ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 13, červenec 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Byli jsme na Světě knihy 2024 LIDÉ KOLEM NÁS Myslela jsem si, že takhle vidí všichni (Petra Poláková) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze Sociálně-právní poradny NAPSALI JSTE NÁM Kralice nad Oslavou – Bible kralická BUDE VÁS ZAJÍMAT Víkendovka ve světle Vzkříšení Nevidomé osoby a šachy = dlouholetí velcí kamarádi POZVÁNKY Odpoledne se Zorou 70. výročí ZŠ pro zrakově postižené V červenci QARDO v Pardubicích SOUTĚŽ Vyhlášení výsledků soutěže Nová soutěž # ÚVODEM Práce naší redakce nespočívá jen ve vydávání časopisů. Mnohé další aktivity jsou nepravidelné či příležitostné, to se týká především účasti na různých akcích, prezentacích a setkáních. Jiné činnosti jsou pravidelné – uvést mohu třeba letošní novinku Odpoledne se Zorou. A k těm pravidelným patří také soutěž ve čtení a psaní Braillova písma, která se sice koná „jen“ jednou za dva roky, má za sebou ale už pěkně dlouhou historii. Jak mnozí z vás vědí, v květnu a červnu proběhla regionální kola a jejich vítězové se mohou těšit na účast v podzimním finále. Letos poprvé jsem měla možnost některá soutěžní centra navštívit. Samozřejmě to byla skvělá příležitost k zamyšlení nad Braillovým písmem, jeho užitečností, praktičností, dokonalou jednoduchostí – zkrátka nad tím, jak skvěle to pan Louis Braille vymyslel, a navíc i vybojoval. Mnohem intenzivněji jsem ale při soutěži přemýšlela nad něčím a někým jiným. Braillovo písmo jsem se naučila v první třídě a těžko bych spočítala, kolik stránek textu jsem díky němu přečetla. Čtu celkem rychle, ráda předčítám i nahlas, a jelikož mívám i nějaké ty posluchače, zřejmě mi to jde celkem dobře. Nyní poprvé jsem se ale také zblízka setkala se začínajícími dospělými uživateli tohoto úžasného systému. Je skvělé, že mnozí nevidomí přečtou jakýkoliv text doslova rychlostí blesku, největší můj obdiv ale v tomto případě mají ti pomalejší. Ti, kteří s odhodláním a obrovskou vůlí rozpoznávají písmenko po písmenku, skládají z nich slova a nakonec i věty. Neodradí je nevytrénovaný hmat, se kterým musí bojovat, nevzdají to, i když čas neúprosně běží a vědí, že se na stupně vítězů nedostanou. Milí začínající čtenáři, právě vám chci na prvním místě poděkovat za účast na této soutěži. Máte náš obrovský obdiv. Zde opravdu není důležité vyhrát, a vítězi nejsou zdaleka jen ti nejrychlejší. V tomto případě je vítězem skutečně každý.  Krásné letní dny vám všem za celou redakci přeje Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Červenec je naplněný letními vůněmi, chutěmi a mnoha příležitostmi k zážitkům. Dozrávají meruňky, letní jablka, maliny i borůvky. Na loukách se můžeme zaposlouchat třeba do cvrkání kobylek. Jejich samci lákají samičku tím, že o sebe třou svými křídly. V plném květu je spousta druhů léčivých rostlin. Výrazně voní máta, meduňka, levandule, mateřídouška nebo dobromysl. A když už občas hrajeme hmatové pexeso, proč si nezahrát i to čichové. Stačí dvojici stejné bylinky zabalit do kousku látky a můžeme hrát. A také nabízíme jednu červencovou pranostiku: „Staví-li v červenci hromadu mravenci po kraji všude, tuhá zima bude.“ Za osobnostmi našeho světa navštěvujeme „Tyflopedický lexikon jmenný“ od Josefa Smýkala. 24. června 1914 se narodila ukrajinská hluchoslepá spisovatelka Olga Ivanovna Skorochodová. Jako dítě přišla o oba rodiče, sama v pěti letech oslepla a přišla o sluch na jednom uchu. V ústavu pro nevidomé, kam byla následně přijata, ohluchla zcela. To znamenalo nejen problém dorozumět se s ostatními, ale i potíže s udržením rovnováhy. Bez pomoci nemohla chodit a vychovatelé ji nebrali ani na společné procházky. Měla však i kapku štěstí. To když ji do školy pro hluchoslepé v Charkově přijal její ředitel Ivan Afanasjevič Sokoljanskij. Právě on ji naučil prstovou abecedu i Braillovo písmo. Pak už si konečně mohla přečíst „Povídku mého života“ od Heleny Kellerové a její život nabral nový směr. Absolvovala střední školu a po vyhnání německých vojsk nastoupila v roce 1944 i k vysokoškolskému studiu ruštiny a ruské literatury v Moskvě. Po jeho ukončení se stala vědkyní ve zdejším Institutu defektologie při Akademii pedagogických věd. Mezinárodního ohlasu dosáhla svou knihou „Jak vnímám a představuji si svět, který mne obklopuje“. V češtině vyšla pod názvem „Můj svět bez zvuků a bez světel“, a vy ji najdete v Knihovně digitálních dokumentů (www.kdd.cz). 19. června 1994 zemřel František Novozámský, český učitel a organizátor kultury nevidomých. Od roku 1922 vyučoval ve školách v okrese Vyškov. Přitom studoval i přírodovědeckou fakultu, byl dobrovolníkem v divadelním souboru, cvičitelem na Všesokolský slet, knihovníkem obecní knihovny i sbormistrem pěveckého sboru. Při nacistické okupaci byl nasazen na žňové práce, kde utrpěl úraz a ztratil zrak. Do Podpůrného spolku samostatných slepců vstoupil v roce 1945 a stal se kulturním referentem jeho základní organizace v Brně. Jeho zásluhou vznikl na počátku 60. let historicky první klub nevidomých v Československu, který zahájil svou činnost bez pomoci tehdejšího Svazu invalidů. V něm nevidomí organizovali vlastní akce. On sám v něm působil jako první učitel němčiny a Braillova písma pro později osleplé. 25. června 1855 se ve Vysokém Veselí nad Cidlinou narodil Jan Deyl, český oční lékař a jeden ze zakladatelů třetího Ústavu pro nevidomé děti v Praze. Absolvoval pražskou lékařskou fakultu a nějaký čas studoval i ve Vídni. V té době vrcholily boje o zrovnoprávnění češtiny, které vyústily v roce 1882 rozdělením pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na německou a českou. V roce 1886 se Deyl stal docentem očního lékařství za práci „O poměru příjice k oku“. Ve své publikační činnosti pokračoval a v roce 1893 byl jmenován profesorem. Zřejmě nejznámější jeho prací je „Zevní choroby oční“, která ale vyšla až po jeho smrti. Od začátku kariéry se věnoval také učení. Jan Deyl se nikdy neoženil, a když 16. února 1924 zemřel, objevila se v novinách tato zpráva: „Profesor Deyl operoval nedávno chudého chlapce, a když ho propouštěl, řekl mu, aby si na něho někdy vzpomněl. A chlapec přišel pěšky, šest hodin to bylo, do Vysokého Veselí, ve vetchém šatě a celý zkřehlý mrazem. Pod paždí nesl raneček a v něm ministrantský úbor. Nesl při pohřbu křížek, aby ukázal, že na pana profesora opravdu nezapomněl. Jak přišel, tak odešel, nečekal, až se někomu podaří zjistit jeho jméno.“ A jak to bylo se založením ústavu pro nevidomé děti? O tom si povíme zase v příštím čísle. Pojďme k naší historii. Až do poloviny 19. století byli tito dva pánové běžně nazýváni staročeskými jmény Crha a Strachota. U Crhy bychom jistou souvislost s jeho skutečným jménem našli. Ale Strachota? Jeho řecké jméno bylo Methodios, ale u nás ho pravděpodobně zaměnili s latinským slovem "metus", tedy "strach", a tak ho i chybně přeložili. Možná jste už uhodli, že jde o slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, kteří přišli na Velkou Moravu na jaře roku 863. Proč tedy jejich příchod slavíme 5. července? Tak to určil roku 1863 papež Pius XI. na tisícileté výročí jejich příchodu, a podle návrhu olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka. O den později, 6. července, pak slavíme Den upálení Mistra Jana Husa. Jeden z jeho citátů zní: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“ Měl Mistr Jan na kostnickém koncilu pravdu, když tvrdil, že jedinou skutečnou autoritou je Ježíš Kristus? A že nikdo nemá právo panovat, pokud žije v hříchu, jinými slovy, když si pán bere něco neprávem, podplácí apod., nemusí ho poddaný poslouchat? Právě tyto výroky nejvíce vadily představitelům katolické církve. I ona má totiž svou pravdu. Má přesně stanovenou hierarchii, řekněme posloupnost funkcí, a její „šéf“, papež, plní mimo jiné funkci náměstka Ježíše Krista na zemi. Mistr Jan tak zpochybnil autoritu církve i jejího nejvyššího představitele. A pravdu měl i král Zikmund Lucemburský, který si Janovu řeč vyslechl a opáčil: „Mistře Jene, nikdo nežije bez hříchu.“ Historikové se shodují, že Zikmund mistra Jana určitě nechtěl dohnat na hranici. Nechtěl, aby české království narušovaly nepokoje. Byl to právě Zikmund, který mu zařídil u soudu tři veřejná slyšení, a ještě v den upálení se ho pokusil přimět k odvolání. I italský kardinál Zabarella byl prý nezaujatým soudcem. Obvinění, jež prokázal jako falešná, smetl ze stolu. Ještě na hranici dostal mistr Jan možnost vše odvolat a zachránit si život. On však opáčil: „A pro tu pravdu evangelia, kterou jsem celý život hlásal, chci dnes vesele zemřít!“ Co se dělo na přelomu června a července ve světě? Tak například 26. června roku 1977 proběhl v aréně Market Square v americkém městě Indianapolis poslední koncert Elvise Presleyho. Přesně o 20 let později, v roce 1997, publikovala Joanne Rowlingová první díl série o Harrym Potterovi. 29. června roku 2007 dala společnost Apple v USA do prodeje první model iPhonu. A 8. července roku 1838 se narodil hrabě Ferdinand von Zeppelin, vynálezce řiditelné vzducholodi. A dva citáty na závěr. „Přítel je někdo, kdo vám dává úplnou svobodu být sám sebou.“ A „láska tě nemůže zachránit před tvým vlastním osudem.“ Jejich autor byl Jim Morison, básník, textař a zpěvák skupiny the Doors. Zemřel velmi mladý, 3. července roku 1971, v pouhých 27 letech. Připomeňte si ho například písněmi "Light my fire", "Hello, I love you", "Riders on the storm" nebo "People are strange". Antonín Vraný # Přehledně Někdo vyrazí k moři, jiný na zmrzlinu a další griluje. Léto je totiž pro mnoho z nás nejhezčím ročním obdobím i časem odpočinku, dovolené a činností, které se zkrátka dají dělat jen v létě. Následující řádky přinášejí přehled toho, jak členové našich oblastních odboček trávili čas na jeho počátku. Vítejte v rubrice „Přehledně“. Členové OO Opava navštívili v rámci projektu "Nakoukněme za humna" Muzeum porcelánových panenek v Dobroslavicích, které provozují manželé Klapuchovi. A šlo prý o opravdovou přehlídku princezen, dam, hospodyněk, miminek, uličnic i jejich oblečků a doplňků. Svůj výlet následně zakončili procházkou i dobrým jídlem v restauraci. Několik příspěvků z médií přináší i Lenka Martínková z OO Opava. Festival „Colours of Ostrava“ nabídne i letos návštěvníkům se zdravotním znevýhodněním v rámci projektu „Colours bez bariér“ speciální tribuny, zvýhodněné vstupenky, doprovod pro držitele průkazu ZTP/P zdarma či možnost objednat si vyškoleného asistenta. Pro návštěvníky s postižením zraku budou připraveny braillské popisky a speciální 3D model Auly Gong. Pro více informací, i rezervaci vstupenek a služeb volejte na tel.: 731 932 768, pište na e-mail: bezbarier@colours.cz nebo navštivte stránky colours.cz. Projekt „Dotkni se pražské historie“ přináší možnost hmatem prozkoumat nejvýznamnější pražské památky. Od 6. června 2024 je to model Staroměstského Náměstí. Model v měřítku 1:330, který najdete na stejnojmenném náměstí, obsahuje tři kostely, radnici s Orlojem a další budovy. Jde o druhý úspěšný projekt Rotary klubu Praha City. První model, instalovaný v roce 2021 na špici Slovanského ostrova a identický v Lobkowiczkém paláci na Hradčanech, umožňuje návštěvníkům Prahy seznámit se s areálem Pražského hradu. Více se dozvíte na rotary2240.org. V novém díle talk show s Martinou Půtovou a Lindou Albrechtovou si obě dámy povídají nejen o svém postoji k bílé holi a k jejímu přijetí. Vy si ho můžete poslechnout na youtube.com. 29. května se členové OO Ostrava vydali na literární procházku Porubou, a sice ve společnosti pracovníka Knihovny města Ostrava. A dozvěděli se spoustu informací o zdejších známých i méně známých autorech i jejich spojení s konkrétními místy. Z procházky byli nadšeni a rádi přijmou pozvánku na další podobnou akci. Členové OO Zlín informují, že 30. května proběhla ve zdejší Krajské knihovně Františka Bartoše i v rámci 30. ročníku festivalu „Dny umění nevidomých“ vernisáž výstavy obrazů a grafik slabozraké malířky Markéty Evjákové. Výstava ve foyer knihovny (Baťův institut 14|15) je dostupná do 30. června. Členové OO Vsetín se 11. 6. setkali v hotelu Ibis Styles Relax v Rožnově pod Radhoštěm se členy OO Olomouc, aby si společně vyzkoušeli zajímavé haptické aktivity, vědomostní kvíz a zaposlouchali se do energického koncertu oblíbeného dua „VojoDeyl“. Ten se konal v rámci festivalu "Dny umění nevidomých". Mnozí si přitom nejen zazpívali, ale i zatančili. Členové OO Kroměříž navštívili unikátní bylinkovou zahradu Mgr. Jarmily Podhorné. Dozvěděli se tu, jak se z léčivých rostlin, keřů a stromů připravují léčivé bylinné tinktury i výtažky z pupenů. Rovněž navštívili regenerační centrum pro diagnostiku a léčebné procedury, přičemž některé z nich i sami na sobě vyzkoušeli. Před návratem domů si ještě dopřáli oběd nebo posezení v cukrárně. Členové OO Kroměříž pořádali také ekologické kreativní dopoledne. Vyrobili si voňavé čisticí tablety z jedlé sody a kyseliny citronové a voskované ubrousky pro uchovávání čerstvých potravin. Jaký výrobní postup přitom použili? Do plátěných ubrousků a utěrek zažehlili čistý včelí vosk. A z Moravy vyrazme do Čech. Členové OO Tábor odcestovali ve dnech 12. až 17. května na rekondiční pobyt do Pluhova Žďáru. Tady podnikli půldenní turistický pochod, celodenní výlet ke zdejšímu zámku i vodáckému muzeu i výlet do Třeboně, kde se vyfotografovali s bílou paní Perchtou. Také pořádali soutěž v prostorové orientaci se závěrečným slalomem mezi šesti železnými tyčkami. A hrály se i hry, včetně těch hazardních. Na programu bylo „České století“, „Chcete být pralinionářem“ nebo „Oko bere“. Táborští také informují hned o čtyřech benefičních koncertech, které kromě nevšedních kulturních a duchovních zážitků vynesly na činnost jejich OO neuvěřitelných 47 510 Kč. První se uskutečnil ještě před Velikonocemi na pozvání farářky Hany Smolové v kostele Československé církve husitské v Bechyni. Vystoupil na něm pěvecký sbor Hlahol spolu se členkou OO Tábor Ivanou Törökovou a přinesl 3365 Kč. 8. května se táborští sešli v Bechyni znovu, tentokrát v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie, aby si poslechli společný koncert dětského sboru Duha při ZUŠ Bechyně, smíšeného sboru Domino Tábor a Ivany Törökové v doprovodu pianistky Yany Vaščuk. Na akci prezentovali i činnost své odbočky a podařilo se jim získat 5730 Kč. Třetí koncert se konal na zámku v Pacově, kde svou poezii, zpěv a klavírní hudbu představila trojice žen ve složení Hana Žvachtová, Martina Pechová a Věra Hanzalová. Koncert „vynesl“ částku 3415 Kč. Konečně čtvrtý koncert se konal u příležitosti „Roku české hudby“ a v táborském divadle Oskara Nedbala ho pořádal Lions Club Tábor. Vystoupil na něm orchestr Hradní stráže a policie ČR spolu se sólistkou Miroslavou Časarovou. Po mimořádném hudebním zážitku obdržela vedoucí pracoviště táborské odbočky Hana Pospíchalová od prezidenta Lions Clubu šek na částku 35 000 Kč. Členové OO Česká Třebová se 1. června vydali na poznávací zájezd. Kvůli dešti i několika objízdným trasám museli ze svého seznamu cílů vypustit obec Číhošť. Zastavili tedy až u Sklárny „Jakub“ v Tasicích, kde v roce 1985 vznikal seriál „Synové a dcery Jakuba skláře“. Čekala je tu prohlídka historické dílny i ukázka výroby skla. V místní prodejně si poté každý mohl vybrat a zakoupit i nějaký výrobek. Po obědě pak navštívili ještě město Čáslav. Tady obdivovali krásné náměstí s morovým sloupem, sochu Jana Žižky, Otakarovu baštu, kostel sv. Petra a Pavla nebo Dusíkovo divadlo. A na závěr dvojí pozvání na přizpůsobené památky od Aleny Hejčové. Tou první je výstava Planeta Praha, která se koná v Centru architektury a městského plánování (CAMP) do 1. září 2024. Výstava pozoruje město „očima“ rostlin a živočichů. Jak vnímají chodníky, pukliny v omítce, nástupiště na nádražích nebo pouliční lampy, a jak je dokáží využít? Proč mají ježci rádi vajgly nebo proč můžete na Vyšehradě narazit na palmu. Výstava byla připravena ve spolupráci s tvůrci dokumentárního filmu a knihy „Planeta Praha“ a je doplněna hmatovými prvky, nahrávkami různých zvuků i audio popisem vybraných objektů. Pokud ji chcete navštívit, volejte Hanu Rabasovou (tel.: 770 141 547, e-mail: rabasova@ipr.praha.eu). Druhou památkou je Oblastní galerie v Liberci. Ta od roku 2014 sídlí v historické části města, v budově bývalých lázní vybudovaných pro Františka Josefa I. Její okolí se dříve označovalo jako Zlatý kříž, který spojoval významné budovy v Liberci. Galerie aktuálně nabízí doprovodný program „Lázně na dotek, oči na dlani“, který je určen návštěvníkům s těžkým postižením zraku. Představí jim historii budovy, její současné využití a nabídne i kreativní činnosti, jako skládání dekoru z haptických kachliček nebo tvoření obrázku z provázku. V případě zájmu si rezervujte termín alespoň týden předem, a to na tel.: 724 834 554 nebo na e-mailu lektroske@ogl.cz. Antonín Vraný # Byli jsme na Světě knihy 2024 29. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha přilákal na Výstaviště Praha od čtvrtka 23. do neděle 26. května na 60 tisíc malých i velkých čtenářů. Čestným hostem 29. ročníku byl tradiční festivalový projekt Das Buch, pro rok 2024 pod názvem Das Buch – německojazyčná literatura. Svět knihy Praha provázel citát Franze Kafky „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás“ a veletrh si řadou akcí připomínal sté výročí úmrtí tohoto světoznámého literáta z Prahy. Bohatého programu, který čítal 482 pořadů, se v rámci čtyř dnů zúčastnilo 804 účinkujících ze 40 zemí, mezi nimiž byli oblíbení světoví a čeští autoři, odborníci, filosofové a literární kritici. Svou produkci nabídlo návštěvníkům 416 vystavovatelů. Mezi vystavovateli se tentokrát představila i redakce Zora. Náš stánek jsme měli hned vedle kolegů z Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. Em. Macana. Byla to naše premiéra, a přípravy proto byly velkolepé. Představili jsme naše časopisy, hmatové přílohy, hmatová přáníčka. Bylo zajímavé pozorovat pestrost návštěvníků. Zatímco ve čtvrtek a pátek dopoledne jednoznačně vítězili žáci a studenti různých škol, odpoledne a navečer přicházely spíše starší ročníky naší populace a o víkendu zase vlajku vítězství převzaly rodiny s dětmi. K příležitosti veletrhu vznikla v redakci i pohádka o včelce Emičce a želváku Zoráčkovi. V případě, že jste ji ještě neslyšeli, určitě si ji poslechněte. Audioverzi této pohádky můžete nalézt na odkazu: https://www.sons.cz/zora . Namluvil ji český herec Jakub Albrecht a věříme, že se vám bude líbit. Už nyní se těšíme na nadcházející ročník, který bude jubilejní a odehraje se na Výstavišti Praha v termínu 15. – 18. května 2025. Čestným hostem bude Portugalsko. KR Zdroj: Svetknihy.cz # LIDÉ KOLEM NÁS: Myslela jsem si, že takhle vidí všichni „Můj svět je, myslím, poměrně jednoduchý. Vždy jsem věděla, že si chci užít přítomný okamžik. Doma s velkou rodinou, při sportu i na cestách. Jen někdy mívám pocit, že se svět tím obrovským množstvím informací a možností zbláznil. Ale i tak se do budoucna dívám optimisticky. Těším se na dobu, kdy budu skvělou babičkou, a věřím, že se lidé dokážou zklidnit a být k sobě laskaví.“ O rozhovor jsme požádali Mgr. Bc. Petru Polákovou. Narodila jsem se v Havířově, jako zdravá a vidící. Milovala jsem sport, hlavně „lítání za mičudou“. Na asfaltovém hřišti nám v létě promítali filmy a v zimě ho polili vodou, aby vznikla ledová plocha pro bruslení. Školu jsem brala jako velké dobrodružství. Tady mě přece nasměrují, co nového se mohu naučit. Lačnila jsem po informacích, a protože jsem vyrůstala bez internetu, byla jsem pečená vařená v knihovně. Zpětně jsem hrdá i na to, že mě spolužáci označovali za „šprtku“. Ano, to jsem já! A dnes tomu s odstupem času i více rozumím. Zkrátka jsem chtěla stihnout, co se dá, jako by mi někdo uvnitř našeptával, že teď je ten nejlepší čas svůj ztřeštěný nápad zrealizovat. První brýle na krátkozrakost jsem dostala ve 12 letech, a poté mi oční lékař každý půlrok předepisoval stále silnější. Moc mi ale nepomáhaly. Stále existovaly objekty, které jsem zrakem nevnímala správně. Když jsem byla vyvolána, abych četla nahlas, dlouho jsem text zaostřovala, a často si ho i domýšlela. Koktala jsem a četla o poznání pomaleji než spolužáci. Nechápala jsem, proč oni přečtou 50 stran, zatímco já přelouskám jedinou. Ale na oplátku jsem si ji po jednom přečtení celou pamatovala. Ani učitelům se mé čtení nelíbilo, ale protože jsem vše doháněla pílí a cílevědomostí, nakonec jsem i z něho dostala jedničku. V pubertě holky komentovaly, kdo má beďary a kdo hezký zadek, a mně to bylo fuk. Vždy jsem si však myslela, že je to jakýsi druh „hlouposti“. Myslela jsem si totiž, že takhle vidět je normální a že tak vidí všichni. Podle mého jsem i všechno viděla, domy, stromy, ulice. Až postupně jsem zjišťovala, že v mém zorném poli často něco chybí. Viděla jsem prázdné tramvajové koleje, a chystala se přejít. Tramvaj jsem spatřila, až když na mě zacinkala. A pak už jsem viděla i číslo linky i řidiče, kterak si ťuká na čelo. Ne, trubicové vidění to není. Vidím na všechny strany stejně špatně. Ale vnímám ve svém okolí celkem dobře objekty, které se hýbou, a podle nich se orientuji. Lékaři mi vždy dávali o půl dioptrie slabší brýle. Prý aby mé oční nervy nezlenivěly. A já si myslela, že ta půlka dioptrie je důvodem toho, proč některé věci přehlédnu. Vyrůstala jsem v prostředí, ve kterém se z různých koutů přirozeně ozývala čeština, slovenština i polština. Přesto jsem jazyky ve škole vnímala jako nutné zlo. Vše se změnilo až po sametové revoluci, kdy jsem si jejich učení nastavila jako zábavu. Když jsem se rozhodla pro francouzštinu, doslova jsem se jí obklopila. Navštěvovala jsem Francouzský institut, konverzovala s rodilým mluvčím, četla knihy, poslouchala hudbu. Po dvou letech jsem do jazyka pronikla natolik, že jsem byla schopna přednášet v Bruselu na Evropském Institutu. Kromě francouzštiny jsem podobným způsobem zvládla i angličtinu a němčinu. Ale poháněla mě i touha sportovat. Absolvovala jsem základní sportovní školu zaměřenou na lehkou atletiku a klasické gymnázium, které jsem reprezentovala nejen v ní, ale i ve střelbě, plavání, volejbalu i dalších sportech. Na vysoké jsem absolvovala kurz seskoku s padákem. Že asi vidím hůře, jsem si uvědomila při orientačním běhu. Pořádně jsem neviděla na cestu, téměř vůbec do mapy, a ztrácela se. Naštěstí jsem ve statickém prostoru slušně rozeznávala pohybující se objekty. A naštěstí ten, za kým jsem se rozběhla, byl vždy nějaký závodník. Hodně jsem také cestovala. Navštívila jsem mnoho koutů Evropy, od NordCapu po Maltu. Procestovala jsem Indii, Venezuelu, s horolezci jsem se vypravila na pětitisícovky v Andách, túry v Himalájích, a sjela jsem několik divokých řek. Proč studium práv? Snad náhodou. Vždy mě bavila matematika, a v tomto oboru jsem chtěla i vědecky pracovat. Složila jsem přijímačky na „matfyz“, ale předtím mi kdosi řekl, že dostat se na práva, to je prestiž. Tak jsem podala přihlášku i tam. Dnes jsem za to ráda. Kromě Právnické fakulty Univerzity Karlovy jsem vystudovala i Obchodně podnikatelskou fakultu Slezské Univerzity v Karviné. A na německé Univerzitě Osnabrück jsem složila zkoušku z evropského práva. Má zraková vada však postupovala, a já chtěla ve čtvrťáku práva vzdát. Kamarádka mi řekla, že jakmile jednou něco vzdám, budu se něčeho vzdávat už po celý život. A ať školu koukám dokončit. Dokončila jsem ji a začala pracovat v Praze na Ministerstvu vnitra. Kolegyně mě tu několikrát upozornila, že do počítače koukám velmi nepřirozeně, a ať si zajdu na oční. Tam jsem pravidelně chodila do Ostravy, ale řekla jsem si, proč k němu nezajít i zde, když tu teď žiji. Tak jsem se poprvé dozvěděla, že jsem prakticky nevidomá. A že to přece musím vědět. Pravdou je, že jsem zažila obrovskou úlevu. „Nejsem hloupá, jen prakticky nevidomá!“ Život jsem si tak komplikovala do značné míry zbytečně. Primář Stanislav Rodný v Centru zrakových vad mi poté diagnostikoval Stargardtovu chorobu, dědičně podmíněnou makulární degeneraci. A také mi řekl, že jde o progresivní vadu, a že existuje dost vysoká pravděpodobnost, že po čtyřicítce budu nevidomá. A pokud to nastane, čeká mě výuka prostorové orientace a Braillova písma. V té době jsem pracovala jako členka představenstva v akciové společnosti Sneo, kterou založila městská část Praha 6. Starali jsme se o privatizaci bytů, rekonstrukce budov i veřejné zakázky, jakými byly například rekonstrukce parku „Ladronka“ nebo oprava koupaliště „Petynka“. Byla to náročná, odpovědná a velmi prestižní práce. Bohužel, v roce 2009 se můj zrak natolik zhoršil, že jsem ve funkci právníka společnosti už samostatně pracovat nemohla. Přihlásila jsem se do evidence Úřadu práce a snažila se najít vhodnější a lépe přizpůsobené zaměstnání. Jenže v roce 2009 dolehla na společnost i hospodářská krize a bylo těžké takovou práci najít. Prošla jsem několika výběrovými řízeními a dostala se mezi nejlepší uchazeče. Ale stejně si nakonec vybrali vidícího. Proto jsem se dohodla s Úřadem práce, zřídila si chráněné pracovní místo a začala pracovat jako OSVČ z domova. Psala a kontrolovala jsem smlouvy, nájemní, převodní, darovací, s věcným břemenem atd. Přitom jsem spolupracovala s vlastníky bytů, bytovými družstvy a Katastrem nemovitostí. Také jsem prováděla zájemce o koupi bytu a nabízela i další realitní služby. Přitom jsem se velmi slušně naučila pracovat s počítačem i speciálním softwarem. Nejvíce mi vyhovoval Magic, který jsem si vymazlila k obrazu svému. A také jsem mohla být nablízku rodině i nevlastnímu synovi, který rovněž trpí zdravotním postižením a nebyl pro něho k dispozici stacionář. Po šesti letech jsem ale zatoužila vrátit se do práce. Nastoupila jsem na Ředitelství silnic a dálnic, nejdříve jako administrativní pracovnice. Postupně jsem se ale seznámila s výstavbovými projekty i s nimi spojenou administrativou, a dnes už pracuji na právním oddělení Závodu Praha, v týmu „Správce stavby“. Moje všední práce? Spisová služba mi doručí různé dokumenty, návrhy smluv a jejich dodatků, plné moci apod., a já je kontroluji. Pokud jsou v pořádku, odsouhlasím je. Pokud objevím nesrovnalosti, dokument buď sama upravím, nebo jeho úpravy navrhnu. Spolupracuji také na různých projektech, většinou se stavbaři, vyřizuji korespondenci apod. Dokud jsem pracovala zrakem, právní dokument jsem zkontrolovala zhruba za 10 minut. A protože píši všemi deseti, tak jsem ho i rychle opravila. Když jsem začala pracovat s hlasovým výstupem, tak mi stejná práce zpočátku trvala i několik dnů. To není příliš lichotivé. Často jsem nerozuměla jednotlivým slovům a musela si je nechat i několikrát zopakovat. Dnes rozumím mnohem lépe a svou práci jsem zrychlila. Rychlost ale nesmí být na úkor kvality. Abych byla precizní, potřebuji textu rozumět do detailu. Proto jsem k mluvenému slovu připoutala svou pozornost natolik, že se dnes od něho naopak neumím zcela odtrhnout. Jakékoliv jiné mluvení pro mě při práci představuje spíše hluk. Každopádně mi stačí přečíst si dokument jednou, a případné chyby v něm sluchem rychle objevím. Musím ho však přečíst celý, včetně čísel stránek, hlášení záhlaví, zápatí, seznamů a dalších prvků, což jsou zbytečné informace. Dnes tímto způsobem zkontroluji jeden dokument zhruba za hodinu. Na stejnou práci tedy potřebuji šestkrát více času. Samozřejmě s podmínkou právního vzdělání a znalosti práce s textem. Obojí znamenalo více než pět let studia a praxe, aby si to můj mozek „překliknul“ a změnil své fungování. Že tohle dokáže, mi přijde fascinující. Ovšem mou práci by výrazně urychlila také lepší přístupnost našich firemních aplikací. Bohužel, v roce 2018 přestali podporovat Magic, a já si musela pořídit ZoomText a JAWS. Do značné míry jsem se s nimi učila od začátku, přesto pro mě nejsou tak dokonalé, jako byl Magic. Často se setkám s tím, že mi hlasový výstup čte dokument a vynechá měsíc. Spis je prostě z druhého 2024. Měsíc pak dohledávám, což mě zdržuje, a práce je i psychicky náročnější. Brailla jsem se začala učit individuálně v Tyfloservisu. V SONS totiž hraji mariáš, a už jsem neviděla na karty. Dnes si v Braillu čtu i časopis Zora. Jak denně pracuji se zvukem, je pro mě ticho a čtení Brailla odpočinkem i relaxací. Tou je pro mě ale i působení v pěveckém sboru Vokál Klub. Jak jsem se do něho dostala? Doma v koutě dlouho ležela kytara a nikdo na ni nehrál. Nikdy jsem nechodila do hudební školy, nezpívala, ale přišlo mi líto, že je tam „tak sama“. Vzala jsem ji do rukou, pohladila ji a rozhodla se naučit se na ni hrát. Chodila jsem i do hudební školy „Yamaha“ pro netalenty. Byly tam i děti a svým rodičům řekly, že se s nimi učí i „nějaká starší paní“. A tak jsem se domluvila s matkou osmiletého chlapce a šestileté holčičky, že budeme hrát spolu. Přitom jsem chtěla i zpívat a hledala možnosti, kde se to naučím. Tehdy jsem shodou okolností pracovala v SONS. Učitelka zpěvu tam sice nebyla, ale dostala jsem kontakt na Ivanu Törökovou, předsedkyni Vokál klubu. A že prý se mě ujme. Velmi mile a na první dobrou mě přijal celý sbor, což pro mě znamenalo velkou výzvu. Sport miluji i dnes. Ovšem poté, co jsem zjistila, že jsem prakticky nevidomá, mi zůstala jen jóga. Bohužel, přišla pandemie covid-19 a všechna studia jógy byla náhle uzavřena. Pohyb mi začal záhy velmi chybět, a tak jsem začala alespoň běhat. S běžeckou školou, která se scházela na Praze 4 u rybníka „Labuť“. Běhal s ní Luboš Zajíc i další lidé s postižením zraku, a tak tam působili i dobrovolní traséři. Díky běhu jsem se dostala do TJ Zora, k bowlingu i simulované zvukové střelbě. V té jsem se kvalifikovala na mistrovství republiky. Následně mi Tomáš Trnka nabídl para biatlon, kombinaci běžeckého lyžování a zvukové střelby. Tenhle sport organizuje Maxim Čambor a jeho spolek „Jeden na jednoho“. Podmínkou je mít vlastního traséra, spolek pak zajistí dopravu i ubytování pro oba. Mou kamarádku a bývalou spolužačku běžecké lyžování se mnou baví, a tak jsme tým. A na závody mi zprostředkovává traséra nadace Leontinka. V para biatlonu jsem startovala i na mistrovství ČR. Zajímám se i o jízdu na tandemu. Vloni jsem jela dva závody, "Železného dědka", jehož délka je 52 km, a "Kolo pro život". Chtěla bych vyzkoušet i triatlon. Miluji totiž plavání v přírodě. Líbil by se mi mini triatlon, nějakých 750 metrů plavání, 30 km na kole a 3 km běhu. Proto bych uvítala i traséra na plavání. Ale sehnat ho je dnes stále obtížnější, i na pouhé běhání. Lidé jsou totiž hodně zaměstnaní. Sama mám pět dospělých dcer, které by se mnou mohly běhat, ale všechny mají své životy. Občas si proto jdu zaběhat sama. Několikrát si obšlápnu příslušnou cestu, tam a zpět, až ji znám nazpaměť. Pak po ní běhám, samozřejmě v pomalejším tempu. Jsem na sebe opatrná, nechci se zranit. A jsem velmi ráda i s mým manželem, ve kterém mám velkou oporu, i se svou rodinou. Dohromady jsme vychovali 6 dětí, přičemž některé z nich jsem vyvdala. Jeden manželův syn žije, jak jsem už uvedla, i se zdravotním postižením. Pokud jedeme na dovolenou, pak nejraději na vodu, a vlastním mikrobusem. Ve Francii a v Holandsku jsme si na týden najali hausbót. A u moře jsem prožila i velmi zajímavou zkušenost, totiž plavání s delfíny. K tomu jsem jako prakticky nevidomá musela přemluvit pořadatele. Tři týdny se rozhodovali, zda mi to umožní, nebo ne. Nakonec napsali, že „s trochou péče to snad půjde“. Dostala jsem plavce bodyguarda a připlavali i skuteční delfíni. Jemně do mě šťouchali svými hřbetními ploutvemi. Dokonce jsem měla pocit, že snad i poznali, že nevidím. No, inteligentní jsou na to myslím dostatečně. S Petrou Polákovou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny Aktualita: změny ve výši příspěvku na péči od 1. července 2024 Pro osoby starší 18 let za měsíc: od července do června stupeň závislosti 1 880 Kč 880 Kč bez zvýšení stupeň závislosti 2 4900 Kč 4400 Kč stupeň závislosti 3 14 800 Kč 12 800 Kč stupeň závislosti 4 23 000 Kč 19 200 Kč (s péčí v pobytovém zařízení) stupeň závislosti 4 plus 27 000 Kč 19 200 Kč (s jinou péčí) Pro osoby mladší 18 let za měsíc: od července do června stupeň závislosti 1 3300 Kč 3300 Kč bez zvýšení stupeň závislosti 2 7400 Kč 6600 Kč stupeň závislosti 3 16 100 Kč  13 900 Kč stupeň závislosti 4 23 000 Kč  19 200 Kč (s péčí v pobytovém zařízení) stupeň závislosti 4 plus 27 000 Kč  19 200 Kč (s jinou péčí) Překážky v práci ve zkušební době Sjednaná zkušební doba zaměstnance nesmí být dodatečně smluvně prodlužována. Ze zákona se však prodlužuje o dobu celodenní dovolené a o dobu celodenních překážek v práci, pro které zaměstnanec nekoná práci v průběhu zkušební doby (§ 35 odst. 4 zákoníku práce). Prodloužení se počítá ode dne následujícího po skončení překážky. Typicky jde o pracovní neschopnost. Příklad: Zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem s plným úvazkem tříměsíční zkušební dobu od 12. února do 12. května. Pracovní neschopnost zaměstnance trvala od 6. května do 4. června. Zaměstnanec práci ve zkušební době nekonal od 6. května do 4. června = 21 dnů (8. května je státní svátek). Zkušební doba se tedy prodlužuje o 21 pracovních dnů počítaných ode dne následujícího po ukončení pracovní neschopnosti, tj. od 5. června, takže skončí 3. července. ! Pozor, podle § 66 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel nesmí zrušit se zaměstnancem pracovní poměr ve zkušební době v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti, takže v případě tohoto zaměstnance by to nesměl učinit v době od 6. května do  20. května. V době od 21. května do 3. července již zaměstnavatel pracovní poměr ve zkušební době zrušit může. Zde je rozdíl oproti zaměstnanci v pracovní neschopnosti, který už ve zkušební době není. Naproti tomu zaměstnanec může pracovní poměr ve zkušební době zrušit kdykoliv, tedy i v době pracovní neschopnosti či dovolené. Co je nutná obhajoba Advokátní tarif, o kterém byla řeč v minulém vydání, se také použije při vyčíslení nákladů nutné obhajoby. Předpokládám sice, že běžný člověk se s ní nikdy v životě nesetká, přesto může toto zajímavé téma vytěžit třeba u nějaké krimi. Jedná se o závažné situace vyjmenované v § 36 a následujících trestního řádu, kdy obviněný (v pozdějších fázích řízení také obžalovaný a odsouzený) musí mít povinně obhájce. Obviněný musí mít v trestním řízení obhájce zejména z těchto důvodů: - je-li zbaven osobní svobody, tedy je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, v nařízeném ústavním léčení, na pozorování ve zdravotnickém zařízení, - je-li jeho svéprávnost omezena, - považuje-li to státní zástupce respektive soud za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, - v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, - v řízení proti mladistvým (od 15 do 18 let), - v řízení proti uprchlému. Obhájcem může být jen advokát. Pokud si ho obviněný nenajde sám, ustanoví mu ho stát ex offo neboli z moci úřední. Ne každý advokát se věnuje trestnímu právu. Soudy vedou seznamy advokátů, kteří souhlasí s ustanovením obhájcem, a mají v obvodu konkrétního soudu sídlo. Pominou-li důvody nutné obhajoby, soud ustanovení obhájce zruší. Ustanovený advokát je povinen se věci věnovat stejně jako jiným věcem. Pro jednotlivé úkony trestního řízení se může obhájce dát zastoupit advokátním koncipientem. Koncipient může obhájce zastupovat v řízeních vedených okresními soudy, ale už ne ve věcech, kde hrozí vysoká trestní sazba a rozhoduje jako soud 1. stupně krajský soud, dále před Vrchním a Nejvyšším soudem. Soud může v jedné věci ustanovit jednoho společného obhájce více obviněným za podmínky, že nevypovídají proti sobě a jejich zájmy tak nejsou v rozporu. Obviněný může obhájce libovolně měnit. Místo nebo vedle ustanoveného obhájce si může jednoho nebo i více obhájců zvolit. Naopak může odvolat plnou moc pro zvoleného obhájce a pak mu orgán činný v trestním řízení obhájce ustanoví, pochopitelně pokud je stále dán důvod nutné obhajoby. Dosavadní obhájce je povinen obhajobu řádně vykonávat do doby, než ji převezme nový obhájce. Neuhradí-li obviněný nebo jeho příbuzní náklady obhajoby přímo ustanovenému obhájci, což rozhodně není povinnost, vyúčtuje je po skončení věci soudu, a jestliže jsou účelně vynaložené, soud mu je proplatí. Je-li obhajovaný uznán vinným, musí pak státu náklady obhajoby nahradit. To se týká i mladistvých. Naopak v případě, že je někdo obžaloby zproštěn, má právo na náhradu zaplacených účelně vynaložených nákladů obhajoby a kromě toho samozřejmě může ještě žádat náhradu jiné majetkové i nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním. Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová # NAPSALI JSTE NÁM: Kralice nad Oslavou – Bible kralická Ve čtvrtek 23. května se vydali členové třebíčské odbočky do Kralic nad Oslavou, aby navštívili památník Bible kralické. V 9.45 jsme nastoupili do vlaku a sledovali nádhernou krajinu kolem. Z nádraží jsme zamířili k památníku, kde na nás čekala průvodkyně, která nás seznámila s historií bible a knihtisku. Prohlédli jsme si tiskařský lis a viděli, jakým způsobem se bible v 15. století tiskla. Bible je nejčtenější a nejrozšířenější kniha světa a má mezi všemi knihami nezastupitelné místo. Představuje vrchol české reformace a je výslednicí mnoholetých zápasů několika generací o upevnění a jedinečnost reformačního světového názoru a jeho jednoznačnou formulaci. Byla přeložená převážně z řečtiny a hebrejštiny a vytištěná v Kralicích nad Oslavou v českobratrské tiskárně. Bratří se drželi starších překladů do češtiny. Podle svých předloh je opravovali a pečlivě jazykově upravovali. Vytvořili tak pravý poklad českého jazyka. Po ukončení prohlídky muzea nás průvodkyně vzala do místního kostela, kde jsou na zdech nádherné nápisy z bible, které byly objeveny teprve nedávno pod omítkou. Pak nás čekal oběd v místní vyhlášené Řízkovně, kde jsme se odměnili řízkem přes celý talíř. Zpáteční cesta vlakem proběhla v pohodě. Byli jsme unavení, ale šťastni, že se nám výlet vydařil. Mgr. Zita Zábranská # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Víkendovka ve světle Vzkříšení Hodiny odbíjejí čtvrt na šest a já zdárně vyvádím sebe i manžela ze soupravy metra, kotvící ve stanici Jiřího z Poděbrad. Nejen že máme všechny údy včetně holí, ale ke všemu jsme přesní jak švýcarské hodinky – D7 tentokrát výjimečně nestála. Počasí nám příliš nepřeje, a tak spolu s přibíhajícím doprovodem relativně rychle pádíme na samotné místo konání. Je pátek 19. dubna a setkání zrakově postižených a jejich přátel, pořádané Střediskem pro zrakově postižené při Diakonii ČCE, právě začíná. Usedáme (nebo spíše jsme usedáni) naproti dvěma dámám a pomalu, ale jistě se začínáme seznamovat. Hluk je ještě snesitelný, přesto začínám útržky neformální konverzace pozvolna tlumočit Lormovou abecedou. Ti, kteří to ještě nevědí, si brzy všímají, že mezi sebou mají nedoslýchavou osobu, a přísedící dámy okamžitě nadšeně požadují ukázku zmíněného dorozumívacího prostředku. Když se nás sejde většina, zazpíváme modlitbu (již jsem si v duchu pracovně nazvala „jídelní píseň“ a jejíž text si stále ne a ne zapamatovat) a pouštíme se do společné večeře. Chladné počasí a věčná potřeba spánku neúprosně otupuje mou pozornost, takže chudák manžel má z neformální konverzace ještě méně než já, která se do ní občas zapojím. Je ovšem také ospalý, takže jediný, komu to vadí, je mé skutečně či domněle nízké sebevědomí. Nepomáhá ani placebo v podobě kávy, a tak se mi docela uleví, když se před námi ocitají braillské zpěvníky a začíná program, při němž se budu vesměs soustředit jen na jeden hlas. Jako obvykle sotva stíhám lormit jména představujících se účastníků (včetně doprovodných vtipných miniincidentů) a pak už začíná krátká večerní pobožnost, tentokrát v podání faráře ČCE Mikuláše Vymětala. Můj drahý polovička si jakožto správný znalec Bible odmítne vzít Scolu*, takže mu chybí prodloužená ruka sluchadla a s největší pravděpodobností toho moc neslyší. Tlumočit nechce, takže se snažím dávat pozor, abych mu pak řekla, o čem to bylo. Díky relativně krátké době trvání a společným modlitbám a písním se mi už tolik nechce spát. Pak se postupně rozcházíme na ubytování. Po sobotní společné snídani a kolečku představování (protože někteří ze včerejška nepřijdou a jiní jsou tu noví) následuje biblický výklad faráře Tomáše Trusiny na téma Cesta do Emauz. Scole klekla baterka, takže náš domácí vrchní teolog opět nic neslyší a tlumočit nechce. Po mírném spílání, že jsem mu přece už několikrát říkala, že už to má staré a jednoho krásného dne se mu to rozbije, mu v pár větách parafrázuju pár zajímavých myšlenek. Venku se rozprší, a tak po obědě nenásleduje obvyklá odhlučňující procházka. Přesto je okolní lomoz tentokrát snesitelný. Hovor kolem příjemně plyne (nejednou i za mého přispění, protože už jezdím cca sedm let a mám tu nemálo známých), ruce i nohy mi mrznou a oči se navzdory koňské dávce zkonzumovaného kofeinu nesnesitelně klíží. Odpoledne si berou na starost pracovníci Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE Ivana Dingová a Milan Strádal, aby nám povyprávěli o jeho činnosti a trochu i o zemích, v nichž pomáhá. Vše doprovázejí hudební ukázky a ochutnávka exotického sušeného ovoce, z něhož je snad bezvýhradně nadšen pouze můj orientálně laděný manžel, který tentokrát neodmítá tlumočení. Věděli jste, že příspěvkům zaslaným středisku prakticky nikdy nehrozí zneužití, jelikož rozdělování pomoci probíhá ve spolupráci s místními církevními sbory? Na konci se povídání krátce věnovalo preventivnímu programu Odolná obec, jehož cílem je školení obcí v oblasti prevence přírodních katastrof. Dověděli jsme se, že v případě, že se něco kolem nás děje a my nevíme, co dělat, máme zavolat na linku 112, kde je menší pravděpodobnost přetížení, protože hovor může přijmout i operátor z jiného kraje. Večerního programu se jako záskok za indisponovaného hudebníka velmi pohotově zhostily děti z Evangelické církve metodistické. Zahrály nám velikonoční hru o vzkříšení Ježíše, v němž figurovali i tři mudrci. Jen to šíření zprávy „Ježíš žije, pošli to dál!“ se k mému velkému pobavení trochu nepovedlo – tichá pošta se hned na počátku zasekla, poněvadž jeden z mudrců tu slavnou zprávu zašeptal manželovi do sluchadla. Kéž by se takto občas zasekly i některé škodlivé konspirační šeptandy. Nedělní bohoslužba v modlitebně v Ječné ulici byla ve znamení dobré praxe. My se tu často moříme s osvětou, dohadujeme se, jak to nejde a že to ten druhý dělá blbě, ale ono by stačilo vzít pár nevidomých a nechat je v kostele číst z Bible. Všichni prý koukali s otevřenou pusou a divili se, že jsem to četla jako vidomá (ve skutečnosti jsem tam popletla jednu tečku, ale to už je to kognitivní zkreslení). Trochu mě to překvapilo, neboť do tohoto sboru už někdo nevidomý chodí, ale na druhou stranu já taky ve svém domovském společenství nečítávala u pultíku před celým kostelem, tak to možná ještě neviděli. Musím uznat, že to byla trochu výzva, jelikož u nás doma čte nahlas manžel a já k tomu moc příležitostí nemám, takže jsem se večer i ráno pečlivě připravovala, aby si nikdo neřekl, jak ti nevidomí hezky roztomile koktavě čtou. Tlumočení pro manžela bylo samozřejmostí a nakonec se ukázalo, že je to možná lepší než ta Scola. Alespoň než si konečně koupí nové sluchadlo. Přestože se páteční večerní pobožnost, sobotní biblický výklad i nedělní bohoslužba týkaly Vzkříšení, my už jsme po tom náročném víkendu začínali být trochu „ukřižovaní“. A tak jsme nakonec byli rádi, když se po posledním společném obědě upalovalo domů. Taktak jsme stihli objednaný autobus! Inu, jak se říká: „East or west, home is best.“ Tak snad nám to vyjde zase na podzim, jelikož bychom rádi viděli nejen naše staré známé, ale třeba i nějakou tu novou tvář. *Scola je bezdrátové zařízení připojené ke sluchadlu, sloužící jako mikrofon. Nedoslýchavý člověk je může dát např. přednášejícímu na krk, a přiblížit se tak ke zdroji zvuku, který jinak přijímá vnější část samotného sluchadla. Na závěr něco málo faktů: Středisko pro zrakově postižené je součástí Střediska celostátních programů a služeb Diakonie ČCE. Své služby poskytuje už několik desítek let. Za minulého režimu se staralo o šíření křesťanské literatury mezi věřící se zrakovým postižením a i dnes lze využít služeb jeho v jistém slova smyslu unikátní knihovny. Kromě křesťanské beletrie a edukační literatury si zde lze objednat např. jednotlivé biblické knihy v Braillově písmu nebo Denní čtení v Braillu a zvětšeném černotisku. V digitální sekci jsou kromě knižních titulů zdarma ke stažení snad všechny známé křesťanské časopisy vč. Religionistického Dingiru, a ve zvukové podobě si lze kromě knih stáhnout např. periodikum Mana pro tento den. Středisko vydává i vlastní zvukový časopis „Slyšíš? – Slyším!“, což je v podstatě taková zvuková Křesťanská orientace, jen je tam trochu víc biblických úvah než v té bodové. Zpravidla dvakrát do roka se koná víkendové setkání zrakově postižených a jejich přátel a v létě se ještě pořádá týdenní letní pobyt. Struktura programu víkendových setkání je vždy stejná a zbývá i docela hodně času na popovídání. Pro účastníky, kteří to na setkání nemají blízko, je zajišťováno ubytování, takže jste-li zdaleka a chcete to s námi zkusit, nemáte se čeho bát. Kontakty a informace: Web: www.szp.diakonie.cz Adresa: Diakonie ČCE – Středisko pro zrakově postižené, Klimentská 18, 110 00 Praha 1, tel.: 222 316 306, 732 324 956 e-mail: szp@scps.diakonie.cz Seznam nabízených knižních titulů lze nalézt na stránce www.zvukovaknihovna.cz, nebo si jej nechat zaslat e-mailem. Registrace do knihovny se vyřizuje přímo s pracovníky střediska na přiložených kontaktech. Totéž platí v případě zájmu o víkendové setkání či letní pobyt. Simona Zvelebilová, toho času nejmladší účastnice víkendových setkání # Nevidomé osoby a šachy = dlouholetí velcí kamarádi Lidé s jakýmkoli zdravotním postižením se samozřejmě věnují i svým zálibám, často na značně vysokých úrovních. V oblasti sportu a her to dokládají svými obdivuhodnými výsledky na paralympiádách, různých mistrovstvích i na jiných vrcholných soutěžích. Tento článek čtenářům potvrdí, že takové výtečné výsledky dosahují i nevidomí příznivci šachů („královské“ deskové hry se 64 bílými/světlými a černými/tmavými políčky pro dvě osoby oblíbené všemi věkovými kategoriemi). Putování začneme u pravidel, přes informace o organizační řídicí struktuře a mezinárodních top turnajích se dostaneme k české historii šachu nevidomých. „Slepecká“ pravidla Ta se kromě nezbytně nutných odchylek v podstatě neliší od těch, která pro praktický šach stanovila Mezinárodní federace šachu (Fédération Internationale des Échecs, FIDE). Úpravy kvůli zrakovému handicapu hráčů uvádí příloha D pravidel platných od 1. ledna 2023 (kompletní znění je na portálu Šachového svazu České republiky www.chess.cz/sachovy-svaz-cr/legislativa/). Vyznačují se určitou zvláštností: musí se jimi totiž řídit také vidící šachisté, proto se mohou jejich nevidomí kolegové zúčastňovat v zásadě veškerých turnajů kdekoliv na světě. Podle zmíněných pravidel má šachovnice na rozdíl od normální ve všech políčkách navíc otvory pro zasouvání figur s kolíky. Světlá políčka jsou kvůli rozeznání od tmavých zapuštěna zhruba tři až čtyři milimetry hlouběji. Černé figury odlišuje od bílých kovový špendlík, případně podobné jasné označení. Oproti běžným partiím musí při těchto hráči mluvit, konkrétně hlásit každý tah, přičemž jednotlivé sloupce nahrazují jmény se shodnými počátečními písmeny (Anna, Bela, Cezar, David, Eva, Felix, Gustav, Hektor), pro řady se používají německé číslice eins, ..., acht; rozhodčí má ovšem právo stanovit jiný způsob. „Dotknuto – taženo“ v tomto případě znamená provést tah, není-li v rozporu s pravidly, figurou vyjmutou ze „svého“ otvoru. Pro šachisty se zrakovým handicapem existují speciální hodiny s funkcemi hlášení času a počtu tahů. Mohou také používat analogové šachové hodiny s vyztuženými ručičkami, na kterých každých pět minut vyznačuje jeden a každých patnáct dva vyvýšené body, a s praporkem uzpůsobeným tak, aby hráč v posledních pěti minutách dobře nahmátl velkou ručičku. O případném použití pomocníka rozhoduje jen a pouze sám nevidomý šachista. Jedna výjimka přesto existuje: musí ho mít při partii s neslyšícím soupeřem. Řídící orgány, velké turnaje Z mezinárodního pohledu má povahu vrcholného orgánu Mezinárodní šachová organizace nevidomých šachistů (International Braille Chess Association, IBCA) – jejími členy je 74 zemí ze všech kontinentů. Významné slovo patří také Mezinárodní organizaci nevidomých sportovců (International Blind Sports Federation, IBSF). V naší republice jsou šachy nevidomých organizačně v kompetenci Českého svazu zrakově postižených sportovců a její sportovní komise šachu. Šachy se dosud mezi paralympijské sporty nedostaly. Velké turnaje lze ovšem nalézt v podstatě kdekoliv: světové šampionáty mužů i žen se konají se čtyřletou periodicitou, premiérové mistrovství světa jednotlivců hostilo v roce 1966 NSR, junioři mají svá mistrovství dokonce po dvou letech. Každý čtvrtý rok také probíhá šachová olympiáda čtyřčlenných družstev – první se konala v roce 1961, tři roky po založení IBCA, v tehdejší NDR, pro prvních dvanáct týmů olympiáda vždy znamená právo za dva roky bojovat o Světový pohár. Množství soutěží jak jednotlivců, tak družstev samozřejmě pořádají i členové IBCA: letošní mistrovství Evropy jednotlivců sehráli nevidomí šachisté od 15. do 25. června v rumunském městě Ploiești (Ploješť). Historie v českých zemích Jak se lze dopátrat v dostupných materiálech, letos je to přesně sto let, kdy se v našem časopisu Zora poprvé objevila rubrika Šachový koutek, „žila“ ale jen tři roky. Zájem mezi nevidomými o šachy ovšem neskončil, ba naopak, a tak redakce musela od roku 1935 zařadit coby přílohu samostatný časopis Šachová příloha. Po delším čase byla ale také zrušena, za nějakou dobu ji tentokrát nahradila stránka šachových úloh, kterou naši šachisté v časopisu nacházejí i v současnosti. Jako první nevidomí příznivci královské hry založili šachový klub s názvem Stela v roce 1929 v Klarově ústavu v Praze. A netrvalo moc dlouho, jen sedm let, když v roce 1936 vznikl v Deylově ústavu pro slepé Klub nevidomých šachistů, další ustavili například v brněnském Ústavu pro nevidomé. Místem konání prvního celostátního „slepeckého“ šachového turnaje se v roce 1950 stalo rekreační středisko tehdejšího Svazu invalidů v Hodoníně u Kunštátu na Blanensku. Velkou postavou tuzemského šachu nevidomých byl vystudovaný právník Jaromír Florian z Brna (1911–1984). Závodně začal hrát jako šestnáctiletý. Jeho dlouhá kariéra mu přinesla množství úspěchů na šachovnicích u nás i v zahraničí: připomeňme alespoň šestnáctinásobný titul přeborníka Československa v letech 1966–1982 a zisk stříbrné medaile na mistrovství světa v NSR v roce 1975. V roce 1989 ho autoři Malé encyklopedie šachu dokonce zařadili mezi encyklopedická hesla. Miloš Kajzrlík, Abilympijský zpravodaj # POZVÁNKY: Odpoledne se Zorou Jedinečnost setkání s našimi hosty se nám každý měsíc potvrzuje. Při červnovém setkání jsme se nechali unést silou okamžiku se zpěvákem, hercem, a jak by on sám řekl především člověkem Šimonem Bilinou. V červenci budeme mít příležitost poodhalit tajemství společenské etikety s jejím mistrem. Hostem nebude nikdo jiný než Ladislav Špaček. Pan Špaček je český spisovatel, televizní novinář a moderátor, pedagog a bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. Setkáme se s ním v rámci již tradičního Odpoledne se Zorou. Kdy? V úterý 9. července 2024 od 15 do 16 hodin plus čas na dotazy posluchačů. Kde? V Klubovně SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1. Počet účastníků je omezený. Proto, pokud máte o setkání zájem, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz. # 70. výročí ZŠ pro zrakově postižené U příležitosti 70. výročí založení základní školy prof. V. Vejdovského pro zrakově postižené (v Litovli, nyní v Olomouci-Hejčíně) se koná setkání absolventů a bývalých i současných zaměstnanců školy. Setkání proběhne v sobotu, 28. září 2024, od 13 hodin v prostorách Záložny v Litovli. Prosíme absolventy a bývalé či současné pracovníky školy, kteří mají zájem se výročního setkání zúčastnit, aby se zaregistrovali, čímž potvrdí svou účast, přes formulář na webových stránkách: www.70vyrociskoly.cz, a to nejpozději do 9. 9. 2024. Součástí oslavy výročí bude kulturní program a prohlídka bývalé budovy školy na náměstí Přemysla Otakara v Litovli, kde škola dlouhá léta sídlila. Těšíme se na setkání a hojnou účast. # V červenci QARDO v Pardubicích Dovolujeme si pozvat zájemce o hru Qardo na festival Czech Open 2024, kterého se Qardo Club zúčastní. Zveme vás na sobotu 13. 7. 2024 do Pardubic. Od 10 hod. je plánována prezentace hry, samotná hra bude probíhat od 14 hod. Festival se koná v Kongresovém censtru IDEON – adresa: Jiráskova 1963, Pardubice. Od nádraží ČD v Pardubicích autobusem č. 6 nebo 8 do zastávky "Karla IV." (5. autobusová zastávka). Srdečně zve Klubová rada Qardo Clubu SONS. # SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže Jak jsme uvedli již u předešlých soutěží, vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou díky brzkému termínu od dodání časopisu nemohli do soutěže zapojit, rozhodli jsme se uzávěrku o měsíc posunout. Uzávěrka poslední soutěže byla tedy posunuta na 10. 6. 2024. Soutěžili jste o 3 x kosmetickou taštičku společnosti Albi a jako bonus přidáváme poukaz v hodnotě 300 Kč na nákup v internetovém obchodě GRAMODESKY.CZ. A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky? OTÁZKA 1 Co je to katarakta? a) onemocnění oka, tzv. šedý zákal OTÁZKA 2 Kdy slavíme Mezinárodní den nevidomých? a) 13. listopadu OTÁZKA 3 Ve kterém roce se narodil italský nevidomý tenorista, interpret populární i klasické hudby, jehož iniciály jsou A. B.? a) 1958 OTÁZKA 4 Jaký je význam citátu „Mezi slepými jednooký králem“? d) trošku znalejší člověk mezi úplně neznalými bude vnímán jako nejlepší Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Emil Miklóš (Mariánské Lázně), Miluše Klimešová (Teplice) a Naďa Horká (Stařeč). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou. Uzávěrka soutěže z minulého čísla, kde hrajeme o 3x rodinnou vstupenku (2 dospělí + 2 děti) do Centra řemesel a Bylinných zahrad BOTANICUS v Ostré, je 10. 7. 2024. Znamená to, že stále můžete posílat své odpovědi. Vyhlášení správných odpovědí a výherců se dozvíte příště. # Nová soutěž OTÁZKA 1 Jak se jmenuje americký film z roku 2017, ve kterém jeden z nejprodávanějších spisovatelů (Bill Oakland) přijde následkem autonehody o ženu i o zrak? V hlavní roli Alec Baldwin. a) Hlava nehlava b) V jeho očích c) Slepý d) Rande naslepo OTÁZKA 2 Kdo je nevidomý v názvu písně Karla Kryla? a) dívka b) chlapec c) člověk d) pes OTÁZKA 3 Jak se jmenuje organizace pro nevidomé ve Španělsku? a) ONCE b) USE c) UNO d) SONCE OTÁZKA 4 Jak se jmenuje postava z řecké mytologie s obřím jedním okem uprostřed čela? a) Achilles b) Kyklop c) Apollón d) Glaukos Své odpovědi na otázky nové soutěže posílejte do 10. 8. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1 nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz . Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA. Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x šampon s extraktem Aloe vera od společnosti TianDe. Lehký hydratační šampon je jako stvořený pro potíže mastící se vlasové pokožky pro období teplých měsíců. Svým složením plným hydratace je zároveň vhodný i pro potíže s tvorbou suchých lupů. Obsahuje hydratační aloe a mátu peprnou, dodávající svěžest. Zinek zklidňuje citlivou podrážděnou pokožku. Výtažek z Aloe obnovuje rovnováhu vlhkosti ve vlasech a vyživuje je od kořínků až ke konečkům. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili.