ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 17, září 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Život jde dál i ve stroji času LIDÉ KOLEM NÁS V životě jsem bojovala už s ledasčím (Michaela Blažková) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze Sociálně právní poradny INFORMACE A POZVÁNKY Tyfloart 2024 – 2. díl OD NAŠICH ČTENÁŘŮ Nová naučná stezka všemi smysly Z Náchoda na komentovanou prohlídku v Městském muzeu Jaroměř SOUTĚŽ Vyhlášení výsledků soutěže Nová soutěž # ÚVODEM Nedávno mi v metru neznámá paní nabídla pomoc při nástupu. Přijala jsem, ne ani kvůli nástupu, s tím si poradím, zato nalezení volného místa jsem uvítala. Když paní uslyšela kladnou odpověď, povzdechla si, že někteří nevidomí pomoc odmítají. Nebyl čas na rozhovor, ale hlavou mi proběhla spousta věcí, které by bylo možné říci na vysvětlenou. V první řadě to, že zdvořilé odmítnutí je stejně dobrá odpověď jako přijetí. Nebo to, že i nevidomí jsou jen lidé a nedisponují vždy dobrou náladou a usměvavou tváří, prostě a jednoduše někdy máme i my jen špatný den. Bylo by možné také připojit, že někdy máme za sebou mnohá postrkování, tahání za ruku, batoh, svetr či dokonce hůl, nedešifrovatelné rady typu „pozor“, „tam ne“, nebo dobře míněné, leč nesprávné navigační poznámky, díky kterým vrazíme do sloupu, který jsme už téměř bezpečně minuli… A to zkrátka může být moc i na jinak odolné jedince a při odmítání pomoci už někdy nezbývá sil ani na vynucený úsměv. Ano, úsměv někdy sám nenaskočí, slovíčko „děkuji“ by ale naskočit mělo pokaždé, rozjímám si dál. Jenže hned se mi vybaví situace: jdu známým prostorem kvůli ranní špičce přeplněným lidmi. Proto zpomalím a kličkuji davem, načež se ke mně připojí člověk s nabídkou pomoci. Děkuji, opravdu nepotřebuji doprovod, znám to tady a vím, že za chvíli přijdou eskalátory. Jenže osoba se nedá odradit. Na eskalátoru stojí těsně za mnou a po výstupu dál kontroluje každý můj krok a pohyb. „Pozor, turniket.“ Opět děkuji a už důrazněji říkám, že si poradím sama. Po dalších dvaceti metrech mi je už přílišná blízkost tohoto člověka doslova nepříjemná, proto se zastavím a doufám, že půjde dál. Ale omyl, stopku vyhodnotí jako nejistotu, položí mi ruku na rameno, prohlásí „můžeme“ a začne mě tlačit dopředu. A to je asi hranice, kdy už pro díky prostor nenacházím. A když mě o dvě minuty později osloví někdo další, zmůžu se už jen na „ne, děkuji“ a bez ohlédnutí a úsměvu jdu prostě dál. Zpětně ale doufám, že moje reakce pro příště nikoho neodradí. Situací, kdy se nám pomoc hodí, je nepřeberné množství. Třeba když se mnou jistá slečna dobíhala autobus a jen díky jejímu mávání a očnímu kontaktu s řidičem jsem nemusela na zastávce čekat další hodinu. Nebo když mě nějaký pán provedl labyrintem výkopů a můstků – nevadil mi ani pivní závan, který se od něj linul, přestože sotva odbila osmá ranní. A tak pořád dokola. Zná to každý, kdo na svých cestách drží v ruce bílou hůl. Někdy je na nás i té pomoci trochu moc, ale když se jí nedostává ve chvíli, kdy zrovna potřebujeme, stěžujeme si v duchu a někdy i nahlas. Možná vás zklame, že teď nepřijde závěrečné moudro, které by bylo řešením pro tento propletenec s nekonečným množstvím možností. Snad se dá jen říci, že bez trpělivosti a ohleduplnosti na obou stranách se neobejdeme. Nakonec i ten otravný jedinec, který se nás drží jako klíště a místo pomoci odvádí naši pozornost, takže naše bezpečí svou iniciativou snižuje, to pravděpodobně myslí dobře. Krásný závěr léta a všem, kdo občas cestují, převahu příjemných setkání přeje Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Co je "babí léto?" Karel Jaromír Erben tvrdil, že jde o „zestárlé léto“, a že dlouhá vlákna, která v krajině září, připomínají stříbrné babské vlasy. Josef Jungmann zase zaznamenal výklad z oblasti astronomie. Babí léto je odvozováno z názvu souhvězdí „Plejády“, též „Kuřátka“ nebo „Baby“. Právě v tomto období je souhvězdí na obloze nejlépe viditelné. Křesťané si vyprávějí, že lesklé nitě jsou přízí Panny Marie, která z ní tká oděv pro anděly. A že "koho babí léto v letu se dotýká, bude šťastným." A co ona vlákna skutečně jsou? Jemná pavučinka, na které najdete i drobného pavoučka plachetnatku keřovou. Své sítě spřádá doslova všude, a poté na nich cestuje dlouhé kilometry. Létat přitom dokáže i v naprostém bezvětří. Osobnosti našeho světa navštěvujeme v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala. Před 30 lety, 4. září 1994, zemřel Jan Drtina, hudební pedagog, tyfloped, zakladatel a ředitel Konzervatoře pro nevidomé a slabozraké v Praze. Narodil se ve Vranovicích u Rokycan, kde navštěvoval i základní školu. Zdejší učitelé si ovšem brzy všimli, že chlapec trpí zrakovou vadou. Proto v roce 1922 odjel mladý Jan do Prahy, kde žila jeho teta i matka. U první bydlel, druhá ho denně doprovázela do školy při Jedličkově ústavu, kde sama sloužila. Ale ani tato škola nebyla pro těžce slabozrakého žáka vhodná. Konečně se v roce 1929 dostal do Deylova ústavu. Tady se výborně učil a věnoval se hře na klavír. Brzy patřil k nejlepším, a školu reprezentoval i na veřejných vystoupeních. Jeho dalším plánem bylo studium gymnázia a právnické fakulty. Nesetkal se ovšem s pochopením svých učitelů, a tak se začal učit kartáčnickému řemeslu a vyplétání židlí. Jeho osudem se ale stejně nakonec stala hudba. V roce 1935 byl přijat na konzervatoř ke studiu hry na klavír. Po určitou dobu byl i žákem Albína Šímy, který vyučoval i Jaroslava Ježka. Během studia veřejně vystupoval, i na celovečerních koncertech. Jeho zrak však neustále slábl. A jak to bylo se založením zmíněné konzervatoře? O tom v příštím čísle. 4. září roku 1876 se narodil Ernst Jakob Christoffel, zakladatel slepecké misie CBM (Christoffels Blind Mission). Po absolvování semináře ve švýcarské Basileji se stal členem německého spolku pro spolupráci s Amerikou, ovšem nakonec podlehl kouzlu orientu. Cestou tam se i se svou sestrou zastavil v turecké Malatii a několik let pracoval v místním domě pro nevidomé. Poté pokračoval do íránského hlavního města Teheránu, kde v roce 1908 založil misii i pro lidi neslyšící a tělesně postižené. Jeho zásluhou vznikla v roce 1925 také škola pro nevidomé žáky v Tabrízu (rovněž Írán). Zvláštní pozornost věnoval i péči o velmi chudé nevidomé děti a jejich rodiče. Jeho misie se postupně rozšířily i do dalších států středního východu, a Ernst Jakob tak proslul jako „otec slepců“. 5. září roku 1868 se v Domažlicích narodil nevidomý hudebník Jiří Krajíček. Hudební vzdělání získal v Pražském hradčanském ústavu pro nevidomé. Hrál hned na několik nástrojů. Poté se věnoval i řemeslu v ústavu Klarově, ovšem nikdy se jím neživil. Od roku 1896 působil jako varhaník chrámu ve Dvoře Králové nad Labem. Hrával ale i v židovské synagoze, ladil klavíry a zpíval, nejvíce pak v duetu se svou ženou. Hudbu také psal, orchestrální, chrámovou, i písně. Pod pseudonymem Georgio Panero napsal operetu „Harém“. Několik jeho skladeb vyšlo tiskem, bohužel většina jeho díla byla po jeho smrti zničena. A pojďme na krátký výlet do naší historie. V roce 1346 nechal Karel IV. zhotovit pro svou korunovaci českým králem Svatováclavskou korunu. Jeho korunovace proběhla rok nato, 2. září roku 1347. Posledním českým králem, který byl tímto klenotem korunován, byl Ferdinand V. (známý též jako Ferdinand I. Dobrotivý). Stalo se tak 7. září roku 1836. Dne 2. prosince 1848 byl však Ferdinand od trůnu odstaven a abdikoval. Svatováclavská koruna tak byla ke svému účelu používána 501 let a 3 měsíce. Dnes koruna sice není oficiálním symbolem českého státu, ale i tak se těší velké úctě. Spolu s korunovačním žezlem a jablkem je uchovávaná v korunní komoře nad svatováclavskou kaplí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Vystavována je jen výjimečně, při významných státních událostech. Před 85 lety, 1. září 1939, vtrhla německá armáda do Polska. Začala druhá světová válka. 17. září napadla Polsko také vojska Sovětského svazu. Tahle bitva skončila velmi rychle, už za měsíc. Německo, Sovětský svaz a Slovenský stát zlikvidovaly Polsko, které si následně rozdělily v souladu s Německo-sovětskou smlouvou o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. Válka však trvala 6 let a jeden den. Jako poslední se vzdalo bojů Japonsko, a to 2. září 1945, kdy císař Hirohito podepsal kapitulační listiny. A připomeňme si i dvě zajímavá osmdesátiletá válečná výročí. 3. září roku 1944 osvobodila spojenecká vojska belgické hlavní město Brusel. A východní fronta? Tam 8. září stejného roku začala Karpatsko-dukelská operace. A jak se po válce dařilo císaři Hirohitovi? Byl souzen, osvobozen, a dokonce mu bylo umožněno setrvat na svém postu. Byl však zbaven politické moci a zůstala mu jen ceremoniální role. Té využil třeba před 60 lety, v říjnu roku 1964, kdy v Tokiu probíhaly olympijské hry. Pozval si totiž k audienci Věru Čáslavskou, nejúspěšnější sportovkyni, gymnastku, která tu vybojovala hned tři zlaté medaile. A co takové hry paralympijské? V tom roce byl v Tokiu pořádán jejich druhý ročník. Ty první byly také letní, konaly se v roce 1960 v italském Římě a zúčastnilo se jich 209 sportovců s nějakým typem zdravotního postižení. A na závěr trochu muziky. V roce 1968 zpíval a hrál na Karlově mostě s Jaroslavem Hutkou. Když přituhlo, odcestoval s rodiči do Tunisu a USA. Vrátil se však a 11 let hrál s kapelou Marsyas. Od roku 1984 vystupoval v triu „amatérské sdružení profesionálních muzikantů, a s partou Blues Session. Svým umem přispěl i Jiřímu Schelingerovi, Vladimíru Mišíkovi nebo kapele Pražský výběr. I když na koncertech zapomínal texty, obecenstvo ho milovalo a výpadky mu odpouštělo. I po roce 1989 zůstal svůj, dokonce se mu říkalo poslední hippie. Petr Kalandra zemřel 7. září roku 1995. Tak na něho zavzpomínejte, třeba s písněmi "Velkoměsto", "Dnes večer mě vynech", "Jsem jedna z tvých žen" nebo "Ten muž". Antonín Vraný # Přehledně Jak prožívají teplé a slunečné prázdniny členové našich oblastních odboček? Poznávají zajímavá místa, sportují a vyhrávají, někteří ukončují letní pauzu a plánují své aktivity na blížící se čas podzimu. Pojďme se na to podívat, dnes z Moravy do Čech. Srpen byl bohatý na zajímavé příspěvky z médií. Přináší je Lenka Martínková z OO Opava. Poslechněte si nový díl talk show s Martinou a Lindou. Tématem je sportování bez zraku. Najdete ho na youtube.com. Roman Vaněk přišel o zrak během života, i kvůli cukrovce. Přiznává, že první rok nebyl jednoduchý, ani pro něj, ani pro manželku Marcelu a syna. Jenže ať se stane cokoliv, život jde zkrátka dál. A tak založili rodinný spolek se stejným názvem, totiž "Život jde dál". V něm pořádají od roku 2017 akce pro „zrakově výjimečné“, a Roman si i díky němu prý „život užívá víc jako nevidomý“. Více na radiozurnal.rozhlas.cz. Tým vědců vedený Karlem Hánou z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT vyvinul ve spolupráci s nevidomými ultrazvukový detektor. Pomáhá detekovat předměty v oblasti hlavy a hrudníku, které jsou mimo dosah bílé hole. Vznik přístroje významně podpořilo i Středočeské inovační centrum. Více na vedavyzkum.cz. Nevidomé Marii Zemanové snížil Úřad práce příspěvek na péči. Odvolala se. Úředníci MPSV rozhodli po neuvěřitelných 600 dnech. Náleží jí jeho nejnižší stupeň, a to trvale. A tak se Marie spolu s novinářkou vydala na cestu po Slaném, aby ukázala, jaké nástrahy tu na nevidomého číhají v době letních rekonstrukcí. Více na odkazovac.cz. Je milé, když se vidoucí člověk při setkání s nevidomým nejprve představí, a dá mu chvilku na to, aby ho mohl podle hlasu zařadit. Když jsou si obě strany jisté, kdo je kdo, mohou začít plynně konverzovat. Linda Albrechtová popsala ideální komunikaci lidí vidoucích a nevidomých. Více na blindicka.com. Nevidomý Lukáš Hosnedl se zabývá testováním počítačových aplikací i vývojem her. Složil dvě cambridgeské zkoušky z angličtiny, miluje literaturu a hraje na kytaru. Jak vzpomíná na své dětství? Jak využívá ostatní smysly? Co je pro něho v běžném životě složité? A dokáže přijmout nabízenou pomoc? Rozhovor s Lukášem čtěte na kondice.cz. V prostorách františkolázeňské kolonády Solného a Lučního pramene je do konce září umístěna výstava s názvem "Po Tmě" s podtitulem "Vnímám, i když nevidím!" Jejím cílem je představit zrakové postižení a propagovat sociální práci. Vystavovateli jsou ZUŠ Sokolov, její odloučené pracoviště Březová, a ZUŠ Kynšperk nad Ohří. Více na zivechebsko.cz. Na paralympijských hrách v Paříži se letos představí rekordní počet sportovců s těžkým postižením zraku. Většina z nich začínala se sportem v dětství. Důležité bylo, že si jejich rodiče uvědomili, že i dítě s handicapem může mít nadání ke sportu. Jaké sporty mohou děti s postižením zraku provozovat? A za jakých podmínek? Více na aktivnidite.cz. Členové OO Ostrava absolvovali v srpnu několik aktivit. Navštívili Zámek v Bruntále, kde si prohlédli výstavu tvorby manželů Axmanových s názvem "Hudba rukama". Ve svém městě se prošli oběma největšími lesoparky. Prvním byl Bělský les, kterému se tu přezdívá "plíce Ostravy". V něm prošli stezkou "Cesta vody" i „Křížovou cestou“. Druhým místem je Myslivna v Ostravě Porubě. V ní svou procházku zakončili táborákem a opékáním špekáčků. Členové OO Vsetín navštívili město Frýdek-Místek. Nejprve se prošli lesoparkem, který najdete hned vedle výrobny Marlenka. Zde si hapticky prohlédli dřevěné sochy zvířat i lidských postav, spočinuli na lavičkách a zaposlouchali se do zvuku fontány uprostřed rybníčku. Poté si v návštěvnickém centru vyslechli přednášku o založení firmy a výrobě cukrovinek. Nechyběla ochutnávka s popisem pochutin, které lidé dostali na talířek. Následovala prohlídka výrobny, rovněž s podrobným popisem jednotlivých úseků, i toho, na čem zdejší zaměstnanci právě pracují. A na závěr ještě do prodejny výrobků, a do restaurace na dobrý oběd. 6. srpna se členové OO Vsetín sešli na zdejším Dolním náměstí, na koncertě country skupiny Pěšáci. Společně si zazpívali známé i méně známé písničky, jejichž texty se naučili na svých předchozích setkáních. Členové OO Kroměříž strávili klubové odpoledne v příjemném prostředí kavárny MelodyCafé. Tady si vyprávěli o cestování, zážitcích z dovolených, a probrali budoucí odbočkové aktivity. Kroměřížští se sešli i na dalším kreativním dopoledni. Tentokrát se pustili do výroby drhané klíčenky. Na první pohled se zdálo, že její výroba bude snazší nežli práce na záložce, kterou tvořili minule. Přesto bylo třeba se soustředit, a neudělat chybu ve způsobu vázání uzlíků a neporušit tak vzor klíčenky. Členové OO Přerov navštívili sportovně-kulturní den ve Lhotce nad Bečvou. Zasoutěžit si a vyhrát, poslechnout si hudbu, setkat se s přáteli i poznat nové lidi. Akce se těší mimořádnému zájmu i proto, že členové a uživatelé služeb jsou o ní průběžně informováni. Poděkování Kamily Hoškové míří za Ludmilou Pavelkovou, organizátory, dobrovolníky i sponzory. Přerovští utužují své zdraví. Zájemci o plavání nebo cvičení v bazénu navštěvují každých čtrnáct dnů po domluvě s pracovnicí SONS zdejší bazén. Zde mohou využít také masážní vanu, divokou řeku a Kneippův chodník. Během návštěvy si lidé s těžkým postižením zraku nacvičují i nákup časových hodinek, ovládání uzamykatelných skříněk i orientaci v prostoru bazénu. Na tuto aktivitu uvítá OO pomoc dobrovolníků. A v Přerově se věnují i karbanu, konkrétně každou středu dopoledne v klubovně SONS. Nevidomí hrají nejčastěji Qardo, slabozrací dávají přednost žolíkům se zvětšenými znaky. A pojďme do Čech. Členové OO Havlíčkův Brod se vydali na výlet na Státní zámek a do kostela sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou. A užili si ho všemi smysly. Někteří jejich krásu obdivovali zrakem, všichni si pak vyslechli zajímavé povídání i zvuk zdejších varhan, hmatem zkoumali některé exponáty, na zámku cítili vůni dřevěného obložení, v parku čerstvě posekanou trávu, v kostele lilie ve vázách i vůni kávy v zámecké kavárně. Ta společně s restaurací v obci Výčapy uspokojila i jejich chuťové pohárky. Havlíčkobrodští děkují průvodkyním, a za dopravu společnosti ICOM transport a.s. Členové OO Kolín ukončili letní pauzu na zahrádce restaurace. První pondělí v září opět začnou pravidelné schůzky. Co je v období podzimu čeká? Výlet na zámek Loučeň, třídenní pobyt v Beskydech, prohlídka památek v rámci Dnů evropského dědictví, divadelní představení, kino i bowling. A rovněž příprava na návštěvu 31. ročníku festivalu zájmové umělecké tvorby amatérských zrakově postižených umělců Tyfloart, který letos proběhne ve dnech 21. až 24. listopadu v Sezimově Ústí. Antonín Vraný # Život jde dál i ve stroji času Co je to rok, desetiletí, století? Mávnutí proutkem nebo koule osudu na řetězu času? Každý ať si odpoví po svém, protože o čase Einstein řekl, že je to relativní veličina – pokud tedy vůbec existuje. Takže správné i nesprávné odpovědi na časové hodnoty jsou též relativní podle toho, jak jste ty své životní události na časové ose rozmístili. Konec filozofování, je tu léto a život, který jde dál i v okolí Varnsdorfu, kde má své relativní sídlo spolek stejného jména. Je to zhruba rok, co jsme si hladili sokola a vydávali se na toulání po hvězdách. Pro velký úspěch lze některé akce opakovat, i když i to opakování je s ohledem na čas i skutečnost, že sokol uhynul, také relativní. Ale je tady léto a je tady Jiřetín pod Jedlovou a je tady život, astronomka, ornitoložka a tentokrát i stroj času, nabízející poutníkům pozastavení a třeba i cestu zpátky. Hurá, jedeme opět na trochu bláznivý, a proto tak kreativní a sympatický tábor pro nevidomé a jejich spřátelené sociální bubliny. A teď pěkně popořádku! První den aktivační vycházka přes Křížovou horu, anebo kolem ní do lesů a polí směrem Jedlová hora. Stateční doprovázející, leč dechu popadající členové výpravy, se ozbrojili trekovými holemi, elektrokoloběžkou a nezbytnými zásobami jídla a pití v obavách, aby tak náročný výstup vůbec zvládli. Super, nikdo na cestě nepadl díky vysportovaným zrakově postiženým turistům schopným v případě nutnosti poskytnout průvodcům první i poslední pomoc, což byla ve finále rozkošná cukrárna na jiřetínském náměstí. V půli cesty – věřte nebo nevěřte – jsme natrefili na dodávku plnou opeřenců, paní ornitoložka Martina Hendrychová už zdáli mávala a bylo slyšet i mávání sovy pálené, která nás vítala svým obrovským rozmachem nádherných křídel. Od loňského času se paní Hendrychová vůbec nezměnila, jen místo sokola nám své i její umění předvádělo vycvičené káně, kdo nevěří, ať tam letí, a třeba se může nechat kánětem ulovit. Mohli jsme si pohladit několik druhů sov a dozvědět se o nich spoustu zajímavých věcí. Paní Hendrychová odfrčela i se svými pernatci na západ a my zamířili do Jiřetína, kde nás čekaly další skvělé události. Tak přišla doba putování mezi hvězdami, černými dírami, červenými a bílými trpaslíky, kvasary a mlhovinami. Slyšeli jste je někdy vydávat zvuky? My v Jiřetíně ano. A prý se leccos dá najít na internetu, je to prostě bomba! Dozvíte se spoustu věcí, protože paní Věra Bartáková, astronomka z mikulášovické hvězdárny a profesorka fyziky na gymplu své poslání miluje a dokáže i nevidomým zprostředkovat spoustu věcí, které se ve vesmíru dějí, děly a díti budou. No a jako třešnička na dortu se ukázala příležitost vymodelovat si svého ufona, marťana nebo třeba E.T., každý, jak to vidí. Tahle akce nás tak rozparádila, že už jsme se nemohli dočkat nástupu do Stroje času. Úžasná výstava lidské tvořivosti, propletená příběhy a bonmoty, prý je putovní. Stroje času je plný bývalý kravín na kraji Jiřetína, a tak jsem se osmělila s otázkou, kam takový kravín může putovat? Správná odpověď – kravín neputuje, putují však poutníci, kteří se alespoň na tu hodinku chtějí ocitnout ve Stroji času a pořádně si užít zaprášených retro a arte faktů z dob minulých a předminulých. Moderátor měl připravené i drobnější předměty (kromě pračky i žehličky, nářadí, stroje, figuríny, hračky, módní doplňky atd.), které jsme si posílali v občerstvovací části výstavy z ručky do ručky. Převelice jsme se radovali, když se někomu z nás podařilo uhodnout, k čemu ta legrace kdy mohla sloužit. A také jsme si mohli zastřílet z luku a hodit sekerou na cíl. Hloupé bylo, že nikdo z průvodců nebyl ochoten představovat ozvučený terč, takže tahle legrace byla jen částečná. Jako mezičasová se ukázala i akce, kterou vedl muzikoterapeut a perkusista Zdeněk Jupa. Předvedl spoustu hudebních nástrojů, na které vás v zušce ani na konzervatoři nenaučí, ale které jsou skvělým doplňkem všelijakých jamových seskupení. A nejen to, spousta jich působí přímo na lidský organizmus jako vibrační masáž – např. tibetská mísa, kalimba, djambe, dešťová hůl. A každý z těch nádherných a umělecky dokonalých nástrojů měl i svůj – a Zdeňkův – příběh! Abychom se nenudili, přijela za námi i skupina uměleckého šermu SHŠ Garde ze Cvikova. Ano, mohli jsme si vyzkoušet všelijaký plechový outfit, třeba drátěnou košiličku, přilbice, rytířské železné rukavice, podrobně si prohlédnout sečné i bodné zbraně, pavézy, řemdih i další módní doplňky středověkých vojáků a rytířů. Mně se ale nejvíc líbil komentovaný popis šermířského souboje s meči, kdy každý krok a každé mávnutí mečem bylo perfektně popsáno, samozřejmě ve zpomaleném tempu. Dozvěděli jsme se, že tyto popisy jsou – včetně videa – hlavním učebním nástrojem, podle kterého se takový souboj nacvičuje, pokud možno bez lidských ztrát. A tady vlastně končí popis našich retro událostí, vracíme se zpět do našeho století! Paničky vybavené kreditními kartami svých manželů odjíždí na šopovací výlet do nedaleké Spolkové republiky Německo, zatímco mužná část tábora zůstává v bezprostřední blízkosti kuchyně, aby pomohla s přípravou oběda a večerní grilovačky. Závěr tohoto dne i táborového programu se velkolepě vydařil. Paničky předvedly mužíčkům své úlovky, mužíčci se pochlubili svými příspěvky do gastroprogramu. Kolektivní štěstí vyvrcholilo ochutnávkou vín pod vedením místního věhlasného vinárníka Pavla Ryšavého a domácím koncertíkem oblíbeného písničkáře Vládi Málka. A co jsem nenapsala? Protože účastníky zájezdu byli i naši populární Mistři zpěvu, hry na akordeon a flétnu, nebylo po celou dobu pobytu o muzicírování nouze. Možná někdy na úkor milovníků klidu, ale tábor je jen jednou za rok! A život jde pořád dál! Zprávu z pobytu podává Jaroslava Novotná # LIDÉ KOLEM NÁS: V životě jsem bojovala už s ledasčím Smysl života tkví v naší práci. Někomu je to, čím se bude zabývat, jasné už v kolébce, jiný své poslání hledá 30 let, a další třeba celý život. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je to ve vašem případě? O hledání a nacházení je i naše dnešní povídání. S mladou ženou, která odmalička tíhne k hudbě. Krásně zpívá, hraje na klavír, a vlastní písně i skládá. Jenže život bývá někdy i dráhou plnou překážek. Kdo jí je staví do cesty? Život, osud, nebo ona sama? O rozhovor jsme požádali Michaelu Blažkovou. Jsem nevidomá odmalička. Mám zakalenou rohovku a trpím mikroftalmem, malýma nedovyvinutýma očima. Pravé oko na tom zpočátku bylo o něco lépe. Do nějakých 22 let vnímalo světlo, možná i některé barvy. Ale pak i ono šlo postupně „do háje“, a dnes jsem nevidomá. Levé oko je opravdu malinké, a funkční nebylo nikdy. Obě mé oči jsou prý na pohled zapadlé a bílé, zornice vidět nejsou. V mládí jsem podstoupila transplantaci rohovky, která se ale nepovedla. Na brněnské základní škole jsem zpívala v kvartetu, o kterém psal časopis Zora v rozhovoru s Lucií Pavelkovou. Skvělá doba! Zpívaly jsme téměř neustále. A také hrály na klavír a zobcovou flétnu. Devět let, a ač jsme se už rozletěly po světě, dodnes to vnímám jako zkušenost k nezaplacení. Mám z té doby i spoustu nahrávek, které dodnes poslouchám, a vybavuji si při nich milé vzpomínky. Ta souhra, spolupráce, harmonie a vzájemné vnímání bylo neskutečné. To vše se mi velmi hodí i dnes. Klasický zpěv jsem poté studovala i na Konzervatoři Jana Deyla (dále konzervatoř), ihned poté, co jsem odmaturovala jako integrovaná studentka na gymnáziu. Konzervatoř jsem ale nedokončila. Jednak pro mě byla zaměřena příliš pedagogicky. Klasický zpěv, ani představa, že ho budu vyučovat, mi nic moc neříkala. Dnes se situace změnila, ale k tomu se dostaneme. A za druhé, konzervatoř jsem studovala ani ne tak kvůli sobě, jako spíše kvůli kamarádům. Mým dlouhodobým problémem bylo, že jsem nevěděla, kterým směrem se v životě vydat. Vždy jsem sice něco dělala, ale možná jen proto, abych jen nelelkovala. Muziku jsem dělat chtěla, ale ne tu klasickou. A jiná představa? Žádná nebyla. I proto má studia dopadla tak, jak dopadla. Musím říci, že jsem v životě bojovala s ledasčím. Byla jsem uzavřená, bála se nových věcí, nevěřila si a měla v hlavě „hokej“. Na spoustu věcí jsem si netroufla. Bývám i často srovnávána, hlavně se sestrou Evou, a že z tohoto srovnání vycházím spíše jako outsider. Mě je to hloupé vůči ní, jí zase vůči mě. Ano, Eva je skutečně cílevědomější, pečlivější, a vždy měla jasněji v tom, co chce. A to jsem si asi vždy nesla s sebou. Ovšem vloni jsem prožila opravdovou změnu. To když mě má přítelkyně Ráchel Skleničková pozvala do Finska. Studovala tu, mluví skvěle finsky a má tu spoustu přátel, Finů, ale i Čechů a Slováků. Jeden z nich tam každé září pořádá mini festival pro místní Čechy a Slováky, na němž vystupuje i Ráchel. Vloni jsme ale vystoupily spolu, s vlastní tvorbou i s finskými lidovkami, z nichž některé Ráchel přeložila do češtiny. A právě ve Finsku jsem potkala lidi, kteří mě neposuzovali a přijali mě takovou, jaká jsem. Ten pocit přijetí mi velmi pomohl. To, co jsem léta řešila, se tam přirozeně srovnalo. Dnes lépe vnímám svou osobnost, a tím se mi otevírají nové možnosti, co dělat, čeho dosáhnout a kam se zařadit. Právě tady jsem si znovu uvědomila, že mým oborem, ve kterém se cítím nejjistěji, je muzika. Když jsme se pak vrátily domů, pocítila jsem potřebu se jejím prostřednictvím vyjádřit. A zvolila jsem si k tomu vskutku zajímavý žánr, totiž symfonický metal. Takový, jaký hrají třeba kapely „Night wish“ nebo „Within Temptation“. To by do mě možná mnozí neřekli. Setkala jsem se s ním už doma, když ho poslouchal otec. Vždy nás s Evou volal, když si ho přehrával. Obzvláště jsme milovaly písničku „Sleeping Sun“ od Night Wish. Ale tehdy mě ani nenapadlo, že bych něco podobného mohla skládat, či dokonce zpívat. Dnes je tenhle styl přesně to, co mi sedí. A já do něho mohu dát přesně to, co do něho dát chci. A to i jako autorka. Písně skládám už od dětství. Ale něco mi v nich chybělo, nebo jsem do nich nedokázala dát své maximum. Vyjádřit naplno to, co jsem cítila, všechny své emoce. Dnes tak stojím na prahu několika hudebních projektů. S Ráchel totiž spolupracujeme mnohem intenzivněji. Známe se už z konzervatoře, tedy nějakých 16 let. Poprvé jsme se potkaly v místním sboru. Profesorka mě posadila vedle ní a hned jsme se seznámily. A dnes? Založily jsme kapelu. To bylo dlouhodobé přání nás obou. Hrát to, co se nám líbí, i vlastní tvorbu. Zatím máme klávesistu, kytaristu a bubeníka. Baskytaristu sháníme, bohužel, je jich jako šafránu. Řešíme to programováním kláves, ale to není ono. A zpěvačka? Záleží na konkrétní písni i sestavě kapely. Ty budou totiž hned dvě, jedna se mnou, druhá beze mne. Se mnou to bude tvrdší a vyhraněnější muzika, budeme hrát písně, na kterých jsem se autorsky podílela, a většinou je sama odzpívám. Vokály nebo druhý hlas obstará Ráchel. Někdy ale budeme zpívat spolu, a složila jsem i píseň, která se více hodí právě pro Ráchel. Beze mne pak kapela bude hrát širší repertoár. Připravujeme ale také projekty, na kterých se budu moci prezentovat i samostatně. Přitom jde o stejný repertoár, který budeme hrát s kapelou. Tím jsem se oklikou vrátila i ke klasickému zpěvu. On se totiž k symfonickému metalu výborně hodí. Ač, jak jsem už řekla, na konzervatoři jsem s ním spíše bojovala. Ještě si pamatuji, jak jsem sama sobě odmlouvala, že klasickou zpěvačkou stejně nikdy nebudu. A dnes oprašuji pěvecké techniky. Sama, s Evou i s Ráchel, které klasický zpěv vystudovaly. A přitom zjišťuji, že v sobě potřebnou techniku zpěvu opravdu mám, a že mi i studium konzervatoře hodně dalo. Jen jsem se tím musela prokousat ve vlastní hlavě, více se uvolnit a začít si věřit. Mé poslední vystoupení? To byla „Noc literatury“, kterou pořádala irská ambasáda. Četbu současné irské autorky jsme s Ráchel doprovázely irskými instrumentálními skladbami a písničkami. A letos na podzim jedeme znovu do Finska. Vystoupíme společně i každá zvlášť, a já bych si měla zazpívat i písně, které patří do symfonického metalu. Nejvíce piluji svou oblíbenou „Sleeping Sun“ od Night Wish. A začala jsem se také učit finštinu. Jednoduchý jazyk to vpravdě není, ale naučit se dá ledasco. Přátelé si ze mě utahují, že mám ve Finsku zůstat. Že je tam půl roku většinu dne tma? To mě až tolik nezajímá. Vadila by mi spíše zima, ale já trávím stejně většinu času doma. A na druhou stranu, od března do září tam je zase mnohem více světla než u nás. Když se tam Ráchel připravovala na zkoušky, zpívali jí k tomu o půl jedné v noci ptáci. Hudbu a texty skládám už od dětství. Začínala jsem těmi o škole, později to byly vážnější a lyričtější písně, i ty vtipné, o životě nebo počítačích. Možná bych je přirovnala k písním Pokáče. Některé najdete na youtube.com/@MichaelaBlazkova-tu3iw/videos. Napsala jsem jich ale mnohem více. Podle not ale běžně neskládám. Spíše si nahrávám melodie a zvuky. Dnes k tomu používám i umělou inteligenci. Vloni byla spuštěna aplikace „SUNO“ a letos „UDIO“. „SUNO“ vytváří i delší písničky, „UDIO“ kratší klipy. Do aplikace zadám, že chci složit píseň o lásce, kterou překazila tchyně, a v jakém žánru ji chci vytvořit. Nebo zadám vlastní text. Anebo nemusím zadat vůbec nic, a aplikace vygeneruje hudbu i text písně náhodně. V souboru s příponou mp3, který mohu dále upravovat. Je to ale jen „robot“ a jeho skladba není vždy dokonalá. Jak říká můj kamarád, vždy to chce ještě „lidskou ruku“. Žiji a tvořím hlavně večer a v noci. Jsem „sova“, což je další věc, kterou jsem řešila na konzervatoři, nebo ve středisku Dědina. Ráno totiž ráda vyspávám a často i zaspím. Spousta lidí mi to vyčítá a myslí si, že to dělám schválně. Že povinnosti flákám a nic neřeším. Ani já jsem tu situaci zpočátku plně nechápala, a tak ji ani nikomu nedokázala vysvětlit. Až postupně jsem zjistila, že tím, jak nevnímám světlo a tmu, se změnil i můj biorytmus. Mívala jsem období, kdy jsem dobře nespala ani neusínala. Jeden týden jsem usnula ve 4 hodiny ráno, druhý v 7 ráno, a třetí třeba až v 10 dopoledne. Mé tělo se poté doslova rozsypalo. Byla jsem schopna dvě hodiny spát a pak 3 hodiny bdít. Dost jsem se s tím natrápila, ukončila kvůli tomu studium vysoké školy, a přestože jsem na léky na spaní slyšela jen špatné zprávy, nakonec jsem navštívila lékařku. Léky mi skutečně předepsala, prý ale ty šetrnější, s úpravou funkce melatoninu. Užívám je mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a zhruba hodinu poté usnu. Tak se dnes vyspím lépe a cítím se dobře i po probuzení. Ovšem nejlepší je to tehdy, když k ránu přirozeně usnu. Přátelé si ze mě dělají legraci, že dovolat se mi, to je jako když volají přes několik časových pásem. Osobně žiji sama a vyhovuje mi to. Mám pár dobrých přátel, a s těmi jsem v blízkém kontaktu. Mohou mě navštívit prakticky kdykoliv a na jak dlouho chtějí. Doma mám při ruce i své zájmy, počítač, mobil i klávesy. Občas si i přivydělám, tím, že pomohu s vystoupením, přepíši text, noty nebo nastříhám zvukové záznamy. Důvodů někam chodit mám ale opravdu jen minimum. Zda posílám své skladby do soutěží, podobně jako Lucie Pavelková? Ona skládá klasickou hudbu. O takovou jsem se nikdy nepokusila. S Ráchel jsem se zúčastnila prvního ročníku soutěže „International Low-Vision Song Contest“ v roce 2021. O dalších soutěžích jsem ale už seriózně neuvažovala. Nejsem totiž soutěžní typ. Ráda si zazpívám, zahraji na koncertě, ale jít soutěžit a pak čekat, zda vyhraji, tak to v sobě nemám. S hudbou ale souvisí má jiná vášeň, totiž sbírka kláves. Začala jsem je sbírat v době, kdy jsem si najala byt v Praze a měla tak více prostoru. Nejdříve jsem si znovu přála ty, které jsem měla v dětství. Chtěla jsem si připomínat jejich zvuk. Poté jsem chtěla ty, na které jsem hrála ve škole. A pak i další, které mě zaujaly. Kamarád mě kvůli tomu naučil pracovat se stránkami aukro.cz. A má sbírka mohla začít spontánně vznikat. Dnes v ní je 18 nástrojů, vesměs starších typů. Nejvíce ale hraji na své první „dospělé“, které jsem si pořídila před pár lety z příspěvku od Nadačního fondu ČRo Světluška. Kromě kláves mám i sbírku panenek. Můj zájem o němčinu? Tenhle jazyk jsem měla dlouho paradoxně nerada. Cestu k ní jsem si našla až ke konci studia konzervatoře, kdy se začalo ukazovat, že má studia nebudou mít dobrý konec. Ale i v němčině jsem zpočátku tápala. Chtěla jsem ji umět a zajímala se o život v německy mluvících zemích. Ale jak ji skutečně využít? Od roku 2014 jsem i přesto chodila do jazykovky v pražském Goethe institutu. Výuka byla intenzivní, hodina a půl třikrát týdně. Ale já tehdy nevěděla, co se sebou, a také jsem měla spoustu času, a tak se do jazyka pustila s vervou. Učila jsem se snad všude, z webových stránek, počítačových her, jejich komentářů a návodů. Němčinu jsem poslouchala celé dny, v tramvaji, při čekání i doma z rádia. Získala jsem certifikát C1, což považuji za „malý zázrak“. Nejvyšší je certifikát C2, ovšem takovou znalostí disponují tlumočníci. S lektorkou jsme se učily ve škole i individuálně. A to pro mě byla „jazykovka života“. Řešily jsme možná i nemožná témata, včetně těch osobních, vše v němčině. Bohužel, měla spoustu osobních problémů, a možná trpěla i depresemi. Když jsem cítila, že i já jsem zatahována do podobných stavů, výuku jsem s těžkým srdcem ukončila. Ale musím říci, že se svou lektorkou jsem se i já o sobě ledasco dozvěděla. S čím si umím poradit, s čím ne, jak se v životě ukotvit nebo jak se stavět k přátelským vztahům. Když jsem pak přišla na univerzitu, přednášeli nám němčinu dva profesoři, Němec a Rakušan. Studenti vyšších ročníků nás varovali, že zvláště Němci není rozumět. A hodně studentů mu opravdu nerozumělo. Já však díky častému poslouchání ano. Zda jazyk využívám? Do němčiny jsem přeložila třeba počítačovou hru, kterou najdete na stránkách cs.wikipedia.org/wiki/1428:_Shadows_over_Silesia. Ale bylo to pro mě, nevidomou, poměrně složité. A překládání jsem se chtěla věnovat i dále. Problém nebyl ve znalosti jazyka, ale v rychlém tempu a příliš těsných termínech odevzdávání překladů. Ty jsou v té práci prostě potřeba. Dodnes si však velmi vážím toho, že jsem tu možnost dostala. Dnes je pro mě němčina ale spíše zájmovým jazykem. Vyhledávám si v ní, ale i v angličtině, spoustu informací, i proto, že je v češtině ne vždy naleznu. A němčinu vyučovat? To určitě není mým posláním. S Michaelou Blažkovou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny Přeprava pacienta a průvodce hrazená ze zdravotního pojištění je upravena v § 36 a 37 zákona 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Jde o jinou než neodkladnou přepravu pacienta vozidlem smluvní zdravotnické dopravní služby k poskytovateli zdravotních služeb na území ČR, který má smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta z místa jeho pobytu (a zpět) nebo mezi smluvními zdravotnickými zařízeními. Přepravu indikuje lékař na základě aktuálního zdravotního stavu pacienta. Lékař požadující zdravotní službu vyplní tiskopis „Příkaz ke zdravotnímu transportu“. Příkaz pro cestu zpět vyplňuje lékař, který zdravotní péči poskytl, opět po zhodnocení nutnosti zdravotního transportu ze zdravotních důvodů. U plánovaného kontrolního vyšetření zadává příkaz lékař, který o kontrole rozhodl. Tento lékař příkaz nevystaví vždy, protože pacient je například pozván na kontrolu až za delší dobu, takže nelze vyloučit změnu jeho zdravotního stavu a tím i indikace k přepravě. Pak pacient musí kontaktovat svého praktického lékaře, který posoudí jeho aktuální zdravotní stav, a je-li přeprava ze zdravotních důvodů indikovaná, vystaví mu příkaz praktický lékař. Příkaz pro cestu zpět však již vyplňuje lékař, který zdravotní péči poskytl – opět pokud je ze zdravotních důvodů indikován transport pacienta zpátky do místa pobytu. Transport musí být vždy indikován jen z prokazatelně zdravotních důvodů. Někdy odůvodnění chybí zcela nebo není medicínské, ale sociální – například špatná dopravní obslužnost. Často potom při kontrole lékař není svými záznamy schopen zdůvodnit, zda a proč se pacient nemohl přepravit běžnou dopravou. Zdravotní pojišťovna hradí transport vždy jen ve výši odpovídající vzdálenosti nejbližšího pacientova smluvního poskytovatele zdravotní služby. Jestliže pacient požaduje zdravotní službu ve vzdálenějším zařízení, musí dopravci ze svého zaplatit rozdíl v ceně přepravy do tohoto zařízení i zpět. Za tím účelem podepisuje informovaný souhlas na zadní straně příkazu. Lékař také ve stejném formuláři indikuje přepravu doprovodu pacienta. Musí však uvést konkrétní důvod, proč považuje doprovod za nezbytný. Nestačí uvést jen „ano“, „doprovod nutný“ či „rodinný příslušník“. Doprovodem se rozumí doprovázející osoba, která není členem posádky vozidla, a jejíž přítomnost je s ohledem na zdravotní stav pacienta nutná pro následné ošetření a vyšetření. Pokud zdravotní stav pacienta vyžaduje pouze pomoc při přepravě, je to plně v kompetenci posádky dopravní služby. Lékař v tomto případě doprovod neindikuje, jen zaškrtne v pokynech pro posádku políčko „Dvouposádka“. Odborný dohled a dopomoc včetně předání u poskytovatele zdravotních služeb pak zajišťuje druhý člen posádky v rozsahu své kvalifikace. Výjimky jsou v § 36 odst. 3. Jedná se o „mimořádné případy“, které zákon nemůže postihnout, a dále výslovně o tyto případy indikované ošetřujícím lékařem: - je-li to ekonomicky výhodnější, a jestliže to schválí zdravotní pojišťovna, hradí se nezbytná letecká doprava, - hrozí-li nebezpečí z prodlení, hradí zdravotní pojišťovna náklady i jinému než smluvnímu poskytovateli zdravotních služeb, - jde-li o „vozíčkáře“, u kterého je přeprava indikována, hradí zdravotní pojišťovna přepravu i jinému než svému smluvnímu dopravci, pokud tuto přepravu zajišťuje speciálně upraveným vozidlem. Důležité je ještě navazující ustanovení § 37 odst. 2 zákona, které stanoví, že: „Pokud se pojištěnec, který má nárok na přepravu podle § 36, rozhodne pro přepravu soukromým vozidlem řízeným jinou osobou a pokud ošetřující lékař takovou přepravu schválí, má pojištěnec nárok na náhradu cestovních nákladů ve výši odpovídající vzdálenosti nejbližšího smluvního poskytovatele, který je schopen požadované zdravotní služby poskytnout.“ Co je příslušenství pohledávky Pohledávka je právo věřitele na zaplacení peněžité částky od dlužníka. Je to vlastně takový rub dluhu. Je možné s ní nakládat jako s každou jinou majetkovou hodnotou. Nejčastěji se prodává, což se nazývá úplatné postoupení pohledávky. K tomu není třeba souhlasu dlužníka, ale je nutné ho o postoupení pohledávky informovat. Pohledávku tvoří jistina plus případné příslušenství. Příslušenstvím pohledávky jsou podle § 513 občanského zákoníku: úroky, úroky z prodlení, náklady spojené s jejím uplatněním. Úroky i úroky z prodlení se stanoví roční procentní sazbou z aktuální jistiny, vyjádřenou někdy latinskou zkratkou p. a. – per annum. Přesný výpočet obstarají internetové kalkulačky. Úrok je smluvený a je odměnou věřitele za půjčení peněz. Jednoznačně číselně vyjádřený strop sjednaných úroků neexistuje. V občanském zákoníku je jen tzv. neurčité ustanovení § 1796 nazvané „Lichva“, které říká: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Každá věc se tak musí řešit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Úrok z prodlení je naproti tomu zákonnou sankcí za zpoždění s placením dluhu a věřitel ho může požadovat vedle smluvního úroku. Běží od prvního dne prodlení (den následující po splatnosti) do splacení dluhu. Výše úroku je dána nařízením vlády 351/2013, podle kterého „odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.“ Určující pro sazbu úroku za celou dobu prodlení je tedy první den prodlení, i když se později sazba zvýší nebo sníží. Například od ledna do července 2022 byl roční úrok z prodlení 11,75 %, od července do prosince 2022 a celý rok 2023 byl 15 %, od ledna 2024 byl 14,75 % a od července 2024 je 12,75 %. Dostal-li se tedy dlužník do prodlení v prvním pololetí roku 2022, má věřitel právo na úrok 11,75 % za celou dobu prodlení. Pokud je v prodlení od května 2023, má věřitel právo na úrok 15 % za celou dobu prodlení. Náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou náklady na její vymáhání. Platby za výzvy k úhradě dluhu od různých inkasních společností, pokud se k nim dlužník smlouvou s věřitelem nezavázal, lze úspěšně ignorovat, protože k úhradě není právní důvod. Je-li však ve všeobecných obchodních podmínkách uvedeno, že si věřitel za upomínku účtuje určitou částku, nezbude než ji zaplatit, protože zákazník to akceptoval ve smlouvě. Dostane-li se vymáhání dluhu až do fáze řízení před soudem, zvýší se dluh ještě o náklady soudního řízení. To je především soudní poplatek a jiné hotové výdaje a náklady právního zastoupení věřitele advokátem. Od úroku z prodlení je nutné odlišit penále, které je povinen platit opožděný plátce pojistného na sociální a zdravotní pojištění, jeho výše je ale stejná jako zákonný úrok z prodlení v občanském právu. Jiným institutem je také smluvní pokuta, což je sankce sjednaná dobrovolně smluvními stranami ve smlouvě pro případ porušení určité smluvní povinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že před více lety už odzvonilo vysokému poplatku z prodlení jako zvláštní sankci za peněžité dluhy za bydlení a lze u nich žádat jen zákonný úrok z prodlení. Zákon 67/2013 však počítá s pokutou za prodlení s nepeněžitým plněním souvisejícím s bydlením ve výši 50 Kč denně. Jde například o situaci, kdy pronajímatel nájemci v zákonné lhůtě nedoručí vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu. Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová # INFORMACE A POZVÁNKY: Tyfloart 2024 – 2. díl Milí čtenáři Zory, jak již většina z vás dobře ví, letošní TyfloArt se koná ve dnech 21.-24. listopadu 2024 v hotelu MAS v Sezimově Ústí pod horou Tábor, kde už od středověku máme tradici, že nevidomému naslouchají nejen Husiti. V minulém díle jsme ponechali pár otázek nezodpovězených anebo dokonce nevyřčených. Začněme tedy s těmi nevyřčenými. Jak moc složitý je pohyb v rámci hotelu? Jak vám to jen popsat? Kdybyste dobře viděli a na koloběžce jezdili, cestou do pokoje nepotkáte nic, do čeho byste vrazili. V přízemí sice schody vzhůru vedou, ale nebojte se, turisté po nich své kufry nervou, nýbrž výtahem se pohodlně vezou. V prvním patře jedna dlouhá chodba se bez zatáček vine. Po její levé straně nacházejí se dveře do sálu, jídelny, salónku či na WC. Po pravé straně chodby okna vpouští do budovy světlo a pod nimi najdete stánky s dílky nevídanými k osahání i zakoupení. Když dvojku ve výtahu navolíte, do další chodby se dostanete, a ta už po obou stranách mnoho dveří má, kde hotelová služba pro vás pokoj přichystá. Totéž vás potká o další patro výše. Ani zde nenacházejí se žádné záludné schody či skrýše. Možná vás také napadlo, jak to bude se servisem ke snídani, obědu či večeři? Anebo, jak na výlet pojedeme? Od začátku až do konce festivalu budou se mezi námi pohybovat dobrovolníci, kteří oplývají zrakem ostřížím a srdcem laskavým, aby pomohli všude a vždy, kdy zapotřebí budou průvodci. A nebojte, na výlety vás od hotelu zavezou pohodlné autobusy. A máme něco i pro hazardní hráče, kromě hudební vášně? Ale samozřejmě, tombola se zajímavými cenami se na vás chystá a v ní zvítězí téměř každý dozajista. Nemusíte se však bát, že brambor vyhráli byste snad metrák. My přece víme, že někteří busem či vlakem dorazíte. V pozvánce na tento festival jsme vás též upozornili na pětici známých osobností a jeden pěvecký soubor, jejichž jména se vždy pojila s uměleckou kvalitou. A proto není divu, že jsme si je dovolili vypsat o trochu větším písmem a zvlášť na ně upozornit. Kdybyste si prošli jednotlivá vydání ZORY (nebo jiných médií), dostanete velmi pěkný obrázek o I. Törökové, R. Skleničkové, V. Fantovi, R. Žaludovi anebo o pěveckém sboru Vokál Klub. Ale co zajímavého bychom vám měli napsat k Elvisovi? S dovolením ponecháme čtenáře ještě trochu v napětí a pozastavíme se nad interprety dalšími. Vždyť například během jazzového večírku si budete moci vychutnat hru skvělého nevidomého klavíristy T. Pavlána, který se může pochlubit mimo jiné spoluprací s Jiřím Dědečkem, Ester Kočičkovou či Lubomírem Nohavicou. Tento jazzman, mající za sebou i své album „V rohu čtyř uší“, udivuje posluchače též brilantní interpretací Ježkových písní. Jako dalšího bychom rádi zmínili nevidomého písničkáře Josefa Pelána, jehož píseň „Paní nostalgie“ se letos v letních měsících vyhoupla na první příčku soutěže „Folkové stupně“ na Country rádiu. Zde také kdysi zvítězil s písní „Sloneček“ v soutěži Bonanza. A kromě své vlastní umělecké činnosti, kterou sám život inspiroval, se dál věnuje vzdělávání nové generace na ZUŠ ve Strakonicích. Jejda, už je tu zas konec článku, a my bez odpovědi zanechali nejednu otázku. Však nemějte strach žádný, ještě nás čekají dva díly. Hanka a Jiří, SONS Tábor # OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Nová naučná stezka všemi smysly V e-mailové cestovatelské konferenci Odysea se před časem objevila informace o otevření naučné stezky v Kyjovském údolí na Děčínsku, kterou tam zaslala pracovnice Střediska pro odstraňování bariér SONS Alena Hejčová. Stezka je koncipována i pro osoby se zdravotním omezením včetně zrakově postižených. Shodou okolností jsme s manželkou plánovali navštívit Děčín v polovině května, a tak jsme následně do našich plánů zakomponovali i Kyjovské údolí. Jednu květnovou neděli jsme opravdu toto romantické místo v Českém Švýcarsku navštívili. Dovolím si podělit se s vámi o naše zážitky. Nad naše očekávání jela autobusová linka Děčín – Krásná Lípa č. 434 přes celé České Švýcarsko a taktéž ke Kyjovskému údolí. Jen kousek od zastávky za restaurací „Na Fakultě“, kde je možno se občerstvit, je odbočka ze silnice na pěknou lesní cestu. Ta nás přivedla k několika tabulím popisujícím nejprve jinou historickou naučnou stezku, a až po několika desítkách metrů jsme konečně stanuli u první tabule s nápisem „Údolím říčky Křinice všemi smysly“. Na tabuli jsou vyjmenována všechna zastavení na stezce, je jich celkem 11. Cesta kaňonem s pískovcovými skalními útvary je z velké části vyasfaltovaná, takže je vhodná i pro vozíčkáře, převýšení mírné. Vozíčkáře jsme nepotkali, zato hodně cyklistů a také pěších, převážně německé národnosti. Cestu doprovázel zpěv mnoha druhů ptactva, šumění a bublání říčky Křinice, která pramení u obce Studánka na Krásnolipsku a ústí do Labe u lázeňského městečka Bad Schandau, již tedy v Saském Švýcarsku. Asi v polovině cesty se silnička dvojí – doprava na hranice s Německem, doleva do obce Zadní Doubice, kde je poslední informační tabule. Odvážnější se mohou vydat po žluté značce, která vás dovede do horních pater skalních věží a k zajímavým místům jako je jeskyně víl, Kinského vyhlídka, Klenotnice, Bratrské kameny nebo Kyjovský hrádek. My jsme zvolili tu bezpečnější cestu a z těch skalních útvarů jsme navštívili alespoň Klenotnici. Na všech zastaveních kromě toho prvního lehce najdete QR-kód, jehož prostřednictvím vám chytrá mobilní aplikace popovídá o tom konkrétním místě. Popřípadě si můžete nechat přečíst, co se nachází na tabuli, prostřednictvím skvělých aplikací Be My Eyes nebo Seeing AI. Jen namátkou, co jsme na stezce potkali. Na jednom ze zastavení je možno hmatem rozeznat druhy hornin, na dalším zahrát si na dendrofon, prohlédnout si hmatem „Strážce hor se psem“, který je zhotoven z velkého kovového plátu, kousek dál v terénu ještě vlka, ondatru či čápa. Odpočinout si lze na „turistickém mostě“, kde je přístřešek s robustními lavičkami. Cestou je pamatováno i na slabozraké – na dvou místech jsou trubková kukátka, která směřují přesně na určitou přírodní zajímavost, např. na Čertův kámen. Délka trasy naučné stezky je 6 km a byla otevřena 1. dubna tohoto roku; jejím provozovatelem je Správa Národního parku České Švýcarsko se sídlem v Krásné Lípě. I když je tato lokalita, jako ostatně celé České i Saské Švýcarsko, pro většinu z nás hodně vzdálená, stojí určitě za to se na tato místa vypravit. A pokud jde o dříve hojně navštěvovanou Edmundovu soutěsku a okolí Hřenska, návštěvu raději odložte. Věřím, že za dva, tři roky už bude tento region samotnou přírodou po ničivém požáru natolik zregenerován, že bude opět radost svézt se na loďce soutěskou po řece Kamenici. Jan Příborský # Z Náchoda na komentovanou prohlídku v Městském muzeu Jaroměř V tomto muzeu je instalována stálá expozice zboží A. Wenke a syn. Je zde i podrobná historie celého rodu majitelů. Firma vznikla v roce 1872 a zabývala se výrobou mušlového zboží, později prodejem galanterie, obuvi a domácích potřeb. Po tři generace až do roku 1938 tato firma prosperovala. Tehdy svou činnost ukončila. Od roku 1947 zde sídlí městské muzeum. Budova firmy byla postavena v letech 1910-1911. Na tehdejší dobu to byl unikátní obchodní dům a pro povznesení města Jaroměře znamenal mnoho. Stavba nese prvky kubismu a funkcionalismu. Náš přední architekt Josef Gočár tak na základě projektu jaroměřského rodáka Josefa Máši splnil požadavky majitele firmy. Zavěšené prosklené průčelí budovy je nejstarší v Evropě. Zajímavý je i výtah z roku 1911. Ten nás vyvezl do prvního poschodí na výstavu Egypt, také věnovanou jaroměřskému rodáku Dr. Břetislavu Váchalovi, bývalému řediteli Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy. Výstavou nás provázela Mgr. Martina Vítková. Především se věnovala nevidomým návštěvníkům. Používala zajímavých metod a pomůcek, aby zrakově postižení mohli co nejvíce využít k poznání sluch a hmat. Za naši organizaci jí velmi děkujeme. Letní výlet do Jaroměře se vydařil. Poznali jsme mnoho nového a nechybělo ani tradiční zakončení v restauraci Corrado. Těšíme se na další setkání v letních a podzimních dnech. Běla Hejzlarová, SONS Náchod # SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže Jak jsme uvedli již u předešlých soutěží, vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou díky brzkému termínu od dodání časopisu nemohli do soutěže zapojit, jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout. Uzávěrka poslední soutěže byla tedy posunuta do 10. 8. 2024 a soutěžili jste o 3x šampon s extraktem z aloe vera od společnosti TianDe. A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky? OTÁZKA 1 Jak se jmenuje americký film z roku 2017, ve kterém jeden z nejprodávanějších spisovatelů (Bill Oakland) přijde následkem autonehody o ženu i o zrak. V hlavní roli Alec Baldwin? c) Slepý OTÁZKA 2 Kdo je nevidomý v názvu písně Karla Kryla? a) dívka OTÁZKA 3 Jak se jmenuje organizace pro nevidomé ve Španělsku? a) i d) ONCE OTÁZKA 4 Jak se jmenuje postava z řecké mytologie s obřím jedním okem uprostřed čela? b) Kyklop Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Miroslava Pittnerová (Svitavy), Jiří Synák (Praha) a Eva Budzáková (Lanškroun). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou. Uzávěrka soutěže z minulého čísla, kde hrajeme o 3x rodinnou vstupenku (2 dospělí + 2 děti) do Centra řemesel a Bylinných zahrad BOTANICUS v Ostré, je do 10. 9. 2024. Znamená to, že stále můžete posílat své odpovědi. Vyhlášení správných odpovědí a výherců se dozvíte příště. # Nová soutěž OTÁZKA 1 Který z uvedených výrazů se do skupiny výrazů nehodí, je nesmyslný? a) slepé střevo b) slepé mapy c) slepé náboje d) slepé zuby OTÁZKA 2 Jak se jmenuje výstava obrazů a janter Zlaty Zumrové, která se koná v rámci 30. ročníku festivalu Dny umění nevidomých v Týnské literární kavárně v Praze? a) Putování do vnitřního vesmíru b) Zaujetí c) Cesta za poznáním d) Vesmírná odysea OTÁZKA 3 Kdo je autorem citátu: „Mezi slepými jednooký králem“? a) Oscar Wilde b) Erasmus Rotterdamský c) Marcus Aurelius d) Seneca OTÁZKA 4 Kdo bude hostem zářijového Odpoledne se Zorou, které se bude konat 10. 9. 2024 v klubovně budovy SONS ČR v Krakovské ul. v Praze? a) Ladislav Špaček b) Marek Adamczyk c) Šimon Bilina d) Jaroslav Svěcený Své odpovědi do nové soutěže posílejte do 10. 9. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1, nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz . Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA. A o co budeme soutěžit tentokrát? Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x CD s písničkami z muzikálu Srdcový král, který se hraje v divadle Kalich v Praze. CD do soutěže věnovala společnost Hamlet Production, a.s. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili. Připravila Kateřina Rovenská