ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 18, září 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Festival Dny umění nevidomých slaví 30. výročí DŮLEŽITÉ SDĚLENÍ Dopis členům SONS LIDÉ KOLEM NÁS Bývám součástí opravdu silných lidských příběhů (Naděžda Modráčková) ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví - Stav ohrožení II. BUDE VÁS ZAJÍMAT Černý rytíř a počasí OD NAŠICH ČTENÁŘŮ Valašská olympiáda se blýskla desátým ročníkem ve Lhotce nad Bečvou POZVÁNKA Říjnové Odpoledne se Zorou SPORT Pozvánka na jubilejní 10. ročník Bučovice Blind Football Cupu ME v showdownu: Tři česká jména v TOP 20 # ÚVODEM V červnu tohoto roku proběhla médii informace o instalaci výstavy fotografií zpřístupněných nevidomým. Tvůrci využili nové speciální technologie reliéfního tisku. Tyto „hmatové“ fotografie vzbudily velký zájem u širší veřejnosti a prozkoumat je přišli mnozí nevidomí i slabozrací. Jistě se dalo čekat, že takový projekt vyvolá diskuzi, protichůdné emoce a přinese spoustu otázek. Kdo předpokládal, že reakce budou jen a jen pozitivní, je nyní zklamán. Nechci se zde hlouběji zabývat projektem samým, ten pokládám za zajímavý a skutečně vyvolávající mnoho otázek. Ale - nejsou podobné projekty právě od toho? Nejsou právě rozporuplné reakce tím nejlepším, co mohou přinést? Upřímně, představím-li si jakýkoliv umělecký počin, ze kterého jsou všichni jen a pouze nadšeni, napadne mě jediné slovo - kýč. Samozřejmě, reakce na tato hmatová vyobrazení se zdaleka netýkají jen stránky estetické. Nejvíce diskutovaným je téma zpřístupňování fotografií nevidomým obecně. Má něco takového vůbec smysl? Je převedení světa do dvou rozměrů pro nevidomého v něčem přínosné? Nemyslím si, že by v odpovědích na tyto otázky mohlo někdy dojít ke shodě. Články a rozhovory o projektu najdete ve veřejných médiích, v časopisech určených zrakově postiženým i na sociálních sítích. Možná jste také výstavu navštívili a nějaké debaty o ní se osobně zúčastnili. Sama bych vnímala jako smysluplný každý počin, který dokáže vyvolat tak bouřlivý ohlas. Zklamání by bylo namístě, kdyby projekt propadl, nevzbudil emoce, měl malou návštěvnost, vyšuměl bez povšimnutí. Díky jeho nejednoznačnosti se ale jistě nic takového nestane. A to je z mého pohledu ten nejlepší možný výsledek. A kdyby se stalo, že byste podobné pocity prožívali třeba při čtení Zory, neváhejte se obrátit na redakci, konstruktivní kritice se u nás meze nekladou. Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Létu letos už téměř odzvonilo. A tak vám dnes představíme několik „hrdinů podzimu“. Jsou jimi pórek, kapusta, zelí, dýně, jablka, burčák a víno. A na vašich bedrech leží velký úkol, totiž vše ochutnat. A zatímco v horkém létě byla škoda zůstat doma a nevyrazit na výlet, na podzim si můžeme konečně pořádně odpočinout. Třeba s dobrou knihou. A pokud se vám letos nepodařilo zhubnout do plavek, nezoufejte! Na podzim už to přece tolik nevadí. Září a osobnosti našeho světa? Pojďme nahlédnout do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. V minulém čísle jsme představili mládí Jana Drtiny. Dnes se v jeho životě přesuneme do roku 1948. Je už po komunistickém převratu a ministr školství ho jmenuje ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomé. Sem byli ovšem tenkrát přijímáni i žáci vidoucí. Jan Drtina spolu se svými kolegy se ale rozhodl školu budovat tak, aby sloužila především žákům s postižením zraku, a to z celé tehdejší republiky. A jeho snaha byla úspěšná. Už od roku 1950 sem začali přicházet žáci z Brna i Levoče. V roce 1961 získala škola status běžné střední hudební školy s pedagogickým oddělením a o 15 let později, v roce 1976, dostala název Konzervatoř pro mládež s vadami zraku. Vznikla při ní i Odborná ladičská škola pro zrakově postiženou mládež. Od roku 1990 pak nese konzervatoř jméno Jana Deyla. Jan Drtina se staral nejen o její vedení a odbornou úroveň, ale i o uplatnění jejích absolventů v tehdejších Lidových školách umění. Velkou zásluhu má však i v evidenci a propagaci skladeb nevidomých autorů. Publikoval také řadu odborných publikací a byl členem mezinárodní komise pro Braillovu hudební notaci. Hudbu příležitostně i skládal, jeho dílem jsou například melodie ke sportovním hrám žáků s těžkým postižením zraku. Připomeňme, že Jan Drtina zemřel před 30 lety, 4. září roku 1994. S Janem Drtinou se dost možná potkal také ladič klavírů a učitel hudby Antonín Jan Kuchař. Ten se totiž narodil 20. září roku 1880 v Praze. Od dětství byl nevidomý, a tak se už v roce 1890 stal, dnes bychom řekli klientem pražského hradčanského Ústavu. Už zde se věnoval hře na housle, klavír a později i na varhany. Ladění klavírů se také vyučil. Když ústav opustil, hrával ve vinárnách, vyučoval hudbě a ladil. Později získal stálé místo v podniku pro opravy hudebních nástrojů. Pro svůj hudební soubor složil řadu tanečních skladeb a pochodů, z nichž některé se dochovaly i v Braillově bodové notaci. I díky tomu se stal členem sekce hudebních skladatelů. Kromě toho byl funkcionářem spolku Český slepecký tisk, předsedou Spolku československých nevidomých esperantistů a svůj podíl má také na založení Podpůrného spolku samostatných slepců. Ale pojďme i k člověku, který svůj život zasvětil jinému oboru lidské činnosti než hudbě. 15. září roku 1989 zemřel Štefan Zoričák, včelař a učitel v Ústavu pro nevidomé v Levoči. Tady se shodou okolností i narodil. I jeho kariéra je nejvíce spojena se zdejší základní školou při Ústavu pro nevidomé. Pracoval tu jako učitel tělocviku, přírodovědy a pracovního vyučování v letech 1943 až 1948 a poté znovu v letech 1954 až 1972. Byl přesvědčen, že tělesná zdatnost je jedním z nezbytných předpokladů zdravého života. I proto se zasloužil o vybudování zdejšího sportoviště a vybavení tělocvičny. Po otevření rehabilitačního střediska vypomáhal i s rehabilitačními programy. Je jedním ze zakladatelů Sportovních her nevidomé mládeže a v roce 1958 vedl úspěšné družstvo nevidomých sportovců i na mezinárodní soutěž v tehdejším Leningradě (dnes Petrohrad). Následující pán přišel o své první oko údajně už v  deseti letech. Osudný pro něho byl pak hrad Rabí, kde mu šíp nebo tříska zranila i oko druhé. Údajně ale neoslepl úplně, prý rozeznával obrysy a stále se dokázal uplatnit. Ale rozhodně ne v rehabilitaci později osleplých. Proslavil se použitím vozové obranné hradby a na českých ani evropských bojištích nebyl nikdy poražen. I tak jde o jednu z nejkontroverznějších postav našich dějin. Každopádně v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ ho nenajdete. Jan Žižka z Trocnova zemřel před 600 lety, 11. října 1424, při obléhání města Přibyslav. Pokud se na podzim budete chtít vydat po stopách tohoto slavného vojevůdce, můžete navštívit třeba Památník Jana Žižky v Trocnově se středověkým archeoskanzenem, pomník a Husitské muzeum v Táboře, jezdeckou sochu na pražském Vítkově či její kopii v Přibyslavi, obří sochu u Sudoměře nebo pražskou čtvrť Žižkov. Velký ohlas vyvolalo jméno Jana Žižky v roce 2005 v anketě České televize Největší Čech, kde se nelítostný válečník umístil v první pětce, hned za Karlem IV., Tomášem Garriguem Masarykem, Václavem Havlem a Janem Amosem Komenským. Před 100 lety, 27. září 1924, se ve východočeském Náchodě narodil Josef Škvorecký. Známý je hlavně svou knihou „Tankový prapor“ a pětidílným románem „Zbabělci“ s hlavním hrdinou Dannym Smiřickým. Napsal ale dalších bezmála 50 knih. V roce 1969 odjel přednášet do USA a rozhodl se zůstat v emigraci. Nový domov našel v kanadském Torontu. Tady v roce 1971 založil se svou ženou nakladatelství '68 Publishers, v němž vydávali díla československých autorů, která u nás z politických důvodů vycházet nemohla. Ale vraťme se do Náchoda. Tady totiž můžete navštívit restaurace Port Artur nebo „Dannyho kavárnu“ v hotelu u Beránka, které jsou známé z jeho knížek. U kostela sv. Vavřince na Masarykově náměstí pak najdete také lavičku Josefa Škvoreckého s jeho sochou v nadživotní velikosti. Tolik k našim staletým výročím. A trochu muziky na závěr. Víte, co spojuje písničky „Pověste ho vejš“ od Michala Tučného, „Dr. Dam di dam“ od Václava Neckáře, „Až budem to mít“ od Lenky Filipové, „Únos“ od Olympicu, „Létající Čestmír“ od Michala Davida, „Mužný vous“ od Milana Drobného, „Řeka zázraků“ od Hany Zagorové nebo „Včelka Mája“ od Karla Gotta? Jsou to texty Zdeňka Rytíře. Za svůj život jich napsal skutečně stovky. Nejvíce pro Michala Tučného, se kterým na počátku 80. let založil skupinu Tučňáci. Pokud si chcete poslechnout i jeho hlas, pak si pusťte písně „Chtěl bych být medvídkem“ nebo „Kosmickej vandr“. Zdeněk Rytíř, jedna z předních osobností české populární hudby, zemřel před 11 lety, 2. října 2013 ve věku 69 let. A protože se narodil v roce 1944, letos v dubnu by býval oslavil osmdesátiny. Antonín Vraný # Přehledně Také jste s nadšením sledovali vynikající plavecké výkony mladého Davida Kratochvíla na XVII. letních paralympijských hrách v Paříži? Velmi pěkné ukončení léta, co říkáte? A jak ho ukončují členové a příznivci našich oblastních odboček? Pojďme na chvilku zavzpomínat. Dnes projedeme naší republikou ze západu na východ, z Čech na Moravu. A začneme v Praze. SONS ČR, z. s. pořádá v rámci 30. ročníku festivalu „Dny umění nevidomých“ výroční koncert pěveckého sboru zrakově handicapovaných Vokál klub s jeho sólisty a sbormistrem Pavlem Menhartem. Proč je koncert výroční? Vokál klub na něm totiž oslaví své 20. narozeniny. Akce se koná v sobotu 5. října v 15.00 v kostele U Salvátora, Salvátorská 1045/1, Praha 1. Jako hosté vystoupí Ráchel Skleničková – klavír, soprán, Daniela Leitermannová – zobcová flétna, klavír, a Břevnovský chrámový sbor pod vedením sbormistra Lukáše Koudelky. Členové OO Tábor budou 7. října od 9.00 do 15.00 pořádat v prostorách své odbočky Den otevřených dveří. V rámci něho se od 10.00 hodin bude též přednášet o sebeobslužných činnostech lidí s těžkým postižením zraku a následně proběhne ukázka a předvedení kompenzačních pomůcek. Poslední prázdninovou akcí členů OO Trutnov byla návštěva města Hronova. A začali ji zhurta, komentovanou prohlídkou rodného domu Aloise Jiráska. Nahlédli do jeho života i literární tvorby a některé exponáty prozkoumali i hmatem. Další zastávkou byl Čapkův mlýn – Stará papírna. Výklad zdejší průvodkyně byl prý velmi poutavý a při poznávání pohádek bratří Čapků se všichni skvěle bavili. Následovala procházka parkem Aloise Jiráska, kde ochutnali i místní zdravou vodu, a Meditační zahradou u kostela Všech svatých. Zde si prohlédli růžencová zastavení od malířky Evy Skořepové. Poslední jejich zastávkou byl hronovský hřbitov, kde je pochován Alois Jirásek i další zdejší významné osobnosti. Výlet zakončili občerstvením v cukrárně na náměstí. Členové OO Náchod a Trutnov se inspirovali pořadem České televize „Toulavá kamera“ a vydali se na výlet do Zblova u České Skalice na komentovanou prohlídku uměleckého kovářství „Govannon“. To najdete na pahorku nad Ratibořickým údolím. Dílnou je provedl umělecký kovář Jan Svoboda, a poutavě přitom vykládal o své práci. Před časem se věnoval sportovnímu šermu, dnes vyrábí a opravuje meče, sekyry, kladiva a další zbraně. K práci prý spotřebuje tunu uhlí ročně. Během vyprávění se za stěnami jeho dílny ozývaly mohutné údery kladivem. Lidé proto očekávali dalšího svalnatého pomocníka. Překvapivě je však přivítala mladá štíhlá žena, která je zde také uměleckou kovářkou. Druhým cílem tohoto romantického místa byla Křížová cesta. Je poměrně nová, otevřena byla teprve v září roku 2022 a pracovalo na ní třináct sochařů a dalších umělců z celé ČR. Zdatnější členové si ji prošli od kapličky na vrcholku, který museli nejprve zdolat, méně zdatným připravila Běla Hejzlarová z OO Náchod podrobný popis třinácti zastavení i se zvětšenými fotografiemi. Závěr výletu patřil samozřejmě dobrému obědu v restauraci Na Králíku a poté i kávě v cukrárně v České Skalici. Z Moravy máme dnes příspěvek jediný. Členové oblastní odbočky Kroměříž se sešli na tréninku paměti. Cvičení prováděli hrou. Tvořili slova přidáváním předpon a přípon k zadaným kořenům, hledali slova se zadaným počátečním a posledním písmenem, poznávali země, města a další zeměpisné názvy i věci podle slovního popisu. Na závěr, pro zjištění a případné doplnění znalostí všeobecných, si dali vědomostní kvíz. Antonín Vraný # Festival Dny umění nevidomých slaví 30. výročí Nevidomá umělkyně či umělec jsou v České republice samozřejmou součástí veřejného kulturního života. Jak by také ne, když hlavní město Praha nabízí nevidomým a slabozrakým studium na konzervatoři a střední škole Jana Deyla, která je jediná svého druhu v Evropě. Nevidomí a slabozrací hudebníci a zpěváci tak mají možnost být součástí jedinečného festivalu Dny umění nevidomých, jehož pořadatelem je Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, zapsaný spolek. V rámci festivalu jsou také prezentována díla výtvarných umělců v různých oborech a celý festival je multižánrovým obohacením kulturního a společenského života v České republice. V letošním roce slaví Dny umění nevidomých 30. výročí založení, když v roce 1995 pan Václav Polášek zahájil kulturní aktivity nevidomých a slabozrakých na Zlínsku a Valašsku. Koncerty a výstavy se poté rozšířily po celé Moravě a letošní jubilejní 30. ročník nabízí akce také v Čechách. Oblastní odbočky SONS zahájily výročí festivalu v březnu 2024 výstavou fotografií přírody Slovácka Hany Juříkové v Orlové a výstavou fotografií Petra Bazaly Slabozraký na cestách ve Frýdku Místku. Aprílový měsíc duben nabídl koncerty zpěváka Radka Žaluda a klavíristky Ráchel Skleničkové v Boskovicích a Blansku, další výstavu fotografky Hany Juříkové – tentokrát v Ostravě, koncert Ivy a Jiřího Mojžíškových v Kyjově, kde se také konala výstava grafičky a výtvarnice Markéty Evjákové, a výstavu mandal Zlaty Zumrové v Praze. Májové akce festivalu Dny umění nevidomých reprezentovaly klavíristka Ráchel Skleničková a flétnistka Eva Blažková v Ostravě, kde vystupovalo také vokální trio MAKABARA, Šumperk přivítal výtvarnici z oboru enkaustika Jaroslavu Bendovou, vokální soubor Musica pro Sancta Cecilia zavítal do Frýdku Místku, v Kamenici nad Lipou zhlédli návštěvníci výstavu německé malířky Silji Korn, oblíbené duo VojoDeyl s nevidomým zpěvákem Radimem Vojtkem dvakrát koncertovalo v Novém Jičíně a grafička a výtvarnice Markéta Evjáková přemístila svoji výstavu do Zlína. Červen probíhal ve znamení výstavy Lubomíra Pavelčáka alias Lichoočka v Třinci a koncertů Radka Žaluda v Prostějově, v Kamenici nad Lipou zazpíval smíšený pěvecký sbor Kamínek, Radim Vojtek a Duo VojoDeyl se představili v Rožnově pod Radhoštěm a Uherském Hradišti, Benjamín Levíček v Orlové a v Havířově a Ráchel Skleničková v Uherském Hradišti. V červnu se také v Praze uskutečnil v kostele U Salvátora slavnostní koncert spojený s oceněním osobností významných pro život zrakově postižených, na koncertě vystoupili sopranistka Eva Blažková, klavíristky Kristýna Marková Stepasjuková a Monika Fukasová, klavíristé Zbyněk Kladivo a Bohdan Prudkyi, klarinetista Milan Arner a flétnistka Martina Říhovská. V prázdninových měsících zaujaly návštěvníky výstavy fotografky Hany Juříkové v Bruntále a kreslíře Lukáše Černého v Orlové, koncert cimbálové muziky Falešnica s nevidomým primášem Radimem Vojtkem v Šumperku, koncerty klavíristky Ráchel Skleničkové a sopranistky Evy Blažkové ve Valašském Meziříčí a v Petrkově u Havlíčkova Brodu a koncert country kapely Pěšáci s nevidomým kytaristou Zdenkem Hradilem ve Vsetíně. V rámci Loučení s létem na Valašsku koncertovali kytarista Milan Hradil, akordeonista Miroslav Orság, Duo VojoDeyl s Radimem Vojtkem a country kapela Pěšáci. V září prezentují svoje fotografie Hana Juříková ve Frýdku Místku a Lubomír Pavelčák v Třinci, mandaly Zlata Zumrová v Plzni, v rámci hudebních a pěveckých koncertů se představí klavírista Petr Bazala v Brně a na zámku ve Studénce, uskuteční se koncert pěveckého sboru nevidomých Vokál klub v Rokycanech a Radka Žaluda ve Frýdku Místku, klavírní koncert nevidomých studentů pražské konzervatoře Jana Deyla Marka Trunečka a Lukáše Kupky v Olomouci a koncert kytaristy Martina Rouse v Kuníně a v Novém Jičíně. I v posledním čtvrtletí roku 2024 budou pokračovat aktivity nevidomých a slabozrakých umělců, které opět přinesou hodnotné zážitky z uměleckých představení. Festival Dny umění nevidomých není jen představením zrakově postižených umělců, ale také skvělou prezentací skutečnosti, že i člověk se zrakovou vadou může obohatit společnost svým uměním a dovednostmi. V rámci festivalu se konají také doprovodné výchovně vzdělávací akce na školách a pro veřejnost, kde si přítomní mohou vyzkoušet kompenzační pomůcky pro zrakově postižené, naučit se komunikovat s nevidomými a slabozrakými, umět jim pomoci a vnímat jejich svět jako součást běžného života. Jsem velmi ráda, že o aktivity festivalu Dny umění nevidomých je velký zájem a přeji festivalu mnoho dalších vydařených akcí. Dagmar Filgasová Koordinátorka festivalu dny umění nevidomých # DŮLEŽITÉ SDĚLENÍ: Dopis členům SONS Milí čtenáři, na začátku července příštího roku se uskuteční již XI. celostátní shromáždění SONS, na kterém proběhnou mnohá důležitá hlasování. Jedním z významných bodů bude jako obvykle schvalování stanov, které jsou základním a zcela zásadním dokumentem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Na jejich podobě a změnách má právo se podílet každý člen SONS. Proto prosím pozorně čtěte následující dopis, který přináší důležité informace především těm, kdo by se na nové podobě stanov chtěli aktivně podílet. : : : V Praze dne 6. 8. 2024 Vážené členky, vážení členové, obracím se na vás v souvislosti s konáním XI. celostátního shromáždění našeho spolku v roce 2025. Každé celostátní shromáždění jakožto náš nejvyšší orgán může spoustu věcí změnit a upravit. Ne všichni se však můžeme shromáždění osobně jako delegáti účastnit, takže své návrhy projednáváme na oblastních či klubových shromážděních, nebo je prostě sdělíme voleným funkcionářům a snažíme se je nejrůznějšími způsoby prosadit.   Jedním z témat, do kterých máme všichni co mluvit, jsou stanovy, tj. náš hlavní zákon. Navazujíc na dlouholetou tradici jmenovala Republiková rada SONS na svém 11. řádném zasedání v 8. funkčním období dne 31. května 2024 jednomyslně komisi pro novelu stanov na XI. celostátním shromáždění SONS ve složení: Dagmar Filgasová, Marek Müller, Jan Šnyrych, Rudolf Volejník, Luboš Zajíc; tajemníkem komise je jmenován autor tohoto dopisu členům Rudolf Volejník. Úkolem komise je na základě zpracování podkladů získaných od členstva SONS předložit XI. celostátnímu shromáždění SONS ucelený návrh novely stávajících stanov. Velkou novelu stanov jsme schválili na IX. celostátním shromáždění v roce 2016, kdy jsme transformovali SONS z občanského sdružení ve spolek; menší novelu pak v roce 2021 na X. celostátním shromáždění. Zdá se, že ani tentokrát toho měnit moc nemusíme. Rozumné nápady se však určitě najdou, a proto vás vyzývám k předkládání návrhů, o nichž se domníváte, že stojí nejen za zvážení, ale i za schválení. Návrhy formulujte tak, aby se o nich dalo hlasovat. Předkládejte je prostřednictvím svých oblastních či klubových rad nebo je posílejte výhradně elektronickou poštou na adresu stanovy@sons.cz; termín uzávěrky návrhů je 31. března 2025.   Děkuji za iniciativní přístup a dobré návrhy. Zdravím a s mnohými z vás se těším na osobní setkání při nejrůznějších spolkových akcích i na XI. celostátním shromáždění.   Rudolf Volejník, tajemník Komise RR pro přípravu novely Stanov SONS # LIDÉ KOLEM NÁS: Bývám součástí opravdu silných lidských příběhů „Co popřát Pobytovému rehabilitačnímu a rekvalifikačnímu středisku pro nevidomé Dědina k jeho třicátým narozeninám? Spokojený a motivovaný personál, klienty, kteří dělají pokroky, i dostatek finančních zdrojů. Zkrátka aby se nám všem dařilo stále lépe. Kulaté výročí oslavíme 25. září od 9.00 do 15.00 hodin Dnem otevřených dveří a malým posezením. O středisku, jeho klientech i zaměstnancích dnes hovoříme s jeho ředitelkou Bc. Naděždou Modráčkovou. Kdo jsou naši klienti? Do střediska přicházejí lidé s těžkým postižením zraku z celé ČR, a to na základě znění zákona č. 108/2006 O sociálních službách. Mohou se zařadit do programu „sociální rehabilitace“, „sociálně terapeutické dílny“ nebo se mohou rekvalifikovat. Za posledních 5 let jsme v sociální rehabilitaci obsloužili 156 a v sociálně terapeutických dílnách 153 uživatelů. Rekvalifikovali jsme 24 nevidomých a slabozrakých masérů ve zdravotnictví, dvě osoby v oboru Pomocné práce v tkalcovské dílně, jednoho pracovníka v kartonážní výrobě a 13 osob absolvovalo nácvik obsluhy osobního počítače. Někteří uživatelé přitom u nás byli nebo jsou i opakovaně. Máte i vy zájem o naše služby? Kontaktujte nás telefonicky nebo e-mailem a dohodneme si schůzku. Vám i vašemu doprovodu rádi představíme naše středisko, učebny a dílny. Co zajímá potenciální klienty? Někoho to, s kým bude bydlet, nebo zda může bydlet sám. Druhého cena ubytování a stravování a dalšího rovnou rekvalifikační kurzy. Nejste si jisti, zda zvládnete dojíždět, samostatně bydlet nebo se třeba naučit sebeobslužným činnostem? Přijďte si to vyzkoušet na týdenním zkušebním pobytu. Přijímáme klienty od 16 do 80 let. Pracuje u nás vzdělávací, ale nikoliv zdravotnický personál. Ani čekací doba není dlouhá, zhruba jeden měsíc. V rámci rehabilitace si zájemci vyzkoušejí i práci v sociálně terapeutických dílnách, a pokud si zvolí některý rekvalifikační kurz, pomohu i s jeho vyřízením. Naše sociální služby jsou zdarma, klient se podílejí jen platbou za ubytování a stravování. Jak je to s rekvalifikacemi? Ve středisku pracuji od roku 2005 a od té doby se toho hodně změnilo. Zpočátku jsem se často setkávala s postojem, proč se má nevidomý člověk rekvalifikovat, vždyť už má přece invalidní důchod. Dnes je jednání s Úřadem práce (ÚP) obecně věcnější a vstřícnější. Někdy samozřejmě řešíme variantu, kdy si klient musí uhradit ubytování a stravu, i případy, kdy ÚP rekvalifikaci schválit odmítá. Připadá mu to zbytečné, nebo podobný kurz existuje i v místě klientova bydliště. V takových případech jsme několikrát oslovili Nadační fond ČRo Světluška, který v tomto smyslu funguje bezvadně. Ve středisku lze absolvovat „zvolenou rekvalifikaci“ nebo „pracovní rehabilitaci“. V prvním případě oznámíte ÚP, že jste si vybrali rekvalifikační kurz, a do měsíce je vám obvykle schválen. Druhou možností je pracovní rehabilitace. Při ní hradí ÚP ubytování, stravu a dopravu a doba vyřízení pracovní rehabilitace tak bývá delší. Jak se uplatňují lidé, kteří u nás prošli rekvalifikací? Velmi žádaní jsou maséři. Středisko má z pohledu jejich vzdělávání tu nejlepší pověst a často mě oslovují i organizace, které je chtějí zaměstnat. Náš kurz má od roku 2019 název „Nevidomý a slabozraký masér ve zdravotnictví". Po vykonání závěrečné zkoušky vkládáme jména masérů do registru zdravotnických pracovníků, a oni tak mohou pracovat pod dohledem fyzioterapeuta ve zdravotnickém zařízení. A na vysoké úrovni jsou i další rekvalifikační kurzy. Jejich názvy, dobu trvání a ceny najdete na stránkách www.dedina.cz. Středisko má též statut chráněného pracoviště. To znamená, že máme více než polovinu zaměstnanců s nějakým typem zdravotního postižení nebo zdravotního znevýhodnění. A na chráněných pracovních místech zaměstnáváme i naše rekvalifikanty, v dílnách - tkalcovské, keramické, košíkářské, drátovací i kartonážní. Někoho na plný úvazek, jiného třeba jen pár dnů v týdnu. Dílny jsou tak místem, které slouží klientům jako sociálně terapeutická dílna a zároveň v nich pracují zrakově postižení zaměstnanci. Například v té košíkářské jsou tři a už od června se věnují vánoční zakázce, výrobě dárkových košíků, do kterých budeme vkládat kávu a hrnek z naší keramické dílny. Velmi oblíbené jsou také vánoční a velikonoční prodeje, které pořádáme v různých organizacích i v našem středisku. Z našeho skladu výrobků jsme nedávno navíc vytvořili malý obchůdek. Na chráněných pracovních místech pracují ale také instruktoři, například zdravotního tělocviku, výuky PC, Braillova písma, psaní na klávesnici všemi deseti bez zrakové kontroly i v košíkářské dílně. Bohaté jsou u nás i volnočasové aktivity. V úterý nás navštěvuje Václav Fanta s hrou Qardo. Je o ni velký zájem, proto pořádáme i májový a mikulášský „Qardo turnaj“. Loňský mikulášský drtivě vyhráli „reprezentanti“ střediska, v májovém jim to „oplatili“ hosté z Mariánských Lázní. Ve středu se hrají deskové hry, jejich organizátor Jaroslav Slanina zde pořádá také víkendové turnaje. Na všech bývá skvělá atmosféra a klienti se tu setkávají s lidmi „zvenčí“. Od fondu Kaufland jsme získali finance na nový showdownový stůl s příslušenstvím, který je dnes už ve výrobě. Na doškolovacích akcích se u nás scházejí členové Cechu zrakově postižených masérů. Je tu pro ně potřebné zázemí, většina z nich naše prostory zná. Ale v naší práci se potýkáme i s překážkami. Tou nejhorší byla určitě doba covid-19. K dispozici často nebyly zdravotnické roušky ani respirátory. Z toho důvodu jsme v našich sociálně terapeutických dílnách šili roušky látkové a zdarma je rozesílali nevidomým a slabozrakým lidem po celé republice. Ale zvládli jsme to, a dokonce se nám podařilo získat finance od Letiště Praha, a.s. a od Nadačního fondu ČRo Světluška. Tak jsme mohli uskutečnit i důležité stavební úpravy. Z učebny výuky PC je dnes učebna masérů a naopak. Maséři tak mají dostatek prostoru pro výuku i masáže. A na dvě části, pro každého ze dvou lektorů, jsme rozdělili i učebnu PC. Kdy mám z práce naopak radost? Když klientům pomohu s jejich úsilím něčeho dosáhnout, a také když pozoruji jejich radost z toho, že svého cíle skutečně dosáhli. Někdy jsou to jen drobnosti, jindy ale i větší věci. Mnozí klienti u nás prožívají skutečně silný lidský příběh a můj život naplňuje to, že mohu být jeho součástí. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví - Stav ohrožení II. Každý, kdo nevidí nebo přestává vidět, umí si až moc dobře představit, jaké je ztratit orientaci, někde pozbyl vodicí linii, selhala zvuková kulisa, někam padá, někudy se motá. Doslova, ztrácí půdu pod nohama. Ztráta orientace, panika, strach a pocit bezmoci je od pradávna vyvoláván a provázen nečekanými, někdy i podvědomě očekávanými změnami nebo otřesy. Jedná se o reakce, které náš organizmus vyhodnotí jako varující před nebezpečím. Toto v zásadě dobré, leč už poněkud zastaralé vybavení nás sice zdánlivě (někdy i reálně) chrání, ale pokaždé dovede dobře zamávat naší nervovou soustavou. Už od narození nás vrozené reflexy učí správně reagovat na změny. Pokud své podvědomé chování vyhodnotíme jako účelné, neradi se ho zbavujeme, i když už ztratilo svůj smysl. Máme v mozku zařízení, které spouští tzv. mimovolné reakce. Miminka mají uchopovací a sací reflex, který jim umožní vyhnout se pádu a najíst se. Podobně funguje tlukot srdce a dýchání. To všechno – a jiné změny v našem těle a mozku – umožňuje přežití. Říká se tomu opakování. Děláme-li něco, co nám umožňuje přežít, geneticky opakujeme a zdokonalujeme osvědčené chování, snažíme se eliminovat nebezpečí i tehdy, když už se vlastně nedá nic dělat. Mám na mysli třeba chování topícího se člověka, který paradoxně, místo aby znehybněl, stahuje s sebou pod vodu záchranáře, protože jeho reflexy jsou silnější než rozum. Většinou si takové chování nebo úkony nepamatujeme, staly se součástí reflexních, a proto mimovolních reakcí. Jen na chvilku se zamysleme nad způsobem naší chůze, zacházení s předměty denního použití, s nástroji. Na vyšší úrovni podvědomě reagujeme specifickým chováním na podněty, které jsme vyhodnotili jako ohrožující, byť se odehrávají jen v naší hlavě. Probíhající řetězec akcí a reakcí se projevuje jak v exteriéru (např. v davu, v cizím prostředí), tak uvnitř nás. Příkladů je nespočetně, zrovna teď mě napadá zkušenost v dopravě, kdy se zastavím a změním způsob nastupování do vagonu metra, když slyším opilecké projevy nebo konfliktní chování některého cestujícího. Klidně si nechám ujet vlak metra, než nastoupit do stejné části jako podezřelá osoba. Nejspíš automaticky opakuji to, co se mi kdysi párkrát osvědčilo. Naučeným způsobem se vyhnu ohrožení. Existují ovšem dramatické změny, které jsou i dlouhodobého charakteru a kterým se nemůžeme vyhnout. Mezi nejnáročnější patří fyziologické změny související s vývojem osobnosti člověka. Patří k nim: - puberta - těhotenství a porod dítěte - menopauza a andropauza Tyto změny navozují nejen změnu životního stylu, ale především změny ve fungování organizmu, ať už jde o hladinu hormonů nebo fyzickou a sexuální kondici. Mohlo by se říct, že během historie lidské existence už bychom měli být připraveni skoro na všechno, ale většinou nás známé, leč nevítané změny nejen překvapují, ale především mění po všech stránkách. Změny, které nejsou fyziologické, ale s naším tělesným fungováním souvisejí, mohou být následující: - chronická onemocnění - následky úrazu - vrozená nebo genetická onemocnění a smyslové vady Otřesy se nám nemusejí vyhnout ani v sociální oblasti. Je to např: - rozvod - ztráta zaměstnání a finanční nezávislosti - úmrtí blízké osoby - ztráta důležitých vztahů - radikální změna profese - odchod z vlasti (dobrovolný i nedobrovolný) - živelná katastrofa nebo válka Ohrožující nemusí být vždy bezprostřední změna životního stylu. Důsledky otřesů mohou působit v krátkém sledu po sobě, ale i jako déle trvající zátěž. Pro změny a otřesy bývá typické i to, že co je pro jednoho otřes, pro druhého být otřesem nemusí. Záleží na osobnosti, prostředí, zachovaných vztazích i individuálních potřebách a dispozicích jedince, ať biologických, materiálních nebo duševních. Mnohé obranné reakce k zachování vlastní bezpečnosti jsou původně motivovány negativní zkušeností nebo strachem. Člověk se vyvinul tak, aby svůj strach z neznáma dovedl k dokonalosti. Reagovat může ochromením, déledobou úzkostí nebo útěkem. Žádná z těchto reakcí ale strach nepřemůže, protože není relevantní ohrožení člověka novodobého. Homo sapiens v novodobé historii se učí strachu čelit, jakkoliv to jeho reflexy popírají. Řešení, jak zvládnout otřes, ať očekávaný nebo neočekávaný, kterému stojíme tváří v tvář, je v tomto postoji setrvat. Místo reflexního chování (agrese nebo únik) musíme ve vlastním zájmu ohrožující situaci vyhodnotit, posbíráme své síly a připravíme se na možnou variantu nového začátku. V knize M. Dufkové Zápisník abstinentky je popsána situace, kdy se alkoholička po léčbě snažila s manželem pokračovat v rodinném životě, který byl před jejím notorickým opíjením normální. Zkoušeli to několikrát, ale protože nebyli schopni zařadit staré zvyklosti do nového začátku, opakovaly se navyklé, leč nyní škodlivé scénáře. To v důsledku vedlo k prohlubujícímu se pocitu strachu z ohrožení. Zkusili vyhnout se svým nezdarům a strachu rozvodem. Tím definitivně přišli o falešnou naději, že jejich vztah se dá vzkřísit zbožným přáním. Museli pojmenovat dosavadní životní styl za nevyhovující a marné snahy za debakl. Paradoxně se jim podařilo nastartovat nový začátek a začít budovat svůj vztah nikoliv na ruinách, ale od základu. Museli doslova přestat marně rekonstruovat rozpadlý dům, ale pojmenovat nastalou situaci, vzepřít se strachu a navyklým vzorcům chování, zkrátka začít budovat rodinu obrazně řečeno cihlu po cihle. Podle odborné literatury je tzv. nový začátek po otřesu to jediné, co člověku dává smysl, aby změnil svůj životní styl, návyky i chování. Většinou s tím souvisí i změna hodnotového žebříčku. Každý máme představu konce svého osobního světa, ale ne každý si přeje, aby po konci nenastal nový začátek. A pokud se rozhodneme, že otřes není zánik, ale výzva, můžeme si dopřát i trochu času na svůj restart. Ten čas, trpělivost a naději budeme nezbytně potřebovat. Záměrně si někdy nepřipouštíme, že jsme to pouze my sami, kdo může ovlivnit svůj život zevnitř i zvenčí, kdo může odstranit nebo zredukovat rušivé tlaky, které ubíjí naši energii a schopnost regenerace. Nespoléhejme se na nereálnou možnost pomoci kamarádů, vědy nebo protekce nebo abnormálního finančního zajištění. Jsme to vždy jen my, naše osoba, která může rozhodnout, jestli znovu vykročíme, byť nemáme před sebou asfaltku, ale dost kamenitou horskou stezku. Klíčem k tomuto zjištění je samozřejmě upřímnost. Buďme sami k sobě upřímní a pravdiví. Akceptujme skutečnost, která nám obrátila život vzhůru nohama. Co se stalo, stalo se! Musíme začít hledat vlastní možnosti, jak se v tomto chaosu orientovat. Pomoc je možná nedaleko, ale jsme to obvykle my, kdo jí musí jít naproti. (pokračování) PaedDr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Temný rytíř a počasí Neznámá česká zřícenina ukrývá fascinující úkaz. Temného rytíře předpovídajícího počasí. Nevěříte? V Českém ráji, jen pár kilometrů od Turnova, leží na okraji Klokočských skal zřícenina romantického skalního hradu Rotštejn. Vyniká nejen umístěním u jedinečného skalního města, ale také iniciativou, s níž vychází vstříc návštěvníkům se smyslovým postižením. Nezapomíná ani na děti a zvířecí mazlíčky. Navíc se může pochlubit černým rytířem, který spolehlivě předpovídá počasí. Což je ve skalách lákajících blesky ceněno nad zlato. „Zřícenina hradu Rotštejn leží na samém okraji Klokočských skal a je typickou ukázkou, jak si to, co člověk kdysi vytvořil, příroda zase bere zpět,“ vítá nás kastelánka Hana Talli Hlubučková, která památku úmyslně ponechává v co nejpřirozenějším stavu. „Neděláme žádné zbytečné úpravy, nenajdete tu skákací hrady ani jiné podobné atrakce, ale spíše dbáme na to, aby si lidé uvědomili přirozený běh věcí a jak všechno pomíjí. Zdejší pískovcové skály vznikly před necelou stovkou milionů let, jednoho dne přišel člověk a upravil je k obrazu svému. A když nejprve v hradě a poté ve vesnici bydlet přestal, příroda si je zase převezme, což tady prezentujeme,“ vysvětluje Hlubučková. Část návštěvníků, která skalní zříceninu hradu navštíví, si podle kastelánky stěžuje, že tu vlastně „nic není“. Připisuje to ale zkratkovitosti doby a skutečnosti, že lidé se odnaučili vnímat. Nevšedním faktem je, že zhruba třetinu návštěvníků Rotštejna tvoří osoby se smyslovým postižením, zrakovým či sluchovým, které vnímají jinak. Speciální prohlídka může trvat hodinu a půl až dvě, aby mohli účastníci nasát atmosféru a naladit se na ni. Je možné tady absolvovat kompletní hmatovou prohlídku, sáhnout si na repliky zde nalezených nádob, speciální erb i kachle, které odpovídají velikostně i hmotnostně, aby si to nevidomí mohli co nejlépe představit. Kompletní popisky po celé stezce Klokočskými skalami jsou navíc i v Braillově písmu. Texty ve skalách i na hradě Rotštejn jsou pak přeložené do českého znakového jazyka. Když přijde neslyšící s komunikátorem, sejme si QR kód a dostane informace ve svém mateřském jazyce. „Pokud je osoba od narození neslyšící, nemusí zcela rozumět klasickému psanému dlouhému textu. Vnímání neslyšících je složité, vnímají svět jinak, proto potřebují texty ve zjednodušené češtině, kupříkladu neskloňují a nečasují, nerozlišují tykání nebo vykání. Potřebují trochu odlišné výrazové prostředky,“ vysvětluje kastelánka, která se zasazuje o to, že je na Rotštejně najdou. Za „Tichou stezku Klokočskými skalami, stezku nevídanou“ získala lokalita Cenu Adolfa Heyduka pro geologickou lokalitu nejvíce přátelskou ke zdravotně postiženým už v roce 2018, tedy krátce po svém otevření. Za zpřístupnění hradu Rotštejn těmto skupinám návštěvníků ji pak obdržela v roce 2022. Na hradě příležitostně provází i nevidomý průvodce. Celá stezka Klokočskými skalami je dlouhá devět kilometrů, nachází se na ní četná schodiště a složitý terén, nevidomí a slabozrací návštěvníci na ní proto potřebují doprovod. Prohlídka zříceniny Během letních prázdnin je hrad standardně otevřen každý den v týdnu od desáté hodiny ranní do čtvrté odpolední, v sobotu se zavírá o hodinu později. Plné vstupné činí padesát korun, snížené vyjde na polovinu. Prohlídkový okruh začíná výstavním prostorem ve skalní místnosti, která vypadá jako jeskyně, ale spolu s dalšími obdobnými ji vytesali lidé po roce 1600, kdy pod zbytky zpustlého hradu vznikalo vesnické osídlení. Postupně zde vybudovali šest chalup a statek pod věží. Obývali je poměrně dlouho, poslední dítě se zde podle církevní matriky narodilo v roce 1896. Mimochodem – obytná hradní věž Rotštejna si zahrála vstup do pekla v pohádce S čerty nejsou žerty. V současnosti je zde umístěna výstava akvarelů zdejšího malíře Jiřího Lodeho, dále jsou do konce léta vystaveny historické recepty. V čase žní přibydou výrobky ze slámy a související hra pro děti a v srpnu se zde objeví textilní techniky minulých staletí. „Na hradech se vždy žilo a hospodařilo, proto to máme udělané tak, že jak jde hospodářský rok, tak máme souhrnnou koncepci výstav pod názvem Rotštejnská setkávání, a ke každé akci je připraveno něco pro děti, aby se zábavnou formou přiučily. Vysvětlujeme dětem třeba to, že ne vždy měli lidé zdroje umělého světla a museli umět spoustu věcí dělat podle denní doby,“ popisuje kastelánka. Konají se tu i osvětové přednášky, pravidelně kupříkladu Dny pro život bez lepku. Vytesané místnosti tvoří v hlavním skalním bloku návštěvnicky atraktivní labyrint, můžete se v něm projít i nízkou tajnou chodbou, na jejímž konci čeká buď pověst, či úkoly naučné hry. V některých chalupách se dochovalo kompletní ostění, měli tu i kamna, samozřejmě ve skále neměli komín, byly to tzv. dýmné jizby, nad kamny byla prohlubeň ve stropě a kouř vyletěl ven nad dveřmi. Černý rytíř se nemýlí „Na stěně zde můžete vidět místního černého rytíře. Pískovce táhnou vodu, takže když je vidět víc, tj. ztmavne, znamená to, že bude pršet. Ještě máme tak dvě a půl hodiny. Je to stoprocentní,“ vysvětluje kastelánka s tím, že hlídat počasí je ve zdejší oblasti zásadní. Při návštěvě je třeba dbát především na bezpečnost. Když je bouřka nebo prší, hrad je uzavřen a není moudré ani vstupovat do skal. Klokočské skály jsou pískovce proložené železivcem a limonitem, mají tendenci přitahovat blesky, které se od nich navíc odrážejí. A pláštěnky před nimi náruživé turisty, kteří si nebezpečí leckdy neuvědomují, rozhodně neochrání. Dodává, že žlutá trasa Klokočskými skalami z bezpečnostních důvodů není vhodná pro cyklisty, kočárky ani odrážedla za jakéhokoli počasí. To už ale stoupáme nahoru. Z původně velkého hradu založeného ve 13. století toho do dneška příliš nezbylo. Po schodech se jde do zvýšeného přízemí, kde se nacházelo hospodářské patro. Podle průzkumů zde byla i hradní kaple. Na jejím místě se dodnes konají katolické svatby. A jedná se o kulisy až neuvěřitelně romantické. Z hradních trosek je půvabný výhled na vrch Kozákov, ve zlatých časech hradu tomu tak ale nebylo. V 19. století byl tím směrem kamenolom a odtěžily se skály spolu s jižním a jihovýchodním opevněním hradu. V té době zanikl i velký podhradní rybník. Dětský koutek i bylinková zahrada Přicházíme k části hradu, kde kralují děti. Čekají tu na ně hradní domalovánky podle místních pohádek. Když rodiče poslouchají výklad, ty nejmenší děti se mohou posadit v nevšedním, avšak velmi útulném dětském koutku pod skalním převisem, půjčit si pastelky a malovat, zatímco rodiče poslouchají průvodce. Leckdy se prý přidá i nějaký ten dědeček. V prostorách, kde bývala hradní kuchyně, se podle období pojednává kupříkladu o sklizni, předpěstovává se i obilí a popisují dobové recepty. Hned vedle je užitková zahrádka, čtvercové záhony typické pro středověké hrady v prostoru zříceniny reprezentují čtvercové květináče. Do bylinkové zahrady chodili jak kuchaři pro ingredience do dobových pokrmů, tak i mnich apotékář, který panstvo léčil. Nachází se tu i pravidelně doplňovaná miska s vodou pro zvířecí návštěvníky, jichž se po boku páníčků objevuje nemalé množství. A zdaleka se nejedná jen o psy a kočky. Na hrad už zavítali mimo jiné papoušci, a dokonce i kachňátka. Rostlina, jež dala skalám jméno Ve vyšším patře, prostoru tehdejšího šlechtického obydlí, dnes prosperuje šestiletý keř klokočí. Zdejší průvodci na krku nosí růžence z něj vyrobené. Hrad Rotštejn nebyl do skal vytesán. Na třech skalách byla do tvaru zploštělé krokvice vystavěna dřevěná budova šlechtici rodu Markvarticů, později známých jako Rotštejnů. Po požáru kolem roku 1272 dřevo nahradila hrázděná nástavba. Nejstarší obec panství Rotštejnského a okolní skály nesou jméno podle klokočí (klokoče zpeřeného), které kdysi běžně rostlo ve zdejších lesích. Keř nebo malý stromek je dnes chráněný a jeho velmi tvrdé plody se odedávna používaly k výrobě růženců či šperků. Po jediném prokázaném dobytí a současně vypálení hradu v roce 1318 zde byl vystavěn zděný palác podle tehdejší německé módy. Jednalo se tedy o poloskalní hrad s výraznými prvky zděné architektury. Rod Rotštejnů vymřel na počátku 15. století a hrad zanikl kolem roku 1500. Po roce 1514 už byl v historických pramenech uváděn jako pustý. Ke zkáze Rotštejna pravděpodobně došlo v důsledku přirozeného zvětrávání pískovcových skal a následného poklesu terénu, k čemuž dochází dodnes. Zbytky zdí posloužily ke stavbě domků v podhradí, svou roli sehrál i zmíněný kamenolom. Jsou tu ale stále patrné cenné kousky původního zdiva, které jsou ponechány v přirozeném stavu. Plány do budoucna Novým projektem Rotštejna, který bude realizován v září či na počátku příští sezony, je umístění tabulek v hmatové latince v nejvyšším vyhlídkovém patře zříceniny. Budou k nim instalovány i zmenšené tvary okolních kopců, aby měli nevidomí lepší představu o okolí. „Popisky v Braillově písmu jsme vzdali, protože někteří návštěvníci nám z něj bohužel vydloubávali kuličky. Rodiče někdy dětem dokonce nepochopitelně půjčovali předměty, které jim to usnadnily. Takový vandalismus může mít pro člověka, který je na Braillovu písmu závislý, fatální následky. Proto jsme raději zvolili hmatovou latinku a obrysy,“ přibližuje kastelánka další plány. „Rotštejn není komerčním místem pro ty, kteří si chtějí jen rychle udělat fotku na sociální síť a uhánět dál. Běžce samozřejmě necháme vyběhnout nahoru a dolů a pokračovat v cestě. Zásadní je ale přestat pospíchat a udělat si čas na seznámení s místem a jeho atmosférou. S dětmi malujeme, hrajeme hry, určujeme bylinky a ukazujeme jim sezonní zvyky, ale není to na deset minut. Chce to alespoň hodinu času. Přijďte v klidu a vychutnejte si to,“ zve všechny zájemce kastelánka, pro kterou je hrad evidentně mnohem víc než „jen“ práce. A to je v dnešní uspěchané době čím dál tím vzácnější. Taťána Kynčlová Zdroj: Novinky # OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Valašská olympiáda se blýskla desátým ročníkem ve Lhotce nad Bečvou V pátek 16. srpna se uskutečnil desátý ročník Valašské Olympiády v rámci Ukončení léta ve fotbalovém areálu ve Lhotce nad Bečvou pod hlavičkou SONS Vsetín. Záštitu nad touto akcí převzalo město Valašské Meziříčí a obec Lešná za přítomnosti jejich statutárních zástupců. Jako každým rokem měli nevidomí sportovci možnost se aktivně účastnit v různých disciplínách. Soutěžili i vidomí i děti s klapkami na očích. Letošní jubilejní ročník se znamenitě vydařil soudě nejenom dle ohlasů samotných aktérů, ale i širokého publika. V každém případě vítězové jsou všichni zúčastnění. Velký dík patří všem dobrovolníkům a sponzorům, bez kterých by se tato skvělá akce konat nemohla. Akci jako již tradičně okořenila přítomnost Hasičů a Městské policie. Děti si mohly zařádit na skákacím hradu. Po sportovním dopoledni a vyhodnocení následovala tombola, prezentace kompenzačních pomůcek, ukázka dovedností vodicího psa, vystoupení písničkáře Milana Hradila a poté koncert Miroslava Orsága v rámci festivalu DUN. Nejlepším hodnocením jsou telefonáty účastníků, že se těší na další ročník, které mne velmi potěšily. Věřím, že každý si našel v tomto horkém dni to své. Děkuji mnohokrát všem sponzorům a partnerům. Ludmila Pavelková # POZVÁNKA: Říjnové Odpoledne se Zorou Pracovníci redakce zvou všechny zájemce na říjnové Odpoledne se Zorou, které se pravidelně koná vždy druhé úterý v měsíci. Připomínáme, že setkání v rámci této akce nejsou určena jen pro předplatitele našich časopisů. Zúčastnit se může každý zájemce z řad zrakově postižených, jejich přátel a blízkých včetně průvodců nebo asistentů. V říjnu bude naším milým hostem kosmetička Mirka Paďourková. Věnovat se bude péči o ruce a obličej. A nepůjde samozřejmě jen o teorii, naopak, nejvýznamnější součástí programu bude praktické předvedení a nacvičení aplikace kosmetických přípravků. Paní Paďourková přinese kvalitní výrobky, které jsou vhodné i pro alergiky a osoby s citlivou pletí. Péče o pleť je součástí zdravého přístupu k vlastnímu tělu každého člověka. Proto je samozřejmostí, že se této akce mohou zúčastnit ženy i muži. Slibujeme velmi příjemné relaxační a ozdravné posezení s malou pozorností pro každého navíc. Kdy? V úterý 8. října 2024 od 15.00 do 16.30 Kde? Klubovna SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1. Počet účastníků je omezený. Proto pokud máte o setkání zájem, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz nebo na tel.: 221 462 472 Srdečně zvou pracovníci redakce Zora # SPORT: Pozvánka na jubilejní 10. ročník Bučovice Blind Football Cupu O víkendu 28. a 29. září 2024 se v jihomoravských Bučovicích uskuteční jubilejní desátý ročník turnaje Bučovice Blind Football Cup (BBFC). Jedinečné akce s nezapomenutelnou atmosférou se zúčastní týmy nevidomých hráčů futsalu ze šesti evropských zemí.  Pořadatelé turnaje i diváci ještě dnes vzpomínají na úchvatné finále minulého ročníku, v němž britský tým Merseyside Blind & V.I. Football Club porazil 4:2 tradiční účastníky FC St. Pauli Hamburk. V rozhodujícím zápasu turnaje tenkrát řádil Eesa Mohammed Amjid, který předvedl řadu brilantních úniků a čtyři z nich skončily góly v německé brance. Letos tohoto špičkového evropského hráče uvidíme v dresu jiného britského družstva West Bromwich Albion, který se do Bučovic vrací po pěti letech. Ještě o rok dříve se BBFC zúčastnil španělský tým Fútbol Ciegos Madrid, který v r. 2018 hladce prošel celým turnajem a prohrál až ve finále. Španělé jsou zpět v novém složení a s obrovskou motivací pozvednout nad své hlavy zlatý pohár. „Jsme moc rádi, že se na náš turnaj týmy vrací; vnímáme, že se do Bučovic těší; nabízíme jim totiž vydatnou porci 4-5 zápasů ve dvou dnech proti zahraničním týmům, se kterými se často ještě ve své kariéře nestřetly,“ přibližuje Jitka Carcouët, organizátorka, navigátorka za brankou z domácího týmu a duše celého turnaje. Pravidelnými účastníky turnaje jsou družstva Five-a-side Anderlecht z Belgie a již zmiňované FC St. Pauli. Nebudou chybět ani letos. Německý brankář Sven Gronau vysvětluje, v čem je bučovický turnaj výjimečný: „BBFC byla naším prvním krokem do mezinárodní sféry. Skvělá příležitost podívat se dál než za vlastní nos. Zážitek z vřelého, srdečného a pohostinného přijetí nám umožnil zjistit, že fotbal pro nevidomé je víc než německá bundesliga. Vznikla nová přátelství. BBFC je mnohem víc než jen mezinárodní turnaj. Je to srdce a duše evropské blindfootballové komunity.“ Vůbec poprvé přijede tým Clube Atlético e Cultural z Lisabonu. „V Portugalsku neexistuje žádná oficiální soutěž, takže to bude pro naše sportovce skvělá příležitost soutěžit na mezinárodní úrovni,“ říká jejich trenér Mauro Diogo. Turnaj organizuje tým Avoy MU Brno, který má díky více než desetileté tradici akce kontakt na mnoho zahraničních celků a velkou měrou se podílí na budování evropské sítě klubů futsalu pro nevidomé. Brněnské družstvo je úzce spjato s Masarykovou univerzitou a funguje pod záštitou Střediska Teiresiás, které pomáhá studentům se specifickými nároky. „Je takovou naší alma mater, partnerem, který nám akci pomáhá zajistit technologicky a v profesionální blind-friendly kvalitě,“ dodává Tomáš Bukovský, pořadatel turnaje starající se o technické zajištění akce a zároveň brankář domácího družstva. O úzké spolupráci pořadatelů s Masarykovou univerzitou svědčí i fakt, že slavnostní výkop provede prof. Martin Bareš, rektor této brněnské vysoké školy. Naopak, při finálových zápasech budou hráče doprovázet malí kluci z Orla Řečkovice, jihomoravské futsalové bašty. Stejně jako u předchozích ročníků budou všechny zápasy doprovázeny profesionálním audio komentářem v angličtině, který budou moci sledovat diváci jak na místě prostřednictvím vlastních či zapůjčených sluchátek, tak i v teple domova. Na webové stránce www.bbfc.cz/cs/live bude totiž zájemcům k dispozici streamovaný a komentovaný přenos aktuálně probíhajícího utkání i dosavadní výsledky předchozích zápasů. Všechna utkání bude řídit čtveřice nejlepších evropských rozhodčích, která má bohaté zkušenosti z nejvýznamnějších mezinárodních soutěží. Domácí tým plánuje s diváky i hráči pozvaných týmů oslavit jubilejní 10. ročník turnaje. Poblíž hřiště bude otevřena fan zóna „10 let s BBFC“, v níž budou zájemci moci sledovat videodokumenty o předchozích ročnících či si popovídat s hráči o jejich dojmech z odehraných utkání či celého turnaje. Organizátoři počítají i s dalšími doprovodnými akcemi pro diváky, mezi něž bude patřit skákací hrad pro nejmenší či „penalty poslepu“, tj. možnost vyzkoušet si futsal pro nevidomé na vlastní kůži a střílet poslepu na branku za hlasové navigace brankáře. Turnaj se stejně jako v předchozích letech odehraje na venkovním hřišti bučovické základní školy na ulici Školní 710, kde je pro hráče připraven umělý trávník třetí generace. Konat se bude za každého počasí, vstup na něj je zdarma a diváci si budou moci na místě zakoupit občerstvení. Více informací včetně harmonogramu turnaje naleznete na webových stránkách turnaje www.bbfc.cz, videodokument o loňském ročníku je k dispozici na Youtube. O turnaji ČT v minulosti natočila dokument „Turnaj, který svět neviděl“, který dosáhl i na mezinárodní ocenění. O futsalu pro nevidomé  Futsal pro nevidomé se podřizuje oficiálním pravidlům, která vydala IBSA (International Blind Sports Association) a která vycházejí z tradičního pojetí standardního futsalu. Hrají jej družstva s brankářem a čtyřmi hráči v poli a jejich cílem je vstřelit více branek než soupeř. Míč obsahuje na rozdíl od běžného vnitřní zvukový systém, díky němuž je při pohybu slyšet. Zrak může používat pouze brankář, jeho spoluhráči jsou nevidomí. Pro zajištění rovných podmínek jsou hráči v poli povinni nosit neprůhledné klapky, informace k dění na hřišti jim verbálně poskytuje brankář, trenér a navigátor za brankou soupeře. Kontakt Jitka Carcouët Organizátorka Telefon: +420 739 348 346 E-mail: avoy.mu@gmail.com # ME v showdownu: Tři česká jména v TOP 20 Na začátku měsíce srpna se v bulharském hlavním městě Sofii uskutečnilo 11. mistrovství Evropy v showdownu. Česká výprava čítala celkem čtyři jména. Z BSC Praha se evropského šampionátu účastnil Tomáš Mysliveček a další trojici tvořili hráči z Tandemu Brno, jmenovitě Tereza Přikrylová, Markéta Trnčáková a Šimon Rejtar. Nejlepšího umístění z české výpravy dosáhla Tereza Přikrylová, která v konkurenci 27 hráček z celé Evropy obsadila konečné 12. místo. Hned za ní se na 13. místě umístila Markéta Trnčáková. Mezi 36 hráči se neztratili ani čeští muži, na konečném 16. místě se umístil Šimon Rejtar. Čtvrtý zástupce českého týmu Tomáš Mysliveček obsadil 23. pozici. V soutěži družstev naši pak obsadili konečné 12. místo z 13 týmů. Hodnocení poskytl reprezentační trenér Pavel David: Cesta do Sofie byla trochu napínavá, jelikož jsme měli sraz na letišti ve Vídni a Tomášův autobus měl zpoždění. Vše nakonec dobře dopadlo a odlet jsme, i díky vzorné asistenci na letišti, stihli. Po ubytování, akreditaci a částečné aklimatizaci jsme šli najít a prohlédnout si herny. Kvalitativně byly všechny místnosti téměř na stejné úrovni. Všude koberce a na stěnách bylo také polstrování. Zvukově bylo vše v pořádku. Po večeři jsme se sešli, abychom naplánovali další den. Toto jsme praktikovali i v dalších dnech a vždy bylo co řešit. V úterý a ve středu byly tréninky a oční klasifikace. Tréninky byly rozepsané tak, aby si každá země vyzkoušela všechny herny. Ve středu před večerem proběhlo slavnostní zahájení. Bylo takové, jaké si akce takového významu zaslouží. Vrcholem byl proslov prezidenta Bulharské republiky Rumena Radeva. Ve čtvrtek už se hrálo naostro, základní skupiny jednotlivců i týmů. Z prvního kola postoupili do zápasů o přední příčky Šimon Rejtar z prvního místa, Markéta Trnčáková také z prvního místa a Tereza Přikrylová ze druhého místa. Tomáš Mysliveček skončil ve skupině třetí a pokračoval v zápasech o 17. až 36. místo. Podařilo se mu uhrát v celkovém pořadí 23. místo. V dalších bojích se už našim hráčům tolik nedařilo, jak je uvedeno v úvodu, i když výsledky byly mnohdy těsné. Celkově nemůžeme být nespokojení. Máme asi nejmladší hráče v celém hráčském poli. Šimon porazil pozdějšího mistra Evropy. Markéta byla vyhlášena jako nejmladší hráčka celého mistrovství Evropy. A to je příslib do budoucna. Co našim hráčům v současné době nejvíce chybí, je fyzická kondice. Technicky se špičce přibližujeme, ale fyzicky zatím zaostáváme. To se projevilo zejména v týmové soutěži, kdy naši hráči nastupovali těsně po svých těžkých zápasech. V týmové soutěži se nám dlouhodobě nedaří. Možná by stálo za to vzít na takto významnou akci ještě jednoho muže a ženu, do soutěže týmů. Po organizační stránce bylo Mistrovství Evropy na vysoké úrovni. Měli jsme veškerý servis, který jsme potřebovali. Dík patří i Markétě Kisiel, která kromě koučování nás informovala o všech organizačních změnách. Cesta domů byla také akční. Letadlo ze Sofie mělo hodinu a půl zpoždění. Vlak ve Vídni zase těsně před odjezdem přesunuli na jiné nástupiště a jako třešinka na dortu – nestíhající klimatizace. Martin Fejfar (kráceno)