ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 12, červen 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně

VZPOMÍNKA
Odešla Míša Holasová

LIDÉ KOLEM NÁS
Moje původní představa byla učit dějepis (Petr Bláha)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Potřebujeme rituály? - I.

OD NAŠICH ČTENÁŘŮ
Návštěva Císařských lázní
Výlet do Trutnova 14. 5. 2024

POZVÁNKA
DUN v Rokycanech 2024

SPORT
Anna Paulusová přivezla dvě zlaté medaile z evropského šampionátu
Tvarůžková střela 2024
11. ročník Česko-slovenského poháru v kuželkách zrakově postižených

#
ÚVODEM

To, že „čas je relativní“, pocítil na vlastní kůži každý. Jednou se vleče, jindy nezadržitelně letí, a to obvykle v přímém rozporu s tím, co bychom si přáli. Kromě této svévole má čas ještě jednu důležitou vlastnost, a tou je cykličnost. Zábavné na časových cyklech je, že jich probíhá mnoho najednou a jsou různě dlouhé, navzájem se prolínají a překrývají. Některé cykly jsou závislé na otáčení Země, na jejím oběhu kolem Slunce nebo na pohybu Měsíce. Další závisí třeba na naší pracovní době, spánkovém režimu a potřebách naší rodiny včetně domácích mazlíčků.  Kdyby se nám podařilo tyto opakující se záležitosti převést třeba do rytmu a patřičně zrychlit, byla by z toho docela zajímavá skladba pro bicí nástroje.
Ale o plynutí času jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla. Tento myšlenkový proces spustila snaha vzpomenout si na počátky mojí sběratelské aktivity, o které jsem se chtěla zmínit. Jenže dospět k výsledku se mi nepodařilo. Sběratelství mě přitahovalo od dětství, nejprve to byly „angličáky“ a plastová zvířátka, pak krabičky od zápalek a leccos dalšího.
Je zajímavé, že zatímco zájem o sběratelství obecně klesá, mezi nevidomými je sběratelů poměrně dost. Někdo sbírá flakonky od parfémů, jiný hrací strojky, další kávové příslušenství, stará rádia, modely staveb, miniaturní slony, hlavolamy, magnetky či zvonečky.
U mě to nakonec vyhrály lastury. I když jsem v rozšiřování své kolekce v poslední době polevila, baví a těší mě pořád. Přála bych každému vychutnávat si tu neuvěřitelnou variabilitu tvarů, hrubost či jakoby vyleštěnou hladkost, různost vinutí, žebrování, zoubků, kanálků, ostnů, …
Věřím, že každý sběratel má se svou kolekcí spojen nějaký rituál. Ať už jde o požitek hmatový, čichový, chuťový či zvukový, přináší kromě relaxace i potřebu neustále se v dané oblasti vzdělávat.
Neděste se, nepřipravujeme pro vás seriál o typu apexů, sifonů, ústí a obústí nebo o chemickém složení jednotlivých vrstev vápenitých schránek. Těšit se ale můžete na první díl seriálu o rituálech, který bude pro většinu z vás jistě přínosnější.
Krásné chvíle nad stránkami Zory přeje
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Pro jednoho jde o první letní měsíc už od začátku, pro jiného až od letního slunovratu, který letos nastává 20. června. Staří Slované si s názvy měsíců ovšem velkou hlavu nedělali a červny měli hned tři. Květen byl červen menší, následoval červen velký a po něm červen obyčejný, dnešní červenec. A co by vám naši předkové ještě doporučili? Slunovratovou koupel v potoce, říčce nebo studánce. Očišťovala tělo, duši, a přidávala na kráse. Magická je ale také Svatojánská noc, tedy noc z 23. na 24. června, kdy slavíme svátek svatého Jana Křtitele. Pokud si tuto noc nezadaná dívka natrhá devatero kvítí a dá si je pod polštář, zjeví se jí ve snu její nastávající.

Zajímavé osobnosti pravidelně navštěvujeme v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala. V minulém čísle jsme zmínili Oskara Pichta, který se narodil 27. května roku 1871, a slíbili jsme, že se na jeho práci dnes podíváme podrobněji. Co už o něm víme? Že v  roce 1899 nastoupil do steglitzkého ústavu jako učitel a zdokonaloval tu svůj psací stroj. A že se v roce 1912 stal ředitelem ústavu pro nevidomé v polském Bromberku. Po osmi letech byl sice nucen Polsko opustit, nabyl ale už tolik zkušeností, že byl ještě téhož roku jmenován ředitelem ústavu ve Steglitz. Vedl ho celých 13 let, a až po nástupu fašismu byl v roce 1933 dán z „úsporných důvodů“ do penze. Druhou světovou válku pak prožil v ústraní.
Picht si nechal patentovat celkem deset zařízení pro psaní braillským písmem. Šlo o stroje pro stenotypisty i pro běžné psaní. V roce 1907 se v italských Benátkách konala výstava psacích strojů, a Oskar tu za svůj ruční, klasický obdržel zlatou medaili. Zajímavé jsou ale i jeho další exempláře. Například v tom, který vytvořil roku 1916, je mechanická síla lidských prstů nahrazena elektromagnety. V roce 1926 pak nechal vyrobit několik psacích strojů, které mechanicky propojil tak, aby pořizovaly kopie napsaných dokumentů. Picht se tak stal jedním z nejvýznamnějších světových tyflotechniků a jeho psací stroj je i dnes učební pomůckou, která provází nevidomé prakticky celým životem. A nejen to. Pichtovy přednášky o výchově nevidomých se pravidelně objevovaly v rozhlase a z jeho popudu byl natočen i první film o jejich životě a práci. Chtěli byste jeho původní vynálezy vidět? Pak navštivte slepecké muzeum v Berlíně, Hannoveru, Moskvě nebo Vídni.

13. června roku 1891 se narodil český hudebník a pedagog Jiří Eret. Zrak se mu velmi zhoršil už v raném dětství, po zánětlivé chorobě. Byl proto přijat do ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech, kde se věnoval i hře na několik hudebních nástrojů. Ke státní zkoušce z hudby se připravil soukromě. Jeho následná hudební kariéra byla poměrně bohatá. V roce 1915 nastoupil jako varhaník do Domažlic a v letech 1931 až 1960 působil jako ředitel kůru zdejšího hlavního chrámu. V Domažlicích založil smíšený pěvecký sbor a orchestr. Kromě něho působil ale i jako tenorista a později dirigent v pěveckém sboru „Čerchovan“. Skvěle hrál i na housle, ve smyčcovém kvartetu, v orchestru i jako sólista. A hudbu také soukromě vyučoval.

A pojďme ještě jednou do Německa. 14. června roku 1926 se v Magdeburgu narodil keramik a sochař Mario Malkowski. O zrak ho v 18 letech, za druhé světové války, připravila střepina granátu. Nabízeli mu, ať se vyučí kartáčníkem nebo košíkářem, ale on chtěl dělat něco, kde by mohl uplatnit svou fantazii. Začal vyřezávat dřevěné hračky a další upomínkové předměty. Jeho výrobky upoutávaly pozornost, díky níž získal Malkowski v roce 1949 stipendium pro studium umělecké školy. Nejdříve doma v Magdeburgu a později v Berlíně. Tady vykonal státní zkoušku v oboru sochařství a stal se samostatně tvořícím umělcem. Inspiraci přitom čerpal ze života nevidomých. Tak vznikla například bronzová socha „Čtoucí nevidomý“, kterou najdete v lipské knihovně pro nevidomé, socha „Slepý kartáčník“ nebo plastika Louise Brailla. Nevidomý umělec ale organizoval a vedl i výtvarné kroužky a kurzy pro instruktory modelování.

Co červen a naše dějiny? V únoru roku 1948 přijal prezident Edvard Beneš demisi demokratických ministrů a sestavením vlády pověřil komunisty. Na post prezidenta však rezignoval až 2. června 1948, když odmítl podepsat novou ústavu. Za dva týdny ho ve funkci nahradil Klement Gottwald. 5. června 1947 přednesl ministr zahraničí USA George Marshall na Harvardské univerzitě návrh hospodářské podpory evropským zemím. 16 zemí včetně Turecka tak získalo 13 miliard dolarů. I díky nim dosáhla v  roce 1952 jejich ekonomika předválečné úrovně. My jsme podporu nedostali. Americká podmínka, že účastnické země budou spolupracovat a vyměňovat si informace, byla totiž pro Moskvu nepřijatelná.
Máte rádi antické Řecko? 4. června roku 469 před naším letopočtem se v Aténách sochaři Sofróniskovi a porodní bábě Fainareté narodil filozof Sókratés. Delfská věštírna ho svého času prohlásila za nejmoudřejšího muže, a to za výrok: „Vím, že nic nevím“. Možná si řeknete, že tohle může prohlásit i nepřipravený školáček. On však svá slova i dále vysvětlil. Jak? Totiž že za jeden lidský život není možné poznat složitost a rozmanitost našeho světa. A v 70 letech byl odsouzen k trestu smrti. Nerespektoval totiž státní náboženství. Z vězení odmítl utéci, neboť byl naopak přesvědčen, že musí respektovat zákon. Zemřel po požití bolehlavu 7. května roku 399 př. n. l.

A nyní se přesuňme o 2330 let dopředu, a do Moskvy. Uhodnete, kdo je autorem následujících citátů? „Čtení je nejlepší učení. Sledovat myšlenky velkého člověka, to je ta nejzajímavější věda.“ Nebo: „Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.“ A do třetice: „Hluboké vody zřídka bouří, a tiše žijí lidé moudří.“ Jeho díla inspirovala i hudební skladatele. Petr Iljič Čajkovskij zhudebnil jeho „Evžena Oněgina“ a „Pikovou dámu“, Modest Petrovič Mussorgskij „Borise Godunova“. Mluvíme o básníkovi, prozaikovi, dramatikovi a zakladateli moderní ruské literatury Alexandru Sergejeviči Puškinovi, který se narodil 6. června roku 1799.

A trochu muziky i na závěr. 18. června roku 1959 se v Hradci Králové narodila Zuzana Navarová. Dlouhý čas pobývala na Kubě, a tak není divu, že její vlastní skladby byly inspirovány právě hudbou kubánskou. První sólové album „Caribe“ nahrála v roce 1992, a poté spolupracovala i s kapelami „Tres“ a „Koa“. Věnovala se ale i skládání hudby pro film a divadlo. Až budete mít čas a náladu, přehrajte si třeba její "Andělskou", "Čert ví proč", "Taši Dele", "Do nebes" nebo "Orlici".

Antonín Vraný

#
Přehledně

Rekondičnímu pobytu, práci s haptickými mapami, vaření i cestování. Tomu všemu se na jaře věnovali členové našich oblastních odboček. Vítejte v rubrice „Přehledně“. Dnes projedeme naší republikou ze západu na východ, nebo chcete-li z Čech na Moravu.
25. dubna se členové OO Rokycany zúčastnili setkání spolků, které pořádal Městský úřad Hrádek u Rokycan. Prezentovali tu činnost SONS a navázali zajímavou spolupráci. Domluvili koncert pěveckého sboru Vokál Klub, který letos oslaví 20. výročí svého vzniku. Jeho členové tu zazpívají i v rámci 30. ročníku festivalu „Dny umění nevidomých“, a to 21. září od 14.00 hodin v Klubu komorní hudby, na nádvoří městské knihovny na Masarykově náměstí. Rokycanští kontaktovali též pionýrskou skupinu „Hrádek“. S její vedoucí Vlastou Vaskovou projednali možnost pořádat osvětovou akci SONS na jejich táboře i spolupráci při pořádání sbírky Bílá pastelka.
Rokycanští si dokázali zajistit také novou klubovnu. Prostory sice nenavazují na jejich kancelář, ale jsou umístěny ve stejné budově. Využívány budou k setkávání, nacvičování různých dovedností, pořádání besed a přednášek i k tvůrčí činnosti.

27. května se členové OO Kolín namísto pravidelného pondělního posezení vydali na výlet do Kutné Hory. Jejich cílem bylo muzeum čokolády, ale jelikož cílem bývá i cesta, spojili návštěvu s příjemnou procházkou a dobrým obědem.

Běla Hejzlarová informuje, že členové OO Náchod navštívili spolu s OO Trutnov výstavu moderního umění v bývalé tepelné elektrárně v Poříčí. Ta bývala svého času největší ve východních Čechách a má více než stoletou historii. Nedávno byla revitalizována manželi Renatou a Rudolfem Kasperovými, a vzniklo tak Centrum současného umění EPO1. Dnes tu můžete vidět výstavu s názvem „Jízda“, přehlídku jízdních kol a cyklistiky. A také tu svou moderní tvorbu, často náročnou na pochopení, představuje více než 40 umělců. Náchodské zaujala například monumentální socha žraloka, obraz cyklisty vezoucího meloun nebo Šlapadlo Karla Nepraše. A jak výlet ukončili? Samozřejmě dobrým obědem v restauraci Jednička.

Členové OO Havlíčkův Brod strávili dopoledne pod hradem Košumberk „s Větvičkou mezi stromy“. A šlo o veselé a příjemné setkání, neboť smysl pro humor známého botanika Václava Větvičky je pověstný. Prvním tématem jejich povídání byla vzpomínka na to, jak se on osobně seznámil se životem nevidomých. Po setkání s nimi prý chodil po parku, vnímal místo očima, hmatem, a objevoval nové tváře stromů a rostlin. Poté si povídali o divoce rostoucích růžích a jejich vůních, o bezu černém, akátu, šiškách stromů i o jedovatých rostlinách. Oči, nosy i ruce všech byly přitom pořádně zaměstnané.
Odpoledne vystoupali havlíčkobrodští ke hradu Košumberk, jenže tam je v dubnu a květnu otevřeno jen o víkendech. A tak jejich další kroky vedly do Městského muzea ve Skutči. Tady je zlákala expozice dějin obuvnictví. Rukama jim tu prošlo dřevěné kopyto, dratev a floky, ševcovské kladívko a další nástroje a potřeby. Průvodkyně jim podrobně popsala výrobu bot a prozradila, že zdejším řemeslníkům se dařilo nejlépe za vlády Marie Terezie. Museli totiž obout velké množství vojáků. A historie nedávná? Ta souvisí s výrobou známých „Botasek“. 
Havlíčkobrodští rovněž informují, že 23. května se v Horáckém divadle Jihlava uskutečnil 21. ročník slavnostního předávání Cen „MOSTY“. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR je uděluje v zájmu podpory aktivit přispívajících ke zlepšení postavení těchto osob a jejich participace, za mimořádnou aktivitu nebo čin v jejich prospěch. Pro nás je jistě zajímavé, že v kategorii „osobnost hnutí osob se zdravotním postižením“ byl na hlavní cenu nominován i předseda OO SONS Olomouc Jan Příborský. Za jeho činnost a zásluhy mu společně s hledištěm tleskalo vedení SONS ČR v čele s Lubošem Zajícem, Janem Šnyrychem a Dagmar Filgasovou. Díky ní se této slavnostní akce zúčastnili i manželé Marie a Milan Fialovi z Jihlavy, Jana Hrušková z Pelhřimova a kvartet havlíčkobrodských ve složení Marie Heilandová, Marie Vinklerová, Hana Heuschneiderová a Zdeněk Šopa.

Z Čech je to dnes vše, vydejme se na Moravu. 9. května navštívilo 10 členů OO Olomouc v rámci tradičního Klubu setkávání ornitologickou stanici „ORNIS“ v Přerově. Její pracovnice jim ukázala a okomentovala řadu exponátů. Prohlédli a potěžkali si vejce pštrosa emu, zjistili hmotnost a velikost některých ptačích druhů, ohmatali si prachové peří, zamávali si křídlem, prozkoumali duté ptačí kosti i materiály, ze kterých si ptáci staví hnízda. A také si poslechli zpěv mnoha z nich. Nejen z reproduktorů, ale i poté, na procházce po městském parku.

Kamila Hošková informuje, že členové OO Přerov podnikli 21. května výlet do Moravské Třebové. A aby zaplnili autobus, pozvali i členy OO Olomouc a Prostějov. Cílem výletu byla návštěva zdejšího renesančního zámku. Ten nabízí hned dva prohlídkové okruhy. První je věnován historii a zvykům zdejší šlechty od rané renesance do 19. století. Ve druhém jsou spojeny dvě expozice pojednávající o vývoji tortury v Čechách a rozkvětu alchymistické vědy na dvoře Ladislava Velena ze Žerotína. A co je, nebo byla tortura? Velmi zkráceně mučení osob při vyslýchání a vyšetřování.

Členové OO Kroměříž na svém klubovém odpoledni besedovali o kávě. Jejich host Josef Hora povyprávěl o svých cestách na kávové plantáže na Kanárských ostrovech, v Indii, obdaroval účastníky balíčky čerstvě pražené kávy, a také je pozval na návštěvu nové provozovny, jejíž otevření se připravuje.
Kroměřížští se věnovali také procvičování paměti. Doplňovali přísloví a lidová rčení, určovali názvy měst podle míst a staveb, k zadaným slovům hledali slova s opačným významem, řešili slovní rébusy s pomocí záměny nebo vypuštěním některých písmen a hledali slova skrytá ve větách. Pro trénink krátkodobé paměti jim byl přečten seznam zboží, které mají nakoupit, a oni měli zopakovat co největší počet jeho položek.

Dagmar Filgasová informuje, že 26 členů OO Vsetín se 16. května vydalo na procházku do jedné z nejstarších valašských vesnic Branky na Moravě. Členky OO Vladimíra Martínková a Emilie Mejzlíková účastníkům popsaly velký park se vzrostlými stromy, jezírkem, a haptickými prvky. Ti si v něm následně, i s pomocí navigačních pomůcek, procvičili prostorovou orientaci i vzájemnou komunikaci. O zdejším zámku a kostelu všem velmi poutavě popovídal i místní starosta.
Členové OO Vsetín zavítali i do místní zvukové knihovny. Ta je nyní kvůli rekonstrukci krátkodobě přestěhována do zdejšího Lidového domu. Tady se zaposlouchali do příjemného povídání knihovnice o novinkách i do knih samotných. Na závěr se seznámili s jednoduchým čtecím zařízením, které přehrává zvukové knihy z flash disku.
A do Vsetína i potřetí. 15. května se zde pořádalo pravidelné setkání velmi oblíbeného IT klubu. Tentokráte jeho klienti, kterých je mimochodem stále více, probírali práci s aplikací Mapy.cz i možnosti tisku a prohlížení haptických map. Někteří se s nimi teprve seznamovali, jiní už diskutovali i o mapách od společnosti Google nebo o aplikaci BlindSquare. Všichni byli seznámeni také s možnostmi nechat si vygenerovat itineráře potřebných tras Navigačním centrem SONS. Kdo měl zájem vyzkoušet si haptické mapy nebo navigaci v mobilním telefonu v terénu, mohl jít s lektorem k novému železničnímu nádraží, kde se seznámil s jeho prostorami.

Členové OO Zlín pořádali na jaře hned dva kluby vaření. Na tom prvním si připravili francouzskou specialitu crêpes, a to slanou i sladkou. Druhý klub byl pak ve znamení přípravy hráškového krému, salátu s pečenou červenou řepou, sýrem a domácími bagetami. Klienti si při vaření procvičili odměřování potravin, zacházení s ostrými předměty, bezpečné pečení v troubě, servírování i stolování.
A na závěr navštivme členy OO Opava. Ti pořádali rekondiční pobyt v Rekreačním objektu UKV Karlovice v Jeseníkách. A zažili tu prý báječný týden plný her, odpočinku i nových poznatků a zkušeností. Den pravidelně začínali ranní rozcvičkou, oslavili Den matek a jedno dopoledne si od pracovnic ostravského Tyfloservisu nechali představit některé kompenzační pomůcky. Prohlédli si také novou expozici v Muzeu Kosárna v Karlovicích, navštívili Karlovu Studánku, zámek v Bruntále a pivovar „Hasič“. Ve výtvarné dílně si vyrobili srdíčkové dekorace a ozdobili si jimi trička. A také pořádali „pyžamovou párty“, během které soutěžili o nejvtipnější pyžamo a papuče.

Antonín Vraný

#
VZPOMÍNKA: Odešla Míša Holasová

Jsou lidé, kteří vám jednoho dne vstoupí do života a stanou se jeho nenápadnou součástí. Občas se potkáte, občas si napíšete nebo zavoláte, nic víc. Ale ten člověk tu prostě je.
A pak se jednoho dne dozvíte, že už vám nikdy nenapíše, nezavolá, že se už společně nezasmějete...

Míšu Holasovou znal určitě každý držitel vodicího psa, vycvičeného do roku 2020 v SVVP Jinonice. Byla to především ona, jako nevidomá pejskařka, kdo klienty seznamoval se vším, co je v soužití se čtyřnohým parťákem čeká.
Já si ji pamatuji od října 1999. Jeli jsme si pro naši první vodicí fenku Meneu, a právě Míša učila manžela orientovat se v areálu výcvikového střediska a o pejska se starat. Pak jsme se občas setkávaly na „psích“ akcích, vždycky se těšila na moje pohankové kuličky a jiné dobrůtky, které jsem s sebou občas přivážela, ale důvěrné kamarádky se z nás nikdy nestaly. Víc jsme si začaly psát a volat až mnohem později, po Míšině odchodu z SVVP. Na dálku jsem sledovala pokroky při předvýchově černého pudla Alberta, který se později stal i jejím vodicím parťákem. Míša dokázala poradit při některých zdravotních problémech psů a určitě jsem nebyla jediná, kdo u ní našel rozumnou radu i trochu toho černého humoru.
Členkou Klubu držitelů vodicích psů se nikdy nestala, přesto se některých našich akcí zúčastňovala a sama jednu povedenou – totiž procházku Krčským lesem v září 2023 – připravila.
To, že se potýká se zákeřnou nemocí, nejspíš moc lidí nevědělo. Prodělala několik náročných operací na špičkovém pracovišti. Přes své odhodlání „nedat svou kůži lacino“ v sobotu 18. května 2024, v necelých 55 letech, boj o život prohrála.
Snad odešla někam, kde je spousta psů a koní, syslů, osmáků, činčil a dalších zvířecích kamarádů, které tolik milovala.
Mně ale bude chybět. a vím, že i mnohým z vás.

Stáňa Krajíčková

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Moje původní představa byla učit dějepis

„Jako čerstvý čtyřicátník se cítím docela dobře. Jen mě trochu štve, že už je mi tolik. Ale pokrok nezastavíš! Snažím se žít normálně a být co nejméně závislý. V některých oblastech se mi daří více, v jiných méně. Někdy zabloudím v cizím prostředí, ale to už dnes neberu nijak tragicky. Jen si zanadávám a řeknu si, že se to může stát každému, a vůbec to nemusí souviset s handicapem. A pak jedu dál. Mám práci, rodinu, jsem zdravý a mám kde bydlet. Tak na co bych si měl stěžovat?“ O rozhovor jsme požádali Petra Bláhu.
Kvůli předčasnému narození a pobytu v inkubátoru jsem odmalička nevidomý. Dalo by se říci, že jsem „produktem své doby“. Dnes lékaři takovým dětem totiž zrak zachraňují pomocí kryopexie. Tehdy to však znamenalo speciální školství, Braillovo písmo, prostorovou orientaci a pobyt na internátě. Pro mě vše na pražských Hradčanech. Dnes se často řeší, zda je lepší speciální školství, nebo inkluze. Ty debaty bývají i dost nesmiřitelné. Za sebe ovšem mohu říci, že speciální škola byla velmi přínosná. „Se svými“ jsem pobýval na táborech, chodil s turistickým oddílem, jezdil na dvoukole, na běžkách i prožíval své první lásky. A má prostorová orientace? Považuji se za průměrného chodce. Tam, kam potřebuji, většinou dojdu, na neznámé prostředí se zeptám nebo použiji navigaci. Není všespásná, ale pomůže se zorientovat a správně se nasměrovat.
S internetem jsem se poprvé setkal ještě na základní škole, při exkurzi do městské knihovny. Rok poté, v roce 1999, jsem pak dostal svůj první počítač. S MS DOS i operačním systémem Windows 98. Mluvila na mě hlasová syntéza Wintalker. Na první dobrou jsem si ho zamiloval a učil se s ním pracovat metodou pokus omyl. Bavilo mě přicházet si na to, jak ten systém funguje. Občas jsem samozřejmě i něco „zvoral“ a pak počítač prostě přeinstaloval. Na gymnáziu v Nových Butovicích jsme se počítači a jejich komponenty zabývali snad všichni. A byli jsme u toho, když začaly přibývat hory webových stránek, aplikací a služeb.
Doba se ale změnila. Zatímco tehdy bylo téměř vše volně dostupné, dnes sílí trend, aby si uživatel internetové aplikace předplácel. Typickým příkladem je nám dobře známý Abbyy Fine Reader. Zajímavý je ale třeba i případ Voice Dream Readeru, aplikace pro čtení digitálních dokumentů v iPhone. Ještě před nedávnem jste si mohli zakoupit jeho doživotní licenci. Jenže vývojáři se rozhodli, že ho zpoplatní, a to i stávajícím zákazníkům. To se ale nelíbilo milionům lidí po celém světě. Nakonec, po jejich velkém tlaku, vývojáři ustoupili. Zákazníci, kteří si už aplikaci koupili, předplatné platit nebudou, s tím, že jim zůstanou její stávající funkce. Pokud ale budou chtít nové, budou si muset Voice Dream Reader už předplatit. V tomto případě mělo slovo veřejnosti váhu. Ale mělo by ji i tehdy, kdyby se například společnost Microsoft rozhodla zpoplatnit balíčky MS Office? A webové stránky? Když dnes otevřete třeba wikipedii, první, co se vám objeví, je dialog s žádostí o příspěvek. Ano, společnost je ve finanční tísni a snaží se fungovat dále. A tohle je jeden možný zdroj financování. Ale zda přispějete, je na vašem rozhodnutí.
Předplatné se spoustě z nás samozřejmě nelíbí. Ale z druhé strany, vývojáři potřebují stálý přísun financí. A když má pro vás příslušná aplikace cenný obsah, nemělo by vám být líto si ji předplatit. Pro mě je takovou aplikací třeba Apple Music. U řady lidí s postižením zraku však vnímám jistý řekněme syndrom, že „já jsem ten handicapovaný a svět se bude točit okolo mě, dostanu vždy potřebnou pomoc a budu mít vše zdarma“. Ale jedním dechem dodávají, že je zdravá veřejnost nebere jako sobě rovné. Takoví lidé by si měli rozmyslet, co chtějí, zda výhody pramenící z handicapu, nebo rovnoprávnost s ostatními.
Po gymnáziu jsem měl představu učit dějepis na střední škole a nastoupil na studia historie a etnologie na Filozofické fakultě UK. Ale mé počáteční nadšení rychle vyprchalo. Namísto přednášek jsem navštěvoval spíše Centrum Tereza a znovu trávil čas u počítačů. Zkrátka jsem se v nich našel a vysokou školu nakonec opustil. Od roku 2009 jsem už v oboru výpočetní techniky určené pro lidi s těžkým postižením zraku také pracoval. Když jsem po pěti letech zatoužil po změně, oslovil mě spolužák a kamarád Tomáš Franěk, ať jdu pracovat do společnosti Symbio. Dlouho jsem neváhal. Dnes tak instaluji a nastavuji počítače, aby byly pro nevidomé uživatele co nejpřátelštější. A také jim je předávám a zapojuji. Přitom hodně cestuji po celé ČR. Zásilku „na batůžek“ odvezu sám, je-li to něco většího nebo klient vidí, jedeme s kolegou. Hodně mě baví jak cestovat, tak i poznávat nové lidi a místa. V tomhle jsem měl, musím říci, kliku. Sedět v kanceláři by mě určitě tolik nebavilo. Cestování pro mě není ale jen bezúčelné sedění. Ten čas trávím hlavně prací. A na co se vždy těším? Nejvíce na lidi, jimž vezu jejich první iPhone. Nedávno to byl sedmdesátiletý pán, a mile mě překvapil svou vnímavostí. Za dva týdny už uměl základy internetového bankovnictví. Většinou totiž platí, že čím později člověk ztratí zrak, tím hůře se tomu přizpůsobuje.
Učitelem počítačů nejsem. Ale vždy, když nějaké zařízení předávám, vysvětluji klientovi jeho funkce a ovládání. S lidmi jsem vždy rád komunikoval, předával jim nabyté informace a snažil se o to, aby se i oni cítili se mnou příjemně. Líbí se mi, když to baví i je, a když od nich dostávám zpětnou vazbu. Řada z nich mi i řekne, že dobře vysvětluji, a že můj projev je příjemný. Snažím se však rozvíjet nejen umění mluvit, ale i naslouchat. Každý člověk nás totiž může něčím obohatit. Z druhé strany, kočírovat musím i situace, kdy lidé mluví příliš a nechtějí mě pustit ke slovu. Ale učil jsem i klienty mlčenlivé a málo reagující. A často se od nich nedozvěděl, zda je to baví, zda o problému přemýšlejí, a zda je mé povídání zajímá. Ale takových případů jsem měl jen pár. V téhle souvislosti ještě dodám, že se věnuji jen lidem nevidomým. Jako nevidomý bych slabozrakého učit nechtěl. Rozložení oken, vzhled aplikací a další vizuální věci mu prostě nevysvětlím.
Svou ženu Simonu jsem poznal v Libři. Pochází z horské Rokytnice nad Jizerou, a tak jsem díky ní vyzkoušel na menší sjezdovce i sjezdové lyžování. Nejzajímavější pak bylo nasednout na Pomu, udržet se na ní a nechat se vyvézt na vrchol kopce. Simona přišla o podstatnou část zraku kvůli vážné chorobě. Lékaři na ni přišli bohužel pozdě. Dnes tak na jedno oko nevidí a na druhé špatně. Kromě toho neslyší ještě na levé ucho. Znám i několik lidí, kteří přišli o zrak a partner se s nimi rozešel. Lidsky mi to přijde škoda a mrzí mě to. Ale chápu, že svět se do jisté míry zhroutí i zdravému protějšku, a ne každý to dokáže zvládnout. Problém vidím v tom, že si zdravý člověk nedokáže představit život s nevidomým. Neví, jak se vyrovnat s počáteční neschopností se samostatně pohybovat. Možná neví, jak s ním komunikovat. Nebo se bojí, aby se ho nedotkl. I já zažívám situace, kdy se lidé bojí na něco se mě zeptat. Ale pro ně citlivé otázky pro mě citlivé nejsou. Já tak prostě žiji. A co je nejhorší, poznal jsem i lidi, kteří opustili svého nevidomého partnera, mysleli, že se jim bude dařit lépe, a ona to není ani trochu pravda. Jen v době, kdy se rozcházeli, to netušili. Ale takový už je zkrátka život.
Naše rodičovství? Simona trochu vidí, což ho činí poněkud snazším. Navíc v době, kdy se syn narodil, jsem už chodil pravidelně do práce, a největší podíl na jeho výchově má tak ona. Ale snažil jsem se i já. Nejtěžší to samozřejmě bylo v době, kdy byl miminem a ještě nemluvil. Přebalování a krmení jsem podle hmatu zvládl, ale čeho jsem se bál, bylo koupání. Nikdy jsem naopak neměl problém vyjít s ním ven na procházku nebo hřiště. Když ještě neuměl chodit, nosil jsem ho v nosítku. Jakmile se to naučil, držel jsem ho za ruku, určitě do jeho čtyř let. Byli jsme tak v kontaktu, přesně jsem vnímal, jaké pohyby on vykonává a neměl jsem strach. Nevidomí rodiče mají občas děti na kšírech. To mi ale připadá nepraktické. Nemáte totiž přímý kontakt. Jako kdybyste měli dítě na vodítku. A kdybych špatně zatáhl, porazil bych ho. Už v jeho dvou letech jsme si troufli i na cestu k lékaři nebo k mým rodičům do Ústí nad Labem. Jediné, čeho jsem se přitom trochu obával, byly eskalátory. Měl jsem na zádech batoh a kluka si vzal na ruku. Od čtyř let jsem ho ve známém prostředí pouštěl už samotného. Dnes už vodí on mě. Ale nechci si z něho dělat sluhu, a tak častěji, a tam, kde to znám, chodím sám.
Mé záliby? Rád sleduji veřejnou dopravu, i co se kde staví či rekonstruuje. Kamarád Jiří Sedláček mě do této problematiky zasvětil a naučil mě plánovat si čas i trasy cest. Od přátel i sám jsem se učil hrát na kytaru. Pravda, chvilku jsem chodil i na hodiny, ale hrál jen klasiku, což mě zase tolik nebavilo. Zajímavější bylo zahrát si u táboráku nebo na vodě. Rád také zpívám, jen se trochu stydím zpívat sólo. Raději se k někomu přidám. Ke třicetinám jsem si přál tandemový seskok padákem. Svázali mě s instruktorem tak, že jsem ho měl za svými zády. Naše letadlo letělo tři a půl kilometru nad zemí a on mi ani neřekl „tři, dva, jedna - teď!“ Prostě vykráčel z letadla a najednou jsem prožil obrovský úlek z toho, jak jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Propadali jsme se stále rychleji a mě vítr v uších hučel tak, jako kdybych strčil hlavu do větráku. Nic jsem neslyšel a téměř nedýchal. Volný pád trval prý celou minutu. Až poté se konečně otevřel padák a my nějakých pět minut plachtili. To už byl mnohem lepší pocit. Instruktor mi při tom půjčil i řídicí madla a lanka. Ale jak jsme se blížili k zemi, začal jsem se znovu bát toho, zda dobře doskočíme. Naštěstí to nebylo zas až tak nepříjemné. Byla to zajímavá zkušenost, ale podruhé už bych do toho nešel. Čím jsem totiž starší, tím více se o sebe bojím.
Rád také čtu. Detektivky, scifi, a občas i nějakou historii. Už od 13 let je mou zálibou sledovat i válečné filmy. Od letadel a lodí jsem se dostal až k holokaustu, a později k Židům a jejich kultuře. Nejvíce se zajímám o to, co v Evropě museli během druhé světové války podstoupit a jak se jim žije dnes i v současném Izraeli. Židé byli vždy poměrně úzce spojeni i s Českou republikou. Myslím, že i pro dnešní mladé lidi jsou zajímavým tématem. Co ale nerad slyším, je zobecňování, totiž že například Češi jsou takoví, a Židé makoví. Samozřejmě, že to do jisté míry platí, ale uplatňovat to na celý národ není správné. Jsou snad všichni Češi Švejkové, pijí všichni pivo, máme všichni zlaté ručičky nebo jsme všichni muzikanti? Pro Židy však zřejmě platí, že si v průběhu dějin vybudovali určitou imunitu a způsob, jak žít v nepřátelských společnostech. Když se jeden dostane do nesnází, ostatní mu pomohou.
V 17 letech jsem si přes aplikaci ICQ našel v Izraeli také kamaráda na dopisování. Tenkrát v angličtině, ale poslední tři roky se se soukromým učitelem učím on-line i hebrejštinu. To je, řekl bych, dost těžký jazyk, jehož slovíčka se nedají odvodit z žádného slovanského, germánského nebo románského jazyka. Při výuce se tak není čeho chytit. Podobná může být výuka maďarštiny nebo finštiny. Hebrejština mě přibližuje k mým zájmům, zaměstnává můj mozek jiným způsobem a je i jistou formou relaxace. V roce 2015 jsem pak svého kamaráda pozval na návštěvu do Prahy. Ač jsme už tehdy měli dítě, poskytla mu Simona všechen náš domácí komfort. V roce 2016 jsem pak jel na oplátku já do Izraele. Bez rodiny, syn byl tehdy ještě příliš malý. Mimo jiné jsem tam navštívil i památník holokaustu v Jad Vašem. A ač jsem o něm slyšel a četl už hodně, tam mně to vůbec nedělalo dobře. Musel jsem odtud rychle ven. Výlet do Osvětimi bych možná ani nezvládl. Být na místě, kde se děla taková zvěrstva, je pro mě příliš silné. Ještě vloni jsem si pohrával s myšlenkou navštívit Izrael znovu, i s rodinou, ale současné události mi do toho „hodily vidle“. S tím kamarádem jsem ale stále v kontaktu, tak třeba příště.
Moje angličtina je, řekl bych, poměrně slušná. A také mě do určité míry živí. V angličtině je dnes totiž hodně ovladačů pro instalaci různých zařízení i samotných aplikací. Tahle angličtina je poměrně jednoduchá. Ve firmě se ovšem starám i o komunikaci se zahraničními partnery. A z angličtiny jsem překládal i některé návody. Při téhle práci je třeba hodně přemýšlet, „co tou kterou větou chtěl básník říci“, abych ji přeložil co nejpřesněji. Ač je to už dnes mnohem lepší, i tak, mnoho žáků základních a středních škol v ČR dodnes anglicky moc dobře neumí. A je to určitě škoda. Když jsem byl například v Holandsku, mluvili na mě anglicky i dělníci na stavbě. I kamarád z Izraele si anglicky pořádně popovídal jen se mnou. Až mi z toho bylo trochu stydno. A co bych si ještě chtěl vyzkoušet? Pracovat nějaký čas v cizině. Klidně stejnou práci. Poznat, jak to dělají jinde, upevnit a rozšířit si své znalosti jazyka. 

S Petrem Bláhou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Potřebujeme rituály? - I.

Někomu se při slově rituál nevybaví vůbec žádná myšlenka, maximálně nějaký útržek vzpomínky na film nebo popis jakéhosi tance nebo úkonů, které nemají nic společného s naší kulturní bublinou. Někdo jiný se otřepe hrůzou a v hlavě mu vyskočí třeba rituální oběti lidí nebo dětí. Fuj!
A jedna maminka vám řekne, že rituály miluje ona a její nemluvně, protože každý večer mají svůj rituál sestávající z koupání, oblékání, krmení a zpívání na dobrou noc.
Někdo by si moc přál obnovit dřívější příjemné a milé rituály, jenže kdo na něco takového má dneska čas?
Sama jsem si před nedávnem – snad to bylo o nějakých  běžných svátcích – položila otázku, jestli potřebujeme jako rodina, národ nebo společnost nějaké rituály v době umělé inteligence, elektromobilů a neustávajících válečných konfliktů. Něco jsem si přečetla, něco postřehla, něco uskutečnila, něco vymyslela. A protože se pohybuji hodně mezi lidmi se zrakovým postižením, zajímám se i o ty „naše rituály“, vlastně hledám, máme-li jaké, a jestli ano, tak k čemu je potřebujeme? 

Pro čtenáře, kteří se nikdy o rituály nezajímali, máme zde výstřižek z Wikipedie, který stručně a jasně  daný pojem definuje.
Citace:
Rituál (z latinského ritualis = obřadný), obřad, ceremonie, ceremoniál je způsob chování založený na tradičních, osvědčených, prověřených pravidlech, normách. Rituály bývají např. náboženské, společenské, individuální, čarodějné, firemní nebo organizační, jednoduché až velmi složité.

Zeptali jsme se několika osob se zrakovým postižením na jejich osobní rituály a zjišťovali, jaký v nich našli přínos pro svůj život. Mnozí  by se rádi rozhovořili o způsobech, jak se připravují na různé společenské rituály související s oslavou Vánoc, Velikonoc, promocí, svátku Dušiček, rodinných oslav narozenin nebo podobných událostí. V tomto ohledu  jsme neobjevili nic specifického, co by odlišovalo prožívání jejich rituálů od ostatní populace. Specifika jsou pouze v technickém provedení modifikovaném podle vlastních dovedností.

Anežka
Rituály, to je moje! Každou chvilku si nějaký vymyslím a jiný zruším, protože už pro mě není důležitý. Teď mám jeden, na který si potrpím. Souvisí s tím, že chci mít na víkend hezky uklizeno, ale moc nerada uklízím, protože mi to dlouho trvá a není to úplně dokonalé. Oslovila jsem sousedku, která je čerstvě v důchodu, zeptala jsem se jí, jestli by mi pomohla s uklízením. Nabídla jsem jí peníze. Ona souhlasila, ale peníze nechce, že by jí to bylo nepříjemné. Vymyslely jsme tedy následující rituál:
Každý pátek ke mně sousedka přijde a hned po ránu si dáme dobrou snídani s dlouhým čajem. Ona většinou přinese něco upečeného a já dodám zbytek. Hezky si prostřeme, sedneme si ke stolu a povídáme si. Někdy mi přečte něco zajímavého z našeho regionálního časopisu. Přesně za hodinu jdeme uklízet. Máme to vymyšlené, abychom si nepřekážely a mohly během práce probrat, co je k tomu třeba – kam s tím nebo oním, jestli má utrhnout uschlé listy na kytce nebo vyhodit tu, co je ve váze, také mi pomůže roztřídit prádlo. Já mezi tím třeba luxuju, myju vanu a wc, vyklepu deku a tak. Ona to pak zkontroluje a dodělá, co je potřeba. Máme na to dvě hodiny. Další dvě hodiny máme pauzu, každá ve svém bytě. Kolem třetí odpoledne jdeme do pizzerie, restaurace nebo kavárny, podle toho, na co máme chuť. To spojíme i s procházkou. Když je ošklivo, jdeme do místní knihovny, sousedka si vymění knížky a já si půjčím hudební cédéčka nebo audioknihu, i když si je normálně stahuji z knihovny pro nevidomé.
Tak tenhle rituál držíme už půl roku a ani jedné z nás se neomrzel. Naopak. Je to takový skvělý víkendový start.

Božena
Můj rituálník je vodicí pes. Nikdy jsem své rituály neměla, ale od doby, co mám Metrixe, jsem rituálům propadla. Ráno mě rituálně budí. Přesně v sedm hodin se mě něžně dotkne čumákem. Nespí se mnou v ložnici, ale není líný vstát a ohleduplně mě probudit. Metrix je účinnější a příjemnější než budík, a tak se podřídím a vstanu. On si mezi tím lehne do pelíšku a odtud mě pozoruje. Já si po návratu z toalety udělám skromnou snídani a Metrixovi nasypu též skromné množství granulí, jen aby nezáviděl. Pak jdeme procházkou spojenou s venčením na autobus a jedeme do práce. Metrix způsobně počká, až se převléknu, otřu mu tlapky, nasypu pořádnou porci granulí a usednu k pracovnímu stolu. Přesně ve třináct hodin se oba zvedneme a jdeme na krátkou hygienickou, já sním něco menšího a jsme v práci do odpoledne. Pak chodíme po městě, do parku nebo jdeme na nějakou akci. Povečeříme zcela nerituálně, jak se nám to hodí. Před spaním ještě na malou hygienickou. Pak už mě Metrix jen zkontroluje, jestli jsem vylezla z koupelny, a jde si lehnout. A já mám konečně klid na čtení, vlezu si do postele se svým audiopřehrávačem a oddám se cizím příběhům, cizím rituálům, zkrátka něčemu příjemnému. Zajímavé je, když si pustím v posteli hudbu, Metrix přijde za mnou do ložnice a poslouchá. Takže si hudbu rituálně nepouštím, aby se to zvířátko dosyta vyspalo, protože zítra nás zase čeká dlouhý a náročný den.

- pokračování –
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Návštěva Císařských lázní

Mnozí návštěvníci Karlových Varů i dřívější lázeňští hosté si určitě vzpomenou na unikátní historickou budovu Lázní I., dnes se jí vrátil původní název „Císařské lázně“. Vzhledem k úbytku pacientů se zde již lázeňské procedury nepodávají. Aby nedošlo k zchátrání tohoto unikátního objektu, bylo rozhodnuto, že dojde k jeho rekonstrukci; její cena se nakonec vyšplhala na částku 1,4 miliardy korun. Dnes je budova využívána jako multifunkční kulturní centrum, navíc je zde nyní i sídlo Karlovarského symfonického orchestru. Pro návštěvníky jsou zde organizovány skupinové prohlídky celého areálu, a tak karlovarské TyfloCentrum sjednalo speciální prohlídku, zaměřenou na zrakově postižené. Vše se zadařilo, a tak jsme ve čtvrtek 16. května vyrazili na exkurzi dnes již Národní kulturní památky. V honosném, mramorem a zlatem vykládaném atriu nás přivítal pan Bělohlávek, který nás nejdříve seznámil s historií těchto lázní, posléze nám podrobným a skvělým popisem přiblížil mnohé zajímavosti této stavby, navíc nám byla umožněna i hmatová prohlídka vybraných exponátů. 
Tato budova byla postavena v letech 1893-1895. Císařské lázně jsou unikátním objektem v mnoha směrech. V této budově se snoubí dokonalá krása s moderními technologiemi své doby. Na každém patře čtyřposchoďové budovy se nacházelo 25 koupelen, každá koupelna byla vybavena nejen vanou a sprchou, ale i splachovací toaletou, podlahy v celé budově byly už tehdy vyhřívané. Byl zde zřízen i na svou dobu unikátní systém pohybu van, naplněných slatinou, které putovaly podzemím do vnitřního dvora a odtud se skrytým podlažím vsunovaly přímo do koupelen, kde se jako zázrakem vynořovaly z podlahy a po koupeli touto cestou opět v podlaze zmizely. Všechny společenské prostory jsou hojně zdobeny zlatem, vykládané bílým mramorem či dřevěným ostěním. Hlavní schodiště sestává z obrovských mramorových sloupů, strop tvoří taktéž obrovské klenby zdobené zlacenými štuky, na stěnách nechybí ani obrazy, masky či nádherné fresky. Schodiště je zdobeno také elegantně tvarovanými lampami, které připomínají pozlacené nymfy. Dlouhé chodby s koupelnami mají rovněž barevnou výmalbu, navíc jsou obloženy bílými kachlíky, připomínajícími nemocniční prostory. 
Při rekonstrukci vznikl zajímavý nápad zastřešit nádvoří, které původně sloužilo jako technické zázemí pro výměnu použité rašeliny za ohřátou a čerstvou. V této obrovské prostoře je vestavěn koncertní sál, jenž je ukotven šesti ocelovými pilíři, na kterých se v sedmimetrové výšce „vznáší“ 140 tun vážící multifunkční sál pro 300 návštěvníků a 60 hudebníků z KSO. Podmínkou památkářů bylo, že se tato konstrukce nesmí dotýkat původního zdiva budovy. K tomuto společenskému sálu vedou široké schody, každý schod je podsvícen led světly.
V minulosti byla budova rozdělena na dvě části, tedy zvlášť pro dámskou a pánskou klientelu. My jsme navštívili dámskou odpočívárnu. Strop je kazetový, odpočívárna je do 2,5 m výšky obložená dřevěným táflováním, stěny nad ním tvoří historické tapety zdobené zlatými doplňky. Dominantu zde dotváří 3,5 m vysoký a přes 6 m široký obraz, na němž je vyobrazeno celkem 50 významných osobností naší české historie, které v minulosti navštívily tyto světové lázně. Obdobný obraz se nachází i v pánské odpočívárně, umístěné v druhé části budovy.
Za zmínku stojí i Zanderův sál o rozloze 300 m2; opět nádherná výzdoba, obrovská okna s klenbami, bohatě zdobený strop, zavěšen je tu i velký křišťálový lustr. Stěny zdobí zelené tapety s různými doplňky. Opomenout nemůžeme ani velké obrazy se sportovní tematikou, neboť tento sál sloužil dříve jako tělocvična. Vybaven byl 70 posilovacími stroji, dá se říci, že to bylo u nás první „fitness studio“, škoda jen, že v padesátých letech byly tyto posilovací stroje odvezeny a sešrotovány. Dnes se v tomto sále pořádají plesy, společenské večírky či bankety nebo menší komorní koncerty. Po úpravě sál pojme až 150 hostů či návštěvníků. 
Opravdovým klenotem sama o sobě je pak Císařská koupelna, která se jako jediná také dochovala v původní podobě. Komfortně zařízená koupelna byla věnovaná císaři Františku Josefovi I. Ten se v ní ale nikdy nekoupal, i když budovu navštívil. Využili ji ale jiní panovníci té doby. Jde o luxusní prostor vybudovaný pro tu nejlepší klientelu. Liší se od všeho ostatního tím, že je v celé budově, z důvodu vysoké vlhkosti, použito falešného obkladového materiálu, kdežto v Císařské koupelně je to pravý mahagon, pravé hedvábí, pravý brokát, tam se na ničem nešetřilo! Kromě jiného zde visí dvě zrcadla ve stříbrných rámech, na stolcích jsou vystaveny dvoje hodiny uložené v mosazi, jedny představují ležícího Platona, druhé znázorňují boha Merkura. Císařskou koupelnu tvoří tři místnosti – převlékárna, odpočinkový salónek a vlastní koupelna s vanou a toaletou.

Emil Miklóš

#
Výlet do Trutnova 14. 5. 2024

Společná akce oblastních odboček SONS Trutnov a Náchod
Již podruhé jsme využili pozvání členů SONS Trutnov a navštívili výstavu moderního umění v bývalé elektrárně v Poříčí. Tato tepelná elektrárna má více jak stoletou historii. Bývala největší ve východních Čechách. Zakladatel a jednatel firmy Rudolf Kasper společně se svou ženou Renatou se rozhodl objekt bývalé elektrárny revitalizovat, a tak vzniklo Centrum současného umění EPO1. Současná výstava Jízda je dosud nejrozsáhlejší přehlídka, jaká kdy byla fenoménu kol a cyklistiky věnována. Zaměřuje se na ztvárnění bicyklů a jejich role v životě člověka. V bývalé elektrárně se představí tvorba více než čtyř desítek umělců několika generací. Výstavní plocha bývalé elektrárny činí 3400 metrů čtverečních. 
Již před budovou je řada vystavených prací, z nichž nás nejvíce zaujal mohutný žralok z plechu. V turbínové hale jsou vystavena monumentální díla sochařů a sochařek. Další část výstavy tvoří obrazy. Díky velikosti většiny z nich jsme si i my se zrakovým handicapem přišli na své. Nejvíce nás zde zaujal obraz Cyklista vezoucí meloun.
Nejstarší a dá se říci nejvýznamnější prací výstavy je Šlapadlo Karla Nepraše. 
Toto umění je pro nás, zástupce starší generace málo pochopitelné až podivné a žádá si pro pochopení hodně fantazie. Správně to řekla naše průvodkyně Marcela Kunová: Umění má na diváky působit. Ať kladně, nebo záporně. Od toho je to umění. 
Je vidět, že o výstavu je zájem. Již první rok její prezentace navštívilo objekt 10 tisíc návštěvníků a vystavuje tu 140 umělců. Hlavní myšlenkou EPO1 je podpořit mladé umělce, a proto jim přejeme hodně diváků. 
Náš výlet v krásném městě Krkonoš skončil tradičně u dobrého oběda v restauraci Jednička. Zde jsme se rozloučili s přáteli i s Trutnovem. Děkujeme pracovnici SONS paní Adrianě Teplé za pěkně prožitý den a těšíme se na další setkání.

Běla Hejzlarová 

#
POZVÁNKA: DUN v Rokycanech 2024

V rámci 30. ročníku festivalu Dny umění nevidomých pořádáme v Rokycanech koncert pěveckého sboru Vokál Klub, který v letošním roce slaví 20. výročí založení. A aby nebylo výročí málo, letos proběhne 30. ročník oslav města Rokycan s názvem Setkání pod rokycanskou věží, v rámci kterého se koncert uskuteční. 
Koncert se koná 21. 9. 2024 od 14.00 hod. v Klubu komorní hudby / nádvoří městské knihovny na Masarykově náměstí. 
Srdečně vás tímto zve
SONS ČR
Oblastní odbočka Rokycany

Koncert je spolufinancován:
Plzeňským krajem, z dotačního titulu: Podpora a oživení kulturních a uměleckých aktivit pro rok 2024 
městem Rokycany, z dotace: Podpora kultury ve městě Rokycany v roce 2024.

#
SPORT: Anna Paulusová přivezla dvě zlaté medaile z evropského šampionátu

Od 13. do 17. 5. 2024 se v polském městečku Sierakow uskutečnilo již 23. mistrovství Evropy v kuželkách nevidomých a slabozrakých. Český svaz zrakově postižených sportovců na evropský šampionát v letošním roce vyslal hned tři závodníky. Hrát jeli Eliška Čermáková, Anna Paulusová a Pavel Gut, jako samoplátce. 
Sportovce doprovodili vedoucí výpravy a zároveň i podavačka Marie Gutová, Jarmila Mrázková a Zdeněk Paulus. 

Naše největší medailová naděje byla Anna Paulusová z Opavy, která si z předloňského a loňského šampionátu odvezla medailová umístění. 
Anička nakonec předpoklady naplnila měrou vrchovatou. V kategorii B1, což je kategorie úplně nevidomých, naházela celkem ve finále 611 bodů, což jí zajistilo zlatou medaili. 
Druhou zlatou medaili potom přidala díky celkovému součtu naházených bodů z kvalifikace a finále. Zde celkem naházela 1215 bodů. V kvalifikaci 604 bodů a ve finále tedy 611 bodů. 
Další českou reprezentantkou byla ve stejné kategorii B1 Eliška Čermáková, která se umístila jak ve finále, tak i v celkovém hodnocení na 5. místě s celkovým ziskem 962 bodů. V kvalifikaci to bylo 465 bodů a ve finále 497 bodů.
V kvalifikaci se představilo celkem 12 hráček a 6 z nich postupovalo do finále. 
Při této účasti je tedy dvojnásobné české zastoupení ve finále velkým úspěchem. 

V kategorii B1 si svoji premiéru odbyl Pavel Gut, který obsadil 15. místo se ziskem 442 bodů. Nicméně pro Pavla to bylo velmi náročné se na takovéto akci poprvé představit v nové kategorii. 
Po dlouhé době měla naše malá komunita zastoupení i v tandemu. Po dohodě se účastnila Eliška Čermáková s Pavlem Gutem. Po prvních rozhozech byli na 4. místě z 10 dvojic. A zde narazili na Slováky, kteří měli více štěstí. Stav 1:1 naznačoval tzv. hody náhlé smrti. Soupeř hodil o 1 kuželku méně než Pavel, a Elišce se hod nepodařil. Prohráli o pouhou 1 kuželku, což rozhodně není ostuda. Důležité bylo, že si tuto disciplínu vyzkoušeli i nevidomí a získali jsme zkušenost, že jsou pro nás hratelné.
Naši hráči se určitě neztratili. Vždyť nám došli blahopřát jak jednotliví hráči z různých zemí a pořadatelé, tak i paní vedoucí kuželek IBSA. Ta ocenila, že jsme v tak malém počtu hráčů získali hned dvě zlaté. To se nepodaří ani velkým týmům.
Eliška podala také dobrý výkon. Musíme brát v úvahu, že neměla svého podavače, byla trochu nervózní, protože chtěla postoupit do finále. To se podařilo z 5. místa, ale výkon ve finále trošku unikl. Oproti loňskému roku navíc přibyly další kvalitní soupeřky. 
Pavel (jako samoplátce) přijel s kategorií B2. Mezinárodní oční lékaři ho ale zařadili do kategorie B1.
I letos bylo tvrdé síto – někteří byli přeřazeni z kategorie B2 do B3 a naopak. Potom se v některých týmech musely míchat sestavy.

Ubytování bylo v chatové oblasti obklopené dvěma jezery a sosnovými lesy. Krásné místo pro rodinnou rekreaci. I proto se naše výprava cítila dobře. Závodníci se soustředili na to, aby co nejvíce nahrály a Anička na to, aby jí neunikla druhá zlatá medaile, o kterou loni přišla v závěrečných bojích. S kategorií B1 se sžila velmi dobře, a to i zásluhou svého manžela Zdeňka Pauluse, který ji trénoval.
Takové tedy bylo z českého pohledu 23. mistrovství Evropy v kuželkách nevidomých a slabozrakých  v polském Sierakowě. Protože se evropské šampionáty konají každý rok, již nyní se těšíme a čekáme, kdy a kde se opět evropští kuželkáři a kuželkářky se zrakovým handicapem představí.

Martin Fejfar
Marie Gutová

#
Tvarůžková střela 2024

V sobotu 18. května se v pohostinných prostorách olomouckého TyfloCentra konal již sedmý kvalifikační závod letošní střelecké sezóny v simulované zvukové střelbě. Ačkoliv se závodu zúčastnil úctyhodný počet 39 střelců, samotný závod proběhl v naprosté pohodě bez technických i organizačních zádrhelů. Střílelo se tradičně z laserových pistolí na 2x10 ran a 10 ran z laserové pušky vestoje s dobou míření 30 vteřin na ránu. Ti, kteří se prostříleli až na stupně vítězů, byli v jednotlivcích odměněni nikoliv medailemi a diplomy, ale věcnými cenami v podobě třetinkových lahví piva Tvarg a syrečků Tvargle z pivovaru Tavoretus ve Velké Bystřici a suvenýry zdejšího TyfloCentra. Vítězové soutěže dvojic se pouze vyhlašovali, odměnou jim byl jejich dobrý pocit z povedeného závodu. 
Nejúspěšnějšími sběratelkami „pódiových“ umístění se staly střelkyně TJ Zora Praha Martina Policarová (individuálně 1. místo v pistoli a 3. místo v pušce, ve dvojici s Josefem Grunclem 1. místo v pistoli a 2. místo v pušce) a Eva Pechová (individuálně 3. v pistoli a 2. v pušce, ve dvojici s Karlem Novotným 2. v pistoli a 1. v pušce). Ve výčtu chybějící 2. místo v pistoli a 1. místo v pušce pro sebe uzmula Irena Šourková z ASK Lovosice. S prázdnou neodjeli ani tři Pavlové z brněnského Tandemu - Pavel Michelfeit byl 3. v pistoli a 2. v pušce, Pavel David 2. v pistoli a Pavel Klim vyhrál puškový závod výkonem 102,5 bodu. Nejlepším pistolářem se stal zástupce domácího oddílu SK Olomouc Sigma MŽ a ředitel soutěže Lukáš Lacina výkonem 192,3 bodu. Mimochodem, Lukáš nastřílel na desetiny stejný výsledek jako nejlepší žena Martina Policarová. K této zajímavé kuriozitě došlo poprvé od zavedení počítání výsledků na desetiny. Další zajímavostí závodu byly leckdy velmi těsné rozdíly, vždyť v pušce dělilo prvního Pavla Klima a sedmého Karla Novotného jen 2,3 bodu! Kompletní výsledky najdete na webových stránkách Českého svazu zrakově postižených sportovců (www.cbsf.cz) v sekci střelba zvuková – akce.
Seriál střeleckých kvalifikačních závodů se Tvarůžkovou střelou přehoupl do své druhé, menší poloviny. Příští zastávka – Brno.

Martina Policarová

#
11. ročník Česko-slovenského poháru v kuželkách zrakově postižených

Je to neuvěřitelné, ale již to byl 11. ročník ČS poháru, který se uskutečnil na naší domovské kuželně v Ratíškovicích, a to ve dnech 24.–25. května 2024. Termín byl posunut, protože naše reprezentace odjela do polského Sierakowa na 23. ME v kuželkách ZP.
Tento ročník byl nejnáročnější v počtu přihlášených - 56 sportovců, z toho přijelo 19 Slováků, což bylo z jejich strany nevídané množství.
Na zahájení turnaje jsme si dovolili pozvat starostu i místostarostu obce Ratíškovice a byli jsme rádi, že oba dva přišli. U Jožky Uhlíka je to už rutina, rád mezi nás zavítá. U Martina Šupálka to bylo podruhé a doufáme, že ne naposledy. V každém případě nám obec Ratíškovice vychází maximálně dlouhé roky vstříc. Moc jim za vše děkujeme.
Nejvíce nám pomáhá Ivan Blaha, který s námi chodí pravidelně na týdenní tréninky. Dále nám pomáhají Jirka Úlehla nebo Jožka Něnička. Jsme rádi, že je máme a můžeme se na ně spolehnout.
Turnaj se neobešel bez toho, aby se začalo hrát už v pátek. Toto množství sportovců a jejich doprovodů se muselo nějak zvládnout, a podařilo se. 
V kategorii B1 nám první dvě místa obsadila ženská reprezentace: Anna Paulusová výkonem 789 bodů, druhá Eliška Čermáková za ní zaostala o necelou stovku – 695 bodů, což je také krásný výsledek. Nejvíce nás potěšila Markéta Ščudlová z TJ Jiskra Kyjov, která skončila na třetím místě výkonem 646 bodů. Její výkon začíná pomalu stoupat a doufáme, že to tak bude i nadále.
Kategorii B2 ovládl Róbert Sliva z ŠK NSŠ MALE Šintava výkonem 734 bodů. Hned za ním se umístil náš domácí borec Jaromír Hasala se 692 body a třetí byla Róbertova oddílová kolegyně Jana Medveďová. 
Kategorii B3 ovládli slovenští přátelé – Peter Koller z Bratislavy, který naházel rovnou sedmistovku, za ním Anna Strížová - 689 kuželek a na třetím místě byli dva čeští borci – Věra Macháčková z SK Slavia Praha a Josef Paulus z Klubu Zrapos Opava. Oba porazili 679 kuželek, stejný počet devítek. 
Tentokrát Ligu turnajovým způsobem vyhrál Klub Zrapos Opava, druhá byla SK Slavia Praha OZP a třetí místo zůstalo na nás – TJ Jiskra Kyjov. Dobrý začátek. Vždyť v předminulé lize jsme vyhráli pohár a v minulé lize jsme skončili na druhém místě. Na obou výsledcích měl největší podíl Jaromír Hasala svými vynikajícími výsledky. 
Jak už na kuželně v Ratíškovicích bývá zvykem, hymny českou a slovenskou zahrála Veselá kapela, která už má své stálé místo na balkóně. Ti, co byli poprvé na tomto turnaji, se divili, že něco takového jde uspořádat. Moc děkujeme za tuto dlouhodobou spolupráci.
Všichni si pochutnali na výborném obědě, který pro nás vždy uvaří restaurace firmy Radim Trachtulec spolu s jeho obsluhujícím personálem. Vše prochází žaludkem, i dobré výsledky. Restauraci také mockrát děkujeme.
Na závěr chceme poděkovat opravdu všem, kterým není lhostejný sport zrakově postižených a snaží se nám všemožně vyjít vstříc.

Majka a Pavel Gutovi