ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 11, červen 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Zhudebnila jsem i jídelníček, od předkrmu po dezert (Lucie Pavelková) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze Sociálně právní poradny POZVÁNKY Ocenění významných osobností Červnové Odpoledne se Zorou OD NAŠICH ČTENÁŘŮ Tip na výlet do středních Čech Železnice viděná tmou SPORT A HRY Dědině to tentokrát natřely Mariánské Lázně Nevidomí kuželkáři bojovali v Praze o tituly David Kratochvíl – šestnáctiletá plavecká naděje SOUTĚŽ Vyhlášení výsledků soutěže Nová soutěž # ÚVODEM Počasím a jeho proměnami se člověk jistě zabýval mnohem dříve, než o těchto jevech dokázal mluvit nebo dokonce psát. Zatímco dnes se zaobíráme hlavně otázkou, nakolik je počasí ovlivňováno lidskou činností, dříve člověk spíš pozoroval souvislosti. Na základě těchto pozorování pak vzniklo mnoho přísloví a pranostik. Ty dnes už tak spolehlivě nefungují, protože - ať už si o důvodech myslíme cokoliv - počasí se opravdu mění. Víme, že představa o každoročních bílých Vánocích je nadnesená a statisticky nepravdivá, zimy plné sněhu a ledu si ale většina z nás ještě pamatuje. I to, že roční období byla čtyři a dala se od sebe celkem jasně rozeznat. V posledních letech bychom to s určením měli možná o něco těžší. Možná by bylo nejjednodušší rok rozdělit na dvě části: první, kdy si musíme natahovat budík, a druhou, kdy stačí nechat otevřené okno a o budíček se postará ptačí zpěv, který má dokonce 5. června svůj vlastní svátek, Mezinárodní den. Kromě toho, že zpěv ptáků potěší naše smysly, je prý i jakýmsi energetickým zdrojem. Stačí jen poslouchat a nechat se „nabíjet“. Stejnou moc má například i zurčení vody, šumění deště nebo lidský hlas. Pro zájemce o toto téma vřele doporučuji zvukovou nahrávku knihy Zázrak lidského hlasu, kterou její autor Vlastimil Marek doplnil i o velmi zajímavé ukázky. Inspirací k poslechu hudby a zpěvu, které mají tytéž pozitivní účinky, vám může být třeba rozhovor s Lucií Pavelkovou v rubrice Lidé kolem nás. Hezké chvíle nad stránkami Zory a hodně příležitostí k poslechu zpěvu, hudby i ptačích hlásků vám za celou redakci přeje Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Také už očekáváte léto? Nadcházející měsíc červen můžeme vnímat jako takový „super pátek“. Namísto víkendu máme ale před sebou celé léto. A s ním i spoustu nápadů a plánů. V těchto dnech je vhodná doba na přejedení se jahodami. Nikdy jindy totiž nebudou tak sladké a voňavé. Pokud půjdete na procházku do přírody, mějte nastražené uši. Můžete slyšet žadonění ptačích mláďat o potravu, třeba v hnízdě v koruně stromu nad vámi. Ale protože máme ještě máj, lásky čas, tak se třeba pojďme podívat do říše živočichů na nějaké ty námluvy. Australský pták velechvost nádherný láká své partnerky napodobováním zpěvu jiných ptáků, štěkáním psa i zvukem motorové pily. Pro své umění si navíc postaví rostlinné pódium. Samičky pak putují od jednoho jeviště k druhému a své nápadníky hodnotí. Sameček pavouka lovčíka hajního přináší své vyvolené svatební dar, hmyz zabalený do hedvábného kokonu. Ten samičku vzruší i odpoutá její pozornost. Toho sameček využije, přiblíží se a oplodní ji. Potom však rychle utíká, aby ho nesežrala. Někdy to je ale i naopak. Samičky afrických ptáků zoborožců kaferských přinášejí svým nápadníkům chutnou kombinaci francouzské a asijské kuchyně, totiž žáby, hady a hlodavce. A máme i jedno smutné svědectví z milostného života termitů. Teď si určitě říkáte: „Ona ho nechtěla a on si něco udělal!“ Je to jinak. Ten příběh se stal před 40 miliony let, a ona ho chtěla. Právě se věnovali námluvám. On stihl smeknout klobouček, ona se uklonila a pak na ně odněkud ze stromu spadl kus lepkavé pryskyřice. Oba tak zůstali uvězněni ve zkamenělém jantaru. Co si ještě stihli říci, zkoumají nyní vědci z jejich DNA. Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala a dokončeme příběh Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla. Co o něm už víme? Že založil ústav v Brně Zábrdovicích, a že podobné plány měla i místní instituce zvaná kuratorium. Ta dokončila v roce 1846 na tehdejším Radvítově, dnes Žerotínově náměstí výstavbu nové budovy ústavu a Beitl byl na doporučení Johanna Wilhelma Kleina povolán k jeho vedení. Jak se k němu nadřízení chovali? První rok mu nedali ani plat. K tomu musel přijmout podmínku, že bude na vlastní náklady živit a šatit 18 chovanců. Přijal, ale zadlužil se. Až po jednom zkušebním roce, v březnu 1847, byl ústav slavnostně otevřen a jeho nadučitel dostal i plat. Na to, jak bude ústav fungovat a kdo do něho bude přijat, se Beitla také nikdy a nikdo nezeptal. On však i tak začal spolu s dalšími dvěma podučiteli budovat školu podle tehdejších předpisů. Všichni tři pracovali i 16 hodin denně včetně nedělí a svátků a v budově ústavu také bydleli. Jako kontrola výsledků práce byly podle vzoru vídeňského ústavu zavedeny roční veřejné zkoušky. Kuratorium však bylo stále nespokojené. Snad i proto Beitl 31. Srpna 1852 náhle ukončil svou činnost nadučitele a otce domu. V poslední den služby ale ještě uspořádal veřejnou zkoušku chovanců. Předváděli výsledky práce ve škole, v dílnách i v hudbě. Jen tehdy ocenil jeden z radů kuratoria činnost učitelů i žáků, konkrétně v brněnském časopisu „Neuigkeiten“ dne 1. Září 1852. Jde o jediné veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo. Poté odjel do Vídně a později do Pešti, kde se po něm veškeré stopy ztrácejí. Jeho činnost byla oceněna až v roce 1900 v Mellově „Encyklopedisches Handbuch des Blindenwesens“. A později rovněž pamětní deskou na budově ústavu v Zábrdovicích, jejíž instalaci zajistil Josef Smýkal. 31 let po Beitlovi, 2. června 1828, se v Brně narodil Alois Janeček. Stal se státním úředníkem v moravském zemském úřadu a zabýval se činností humanitních spolků a Červeného kříže. V roce 1867 byl pak jmenován spolukurátorem zdejšího Ústavu pro nevidomé a na celých 30 let přebral celou jeho agendu. Usiloval o to, aby se ústav stal lidsky důstojným zařízením, staral se o získávání příznivců a darů a pečoval rovněž o fond na podporu chovanců, kteří už ústav opustili. Mnohým z nich tak usnadnil začátek samostatného života. Jeho zásluhou dosáhli zaměstnanci ústavu nejen na vyšší plat, ale i na penzijní zaopatření. A také dal impulz k založení „Spolku paní a dívek“, jehož cílem bylo založit v Brně „Útulnu pro slepé dívky a ženy německé národnosti“. Za svou činnost obdržel několik vyznamenání a byl povýšen do šlechtického stavu. 27. května roku 1871 se pak narodil Oskar Picht. Většina z nás ho zná hlavně jako konstruktéra psacího stroje pro Braillovo bodové písmo. On však byl i učitelem, později ředitelem ústavů pro nevidomé v Bromberku a v Berlíně a rovněž propagátorem vzdělávání nevidomých a organizátorem jejich společenského života. Přitom měl být podle rodinné tradice pekařem. Byl však mimořádně nadaný a po ukončení školní docházky začal navštěvovat učitelský seminář. A po něm, v roce 1897, vstoupil do kurzu pro přípravu učitelů nevidomých, který pořádal ústav ve Steglitz u Berlína. Už tady bylo jeho záměrem přispět k rozvoji přesnosti a rychlosti psaní Braillovým písmem s možností současné kontroly psaného textu. To dosavadní pomůcky neumožňovaly. První Pichtův psací stroj spatřil světlo světa už v tomto kurzu, v roce 1899. A jak se Oskarovi dařilo dále? Na to se podíváme zase příště. Nyní okénko do naší historie. 26. května 1946 se konaly První poválečné volby do Ústavodárného Národního shromáždění. V Čechách získali 40 % hlasů komunisté, 24 % národní socialisté, 20 % lidovci a 16 % sociální demokraté. Na Slovensku pak zvítězila Demokratická strana s 60 % hlasů. Komunisté získali jen 30 %. Volby se konaly i 27. května roku 1471. Českým králem byl tehdy zvolen Vladislav Jagellonský. To 30. května roku 1434 se určitě nevolilo. Proběhla totiž bitva u Lipan, kde vojsko umírněných kališníků v koalici s katolíky porazilo elitní vojska radikálních husitů. Pro jedny to byla zrada husitské revoluce, pro druhé zase vítězství nad loupeživými hordami a ničiteli klášterů a chrámů. Prezident Antonín Zápotocký sice do poslední chvíle ujišťoval, že nic takového nebude. Přesto se na tom pracovalo už od poloviny roku 1952. A pak, 30. května roku 1953, Ústřední výbor KSČ a Národní shromáždění schválily „velkou peněžní loupež“, jinými slovy měnovou reformu. 1. června pak odstartovala čtyřdenní výměna starých platidel za nové, hladové koruny, tištěné v Sovětském svazu. V hotovosti jste si mohli vyměnit nejvíce 300 Kčs v poměru pět ku jedné, další hotovost pak v poměru padesát ku jedné. Pokud jste měli peníze v bance, pak za vašich prvních 5000 Kčs jste dostali 1000 Kčs a další vaše úspory byly přepočítány v poměru třicet ku jedné. A v našem hudebním zastaveníčku navštívíme Ameriku. 30. května roku 1909 se v Chicagu narodil klarinetista a kapelník Benny Goodman, přezdívaný „King of Swing“. V 16 letech začal hrát s orchestrem Bena Pollacka a v 18 letech už nahrával vlastní desky. V roce 1943 založil v New Yorku vlastní orchestr, který se stal v té době nejpopulárnějším swingovým tělesem. Věnoval se ale také interpretaci vážné hudby. Béla Bartók a Aaron Copland mu například věnovali skladby pro klarinet. Mnozí kritici tvrdí, že Goodman dosáhl stejného úspěchu a popularity jazzem a swingem, jako později Elvis Presley rokenrolem. A co je rovněž zajímavé, Byl prvním bělošským kapelníkem, v jehož orchestru působili i černošští hudebníci. Benny Goodman zemřel 13. června roku 1986 v New Yorku. Tak až budete mít chuť na trochu muziky, přehrajte si třeba jeho "Stompin' at the Savoy", "Airmail Special", "Chatanooga Choo-Choo" nebo "Sing, Sing, Sing". Antonín Vraný # Přehledně Končí máj, pro mnohé nejkrásnější měsíc v roce. A spolu s ním odchází i jaro. V následujícím období se však můžeme těšit na teplé a slunečné počasí, výlety i rekondiční pobyty. Ještě předtím se ale ohlédněme za tím, jak na jaře žili a pracovali lidé v našich oblastních odbočkách. Vítejte v rubrice „Přehledně“. Zajímavou informaci z médií přinesla Lenka Martínková z OO Opava. Český rozhlas Dvojka byl na návštěvě ve Středisku výcviku vodicích psů. Moderátor Aleš Cibulka sem zavítal s pořadem „Tobogan Na vodítku“. Pozvání přijaly MUDr. Liliana Šedová, Lenka Kreidlová a cvičitelky. A co jste se od nich mohli dozvědět? Co je předvýchova, výchova a výcvik psa, co mají asistenční a vodicí psi v „popisu práce“ nebo zda se může jako asistenční vychovat i starší pes. Více na dvojka.rozhlas.cz. 27. dubna se členové OO Vsetín sešli v Restauraci Náhon, aby zhodnotili své loňské aktivity a dozvěděli se novinky pro letošní sezónu. Jednání, jehož hostem byl i starosta města Vsetín Jiří Čunek, vedla předsedkyně odbočky Ludmila Pavelková. Pan starosta přislíbil mimo jiné i pomoc při odstraňování bariér v rámci rekonstrukce autobusového i železničního nádraží. O regionálních překážkách pro samostatný pohyb lidí s těžkým postižením zraku pohovořil a novou VPN představil vedoucí Metodického centra pro odstraňování bariér SONS František Brašna. Další jednání se věnovala i novinkám z prodejen Tyflopomůcek. Dopoledne bylo dále přijato navržené usnesení a zvoleni kandidáti do pracovních komisí. A po obědě se vzpomínalo. Na historii vsetínské odbočky, její zakladatele, na padesátileté členství Jana Lukáše a Jarmily Drahoňovské i na patnáctileté působení předsedkyně Ludmily Pavelkové. Členové OO Kroměříž pořádali kreativní dopoledne. Jako materiál jim posloužily prázdné krabice od mléka a další tetrapakové obaly. Rozstřihli je a jejich spodní části zbavili vnější plastové vrstvy. Zbývající papírovou vrstvu poté obarvili křídovými a akrylovými barvami a dozdobili ubrouskovou technikou, krajkou i nalepováním drobných dekorací. Díky vnitřní nepropustné vrstvě je možné krabice využít jako květináče, vázy nebo zásobníky na tužky. Výrobky se velmi líbily i výkonné ředitelce SONS Veronice Pokorné a vedoucí Útvaru vnitřních vztahů Romaně Moravcové, které v ten den Kroměříž navštívily. Kamila Hošková informuje, že členové OO Přerov navštívili 18. dubna 2. ročník výstavy FlorExpo JARO, která se konala na zdejším Výstavišti. Florista Milan Dopita tu uvázal 4 květinové vazby s názvem "Čtvero ročních období", které byly následně vydraženy za 3000 Kč. Tuto částku organizátor předal právě OO SONS Přerov. Členové OO Olomouc se 27. dubna vydali na čarodějnickou procházku, z Chomoutova na Loveckou chatu u Horky nad Moravou. Během ní plnili různé úkoly, hmatem poznávali předměty, čichem bylinky a koření, pletli pavoučí síť a hádali písničky hrané na zobcovou flétnu. Za to dostali vždy nějakou ingredienci pro svůj lektvar. Tu poslední si ale každý musel najít sám. Své lektvary a jejich účinky si pak vzájemně představili v Horce nad Moravou, která byla cílem jejich putování. Olomoučtí přinášejí také informaci z akce „Týden vodicích psů“, která proběhla ve dnech 22. až 26. dubna. V jejím rámci besedovaly pracovnice odbočky Zuzana Kundelová a majitelka vodicí fenky Denisa Tvrdoňová s žáky základní školy v Horce nad Moravou. A jak reagovaly děti? "Překvapilo mě, že vodicí pes může i do zoo, kostela a letadla." Nebo: „Zaujalo mě vyprávění o pomůcce, která nevidomým pomáhá přecházet přes cestu a hlásí jim čísla autobusů." Více na zshorka.cz. Do akce „Týden vodicích psů“ se letos spolu s místní Městskou knihovnou T. G. Masaryka zapojili i šumperští. Knihovna poskytla zázemí dvěma nevidomým ženám, Ludmile Skálové, Petře Voglové a jejich vodicím psům. Díky nim se okolo 200 dětí z mateřských a základních škol dozvědělo více o poslání psů i o jejich životě s nevidomými. Akci navštívili i zástupci Střediska výcviku vodicích psů v Praze, aby návštěvníkům přiblížili dobu, kdy je vodicí pes připravován do služby. Členové OO Šumperk pořádali 13. dubna na Myslivecké chatě v Bludově aprílovou taneční zábavu. Byla to prý velmi vydařená akce, která se protáhla až do ranních hodin a na kterou se přišlo pobavit přes 60 členů, rodinných příslušníků a příznivců. Hudební doprovod obstaral DJ Kubíček z Bludova a svým vystoupením zaujal i student Konzervatoře Jaroslava Ježka Dan Strnad. A pojďme do Čech. Členové OO Havlíčkův Brod byli pozváni na generálku do Horáckého divadla v Jihlavě. Sitkom „Miláčci“ byl rozdělen na dvě části. V té první šlo o černou konverzační komedii. Představte si rodinu, v níž každý něco tají. Homosexualitu, poměr se ženatým mužem nebo vážnou chorobu. A do toho přijíždí na návštěvu svérázná a autoritativní babička. V místnosti, kde se scény odehrávají, je i velká busta Karla Havlíčka Borovského a obraz jeho dcery Zdenky. Právě ona vstupuje na scénu ve druhé části hry a originálním způsobem podává svůj pohled na vzniklé situace i svou dobu. Havlíčkobrodští se zúčastnili výstavy kompenzačních pomůcek, kterou pořádal Městský úřad v Přibyslavi. Za odbočku sem přijela Monika Linková a tři Marie, Novotná, Vinklerová a Heilandová. Mezi vystavovateli byly i zástupkyně jihlavského Krajského střediska Tyfloservisu a TyfloCentra. Z brněnské firmy Sagitta přijel Šimon Kupči. A kdo se přišel podívat? Pracovníci úřadu i starosta Přibyslavi Martin Kamarád. Také dvě třídy zvídavých čtvrťáků. Děti si vše se zájmem vyzkoušely, Šimona oslovovaly jako pana učitele, a nakonec se ho zeptaly, zda jsou všichni ze stejné léčebny. Několik zájemců si na místě objednalo doporučené kompenzační pomůcky. A když dámy sečetly podpisy na prezenční listině, zjistily, že se u jejich stánku zastavilo úctyhodných 86 návštěvníků. Na své klubové setkání si havlíčkobrodští pozvali dvě zajímavé dámy z Krajské knihovny Vysočiny. Na postu vedoucí jejího specializovaného oddělení dochází totiž ke změně, a Moniku Bobkovou brzy nahradí Markéta Gőgeová. Monice proto upřímně poděkovali a zavzpomínali na společné zážitky. Markétu srdečně přivítali a vyjádřili naději, že i spolupráce s ní bude na skvělé úrovni. Loučení bývají někdy smutná. Své o tom ví Zdeněk Šopa z OO Havlíčkův Brod. Se svým vodicím německým ovčákem Voodym se poprvé potkal v roce 2018. Od té doby ho provázel téměř neustále. Když šli ve větší skupině, musel být stále vepředu. Inu ovčácké manýry vést a hlídat stádo. Velmi rád cestoval, obzvláště autem a vlakem. Miloval divadlo, nejvíce herce ve zvířecích kostýmech. Do pekárny, kde dostával špičku čerstvého rohlíku, chodil prý častěji než do řeznictví. Woody byl ale od loňského léta nemocný a 7. dubna svého pána navždy opustil. Byl to kamarád i člen rodiny, a je po něm teď všude takové prázdno. V OO Chrudim se odehrál „opravdový slet čarodějnic“. Trochu s předstihem se ke svému rokování o výsledcích zaříkávání, výměně receptů na nové a účinné lektvary, a především k divokému tanci sešlo dvanáct krásných čarodějnic a tři pozemské duše. Ty pak zaujaly místa porotců při volbě Miss čarodějnice. Členové OO Semily navštívili 2. května Galerii minerálů ve Dvoře Králové nad Labem. Jde o největší soukromé muzeum tohoto typu v České republice, kde můžete vidět okolo šesti tisíc minerálů a drahých kamenů. Návštěvu zakončili společným obědem v restauraci U Hlaváčů. Alena Hejčová představuje cíl vhodný k návštěvě. Dnes nás pozvala na procházku Kyjovským údolím na Děčínsku. Tudy už letos povede naučná stezka, kterou správa národního parku České Švýcarsko pojmenovala „Údolím říčky Křinice všemi smysly“. Na stezce najdete 11 zastavení, mezi nimi i dvě sochy a jedno sousoší od Václava Lemona. První sochou je lýkožrout smrkový uvnitř dutiny stromu, druhou pak medvěd v životní velikosti. Na ni potřeboval autor kmen stromu, který rostl 100 let, a jeho průměr je téměř metr. A proč právě medvěd? Podle legendy prý pomáhal kupcům na cestě do strmých kopců. Sousoší pak představuje pochod smrti, jenž oblastí prošel z německého tábora Schwarzheide do Terezína. Na dalších zastaveních si budete moci poslechnout například zvuky říčky Křinice nebo hmatem prozkoumat její reliéf. U každého bude zvukový průvodce i informace v Braillově písmu. Nedaleko Kyjovského údolí najdete i město Krásná Lípa, kde můžete navštívit třeba pivovar „Falkenstein“ nebo Dům Českého Švýcarska. Více se dozvíte na ekolist.cz. Antonín Vraný # LIDÉ KOLEM NÁS: Zhudebnila jsem i jídelníček, od předkrmu po dezert Zpívala si prý už v kočárku. A zpěv ji baví i dnes. Tak moc, že se stal doslova její životní potřebou. I proto zatoužila být operní pěvkyní. A co na to řekl její osud? Namíchal jí životní koktejl přesně podle přání? Či snad ještě něco přidal, nebo naopak ubral? Na to jsme se zeptali Lucie Pavelkové (36). Moje zraková vada? Poškození sítnice z inkubátoru. Měla jsem přijít na svět v únoru, ale narodila se už v prosinci. Dnes, když medicína pokročila, bych zřejmě viděla. A nejen já! Do nějaké druhé třídy jsem také nechtěla téměř jíst. Dokonce mi vyhrožovali, že skončím na infúzích. Dnes se tomu usmívám. Gastronomie je totiž dnes mým velkým koníčkem. Hlavně italská kuchyně. Ráda jím, vařím i chodím do restaurací. V době covid-19 jsem je vydatně podporovala tím, že jsem si objednávala jídlo domů. Bohužel se to podepsalo i na mé hmotnosti, jejíhož nárůstu se dodnes zbavuji. Naštěstí úspěšně. Každopádně jsem od narození nevidomá, a odmalička jsem se učila Braillovo písmo a prostorovou orientaci. Svůj um v ní ale nepovažuji za nejlepší. Na samostatné vycházky jsem totiž začala chodit až při studiu konzervatoře. Myslím, že to bylo už trochu pozdě. Dodnes mi můj muž Jiří nové trasy vyhledává v mapách a namlouvá do diktafonu. Tam i zpět, protože krom toho, že tyto informace snadno zapomínám, mám i potíže přehodit si v hlavě směry. On mi popíše trasy přesně tak, jak to potřebuji. To není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Většina lidí mi totiž trasu popíše z pohledu vidícího. Že mám jít například vpravo a vstoupit do ulice Komenského. Jiří mi však přesně popíše povrch terénu, kde z něho vystupuje obrubník a kdy přechází třeba do čočkové dlažby. Toho využívám třeba právě nyní, když nám opravují Tomkovo náměstí, které leží na mé cestě do práce. Ten prostor je poměrně složitý, a při opravách se může navíc každodenně měnit. Do speciální mateřské i základní školy jsem chodila v Brně Pisárkách. Později se k nim přidala i škola střední a dnes spolu tvoří komplex „Kamenomlýnská“. Co tu bylo opravdu skvělé, totiž že nás po celou dobu vyučovali hudbě. Hned v 1. třídě k nám přišla nevidomá učitelka, která sama hrála na klavír a flétnu, a zjišťovala naše hudební vlohy. Nás bylo původně pět. Ale jedna spolužačka bohužel záhy zemřela. Zůstaly jsme čtyři, já, Michaela Blažková, Jana Smékalová a Pavlína Konečná. A v průběhu celé základky jsme hrály na klavír, flétnu, a hlavně zpívaly. Já jsem v 5. třídě začala zpívat ještě v brněnské ZUŠ Vítězslavy Kaprálové. Téměř vždy zpívám soprán. Ale mám velký rozsah, dobře zvládnu i hloubky, a někdy tak zpívám i mezzosoprán. A do hloubky jde můj hlas i spolu s přibývajícími léty. Myslím, že právě na základce jsme se více než kde jinde naučily být muzikantky. Zpívaly jsme čtyřhlasně, za doprovodu různých nástrojů nebo dalších dětských sborů a naše koncerty bych možná ani nedokázala spočítat. Až zpětně jsem si uvědomovala, že jsme hodně vystupovaly i před sponzory. Klidně nad námi mohl být nápis: „Pojďte se podívat, jaké šikovné holčičky tu máme!“ Každoročně jsme zpívaly na Tmavomodrém festivalu, byly jsme pozvány do policejní akademie nebo na velmi prestižní ples rádia Frekvence jedna. Nezapomenutelný byl i náš absolventský koncert. Vystupovaly jsme vlastně stále a bylo to super. Hodně jsme se tím otrkaly, byly jsme skvěle sehrané, a já díky tomu téměř neprožívala trému. Dnes se bohužel už nescházíme a z mého pohledu je to určitě škoda. Sraz po těch letech by to určitě chtělo svolat. Studovat Konzervatoř Jana Deyla tak bylo nanejvýš logické. Nikdy mě vlastně ani nenapadlo, že bych měla dělat něco jiného. Jen jednou jsem se krátce zamilovala do spolužáka a uvažovala o tom, že bych šla na stejnou střední školu jako on. Ale ta myšlenka ze mě naštěstí rychle vyprchala. Počítače, jazyky ani humanitní vědy mě příliš nezajímaly, a o masérství jsem tehdy nevěděla prakticky nic. Studium konzervatoře bylo tehdy sedmileté a každý si volil dva obory. Pokud mezi nimi nebyl klavír, studoval ještě obligátní klavír. Má představa byla zpěv jako hlavní, a flétna jako druhý obor. Jenže u talentových zkoušek se komise nadchla i mou hrou na klavír a doporučila rodičům, abych si ho zvolila jako druhý obor, místo flétny. Poslechla jsem, ale záhy zjistila, že je to těžký nástroj, a že mě ani tolik nebaví. A tak jsem už po půlroce žádala, aby mi byl klavír změněn na flétnu. A slavně jsem zvítězila. Nejprve jsem ji dostala jako nepovinný předmět, a ve druhém ročníku jako druhý obor. Jenže nastal jiný problém. Jak jsem už řekla, zpívala jsem odmalička, a dnes mohu říci, že jsem zpívala opravdu dobře. Ale krátce před nástupem na konzervatoř mi začalo zaléhat ucho. Dlouho jsem věřila, že jsem se jen nachladila a že se to časem „vsákne“. Ale opak byl pravdou. Dodnes se to „nevsáklo“ a na konzervatoři to můj zpěv silně ovlivnilo. Když jsem poslouchala vlastní hlas, znělo to, jako bych si hlasitě křičela do ucha. Některé hlásky, hlavně nosové „M“ a „N“, jsem slyšela se zvláštní rezonancí. Kvůli tomu jsem špatně intonovala, a abych alespoň trochu zalehnutí ucha uvolnila, měla jsem ústa stále sevřená a mimické svaly napnuté. Můj zpěv byl proměnlivý a měl tendenci se zhoršovat. Dostávala jsem z něho dvojky, trojky, a v 6. ročníku jsem dokonce skončila se čtyřkou na vysvědčení. Své špatné návyky jsem neuměla profesorům pořádně vysvětlit. Velkým stresem jsem trpěla zvláště u přehrávek, kdy jsem před nimi zpívala ve školním sále. Každá další pro mě představovala doslova utrpení. Chodila jsem po všemožných foniatrických a ušních vyšetřeních a užívala léky, včetně kortikoidů. Na skutečnou příčinu problému ale nepřišli ani lékaři. Bylo to velmi těžké období, zvláště když jsem si vzpomněla, jak krásně jsem zpívala předtím. Nebo když jsem sledovala, jak mí spolužáci jsou najednou mnohem dále než já. Až po letech jsem potkala spolužačku, která měla podobný problém a pojmenovala ho slovem „bublina“. Tahle zkušenost byla pro mě i velkou lekcí pokory a dobou formování mé osobnosti. Pochopila jsem, že operní zpěvačka ze mě nebude. Ale také jsem nikdy nezahořkla ani nezanevřela na zpěv. Z flétny, kde „bublina“ vadila méně, jsem naopak dostávala jedničky. A tak jsem se v 6. ročníku začala zajímat, zda by mohla být mým hlavním oborem, a zpěv až druhým. Prošlo to, já si zopakovala šesťák a stres ze zpěvu mírně opadl. „Bublinou“ trpím dodnes, ale možná ji méně vnímám, a zřejmě s ní umím lépe pracovat. Zpívám dále. Myslím, že i přes tyto potíže zpívat umím, a hlavně, je to moje životní potřeba. Zpívám spíše pop, muzikálové a lidové písně. Sborový zpěv? Jen ojediněle v našem farním sboru. Co mě ale láká, je vyzkoušet si zpěv ve sboru gospelovém. Tu zkušenost ještě nemám a myslím, že mi může hodně dát. Ve druhém šesťáku přišel na konzervatoř profesor Ondřej Štochl a začal nás seznamovat se současnou hudbou. Pro mnohé to bylo spíše trauma, mě však provokovalo jeho nadšení. A tak jsem si řekla, že se budu snažit následovat ho. Současná hudba je totiž trochu jiná a člověk se ji musí naučit poslouchat. My jsme se do ní ponořily ještě se spolužačkou. A pak mě Ondřej vyzval, ať i já nějakou skladbu napíši. Poslechla jsem. Připadalo mi to jako „blábol“, ale on řekl, že to „vůbec není špatné“. Později dal podnět vedení školy a skladba se stala naším novým vyučovacím předmětem. Já, Jáchym Novotný a Jakub Novák jsme se pak stali prvními žáky, takovými „třemi mušketýry“. Pracovali jsme s notačním programem „LIME“. Mně však neustále padal, několikrát jsem obnovovala jeho licenci, a nakonec mi ukradli počítač. Ještě dodám, že skladba, na rozdíl od zpěvu, pro mě nepředstavuje zásadní životní potřebu. Nejsem člověk, který musí skládat, aby se vypsal z těžkých či zajímavých životních situací. Přesto jsem se na konzervatoři, po absolutoriu z flétny a zpěvu, věnovala další 4 roky právě studiu skladby. Strávila jsem tu tedy 12 let. A poté, aby toho nebylo málo, jsem skladbu studovala i na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). Moc se mi to líbilo, i díky tomu, že JAMU je živé a otevřené prostředí. Už za mě tam studovali i další nevidomí lidé. I Brno je jiné, na rozdíl od Prahy se mi zdá pohodovější. Jedním předmětem zde byla i instrumentace, tedy ladění, rozsahy, znění i limity různých nástrojů. Skladbu bych tak měla umět napsat pro všechny nástroje symfonického orchestru. V roce 2008 jsem se stala křesťankou a můj život nabral nový směr. Více přijímám sama sebe, a potkala jsem nové přátele, kteří jsou pro mě jakousi druhou rodinou. Hodně to ovlivnilo i mou skladbu. Řekla bych, že víra je do ní „přesně zasazena“. A dodává mi i potřebnou inspiraci. Hudbu skládám většinou na konkrétní téma, nejraději pak pro už napsaný text. Tak jsem zhudebnila například modlitbu „Zdrávas Maria“. Pro soprán, klarinet a vibrafon. Vyhrála soutěž ve skladbě vyhlášenou Konzervatoří Jana Deyla. Když jsem ji tam tehdy slyšela, užasla jsem. Přišlo mi ale i velmi zvláštní, že mám talent pro něco, v čem vlastně nemám velké ambice. Mé skladby ani nenajdete na youtube. Shromažďují je jiní lidé. Já jsem to, alespoň do této doby, nepovažovala za nutné. Od svých skladeb jsem měla jistý odstup, a někdy i pocit, jako by nebyly moje. Jako by mi byly „dávány“. Až později mi začalo docházet, že je to dar, o nějž je třeba pečovat, dále ho zušlechťovat a nahlížet na něj s náležitou pokorou. K dalším zajímavým skladbám patří určitě smyčcový kvartet. Nebo „Jídelníček“ pro sólové housle. Zhudebnila jsem ho doslova „od předkrmu po dezert“. Zazněl i na několika školních koncertech. Skladbu „Pamatujte na vězně“ jsem psala jako reflexi na své dobrovolnické návštěvy věznic a vybrala do ní texty z Bible. Také jsem měla možnost hmatem zkoumat tvář Ježíše Krista s trnovou korunou. „Prožila“ jsem si ji a poté si doma sedla k počítači a začala ji zhudebňovat. Na JAMU jsme skládali i v nahrávacím studiu. Hodně jsme experimentovali a překrývali přes sebe hlasy i zvuky více nástrojů. Pro kontrabas a zpěv jsem tu zhudebnila některé básně Ivana Martina Jirouse, které pocházejí z jeho sbírky „Magorovy labutí písně“. Ivan hrál ve skupině Plastik People of the Universe a říkal si „magor“. Velký svéráz, ale s velkým srdcem, který psal pěkné duchovní texty. Dnes komponuji hlavně drobné skladby pro naši farnost. Bohužel, bez notačního programu LIME. A kromě duchovní tvorby bych ve svých skladbách chtěla reflektovat i současnou politickou situaci. Zájem o politiku mě totiž provází už od nějakých 13 let. Skládám spíše intuitivně, nikoliv dlouhým přemýšlením. Ale tou geniální skladatelkou, které hrají melodie v hlavě při meditaci či snění a ona ráno vstane a jen je zapíše, určitě nejsem. Jako nevidomá hodně pracuji s detailem. Představte si to tak, že přijdete do neznámé místnosti. Vidoucí člověk ji přehlédne, ale vy ji budete vnímat déle, postupně a po jednotlivostech. Prozkoumáte tvar stolu, materiál ubrusu i vázy s květinami. Poté stůl obejdete, spočítáte židle, zkontrolujete jejich konstrukci, čalounění atd. Pokračujete ke stěnám a zjišťujete, jak je místnost velká a jaký je v ní nábytek. Stejně vzniká i má hudební skladba. Postupně, od detailů k celku. Je to logické, a v souladu s mým handicapem. Dnes už také několikátým rokem masíruji. Jak jsem se k tomu dostala? Na základce i konzervatoři nám říkali, že z nás budou učitelé hudby. Ale já věděla, že hudbu ani děti učit nechci. Ano, nějaký čas jsem učila soukromě dospělé lidi. Ale děti? Možná bych se i bála, že mohu pokazit jejich vlohy. Jako nevidomá bych totiž měla pocit, že u nich v každém okamžiku musím kontrolovat držení těla, nástroje i prstoklady. Tím ale nechci zpochybňovat nevidomé učitele hudby. Věřím, že mnozí z nich učí skvěle. A pak mi spolužačka jednoho dne navrhla, že bych mohla zkusit masírovat. Zamyslela jsem se, řekla si, proč vlastně ne, a přihlásila se na kurz. Dnes pracuji na půl úvazku, a když mám plno, namasíruji i 20 lidí týdně. Je to sice dřina, ale hlavně smysluplná a fajn práce. Lidé odcházejí zpravidla spokojeni, často se vracejí, a během masáže si s nimi i dobře popovídám. Takovou příležitost u cvičení hry na nástroj nebo komponování hudby nemám. A i tuto změnu jsem potřebovala. Jak dlouho budu moci masírovat? To nevím. Zatím se ještě nerozpadám, ale nic netrvá věčně. S Lucií Pavelkovou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny Dohody konané mimo pracovní poměr zatím beze změn Od července měla veškeré výdělky dohodářů prostřednictvím zaměstnavatelů evidovat Česká správa sociálního zabezpečení s tím, že při existenci více dohod a při překročení určitých měsíčních limitů výdělku jim vznikne povinná účast na sociálním pojištění. Zaměstnavatelé a účetní experti však dosáhli toho, že tato úprava platit nebude. Zůstalo jen to, že od července musí zaměstnavatel všechny dohody hlásit ČSSZ. Další změny mají platit až od roku 2025 a podle webu Peníze.cz mají vypadat takto: Zaměstnanec si v každém měsíci určí jednu hlavní, takzvanou oznamovanou dohodu, kterou pak zaměstnavatel ohlásí ČSSZ – vlastně si ji zarezervuje. Limit této hlavní dohody nemá přesáhnout 25 % průměrné mzdy (aktuálně 10 500 Kč) a zaměstnavatel bude vědět, že z ní nebude odvádět pojistné, ale pouze daň z příjmu ve výši 15 % jako dosud. Rezervaci bude možné kontrolovat v systému ČSSZ. Zaměstnavatelé v něm uvidí, zda u konkrétního zaměstnance už je či není oznámena nějaká dohoda. Ostatní dohody se pak budou posuzovat jako zaměstnání - buď malého rozsahu, kde je příjem nižší než 4 000 Kč měsíčně a pojistné se neodvádí, nebo s příjmem 4 000 Kč a vyšším jako standardní zaměstnání s povinným placením pojistného. Jak se počítá odměna advokáta? Odměny advokátů upravuje vyhláška č. 177/1996 Sb. zvaná advokátní tarif. Jsou tu stanoveny dva typy odměny, a to smluvní a mimosmluvní odměna. Advokát se s klientem může dohodnout i tak, že část práce v jedné věci bude účtovat za smluvní odměnu a část za mimosmluvní. Smluvní odměnu si advokát s klientem mohou svobodně domluvit. Advokátní tarif pouze říká, že smluvní odměna musí být přiměřená a nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Lze sjednat paušální odměnu za vyřízení věci jako celku, určitým procentem z hodnoty předmětu sporu s přihlédnutím k jeho výsledku nebo podle množství času, zpravidla hodin, kdy se advokát věci věnuje. V posledním případě se odměna určí dohodnutou sazbou zpravidla za hodinu nebo i za minuty činnosti advokáta. Z pohledu klienta nelze vždy ověřit čas, který advokát na věci strávil, třeba jak dlouho psal nějaké podání. Je to věc důvěry a klient s tím musí být srozuměn již při sjednávání časové odměny. Při nesjednání smluvní odměny platí odměna mimosmluvní, která se vypočte podle sazby stanovené za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů. Stejně soud vyčíslí povinnost strany, která prohrála soudní spor, nahradit úspěšné straně náklady jejího právního zastoupení. Od určité výše obratu je advokát plátcem DPH a klient, respektive protistrana, tak v jeho odměně ještě zaplatí státu DPH. Sazba se řídí výpočtovým základem, tzv. tarifní hodnotou. Například v dědických věcech se za tarifní hodnotu považuje obvyklá cena majetku zůstavitele odpovídající výši dědického podílu klienta. U vypořádání společného jmění manželů se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Platí tato tabulka: Tarifní hodnota Sazba odměny za 1 úkon do 500 Kč … 300 Kč přes 500 Kč do 1 000 Kč … 500 Kč přes 1 000 Kč do 5 000 Kč … 1000 Kč přes 5 000 Kč do 10 000 Kč … 1 500 Kč přes 10 000 Kč do 200 000 Kč … 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč přes 200 000 Kč do 10 milionů Kč … 9 100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč přes 10 milionů Kč 48 300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 milionů Kč. Zvláštní režim mají tzv. formulářové žaloby, typické například pro dluhy za jízdy na černo, které tarif definuje jako „návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“. Zde se sazby za úkon pohybují od 200 do 500 Kč podle výše žalované částky. Ministerstvo spravedlnosti dalo nedávno po dlouhé době zelenou zvýšení tarifní hodnoty u některých položek. Například ve věcech týkajících se nezletilých dětí, ve věcech z oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a zdravotního pojištění se bude za tarifní hodnotu považovat částka 5 000 až 10 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon tak bude podle tabulky 1 500 Kč (nyní to je 1 000 Kč). Rozlišují se úkony hlavní a poloviční - za ty náleží polovina odměny za hlavní úkon. Hlavním úkonem je například převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé nebo účast při jednání soudu nebo jiného orgánu za každé započaté dvě hodiny. Polovičním úkonem je například jednoduchá výzva k plnění nebo návrh na vydání předběžného opatření. Za každý úkon ještě navíc vždy náleží režijní paušál v aktuální výši 300 Kč. Advokát má také právo na náhradu za promeškaný čas 100 Kč za každou půlhodinu při cestě do jiného místa, než má sídlo, a dále při nezaviněném zpoždění jednání nebo jednání, na které přijel a které se bez viny jeho klienta nekonalo. U úkonů mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek. Naopak může svoji mimosmluvní odměnu snížit až o polovinu a tarif pro to neuvádí žádný zvláštní důvod. V našem právu existuje zásada neformálnosti právních úkonů, což znamená, že veškeré ústní právní jednání je platné, pokud pro ně zákon výslovně nepředepisuje písemnou formu s tím, že jinak je neplatné. Smlouva o poskytnutí právní pomoci je smlouvou příkazní, u které občanský zákoník písemnou formu nevyžaduje. Smlouva proto může být jen ústní. Písemná forma je splněna i tehdy, dohodnou-li se advokát s klientem e-mailem. V každém případě je advokát povinen klientovi odměnu nejpozději po skončení věci vyúčtovat. Pokud klient s vyúčtováním nesouhlasí, může se obrátit na Českou advokátní komoru coby orgán příslušný k mimosoudnímu řešení spotřebitelského sporu nebo na soud. Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová # POZVÁNKY: Ocenění významných osobností SONS letos již potřetí ocení osobnosti, které dlouhodobě působí nebo působily ve prospěch lidí se zrakovým postižením. Smyslem těchto ocenění je vyjádření vděčnosti a úcty těm, kteří během svého života učinili něco významného a dobrého pro nevidomé a slabozraké. Stejně jako v minulých letech budou ceny uděleny v těchto čtyřech kategoriích: - Významná osobnost z řad komunity lidí s těžkým zrakovým postižením - Významná osobnost pro komunitu lidí se zrakovým postižením, sama bez zrakového postižení - Cena prezidenta SONS - Cena veřejnosti První dva oceněné vybrala Republiková rada SONS a jednu cenu udělí prezident SONS. O držiteli Ceny veřejnosti probíhalo v dubnu hlasování a vítěze již také známe. Všechny Ceny SONS 2024 budou předány na slavnostním koncertě, který proběhne v sobotu 22. 6. 2024 od 15.00 v Kostele U Salvátora, Salvátorská 1045/1, Praha 1. Na koncertě vystoupí sólisté: Eva Blažková - soprán Bohdan Prudkyj a Zbyněk Kladivo – klavír Martina Říhovská – zobcová flétna Monika Fukasová – klavír Milan Arner – klarinet a další. # Červnové Odpoledne se Zorou Milí přátelé, zveme vás na další zajímavou besedu, tentokrát půjde o setkání a povídání s herci z oblíbeného seriálu Zoo, který běží na TV Prima. Hosté tedy budou: Šimon Bilina, český herec a zpěvák, jehož pradědeček byl divadelní režisér a dramatik, a Goran Maiello, český herec italského původu. Setkáme se s nimi v rámci již tradičního Odpoledne se Zorou. Kdy? V úterý 11. června 2024 od 15 do 16 hodin plus čas na dotazy posluchačů. Kde? Klubovna SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1. Počet účastníků je omezený. Proto, pokud máte o setkání zájem, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz # OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Tip na výlet do středních Čech Moje pozvání vás zavede do Muzea Špýchar a na Drtinovu rozhlednu. Špýchar se nachází v čtyřpodlažní barokní budově z roku 1770 v Prostřední Lhotě, části obce Chotilsko v okrese Příbram ve Středočeském kraji. Do Prostřední Lhoty se dostanete z pražského Smíchovského autobusového nádraží autobusem směr Sedlčany, cesta trvá zhruba hodinku. Toto muzeum je jednou z poboček Hornického muzea v Příbrami a zaměřuje se na regionální historii a vlastivědu v oblasti středního Povltaví. Špýchar byl postaven v roce 1770 a patřil Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. Musím upozornit na poněkud příkré dřevěné schody mezi jednotlivými patry špýcharu. Ovšem prohlídka za trochu námahy stojí. Velká část exponátů se dá prohlédnout i hmatem. Určitě vás zaujme část expozice spojená s někdejší těžbou a zpracováním zlata. A za pozornost stojí také výsledky archeologického výzkumu keltského oppida Hrazany. Život venkovských obyvatel Povltaví vám přiblíží např. interiér hospodářského obydlí z 19. století a celá řada někdejšího zemědělského nářadí a strojů. Mne osobně velmi zaujal poměrně velký dřevěný model původní stavby Drtinovy rozhledny. Ta se nacházela na nedalekém kopci Besedná poblíž Chotilska cca 500 m od autobusové zastávky. Rozhledna byla postavena v roce 1926 ve tvaru husitské hlásky a byla vysoká 22 metrů. Pojmenována byla podle univerzitního profesora a filozofa, také poslance říšské rady, Františka Drtiny (1861–1925). Po druhé světové válce se o rozhlednu nikdo nestaral, proto začala chátrat a stržena byla v roce 1967. V roce 1996 vznikla iniciativa za obnovení rozhledny. Slavnostně otevřena byla v roce 2015. Je opět dřevěná a vysoká je 21 metrů. Určitě si na rozhlednu také zajděte. Tu původní rádi navštěvovali Alois Jirásek, Julius Zeyer či Josef Suk. A kdybyste si chtěli výlet ještě prodloužit, tak mohu doporučit další rozhlednu na nedalekém Veselém vrchu. Věřím, že jsem vás, milovníky muzeí, památek, rozhleden a vůbec poznávací turistiky touto upoutávkou zaujal a inspiroval. Určitě si výlet do Povltaví naplánujte. Jan Příborský # Železnice viděná tmou Petr Haluška alias „Slepý bandita“ se svým týmem ze spolku Nevidomý za volantem z.s. si pro nás připravil opět další, velmi zajímavou akci pod názvem Železnice viděná tmou. Společně s ním jsme v sobotu 11. května zavítali do Muzea úzkorozchodných drah „Plzenecká železnice“ se sídlem ve Starém Plzenci. Na tuto akci se sjelo na dvě desítky zrakově postižených z Prahy, Plzeňska, z Chebu či Mariánských Lázní. V úvodní části nás pan Čížek seznámil s historií tohoto muzea, které bylo založeno v roce 1994. Posléze nám postupně představil jednotlivé typy lokomotiv, jejich stáří i původ. Součástí areálu je kolejiště o rozchodu 600 mm o celkové délce 850 m s 11 výhybkami. Na dvou odstavných kolejích je vystaveno celkem 14 lokomotiv (polovina je funkčních) a 70 různých typů nákladních či výsypných vagónků. Na prvních dvou kolejích o délce 350 m probíhají výletní projížďky těchto specifických vláčků. Tato úzkorozchodná kolejová vozidla byla v minulosti využívána v pískovnách, cihelnách, kamenolomech, keramických závodech či k těžbě rašeliny nebo uhlí. Důlní vláčky měly rozchod kolejí menší, tedy jen 450 mm, kdežto úzkokolejka v Jindřichově Hradci má rozchod kolejí 760 mm. Všechny „mašinky“ byly vybaveny dvouválcovým dieselovým motorem, důlní lokomotivy kvůli výkonnosti tříválcovými motory. Jen jedna lokomotiva byla na elektrický pohon. Tato lokomotiva byla vybavená odnímatelnými aku-bateriemi, proto je i váhově nejlehčí, její váha činí 2,1 t. Při plném dobití baterií je dojezd až 250 km, samozřejmě závisí na členitosti terénu a množství nákladu. Nejtěžší mašinka váží 9,5 tuny. Nejstarší je tzv. Šedivka, typové označení MD2-b, vyrobena byla ve Stavstroji Radotín ve 30. letech minulého století. Úzkokolejné lokomotivy se od padesátých let vyráběly v ČKD Praha. Na projížďku s námi se vydala zelená lokomotiva, tzv. Rosnička, typ. ozn. 464.2; vyrobena byla v roce 1956 a je zde uznávána jako nejlepší „tahoun“. Zvuk nastartovaného motoru naší lokomotivy plně připomínal zvuk traktoru Zetor 025. My jsme si hmatem prohlédli jednotlivé lokomotivy, vyzkoušeli jsme si také, jak se klikou startují jejich motory, jakou sílu musíte vynaložit k jejich nastartování. Usednout jsme mohli i do malé kabiny strojvedoucího, kde se sedí bokem k jízdě, ať jedete vpřed či vzad. K ovládání je zde jen páka na otáčení směru jízdy a svisle umístěné železné kolo o průměru 25 cm, jeho otáčením se zvyšovala či snižovala rychlost jízdy. Ač byla dnešní akce věnována kolejové technice, Petr Haluška, velký příznivec automobilového motorismu, pro nás připravil ještě jedno malé překvapení v podobě dvou dnes již historických aut. Tím prvním byl tzv. malý brouček Fiat 600, vyrobený v šedesátých letech min. století, tím druhým byla osmimístná Škoda 1203 z roku 1975. V patřičné době a modifikaci byl tento typ využíván také jako sanitní či pohřební vůz. My jsme si mohli obě přistavená vozidla nejen osahat, posléze nám byla umožněna i projížďka těmito vozy. Emil Miklóš # SPORT A HRY: Dědině to tentokrát natřely Mariánské Lázně Dne 14. května pořádal Qardo klub SONS v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina „Májový turnaj ve hře Qardo“. Záštitu nad jeho hladkým průběhem tradičně převzal předseda klubu Václav Fanta, prostory i skvělé občerstvení zajistila ředitelka střediska Naděžda Modráčková. A tentokráte jsme přivítali ještě jednoho nanejvýše vzácného hosta. Akci totiž navštívila Monika Granja, ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, která věnovala i hodnotné ceny pro výherce. Přihlášeno bylo dvacet účastníků, které los rozdělil k pěti hracím stolům. Po tříkolovém, více než hodinovém a velmi soustředěném klání postoupilo osm z nich do semifinále, a čtyři nejlepší si to "rozdali" ve finále. A kdo zvítězil? Nejlépe to vystihla Naděžda Modráčková, když prohlásila, že „tentokrát to Dědině natřely Mariánské Lázně“. Na čtvrtém místě se totiž umístil Radek Hájek a na třetím Ondřej Kožár, oba klienti střediska. Druhé místo obsadila Jana Miklóšová, která byla o jediný bod "poražena" jen svým mužem Emilem. Gratulujeme! A kdo na Dědinu nedorazil, bude mít možnost zahrát si Qardo na "Turnaji mikulášském". Antonín Vraný # Nevidomí kuželkáři bojovali v Praze o tituly V sobotu 4. 5. 2024 se na 45. mistrovství České republiky utkalo celkem 30 nevidomých kuželkářek a kuželkářů o republikové tituly v kategoriích jednotlivců. Republikový šampionát tentokrát zavítal na šestidráhovou kuželnu KK Konstruktiva v Praze – Braníku. Pořadatelem byl opět Český svaz zrakově postižených sportovců ve spolupráci se sportovní komisí kuželek. Na republikový šampionát se dostavil i předseda Českého svazu zrakově postižených sportovců Zdeněk Barlok, který společně s předsedou sportovní komise Pavlem Gutem předal medailistům ocenění. A nyní už pojďme na samotné výsledky. Zlatou medaili si v kategorií B1 z našeho hlavního města odvezla reprezentantka Anna Paulusová z Klubu Zrapos Opava s celkovým náhozem 692 bodů, stříbrná medaile zůstala v Praze, jelikož si ji svým výkonem zasloužila také reprezentantka – hráčka klubu SK Slavia Praha OZP Eliška Čermáková s celkovým ziskem 630 bodů. Bronzová medaile pak putovala na jih Moravy, a to do oddílu TJ Jiskra Kyjov, když jejich sportovec Josef Hudeček naházel celkem 433 bodů. V kategorii B2 se zlato opět stěhovalo do Opavy, tamní Klub Zrapos reprezentoval Petr Mrkvička a tomu celkem 662 bodů stačilo k zisku titulu mistra republiky. Stříbrná medaile tak jako v kategorii B1 zůstala ve stejném oddílu, tedy SK Slavia Praha OZP. Tentokrát si ji na krk pověsil Karel Macháček se ziskem 576 bodů. Ani bronzová medaile nezměnila oddíl a putovala do TJ Jiskry Kyjov. Jaromír Hasala naházel celkem 571 bodů a mohl se tak radovat ze zisku bronzu. V kategorii B3 se nám už pořadí oddílů na medailových pozicích změnilo. První, zlatá medaile putovala do klubu SK Slavia Praha OZP, neboť si ji přímo vybojoval Josef Gruncl, který získal celkem 643 bodů. Medailové pořadí oddílů se tentokrát prohodilo, zástupce klubu Zrapos Opava Josef Paulus si s celkovým ziskem 623 bodů odvezl stříbrnou medaili. Bronzová medaile již cestovala do úplně jiného oddílu, než v přechozích dvou kategoriích. Celkově 588 bodů stačilo Heleně Hradilové z klubu SK Handicap Zlín k jejímu získání. V kategorii Open byla oddílová příslušnost na medailových pozicích barvy stříbrné a bronzové jednoznačnou záležitostí členů stejného oddílu, tedy klubu TJ Sokol Brno IV. ZP. Celkové pořadí žen ovládla opavská Anna Paulusová se ziskem 692 bodů, na druhém místě skončila se ziskem 630 bodů Eliška Čermáková z pražské Slavie. Na třetím místě se pak umístila se ziskem 615 bodů Marie Gutová z Kyjova. Celkové pořadí mistrovství České republiky v kuželkách pro rok 2023 ovládla Anna Paulusová s celkovým ziskem 692 bodů, stříbrná příčka potom s celkovým ziskem 662 bodů patřila Petrovi Mrkvičkovi - oba z oddílu Klub Zrapos Opava. Na třetím místě se pak umístil Josef Gruncl z SK Slavia Praha OZP se ziskem 643 bodů. Pro členy reprezentace České republiky se jednalo o poslední soutěžní prověrku před odjezdem na evropský šampionát. Martin Fejfar (kráceno) # David Kratochvíl – šestnáctiletá plavecká naděje Nevidomý plavec David Kratochvíl z Halže na Tachovsku dostal cenu pro nejlepšího sportovce Českého paralympijského výboru za rok 2023. Je mu teprve 16 let a je bezkonkurenčně nejlepším českým nevidomým plavcem. Sbírá jednu medaili za druhou a vedle intenzivních tréninků zvládá studium na gymnáziu. Loni se nejprve stal světovým rekordmanem na 50 a 200 metrů znak, později zvítězil na mistrovství světa v disciplíně 400 metrů volným způsobem. Hned po doplavání ovšem nevěděl, kolikátý skončil. Výsledek mu řekl až otec, který je zároveň jeho trenérem. David propadl nadšení a křičel přes celý bazén. Euforie se u něj dostavila také nedávno na galavečeru, když se stal parasportovcem roku 2023. „Čekal jsem třeba sedmé místo, tohle vůbec ne. Je to neuvěřitelné a děkuju moc všem,“ prohlásil. Zanedlouho ho čeká evropský šampionát v Madridu, po něm následuje paralympiáda v Paříži. Na obojí už se poctivě připravuje. Do tréninkového plánu zařadil více posilovny a běhu. David přišel kvůli rakovině sítnice o levé oko, následně ještě o pravé. „Rodiče mi ale neskutečně pomáhali. A taky mě přivedli ke sportu,“ ocenil. Vyzkoušel hokej, ale nakonec ho chytlo plavání. V devíti letech získal první medaili. A následovaly desítky dalších. Právě rodiče ho začali předloni trénovat. I když to mezi nimi někdy zaskřípe, maximálně syna podporují a fandí mu. Vedle toho studuje David tachovské gymnázium. „Naštěstí se nemusím doma učit, protože všechno odposlouchám v hodině,“ sdělil. Doplnil, že škola mu vychází kvůli tréninkům i závodům vstříc. Talentovaný plavec se navíc stíhá věnovat hudbě i šachům. A po gymnáziu by rád studoval farmacii. Vladimír Krajíček # SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže Jak jsme uvedli již u předešlých soutěží, vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou kvůli brzkému termínu nemohli do soutěže zapojit, jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout. Uzávěrka poslední soutěže byla tedy posunuta na 10. 5. 2024 a soutěžili jste o 3x bylinkovo-ovocný čaj pro děti „Cítím čaj“ z E-shopu zpěváka Tomáše Kluse. A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky? OTÁZKA 1 Jak se jmenuje knižní veletrh v Praze, na kterém nás letos v květnu můžete také navštívit? b) Svět knihy OTÁZKA 2 V kolika letech si Louis Braille, vynálezce Braillova písma, poranil levé oko šídlem z otcovy dílny? a) ve 3 letech OTÁZKA 3 Jak se jmenuje časopis pro žáky II. stupně základní školy, který také naše redakce vydává a jehož součástí je hmatová příloha? a) Kontakty OTÁZKA 4 Jak se jmenuje český dokumentární film o solidaritě a dobré vůli lidí, kteří se rozhodli darovat druhým trochu světla? b) Po tmě světlo Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Pekný Pavol (Dobřichovice), Kročilová Marie (Kroměříž) a Parchavá Miroslava (Albrechtice). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou. Uzávěrka soutěže z minulého čísla, kde hrajeme o 3x kosmetickou taštičku od společnosti Albi, je 10. 6. 2024. Znamená to, že stále můžete posílat své odpovědi. Vyhlášení správných odpovědí a výherců se dozvíte příště. # Nová soutěž OTÁZKA 1 Jaká byla jedna z přezdívek nevidomého amerického zpěváka, klavíristy a hudebního skladatele Raye Charlese? a) The King b) The Genius c) Bobo d) Zeus OTÁZKA 2 Která hudební skupina má ve svém repertoáru skladbu „Slepý hudobník“? a) No name b) Elán c) Chinaski d) Mandrage OTÁZKA 3 Jak se jmenoval Mistr, který podle legendy postavil Staroměstský orloj a který byl dle pověsti jednou v noci skupinkou lidí násilím oslepen, a tak za pomoci svého učence orloj zastavil? a) Mistr Hanuš b) Mistr Jan Hus c) Mistr Theodorik d) Mistr vyšebrodského oltáře OTÁZKA 4 Jak se jmenuje kmenový časopis pro nevidomé u našich slovenských kolegů vydávaný Slovenskou knižnicou pre nevidiacich Mateja Hrebendu v Levoči? a) Nový život b) Nová šanca c) Mladosť d) Spokojný život Své odpovědi do nové soutěže posílejte do 10. 7. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1, nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz . Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA. Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x rodinnou vstupenku (2 dospělí + 2 děti) do Centra řemesel a Bylinných zahrad BOTANICUS v Ostré. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili. Připravila Kateřina Rovenská