ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 14, červenec 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně

ZÁZNAMNÍK
Představujeme běžný den asistenta pedagoga

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Potřebujeme rituály? - II.

NAPSALI JSTE NÁM
Výlet do lázní Kudowa-Zdrój

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Historie operace katarakty

POZVÁNKY A INFORMACE
Pozvánka na festival DUN
Tisíc tváří Amazonie
Hmatový model Závišova kříže
Bronzový model Staroměstského náměstí je v parku za radnicí

SPORT
Česká Republika má druhou nejlepší šachistku Evropy

INZERCE

#
ÚVODEM

Léto si s námi zase pohrává - teplotní zvraty, sucha a povodně…
Ano, vím, hovory a psaní o počasí se obecně považují za vycpávky, případně za cestičku k navázání kontaktu, kterou je ale radno co nejdříve opustit. Nechceme-li tedy společníky unudit nebo zahnat na ústup.
Zdá se ale, že poslední dobou se situace obrací. Mluvit o počasí může být někdy doslova adrenalinová záležitost. Zažít v jednom týdnu úmorné vedro a suchopár, hned na to krupobití, větrnou smršť a bouři, v jejímž ohňostroji můžeme vidět odlétat nebo odplouvat nářadí, kůlničky i celé stromy, to už za rozhovor stojí. A jistě nebude nudný.
Když se ale podobné přemety dějí i na jiných úrovních, může se zdát, že člověk tak nějak ztrácí záchytné body a jistoty. Určitou výhodu mají čtenáři všeho druhu, zalézt si do bezpečí s knihou nebo časopisem může odvést pozornost od složitostí světa. Samozřejmě nás těší, pokud vám naše časopisy slouží k relaxaci a odreagování. Život (v lepším i složitějším smyslu) je ale přecejen vždy na prvním místě a únik by měl trvat jen po dobu nezbytnou pro nádech, zotavení či načerpání sil. V životních situacích, které nám připadají těžko zvladatelné, jsou výbornou pomůckou rituály, jak se dočtete v seriálu Jaroslavy Novotné.
A věříme, že vás potěší a snad i nalákají upoutávky na zajímavé akce, kterých je v tomto čísle Zory hned několik.
Příjemné čtení a krásné letní zážitky bez nehod vám za redakci Zory přeje
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Uprostřed léta spolu lidé tráví více času, a mimo jiné si vyprávějí vtipy. Tři letní nabízíme i my.
Že je venku tropické počasí, poznáte tak, že vám slepice snese vejce natvrdo.
Když najdete něco hnědého, chlupatého a se slunečními brýlemi, je to kokos na dovolené.
„Kde ses odnaučila kouřit?“ ptá se parní lokomotiva elektrické. 
Na den Máří Magdaleny, 22. 7., nepořádejte svatby ani se nekoupejte v hluboké vodě. Pověra tvrdí, že by vás mohly stáhnout pod vodu její dlouhé vlasy. Milovníci ovoce, zbystřete! Kolem svaté Kristýny (24. 7.) totiž dozrávají maliny. A co pranostika „svatá Anna, chladna z rána“? Tak tu znají i ti, kteří o téhle světici už nic dalšího nevědí. Tak jen připomeňme, že svatá Anna a svatý Jáchym byli rodiče Panny Marie a prarodiče Ježíše Krista. Oba slaví svátek 26. 7.
Osobnosti našeho světa pravidelně navštěvujeme v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala. 
V minulém čísle jsme zmínili osobnost Jana Deyla, očního lékaře a jednoho ze zakladatelů třetího, ryze českého Ústavu pro nevidomé děti v Praze. Počátky ústavu jsou spojeny ale též s aktivitou Podpůrného spolku samostatných slepců. Ten kromě sbírek pořádal také různé přednášky, výstavy řemeslných výrobků a koncerty nevidomých hudebníků. Jeden takový navštívil v roce 1907 i Jaromír Čelakovský a při debatě s ním vznikla myšlenka takový ústav založit. Především proto, že oba stávající ústavy, hradčanský a Klarův, byly převážně německé. Čelakovský členům spolku následně zprostředkoval kontakt právě s Janem Deylem. O dva roky později vznikl Zemský spolek pro výchovu a opatrování slepých v Království Českém. Jeho předsedou byl opat Metoděj Jan Zavoral, místopředsedou Jan Deyl a jedním z členů výboru Karel Emanuel Macan. Zmíněný spolek pak v roce 1910 skutečně založil Deylův ústav pro slepé. V něm vzniklo i hudební oddělení, které se začalo specializovat na přípravu učitelů hudby. V roce 1948 se z tohoto oddělení stala hudební škola, jež o dva roky později získala celostátní charakter. 
25. července roku 1922 se v Praze narodil šéfredaktor časopisu Zora, odborný publicista, pracovník Svazu invalidů a propagátor vysokoškolského studia nevidomých Zdeněk Šarbach. Původně chtěl být přírodovědcem, jenže po vleklé oční chorobě ztratil krátce po maturitě zrak. Studoval tedy hru na klavír, francouzštinu a ruštinu, a později, při zaměstnání, též dějepis a český jazyk na Pedagogické fakultě UK. Své uplatnění však nakonec našel v oblasti slepeckého tisku. Nejprve vedl Poučnou přílohu časopisu Zora, později pracoval ve slepecké tiskárně jako sazeč a korektor a od roku 1954 jako redaktor. Jeho zásluhou je vybudování redakční rady, tak, jak ji známe dnes. Své znalosti jazyků uplatnil v řadě překladů časopiseckých článků. Publikoval práce z historie Klarova a Hradčanského ústavu. Ve spolupráci s Janem Součkem připravil v roce 1982 vydání braillského Slabikáře pro osoby později osleplé, spolu s Jánem Jesenským vypracoval v témže roce metodiku pro jeho výuku. A podílel se i na překladu knihy Olgy Ivanovny Skorochodové „Můj svět bez zvuků a světel“. Pokud si vzpomínáte, mluvili jsme o ní v předchozím vydání našeho časopisu.

17. července roku 1994 zemřel český sportovec a organizátor hnutí nevidomých Vlastimil Procházka. Narodil se v Dubně na Ukrajině, ale po druhé světové válce se s rodiči přestěhoval do Československa a vyučil se zedníkem. Bohužel, při výkonu základní vojenské služby utrpěl střelné poranění a ztratil zrak. Tak se stalo, že v roce 1957 vstoupil do tehdejšího Svazu invalidů a v učňovské škole pro nevidomé se vyučil čalouníkem. Tímto řemeslem se ovšem nikdy neživil. V roce 1977 naopak nastoupil do polikliniky v Lovosicích jako telefonní manipulant. Ale už předtím, v roce 1962, se stal předsedou místní organizace nevidomých v Litoměřicích a v  letech 1970 až 1974 vykonával funkci předsedy krajského výboru Svazu nevidomých a slabozrakých. Byl dopisovatelem různých časopisů i členem redakční rady časopisu Zora. V něm nejprve vedl literární přílohu, později založil i přílohu sportovní. Od mládí se věnoval sportu. Pěstoval lehkou atletiku, plavání, v němž získal několik československých mistrovských titulů a reprezentoval i v zahraničí, a od 60. let též horolezectví a vysokohorskou turistiku. Jeho zásluhou vznikl oddíl plavání zrakově postižených sportovců i místní klub zrakově postižených kuželkářů. Je dobré též připomenout, že při všech jeho činnostech mu byla velkou oporou jeho vidící manželka.

Krátce nahlédněme i do historie. 18. července 1552 se ve Vídni narodil Rudolf II., jeden z velkých evropských panovníků, který proslul nejen svými vladařskými schopnostmi, ale také citem pro kulturu a umění. Praha byla za jeho vlády jedno z nejvýznamnějších kulturních center Evropy a císař sem zval ty nejlepší umělce a vědce. Na Pražském hradě vznikla nejrozsáhlejší sbírka uměleckých předmětů, která obsahovala více než 3000 exponátů a která položila základ mnoha současným evropským galeriím. Kvůli ní nechal Rudolf II. rozšířit i prostory Pražského hradu, a tak vznikl třeba nám dobře známý Španělský sál. Bohužel, velká část sbírek byla vyrabována Švédy v letech 1631 a 1632.
Sarajevský atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou ze dne 28. června 1914 spustil rychlý sled událostí. Rakousko-Uhersko zaslalo Srbsku 23. července ultimátum. Na radu Ruska srbská vláda částečně ustoupila a přijala devět z jeho deseti požadavků, kromě toho, aby rakouská policie prováděla vyšetřování přímo na srbském území. Rakousko-uherská vláda označila 25. července srbskou reakci za nedostatečnou a 28. července 1914, před 110 lety, vyhlásila Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Tím však spustilo řetězovou reakci a během měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

A trochu muziky na závěr. Na koncertech běžně hrál jeden akord dokola, nástroj si schválně rozlaďoval a někdy přestal hrát úplně. Hovoříme o Sydu Barrettovi (vlastním jménem Roger Keith Barrett), prvním zpěvákovi a frontmanovi kapely Pink Floyd. Největší autorské zásluhy má na jejich prvním albu „The piper at the gates of dawn“. V průběhu práce na druhém albu „A saucerful of secrets“ se však naplno projevily jeho psychické problémy, kvůli kterým skupinu v roce 1968 opustil. S jejími členy se naposledy viděl v roce 1975, když náhle přišel do studia Abbey Road, kde Pink Floyd pracovali na desce Wish you were here. Symbolicky to prý bylo ve chvíli, kdy nahrávali píseň „Shine on you crazy diamond“, kterou napsali právě o svém bývalém frontmanovi. Sid Barret zemřel na rakovinu slinivky dne 7. července 2006. 

Antonín Vraný

#
Přehledně

Léto je v plném proudu, a tak hodně našich cestuje a poznává, relaxuje, užívá si dobrého jídla a pití nebo navštěvuje letní koncerty. Jeden takový se konal i při příležitosti ocenění našich výjimečných členů. Ale nenechte se zmást! V téhle rubrice přinášíme totiž už i upozornění na to, že se za pár týdnů budeme muset s létem rozloučit. Čas zkrátka nezastavíme. Dnes si ovšem léto užijeme, určitě tím, že se podíváme, jak žijí členové našich oblastních odboček. A vezmeme to z Čech na Moravu.

Členky OO Trutnov okouzlila návštěva rozária v Hradci Králové, jediného mezinárodního soutěžního rozária v ČR. A šlo o opravdové pohlazení po duši. Skvělá průvodkyně přizpůsobila prohlídku zrakovému handicapu a seznámila návštěvnice s činností rozária, podrobně mluvila o jednotlivých růžích, o stavbě a tvaru květů a upozornila i na nejvoňavější exponáty. Na závěr přidala několik rad ohledně pěstování růží. Ke všem květinám bylo možné přičichnout, některé prozkoumaly nevidomé ženy i hmatem.

Členové OO Havlíčkův Brod navštívili 11. 6. Senát Parlamentu České republiky. Za příjemnou a poučnou tříhodinovou návštěvu této instituce děkují senátorovi Janu Teclovi a jeho asistentce Lucii Motlové. 

A přesuňme se na Moravu, která je tradičně v publikování své činnosti aktivnější. OO Olomouc a Knihovna města Olomouce srdečně zvou na prezentaci literární tvorby nevidomých a slabozrakých autorů a na výstavu fotografií z činnosti zdejší odbočky. Akce se koná v rámci 30. ročníku festivalu „Dny umění nevidomých“ a 65. výročí založení Oblastní odbočky SONS Olomouc. Obě akce začaly už 2. 7. a potrvají do 29. 8. 2024. Navštívit je lze v Knihovně města Olomouce na pobočce Brněnská (Brněnská 500/80, Nová Ulice). Před návštěvou doporučujeme zkontrolovat si otevírací dobu knihovny.
Marie Kebrdlová informuje, že členové OO Olomouc vyrazili ve dnech 9. až 14. 6. na rekondiční pobyt do Rožnova pod Radhoštěm. Ubytovali se v hotelu Ibis Styles Relax, který najdete v blízkosti bývalé lázeňské promenády i řeky Bečvy. K dispozici tu byly prostory pro společná setkávání i volný vstup do bazénu. A jak se tu lidé měli? Navštívili Valašské muzeum v přírodě, kde absolvovali komentovanou prohlídku Dřevěného městečka. Následovala pěší vycházka na Jurkovičovu rozhlednu a celodenní výlet na Pustevny. Voňavé chvíle si prožili ve výrobně svíček firmy UNIPAR. Také trénovali paměť, jemnou motoriku a prostorovou orientaci, cvičili v bazénu, relaxovali ve vířivce nebo si poslechli přednášku o vybraných kompenzačních pomůckách z projektu IROP. Se členy OO Vsetín si společně zasoutěžili a vyslechli koncert skupiny VojoDeyl. Radost ze společně strávených chvil vyvrcholila posledním rozlučkovým večerem. Vedoucím pobytu Kláře Hájkové a Zuzaně Kundelové poděkovala Marie za přístup k lidem i obětavou práci.

Kamila Hošková z OO Přerov informuje o vycházce na okraj Přerova, do rekreační části „Laguna“. Tady byste našli řeku Bečvu s lagunou, rybník, ale hlavně vyřezávanou lavičku s podobiznou známého zpěváka Pavla Nováka. Nevidomí ji prozkoumali hmatem, slabozrací si ji zblízka prohlédli a vidící popisovali detaily. Všichni se však shodli na tom, že tohoto přerovského zpěváka znali všichni trochu jinak, s jinou podobou. A tak odcházeli trochu rozpačití. Při návratu si popovídali v Baště a procvičili si objednávání a placení občerstvení.
17. 6. navštívila OO Přerov zdejší Střední pedagogická škola. V rámci praxe projevili její studenti zájem o život lidí s těžkým postižením zraku. Dostali možnost vyzkoušet si kompenzační pomůcky, brýle simulující různé zrakové vady a dozvěděli se, jak těmto lidem pomáhá SONS ČR, Tyfloservis a Tyflocentrum. Na závěr jim byl promítnut didaktický film "Výlet bez bariér", kde je ztvárněn běžný den nevidomého člověka. 

Členové OO Kroměříž v červnu potrénovali paměť. Nejprve si procvičili tu hmatovou a čichovou, to když poznávali kuchyňské ingredience, pochutiny a sušené bylinky. Poté doplňovali lidová rčení, hledali významy slov, určovali slova s podobným a opačným významem, věnovali se slovním hádankám a snažili se zapamatovat si co nejvíce přečtených slov a vět. Na závěr si dali kvíz s otázkami z české historie a vlastivědy.
Vydali se i na návštěvu Muzea Kroměřížska s komentovanou prohlídkou. V doprovodu Martina Janáka, kurátora zdejších uměleckých sbírek, si postupně prohlédli celou expozici s díly Maxe Švabinského i předměty z jeho pozůstalosti. Také se dozvěděli některé zajímavosti z mistrova dětství, studií, osobního života, o jeho lásce k přírodě, díle i různých technikách, které při své tvorbě používal. Příjemné dopoledne zakončili kroměřížští posezením v kavárně.

Ludmila Pavelková informuje, že členové OO Vsetín se 21. 6. vydali do Prahy, za znalostmi i kulturou. Spolu s průvodcem tu hned první den navštívili CAMP – centrum architektury a městského plánování. Večer pak ve Vinohradském divadle zhlédli představení „Večer tříkrálový, aneb cokoliv chcete“. V sobotu navštívili Českou národní banku a kostel U Salvátora, kde se v rámci 30. ročníku festivalu Dny umění nevidomých konal koncert spojený s předáním „Cen SONS 2024“. Po společné večeři strávili další chvíle hraním společenské hry Qardo. V neděli je čekala exkurze v Hit rádiu City. Moderátorka je provedla po čtyřech studiích a byli přítomni i u živého vysílání.
Vsetínští zvou i na 10. ročník akce „Ukončení léta“. Ta se bude konat 16. 8. 2024 ve sportovním areálu FC Lhotka nad Bečvou, a bude tradičně spojena s 10. ročníkem Valašské olympiády. Akci bude tentokrát moderovat Miroslav Orság. Zajištěn bude i bohatý doprovodný program. Pokud se akce plánujete zúčastnit, kontaktujte Ludmilu Pavelkovou na tel.: 777 763 051 nebo 777 498 708.
Vsetínští pořádali 13. 6. také další „IT klub“, tentokrát na téma „aplikace a příslušenství využívané na dovolených“. Lektoři ovšem představili i řadu dalších zajímavých pomůcek a příslušenství jako bezdrátovou nabíječku, kostní sluchátka, různé kabely, redukce a powerbanky. Debatovalo se, kde je možné takové příslušenství zakoupit, a stávající uživatelé sdíleli své zkušenosti s ostatními. Další setkání „IT klubu“ je plánováno na září. 

A na závěr pojďme do Opavy. Několik zajímavostí z médií přináší Lenka Martínková. Palata – domov poskytující služby lidem se zrakovým postižením nabízí v magazínu „Klíč“ reportáž o úskalích i radostech života s handicapem. Více čtěte na ceskatelevize.cz.
Na youtube.com si můžete poslechnout také záznam „talk show s Martinou a Lindou“. Tentokrát dámy hovoří o běžných denních potřebách i o tom, jak se postarat o sebe a domácnost.
Novou hmatovou hru, která pomůže nevidomým a slabozrakým dětem pochopit geometrické tvary a proniknout do tajů abecedy, vytvořili odborníci z katedry experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Jde už o třetí hmatovou hru, kterou olomoučtí přírodovědci přivedli na svět. Více čtěte na hanackyvecernik.cz.

Antonín Vraný

#
ZÁZNAMNÍK: Představujeme běžný den asistenta pedagoga

Ač máme prázdniny v plném proudu, vraťme se na chvíli zpět do školních lavic. Tentokrát se však na vyučování podívejme trochu z jiného úhlu pohledu. Z takového, který představuje spousty hodin práce, hodně hluku a řadu nepředvídatelných situací, kterých se, ať už se vám to líbí, nebo ne, prostě musíte účastnit, ale které často nemůžete nijak ovlivnit. O které profesi mluvíme? A proč někteří takovou práci vůbec dělají? Prozkoumejme běžný pracovní den asistenta pedagoga, pro něhož je tím nejlepším důvodem zůstat a pokračovat v práci začlenění nevidomého žáka do běžné společnosti. A protože podmínky pro jeho práci nejsou vždy ideální, budeme hovořit o „asistentovi Očičkovi“, a jeho svěřenci Jindřichovi.

Mám praxi středoškolského učitele, ale o práci asistenta pedagoga jsem toho na jejím počátku mnoho nevěděl. Když jsem do téhle pozice v roce 2007 nastupoval, bylo u nás už školní poradenské pracoviště. Vedla ho speciální pedagožka, která už měla zkušenosti s přípravou individuálních plánů výuky pro žáky s nějakým typem zdravotního postižení, ale „živého“ asistenta pedagoga myslím tenkrát viděla poprvé. Učitelé nevěděli, co ode mě mají očekávat, a já nevěděl, co očekávat od nich. Co je skutečná inkluze, jsme vnímali jen mlhavě, a možná i poněkud zkresleně. Spolupráce s Jindřichem byla však hned od začátku na výborné úrovni. Později se mi svěřil, že si dělal starosti, jak se mnou bude vycházet, jak zvládne učivo, zda bude mít dobré známky na vysvědčení, a zda nebudu tím, kvůli němuž se s ním spolužáci přestanou kamarádit. Už zanedlouho se však ukázalo, že jeho obavy byly zbytečné. Své starosti jsem však měl i já. Za pochodu jsem musel zvládnout číst bodové písmo i obsluhovat dvě tiskárny, jednu braillskou, druhou pro tisk reliéfních hmatových obrázků.
Školní den mi plyne v neuvěřitelně rychlém tempu. Několikrát denně si vyběhnu a zase seběhnu tři patra schodů. Přitom doprovázím svého svěřence a s plnou aktovkou se prodíráme skrze zástupy dalších žáků. Jindřich hlasitě ťuká bílou holí, aby na sebe co nejvíce upozornil, a ostatní žáci hbitě uskakují. Ale někdy to ani tak nestihnou a dostanou větší či menší úder přes nohy. To samé nastává při poledním přesunu ze třídy do jídelny. Na oběd moc času nemáme. Jídelna je totiž poměrně malá a před výdejním okénkem stojí prakticky neustále dlouhé fronty.
Většinu pracovního dne trávíme ve třídách a učebnách. Učitel má své místo za katedrou. Avšak kde má sedět jeho asistent? Když někde pracujeme, říkáme, že „máme místo“. V naší škole to ale funguje tak, že si své místo doslova každou hodinu hledám. Ve své třídě sedává Jindřich s jedním svým spolužákem v poslední lavici u okna. Za ní mám já svou skříňku na učebnice a další pomůcky, malý stolek a židli na kolečkách. To snad abych byl „co nejvíce akční“! Jenže Jindřich se neučí jen v jedné třídě. Za celý den jich vystřídáme hned několik. Ovšem tam takové zázemí už pochopitelně nemám. Když některý z žáků chybí, mám vyhráno. Mohu si totiž vzít jeho židli a sednout si na ni dozadu, za Jindřicha. Když nikdo nechybí, běhám po školních chodbách a sháním židli nebo obecně něco, na co si budu moci sednout. A při návratu do Jindřichovy třídy? Nikdy nemám jistotu, že své místo najdu tak, jak jsem ho naposledy opustil. Nejčastěji mi žáci jiné třídy odvezou židli a na lavici nechají nějaký nepořádek. Občas ale, asi jak se už těší na přestávku, také hýbají s lavicemi i židlemi, což Jindřichovi ztěžuje orientaci ve třídě a často také déle hledá své věci, které tu v dobré víře zanechal. A někdy také zapomněl.
Jednou jsem v Českém rozhlase poslouchal projev náměstka ústředního školního inspektora. Mimo jiné zde prohlásil, že „v mnoha případech se asistent pedagoga věnuje pouze konkrétnímu dítěti… Má být ale v prvé řadě asistentem pedagoga… V dohodě s učitelem má pracovat s tím konkrétním žákem, ale i s dalšími žáky ve třídě tak, aby se co nejvíce vyrovnávaly rozdíly mezi jednotlivými žáky…“ Ovšem jaká je skutečnost? Téměř všechny vyučovací hodiny prosedím za lavicí Jindřicha. Diktuji mu text, pomáhám mu nalézat požadované stránky a cvičení v učebnicích a často mu musím vysvětlit i probírané učivo, protože učitel se věnuje ostatním žákům. Je zvyklý vystačit si sám a vyučovat podle zažitých stereotypů. Jako svého asistenta mě prakticky nevyužívá. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kdy jsem měl možnost pracovat s třídou, zatímco učitel si udělal čas na Jindřicha. V některých hodinách mám tak pocit, že on je na jednom konci bludiště a my na druhém.
Uvedu i dalších pár příkladů. Učitel nechá stáhnout rolety v oknech, zatemnit třídu a povídá: „Pustím vám prezentaci, vidíte na to?“ Poté žáci v šeru opisují text. Učitel jim do toho ale povídá, jak se snaží látku dále vyložit. Ale proč? Žáci přece opisují text, jak by mohli ještě stihnout poslouchat výklad? Při výkladu učitel navíc dost často použije slova „podívejte se“ nebo „vidíte.“ Naštěstí má Jindřich dobře vyvinutý smysl pro humor. Při výkladu učitele poslouchá mě, co čtu, a zapisuje si to. Občas ale poslouchá i spolužáky, kteří, ač probíhá hodina, neustále vyrušují a něco si povídají. Jiným stereotypem je případ, kdy učitel není ochoten věnovat Jindřichovi ani malý okamžik, a to s odůvodněním, že přece učí celou třídu. A kvůli jednomu žákovi přece nebude zpomalovat tempo.
A jsou i chvíle, kdy se ve vyučování cítím být docela zbytečným. Výklad je v plném proudu, Jindřich mě nepotřebuje a učitel také ne. Nechci sice vyrušovat, nakonec si však dodám odvahy a jdu se zeptat, zda můžu odejít. Učitel mi vyhoví a já mohu odejít do kabinetu, připravit si třeba další materiály k výuce. Vnímám to ovšem tak, že pokud nefunguje spolupráce mezi učitelem a asistentem pedagoga, odnese to nejvíce integrovaný žák. Tak přemýšlím i nad tím, jak by měla fungovat správná spolupráce mezi učitelem, asistentem a žáky.
Jindřichovi zpracovávám podklady pro výuku tak, aby se z nich mohl učit s pomocí hlasového a hmatového výstupu v počítači. A tady může nastat další potíž. Od některých učitelů přicházejí materiály včas, někdy i s předstihem, ale od jiných naopak až na poslední chvíli. A samozřejmě dochází i k situacím, kdy učitel materiály vůbec nepošle. V hodině pak rozdává pracovní listy, a přitom mu dojde, že mi měl podklady poslat předem. Také jsem učil, a tohle dokážu pochopit. Ovšem jako asistenta pedagoga mě to někdy naštve. Co přesně mě naštve? Hlavně to, jak jsem závislý na jiných lidech. A jak mi určují, že musím udělat práci v době, kdy už měla být dávno hotová. Nejlepší zkušenosti mám s učiteli matematiky a fyziky, kteří mi chystají plány výuky na každou hodinu, a sice týden předem. K tomuto stavu jsme však dospěli po mnoha nedorozuměních.
Ale zažívám i zajímavé a kuriózní situace. Jindřich a jeho spolužák mi vzali mou pojezdovou židli. Na chodbě se na ni vidící spolužák posadil a Jindřich ho podle jeho instrukcí vozil. A musím říci, že mě to docela pobavilo. Spolužák dával Jindřichovi přesné informace, a ten s ním jezdil rychle, ale bezpečně. Další spolužáci to vnímali jako obrovskou legraci. Takovou by Jindřich s největší pravděpodobností nikde jinde nezažil. Další kuriozitou byl školní výlet. Všichni se na něj těší a málokdo má obavy. Já však tušil, že mohou nastávat i nepředvídatelné situace, na které nemusíme být připraveni, ale na které bude nutné hbitě reagovat. Naneštěstí před výletem do Krkonoš vydatně pršelo a jeden ze spolužáků, pravděpodobně jen tak, z legrace, postavil Jindřicha do kaluže, netuše, jak je hluboká. Znenadání tak zmizely jeho nohy téměř po kolena ve vodě, pod níž bylo řídké bahno. S plnou polní na zádech jsme ho vylovili, vysušili šaty, a nakonec jsem ho musel nějakých 300 metrů odnést, doslova na zádech.
Ideální inkluzi tedy ne vždy zažívám. Možná bych mohl, kdybych sám byl ideálním asistentem. Tím myslím být o něco mladší, v lepší fyzické kondici, a lépe ovládat matematiku, chemii, tělocvik, angličtinu a němčinu. A spoustu dalších věcí. Kolegové mi však oponují: „Nevadí, že nerozumíš německy nebo že ti Jindřich na školním hřišti uteče. Jsi přece asistent pedagoga, ne žáka!“ Že by měli pravdu? Jenže jak už jsem řekl, na rozdíl od Jindřicha mám pocit, že pedagogové mě téměř nepotřebují. Tedy alespoň to tak po většinu času vypadá.
Ani pro Jindřicha jistě není inkluze bezproblémová. Přesto na základě svých zkušeností docházím k přesvědčení, že díky přítomnosti Jindřicha se žáci, jejich rodiče i učitelé stávají ohleduplnějšími a vlídnějšími lidmi. Vůbec to ovšem neznamená, že by s Jindřichem spolužáci zacházeli a jednali „v rukavičkách“. Naopak, často při komunikaci s ním zapomínají na jeho handicap a zacházejí s ním jako se zdravým člověkem. A to je určitě to nejlepší, co pro něj mohou udělat.

Jiří Petr

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Potřebujeme rituály? - II.

Rekapitulace:
Rituál je určitý způsob jednání, činnost, která má stanovený postup a opakuje se s větší nebo menší četností.

Anketa – pokračování

Boris
Mám pár rituálů, které mám rád. Většinou souvisejí  s tím, jak prožívám svůj den, ať v práci nebo doma. Ale o jednom bych rád vyprávěl, hlavně proto, že byl skvělý a že už odešel s předškolním věkem mého vnuka.
Tehdy jsem byl po nějaký čas děda na hlídání. Hlídal jsem vnuka Luďka, ne on mě. Bylo to vždycky v pátek odpoledne, protože jeho rodiče měli nějaký kurz nebo co. Vyzvedl jsem Luďka u autobusu, zamávali jsme mámě a šli si po svých. Byly mu tehdy čtyři roky. Když bylo hezky, dělali jsme obhlídku. Když bylo ošklivo, šli jsme do bazénu. Obhlídka měla svou trasu, zjednodušeně od hřiště k hřišti. Všude jsou skluzavky, houpačky a průlezky, na každém hřišti jiné. To bylo nutno vyzkoušet. Na naší druhé obhlídce uviděl Luděk na zdi měnírny graffity. Já toho moc nevidím, ale graffiti vidím, je to velké, výrazné, kontrastní. Přesně ten druh umění vhodný pro zbytkaře. Navíc mám graffiti rád, zvláště ty opravdu artové. Luděk byl nadšen. Ptal se na to i na ono. Já mu poskytl teoretickou část nového vědního oboru, takže brzy sám rozpoznal, co je tag, peace nebo gang. Brzy ho průzkum street artových ploch bavil víc než průlezky. Každá obhlídka nyní začínala zacházkou do podchodu, pokračovala kolem měnírny, potom ke zdina konci školního hřiště, následovala obezdívka odpadních kontejnerů, zeď na základy tenisu a pinkání na veřejném sportovním hřišti. Prostě, od posprejované zdi k jinak posprejované zdi. Končili jsme ohradou kolem staveniště, která se často proměňovala podle nánosů špíny a následného umytí deštěm. Přesto stála zejména gang sprayerům za tu námahu, aby ji znovu ozvláštnili symboly své party.  S vnukem jsme se na tyhle obhlídky moc těšili, většinou jsme je zakončili zmrzlinou nebo jiným zakázaným občerstvením. Obhlídky mi sice chybí, ale mám ještě mladší vnučku, a tak i naději, že zas nějaké obhlídky vymyslím, coby děda na hlídání.

Cecil
Je nás na vsi pár, kdo umíme noty a na něco hrajeme. Kdybych neměl středeční rituál spočívající v návštěvě místní osvěžovny, asi bych se o těch našich muzikantech ani nedozvěděl. Čtyři dny v týdnu učím na zušce ve městě, ale čtvrtek mám volný. Proto ve středu večer radostně mířím do té naší hospůdky, poslední dobou zcela nezačouzené a útulné.
Jednou tam někoho napadlo, když se cosi slavilo, hrát na kytaru a foukací harmoniku. Já jsem se tehdy osmělil a dal jsem k lepšímu, že učím klarinet a saxofon a že bych taky mohl přispět k některému veřejnému hudebnímu zážitku, kdyby něco. Časem se přidala manželka jednoho ze stálých hostů. Do osvěžovny sice nechodí, ale zahrát by přišla, kdyby něco. A protože umí na klávesy, které mají i rejstřík pro další nástroje a doprovodné bicí, dá se říct, že jsme komplet. Dokonce ještě můžeme přijmout další zájemce, kdyby něco.
Takže – každou středu sice jdu do osvěžovny, ale nesu si s sebou kromě bílé hole, platební karty a papírových kapesníků ještě štěbenec a ságo. Dám si jedno, počkám chvilku na další hráče a jdeme. Pan Sudík, majitel Chrámu piva, nám zapůjčí klíč od salónku, a tam si hrajeme. Samozřejmě, nacvičujeme společné hudební produkce, ale taky hrajeme jen tak pro radost. Dokonce jsme profesionálně povyrostli do té míry, že až na mě, který mívám ústa zaměstnaná hudebním nástrojem, všichni příležitostně zpívají, aby motivovali a naladili obecenstvo. Ne všechno se dá zpívat, ne u všeho se dá tančit. Ale náš band je na všechno vždy připraven, kdyby něco.
A co se týče rituálů – máme tady ten krásný středeční večer. A během celého roku je co slavit – Masopust, Posvícení, Silvestr, Svatojánská noc, svatby, pohřby, starostovy narozeniny, obec roku a tak. Kdo nevěří na rituály, ať k nám běží. Třeba se nechá inspirovat.
...

Podobných rozhovorů proběhlo několik, ale všechny se do naší rubriky nevejdou. Každý z nás ale může celkem snadno oslovit někoho známého, jestli si na nějaký rituál potrpí . Možná nás pak napadne, že nám v životě něco podobného chybí. Anebo přebývá?
Pravda o rituálech je též taková, že mnohé se přežily, mnohé se vyprázdnily a jiné vyčpěly nebo dokonce zasmrádly. Podezřelé jsou mi všelijaké rituály s politickým obsahem, užili jsme si jich v minulosti až až a považovali je za trapné marnění času a peněz. Jiné, zejména některé rodinné, jako by vyhasly, vyprázdnily se, nic už pro nikoho neznamenají . Snad jen formální společné trávení času spojené s hojným občerstvením, nudou a pocitem naprosté marnosti. Možná máte také podobnou zkušenost?
Pojďme se tedy ještě chvilku rituály zabývat pro jejich pozitivní účinky:

- přinášejí do běžného životního rytmu pocit jistoty a zpestření
- zaměřují nás na radost, uvolnění, dávají pocit harmonie a naděje
- přibližují nás emočně k sobě samým, přes pochopení svých pocitů se můžeme vcítit i do druhých
- mění nás v dosavadních postojích k  hodnotám, více si uvědomujeme, co dává smysl i to, jak se na péči o hodnoty sami osobně podílíme
- mají vlastnost stmelovat nás s ostatními, sdílet nesdělitelné a hledat kromě řeči i zapomenuté nebo zcela nové komunikační nástroje
- učí nás respektovat nejen sebe, ale i sebe navzájem, respekt přijímat a poskytovat bez ohledu na věk, pohlaví, národnost. Zajímavé je, že v rámci některých rituálů jsme ochotni respektovat i domácí mazlíčky a jejich zvyklosti tak odlišné od těch našich lidských.

Zamysleme se nad možností zavést zcela originální rituál třeba do partnerského vztahu, do společenství u stolu, do prožívání neděle. Představte si, že pánem vašeho času není mobil ani televize, ale vy sami. Nebojte se seznámit s touto myšlenkou někoho, kdo je vám nablízku. Zjistíte možná, že je ve vaší hlavě spousta nápadů, jak prospět sobě i druhým a ještě k tomu mít radost ze života.

(Konec)
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
NAPSALI JSTE NÁM: Výlet do lázní Kudowa-Zdrój
(Společný výlet odboček Náchod, Trutnov a Vrchlabí 11. 6. 2024)

Již potřetí jsme se vydali do polských lázní za poznáním města, ale hlavním cílem byla smažírna ryb. První cesta vedla ke známému místu s příjemným posezením v altáncích okolo rybníčku plného pstruhů. Kdo chtěl, mohl si ulovit oběd sám. Většina však přenechala lov i přípravu odborníkům.
Druhá část odpoledne patřila návštěvě lázní Kudowa-Zdrój, které leží na začátku Kladské kotliny, v níž propadem zemských desek vznikla řada léčivých vřídel. V roce 1742 za vlády Marie Terezie bylo území postoupeno Prusku, a stalo se tak později součástí německého císařství. Po druhé světové válce Kladsko připadlo Polsku.
Největší rozkvět lázní nastává koncem 19. století. V Kudowě mimo jiné pobýval básník Johann Wolfgang Goethe, pruský král Fridrich Vilém III., mezi hosty patřil i Winston Churchill, Alois Jirásek, Josef Václav Sládek a František Xaver Šalda.
Dnes se tu léčí onemocnění srdce, poruchy zažívání i činnost štítné žlázy. Léčivé prameny vyvěrají ze vřídla v podobě liliového květu uprostřed parku.
Příjemně jsme se v tomto krásném parku osvěžili, popovídali u kávy a zmrzliny a po kouzelně prožitém dnu rozjeli do svých domovů.
Poznali jsme zase nové přátele, našeho výletu se totiž zúčastnilo 36 zájemců. S jejich vedoucími Karolínou Dvořákovou z Vrchlabí, Adrianou Teplou z Trutnova a Alešem Podlešákem z Náchoda. Děkujeme jim za pečlivou přípravu zájezdu a hlavně za bezproblémové zajištění dopravy autobusem. Cestování běžným linkovým spojem by bylo pro tolik účastníků náročné. Na červnový den v Polsku budeme rádi vzpomínat a těšíme se na další setkání s přáteli. Vždyť v každém místě naší vlasti objevíme mnoho krásného a zajímavého.

mgr. Běla Hejzlarová,
členka SONS Náchod

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Historie operace katarakty

Katarakta je v rozvojových zemích dodnes nejčastější příčinou slepoty. V průmyslových zemích zaujímá třetí místo po glaukomu a diabetu.
První operace katarakty ostrým nástrojem byla provedena v Babyloně lékaři z Indie asi v roce 500 př. Kr. (viz Sanskrit Manuskripte). Operaci katarakty, při které byla čočka ostrým nástrojem vpravena tzv. luxací do oka, provedl Sustruta v 6. století př. Kr. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám docházelo často k zánětům operovaného oka a k oslepnutí. Přesto byl tento způsob operace šedého zákalu – tedy luxace zkalené čočky do sklivce – prováděn až do středověku.
Příčina oslepnutí při šedém zákalu byla spatřována ve vodě a hlenu, které se z mozku dostávaly do oka a před čočkou vytvářely blanku nepropustnou pro světlo. Operující ranhojič před samotnou operací na oko dýchal a masíroval je palcem. Pomocník zezadu držel operovanému pevně hlavu a operovaný se upřeně díval na špičku svého nosu. Operující zavedl lancetu přes horní kvadrant rohovky do zornice a zkalenou čočku zatlačil do nitra oka.
Operace šedého zákalu je považována za nejstarší operační zákrok nejen v oftalmologii, ale obecně v historii lékařství.
Operace šedého zákalu byly prováděny v antickém Řecku a v indo-arabských zemích již před více než 2000 lety. Pokud se čočku nepodařilo luxovat do sklivce, byla jehlou rozkouskována. Byla-li měkká, byla odsávána dutou jehlou (takto postupovali zvláště Arabové). Operatér měl být jasnozřivý, dobře obeznámený s anatomií oka a naukou o vidění. Měl mít pevnou ruku a schopnost bez obav vnikat jehlou do oka. Neměl být operacechtivý a měl být schopen určit nejvhodnější dobu pro provedení operace.
Lékařské poznatky z doby antického Řecka byly dlouhou dobu považovány za nedotknutelné.
Až v roce 1656 potvrdil anatom Rolfinck z Jeny mínění Francouze Quarreho, že sídlem šedého zákalu je čočka. Tuto skutečnost potvrdil i pařížský lékař Pierre Brisseau, který v roce 1700 vyšetřil zkalenou čočku mrtvého vojáka s kataraktou. S konečnou platností bylo o lokalizaci katarakty rozhodnuto až po zavedení očního zrcátka Herrmannem Helmholtzem v roce 1850.
Asi v polovině 18. století provedl Francouz Jacques Daviel extrakci katarakty ze zadní komory po řezu v dolní polovině rohovky. Tato metodika definitivně zvítězila ve druhé polovině 19. století, kdy A. v. Graefe zavedl lineární extrakci katarakty s periferní iridektomií. Počet komplikací po této operaci se prudce snížil pod 5 %.
Na přelomu 19. století se prosadily dvě modifikace operace šedého zákalu – intrakapsulární (ICCE) a extrakapsulární extrakce (ECCE). Nevýhodou intrakapsulární extrakce, při níž byla extrahována celá čočka i s pouzdrem, bylo narušení sklivcové bariéry. Při extrakapsulární extrakci skýtá pouzdro čočky ideální místo pro umístění umělé nitrooční čočky. Eventuální zkalení pouzdra čočky je možné později odstranit pomocí YAG laseru bez nutnosti otevření oka. V posledních 15 letech se tato metoda operace prosadila jako standardní operační postup. Extrakapsulární extrakce se prosadila především po tom, kdy v 60. letech Harms a Mackensen zavedli operační mikroskop, Kelman fakoemulzifikaci a hlavně poté, kdy Harold Ridley v roce 1949 zavedl implantaci umělých nitroočních čoček.
V roce 1750 vyvinul Ital Tadini skleněnou nitrooční čočku určenou ke korekci afakie. V roce 1795 provedl Ital Casamaata jako první intraokulární korekci afakie skleněnou nitrooční čočkou. Éru úspěšné implantace nitroočních čoček však zahájil až Sir Harold Ridley, který během druhé světové války zjistil, že střepiny z polymetylmetakrylátu (PMMA) nevyvolávaly v nitru oka poraněných letců žádné zánětlivé změny a dobře se vhojovaly. 29. listopadu 1949 provedl v londýnské nemocnici St. Thomas první úspěšnou implantaci nitrooční čočky z plexiskla u 45leté ženy.
První nitrooční čočky vyrobené podle skutečných čoček byly příliš lomivé. U první pacientky nedošlo k výraznému zlepšení, ale operace proběhla anatomicky bez komplikací a čočka se dobře vhojila. Ridley následně implantoval přes tisíc nitroočních čoček. Přístup ostatních oftalmologů k této operaci byl dlouhou dobu velmi kritický. Až po zavedení II. generace nitroočních čoček a zlepšení operační techniky byla tato metoda přijata jako standardní operační postup. Sir Ridley se dočkal uznání až v posledních letech svého života. V roce 2000 mu anglická královna Alžběta II udělila titul rytíř.

Milan Anton (kráceno)
zdroj: www.4oci.cz

#
POZVÁNKY A INFORMACE: Pozvánka na festival DUN

Festival Dny umění nevidomých se bude konat v prostorách plzeňské Vědecké knihovny a kavárny Le Consulat. Program festivalu se skládá ze dvou částí. 

První částí festivalu je workshop, který se koná ve středu 11. 9. 2024 od 9.00 do 14.00 hodin. Můžete se na něm těšit na prezentaci plzeňské odbočky formou fotek a textů, opět bude oblíbená masáž krční páteře nevidomými maséry a něco se také dozvíte o desateru psychické odolnosti. Jako v loňském roce Lions club Plzeň Bohemia a Optik Studio Švarc vám nabídnou vyšetření zrakové kondice, u Tyflocentra se můžete zabavit například zábavnou simulovanou zvukovou střelbou na terč a u Tyfloservisu budete mít možnost si vyzkoušet, jak při ztrátě zraku zvládat různé praktické dovednosti a v letošním roce i s AI pomocí.

Teď už k druhé části festivalu, kterou je výstava obrazů a janter od slabozraké malířky Zlaty Zumrové. Výstava s názvem „Putování do vnitřního vesmíru“ proběhne od 11. do 25. 9. v prostorách kavárny Le Consulat v Riegrově ulici v Plzni, bude zahájena komornější vernisáží ve středu 11. 9. 2024 od 17.00 hodin, během které váš sluch potěší balkánskými písněmi a hrou na buben tapan zpěvačka Gabra.

Závěrem už jen podotknu, že cílem festivalu Dny umění nevidomých je představit nejširší veřejnosti zrakově postižené umělce a přesvědčit ji tak o tom, že nevidomý člověk má ztížené možnosti vidění, ale jinak je zcela schopen být nedílnou součástí společnosti.
Doufáme, že tohoto cíle opět dosáhneme a festival se vám bude moc líbit. Přejeme vám krásný zážitek jak na workshopu, tak na výstavě Zlaty Zumrové.

#
Tisíc tváří Amazonie

Moravské zemské muzeum v Brně připravilo v pavilonu Anthropos výstavu, která je přístupná lidem s poruchami zraku i neslyšícím.
Výstava představuje kulturní a přírodní rozmanitost oblasti Velké Amazonie a přináší vhled do života původních domorodých obyvatel tohoto kulturního areálu. Inovativní a pozoruhodné je, že se jedná v první řadě o jejich vlastní sebeprezentaci, to znamená, že se příslušníci místních etnik na přípravě výstavy významnou měrou podíleli. Návštěvníci tak poznají jejich bohatou kulturu, chápání přírody, mytologii, náboženství, kosmologii a výklad světa, zvyky a rituály.
Prezentaci stěžejních témat výstavy doplňuje celá řada originálních exponátů i ze soukromých sbírek. Jedná se o předměty denní potřeby, řemeslné výrobky, zbraně, rituální a obřadní artefakty, amulety, oděvy, ozdoby a různé doplňky. Výstava je ještě obohacena o fotografie, malby a řemeslné výrobky od současných domorodých umělců a řemeslníků, a to včetně video dokumentace zachycující proces výroby i popis významu artefaktů. Vyložena je rovněž symbolika vzorů, barev i materiálu.
V tomto kontextu jsou představena etnika z Peru, Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely a Brazílie. Výstava také představuje vybrané mýty a příběhy z Amazonie, a to v tištěném formátu, audio verzi i v podobě video animace. Dalším významným tématem je příroda, biodiverzita a s tím i úzce související ekologie a environmentální problematika. Návštěvníci se seznámí s výběrem zástupců amazonské fauny ze sbírek zoologického a entomologického oddělení Moravského zemského muzea včetně speciálního ozvučení a samostatné video prezentace. Dermoplastické preparáty doplní rovněž ilustrace Jana Dungela. Těšit se můžete i na živé exponáty. Dále jsou k dispozici plody rostlin, ukázky dřevin a další přírodniny.
Výstava je určena pro široké spektrum návštěvníků. Texty věnující se jednotlivým tématům výstavy jsou dostupné prostřednictvím QR kódů i v audio formě, zobrazit si je lze také v anglickém a španělském jazyce.
Děti se mohou těšit na interaktivní, hravé prvky, repliky předmětů, smyslové hry, hračky, výtvarné a řemeslné tvoření, didaktický list s řadou zábavných aktivit atd.
Pro návštěvníky se zrakovým znevýhodněním jsou vedle popisků v Braillově písmu na výstavě připraveny nejrůznější hmatové prvky, haptické předměty, mapy, model obydlí, čichové vjemy a hra v podobě pexesa. Neslyšícím návštěvníkům je k dispozici video průvodce v českém znakovém jazyce.
Výstava Tisíc tváří Amazonie je prostorem interkulturního dialogu. Představuje projekt mnoha spolupracujících institucí, z nichž hlavním partnerem je Centrum jazykového vzdělávání Masarykovy univerzity. Na přípravě se také partnersky podílelo Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Teiresiás – Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity a další instituce.

Výstava byla slavnostně otevřena 16. 5. 2024 a potrvá do 4. 1. 2026.
Otevírací doba: středa až pátek 9-17 hod., sobota a neděle 10-17 hod.
Cena zvýhodněného vstupného je 50 Kč.

Zdroj: www.mzm.cz

#
Hmatový model Závišova kříže

Jaroslav Svoboda, absolvent katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, vytvořil haptický model unikátního Závišova kříže. V klášteře ve Vyšším Brodě na Českokrumlovsku ho představuje zároveň s originálem, který je tam vystaven od 1. července.
Závišův kříž patří mezi nejcennější klenoty Česka. Jedná se o umělecké dílo s nevyčíslitelnou hodnotou. Teď si na něj budou moci lidé ve vyšebrodském klášteře dokonce i sáhnout a důkladně ho prsty prozkoumat.
Nepůjde však o originál, ale o věrnou kopii – haptický model je vyrobený z epoxidové pryskyřice. Je určený především nevidomým návštěvníkům a lidem s poruchou zraku.

Zdroj: https://www.idnes.cz

#
Bronzový model Staroměstského náměstí je v parku za radnicí

Od 6. 6. 2024 mohou lidé v parku na Staroměstském náměstí v Praze vidět haptický, tedy hmatový, model Staroměstského náměstí. Je v měřítku 1:330 a znázorňuje radnici s orlojem, tři kostely a 200 domů v okolí. Určený je zejména nevidomým lidem. Veřejnosti ho představila starostka Prahy 1 Terezie Radoměřská a také organizace Rotary klub, která umístění modelu s městskou částí zrealizovala.
Projekt „Dotkni se pražské historie” přináší již podruhé příležitost pro osoby se zrakovým postižením i bez něj, aby se dotkly a prozkoumaly nejvýznamnější památky Prahy hmatem.
Jde o druhý úspěšný projekt Rotary klubu Praha City, díky kterému mohou návštěvníci Prahy hmatově prozkoumat její historické skvosty. První model, instalovaný v roce 2021 na špici Slovanského ostrova a identický v Lobkowiczkém paláci v areálu Hradčan, umožňuje nejenom nevidomým a slabozrakým, ale všem návštěvníkům Prahy, aby se seznámili s areálem Pražského hradu.
„Cílem projektu Rotary klubu Praha City Dotkni se pražské historie je po vzoru řady světových měst umožnit osobám se zrakovým postižením haptickou prohlídku nejvýznamnějších památek,“ uvedla Olga Rühle, prezidentka Rotary klubu Praha City 2023/2024.
Organizace plánuje do budoucna vytvořit i modely dalších míst, například Prahy 2.

(upraveno)
Zdroj: Pražský patriot

Poznámka redakce:
Byli jsme upozorněni, že model je umístěn na špatně přístupném a těžko dohledatelném místě. Budeme rádi, když nám naši čtenáři, kteří tento model již navštívili, sdělí svoje dojmy nejen z prohlídky samotného modelu, ale i ohledně jeho umístění.

#
SPORT: Česká Republika má druhou nejlepší šachistku Evropy

V rumunské Ploiesti se ve dnech 16.–24. 6. 2024 konal šachový turnaj IBCA European Individual chess Championship 2024. Na turnaj přijelo celkem 63 zrakově postižených hráčů a hráček z 22 zemí Evropy. Turnaj se hrál Švýcarským systémem 9 kol s časem na partii 2 hodiny + 30 sekund za tah.
Pohled do startovní listiny ukazoval, že přijeli ti nejlepší zrakově handicapovaní z celé Evropy. Osm šachistů a šachistek mělo velmistrovské tituly a průměrná výkonnost soupeře byla 1868 ELO.
Českou republiku reprezentovali manželé Polnarovi. Taťána (1662 ELO) dostala startovní číslo 60 a Josef (1762 ELO) obdržel startovní číslo 49. Švýcarský systém turnaje byl neúprosný, v prvním kole budou oba hrát s hráči z první poloviny startovního pole. Po dlouhých bojích oba prohráli. To je ale nezlomilo a pustili se s vervou do dalších kol.
Los soupeřů pro Táňu do konce turnaje byl neúprosný, hrála s hráči s výkonností vyšší o 200 ELO bodů. Díky přípravě na každou partii a životní formě jim byla rovnocennou soupeřkou. Na konci turnaje byla s 4,5 body velmi spokojená. Její výkonost na turnaji dosáhla hodnoty 1866 ELO, svým výkonem se zlepšila o 204 ELO bodů a do světového žebříčku si připsala 46,6 ELO bodů. V celkovém pořadí skončila na 37. místě a stala se druhou nejlepší zrakově handicapovanou ženou Evropy za ukrajinskou velmistryní Zsiltzova Lisenko-Lubov, která získala shodný počet bodů, ale měla lepší pomocné hodnocení.
Josefovi soupeři v průběhu turnaje dosahovali výkonnosti 1847 ELO bodů. Vzhledem k tomu, že jel s Táňou bez podpory trenéra, ujal se té role sám. To se v průběhu turnaje ukázalo jako šťastná volba, protože třikrát hrál s Táninými soupeři. Předpartiová příprava a analýza partií po každém kole mu pomohla nad těmito soupeři získat výhodu, kterou ve dvou případech přetavil v bodový zisk. Celkově získal 4,5 bodu a umístil se na 39. místě s výkonem 1847 ELO bodů a ziskem 22,8 ELO do světového žebříčku byl velmi spokojený.
Taťána: „Turnaj se mi vydařil – díky přípravě a podpoře Pepy jsem dosáhla svého životního výkonu. Hotel Central v Ploiesti, který organizátor vybral pro místo konání turnaje, byl hezký. Herní místnost ale byla vybrána nevhodně. Hrát v podkroví, kde bylo buď minimum světla nebo jsem seděla proti světlíku, mi nevyhovovalo. Strava byla jednotvárná a trochu mě mrzelo, že jsem nemohla okusit místní kuchyni. Potěšilo mě, že organizátor pro nás připravil výlet do solného dolu, kde jsem se mohla zchladit. V Ploesti po celou dobu panovala vedra, která dosahovala až 38 stupňů.“
Josef: „S výkonem na turnaji jsem byl spokojený. Od několika soupeřů jsem sklidil po partii i pochvalu za výkon. Na turnaj jsme odjížděli bez průvodce a trenéra, z čehož jsem měl trochu obavy. Především z jazykové bariéry, ale první dojem z Ploiesti mě mile překvapil, i na ulici bylo možné se domluvit angličtinou. Lidé byli přívětiví a příjemní. V nabitém programu jsme si s Táňou našli, po večerní přípravě na další den, čas poznat místní kulturu a navštívili jsme místní slavnosti, které se konaly v okolí hotelu. Cesta na turnaj dopadla, jak jsme si naplánovali, a všechny přestupy jsme stihli. Vyjížděli jsme vlakem z Prahy v 00.40 a pokračovali přes Vídeň, Bukurešť až do Ploiesti. Návrat domů se začal zadrhávat už v Bukurešti, kde nám nepřišla průvodcovská služba, a tak cestu k odletové bráně jsme si museli sami najít. Úmorné vedro v místě pro pasažéry bylo tím nejmenším problémem. Let byl na odletu opožděn o hodinu. Bylo nám jasné, že všechny navazující spoje nestihneme. To jsme netušili, co nás bude čekat ve Vídni. Po příletu jsme se obrátili na kancelář letecké společnosti Austria Airlines s prosbou o pomoc. Dostalo se nám jen arogance a neochoty cokoliv řešit. Po krátké debatě nás vyvedli z letiště ke kanceláři pro ztracená zavazadla. Vzhledem k tomu, že jsme neměli průvodce, museli jsme si najít cestu zpět sami. Bohužel jsme ztratili drahocenný čas a další spoje na Prahu vlakem nebo autobusem byly plné. Obrátili jsme se s prosbou na Čedok (zprostředkovatel cesty), kterému se podařilo zajistit letenky na poslední let do Prahy. Bohužel jsme letěli stejnou leteckou společností jako do Vídně, a podle toho s námi dále nakládali. Průvodce sice došel, dovedl nás k odletové bráně, jenže k nesprávné. Na můj dotaz neodpověděl a odešel. Pracovník u brány měl rozkoukaný fotbal a jen do mikrofonu oznamoval zpoždění odletu. Nakonec jsme odlétali s dvouhodinovým zpožděním. V Praze na nás nečekala průvodcovská služba, a tak se pomoci ujal stevard, který nám pomohl vystoupit z letadla na letištní plochu a dohodnout s řidičem autobusu, aby na nás počkal. Do Prahy jsme dorazili k půlnoci, což byl i čas příjezdu našeho vlaku, který nám ujel ve Vídni. Někdy ani letadlo není rychlejší než vlak.
      
Josef a Taťána Polnarovi

#
INZERCE

Nabízím zdarma v Braillově písmu záznamy odborných přednášek s následujícími tématy:
1. Česká mluvnice (hláskosloví, tvarosloví a významosloví, stavba věty);
2. Světová literatura v období renesance a preromantismu;
3. Někteří světoví spisovatelé 19. a 20. století;
4. Česká literatura národního obrození;
5. Život a dílo Jaroslava Ježka.
K vyzvednutí v KTN, Ve Smečkách 15, Praha 1.

ND