ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 16, srpen 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM
UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Ceny SONS 2024 (II. část)

LIDÉ KOLEM NÁS
Po otci jsem zdědil lásku k práci i vinný sklípek
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Stav ohrožení
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Dotkněte se Zelené hory
OD NAŠICH ČTENÁŘŮ
Čtenářský klub online
POZVÁNKY
Odpoledne se Zorou v září
Dědina oslaví 30 let Dnem otevřených dveří
SPORT
Nevidomí bowlinkáři se sjeli pro republikové tituly do Prahy!

#
Úvodem

Léto je přibližně v polovině (v době psaní tohoto textu), což dokazuje jak třicetistupňové vedro, tak množství hemžících se turistů. Jsou místa, kterým je lepší se vyhnout, pokud člověk právě nevyhledává davy přesouvající se z místa na místo.
Můžu si dnes užívat pohodlí, které skýtá cestování vlastním autem. Většinu svého života jsem byla ale odkázaná na hromadnou dopravu, jelikož – jako je tomu u většiny našich čtenářů – řidičák k mým běžným dokladům nikdy patřit nebude.
Převážnou většinu cest jsem absolvovala s batohem nebo zkrátka s tím, co bylo možné unést a přepravit vlakem nebo autobusem. S údivem jsem několikrát sledovala, jak se na dovolenou balí majitelé aut – někdy to vypadalo, že se prakticky vše, co je pro dané roční období doma k dispozici, nacpe do zavazadlového prostoru.
Zvyk je opravdu železná košile, u nás se k sobě v kufru auta choulily tři středně velké batohy. Na poslední chvíli k nim přibyla zelenina, kterou bych dříve nepřenášela, ale hodit se bude. A víc nic. Co se dá dělat, vypadá to, že zůstanu už navždy batůžkářem.
Mimochodem, kromě obsahu zavazadel jsme letos ocenili jednu důležitou drobnost, a to pojištění odpovědnosti. Předpokládat, že objekt, do kterého míříme, je dobře pojištěn, může být naivní. Tabule skla prasklá při poryvu horského větru nám díky poněkud důslednější pojistné smlouvě cenu dovolené nezdvojnásobí.
Přejeme vám, milí čtenáři, abyste si léto krásně užili, ať už nás čtete nebo posloucháte u moře, v lese, na hotelu nebo doma,
Za celou redakci
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Přiblížil se konec léta. Lidé se vracejí z dovolených, školáci balí aktovky a k odletu na jih se chystají tažní ptáci. Na světě jich prý žije více než 10 000 druhů, ale jen kolem 1850 druhů na zimu odlétá. Migrace ovšem nemusí probíhat jen vzduchem. Většina tučňáků si to „odplave“, a takový tučňák císařský i „odejde“. Opravdu dlouhé pochody přes celé území Austrálie vykonává každoročně běžec emu hnědý. Velké vzdálenosti překonávají také velryby. I ony směřují na podzim směrem k rovníku, aby v teplejších vodách vyvedly svá mláďata. Předtím se však v létě ve vodách chladnějších řádně vykrmily. 
Osobnosti našeho světa navštěvujeme v „Tyflopedickém lexikonu jmenném od Josefa Smýkala. Až do první světové války nebylo většině nevidomých žen umožněno, aby vykonávaly povolání, které by si samy zvolily. Jednou z prvních žen, která měla odvahu postavit se proti této zvyklosti, byla Julie Rumlová. Narodila se jako vidící, bohužel, ve dvou letech vypadla z okna, poranila si oči a následně pozbyla zrak. V osmi letech nastoupila do brněnského ústavu pro nevidomé, kde získala základní vzdělání, a také se věnovala hře na klavír, citeru a varhany. V roce 1923 se vrátila domů. A měla štěstí. V jejím vesnickém kostele v Soběšicích bylo volné místo varhaníka, a místní kněz nebyl proti tomu, aby ho obsadila nevidomá žena. Svým spoluobčanům tak Julie hrála celých 31 let. V kostele sestavila chrámový sbor, a hudbě též soukromě vyučovala. Když musela řešit nedostatek liturgických textů v Braillově písmu, sama je opisovala a vyměňovala si je s ostatními nevidomými varhaníky. Její smrt přišla náhle, po záchvatu mrtvice, 23. srpna roku 1954, tedy před 70 lety. 
28. srpna roku 1929 se narodil český tyfloped Otakar Bohata. Po získání vysokoškolského pedagogického vzdělání a absolutoria ze speciální pedagogiky vyučoval na středních školách pro těžce zrakově postiženou mládež v Praze. Později pracoval jako tiskový referent v Ústředním výboru tehdejšího Svazu invalidů. Přispíval do časopisu Zora a vydal i několik vlastních publikací. Za všechny jmenujme „Osudy velkých lidí“ nebo „Doteky umění“.
A stejného dne, 28. srpna, ovšem roku 1997, zemřel slovenský hudební pedagog a skladatel Ľudevít Janko. Zrak ztratil už ve dvou letech po zápalu mozkových blan. Záhy mu zemřeli i oba rodiče. Základní školu pro nevidomé navštěvoval v Budapešti. Tady získal i základy hudebního vzdělání. Po druhé světové válce se v Levoči vyučil kartáčníkem. Mnohem více ho však lákala hudba. Věnoval se hře na klavír, housle, účinkoval v mandolínovém souboru. Přihlásil se na Střední hudební školu pro nevidomé v Praze, a ač ho levočští učitelé nedoporučili, přijímací zkoušky složil a byl přijat. Po absolutoriu nastoupil jako učitel do tehdejší lidové školy umění v Bratislavě. Především se svou hrou na housle veřejně vystupoval, aranžoval skladby pro amatérské i profesionální hudební skupiny, a psal vlastní taneční skladby, které se dodnes vysílají v rozhlase a jsou nahrány i na gramofonových deskách. Jeho kolegyně ze školy, se kterou se oženil, se stala i zapisovatelkou jeho skladeb. Janko pracoval i jako dobrovolný funkcionář ve Svazu invalidů. Založil při něm hudební soubor a ujal se vedení zvukového časopisu „Interval“. Ten vycházel pro nevidomé a slabozraké učitele hudby na magnetofonových páscích.
Srpen byl osudným měsícem pro starověké římské město Pompeje. 24. srpna roku 79 poblíž tohoto města vybuchla sopka Vesuv. Hora chrlila nejdříve obrovské mraky popela, kouře a pemzy, které doslova pršely na zdejší obyvatele. A aby toho nebylo málo, zanedlouho pohřbila jejich město žhavá láva. Pompeje se tak ocitly více než dva metry pod povrchem země. 
Aztécký vládce Montezuma prý denně vypil až čtyřicet šálků kakaového nápoje. V jeho době byl ale velmi hořký, nakyslý, pěnivý a většinou se dochucoval vanilkou, pepřem nebo chilli. Přesně takový dal ochutnat i španělskému dobyvateli Hernánu Cortésovi. Tomu ale prý nechutnal, a tak si ho osladil medem. Horká čokoláda byla na světě. Před 380 lety, v létě roku 1644, ochutnal čokoládu poprvé i pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch Harrach, na návštěvě u přítele v Římě. Zachutnala mu natolik, že se ji rozhodl přivézt domů, a díky svým dobrým stykům se španělským dvorem se Harrachové stali jedním z hlavních distributorů čokolády na české a rakouské šlechtické dvory.
A co třeba věrnostní a platební karty? Obchodníci v Americe prostě vymysleli systém „Buy now, pay later“, česky „kup nyní, plať později“. První kartu, dostupnou pro širší veřejnost, vydala před 110 lety, roku 1914, společnost Western Union Telegraph Company, a měli jste s ní možnost telefonovat a zasílat telegramy. Vyúčtování vám přišlo na konci měsíce. O deset let později, roku 1924, nabídla podobnou kartu síť čerpacích stanic General Petroleum Corporation of California. Sloužila pro placení pohonných hmot, náhradních dílů a dalších služeb.
A ještě jedno stoleté výročí! 23. srpna roku 1924 se v maďarské Budapešti narodil spisovatel, humorista a dramatik Ephraim Kishon, vlastním jménem Ferenc Hoffmann. Za války přežil pobyt v koncentračním táboře, uprchl z pochodu smrti a roku 1949 emigroval do Izraele. Co od něho najdeme v našich knihovnách? V KTN jsou to tituly „Inkognito v Praze“, nebo soubor satirických povídek s názvem „Nejlepší“. V KDD najdete také „Na ostří hřebenu“, „Můj nejmilejší pokrm je jídlo“, „Nebylo se čemu smát“ nebo „Povídky o rodině“, které jsou prý hned po Bibli nejprodávanější hebrejskou knihou.
A trochu muziky. Jeho zájem o rokenrol vzbudil roku 1956 i článek o Elvisu Presleym v časopise Dikobraz. Psal o „novém úpadkovém hudebním stylu, jenž vznikl v prostředí prohnilého imperialismu“. V roce 1960 začal vystupovat s kapelou „Crazy Boys“, jejímiž členy byli i Ladislav Štaidl a pozdější klávesista Olympicu Mirek Berka. V 60. letech hrál s kapelou Olympic a vystupoval v divadle Semafor. To byla jeho zlatá éra, kdy ho srovnávali s Karlem Gottem nebo Waldemarem Matuškou. V té době se však začaly projevovat i jeho sklony k alkoholismu a drogám. Své sólové album „Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek!“ nahrál až v roce 1984. Tento zpěvák, kytarista, pianista a skladatel přezdívaný „král českého rokenrolu“ zemřel 14. srpna roku 1996. Tak si dejte některé jeho hity, třeba „Smutný holič z Liverpoolu“, „Roll over Beethoven“, „Já hvězdu ti dám“, „Plakala panna, plakala“ nebo „Fůra chyb“. 

Antonín Vraný

#
Přehledně 

Prázdniny se nezadržitelně blíží ke svému konci. Už se vaše děti těší do školy? A vy? Jste rádi, že jsou děti spolu s vámi doma či na dovolené, nebo se už také těšíte na to, až jim spolu se školou začne normální režim? Nebo už na konce prázdnin a návrat do lavice jen vzpomínáte? V naší rubrice, ve které se ohlížíme za aktivitami členů našich oblastních odboček, ale období léta a prázdnin ještě neopouštíme. Dnes přitom projedeme naší republikou z východu na západ. 
Zajímavé příspěvky z médií pravidelně přináší Lenka Martínková z OO Opava. Věkem podmíněná makulární degenerace je závažné onemocnění sítnice a nejčastější příčinou ztráty zraku u starších lidí. Medicína ovšem nabízí novinkovou biologickou léčbu, která pacientům a jejich očím navrací plnohodnotný život. Více na mujrozhlas.cz.
Co je haptická mapa? Nástroj, který umožňuje lidem se zrakovým postižením získávat informace o prostoru kolem sebe s pomocí hmatu. Mapy používají vyvýšené linie, body a povrchy k reprezentaci různých objektů, Jako jsou budovy, cesty, řeky, zelené plochy atd. Na tomto projektu společně pracují Seznam.cz, středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě v Brně a středisko Elsa při Českém vysokém učení technickém v Praze. Více se dozvíte také na blindicka.com.
V příštím roce by se měl zjednodušit proces přiznávání příspěvku na péči. Ten dnes vyřizuje Úřad práce a Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ). Nově by to měla dělat jen ČSSZ. Výhodou by mohl být kratší proces jeho vyřízení. Totéž by se mělo týkat i příspěvku na zvláštní pomůcku, příspěvku na mobilitu a průkazu osoby se zdravotním postižením. Nově budeme moci využívat i jeho elektronickou podobu. Žadatelé navíc nebudou muset chodit na úřad, vše vyřeší online. Více na finance.cz.
Jedenáctého července navštívili členové OO Vsetín Velké Karlovice, odkud se procházkou vydali k Ladovu prameni. Přitom si procvičili prostorovou orientaci v neznámém prostředí, seznámili se s dalšími letními aktivitami, občerstvili se vodou z pramene a vyslechli si informace o historii jeho vzniku i o zvycích na Valašsku. Akci zakončili, jak jinak, výborným obědem v restauraci.
Dvaadvacátého července se členové a uživatelé služeb OO Vsetín, tentokráte i se svými vnoučaty, sešli ve zdejší Smetanově obchodní galerii, aby si společně zahráli bowling. Soutěžní klání probíhalo na dvou dráhách, a ti, kteří právě nehráli, byli seznámeni s plánem aktivit odbočky na letní období i s dalšími informacemi. Příští bowling ve Vsetíně proběhne 26. srpna.
Dagmar Filgasová informuje o poznávacím pobytu členů OO Vsetín v polském horském městečku Zakopane. Spolu s nimi odjela v pohodlném autobuse pana Svobody i průvodkyně Jana Makyčová. První zastávkou byl Oravský hrad. Jeho základní prohlídka obsahuje okolo 700 schodů, a tak ji raději změnili na méně náročnou. I tak je hradní průvodkyně přenesla na chvíli o několik stovek let zpět. V Zakopanem mířily jejich první kroky na hlavní ulici Krupowski, kde najdete spoustu obchodů, restaurací i stanovišť s místními muzikanty. Druhý den je čekal výlet, pěšky i lanovkou, na vrch Gubalowka. Odsud jsou krásné výhledy na město v údolí i do okolních hor. Dále se vydali hřebenovou túrou na vrch Butorowy a odtud opět lanovkou zpět. Prohlédli si i zdejší skokanské můstky, mnozí odvážlivci se vydali na jejich vrchol. Třetí den vystoupali k přírodním vodopádům v tatranském národním parku. Trasa 2,5 kilometrů se jevila jako zvládnutelná, ale posledních 300 metrů po balvanech bylo velmi náročných, zvláště při sestupu. Když pak v údolí zazněla píseň „My jsme Valaši“ v podání dětí z místního letního tábora, přidali se, a sklidili nadšený potlesk. Odpoledne se prošli parkem Zakopane, kde se konají známé folklorní festivaly. Cestou zpět minuli muzeum oštiepku, voskových figurín i dům naruby. A před odjezdem domů ještě navštívili termální park Goraci potok s více než 20 bazény s teplou vodou. A nyní? Už plánují další podobnou akci.
Členové OO Kroměříž vyrazili na vycházku do nově upraveného lesoparku na zdejším vrchu Barbořina. Přitom využili také otevřený přístřešek s ohništěm a vybavením pro opékání, a na přinesených špekáčcích si prý moc pochutnali. Společně si tu také zazpívali, pořídili společnou fotografii a vyslechli přednášku kolegyně Dáši o bohaté historii tohoto místa.
Z Moravy se nyní přesuneme do Čech. Členové OO Vrchlabí tráví rádi čas společně. Proto si v červenci vyšli na aktivizační vycházku po svém městě. Přitom si prohlédli a nakrmili mladé labutě a zašli na dobrou kávu.
Členové OO Trutnov se vypravili vlakem na výlet do Jičína. Už cesta tam byla dobrodružná, kvůli výlukám a neplánovaným přestupům. Na místo však úspěšně dorazili a absolvovali komentovanou prohlídku Valdštejnské lodžie a obory Libosad, jenž byla hrazena z dotace města Dvůr Králové nad Labem. Poté se vydali Valdštejnovou lipovou alejí do města, kde si prohlédli jeho historické centrum. Zpáteční cesta byla ještě dobrodružnější. V Hostinném autobus nezastavil tam, kde byl plánovaný přestup na vlak domů, a trutnovští tak museli dojet až do centra, kde si znovu zaimprovizovali. Domů se nakonec dostali, ovšem s pomocí dalších dvou neplánovaných přestupů. Výlet byl tak ukázkovým tréninkem prostorové orientace v neznámém prostředí a cestování veřejnou dopravou.
A co na závěr? Alena Hejčová představuje pražskou památku vhodnou k návštěvě. Jde o Centrum Architektury a Městského Plánování (CAMP), které sídlí na adrese Vyšehradská 51, v areálu Emauzského opatství. Nabízí haptické prohlídky budovy, plastik sochaře Miloslava Chlupáče, materiálů, ze kterých jsou postaveny Pragerovy kostky, model budovy i mapu Karlova náměstí s přilehlým okolím. Do 1. září zde najdete také výstavu „Planeta Praha“. Vypráví trochu jinak o pražské přírodě. Nabízí příběhy ze špinavých dvorků, nároží a křoví na sídlišti. Pozoruje město „očima“ rostlin a živočichů. Jak vnímají chodníky, pukliny v omítce, nádraží nebo pouliční lampy? Jak využívají prostředí, které si vystavěli lidé? Prohlídky objednávejte na e-mailu: rabasova@ipr.praha.eu, nebo prostřednictvím SMS na tel.: +420 728 998 559. Všechny objekty CAMP jsou bezbariérové, vstup do nich je zdarma, a vítáni jsou i vaši vodicí psi. 

Antonín Vraný

#
Ceny SONS 2024 (II. část – dokončení)

O dalším oceněném rozhodli svým hlasováním v Ceně veřejnosti sami čtenáři periodik, účastníci e-mailových konferencí a uživatelé služeb SONS. Vybírat bylo možné ze tří nominovaných osobností:
Nicole Fryčová – zrakově postižená právnička, která se po úspěšném absolvování Právnické fakulty UK v roce 2021 ve svém profesním životě aktivně zapojila do obhajoby práv osob se zdravotním postižením. Již několik let úspěšně působí v Sociálně právní poradně SONS i na sociálních sítích, kde pomáhá nevidomým a slabozrakým klientům v nejrůznějších životních situacích. V roce 2012 reprezentovala Českou republiku v plavání na Letních paralympijských hrách v Londýně.
Michal Jelínek – nevidomý počítačový lektor pro zrakově postižené. Už od roku 2001 pracuje v Tyflokabinetu SONS, kde učí nevidomé klienty využívat počítače, chytré mobily a další náročné kompenzační pomůcky. Kromě toho zajišťuje metodickou podporu počítačovým lektorům v síti regionálních TyfloCenter. Souběžně též od roku 2003 vyučuje informatiku děti se zrakovým postižením ve Škole Jaroslava Ježka.
Vladimír Krajíček – letošní sedmdesátník, lovosický patriot, nevidomý, stále aktivní sportovec a neúnavný propagátor komunitního života zrakově postižených.
Vítěze přišla vyhlásit výkonná ředitelka SONS Veronika Pokorná spolu se členem kabinetu Lions Club District 122 Česká republika a Slovenská republika Radimem Dvořákem, a stal se jím Vladimír Krajíček. Na pódium přišel v doprovodu svého čtyřnohého parťáka Cedrika. Jeho slova díků směřovala nejen k hlasujícím, ale zejména k manželce Stanislavě, bez níž by jeho práce byla jen poloviční, a kterou tímto vyzval, aby přišla cenu převzít společně s ním.
„Je až neskutečné, kolik lidí mi tu chvilku věnovalo a napsali esemesku nebo napsali e-mail, prostě ten hlas mi dali, takže jsem rád, že lidem nejsem lhostejný - nebo tedy jim není lhostejné to, co dělám,“ řekl Vladimír Krajíček.

Ing. Vladimír Krajíček se narodil 17. července 1954 v Trenčíně, od roku 1971 žije v Lovosicích. Je spjat s ústeckým regionem, nicméně známý je v komunitě zrakově postižených po celé republice. O zrak začal přicházet před maturitou na litoměřickém gymnáziu, vysokou školu ekonomickou již absolvoval jako nevidomý. V r. 1974 se stal členem litoměřické okresní organizace ZP SI a absolvoval rehabilitační kurz, v němž se naučil samostatnému pohybu s bílou holí, čtení a psaní Braillova písma, psaní na kancelářském stroji, sebeobsluze a domácím pracím. Už jako zcela nevidomý nastoupil do lovosické chemické továrny na místo programátora. Pro zaměstnavatele to byl tehdy krok do neznáma, ale za pomoci rodičů, kolegů a později i speciálních technických vymožeností to zvládl. Působil zde do r. 1998. První dvě věci, které se při vyslovení jeho jména vybaví těm, kdo ho znají, jsou vodicí psi a sport. Nejen že je Vláďa držitelem již třetího vodicího psa, je zároveň skoro 25 let členem a v posledních třech letech předsedou Klubu držitelů vodicích psů. Popularizaci těchto čtyřnohých pomocníků nevidomých se Vláďa za asistence své manželky Stáni věnuje velmi intenzivně a při všech příležitostech. Mezi jeho záliby patří stolní hry, turistika, literatura… Vláďa je i aktivním sportovcem, k jeho oblíbeným sportům patří atletika, kuželky, goalball, zvuková střelba. Největší sbírku medailí a titulů má za hody oštěpem a diskem v kategorii nevidomí sportovci. Pro ostatní je však ještě důležitější, že je iniciátorem mnohých sportovních a volnočasových aktivit pro druhé – namátkou vyberme organizaci různých turnajů nebo tradiční putování ke krmelci pod Lovoš, kam manželé Krajíčkovi mezi Vánocemi a Novým rokem zvou neúnavně všechny přírodomilce po dlouhou řadu let. Vláďa aktivně přispívá do diskusních či informačních e-mailových konferencí, na nichž se snaží, aby nezapadla žádná užitečná informace, která z jeho hlediska může nevidomým a slabozrakým pomoci aktivně trávit volný čas či jim přinést užitek.

Když lovosická smečka opustila pódium, uvedli moderátoři další skladbu, tentokrát Sonátu pro čtyřruční klavír D dur op. 6 Allegro moderato, Rondo od Ludwiga van Beethovena, kterou přišli zahrát studenti Konzervatoře Jana Deyla Bohdan Prudkyj a Zbyněk Kladivo.
Poslední ocenění bylo uděleno z rukou prezidenta SONS Luboše Zajíce Milanu Pešákovi in memoriam. Cenu prezidenta převzala manželka Hana Pešáková.
„Já si myslím, že by byl nesmírně vděčný, protože vždy za to, co dokázal, byl vděčný ostatním lidem, protože to nebylo jen o něm, ale o celkové situaci a o tom, jak ho ostatní podpořili, protože bez toho by to nešlo,“ řekla Hana Pešáková.

PhDr. Milan Pešák se narodil 22. dubna 1963 v Přerově. Již v dětství se u něho projevila vážná zraková vada, v jejímž důsledku navštěvoval ZŠ pro slabozraké žáky v Bratislavě a Gymnázium pro mládež s vadami zraku v Praze. Nejdříve pracoval jako programátor v podniku Svazu invalidů Meta. V r. 2005 úspěšně zakončil magisterské studium na katedře speciální pedagogiky PF MU v Brně a získal titul Mgr. Název diplomové práce: Aspekty zaměstnatelnosti občanů se zrakovým postižením. V roce 2008 složil rigorózní zkoušku na Pedagogické fakultě UK v Praze. Do hnutí nevidomých se zapojil již v 80. letech. Bezprostředně po 17. listopadu 1989 se stal jedním ze zakládajících členů České unie nevidomých a slabozrakých. V roce 1994 se stal prezidentem Unie, provedl ji náročným sjednocovacím procesem se Společností nevidomých a slabozrakých a od roku 1996 pokračoval ve funkci prezidenta Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. Protože se v následujících deseti letech naplno projevilo, jak šťastnou ruku měli ti, kdo Milana ve volbách a při jeho práci v pozici prezidenta podporovali, když z vlastního rozhodnutí z vedoucí funkce v roce 2006 odcházel, byl jednomyslně jmenován čestným prezidentem SONS. Z dalších koncepčních počinů M. Pešáka jmenujme transformaci speciálních služeb pro nevidomé a slabozraké občany do obecně prospěšných společností Dědina, Tyfloservis a krajských TyfloCenter. Tímto opatřením byla oddělena profesionální činnost v oblasti péče o zrakově postižené občany od spolkových aktivit členů SONS. Je také jeho zásluhou, že tato organizace má od r. 2001 konečně sídlo v budově odpovídající jejímu významu v Krakovské ulici v Praze. V roce 2001 mu byla ministrem zdravotnictví udělena výroční cena za práci ve prospěch zdravotně postižených za mimořádné zásluhy o rozvoj svépomocných aktivit zrakově postižených občanů v ČR. Kromě práce pro SONS se věnoval i vlastnímu vzdělávání a veřejné politické činnosti. V r. 2002 byl zvolen zastupitelem městské části Praha 11, svého bydliště, a v letech 2006–2010 zasedal v Zastupitelstvu hlavního města Prahy, kde působil jako radní pro zdravotnictví. Za vrchol jeho politické kariéry lze jistě považovat zvolení do Senátu Parlamentu ČR, kde za ODS působil ve volebním období 2010 až 2016. Mezi své priority před volbami řadil nový zákon o rehabilitaci a zjednodušení sociálních služeb. Poté se věnoval asistivním technologiím a kompenzačním pomůckám a působil i jako psychoterapeut, kouč a supervizor v pomáhajících profesích. Zemřel 22. března 2023.

„Tohle všechno by stačilo, abychom si ho považovali jako vzoru nevidomého člověka, který je zcela rovnocenným partnerem vrcholným politikům bez zrakového omezení. Ale to hlavní, proč si jej budeme my, kdo jsme Milana osobně znali, napořád pamatovat, tkví podle mého názoru v něčem jiném. V jeho osobnosti, v jeho povahových vlastnostech. Byl upřímný, dokázal promluvit s každým, kdo o to stál. Uměl se zorientovat ve složitých společenskopolitických procesech a vždy nakonec zaujal postoj, který kultivovaně, ale jasně prosazoval,“ řekl Luboš Zajíc ve vzpomínce na Milana Pešáka.
O poslední hudební vystoupení se postaraly dámy Martina Říhovská na zobcovou flétnu a Monika Fukasová na klavír resp. perkuse a zahrály skladby I´d rather be in Philadelphia – Shoe Store od Peta Rose a skladbu anonyma ze 14. století Trotto.
„Chtěl bych hlavně oceněným poděkovat za to všechno, co doteď udělali. Mnozí z nich jsou moji přátelé a známí, protože právě tím, jak v naší komunitě působí, se s nimi člověk potkává, a já si moc přeji, abych měl tu čest se s nimi potkávat dále a aby měli hodně zdraví, síly, aby s námi ještě dlouho byli,“ řekl na závěr Luboš Zajíc, prezident SONS.
Ceny SONS byly počínaje rokem 2019 předávány potřetí. Další ocenění budou udělena za dva roky.

Martina Policarová

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Po otci jsem zdědil lásku k práci i vinný sklípek

„Je to tak. Můj otec, také Jiří, se celý svůj profesní život věnoval ladění pian, klavírů a cimbálů. Mnozí lidé na něho i po těch devíti letech velmi rádi vzpomínají a říkají, že byl, alespoň tady u nás v Brně, známý a slavný. Táta miloval lidi, hudbu, legraci, a často říkával, že je ladičem klavírů, cimbálů i lidských duší. Vlohy i lásku k tomuto řemeslu jsem po něm zdědil i já. A profesně bych si samozřejmě přál kráčet v jeho šlépějích.“ O rozhovor jsme požádali Jiřího Pavelku.

I svou zrakovou vadu jsem zřejmě zdědil po něm. On na tom byl možná trochu lépe s orientací v prostoru, já zase lépe vidím nablízko. Na noviny viděl táta totiž jen se silnými brýlemi. Vždy, když obojí vytáhl v šalině, procházející revizor mu řekl, že je „dostatečně průkazný“ a průkazku ZTP/P už ani ukazovat nemusel.
Vlastní dílnu táta neměl. Nebylo jí ani potřeba. Za zákazníky jezdil a drobné opravy, případně repasování nástrojů dělal s vidícím kolegou. Takového, i s automobilem, mám dnes i já. Vždy s sebou nosím i batoh s „plnou polní“, který není sice velký, ale váží přes 15 kilogramů. A už jsem s ním zažil i spoustu komických situací. Hlavně tehdy, když mi s ním někdo chce nezištně pomoci. „Tak ukažte, já vám dám ten batůžek do auta.“ A pak se pod ním pořádně prohne a nestačí se divit.
Pro ladění a drobné opravy jsem schopen zajet kdykoliv a kamkoliv. Dnes do Veselí nad Moravou, zítra do Hodonína a pozítří třeba do Blanska. Práce je myslím dost, už dnes mám zakázky na příštích 10 týdnů. I díky tomu, že umím ladit cimbály. Naučil jsem se to od táty, na Konzervatoři Jana Deyla a později též samostatnou praxí. Ladění cimbálů tvoří dnes určitě polovinu mé práce. Před časem jsem ladil jeden v Uherském Ostrohu a zjistil jsem, že ho stavěl Pavel Švorba, člověk s těžkým postižením zraku z Kyjova. Jen na větší dílenské opravy, na které můj zrak už nestačí, doporučuji zákazníkovi specializovanou firmu.
Moje zraková vada? Vrozený šedý zákal, ke kterému se v pubertě přidal i zákal zelený, glaukom. Dnes se tak kromě jiného věnuji i „přemlouvání“ své sítnice a zrakového nervu, aby oba ještě nějaký čas vydržely. Zatím drží, nebo jsou, díky každodennímu užívání léků a očních kapek, spíše stabilizované a nedochází k prudkým zhoršením jejich funkce. Jako mladý kluk jsem ale prodělal 10 očních operací. Na poslední, laserové, jsem byl v 11 letech, v roce 1993. Snadno tedy uhodnete, že je mi 41 let. A musím říci, že tahle operace mi docela pomohla. Vzpomínám si, jak jsem si ze všeho nejdříve začal všímat špíny okolo sebe, v ulicích, na školních chodbách apod. Nebo kolik děr a nerovností je na našich chodnících a silnicích. Doslova jsem „nevěřil, tenkrát ještě oběma vlastním očím“. Zvykal jsem si na to jen velmi pozvolna. Dnes je moje levé oko už „zhasnuté“, ale na pravé, ač se zúženým zorným polem, více či méně slušně vidím. Jen levou stranu čela si někdy ozdobím boulí, odřeninou nebo monoklem. A levé sklo mých brýlí je častěji poškrábané, a několikrát mi už také prasklo.
Asi jako mnoho dalších kluků mě už od mládí bavilo vše, co je na čtyřech kolech a hýbe se. Ale rozeznávat automobily pro mě bylo obtížné, protože byly „příliš malé“. Na rozdíl od vlaků, trolejbusů a šalin, které jsem viděl o něco lépe, a bavilo mě sledovat, které a kam jezdí. A po zmíněné laserové operaci jsem to vše začal vidět mnohem lépe, a to včetně trolejí, kolejí, výhybek apod. Byl jsem tím doslova unesen. A tak jsem na to vše koukal, vlastně spíše civěl, až někteří lidé projevovali obavu, zda jsem psychicky v pořádku. Protože jsem ale byl mladý, jejich obavám jsem nevěnoval mnoho pozornosti a zaměřil se na zmapování všech brněnských linek, jejich zastávek a přestupů.
Také jsem věrným čtenářem časopisu Zora a jejích příloh. Nedávno jsem v „Naší šanci“ četl o nové aplikaci do mobilních telefonů „CG Tranzit“, a jak jsou v ní pro nevidomé podrobně namluveny popisy cest, jízdní řády i trasy přestupů. A napadlo mě, že k takovému projektu bych také rád přispěl. Má žena Lucie i další blízcí lidé mi totiž často říkají, že se podle mých pokynů výborně orientují, a vždy bez problémů dojdou tam, kam potřebují. Nedávno u nás v Brně například rekonstruovali Mendelovo náměstí, tak jsem si ho prošel a zmapoval zastávky různých dopravních prostředků MHD. Další rekonstrukce dnes probíhá i poblíž našeho bydliště, v Husovicích. Staví se tu nový most a k němu se přivádějí silnice tak, aby byl vytvořen nový městský okruh. I tohle místo jsem už prošel. Zbývá jen příslušné informace namluvit a nabídnout je téhle nebo podobné aplikaci. Možná by se mohly mnoha lidem hodit.
S Lucií jsme se vídali už v pěveckém sboru na základní škole. Ale kdybyste byli mladíkem v posledním ročníku, všimli byste si malé žákyně čtvrté třídy? Na Konzervatoři Jana Deyla jsem ji už jako spolužačku vnímal více, a také jsme se běžně potkávali. Ale každý jsme byli ve své partě, a tak jsme o sebe příliš „nezakopávali“. Blíže jsme se tak seznámili opět u nás v Brně. Nedávno jsme měli sraz se spolužáky, 20 let po maturitě. Prošli jsme si prostory konzervatoře a nestačili se divit, co vše se tu změnilo. Vzpomínali jsme na dobu studia, která se nám tehdy zdála tak trochu pochmurná, s dosti nejistými vyhlídkami. Mysleli jsme si totiž, a nejen my studenti, že naší profesi muzikantů a ladičů brzy odzvoní. Spolužák z Plzně dokonce říkal, že se do svého města už ani nevrátí, protože tam určitě žádné uplatnění nenajde. U nás na Moravě to s lidovou hudbou a folklorem bylo vždy o dost lepší, ovšem i tak, pro jistotu, jsem na konzervatoři kromě ladění vystudoval ještě hru na akordeon a kontrabas. Nakonec jsem tu strávil příjemných 12 let.
Když jsem poté odcházel, myslel jsem si, že mi Praha bude hodně chybět. Ale v Brně jsem byl velmi rychle vržen do víru zdejšího života a povinností, a tak mi předchozí studentský život záhy chybět přestal. Luciin vztah k Praze je mnohem vřelejší a hlavní město jí občas chybí. Čas od času ji popadne i touha se tam vypravit, alespoň na výlet. Její dědeček tu totiž byl členem hradní stráže, ona se tu naučila prostorové orientaci a samostatnému pohybu a říká, že tam nachodila více tras a kilometrů než dnes u nás v Brně. Možná tam jen prostě musela chodit více, možná se tam lépe orientovala, nebo ji tam oslovilo více lidí, zda nepotřebuje pomoci. Možná jsou lidé v Praze „o něco zvyklejší“ na lidi nevidomé. Shodli jsme se ale na tom, že v Brně se nám také žije skvěle. Lidé jsou tu klidnější, méně spěchají, a jako by měli „více času“.
Nedávno jsme s Lucií poskytli rozhovor studentce, která psala absolventskou práci na téma „nevidomí a hudba“. Vykládali jsme jí o našich zkušenostech i o životě lidí s těžkým postižením zraku. A nejen o vzdělávání, ale obecně o komunikaci a sdružování těchto lidí. Jaké to bylo v době před sametovou revolucí a jak se to po ní tak nějak vytratilo. Vnímal jsem hodně individualismu a malou potřebu se sdružovat a společně pracovat. Každý z nás má samozřejmě „prošlápnutou“ svou cestičku, ale když o sobě budeme vědět, pak si můžeme tvořit mnohem jednodušší a zajímavější svět. A proč o tom mluvím? Utvrdili jsme se totiž, že naše organizace SONS je smysluplná a že naše členství v ní je určitě správným krokem.
Jaké to je žít s nevidomou ženou? Tak na tuhle otázku se za pět let našeho vztahu jeden druhého nikdy nezeptal. Zkrátka jsme spolu o tom ještě nemluvili. Co se týká prostorové orientace, Lucie mi řekne, že se potřebuje dostat na určité místo a zeptá se, jak to má nejlépe udělat. Já nastartuji počítač, otevřu aplikaci „mapy“, „pohled z ulice“, a podrobně jí popíšu trasu a možná úskalí. Tomuhle říkáme „vzdálená pomoc“.
Co se týká domácnosti, vytvořil jsem s pomocí Pen Friendu i braillských zkratek třeba popisky čajů, koření nebo potravin uložených v mrazáku. Dělám to já, za prvé proto, že ty věci ukoukám a mám je hotové rychleji a za druhé, mám rád určitý systém, pořádek a přesnost, a to nejen v domácnosti, ale i v práci. Naučit mě být samostatným a pořádným si vzala na starost moje matka. Bylo to totiž tak, že slabozraký jsem u nás v rodině nejen já, ale i moje sestra. A slabozraký byl i otec. Matka je tedy jediná, kdo u nás viděl normálně, a tak nám dělala nejen oči, ale i určitou drezúru v oblasti čistoty a pořádku. Pro rozlišení prádla, při oblékání i praní používá Lucie Colorino. Na pračce máme nastavený program, kterým běžně pereme. Pokud potřebujeme vyprat zimní bundy nebo jiné speciální prádlo, program přenastavím. Naše pračka má jen dotykové ovládání. A chytrou domácnost? Tu jsme zatím nezavedli. Obstarávám i sezonní věci a úklidy, abychom neměli v létě na věšácích zimní bundy a čepice a na Vánoce v botníku sandály. A když jsme se stěhovali, měl jsem na starosti třeba výběr nábytku v obchodě i jeho rozmístění v bytě. Tohle je Lucii do značné míry jedno, mnohem důležitější jsou pro ni určité detaily. Tak se nám ani nepřihodí situace, kterou jsme už v obchodě s nábytkem měli možnost pozorovat. Totiž jak se mladí manželé při výběru skříně málem rozvedli, bez soudu, přímo v obchodě. Tak asi tyto starosti jsou v domácnosti na mě. Ale podobné drobné služby poskytuje i Lucie mně. Vládne velmi slušně iPhonem, a tak dokáže nakoupit v internetovém obchodě i zařídit dovoz zboží domů. Ráda a dobře také vaří. A když se večer zdržím u zákazníka a nechce se mi domů jet šalinou, zavolám jí a ona mi objedná taxi. Tak to jsou některé drobnosti, se kterými si denně pomáháme.
Mně jako rodilému Moravanovi je nejbližším pitím samozřejmě dobré víno. Můj otec vybudoval ve svém domě dokonce malý vinný sklep. Dnes je asi 8 minut chůze od našeho bytu. O výrobu vína se nestaral, na to neměl dostatek času. Ale o sklípek a víno, které mu do něho přivezli v demižonech, se s přáteli postaral vždy. Myslím, že tohle je další záležitost, kterou jsem po něm zdědil. I my dnes máme pár přátel. Ti první jsou vinaři, kteří nám do sklípku každý rok přivezou několik desítek láhví či demižonů dobrého vína. A ti druzí, ti zase poměrně často „trpí žízní“, nebo si do sklípku přijdou „dobít baterku“, nebo sem přijdou „vyklopit“ své radosti i trápení. Sami s Lucií ale do sklípku nechodíme. Jen s přáteli. Nebo výjimečně, když je třeba dopít načatý demižon. A Lucie? Ta je mimo jiné i hudební skladatelkou, často se jí povede velmi pěkná věc, a spousty svých hudebně skladatelských témat zpracovává v kavárnách a barech. Pokud zajdete do brněnského "Baru, který neexistuje" a budete mít štěstí, najdete ji tam u skleničky koktailu a v plném pracovním nasazení. Pokud budete mít štěstí méně, bude probírat s barmanem politiku.
Také rád zpívám, hlavně pak u vína a s harmonikou. Když se takto večer rozezpívám, dostanu se až k tenoru. A zpívat jsem schopen i druhý den ráno, ale už hlubokým basem. Dříve jsem zpíval ve školním sboru, dnes zpívám i v tom našem farním. To se farníkům velmi líbí. A mimochodem, vítáme u nás každého dalšího zpěváka. I toho nevidomého. Texty většiny písní máme totiž už přepsány do zvětšeného černotisku i Braillova písma.
A mám ještě jeden zajímavý koníček. Po úspěšné operaci, a když na trh přišly první digitální fotoaparáty, mě chytlo také fotografování. Samozřejmě v rámci toho, co mi můj zrak dovolí. Profesionálním fotografem se jistě nestanu. Ale po maturitě jsem se odměnil právě digitálním fotoaparátem. Fotografoval jsem, hrál si s obrázky a ukazoval je svým známým. A oni mě chválili, že jsou velmi pěkné. Odvětil jsem, že je to tím skvělým fotoaparátem, ale oni na to, že tohle nebude tím. A pak mě jeden učitel z konzervatoře přivedl na myšlenku, že ty obrázky mohou být tak zajímavé proto, že rozsah mého zorného pole v podstatě odpovídá rozsahu objektivu. Mnohokrát jsem to ověřoval a myslím, že rozsah mého zorného pole skutečně hraje při focení podstatnou roli. Zatímco vidící člověk v objektivu hledá příslušnou výseč s objektem, který chce vyfotit, já se svým zúženým zorným polem ji mám přímo před sebou.
Že je to pravda, jsem si ověřil i tehdy, když jsem si ke třicetinám udělal radost a koupil si ještě lepší a dražší fotoaparát. V něm byl rozsah objektivu větší, a já do něho svým zúženým zorným polem koukal sem a tam, abych našel objekt, který jsem si předtím vybral. Bylo to mnohem složitější, ale copak si můžete postěžovat svému fotoaparátu? To samé se stalo, když jsem později dostal do rukou videokameru. Ale stejně, když jsme s přáteli navštívili Norsko, málokdy jsem ji odložil. Nadávali mi, že jsme tu přece na rybách, a ať si nehraju na japonského turistu. Ale když jsme se vrátili domů, všichni ty záznamy chtěli vidět. A to mě přivedlo k tomu, že jsem se začal zabývat i stříháním videa a tvorbou krátkých dokumentárních filmů.

S Jiřím Pavelkou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Stav ohrožení

Začínáme novou sérii článků o životě, tedy opět o tom životě, který jsme si nevybrali, a přesto už uplynula řada let, během kterých si na něj tak nějak zvykáme. Někdo považuje život za výzvu, jiný za provokativní souběh možných i nemožných situací, někdo si řekne – takový je osud. Jsou ovšem i tací znalci života, kteří, ač nemají na růžích ustláno, zcela upřímně doznávají, že svůj nejednoduchý život mají rádi a s nikým by neměnili.
Na osobní názor se zatím nikdo neptá, a tak se čtenář dozví spíš o životních událostech a změnách, které se mohou týkat kohokoliv z nás. Dočtete se, jak změny snášíme, jak jsme připraveni na všelijaké komplikace a zádrhele, které se nám pletou do našich plánů, a jestli a jak máme šanci postavit se strachu, obavám a nejasným perspektivám.
Inspirací k těmto úvahám se stali dva autoři a dvě knížky.

Někteří z vás, ať v dětském nebo dospělém věku, četli knihu od Lemonyho Snickeda Řada nešťastných příhod. Je o třech sourozencích, kteří poté, co přišli o domov a rodiče, nastupují cestu od naděje k průšvihu, od průšvihu k naději a naopak. Česky vyšlo jedenáct pokračování, ve kterých můžete se sourozenci Baudelairovými prožít přímo hororová dobrodružství. Ale ať se děje, co se děje, děti neztrácejí chuť do života a věří, že jednou se musí karta obrátit. Z opečovávaných dítek se postupně stávají neohrožení a soběstační hrdinové, kteří čelí neznámým i známým útokům zlého strýce a jeho kompliců. Vše provázeno chytrým až cynickým humorem suchého formátu.
Knihu můžete stáhnout z Digitální knihovny ZP Mathilda nebo ve zvukové podobě z knihovny Karla Emanuela Macana.

Druhá kniha je od autora Pierre Haineaulta a nese titul Jak využít životních změn. Patří do oboru selfhelp knih, ale netýká se prvoplánově problematiky zrakově postižených. Stáhnout si ji můžete z Knihovny digitálních dokumentů SONS.

Je tomu asi 200 let, kdy jeden z tzv. prokletých básníků vyjádřil – ač sám vedl bohémský život – svou touhu po klidu a spořádanosti těmito slovy:
„Nežádám nic než pořádek, krásu, přepych, klid a rozkoš.“
Jak je možné, že se do dnešních dob nepodařilo žádnému režimu ani ideologii nastolit řád, který by naplňoval všeobecnou touhu po jistotě a mírumilovnosti ve společnosti i uvnitř vlastní duše?
Naše realita se od vysněných představ značně liší. Jste-li – kromě obvyklých výzev – navíc obdařeni zrakovou vadou, málokdy se váš životní styl dokáže oprostit od stále přítomných a setrvalých změn. Běh na dlouhou trať je náročná disciplína. Jste-li v situaci, kdy se tato trať každou chvíli mění, kdy se mění dispozice běžce, chování trenéra i rozmary garanta závodu, není možné uvážlivě plnit většinu vlastních plánů a vizí.
Od útlého dětství je každé dítě vystaveno různým nesnázím. A nejen dítě! Narodí-li se potomek s jakýmkoliv handicapem, znamená to v tužbách a plánech jeho rodičů doslova zemětřesení. Nic už není, jak bývalo, o ideálně prosperující rodině už se ani nezdá.
Samozřejmě, na téma dítěte se zrakovou – nebo i jinou – vadou se napsalo hodně knih. Žádná ale nevede k ujištění, že až rodiče, vlastně celá rodina včetně dítěte, splní všechny požadavky na výchovu a vzdělání, bude klid. Dítě dosáhne odborné kvalifikace, přijme za své speciální dovednosti, bude vybaveno kompenzačními pomůckami podle posledních trendů, manažeři, agenti a firmy se budou předhánět v nabídkách postů a kariérních postupů. Tyhle úvahy, ač nikterak bláznivé, jsou přes všechnu srozumitelnost spíš pro oblast sci-fi.
Ať s handicapem nebo bez něho se ale v našem století projevuje permanentní nespokojenost s tím, co máme, čeho jsme dosáhli, jakou skupinu obyvatel představujeme, s podmínkami, ve kterých globálně i lokálně musíme existovat. Místo vize užitku máme spíš vize zážitku, budování vztahů zaměňujeme za využívání vztahů, pořád někam spěcháme, něčeho dosahujeme, úspěch měříme finanční odměnou a přitom všem se děsíme změn, které na nás určitě nakladou další nároky a břemena.

Rodiče se nám většinou snažili předat určité jistoty plynoucí ze stability hodnot, včetně rodinné nebo národní historie. Jim samotným to do jisté míry umožňovalo zakořenit ve své vlastní životní praxi, takže i přes všelijaké historicky doložené zlé události dokázali většinou vést smysluplně uspokojivý život. Z rodinného stříbra však v našem hektickém čase nemůžeme použít skoro nic. Díky adaptačním mechanizmům jsme schopni neustále přebíhat z jednoho místa na druhé, od jedné události ke druhé. Naše dny jsou dlouhé a my je přesto prožíváme jako příliš krátké. Období a chvíle vyhrazené k odpočinku ignorujeme a následně je vnímáme jako nedostatečné.
Všimněme si, kolikrát za den zaslechneme nebo sami vyslovíme „nestíhám“. A to se týká jak stravování, tak úsilí při bakalářské práci, vedení domácnosti a také rande nebo účasti na nějakém kurzu nebo zájmovém klubu. Nestíhají vědci, hudebníci, právníci, rodiče na rodičovské dovolené, majitelé psů ani dopravci. K tomu nás všechny provází hrůza z toho, že každou chvíli zase může přijít změna, která ohrozí dosavadní úsilí, odpočinek, produkci nebo třeba jen běžné popovídání u kafe.
Někde uvnitř jsme na změny přirozeně připravováni. Mění se roční období, denní program, dny v týdnu. Změny jsou vlastně jen modifikace probíhajících situací. Pravda, když je jich moc a ještě jdou rychle po sobě, žijeme pod tlakem a je nutné s tím něco udělat. Koneckonců, promyšleným nebo známým změnám se přizpůsobujeme docela obstojně.
Horší varianta změn jsou otřesy. Přicházejí náhle, od základů mění naši skutečnost a jsou doprovázeny prudkými emočními i sociálními reakcemi. Otřesy jsou nečekané a jejich důsledky zpravidla nevratné.
Jak si zvyknout a jak se připravit? Jsou změny a otřesy spíš dobré nebo spíš zlé?
Na tyto otázky se nám snad podaří alespoň částečně odpovědět v následujících článcích.

(pokračování)
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Dotkněte se Zelené hory

Většině čtenářů se určitě hned vybavil poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Tento architektonický skvost, dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela, zapsané do knihy světového dědictví UNESCO, je součástí celého areálu staveb jak na Zelené hoře, tak i pod ní.
Klášter cisterciáků byl ve Žďáru nad Sázavou založen již ve 13. století. Několikrát vyhořel, měnil i své majitele, prošel řadou přestaveb. Nejvýznamněji se do proměny kláštera zapsal opat Václav Vejmluva, který zde působil od roku 1705. Spolupráce se Santinim započala už v roce 1706. Prvním jeho úkolem bylo založení tzv. morového Dolního hřbitova s kaplí a hospodářského dvora Lyra.
Pak následovala přestavba prelatury, kostela sv. Markéty a kostela, pozdější baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, vše v barokním slohu. Prelatura s francouzskou zahradou se tak stala mohutným čtyřkřídlým zámeckým objektem.
S myšlenkou stavby kostela na Zelené hoře nad klášterem přišel taktéž opat Vejmluva, který nechal Santinimu volnou ruku, pokud jde o architektonickou podobu stavby. Toho mladý Santini plně využil a navrhl projekt, který byl do té doby u církevních staveb zcela neobvyklý – půdorys kostela má tvar pěticípé hvězdy ve stylu barokní gotiky.
My jsme se skupinou olomouckých zrakově postižených členů navštívili toto místo dokonce dvakrát. V obou případech jsme měli štěstí na mladou průvodkyni, která nás areálem bývalého kláštera, nyní zámku, provázela. Byli jsme mile překvapeni, že nám sama bez upozornění dovolila hmatem si prohlížet celou řadu objektů jak v zámku, tak i v bazilice a perfektně popisovala výzdobu daného prostoru. Pak jsme se dozvěděli, že během studia bydlela po delší dobu na kolejích s nevidomou studentkou, která ji v tomto směru spontánně proškolila.
V části zámku, která je zařízena jako muzeum, se nacházejí dokonce dva haptické modely. Ten první představuje větší část areálu, druhý, velký model nám umožnil se seznámit se stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého. Je to zatím největší haptický model jedné církevní stavby, který jsem si kdy v České republice prohlížel.

V současné době mají návštěvníci možnost využít i audio-průvodce, který zajímavým způsobem informuje o jednotlivých částech celé expozice. Hlasem nás provází cisterciácký mnich a další historické postavy a také současná holčička, což zaujme i dětské posluchače.
A samozřejmě přímo v kostele na Zelené hoře nás opět čekala komentovaná prohlídka. Osahat jsme si zde však směli jen tvary lavic, vše ostatní vzhledem k významu památky bylo mimo náš dosah. Zachránil to haptický reliéfní plánek půdorysu, který měla paní průvodkyně pro naši skupinu k dispozici.
Tak vážení – neváhejte si naplánovat cestu na Vysočinu, nejlépe na jaře či v létě. Prohlídky interiérů a nádvoří tohoto největšího barokního centra ve střední Evropě můžete doplnit ještě o vycházku po naučné stezce vedoucí přes Dolní hřbitov přírodou v okolí Zelené hory.

Jan Příborský

#
OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Čtenářský klub online

Byl čas prázdnin, a tedy čas proměny našich vybledlých postav na krásná bronzová plážová těla. A přece se nás 5 nadšenců sešlo u počítače, abychom si po 3 měsících zase popovídali o knihách. Jako téma jsme si určili vědu a techniku. Než jsme se však pustili do vlastní prezentace, zazněl jako obvykle úryvek z knihy, a naším úkolem bylo uhodnout, o kterou knihu se jedná a kdo ji napsal. Já, protože jsem se o této knize zmínil v předminulém příspěvku, jsem se rovnou vyřadil ze soutěže, abych nechal šanci ostatním. A ti ji ihned využili a sdělili, že se jedná o knihu „Den Triffidů“ od Johna Wydhama. Jakmile jsme se shodli, že tuto knihu dobře známe a že se nám velmi líbila, pustil se první prezentující do svého příspěvku. Jako svou knihu si vybral „Já robot“ od Isaaca Asimova. Tato kniha pocházející již z padesátých let minulého století řeší v jednotlivých povídkách otázky, které lze bez nadsázky označit za velmi aktuální. Vždyť rozvoj umělé inteligence kráčí mílovými kroky vpřed a nikdo vlastně netuší, kam. Jako druhý příspěvek zaznělo představení knihy „Fyzika všedních věcí“ od autora Jamese Kakaliose. Asi nikdo z nás nepochybuje, že jsme obklopeni mnoha věcmi a technikou, kterou považujeme za samozřejmost, a přitom už dávno nerozumíme, jak to vše funguje, pouze pozorujeme výsledky – např. fungování kávovaru, ultrazvuku, fakt, že letadlo létá, i když je těžší než vzduch nebo obyčejný rezervační systém v hotelu, kam přijedeme třeba na letní dovolenou.
Poté jsme se od techniky přesunuli k mikrobiologii. Nejdříve zazněla upoutávka na knihu ve slovenštině „Lovci mikrobov“ a pak už přišel samotný referát o knize „Život sira Alexandra Fleminga“ od autora André Mauroise. Za objev penicilinu vděčíme s trochou nadsázky Flemingovu bratru Thomasovi, který Alexandra přesvědčil, aby šel studovat medicínu. A jak to vlastně bylo s tímto objevem, za který obdržel A. Fleming Nobelovu cenu v roce 1945? Asi jste slyšeli pověsti o plesnivém chlebu, zkaženém sýru nebo badatelově odjezdu na dovolenou a neumytých Petriho miskách. Inu, já také. Ale vysvětlení bylo nakonec mnohem prostší. Pod vlastní Flemingovou laboratoří se nacházela ještě jedna starší laboratoř, nicméně ta se dlouhodobě nepoužívala, a proto se tam nakonec vytvořila plíseň. Spory této plísně se dostaly do Flemingovy laboratoře a ten jako bystrý vědec si povšimnul, jak ničí bakterie. A po dalších zkouškách a pokusech byl penicilín na světě.
Před čtvrtým referátem zaznělo další doporučení, nebo spíše komentář ke knize „Nobelovka“, která se zabývá dramatem o Ottovi Hahnovi – objeviteli jaderného štěpení, s tím, že kniha je spíše drama, než populárně naučná literatura. Po komentáři jsme přešli v rámci referátu k našemu nedoceněnému Ottovi Wichterlemu a jeho knize „Vzpomínky“. Kniha popisuje příběh o nezdolném duchu, který se nenechal převálcovat ani totalitním režimem. Jeho geniální mozek přinesl světu množství obrovských objevů – namátkou lze zmínit např. silon a kontaktní čočky. Mimochodem svou první kontaktní čočku vyrobil za pomoci stavebnice Merkur (stavebnice pro děti a mládež). Ale, jak už to v totalitních zemích bývá, místo aby se československá ekonomika těšila z jeho patentů a vydělávala miliardy dolarů, pyšní a hloupí komunisté raději patenty prodali za pakatel americké firmě a my už jen můžeme počítat, o kolik nás tehdejší režim připravil a zároveň se modlit, aby se titíž hlupci k moci nedostali zas.
Poslední kniha nás zavedla nejdříve do Jihoafrické republiky a pak do USA. Vydali jsme se totiž po stopách dalšího génia. Kniha se jmenuje „Elon Musk – Tesla, SpaceX a hledání fantastické budoucnosti“. Knihu napsal novinář Vance Ashlee. Protože Musk nemusel bojovat s totalitním režimem, jeho automobily Tesla se dnes prohánějí po celém světě, jeho rakety Falcon (společnost SpaceX) vynáší na oběžnou dráhu lidi i satelity a při nebankovní platbě používáme systém PayPal. A Elon Musk? Ten si může užívat bohatství o velikosti 220 miliard USD (údaj z května 2024). Avšak to bychom jej špatně odhadli, kdybychom si mysleli, že leží kdesi na lehátku v Karibiku a popíjí drahé drinky. On se prostě snaží dál realizovat své fantastické vize a posouvat lidstvo vpřed. A přitom začínal jako šikanovaný chlapec v Jihoafrické republice. Čtenář se ovšem z knihy také dozvěděl, že se rozhodně nejedná o jednoduchou bytost a má i své negativní osobní vlastnosti, které jej oddalují od komunikace s běžnými lidmi.
Na konci našeho čtenářského klubu jsme se domluvili, že se opět sejdeme za 3 měsíce, a to 2. října 2024 v 17.00 online. A jako téma jsme si určili „Husitství“. Vždyť právě letos uplyne 600 let od úmrtí Jana Žižky. A co vy? Nepřidáte se do čtenářského klubu? Anebo ještě lépe – přijeďte se rovnou podívat na horu Tábor, třeba u příležitosti TyfloArtu 2024.
Jiří Sálus

#
POZVÁNKY: Odpoledne se Zorou v září

Milí přátelé,
v srpnu si od nás trošičku odpočinete, další setkání proběhne až druhé úterní odpoledne v září. To vás pozveme na další zajímavou besedu, tentokrát půjde o setkání a povídání s uznávaným znalcem historie a stavby houslí významných houslařů 17. až 21. století Jaroslavem Svěceným. Pan Svěcený je světoznámý český houslový virtuos a na svém kontě má více než čtyřicet nahraných kompaktních disků světového houslového repertoáru. Setkáme se s ním v rámci již tradičního Odpoledne se Zorou.

Kdy? V úterý 10. září 2024 od 15 do 16 hodin plus čas na dotazy posluchačů.
Kde? Klubovna SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1.
Počet účastníků je omezený. Proto pokud máte o setkání zájem, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz.
Srdečně zvou pracovníci redakce Zora

#
Dědina oslaví 30 let Dnem otevřených dveří

Dovolujeme si Vás pozvat na Den otevřených dveří u příležitosti 30 let poskytování sociálních služeb na Dědině.
Představíme vám naše sociálně terapeutické dílny: drátování, kartonáž, keramiku, košíky a tkaní. Dále si můžete vyzkoušet své dovednosti ve cvičné kuchyni, v Braillově písmu, psaní na klávesnici všemi deseti bez zrakové kontroly, anglický jazyk a prostorovou orientaci v naší cvičné zahradě, která vám poskytne i aromaterapeutický zážitek. Také si budete moci vyzkoušet ozvučenou střelbu, zazpívat si s dalšími uživateli služby. Navštívíte naše nově zrekonstruované učebny počítačů a masérnu.

Den otevřených dveří se koná 25. září 2024 od 9.00 do 15.00 hodin v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina, o.p.s., Šmolíkova 866/1, Praha 6.
Srdečně zdraví a na setkání se těší ředitelka střediska Naděžda Modráčková a kolektiv zaměstnanců.

#
SPORT: Nevidomí bowlinkáři se sjeli pro republikové tituly do Prahy!

O víkendu 12. až 14. července se v bowlingové herně v pražském Hotelu Duo uskutečnilo již 17. mistrovství České republiky v bowlingu nevidomých. Pořadatelem republikového šampionátu je Český svaz zrakově postižených sportovců, za jehož finanční prostředky se celá akce uskutečnila.

Republikový šampionát v bowlingu se hrál na 2x šest her (jednotlivci, dvojice) a 1x čtyři hry (trojice) pro každého bowlinkáře. Ženy a muži v jednotlivých kategoriích soutěžili dohromady a ženy vždy obržely bodový přípočet ve výši 40 (trojice) a 60 bodů (jednotlivci, dvojice). Letošní ročník přinesl hodně překvapivé a zajímavé výsledky.

V kategorii B1 úplně nevidomých bowlinkářů překvapivě a zaslouženě zvítězil Ivo Budil z TJ Zora Praha s celkovým ziskem 713 bodů. Stříbrnou medaili si odvezl z Prahy Jaroslav Turčyn z BC Bowlingzone Blinds se ziskem 689 bodů. Jeho oddílový kolega Michal Krch si na krk pověsil bronzovou medaili díky 672 bodům.

V kategorii B2 putovala zlatá medaile na jižní Moravu, konkrétně do oddílu TJ Jiskra Kyjov. Výkonem 1063 bodů si ji vyházel Jaromír Hasala. 963 bodů potom stačilo na zisk stříbrné medaile pro Karla Macháčka z klubu SK Slavia Praha OZP. Bronzová medaile rovněž zůstala v Praze a na stupních vítězů se objevila první žena. Petra Poláková z TJ Zora Praha naházela celkem 752 bodů, díky bodovému přípočtu ve výši 60 bodů činil její zisk celkem 812 bodů a díky tomuto výkonu dosáhla na třetí místo.

V kategorií B3 jsme se také dočkali první zlaté medaile pro ženu bowlinkářku. Věra Macháčková z SK Slavia Praha OZP naházela celkem 1036 bodů a díky připočteným 60 bodům její výsledek činil celkem 1096 bodů, čímž získala vítězství v kategorií B3.
Ani stříbrná medaile neopustila Prahu – o jediný medailový počin z kategorie jednotlivců pro klub BSC Praha se postaral Roman Matouš, který naházel celkem 988 bodů.
Bronzovou medaili si z pražského Proseku odvezl Josef Gruncl z BC Bowlingzone Blinds se ziskem 978 bodů.

Dva sportovci se také představili ve speciální kategorii TPB8/9, což je kategorie zdravotně postižených. Zlato si vybojovala Magdaléna Mizerová z BC Bowlingzone Blinds se ziskem 646 bodů, s přípočtem 60 bodů to činilo celkem 706 bodů. Stříbrná medaile putovala do SK Slavia Praha OZP zásluhou Tomáše Kochmana, který naházel celkem 699 bodů.

Kromě kategorie jednotlivců se republikové tituly rozdělovaly i v kategoriích dvojic a trojic, výsledky těchto kategorií najdete v kompletních výsledcích na stránkách svazu.

Za součet všech bodů z těchto tří kategorií se pak ještě udělovaly medaile v kategorii All Events. V kategorii B1 celkové pořadí ovládl se ziskem 1859 bodů Jaroslav Turčyn z BC Bowlingzone Blinds. Na 2. místě se umístil s celkovým ziskem 1799 bodů Ivo Budil z TJ Zora Praha. A třetí místo připadá Michalu Krchovi z BC Bowlingzone Blinds. V kategorii B2 pak bylo pořadí následující: na prvním místě se umístil Jaromír Hasala z TJ Jiskra Kyjov s celkovým ziskem 2678 bodů. Na stříbrné příčce byl Karel Macháček z pražské Slavie, který nasbíral celkem 2410 bodů. Bronzovou pozici pak obsadila Petra Poláková z TJ Zora Praha se ziskem 2163 bodů.

V poslední kategorii republikové šampionátu mezi zrakově handicapovanými, tedy v kategorii B3, zůstala zlatá medaile v našem hlavním městě. Věra Macháčková ze Slavie Praha získala celkem 2925 bodů a tím si odnesla zlato. Stříbrná medaile také zůstala v Praze, a to v klubu BSC Praha. Roman Matouš ziskem 2633 bodů skončil na druhém místě. Bronzová medaile putovala na krk Josefa Gruncla z oddílu BC Bowlingzone Blinds, když získal celkově 2612 bodů. 

Takové tedy bylo 17. mistrovství České republiky v bowlingu nevidomých a přidružené kategorie tělesně postižených. 

Martin Fejfar