, jak ponorku pod vodou poháněl a ovládal a jak v ní nahrazoval rychle vydýchaný kyslík, nevíme. Poslechněme si ale citát jednoho jeho vrstevníka: „proto měl v lodi nádobu s tekutinou, která byla tajemstvím plavby pod vodou. Když zpozoroval, že životní části vzduchu je v lodi nedostatek, otevřel nádobu, a opět obnovil na nějakou dobu poměr vhodný k dýchání.“ Znal už snad Drebbel kyslík? Ten byl totiž objeven až později. Angličan Joseph Priestley ho izoloval před 250 lety, roku 1774, a švédský lékárník Carl Wilhelm Scheele ještě o dva roky dříve. Drebbel tedy mohl uvolňovat kyslík z nějaké sloučeniny, nebo chemicky vázat vydýchaný oxid uhličitý, nebo obojí. Tak se to totiž dělá v dnešních ponorkách i kosmických lodích.
Mnohem méně štěstí měl anglický tesař John Day. Ponorku stvořil vyztužením a utěsněním své rybářské šalupy „Maria“. Ponořil se s ní v srpnu roku 1774 a věřil, že dosáhne hloubky 50 metrů. Plavidlo ale rozdrtil hydrostatický tlak vodního sloupce a John se tak stal první historicky doloženou obětí ponorkové havárie. „Brrr!“ Možná vás teď už ponorky tolik netáhnou. Ale Cornelia Drebbela si můžete připomenout třeba i během stolování. Až vám přinesou kuře na paprice se šesti, vzpomeňte si, že tento vynálezce a alchymista vytvořil i první vyhřívanou kuřecí líheň s primitivním termostatem, zařízením, které udržuje stálou teplotu.

A ještě trochu muziky. Před 113 lety, 8. října 1911, se narodil dirigent a kapelník Karel Vlach. Inspirován swingem a Benny Goodmanem založil před 85 lety, v roce 1939, orchestr nesoucí jeho jméno. Tehdy spolupracoval s triem "Sestry Allanovy", Inkou Zemánkovou nebo Jiřinou Salačovou. Po druhé světové válce, inspirován Glennem Millerem, sestavil orchestr nový a získal angažmá v Divadle V+W a později i v Divadle ABC a Hudebním divadle Karlín. Postupně s ním vystupovali Rudolf Cortés, Yvetta Simonová a Milan Chladil. Karel byl i dobrým manažerem a pro svůj orchestr zajistil spoustu dalších vystoupení včetně zahraničních. Zajímavá je ale i hudba k českým filmům. Poslechněte si ji třeba ve snímcích "Stvoření světa" nebo "Limonádový Joe".

Antonín Vraný

#
Přehledně

Chystáte se na podzimní výlet? Tady je pár tipů. Ve dnech 11. až 31. října se v pražské trojské botanické zahradě koná výstava dýní a dýňových aranžmá. V týdnu od 24. do 30. října oslaví více než 200 poboček 5. ročník "Týdne turistických informačních center ČR". Pokud máte některé z nich poblíž, vypravte se tam. Možná budete pozváni na prohlídky věží, radnic nebo výstav. Více na aticcr.cz. Holdujete hudbě? Pak ve dnech 1. až 24. listopadu 2024 navštivte 9. ročník "Hudebního festivalu Janáček Brno 2024". Jeho program naleznete na janacek-brno.cz.
A nyní k činnosti našich oblastních odboček. Dnes začneme na východě.

Členové OO Vsetín ukončili 30. Srpna léto návštěvou zdejší restaurace Náhon. Zde se v rámci 30. Ročníku festivalu DUN konal koncert oblíbeného dua VojoDeyl. Lidé si společně procvičili texty jejich písní, a někteří trénovali i prostorovou orientaci v neznámém prostředí a komunikaci s obsluhou. Koncert přilákal i spoustu dalších lidí, o čemž svědčila plná zahrádka i restaurace.

Členové OO Zlín se na konci července vydali na pravidelný výlet „nejen za tvarůžky“ do Loštic. K obědu si dali zdejší speciality a v podnikové prodejně nakoupili voňavé dobroty svým blízkým i do vlastních zásob. Poté se vydali ještě na výlet do nedalekého hradu Sovinec, kde je čekala poutavá komentovaná prohlídka.

Členové oblastní odbočky Kroměříž se zúčastnili komentované prohlídky zdejšího Arcibiskupského zámku. Jejich průvodcem byl Cyril Měsíc, kurátor a správce zámecké knihovny. Spolu s ním si prohlédli Starou a Novou knihovnu, Kabinety mincí a hudby, Manský sál, kapli svatého Šebestiána a sály zámecké obrazárny. Také se dozvěděli spoustu zajímavostí o Kroměříži, sídle olomouckých biskupů a arcibiskupů, jejich sběratelských aktivitách i o práci zámeckého knihovníka. Některé předměty prozkoumali nevidomí návštěvníci hmatem. Nevšední byla i následná přednáška o dravých ptácích, sovách a jejich výcviku se sokolníkem v podzámecké zahradě. S některými dravými ptáky bylo možné seznámit se rovněž hmatem.

Rok 2024 přinesl řadu hudebních výročí. Uplynulo 200 let od narození Bedřicha Smetany, 170 let od narození Leoše Janáčka nebo 150 let od narození Oskara Nedbala. Těmito událostmi se inspiroval učitel kyjovské ZUŠ Radovan Tyc a na Koncert učitelů ZUŠ sestavil patnáctiminutovou hudební směs šlágrů těchto jubilantů. Podnítil tím i členy OO Kyjov, aby si uspořádali vlastní hudební kvíz. Ti si nejprve převedli spoustu skladeb do formátu mp3 a „vystříhali“ z nich pasáže s typickými melodiemi. Ke každé poté vypíchli něco zajímavého o ní i o jejím skladateli. A pak už se klubovnou mohly linout tóny písní Karla Hašlera, Jiřího Šlitra, Karla Kryla, Petra Hapky, Petra Ulrycha a dalších. Úkolem členů bylo poznat skladbu a autora. Melodie byly poznány téměř všechny, avšak skladby jako „Kristýnka“, „Tereza“, „Chlupatý kaktus“nebo „Poslední kovboj“ byly tutovky.

Členky OO Kyjov se věnovali také procvičování jemné motoriky, vnímání estetična i samostatné práci. To vše během tvoření jednoduchých „lapačů snů“ z mačkané a rozčesávací příze. Z ní pomocí uzlíků nejprve vytvořily list, který následně omotaly obručí a ozdobily stužkami a krajkami. Na tom všem pracovaly samostatně. Pomoc vidících potřebovaly jen při lepení korálků a pírek s pomocí tavné pistole.
Důkaz o tom, jak jsou nevidomí lidé šikovní, a inspiraci k tomu, čemu všemu se mohou věnovat, poskytl hudebník, ladič a tvůrce hudebních nástrojů Pavel Švorba z OO Kyjov. Po cimbálu a harmonice představil svým kolegům ve zdejší klubovně i klavír a všechny jeho důležité „útroby“. V závěru besedy předvedl i jeho ladění, což je prý pořádný trénink svalů.

Z Moravy se nyní přesuňme do Čech. Členové OO Kolín vyrazili na výlet do zámku Loučeň. Komentovaná prohlídka s vnímavým průvodcem v dobovém kostýmu byla prý velmi poutavá. Po procházce zámkem, kde bylo možné spoustu exponátů prozkoumat rovněž hmatem, své hosty zavedl i do zdejších zahradních labyrintů. Výlet kolínští zakončili výborným obědem a posezením v restauraci. Výlet se vydařil i díky Nadačnímu fondu ČRO Světluška.

Antonín Vraný

#
Den otevřených dveří na Palatě

Ve čtvrtek 29. srpna otevřel své dveře široké veřejnosti Domov pro zrakově postižené Palata v ulici Na Hřebenkách na pražském Smíchově. Průvodci jí byli zaměstnanci kanceláří a vedoucí pracovníci; pečovatelé a aktivizační pracovníci se věnovali klientům. Připravena byla individuální prohlídka domova a odpoledne i grilování na zahradě a živá hudba. I já jsem z redakce Zory vyrazila do tohoto krásného a klidného místa na jižním svahu Strahova prohlédnout si zařízení, které slouží svému účelu už od jeho vzniku v roce 1893. Palata byl původně název viniční usedlosti, na jejímž pozemku vznikla novorenesanční budova ve tvaru písmene E a toto jméno se stalo oficiálním názvem Domova.

Dozvěděla jsem se, že průměrný věk klientů Domova je 83 let, převažují ženy. Kapacita Domova je 122 míst a momentálně je naplněna. Klienty jsou nejčastěji lidé, kteří oslepli až v seniorském věku a už se nestihli nebo nezvládli přizpůsobit nové situaci a nemohou nebo nechtějí tak z důvodu ztráty soběstačnosti žít ve svém dosavadním domově. Pokud se zde vyskytne mladší klient, je to obvykle muž - padesátník, jemuž zemřela manželka či maminka pečovatelka a on není schopen se sám o sebe postarat.
Klienti jsou ubytovaní v jedno a dvoulůžkových pokojích (do dvou z nich mi bylo jejich obyvatelkami a mou průvodkyní dovoleno nahlédnout) a mají možnost přinést si sem i vlastní menší nábytek, třeba oblíbené křeslo či skříňku. Na chodbách jsou po jedné straně dveře do pokojů a mezi nimi vodicí lišty. Protější strana chodby je vybavena a vyzdobena starožitným nábytkem, věšáky s dobovým oblečením, starými rozhlasovými a televizními přijímači, kredencí s porcelánem „jako u babičky“ a dalším „retro“ vybavením, které klientům evokuje jejich mládí a vybavuje vzpomínky.
Klienti jsou rozděleni do čtyř oddělení - úseků, na dvou z nich jsou ubytovaní klienti s kombinovaným postižením, nejčastěji se zrakovým postižením a syndromem demence. Je tu i oddělení paliativní péče, klienti zde dožívají. Na každém úseku působí 2 až 3 aktivizační pracovníci. Kromě toho mají klienti možnost využít služeb fyzioterapeuta, psychologa, lékaře, sociálního pracovníka, kadeřníka či maséra.
Celá budova je bezbariérová a je účelně a útulně zařízená. Nad hlavním vchodem se nachází velký společenský sál s klavírem, kde se konají kulturní akce (koncerty, divadelní představení), probíhají zde i hry a další skupinové aktivizační činnosti a každý pátek slouží jako kaple na mši svatou. Fontána před hlavní budovou má nejen okrasnou funkci, ale plní i roli akustického orientačního prvku. Klienti podle zurčení vody poznají, ve které části budovy se nacházejí, že se blíží k hlavnímu vchodu či velkému sálu. Podobně u společné jídelny v prvním patře jsou umístěné klece s ptáčky a jejich zpěv už z dálky klienty upozorňuje, že se blíží k jídelně. Kdo není schopen dojít do jídelny, stravuje se na svém úseku nebo přímo na pokoji.
Bezbariérová je i rozsáhlá zahrada ve stylu anglického parku s mnoha stinnými místy k posezení a odpočinku. Je tu i malý včelín či voliéra s andulkami. Pohybově zdatnější klienti mohou do zahrady sami, ale většinou sem chodí v doprovodu pečovatelů a aktivizačních pracovníků. Park je celoročně otevřený a přístupný veřejnosti a v odpoledních hodinách tu funguje i malé zahradní bistro.

Martina Policarová

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Může být omezení výhodou?

„Srdečně zdravím čtenáře časopisu Zora. Právě v něm mě zaujal rozhovor se Zuzanou Habáňovou, jak po oční operaci přišla o jedno oko, ale zároveň jí tato zkušenost otevřela novou životní cestu. Myslím, že podobnou životní cestou procházím i já. Před dvěma lety se mi hodně zhoršil zrak a já musel zpomalit své životní tempo, opustit vír byznysu a začít se zabývat novým přístupem k sobě a životu.“ Ale vezměme to popořadě. O rozhovor jsme požádali Michala Moravce.
Mojí zrakovou vadou je těžká krátkozrakost, myopia gravis, která má tendenci posouvat zadní oční stěnu ještě více vzad. Následkem bylo odchlípnutí obou sítnic. Oba mé oční bulby jsou opravdu jakoby nafouklé. Na levém oku nosím 23 a na pravém 28 dioptrií. Dnes ještě nosím sluneční brýle a pod nimi tuhé kontaktní čočky. Tak se ještě hrubě orientuji. Bez nich už ovšem potřebuji bílou hůl.
Narodil jsem se v srpnu roku 1979 v Praze a část mládí strávil na Kladně. Vyučil jsem se polygrafem, přesněji knihařem, a v oboru jsem pracoval 12 let. V tomto období jsem se zabýval blízkovýchodní kulturou. Přijal jsem obraz islámské víry tak, jak mi byl zprostředkován lidmi, jako svou cestu. Jako mladý konvertita jsem navštívil Saúdskou Arábii a dvakrát prošel náboženskou pouť do Mekky. Té se říká „Hadj“ (čti „Hadž“). Pouť je dnes pro cizince do puntíku organizovaná. Může tam cestovat jen ten, kdo dostane vízum „Hadj“. Mně a několika dalším konvertitům pouť organizovala a platila saúdskoarabská vláda, včetně ubytování, dopravy i stravování. A byl to pro mě dárek dva v jednom. Za prvé jsem cestoval a vše prožil s bratrem, a za druhé, pouť mi pomohla přestat kouřit. Dodnes nekouřím. Cesta pouští je nádherná. Jen doporučuji zakrýt si ústa a nos šátkem. Je tu sucho, vítr, a spousta písku. Jdete po vytvořených cestách, ale i po písku, dunách a kamení mezi skalami. Má pouť měla několik částí. První přicházíte k místu, kde prorok Mohammed se svými blízkými přenocoval. Druhou je místo v poušti, kde Abraham zanechal svou ženu Hagar a syna. Jsou tu hory Saffa a Marwa, a mezi nimi vytryskl pramen „Zamzam“. Třetím místem je hora Arafa, na kterou Bůh „seslal“ Adama a Evu z ráje. Součástí poutě je i rituální modlitba u „Káby“, obydlí, které postavil Adam a rekonstruoval Abraham se synem Izmailem. Abrahamovi přitom Bůh řekl, ať k tomuto místu zavolá lidi, že ho uslyší a přijdou, ač tu momentálně nikdo není. Lidé dodnes reagují na boží výzvu tím, že sem přicházejí, obcházejí dům a v konkrétním bodě „Tawáfu“ si připomínají tento příběh a konají modlitbu. Zažil jsem tu i nevšední zážitek. Za naším hotelem stála hora a já se rozhodl vystoupat na ni. Tím jsem strávil několik hodin a pořadatelé mě začali hledat vrtulníkem. A další zážitek? V situaci, kdy je mnoho modlících se lidí blízko u sebe, jsem se modlil na zádech cizí ženy. Rozmanitost národností a kultur v kontextu s opravdu specifickým nastavením situací byl pro mne hluboký duchovní prožitek.
Z oboru knihařství jsem poté odešel a začal podnikat. Najímal jsem lektory arabštiny a arabského krasopisu, kaligrafie. Patřili k nim třeba Šarif Bahbouch, Marwan Al-Suleiman nebo Jafar Hedar. A pak mě člověk z Kazachstánu pozval do své prodejny s orientálním sortimentem v Brně. Já se tomu oboru jako koníčku už věnoval a bylo to o mně známo. Tady jsem ale našel temný obchod, předražené výrobky a spoustu nedostatků. Řekl jsem, co je třeba udělat, a že se přijedu podívat za týden. A zůstal jsem tam 6 let. Život v Brně byla zajímavá zkušenost. Ve srovnání s Prahou tu vše probíhá v klidnějším tempu. Není tu takový stres a lidé jsou otevřenější. Dramata se řeší všude, ale měl jsem příjemný pocit, že tady není drama vždy na prvním místě. Obchod jsme provozovali naproti zdejší mešitě. Najdete ho tam dodnes. Chtěli jsme i expandovat, výrobou uzenin a zpracováním halal masa. To je maso připravené podle určitých pravidel. Pak ale přišli noví majitelé, obchod prodali a mě propustili. Jako křivdu jsem to ale necítil. Naopak, zpětně vše hodnotím jako prvotřídní zkušenost. Potíž byla v tom, že jsem v obchodě i bydlel, a najednou neměl kde hlavu složit. Kamarád mi nabídl žít nějaký čas u něho, ve sklepě. Byla tu jen postel, žádná toaleta ani tekoucí voda. Naštěstí šlo jen o pár nocí. Brzy jsem získal novou práci, opět pomoc při zavádění orientálního sortimentu, do večerky váženého syrského obchodníka. Skvělá spolupráce, a na toho Syřana rád vzpomínám. Někdy s ním docházelo i ke komickým situacím, to když komolil česká slova. Přehazoval v nich písmena a třeba na sešitu s pokladními záznamy bylo napsáno „pokldan“. Pracoval jsem u něho rok a poté mě zlákala nabídka Kuvajťana, který v Brně otevřel fastfood. Spřátelili jsme se a já v něm objevil hluboké morální hodnoty. Později se rozhodl otevřít restauraci s tradičními kuvajtskými jídly v Praze. Já jsem už dříve vařil a on mi nabídl, abych v ní pracoval jako šéfkuchař, a že mi poskytne kuchařský kurz v Kuvajtu.
Co mě v Kuvajtu zaujalo? Lidé se tu často navštěvují, mnozí denně. Ve speciálních místnostech s pohovkami, které jsou rozmístěny po obvodu a kterým říkají divaníja jako divan.
Těchto setkání jsem se měl možnost pravidelně účastnit. Při čaji s maramíjou (šalvěj) jsem se tak sešel se společností diplomatů, podnikatelů i básníků. Při setkání s básníky, jsem na maramíju složil i báseň, která tu byla přečtena. Psal jsem ji česky, přeložil ji můj průvodce. Vnesla do setkání příjemnou energii. Zaujalo mě i chování lidí. Když spolu při setkání mluví dva lidé, nikdo je nepřerušuje, I kdyby mluvili třeba 20 minut.
Bohaté rodiny mají ve spodních částech domů velké kuchyně. Šéfkuchař jedné takové byl Ind, a toho můj Kuvajťan pověřil, aby mě učil vařit „tradičním způsobem“. Když Ind uznal, že už jsem něco pochytil, vařil jsem i samostatně. Arabsky se domluvím, ale s  Indem jsme používali více než jazyk jakousi „kuchařskou intuici a inteligenci“. Jazyky mne vždy zajímaly převážně na hovorové pouliční úrovni. Na této úrovni se domluvím i anglicky a ukrajinsky, díky mé první ženě, se kterou mám dvě děti a která pochází ze Zakarpatské Ukrajiny. Když jsem ale přijal islám, byl to pro ni i její rodinu problém.
Po vyučení jsem se vrátil do Čech a dále spolupracoval s Kuvajťanem. Ovšem ne jako šéfkuchař, ale správce modlitebny. Zprovoznit restauraci ještě nějaký čas trvalo. Bohužel, tahle práce mi nevyhovovala, a tak jsem přijal nabídku Uzbeků prosadit na trh jejich tradiční pečivo „Samsa“. Vyválené těsto jsme plnili špenátovou, dýňovou, jehněčí nebo hovězí náplní, zarolovali a zapekli. To mě bavilo a pracoval jsem u nich 3 roky. Jenže pak se můj zrak povážlivě a skokově zhoršil. Text jsem si musel dávat příliš blízko očím, což vypadalo divně. Později už jsem se nemohl trápit a zatěžovat oči něčím, co jsem stejně neviděl. Cítil jsem, že do světa byznysu, kde je třeba rychle pracovat, vyhodnocovat situace a komunikovat, už nepatřím, a odešel jsem. Rok jsem nepracoval a začal se více zabývat sám sebou a svým životem. Ač to může znít zvláštně, vnímám to jako benefit. Později jsem dostal nabídku skládat prádlo v Duhové prádelně. Řekl jsem si, že nemám co ztratit, a šel to vyzkoušet. A musím říci, že po životě, který jsem prožil, je to skutečná paráda. V tom čase mi byl přiznán invalidní důchod. Když mi poprvé přišel, byl to zvláštní pocit. Někdo mi posílá peníze jen tak? Je tohle vůbec možné?
Co znamená, že se zabývám sám sebou? Začal jsem více vnímat, že žiji ve společnosti. Že jsou okolo mě lidé, a že nejsou ve své podstatě tak odlišní. To vše jsem bral dříve jen jako prožitek. Prostě jsem vyjel do Kuvajtu či Saúdské Arábie a prožil si to jako turista zábavný park. Podobně jsem nazíral na zdejší lidi. Vnímal jsem, že kvůli horku jsou jinak oblečeni, mají jiný rytmus života a na ulici je často nepotkáte, neboť jezdí v klimatizovaných automobilech. Dnes si více uvědomuji, že jsem zasazen do jakési morální úrovně života, a začal jsem si pokládat otázky, jejichž odpovědi nelze vědecky ověřit. Proč žiji a jaký je smysl života? Proč bych měl pěstovat vztahy s ostatními lidmi? Jaký smysl má, že můj zrak slábne? Jak s tím mohu žít? Existuje nekonečno a v jakém kontextu je s ním čas a prostor? Jaké místo v životě má intuice, rozum a cit? Díky těmto otázkám a nutnosti zpomalit jsem se stal pozorovatelem života. A odpovědi na ně, třeba jen částečné, mě dovedly k tomu, že dnes život vnímám mnohem více v jeho plnosti. I mé vědomí se v určitých situacích rozšířilo do více úrovní. Nějaký příklad? Nejprve jsem si začal všímat, jak na mě lidé reagují. Předtím jsem vnímal hlavně sám sebe, a jak reaguji na lidi já. Denně jsem se setkával s lidmi a uzavíral s nimi dohody. Důležité pro mě bylo pozorovat jejich chování a jednat asertivně, kvůli vlastnímu prospěchu. Dnes vnímám stejnou situaci i s ohledem na morální úroveň všech zúčastněných a duchovní rozměr konkrétního procesu nebo vznikající dohody.
Díky kompenzačním pomůckám jsem se začal věnovat i významům slov. Konkrétně v textu Koránu. Je psán čistou arabštinou, též koránštinou. Každá arabská země má dnes svůj dialekt, ale koránština je jeden ze starých semitských jazyků, který byl zachován jako 1500 let starý text. Je zaznamenán, podobně jako latina, a hovoří jím muslimští duchovní. Ale zpět k významům slov. Například slovo „assalád“ znamená v angličtině, francouzštině, uzbečtině i češtině modlitbu. Jenže tento překlad mi v některých textech neseděl. Následně mi bylo vysvětleno, že toto slovo znamená i podpěru či podporu. Hůl či nohu od stolu. A další obsah je „spojení“. Stejné slovo má tak trochu jiný obsah. Spojení, podpora, podpěra a modlitba mohou být za jistých okolností slova s podobným významem. „Spojení“ je ale dle mého názoru význam s největším obsahem, protože ze spojení může vznikat třeba vzájemnost a pochopení. Díky spojení je realizována podpora i podpěra. Nejprve je třeba se spojit a poté projít modlitbou. Modlitba bez spojení nefunguje. Ale proč je tento vyšší význam skryt? S takovou otázkou jsem přicházel k učeným lidem a vedl s nimi dialog. Jenže tím jsem se stal někým, kdo „byl sveden ze správné cesty“. Bádal jsem však dále a život mi odhaloval další poznání. Mé místo ve světě, smysl života i jak prožívat přítomný okamžik v jeho plnosti. Ovšem to, co mi bylo vyjeveno, je často v rozporu s tím, co jsem dříve praktikoval. Dnes tak například cítím, že mé místo není v tom být oficiálním členem jakékoliv lidské struktury. Bylo mi totiž ukázáno, že je rozdíl mezi strukturou, kterou vytvořil a udržuje člověk, a mezi strukturou, která funguje přirozeně.
Z toho vyplynula i další poznání. Tím prvním je, že vše kolem mě jsou jen informace. Já je smysly přijímám a rozumem, srdcem i intuicí rozlišuji. Abych to zjednodušil, informace je třeba i učebnice historie. Dříve jsme se učili, že nás od fašismu osvobodila Rudá armáda, dnes se více vyzdvihuje role Američanů. Jistota je ta, že na Jaltské konferenci se představitelé SSSR a USA dohodli, že stanoví demarkační linii, a na ní se jejich armády zastaví. Obecně řečeno, existuje skutečnost, a lidmi vytvořený obraz či informace, která je s ní spojována. Ale co z toho vyplývá? Totiž že informace, které se v průběhu času podávají, jsou jen obrazy, které se někomu aktuálně hodí. A druhé poznání? Úmysly lidí v lidských strukturách nemusejí být ani duchovní, ani morální, naopak mohou být podřízeny systému centralizace moci, zajištění majetku, kontrole jednotlivce apod. Tím se dostávám i ke smyslu svého života. I zde jde však jen o můj obraz, mou zkušenost. Náš život se neustále vyvíjí. A tento vývoj nás připravuje na vstupy do nových fází života. Když tato fáze začíná, je v ní vše, co už známe, a k tomu něco navíc. To jsou výsledky téhle přípravy. A právě tuto přípravu, ve které je obsaženo poznání pravdy, vnímám jako smysl svého života. Výše už je pouze „prožitek“ každé nové zkušenosti jako takový. Bez něho by k tomuto vývoji nemohlo docházet.
A prožívání přítomného okamžiku? V první úrovni můžeme vnímat dech, tep srdce, zápach, teplotu vzduchu apod. Smysly přijímáme informace na úrovni potřeb. Naše mysl tu ještě nemusí hrát roli, ale může nás informovat, že „tohle je dobré, dýchejte dále“. Takže vnímejme, pozorujme a zaznamenávejme vjemy. Zatím nemusíme o ničem přemýšlet. V další úrovni vědomí si uvědomujte své tělo, místo, kde jste, co je kolem vás. Stále jste pozorovateli. Třetí úroveň vědomí už obsahuje vztahy mezi lidmi, zvířaty a chování. Čtvrtá úroveň prožitku okamžiku v jeho plnosti obsahuje duševní přístup ke všem třem předchozím úrovním. Prožít přítomný okamžik v tomto případě znamená nespokojit se s jeho částečností. Tak začnete jednat, a ony se před vámi začnou objevovat přímé cesty a přirozená funkční řešení. Bez balastu mysli. Bez lpění na domněnkách, které vedou tam, kde nikdo nechce být. Ani vy ne. Jednoduše řečeno, „nejlépe je na tom ten, kdo si v přítomnosti uvědomuje nejvíce.“ Přeji každému, aby si i v nelehkých chvílích dovolil poodstoupit od dramatu a pozorovat skutečnost v její plnosti. A uviděl cesty mírnosti, které vedou k jeho úspěchu a klidu v srdci. „Jak jinak se může tvé srdce uklidnit, nežli seznámením se se skutečností?“ „Jak jinak můžeš dosáhnout poznání, nežli osobní zkušeností?“ přeji vám, čtenářům časopisu Zora, vše dobré a mnoho úspěchů v osobním i profesním životě.

S Michalem Moravcem hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny

Aktuálně
	•	V důsledku úsporných vládních opatření je minimální doba pojištění pro vznik nároku na předčasný starobní důchod do září 2024 stanovena na 35 let, od října 2024 pak činí 40 let s výjimkou náročných profesí. Pro vznik nároku na řádný starobní důchod platí stále minimální doba pojištění 35 let včetně náhradních dob. Současně musí být samozřejmě splněna podmínka dosažení důchodového věku 65 let, případně méně u starších ročníků.
	•	Plánované změny v okruhu plátců rozhlasových a televizních poplatků se nijak nedotknou podmínek nároku na osvobození od těchto poplatků. I nadále má platit, že osvobozeny jsou osoby s úplnou nebo praktickou slepotou obou očí a osoby s oboustrannou úplnou nebo praktickou hluchotou, pokud jsou osaměle žijící, a že osvobozeny jsou tyto osoby rovněž v případě, kdy žijí společně v jedné domácnosti.

Nezaopatřené dítě
Je-li dítě přijato po základní škole na střední školu nebo po střední na vysokou, rodičům se uleví nejen proto, že snad bude směřovat ke světlým zítřkům, ale i z důvodů ryze praktických. Za nezaopatřené dítě platí zdravotní pojištění stát a výdělečně činný rodič na něj dále může uplatnit daňové zvýhodnění.
Nezaopatřené dítě zákon definuje takto:
Za nezaopatřené dítě se považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže:
- se soustavně připravuje na budoucí povolání, nebo
- se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, nebo
- z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.
Dále se definuje, co je a co není soustavná příprava na budoucí povolání. Tou je zejména prezenční studium.
Po skončení povinné školní docházky do 18. roku věku se považuje za nezaopatřené dítě také dítě, které je v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Zde je třeba dodat, že na podporu v nezaměstnanosti vznikne nárok mimo jiné získáním doby důchodového pojištění ze zaměstnání nebo z jiné výdělečné činnosti v délce nejméně 12 měsíců v období 2 let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání, takže v praxi bude u běžného absolventa podpora v nezaměstnanosti z podstaty věci zcela výjimečná.
Z těchto pravidel ale existuje důležitá výjimka – nezaopatřeným dítětem totiž za žádných okolností není dítě, které je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně.
V červenci a v srpnu se dítě považuje za nezaopatřené, jestliže plynule přejde ze základní na střední školu nebo ze střední na vysokou školu nebo pokud přejde z jedné střední či vysoké školy na jinou. Pokud nepokračuje v soustavné přípravě na budoucí povolání nebo již o prázdninách nevykonává výdělečnou činnost zakládající účast na pojištění a ani se neeviduje na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, od konce školního roku již není nezaopatřeným dítětem a od července proto musí platit alespoň minimální zdravotní pojištění.
Mimochodem, příjmy nezaopatřeného dítěte z brigád se od roku 2023 nezahrnují do příjmu rozhodného pro nárok na řadu dávek. Čistý příjem nezaopatřeného dítěte ze závislé činnosti (pracovní poměr, dohoda) se celoročně nezapočítává vůbec, příjem ze samostatné výdělečné činnosti se nezapočítává za červenec a srpen.

Zatímco sleva na dani sníží již vypočtenou daň z příjmů, daňové zvýhodnění na dítě může daň snížit až do záporné hodnoty. Tím vznikne přeplatek na dani, který finanční úřad poplatníkovi vyplatí formou příjemného tzv. daňového bonusu. Musí být vyšší než 100 Kč, horní hranice není nijak omezena. Daňové zvýhodnění na nezaopatřené vyživované dítě žijící s ním ve společné domácnosti může jeden poplatník uplatnit ve výši 15 204 Kč ročně na první dítě, 22 320 Kč ročně na druhé dítě a 27 840 Kč ročně na třetí a každé další dítě. To ale neznamená, že děti musí uplatnit v pořadí, v jakém se narodily. Je-li dítě držitelem průkazu ZTP/P, částka se zdvojnásobí. Pokud má tedy poplatník například 3 děti a nejstarší z nich má průkaz ZTP/P, uvede ho jako třetí a získá jen na něj nejvyšší možné daňové zvýhodnění (2 x 27 840 Kč = 55 680 Kč).

Pojem vyživované dítě je z daňového hlediska široký. Zvýhodnění může kromě rodiče samozřejmě uplatnit osvojitel dítěte, ale i prarodič na vnouče, jestliže rodiče nemají dostatečné příjmy, nebo manžel na dítě druhého manžela – ne ale na dítě druha či družky a registrovaného partnera. Podmínkou je však vždy již zmíněná společně hospodařící domácnost s dítětem. Rodiče se mohou také dohodnout, že si děti pro účely daňového zvýhodnění „rozdělí“. V případě rozvedených rodičů nárok uplatňuje ten rodič, který má dítě ve výlučné péči, přičemž rozsah styku s druhým z rodičů není rozhodující. U společné nebo střídavé péče se musí rodiče domluvit, který z nich bude zvýhodnění uplatňovat, přičemž se lze domluvit i na čerpání v poměrné výši, například každý po dobu půl roku nebo i jinak. Pokud se rodiče nedomluví, rozhodne soud.

Další důležitou podmínkou pro uplatnění zvýhodnění je, že zaměstnanec musí mít měsíční příjem ve výši nejméně poloviny minimální mzdy, osoba samostatně výdělečně činná musí mít roční příjem ve výši nejméně šestinásobku minimální mzdy.

Nezaopatřenost dítěte se dokládá potvrzením školy o studiu. Pro daňové účely je zaměstnanec doručí zaměstnavateli, OSVČ finančnímu úřadu společně s daňovým přiznáním. Pro účely zdravotního pojištění je třeba potvrzení školy doručit zdravotní pojišťovně dítěte – pokud už tak neučinila sama škola, které však zákon žádnou takovou povinnost neukládá.

Jsou-li poplatníci vyživující děti v jedné společně hospodařící domácnosti oba zaměstnaní, musí svým zaměstnavatelům předložit potvrzení od zaměstnavatele druhého z poplatníků, ve kterém uvede, na které děti druhý z poplatníků uplatňuje daňové zvýhodnění a v jaké výši, případně, že nárok na daňové zvýhodnění neuplatňuje.

Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová

#
POZVÁNKY A INFORMACE: Pozvánka do metra

Vážení členové SONS,
během volného svátečního dne 28. října budou mít nevidomí a slabozrací lidé opět možnost prozkoumat zázemí pražského metra, a to v rámci akce "Nevidomí v metru".
Dopravní podnik hl. m. Prahy spolu se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých České republiky připraví netradiční exkurzi, během níž si budou moci návštěvníci doslova osahat prostory metra bez přítomnosti ostatních cestujících.
Akce se uskuteční během výluky části trasy metra C, o jakou stanici metra se bude jednat, upřesníme po jednání s Dopravním podnikem.
Věříme, že o tuto akci bude mezi námi, zrakově postiženými cestujícími, velký zájem, proto neváhejte s přihlášením a předběžné přihlášky posílejte na e-mail: alblova@sons.cz.
Přihlášeným zájemcům zašleme podrobnější informace, nezapomeňte tedy uvést svůj telefon a e-mail. Uveďte také město, z něhož přijedete, abychom tento údaj mohli zohlednit při rozdělování účastníků do jednotlivých skupin.
Mějme na paměti, že nic a nikdo nezaručí naši bezpečnost při samostatném pohybu v metru lépe, než my sami, proto věřím, že nabízenou možnost využijeme v co nejhojnější míře.
K účasti zve
Luboš Zajíc
prezident SONS ČR, z. s.

#
Tyfloart 2024 – 3. díl

Milí čtenáři Zory,
Již není snad nikoho, kdo by nevěděl, co se bude dít ve dnech 21.–24. listopadu 2024 v hotelu MAS v Sezimově Ústí u Tábora. A proto si opět pojďme zodpovědět pár otázek, které kladete. Předně bychom vám ale rádi poděkovali za váš obrovský zájem o tuto akci. Neboť můžeme konstatovat, že máme tzv. vyprodáno a v současné době přijímáme pouze rezervace, kdyby někdo z přihlášených nemohl dorazit. Samozřejmě vy, co se k nám chystáte a ubytování nežádáte, pro vás bychom místečko ještě našli, avšak je nezbytné se organizátorům nahlásit, abyste se na recepci hotelu nedočkali nemilého odmítnutí.
A kde všude se vlastně celý program uskuteční? Vezměme to od začátku. Ve čtvrtek večer se všichni sejdeme ve Společenském sále. Zde si budeme moci zazpívat i popovídat a seznámit se navzájem. Uprostřed večírku přijde malé hudební překvapení ze Soběslavi.
V pátek dopoledne se opět ve Společenském sále uskuteční beseda s autory knih vč. autorského čtení. Pro sportovně založené účastníky se v jiném prostoru, nazvěme jej např. „Divadelní scéna“, uskuteční ukázka a případně miniturnaj ve zvukové střelbě. V ostatních prostorách si bude možné zkusit výrobu košíčků z pedigu. Odpoledne se všichni přesuneme do 100 m vzdáleného kulturního centra, kde bude zahájena zmiňovaná vernisáž, kterou podpoří svým vystoupením různá umělecká uskupení. Na večeři se vrátíme zpět do hotelu a po ní bude možné ve Společenském sále zhlédnout individuální hudební interprety vč. „Očekávaného příchodu Elvise Presleyho“. A k tomu bude paralelně probíhat jazzový večírek v tzv. „Jazzovém salónku“.
A protože počty umělců majících zájem na festivalu vystoupit jeví se býti rekordními, přichystali jsme si pro vás nefalšované festivalové dilema. V sobotu odpoledne totiž otevřeme dvě umělecké scény, na nichž bude program probíhat paralelně. Bystrý čtenář už asi tuší, že se bude jednat o prostory pojmenované „Společenský sál“ a „Divadelní scéna“. A jak takové festivalové dilema běžný fanoušek umění řeší? Inu prostě, rozhodne se, na koho se chce jít podívat právě tady a teď. A pokud náhodou zjistí, že mu něco skvělého uniklo, obrátí se například na pana „Googla“, který mu napoví, kde a kdy v budoucnu daný interpret vystoupí. Anebo ještě lépe, přímo daného interpreta na festivalu osloví.
Po večeři se pak všichni sejdeme ve Společenském sále, abychom oficiálně zakončili festival a vylosovali hlavní výherce tomboly. Pak už nám k tanci a poslechu zahraje místní kapela, skládající se z mladých talentů, vystupující i v zahraničí. A samozřejmě, kdo v tu chvíli zamíří do „Jazzového salónku“, může si u sklenky vína popovídat s přáteli a vyslechnout nejednu kreativní jazzovou variaci.
Možná už jste netrpěliví a rádi byste zvěděli, kdo a kde tedy vystoupí? A jaký Elvis se během pátečního večera na pódiu objeví? Ale no tak, milí čtenáři, dej nám ještě chviličku, než své karty vyložíme a zazpíváme programovou písničku.
Prozatím bychom na vědomost chtěli dáti, že se nám přihlásilo celkem 15 vystavovatelů, pro které budou připraveny stolky. A na nich vám jednotliví vystavující představí svá umělecká rukodělná díla – od keramiky, která zobrazuje celý svět, přes obrazy, andílky, pletařské výrobky, až po bižuterii a další unikátní dílka. Některá z nich poskytnou nejen haptický zážitek, ale dokonce si je budete moci odnésti domů. Samozřejmě pokud zaplatíte požadovanou prodejní cenu. I když kdo ví, třeba se výrobci ustrnou a něco zdarma nabídnou.
Ať tak či onak, my se pro teď loučíme. Nicméně, jedno vám už nyní slíbíme, že za měsíc se zase ozveme.
Hanka a Jiří, SONS Tábor

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Sto dvacet Doteků

Ne, ne, neděste se, netěšte, nejde o nic podobného 50 odstínům šedi, všechno je úplně jinak!
Není tomu nijak dávno, co mi v pracovní poště přistál e-mail od paní ředitelky LORMu Mgr. Petry Zimermanové, který obdržela od pana Příborského:
„Brzy vydáte 120. číslo Doteků. Pokud je jejich periodicita čtvrtletní, tak mi to vychází, že Doteky budou slavit významné výročí. Bylo by tedy moc hezké, kdyby se v Zoře objevil článek, který by se věnoval vašemu časopisu a jeho obsahu…“ Nabídka napsat pár slov k tomuto tématu mě velmi potěšila, ovšem pouze do doby, než jsem k práci zasedla. Jak jenom v páru slov shrnout 120 čísel? Mám to – těch prvních 100 za mě už udělala Petra, když vypracovala úžasný přehled k tomuto kulatému datu. Zájemci si mohou počíst v archivu: https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/nase-projekty/casopis-doteky/starsi-cisla/, Doteky č. 100, podzim, ročník 2019, Mimořádná příloha. Ale co teď vypracuji já? Nakonec mě napadlo, že sestavím fungl nové, zcela originální číslo Doteků jen a jen pro vás, čtenáře Zory.
Náš čtvrtletník sestává z několika rubrik, pojďme si je projít jednu po druhé, začíst se, zaposlouchat, snad se i pobavit, možná zamyslet…

Verše
Pod tímto titulem pravidelně otiskujeme básně našich přispěvatelů-klientů. Někteří z autorů už nejsou mezi námi, ale jejich verše s námi zůstávají, pořád stejně krásné a živé.

Slovo šéfredaktorky
To je „moje“ rubrička, menší, až maličká, kterou má každý časopis a která by měla čtenáře seznamovat s následujícím obsahem:
Jaro bylo letošního roku 2020 všelijaké, hlavně však ve znamení covidu-19. Léto bylo po dlouhých rocích sucha plné deště, bouřek, a dokonce krupobití, spodní stav vody se vlivem nezvyklého počasí stal více než uspokojivým, slunce rovněž příliš nezahálelo, i nějaký ten tropík seslalo… Co nám přinese podzim nesnadno odhadnout a předvídat, budeme muset zůstat u přání: Ať je co do počasí vlídný, barevný a voňavý, co do virů, chorob a bacilů zdravý a k nám lidem a vlastně celé naší planetě laskavý, vstřícný a optimistický! Co bezpečně vím a tápat nemusím, je obsah podzimních Doteků, které k vám, našim milým věrným čtenářům, právě doputovaly. Děkujeme pravidelným přispěvatelům-klientům, jejichž příběhy si rádi čtete (a určitě se k nim hodláte už v zimním vydání přidat)! Tentokrát se musíte obejít bez příspěvků z pobytů, které nás teprve čekají, ale určitě si o nich počtete v zimním čísle. Zato Právní poradna je napěchována zajímavými články stejně jako rubrika Zdraví – slyšeli jste třeba už někdy o Treacher Collins syndromu, který způsobuje hluchoslepotu, nebo jak je to s genovou terapií pro pacienty s Usherovým syndromem? Příběh, který vám tentokrát předkládám, mě stál mnoho sil. Upřesním – jeho autorka, skromná a milá žena, se zdráhala cokoliv na dané téma vytvořit, protože, jak tvrdí a opakuje, není žádná spisovatelka, psát neumí, nechce, neví co, neví jak a tak dál a dál. Já se nedala a ona napsala – podle ní obyčejné a nezajímavé, podle mě krásné a dojemné povídání, vlastně co to povídám, opravdový Příběh! Ostatně, posuďte sami… A buďte hodně zdraví, pokud to jen trochu půjde, také veselí, prožívejte pěkný podzim a zkuste se těšit z maličkostí, neb právě z nich vznikají věci velké. Snad vám k tomu aspoň trochu přispějí naše vaše Doteky!
Zdena Jelínková
šéfredaktorka DOTEKŮ 

Zprávy z Lormu
Tato rubrika slouží, jak název napovídá, k sdělování aktuálního dění v naší organizaci, což má „na triku“ paní ředitelka, a dále dává nahlédnout do života jednotlivých poboček očima terénních pracovníků formou takzvaných Okének:
Okénko do Prahy
Stalo se aneb pohled z druhé strany

Některé rubriky jsou stálicemi, jiné vzniknou, nějaký čas planou, aby následně opět zhasly, když se téma obsahově vyčerpá. Poslední z těch nedávno založených je povídání o každém roce z těch pětadvaceti, které jsem v LORMu jako zaměstnanec působila. Jde tudíž o pohled „z druhé strany“, než na společné pobyty či jiné hromadné akce mají a mohou mít naši klienti:

Taktilka
Poslední srpnový týden roku 2004 se v Radešíně, maličké obci v okrese Žďár nad Sázavou, uskutečnila pro LORM, klienty, zaměstnance, spolupracovníky a příznivce mimořádně významná událost – konal se zde první pobyt zaměřený na výuku taktilního znakového jazyka. Pojďme se podívat, jak ho krátce poté v Dotecích zaznamenala „žákyně“ Váša Turková: „Dopoledne probíhala výuka nových znaků pod vedením PhDr. Souralové a odpoledne jsme se pokoušeli komunikovat mezi sebou. Postupně jsme vnímali, jak se boří bariéry mezi námi. Mezi lidmi, kteří dosud komunikují mluvenou řečí, a lidmi, kteří jen znakují. Ve čtvrtek jsme náš pobyt zpestřili výletem do Nového Města na Moravě. Tady jsme získali i nové náměty pro naše rozhovory v taktilním znakovém jazyce. Čím více se blížil konec pobytu, tím více jsme měli pocit, že jsme schopni se mezi sebou dorozumět (i když s obtížemi), ale i z toho malého úspěchu jsme měli velkou radost. Myslím, že tento týden se opravdu povedl. Kouzlo celému pobytu dodávala i paní Zdena Jelínková, vedoucí pobytu, se svým osobitým moderováním a ranními rozcvičkami…“
Aby se týden povedl, předcházela příprava z gruntu pojatá, mnohostranná, dlouhodobá, hloubková a pro nás, kteří jsme tehdy s taktilkou začínali, velmi náročná. I tak jsme byli před svými žáky o pouhý krůček vepředu a běda přeběda, když chtěli vědět něco, co se obsahově vymykalo denní náplni znaků, v tu ránu jsme na tom byli stejně. To se samozřejmě týkalo pouze nás, tehdejšího pracovního týmu organizace, zatímco tým studentů docentky Evy Souralové byl ve znakovém jazyce jako doma. Já v roli vedoucí celého pobytu jsem zahájila naši týdenní spolupráci se stávajícími i budoucími akademiky příkladně – hned po příjezdu, během udílení základních informací jsem je všechny sprdla, ať nekvákají a neruší, že teď mluvím já ke klientům, a aby mě mohli slyšet a rozumět, budou oni mlčet. Rázem moje obliba u studentů vystřelila k nebesům. Hřímala jsem před hotelem instrukce hlasem přesilným a ještě stačila probodávat pohledem každého, kdo si dovolil byť jen špitnout. Naštěstí jsme se s Evou během předcházejících příprav už znaly natolik, aby svůj vyděšený tým uklidnila a přesvědčila, že jako dozorkyně řetězových komand působím jen na první (možná druhý) dojem a že si na mě zvyknou. Zvykli. A týden plný práce mohl začít. Rozcvička, snídaně, výuka, odpočinek, výuka, oběd, odpočinek, výuka, aktivní oddych (procházka), večeře, večerní program, druhý den obdoba, pak třetí a čtvrtý… Učit, průvodcovat, organizovat, zařizovat, řešit sem tam nějaký ten problémek a ještě lépe mu předcházet, flexibilně měnit program dle stávající situace, počasí, prostředí, no řeknu vám, bylo toho dost, s ubývajícími dny nám přiměřeně ubývala energie, pomalu ubývalo sil, přibývala únava. Určitě jste něco podobného někde někdy zažili všichni, na obzoru je zlomový okamžik, a dáte-li mu možnost vyhrát, prohrajete. Ne tak my! Nedali jsme skomírání šanci a pěkně společně, bok po boku, jsme milému prstíkem hrozícímu vyčerpání vyprášili kožich – trochu pohopsat, trochu pozpívat, trochu posrandovat, zasmát se a hlavně nedělat z komára vola (pardon, velblouda), však co tě nezabije, to tě posílí, tak už dobrý a jedeme dál! Summa summarum? Máš pravdu, Váši, tento týden se opravdu povedl. A nás účastníky naučil nejen základům taktilního znakového jazyka, ale především jen tak hned nevzdávat, co nám nejde napoprvé, zabojovat s únavou, někdy i leností, podpořit druhé a nekritizovat rozdílnosti, semknout se, vytrvat a vyhrát! A věřte, vy, co jste tam nebyli, stálo to za to.

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků
(pokračování)

#
SPORT: Nejen zlato, hned tři medaile

Šestnáctiletý nevidomý plavec David Kratochvíl v závodě na 400 metrů volným způsobem s náskokem pěti vteřin doplaval pro zlatou medaili a první český cenný kov na paralympiádě v Paříži. Kratochvíl vyhrál v evropském rekordu 4:26,34 minuty a navázal na titul mistra světa, který na stejné trati vybojoval loni v Manchesteru. Teď si do životopisu může zapsat ještě titul paralympijského šampiona.
„Zní to úžasně. Říkal jsem si, že by bylo super být do pátého místa, a je z toho zlato. Je to splněný sen. Každému bych přál, aby někdy zažil podobný pocit. Když mi taťka řekl, že jsem paralympijský vítěz, to byla brutální euforie,“ zářil stále teprve 16letý plavec.
Splnil si dětský sen. Už v devíti letech si přál stanout na nejvyšším stupínku po finále paralympijského závodu. „Ta zlatá medaile je strašně těžká a opravdu obrovská,“ popisoval čerstvý šampion. Na medailový ceremoniál ho tradičně doprovodila maminka Stanislava, ale kdyby se mu podobně vydařily i další závody, nevylučují Kratochvílovi změnu.
Už před závodem zdravil na tribunách kamarády a členy rodiny, kteří za ním v pátek dorazili z Čech. Krátce před vystoupením v bazénu na Kratochvíla ale dopadla tíha okamžiku. „Když jsem mířil k blokům, řekl jsem si, že to je výzva. Zamával jsem fanouškům, pomalu se svlíknul, poklepal se a ten stres ze mě opadl. Pak už jsem na nic nemyslel,“ prozradil Kratochvíl.
Celých osm bazénů odplaval stejným tempem a v závěru ještě dokázal přidat, zatímco soupeři odpadávali. Druhému Nizozemci Dorsmanovi nakonec naložil pět vteřin. „Moje taktika měla být přitom jiná. Obvykle mám rychlejší stovku, pak ty další dvě zpomalím. Poslední stovku pak nakouřím, všechny doženu a porazím!“ uvedl k taktice.
Vladimír Krajíček

Autor text poslal hned po zlatém úspěchu, ale David ve skvělých výkonech pokračoval. A tak pokračujeme i my, tentokrát s využitím textu Markéty Plškové z iDNES:

První paralympiáda. V 16 letech. Odplavány má zatím čtyři závody ze šesti. A na stupních vítězů už se postavil na zlatou, stříbrnou i bronzovou pozici. Nevidomý plavec David Kratochvíl si na paralympijských hrách v Paříži přál zkompletovat medailovou sbírku. A po třetím místu v polohovém závodě na 200 metrů už se může chlubit všemi třemi cennými kovy.
V neděli po stříbru jsem si dělal srandu, že by to mohlo padnout, a teď je to tady. Je to boží, strašně si to užívám,“ zářil Kratochvíl pár minut po polohovém závodě, ve kterém do cíle dorazil s časem 2:24,60.
„Kompletní sadička medailí, aspoň se nemusím koukat, jak vypadají ty ostatní a budu je mít všechny doma,“ těšilo ho. „Polohovka je moje vedlejší disciplína, z toho hned bronzová medaile, druhý nejlepší čas v životě, strašná spokojenost.“
Na ceremoniálu s vámi byla opět mamka, taťkovi se nechce?
My jsme totiž zjistili, že před padesátkou kraul jsme taťkovi dali do batůžku slavnostní oblečení a byl jsem pátý. Tak jsme si řekli, že to úplně nevychází, a chodí tam se mnou mamka. Taťka si užívá to, když mi může oznámit výsledek, a mamka si užívá vyhlášení, aby se trochu podělili.
Medaile jsou hodně těžké, budete dokupovat větší zavazadlo, nebo je rozdělíte rodičům?
No uvidíme, jak to vůbec povezeme v letadle. Kufry letí o den dřív, to je trochu problémeček. Ony jsou ty medaile krásné, ale mají velké krabičky. Takže nevím, jak to strčíme do batůžku, asi si je rozdělíme. (Tatínek Jiří: Vyhodíme všechny ostatní věci a strčíme tam krabičky, to je jasný.)
Sdílel jste stupně vítězů s Nizozemcem Rogierem Dorsmanem a Ukrajincem Danylem Čufarovem. Znáte se mezi sebou?
Jo, my pořád kecáme. Upřímně, Rogie má hrozně rychlou angličtinu, takže já mu strašně špatně rozumím. (smích) Ale před vyhlášením jsem si popovídal s Danylem, řekl mi svůj příběh, co dokázal, je to frajer, oba dva jsou. Přál bych tu medaili opravdu každému, kdo tady je.
Jak jste se při závodě cítil?
Bylo to trochu těžké. Když jsem skočil z bloku, tak jsem vylvnil dobře, motýlek jsem jel tak, abych mohl napálit znak. S Dorsíkem jsme si na konci padesátky tak podali ruku, skoro jsme si plácli, že „jedem kámo“. Obrátka po znaku se nepovedla, protože mě taťka ťuknul dřív, ale to nevadí, pořadí by to nezměnilo. Pak prsa, ty nesnáším, ale musím je odplavat, tak jsem je odplaval. Kraul je sprint a už se musí dojet.
Co je na prsou specifické?
Musí se dělat dlouhý táhlý záběr, aby to klouzalo. A já jsem znakař a kraulař, to jsou styly na frekvence. U těch prsou je ta frekvence opačná, že to jde hůř a hůř. Ale jsou v polohovce, tak je musím plavat.
Tady v Paříži vás čekají ještě v samostatném závodě.
No právě. (smích) Ale samotné nejsou tak strašné, asi si je užiju, ale v té polohovce, když máte za sebou motýl a znak... Posledním mým závodem bude motýlek, který mám rád, strašně se na něj těším. Myslím, že jsme ho s trenérem trochu vypilovali, takže bych mohl zaplavat kolem osobáčku.
Při polohovém závodě vám fandili skoro všichni vaši plavečtí kolegové, vnímal jste je?
Ano. Oni se buď koukají na televizi, nebo jsou tady, jsem moc šťastný, že mě přijeli podpořit sem. Slyšel jsem hlavně Jonyho (Jonáše Kešnara), ten má specifický hlas, přeřve všech 17 tisíc lidí. Otočil jsem se na něj před startem a říkám si: „Díky Jony, vím kde jsi, jedeme.“
Za stříbro jste se odměnil cheeseburgerem, co si dáte teď?
Trenéři mi asi nic nedovezli, takže budu muset hledat něco v jídelně. Ale taťka říkal, že tam jsou brambory, takže si je dám místo rýže a nudlí. A mají tam dneska super zákusek, takovou čokoládu se šlehačkou, takže si dám dva, na to se těším moc.

Po čtvrtém místě právě v posledním závodu na 100 m motýlek – se o něm rozepsala snad všechna média, televize se snažily o rozhovor a hlavně po návratu domů bylo té slávy tolik, že ne každý by ji unesl. David Kratochvíl podle všeho zůstává tím stejným, veselým a všestranným mladíkem, který si prý z hendikepu nedělá těžkou hlavu a do budoucna hledí s oprávněným optimismem. O tom svědčí i článek Moniky Šavlové v lokálním Tachovském Deníku, jehož část nabízíme na konec:

Tachov vítal paralympijského medailistu Kratochvíla, překvapil ho první trenér
Aplaus, nadšení, dojetí. Takovou atmosféru tachovský zámek dlouho nezažil. Lidé sem totiž v úterý 10. září odpoledne dorazili s vidinou osobně přivítat Davida Kratochvíla, trojnásobného medailistu z paralympiády v Paříži.
Teprve 16letý nevidomý paraplavec z Halže dovezl na Tachovsko skutečný poklad v podobě zlaté, stříbrné a bronzové medaile. Akci zorganizovalo vedení města Tachov.
Na to, jaký byl David v začátcích, se Deník optal jeho prvního trenéra Rudolfa Hutty. „Bylo mu sedm a půl roku, když jsem ho bral. Já chtěl tehdy skončit, protože trenérů bylo v tu dobu dost. Ale přišla za mnou jedna z trenérek a optala se mě, zda bych se nezačal věnovat jednomu klučinovi. Je nadaný, ale nevidomý,“ zavzpomínal trenér. „Tak jsem řekl, že ho beru určitě, protože vím, že ho naučím hodně. Bylo to jiné trénování než s ostatními dětmi. Nemohl jsem mu říct, aby se podíval, že má to dělat tak či onak,“ povyprávěl. „Naučil jsem ho i kotoul. Trénovali jsme ho na suchu, na žíněnce,“ usmál se při další vzpomínce. „Paralympiádu jsem samozřejmě sledoval, nebrečel jsem, ale když David získal medaili, tak jsem i přes bolavou nohu vyskočil radostí,“ přiznal Deníku Rudolf Hutta.

…to je hustý
A Deník měl několik otázek také na samotného paralympijského vítěze. Na otázku, zda opravdu řekl slova, kdy po zisku jeho první medaile obletěl internet obrázek se slovy: „Ty vole, to je hustý, já jsem vyhrál paralympiádu“ se sympatický mladík rozřehtal. „Asi jsem to řekl, ale byla to prostě bezprostřední reakce, byl jsem plný emocí, v tu chvíli jsem věděl, že ta medaile je reálná,“ odpověděl se smíchem. Přiznal také, že i do Paříže se mu doneslo, že se lidé scházejí na různých místech a společně mu drží palce a fandí mu. „U nás v Halži koukali naživo, pak se přidal i Tachov, bylo to prostě skvělé,“ vylíčil David.
Deníku také přiznal, že ho zájem médií neskutečně těší, ale že už pociťuje trošku únavu, protože poslední tři noci toho příliš nenaspal. „Ale jinak je to prostě super, já si tu slávu opravdu užívám. A moc všem děkuji za podporu,“ odpověděl upřímně. David Kratochvíl také přiznal, že vůbec netušil, že organizátoři pozvali i jeho prvního trenéra. A měl z toho obrovskou radost. Hned při příchodu do obřadní síně se oba muži objali a emoce oběma v tu chvíli doslova cloumaly. „Byl to skvělý trenér, naučil mne základy, hrozně se mi věnoval, byl to on, kdo mě dostal na první mistrovství Evropy,“ řekl plavec na trenérovu adresu.
Cestování letadlem Davidovi nijak nevadí, problémy nemá ani s přesunem do hotelů a na závodiště. „Na paralympiádě to bylo náročnější pouze v tom, že mezi bazénem a olympijskou vesnicí jsme strávili v autobuse při přesunech tři hodiny denně,“ vypočetl.
K dotazu na poslední závod, kdy přišel o medaili o jednu jedinou setinu sekundy, David pouze luskl prsty: „To je takhle, spíš ještě míň,“ zasmál se a dodal, že ho tato prohra vůbec nemrzí. „Tentokrát jsem o setinu sekundy prohrál, příště třeba vyhraju,“ ukázal opět sportovního ducha.

Relaxace hrou na klavír
Závodník přiznal, že hned v pondělí po návratu doma zasedl ke svému oblíbenému klavíru a že na klavír si zahrál i v olympijské vesničce den před svým prvním startem. „Miluju hraní na klavír, já u toho relaxuju,“ popsal jeden ze způsobů odreagování. Nyní se chystá chvíli odpočívat, relaxovat, dopřeje si i něco sladkého, školu však zanedbávat nebude.
Sotva dopovídal s novináři, s rodiči a v doprovodu zástupců města vyrazil před zámek, kde už dav skandoval jeho jméno. Tleskání, pískání, obrovská radost se dá jen těžko slovy popsat. Ve chvíli, kdy spustila česká hymna, pak mnoha přítomným tekly slzy bez rozdílu pohlaví, dojetí se těžko bránili na pódiu i samotní Kratochvílovi. Starosta Tachova Petr Vrána znovu vyslovil paraplavci obdiv a poděkoval za skvělou reprezentaci a ujistil ho, že v Tachově má podporu i nadále.
David Kratochvíl žije se svojí rodinou v Halži a v Tachově je členem plaveckého klubu. Českou republiku už mohl reprezentovat na minulé paralympiádě v Tokiu. Již tehdy dokázal, že má sportovního ducha a srdce na správném místě, když svoje místo přepustil v české výpravě 58letému parťákovi Miroslavu Smrčkovi, pro kterého to byla poslední příležitost zúčastnit se největšího klání hendikepovaných sportovců.

BOX:
David Kratochvíl (* 23. října 2007 Halže) je český paralympijský plavec. V roce 2023 se stal mistrem světa na trati 400 m volný způsob v kategorii S11. Na paralympijských hrách v Paříži posbíral zlato (400 m volným způsobem), stříbro (100 m znak) i bronz (polohový závod na 200 m), přidal čtvrté místo a dvě pátá.

Kompilace (vs)

#
Poslední devítka

Kolega Horvát dal na naše webové stránky zprávu a fotografie z rozloučení s naší mladoboleslavskou kuželnou. Ještě bych přidal pár informací a postřehů bývalého hráče zrakově postižených kuželkářů.
Na této kuželně začaly hrát ZP kuželkáři v roce 1977, tehdy   většina z nás, mladých mužů s velkým elánem. Vedoucím našeho družstva byl František Krčma, který domluvil s vedením kuželkářského oddílu spolupráci. Zapojili jsme se do mistrovských soutěží ZP kuželkářů, a to velice úspěšně. Za tato léta aktivní činnosti jsme se stali pětkrát mistry republiky a vyhráli řadu turnajů. A byly i individuální úspěchy z mistrovství republiky!
Roky běžely, upadl či zešedivěl nějaký ten vlas a také zdraví někdy trochu zradilo. A tak jsme se po zralé úvaze rozhodli kolem roku 2000 ukončit aktivní činnost.
Ale i nadále jsme se na „naší“ útulné kuželně scházeli, poseděli u pivka a zakouleli si. Pořádali jsme každý rok Vánoční turnaj pro bývalé hráče, členy odbočky a jejich rodinné příslušníky. Tento turnaj měl vynikající atmosféru.
Letos 29. srpna jsme se sešli s přáteli na této kuželně naposledy. TJ Auto Škoda kuželnu z ekonomických důvodů zavírá. Smutné, ale pro tuto dobu typické.
Odcházel jsem poslední. Než jsem vše zamkl, hodil jsem si na této kuželně poslední devítku.
Ivan Tůma

#
Obrovský úspěch v italské Bologni

V posledních srpnových dnech, konkrétně od 28. do 31. 8. 2024, se v italské Bologně uskutečnil 2. ročník mezinárodního turnaje v showdownu.
Českou republiku na tomto turnaji reprezentovala dvojice zástupců klubu BSC Praha, a to Iva Karásková a Petr Bayer. Tato dvojice si zopakovala svoji společnou účast z turnaje v lotyšské Ljepaje ze začátku července letošního roku. Oproti turnaji v Lotyšsku, bohužel, nebyl tento turnaj v Itálii zařazen do světového poháru, uhrané body se tudíž nezapisují do světového pořadí.
Oběma našim reprezentantům, jak Ivě, tak i Petrovi se vystoupení v rámci základních skupin vydařilo na jedničku. Oba totiž své skupiny vyhráli a postoupili do bojů o finále. V dalších zápasech už bohužel oba dva hráči z České republiky takové štěstí neměli, ale i to na konec vedlo k obrovskému úspěchu a skvělému umístění.
Ivě se turnaj náramně povedl a dostala se dokonce do první desítky celkového pořadí turnaje, když obsadila konečné 6. místo. Jedná se tak o nejlepší umístění pro českou reprezentantku na mezinárodní půdě. Petr se zase dostal těsně pod první desítku a svým umístěním načal tu druhou, na konečném 11. místě. Pro Petra šlo o jedno z nejlepších umístění na mezinárodní úrovni po dlouhé době.

Martin Fejfar

#
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže

Jak jsme uvedli již u předešlých soutěží, vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí do soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou kvůli brzkému termínu od dodání časopisu nemohli do soutěže zapojit, jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout. Uzávěrka poslední soutěže byla tedy posunuta do 10. 9. 2024 a soutěžili jste o 3x klíčenku z e-shopu zpěváka Marka Ztraceného a 3x rodinnou vstupenku (2 dospělí + 2 děti) do Centra řemesel a Bylinných zahrad BOTANICUS v Ostré.
A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky?

OTÁZKA 1
Kdo ztvárnil hlavní roli v am. hudebním filmu o legendárním zpěvákovi a klavíristovi Rayi Charlesovi?
d) Jammie Foxx
OTÁZKA 2
Co vynalezl nevidomý americký průmyslník a vynálezce Ralph Rowe Teetor?
a) tempomat v autě
OTÁZKA 3
Kdo nazpíval píseň Nevidomá dívka??
a) Karel Kryl
OTÁZKA 4
Co je to astigmatismus?
c) oční porucha, při které je deformováno zakřivení rohovky nebo v ojedinělých případech zakřivení čočky

Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Miluše Klimešová (Teplice), Jiřina Divišová (Horní Planá) a Emil Miklóš (Mariánské Lázně). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou.
Uzávěrka soutěže z minulého čísla, kde hrajeme o 3x CD s písničkami z muzikálu Srdcový král, který se hraje v divadle Kalich - CD do soutěže věnovala společnost Hamlet Production,a.s., je do 10. 10. 2024. Znamená to, že stále můžete posílat své odpovědi. Vyhlášení správných odpovědí a výherců se dozvíte příště.

#
Nová soutěž

OTÁZKA 1
Co je to MAKABARA?
a) vokální trio zabývající se interpretací hebrejských písní
b) oční vada
c) zvíře
d) město v Africe
OTÁZKA 2
Pod jakým jménem je znám hudebník Stevland Hardaway Judkins?
a) Stevie Wonder
b) Andrea Bocelli
c) Ray Charles
d) Frank Sinatra
OTÁZKA 3
Jak se jmenuje nevidomý francouzský spisovatel narozený 19. září v Paříži?
a) Jacques Lusseyran
b) Paul Borget
c) Jules Verne
d) Honoré de Balzac
OTÁZKA 4
Co je to cévnatka?
a) živočich žijící ve vodě
b) rostlina
c) jedna z vrstev stěny očního bulbu
d) houba napadající cévy v živém organizmu

Své odpovědi do nové soutěže posílejte do 10. 11. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1 nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz . Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA.
A o co budeme soutěžit tentokrát? Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x Přírodní Konjac houbu od společnosti TianDe, která díky svým přírodním čisticím schopnostem projasní a rozzáří vaši pleť.
A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili.

Soutěž připravuje Kateřina Rovenská