ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 10, květen 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Martina Policarová, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


Obsah

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Nemožné ihned, zázraky do tří dnů
Jaký byl Týden vodicích psů 2024?

LIDÉ KOLEM NÁS
Na svých akcích zpívám i vyprávím (Kateřina Kolcová Tlustá)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Já Pygmalion nebo Golem? II. část

OD NAŠICH ČTENÁŘŮ
Výlet na kynžvartský zámek
Nevidomý americký zpěvák a klávesista Casey Harris

SPORT
Úspěch českých šachistů na Slovensku

#
ÚVODEM

Práce redakce zahrnuje velké množství činností, které nemusí nutně přímo souviset se psaním a přípravou časopisů. Při setkávání s vámi, milí čtenáři, téměř pokaždé odpovídám na otázku, co všechno moje práce vlastně obnáší. A přistihla jsem se, že na tuto otázku odpovídám pokaždé jinak. Hlavní body jsou jasné, ale kromě přípravy časopisů se moje reakce možná řídí tím, čemu jsme se nejvíce věnovali v poslední době a co má právě teď největší důležitost.
Souvisejícím dotazem pak bývá, které z těchto činností nebo aktivit mám nejradši. Kromě práce s texty je to osobní kontakt se čtenáři. A to nejen při setkáních na besedách nebo od letošního ledna na Odpoledni se Zorou. Jsou to i e-mailové zprávy nebo telefonáty. A nás v redakci opravdu těší, že nám píšete a voláte,. Již mnohokrát jsem řekla, že kromě slov chvály, která povzbudí, oceníme i slova kritická, jež nám připomínají, co bychom mohli zlepšit.
Velmi důležitou zpětnou vazbou pro nás jsou upozornění na chyby, kterých bychom se samozřejmě nejradši nedopouštěli. I my jsme ale „normální“ lidé, kteří občas něco přehlédnou. Kdo ale bdí a nepřehlédne, jste právě vy. A díky vaší pozornosti můžeme tato nedopatření uvádět na pravou míru.
Další oblastí jsou nápady a návrhy. Z nich zrealizujeme jen některé, i ty nevyužité nám ale rozšiřují úhel pohledu a mají pro nás smysl.
Zároveň je ale třeba říci, že co čtenář, to osobnost s jedinečným názorem, vkusem a specifickými zájmy. Není tedy nikdy možné vyjít vstříc každému ve všech požadavcích. To už jen proto, že si tyto požadavky někdy odporují, co se jednomu líbí, druhý neocení a naopak. Hledání nejlepšího řešení není vždy snadné.
Přeji nám všem, aby se dařilo nacházet správná řešení a chyb ať je co nejméně.
Krásné májové dny.
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Dnešní kalendárium zahájíme malou hádankou. Tento den je po Vánocích a Velikonocích třetím nejoblíbenějším svátkem na světě. Slaví se v téměř 50 zemích světa. Podle průzkumů v jeho průběhu lidé uskuteční nejvíce telefonních hovorů a nakoupí přes pětinu celkového ročního množství prodávaných květin. Už víte? Jde o Den matek, který slavíme druhou květnovou neděli. Letos tedy 12. Května. 
Na padesátý den po Velikonocích, letos tedy na 19. Května, připadají Letnice, též Svatodušní svátky. S nimi jsou spojeny například jízdy králů, průvody královniček nebo čištění a otevírání studánek. Pro křesťany jsou letnice svátkem seslání Ducha svatého, svátkem skutečné plnosti života. A Židé? TI si připomínají, že Bůh v tento čas daroval na hoře Sinaj Mojžíšovi Desatero Božích přikázání. 

Pojďme nahlédnout do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. V minulém kalendáriu jsme přiblížili osobnost Jana Beitla a slíbili jsme, že jeho činnost představíme podrobněji. Tak pojďme na to. Beitl se narodil pivovarskému dělníkovi a dceři pekaře v Libočanech u Žatce. Její rodiče ale nedali souhlas ke sňatku, a chlapec tak zůstal nemanželským dítětem. Snad i proto odešel při první příležitosti z domova. V uherském Opatinu se po získání stálého zaměstnání ihned oženil s dcerou obuvníka, která mu porodila 17 dětí. Přežili však jen 4 chlapci. A v dílně svého tchána přišel na myšlenku, že by některé obuvnické práce mohli vykonávat i nevidomí. Jeho další příběh jsme nastínili už v minulém čísle našeho časopisu. Tak jen krátce připomeňme, že později byl Beitl přijat na místo písaře ve vídeňském Ústavu pro nevidomé děti, a že se tu seznámil s Johannem Wilhelmem Kleinem, který ho v roce 1825 vyslal založit podobný ústav do Bratislavy. Po roce byl ústav přemístěn do Pešti, odkud se Beitl v roce 1833 vydal do Brna. Tady dostal v září roku 1835 povolení vychovávat nevidomé. 
Začal s pouhými šesti chovanci, s nimiž se zaměřil nejprve na výuku hudby. Založil dechový orchestr a jeho časté koncerty byly zpočátku i zdrojem slušných příjmů. Jeden z nich si ve Vídni poslechl prý i sám císař. Beitl proto doufal v jeho finanční podporu, které se však nedočkal. Své svěřence zaučoval také v pěstování brambor, zeleniny a v jednoduchých řemeslech. Avšak po celý život se na něho lepily potíže, jejichž příčinu nikdy nedokázal odstranit. Vše začalo tím, že hrabě z Bukuwky, kurátor ústavu, nechtěl připustit zásluhy nemanželského dítěte. Od kuratoria se tak Beitl podpory nedočkal. Avšak podporován Kleinem zdvojnásobil do roku 1846 počet svých chovanců. Považoval je za členy své rodiny a sdílel s nimi velmi často život plný odříkání. Kuratorium, jak bylo řečeno, s Beitlem nespolupracovalo, a to i přesto, že už mělo vybráno určitou částku na stavbu nové budovy ústavu. A jak se Beitlovi vedlo? To i závěr jeho životního příběhu si necháme ještě napříště. 

3. 5. 1959 zemřel Emanuel Kerbl, učitel v Deylově, později v Klarově ústavu pro nevidomé. V Klarově ústavu byl po odchodu Karla Emanuela Macana jmenován jeho pedagogickým správcem. Vyučoval, vedl knihovnu a tiskárnu a od roku 1923 zhotovoval reliéfní zeměpisné mapy. Své první, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi, vyrobil ručním tepáním do dvojitého plechu. Později si nechal upravit šicí stroj tak, aby mohl vyrážet různé grafické znaky do plechu tlakem nohy. Tak vytvořil v letech 1922 až 23 fyzikální mapu Čech nebo železniční mapu Čech, Moravy a Slezska. Zvláště hodnotný je vázaný soubor map s názvem „Atlas Československa“ nebo zeměpisné mapy evropských států. Kerbl se však podílel například i na zpracování a vydání první ilustrované publikace pro ladiče pian, která vyšla v roce 1928. 

Co květen a naše dějiny? 23. 5. 1618 proběhla třetí pražská defenestrace. Co to je? Vyhození jedné nebo více osob, zpravidla nepohodlných a vysoce postavených, z okna. Šlo o trest pro ty, kteří se zpronevěřili svému úřadu. Ten den zástupci českých stavů vyhodili z oken Pražského hradu císařské katolické místodržící Slavatu, Martinice a písaře Fabricia. Pád z výšky sedmnácti metrů kupodivu všichni přežili. Hlavně díky tomu, že nedopadli na vodorovnou zem, ale na poměrně prudkou stráň. Akce však bohužel odstartovala české stavovské povstání, třicetiletou válku, a naše země poznamenala na stovky let. Co myslíte, jednali by čeští stavové tehdy jinak, kdyby tohle věděli? 
27. května 1942 provedli čeští výsadkáři Jan Kubiš a Josef Gabčík atentát na říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha. Na jeho základě prohlásili Britové 5. Srpna roku 1942 Mnichovskou dohodu za neplatnou a přislíbili poválečnou obnovu Československa v jeho předmnichovských hranicích. Tento čin měl ale pro český národ i dalekosáhlé následky. Odhaduje se, že v reakci na atentát, tedy při „druhé“ heydrichiádě, nacisté zabili více než 2000 lidí, 10. června 1942 vypálili obec Lidice a 24. června 1942 Ležáky. A co adolf Hitler? Toho prý atentát velmi rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence. Následně vydal zákaz jízdy v otevřených automobilech pro všechny nacistické pohlaváry. 

Tak pojďme i k něčemu veselejšímu. Píše se rok 1946 a v Praze se koná první ročník mezinárodního festivalu klasické hudby „Pražské jaro“. Jeho založení iniciuje tehdy už světoznámý dirigent Rafael Kubelík a záštitu poskytuje československý prezident Edvard Beneš. Hned při prvním ročníku tu orchestr diriguje Leonard Bernstein a na klavír hraje Rudolf Firkušný. A co se stane po roce 1948? Pánové Kubelík, Firkušný a Bernstein dávají Praze neobvyklý slib. Totiž že se na festival vrátí, až bude Československo opět svobodnou a demokratickou zemí. A svůj slib skutečně dodržují v roce 1990, kdy probíhá 45. ročník festivalu.  
Letošní, už 79. Ročník festivalu se koná tradičně od 12. Května do 3. června. 12. Května v roce 1884 totiž zemřel Bedřich Smetana, jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů. Shodou okolností jsme letos 2. Března oslavili i dvousté výročí jeho narození. Není proto náhodou, že od roku 1952 je festival zahajován cyklem jeho symfonických básní Má vlast. A pokud vás zajímá program festivalu, najdete ho na festival.cz/koncerty

Antonín Vraný

#
Přehledně

Jak se vám líbil teplotně extrémní duben? A jak ho trávili členové našich oblastních odboček? Někteří relaxovali v lázních, jiní pracovali v dílnách, a byli i tací, kteří navštívili tropický ráj motýlů. Vítejte v  rubrice Přehledně“. Dnes se v ní vydáme ze západu na východ.

Alena Hejčová upozorňuje, že ve dnech 13. až 19. května probíhá v Praze desátý ročník festivalu otevřených budov a přístupnosti města „Open House Praha“. Pro lidi se zrakovým hendikepem nabídne v rámci festivalového víkendu 18. a 19. května například prohlídky paláce ARA, Vinohradské sokolovny, Strahovského kláštera, budovy bývalých Elektrických podniků Praha v ulici Bubenské, hotelu Mama Shelter Prague nebo Zámku Troja. K dispozici budou 3D modely budov s braillskými popisky i haptické plány jejich okolí. Více na openhousepraha.cz.

Členové OO Semily vyrazili na pěší výlet. Cílem byla osada Janeček, nad níž se vypíná vrch Medenec s rozhlednou vybudovanou z bývalé trafostanice. Je tu překrásný výhled, od Ještědu po Krkonoše, a mini muzeum historie osady Janeček, která se jmenuje po místním loupežníkovi a pašerákovi. Po prohlídce se vydali do překrásného údolí u soutoku řeky Jizery a Kamenice, kde se nachází železniční stanice Spálov. A odtud vlakem na společný oběd do Železného brodu.

A pojďme na Moravu. 11. Dubna proběhlo jarní Oblastní shromáždění členů OO Olomouc. Tentokrát bylo slavnostní, neboť se konalo u příležitosti 65. výročí jejího založení. I prostory pro její konání byly slavnostní. Olomoučtí zvolili restauraci Fontána ve Smetanových sadech. V úvodu zazněl projev viceprezidenta SONS ČR Jana Šnyrycha, proběhla volba nového člena Oblastní rady a vzpomínalo se na historii vzniku a vývoje odbočky. Akci obohatilo i hudební pásmo popové školy Dětského domova Šance Olomouc. Při něm si účastníci poslechli známé hity a někteří si i zatančili.

Členové OO Přerov se zúčastnili exkurze ve Středisku výcviku vodicích psů v Praze, které je součástí SONS ČR. Seznámili se s jeho prostory, poznali základy výcviku psů a odvezli si i spoustu užitečných informací. Otázky na vedoucí střediska i na cvičitelky psů byly přesně zacílené, neboť mezi návštěvníky byl i zájemce o vodicího psa.
Přerovští se v dubnu sešli také na pravidelném kroužku vaření. A aby spotřebovali bohatou velikonoční výslužku, věnovali se přípravě vaječné pomazánky. Nastrouhali vejce a uzeninu, přidali máslo, tavený sýr, vše dobře promíchali a hotový výrobek dochutili hořčicí. Do práce, a poté i do mazání chlebů a jejich dozdobení zeleninou se zapojili všichni. A všem prý také velmi chutnalo.

Členové OO Kroměříž pravidelně pořádají kreativní dopoledne. Tentokrát byly jejich materiálem použité kartóny. S pomocí šablon z nich vystřihovali různé tvary a obrázky, které poté obarvili křídovými nebo akrylovými barvami a po zaschnutí je dozdobili nalepováním kousků vyřazených CD disků i barevnými kamínky.
V Kroměříži lidé trénovali i paměť. Jak? Například určováním našich měst a řek, které jimi protékají, doplňováním přísloví a lidových rčení, přednesem básní českých autorů a zpěvem lidových písní.

Dagmar Filgasová informovala o turistické vycházce členů OO Vsetín do valašských kopců. Počasí jim přálo, a tak prostorovou orientaci procvičovali i na jejich vrcholcích. Vzduch byl svěží, sady divokých třešní rozkvetlé a probuzenou jarní přírodu vnímali lidé hmatem, čichem i sluchem. Jedna skupina sice omylem poodešla na jinou trasu, avšak společně se všichni opět setkali na Prženských pasekách v hostinci „U Holáňů“. Stylová stavba s  rozhlednou dominuje vrcholu pasek a nabízí posezení a pohoštění na terase. Někteří odtud ještě vystoupali na rozhlednu a poslechli si, jak krásné jsou odsud výhledy do zdejší krajiny. Bohužel, z kopců se jednou musí dolů. Vsetínští sestoupili do obce Jablůnka, kde se rozloučili. Většina z nich ale vyjádřila naději, že podobné akce se budou opakovat častěji.
A členové OO Vsetín zavítali i do Lázeňského domu Praha v Luhačovicích. Během pobytu hojně využívali lázeňské procedury, plavání i bowling. Nechyběly společenské večery. První si vzal na starost Radek Žalud, druhý byl nabídnut v rámci hotelového programu. Trávit čas bylo ovšem možné i pasivně, hrou Qardo nebo sledováním hokeje. Poslední den pobytu byl zrušen jejich objednaný výjezd vláčkem, a tak ho nahradili soutěží v čichání bylinek a koření. Někteří si díky pracovnici prodejny tyflopomůcek odnesli též informace k pořízení nových kompenzačních pomůcek.

Členové OO Ostrava v dubnu navštívili nově otevřenou Papilonii, česky „dům motýlů“. Najdete ji v centru Ostravy. A zážitek to prý byl úžasný. Teplý a vlhký interiér na ně dýchl tropickým rájem. Kolem nich létali motýlci všech barev i velikostí, a nejeden z nich přistál i na jejich oděvu, aby si tu odpočinul.

A na závěr navštivme Opavu. Členové zdejší odbočky poodhrnuli závěs historie. Navštívili totiž zámek Hradec nad Moravicí, kde si prošli slavnostně vyzdobenými interiéry a vyslechli vyprávění o tom, jak prožívali Velikonoce zdejší obyvatelé. Součástí kreativních dílen členů OO Opava jsou i návštěvy výtvarných a řemeslných výstav a workshopů. Tentokrát se vydali do prodejny výtvarných a kreativních potřeb Andreasart v Opavě a pod vedením lektorky Andrey Sendlerové s použitím akrylových barev a strukturovací pasty na šepsovaném plátně si vytvořili jedinečná umělecká díla. Jejich tématem byla vážka jako symbol znovuzrození.
Lenka Martínková z OO Opava přináší i tři zajímavé informace z médií. Unikátní charitativní pivní projekt - pomoc nevidomému panu Jiřímu - se setkal s nebývalým zájmem. Postupně se k němu přidávají i další spolky a organizace, včetně SONS ČR. A z prodeje charitativního piva se zaplatily kompenzační pomůcky i pro další handicapované. Více čtěte na pivni.info.cz
Skupina Prima ve spolupráci s  českou technologickou společností MAMA AI vyvinula produkt mVoice Studio, který pomáhá tvořit české audio popisy pomocí syntézy lidského hlasu a umělé inteligence. Nejnověji je audio popis k dispozici i u vybraných pořadů na Prima COOL. Jak to vše funguje si můžete přečíst na skupinaprima.cz.
Nadace Sirius ve spolupráci s českými muzei připravila interaktivní výstavu „Lidé odvedle“. Návštěvníkům přibližuje život lidí s postižením zrakovým, sluchovým a tělesným prostřednictvím osobních zážitků. Výstava právě probíhá v Regionálním muzeu Mělník, a to až do 27. června 2024. Konat se bude také Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, v termínu od 11. července 2024 do 5. ledna 2025. Více čtěte na lideodvedle.cz. Nemáte čas přijet? Reportáž z výstavy najdete na stránkách region.rozhlas.cz.

Antonín Vraný

#
Nemožné ihned, zázraky do tří dnů: Andrea Bocelli se v Praze setkal s nevidomými studenty

Ono „nemožné“ se uskutečnilo letos, 13. ledna 2024, kdy se podařilo zrealizovat po více než dvou letech korespondence, jednání a příprav setkání světoznámého italského tenoristy se studenty Konzervatoře Jana Deyla v Praze. Setkání proběhlo před koncertem Maestra Bocelliho v pražské O2 Aréně.
Původní myšlenka – oslovit Andrea Bocelliho – vznikla někdy začátkem roku 2021, na základě informace o jeho květnovém koncertu, se smělou prosbou, zda by během svého pražského pobytu neuspořádal soukromou audienci pro nevidomé děti ze Školy Jaroslava Ježka, a také podobný malý koncert, jaký pro Český rozhlas pro tuto školu organizuje každoročně již osmnáct let s předními interprety populární i vážné hudby autor tohoto článku. Tehdy jsem oslovil uměleckého ředitele ČNSO (Český národní symfonický orchestr) Jana Hasenöhrla, jehož orchestr již více než deset let tohoto Maestra na koncertních turné často doprovází. Ovšem doba covidu zastavila i tento připravovaný koncert.
Další šance se naskytla po uveřejnění nového termínu. Tentokrát jsem se emailem obrátil přímo na manželku Veronicu Berti. Z její korespondence jsem vyrozuměl, že její manžel přijíždí na koncerty obvykle těsně před zahájením a také ihned po jeho konci odjíždí. Ale v průběhu další výměny emailů paní Veronica nabídla, že by se manžel rád aspoň s nevidomými dětmi setkal a pozval je na generálku celovečerního koncertu. Tuto nabídku jsem okamžitě přijal a nabídl škole. Bohužel, o toto setkání Škola Jaroslava Ježka neměla z bezpečnostních důvodů zájem. Proto jsem obratem oslovil vedení Konzervatoře Jana Deyla, které nabídku okamžitě přijalo.
Samotné setkání s Andreou Bocellim proběhlo těsně po jeho generálce s Českým národním symfonickým orchestrem. Kromě studentů školy a několika pedagogů z Konzervatoře Jana Deyla byl přítomný i prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Luboš Zajíc. Ten se  jako první (v angličtině) ujal slova. Předal pěvci drobný dárek, hru určenou pro nevidomé, a zároveň ho požádal, zda by nemohl doporučit italského nevidomého interpreta pro koncerty ve Španělském sále, které organizace pravidelně pořádá. Následně se připojili do konverzace další studenti. Např. Karel Lehovec. Osobně jsem mu předal několik titulů not v Braillově notopisu, které jsem vydal dříve pod hlavičkou Českého rozhlasu. Zároveň jsem poděkoval za toto setkání. V závěru jedna ze studentek, Anna Flajšmanová, vítězka kategorie Operní naděje na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka 2023 v Karlových Varech, spustila na mobilu hudební podklad a začíná Bocellimu zpívat árii o Měsíčku z Dvořákovy Rusalky. Světový italský tenorista byl jejím přednesem tak nadšen, že vyslovil přání, že by si s ní také jednou rád zazpíval.
Přítomná zástupkyně ředitelky konzervatoře Daniela Štěpánová Šimůnková následně pro ČRo Radiožurnál konstatovala: „…Studentům může takové setkání změnit život. Přednostně jsme vybírali posluchače, kteří mají zrakovou vadu nebo jsou nevidomí, protože si myslím, že Andrea Bocelli je pro ně nepochybně vzorem. Když na sobě člověk bude pracovat, je hudba možností, jak celý život naplnit něčím krásným. I když má člověk určitý handicap, má šanci uspět i mezi zdravými.“
Musím se přiznat, do poslední chvíle jsem nevěřil, že se setkání 13. ledna s Andreou Bocellim uskuteční. Ale nakonec se mi opět potvrdilo mé krédo „Nemožné ihned, zázraky do tří dnů“. Posuďte sami, co z těch dvou to bylo. Každopádně zážitek pro celý život.
Jiří Dohnal – člen Rady Českého rozhlasu

#
Jaký byl Týden vodicích psů 2024?

Už potřetí vyhlásil Klub držitelů vodicích psů SONS na konec dubna kampaň Týden vodicích psů. A opět to dopadlo úplně jinak, než jsme plánovali.
Začněme tím, co se nepodařilo:
Nepodařilo se přilákat ke spolupráci více oblastních odboček SONS, ani takových, jejichž zaměstnanci jsou sami držitelé vodicího psa. Výjimkou byla opět OO Šumperk. Nezvýšil se ani počet spolupracujících TyfloCenter. A hlavně – nepodařilo se proniknout do celostátního vysílání Českého rozhlasu, ačkoliv jsme měli podporu slíbenou už od ledna.
Co se dařilo, to byla spolupráce s knihovnami. Maraton besed probíhal celý týden v Šumperku. Lovosická knihovna přivítala nejen šest velkých skupin školáků, ale u příležitosti Mezinárodního dne vodicích psů vyzdobila svá okna obrázky, které vznikly v Tvořivé dílničce dětského oddělení. Tam si také děti mohly zasoutěžit v několika disciplínách se zavázanýma očima a rozluštit nápisy v bodovém písmu. Ve vstupní hale pak probíhala prodejní výstavka prací žáků lovosické ZUŠ – výtěžek byl připsán spolku Na vodítku, který podporuje vodicí psy ve výslužbě.
Besedy pro veřejnost se konaly i v Plzni, Havlíčkově Brodě a Českých Budějovicích.
Někteří držitelé vodicích psů přijali pozvání do škol, domovů seniorů i dalších zařízení.
Originálně pojali Mezinárodní den vodicích psů v Liberci. Při akci „Libercem se psem po boku“, pořádané společně tamními TyfloCentrem, Tyfloservisem a odbočkou SONS, tentokrát mapovali bariéry v dopravě.

Během Týdne vodicích psů proběhly také dvě soutěže: 3. ročník Jinonické vrtule, pořádané pražským Střediskem výcviku vodicích psů, a 20. ročník Cesty ve tmě, pořádané už tradičně brněnskou Školou pro výcvik vodicích psů, spolkem Vodicí pes a OO SONS Blansko.
Konec dubna byl též příležitostí k procvičování souhry psa a jeho pána. Konalo se v Hradci Králové, Lounech a Praze.
Vydařila se i návštěva Děkanského kostela v Mostě, kde naši psi předvedli, že se dokážou vzorně chovat i na místech, kam podle mnohých pes vůbec nepatří.
A nezapomnělo se ani na sport či alespoň pohyb na čerstvém vzduchu. Pět držitelek vodicích psů a dvě předvychovatelky se štěňaty společně vyrazily 25. dubna na Noční běh pro Světlušku v pražské Stromovce.
To, co nás mile překvapilo, byl ohlas na sociálních sítích. Díky sjednocujícímu označení #TydenVodicichPsu jsme zjistili, že TyfloCentrum Jihlava zveřejnilo medailonky vodicích psů svých klientů, čtyřnohé průvodce svých dvounohých průvodců představila Neviditelná výstava, SVVP Jinonice dalo nahlédnout do své práce a Nadační fond Mathilda vytvořil mimo jiné i sedmidílný seriálek Život vodicího psa. Vodicím psům se věnoval i populární blog Blindička aneb Život prakticky nevidomé ženy.
Pro zpestření Týdne vodicích psů jsme také požádali školy, do kterých chodíme na besedy, aby ho pomohly oslavit tím, že děti nakreslí obrázky vodicích pejsků, které nám pak pošlou ke zveřejnění. Ohlas nebyl tak velký, jak jsme podle slibů pedagogů čekali, ale ti, kdo naši výzvu přijali, opravdu mile překvapili.
Hezké obrázky nakreslily děti ze speciální mateřské a základní školy v Prostějově.  
V ústecké škole v Palachově ulici žáci dokonce vytvořili malou mapku a povídali si, kde se mohou pejskové venčit a hrát si a kde ne. Také navštívili obyvatele Domova seniorů a pro radost jim vyrobili několik pejsků z papíru.
Do výzvy se zapojily i třídy frýdlandského gymnázia, a to nejen kresbami, ale i malbami a výtvory z hlíny. Obrázky pak zveřejňovali na facebookové stránce školy.

V Domově seniorů v Milešově u Sedlčan tvořili obyvatelé nejen milé obrázky, ale vyrobili pejskům i vesele pomalovanou papírovou psí boudu.

Svátku vodicích psů se věnovala i některá regionální média. Kromě živého vysílání v českobudějovickém Hitrádiu Faktor to byl rozhovor s Martinou Izingovou a Jolanou Kropáčkovou v plzeňském rozhlase nebo s Monikou Maškovou v pořadu kabelové televize Hlinsko. 
Jak je vidět, i letošní Týden vodicích psů byl poměrně pestrý.
Na rozhodnutí, jestli a v jaké podobě ho v příštím roce KDVP vyhlásí, je ještě čas.

Stáňa Krajíčková

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Na svých akcích zpívám i vyprávím

Jak může vypadat životní cesta mladé dívky s postižením zraku, která má výborné předpoklady k hudbě a zpěvu a jednoho dne v 80. letech se dozví o Konzervatoři Jana Deyla? "Přece normálně!" řeknete si. Prostě se přihlásí, složí přijímačky a vystuduje. Potíž je v tom, že tahle dívka žije v sovětském, dnes ukrajinském městě Kyjev, kde vládne komunistický režim. A ten je na lidi s postižením připraven po svém způsobu. Jak se s ním tehdy popasovala a jak se jí daří dnes? O rozhovor jsme požádali Katerynu Kolcovou Tlustou.
Postižením zraku trpím od narození, a dnes mám jen jeho malé zbytky. Mých potíží si jako první všimla babička. Jsem její první vnučkou a mé narození pro ni bylo velkou událostí. Jako dětská lékařka si všimla, že větší hračky nefixuji správně a menší vůbec nevidím. Roztočil se kolotoč návštěv lékařů a očních vyšetření. Bylo konstatováno, že jde o šedý zákal, poruchu fixace objektů a nystagmus. Že tam je i zákal zelený, zjistili lékaři až později. Šedý zákal mi i několikrát operovali. Poprvé v roce 1973 v Oděse, na klinice profesora Filatova, tehdy největší kapacity v očním lékařství u nás. Zákrok prováděla jeho nejlepší žákyně. Druhou operaci v roce 1978 mi už ale provést nemohla. Byla židovského původu, její dcera emigrovala do Izraele a ona byla z práce propuštěna. Nějakou dobu si mě lékaři kvůli mé diagnóze přehazovali jako horký brambor a třetí operaci jsem absolvovala až v roce 1978 v Moskvě. S postižením zraku se narodila i moje dcera. I ona prodělala několik operací, ale ani jí příliš nepomohly. Navíc má po nich zdeformovaný oční bulbus. Dnes studuje germanistiku na Karlově Univerzitě, kde iniciovala natočení několika podcastů, které zviditelňují lidi, kteří překonávají handicap, a upozorňují na služby, které jim při studiu mohou pomoci.
Jako dítě jsem žila na jihu Ukrajiny, v Chersonské oblasti blízko Oděsy. K hudbě jsem tíhla už od nějakých dvou let. Usedala jsem ke klavíru, hrála jednoduché melodie a nechala se za to obdivovat svými blízkými. Hodně mě naučil i otec. Začal studovat akademii múzických umění, ale záhy ji musel opustit, protože byl z dětského domova. Později jsem navštěvovala hudební školu při základní škole pro slabozraké v Kyjevě. Příliš se mi tu nedařilo. Moje speciální základní škola byla sice hned vedle, ale tady nebyli na člověka s postižením zraku připraveni vůbec. Kantorka nebyla zlá, ale trpělivost se mnou neměla. Co pro mě bylo obtížné, totiž že požadovala, abych hrála podle sluchu i těžší skladby. Jenže takové mohu hrát až poté, co nastuduji jejich notový zápis. Ten musím mít prostě zafixovaný v hlavě. Braillovo písmo, natož pak notopis, se ani tady, ani v základní škole nevyučovalo, což byl úplný nesmysl a pro nás velká škoda. Děti s postižením zraku ho prostě umět musejí.
A vnímala jsem i další problémy. Existovaly jisté výjimky, ale v základní škole působili povětšinou kantoři, kteří byli - řekněme - „znetvořeni socialistickým systémem“. Nenáviděla jsem ten dril a „bič socialismu“, který na nás uplatňovali. Takové srovnání všech na jednu úroveň a narovnání „ke zdi. Když se hudební škola přestěhovala o dvě stanice tramvaje dále, nechtěli mě tam ze školy pouštět. Na internátu nás na pokoji bydlelo dvacet a nikdo neměl ani kousek soukromí. Abych mohla z hudební školy jezdit domů, musela jsem od lékaře sehnat potvrzení o inkontinenci. Sečteno a podtrženo, bylo to šílené, a já to nenáviděla. Jsem člověk svobodný, svobodomyslný, a chci se věnovat hudbě. Jak se říká, chci být „ve svých vlastních šatech“. Tím jsem se ale stala „samorostem“ a vytvářela si jen další problémy. A na takové děti škola nebyla stavěná.
Ve 14 letech mi maminka koupila časopis. Četla jsem v něm o Praze a Konzervatoři Jana Deyla. A říkala si, kdybych tak mohla studovat hudbu tam. Když jsem chtěla skládat přijímačky na konzervatoř v Kyjevě, mámě řekli: „Pokud máte nemocnou holku, ani nás sem nechoďte otravovat.“ Pamatuji si, jak z té komise přišla podrážděná a znechucená. Ale vzali mě na školu kobzárskou. Na Ukrajině máme obrovskou tradici působení potulných i nevidomých hudebníků, kobzárů. Ten název pochází od „kobzy“, typu středověké loutny. Jde o nástroj s ozvučnou deskou, hmatníkem a strunami. Na ozvučné desce jsou ale i další kratší struny, jako by loutna přecházela v harfu. Kobza byla časem vytěsněna bandurou, která už je harfě i mnohem podobnější. Avšak i přes tuto změnu se muzikantům mezi lidem dál říká kobzárové. Rusové se nám tuto tradici vždy snažili sebrat a zničit. Zní to neuvěřitelně, ale v roce 1933 svolaly sovětské úřady kobzáry na vymyšlený mítink do Charkova. Odtud je odvezli na odlehlé místo a polovinu jich postříleli, včetně jejich perebenďů, průvodců. To je přece genocida jako hrom. Co jim na nich vadilo? Že probouzeli ukrajinskou ideu. Ale vrátím se k té škole. Normálně tam brali jen chlapce, a já byla přijata jako jediná holka. I tady však byla ředitelkou školy zarytá komunistka. A když jsem v roce 1989 navštívila první ročník Festivalu ukrajinské písně a rockové hudby "Červona Ruta“, a natočila mě televize, jak jdu s ukrajinským praporem, vyhodila mě ze školy.
Dokončila jsem tak až „Střední školu pracující mládeže pro zrakově postižené“. K tomu dodám i dobovou podrobnost. U nás tehdy existovaly organizace zvané „UTOS“. Šlo o podniky, kde pracovali lidé se zdravotním postižením a vyráběli nebo nějak dotvářeli jednoduché výrobky. Existovaly však hlavně proto, aby nás v nich mohli zaměstnat. Vždyť se přece razilo heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Často však nikdo netušil, co, proč, a zda tam vůbec něco děláme. Nikoho to možná ani nezajímalo, zkrátka jsme byli zaměstnaní. I moje střední škola fungovala při takovém UTOS.
Díky matce jsem poté studovala i vysokou. Dálkově v Kyjevě. Nebyl to sice zpěv, který jsem tolik chtěla, ale folkloristika. I ta mě bavila a myslím, že jsem vůbec nebyla nejhorší. Co bylo k přečtení nebo k poslouchání, jsem zvládla bez velkých potíží. Také ústně komunikovat bylo pro mě relativně snadné. Mnohem složitější bylo pravidelné zpracovávání písemných prací. Psala mi je matka, a já je její rukou napsané odevzdávala. Jinak to nešlo. Neměli jsme ani psací stroj, natož počítač s hlasovým výstupem. Ani žádné centrum pro studenty s handicapem tehdy neexistovalo.
V prosinci 1991 se rozpadl Sovětský Svaz, situace se viditelně uvolnila, a já vycítila šanci na milosrdnější systém pro sebe i další lidi s handicapem. Rok 1994 byl pro mě tím šťastným. Opravdově jsem pociťovala, že žiji naplno. Dostala jsem se do prostředí ukrajinského disentu a našla tu spoustu dobrých přátel na celý život. Angažovala jsem se v médiích, vystupovala v ukrajinském rozhlase a prožila několik osudových setkání. Jednoho dne jsem přišla na rozhovor do ukrajinského rádia Svoboda. Ihned jsem se seznámila s úžasnou reportérkou, jejíž hlas doslova „usazoval na zadek“, mě i posluchače. Tak obrovská a nezkrotná energie byla v jejím hlasu. A byla to ona, kdo mě přivedl k přijímačkám na konzervatoř Jana Deyla. Přihlásila jsem se, na otočku k nim odjela do Prahy a ještě toho dne byla zpět doma. Byla jsem přijata, ale na studium jsem si musela sehnat peníze. Opět jsem měla štěstí. V předjaří roku 1995 jsem natáčela ve Lvově, byl dvacetistupňový mráz a všichni jsme už byli vymrzlí a zkřehlí. Mé kamarádce náhle zazvonil telefon. Volal jí Moysey Fishbein, významný ukrajinský básník židovského původu. Chvilku si povídali a pak mi dala telefon do ruky, ať mu zazpívám. Udělala jsem to a on mi nabídl, abych zpívala na jeho svatbě. Prý to bude svatební dar pro nevěstu. Pozvání jsem přijala, zpívala jsem a on ke mně přišel, poklekl, poděkoval a řekl mi, že pokud budu cokoliv potřebovat, mám to předem splněno. Slovo dodržel. Stipendium k pražskému studiu mi vyřídil přímo u ukrajinského ministra kultury. Později mi se smíchem vyprávěl, jak se mu ministr zpočátku snažil vysvětlit, že peníze nemá, a jak on, básník, musel přistoupit k poněkud vulgárnější komunikaci. Moysey dnes sice už nežije, ale velmi živé jsou mé vzpomínky na něho.
Tak jsem v září 1995 nastoupila na Konzervatoř Jana Deyla. Maminka měla radost, ale prožívala i těžké chvíle. Odcházelo její jediné dítě, kterému se cele věnovala. Dnes už máme k sobě zase blízko, i ona totiž žije v Praze. Mým mecenášem, který zaměstnal i mou matku, se stal Vjačeslav Čornovil. Když byly na Ukrajině první svobodné prezidentské volby, stál tento muž proti Leonidu Kravčukovi, který se nakonec stal prezidentem. Mimochodem, Vjačeslav předtím trávil 17 let svůj život v lágru na Sibiři. Podporovala mě i jeho žena, předsedkyně svazu ukrajinských žen žijících v exilu po celém světě. Studium pro mě bylo, alespoň zpočátku, velkým šokem, hlavně ta spousta nových věcí, které jsem tu denně poznávala. A nešlo jen o Braillovo písmo. Tady doplním, že jsem se s ním i pražskou tabulkou krátce seznámila ve školce. Studovala jsem zpěv, a to u skvělé učitelky. Uměla naslouchat i pomoci, když bylo třeba.  A klavír? I s ním jsem začala. Ale už po roce jsem musela skončit. Dnes trpím artrózou prstů na rukou, a ty potíže nastaly už tehdy.
V roce 1999 nabraly ale události rychlý spád. Na Vjačeslava Černovila, mého mecenáše, byl spáchán atentát. Jeho podpora náhle ustala, a já musela řešit, co dále. Až poté, s pomocí dnešní ředitelky potravinové banky Věry Doušové, mi byly zajištěny stejné podmínky pro studium, jako mají čeští občané. A pak jsem využila i svůj židovský původ, se kterým jsem se do té doby neprezentovala. Napsala jsem dopis na sociální oddělení Pražské židovské obce. Žena rabína, která byla jeho ředitelkou, mě seznámila s mým budoucím mužem. To bylo v červnu, a už v říjnu byla svatba. A také mi vyšly tři alba židovských písní. Následovalo několik představení, například s Ester Kočičkovou, ale i mé vlastní. První jsem odehrála v roce 2003 v divadle Archa. Bylo skvělé, ale zamrzelo mě, že na plakátech bylo napsáno „o nevidomé ukrajinské zpěvačce“. Jako kdyby prodávali váš handicap, a ne to, co skutečně umíte. A proti tomu je nutné se postavit. Pokud něco umíme, a umíme být vděční, pak nás náš handicap nesmí ponižovat. Ani já se nestavím do role nevidomé. Chci ze sebe udělat člověka, který zpívá. Ale za svůj handicap se nestydím. Zpívám hlavně etnickou, též lidovou hudbu. Kdybych řekla židovskou lidovou hudbu, znělo by mi to velmi zvláštně. Vždyť Židé vlastně ani neměli dlouho svůj stát. Ale pojďme raději k mým albům. To první se jmenuje „Jedit nefeš“, česky „Láska mého srdce“. Druhé má název "Karev jom" a třetí "Inspiration Klezmer". Čtvrté s názvem „Vyznání“ je pak živá nahrávka z koncertu v Akademii věd.
Pořádám i akce, při kterých zpívám i vyprávím o Ukrajině a jejích lidech. Do budoucna plánuji koncert v rámci akce "Až pojede vlak". Řídí ji Pavel Chalupa, ředitel židovského festivalu Devět bran. Už jednou mě pozval na koncert do Terezína, a letos do vlaku, který bude brázdit ČR a připomínat příběhy židovských obyvatel za druhé světové války. Na to se moc těším a myslím, že tyto události je nutné stále připomínat. Pokud vás zajímá, jak se v té době zacházelo s lidmi se zdravotním postižením, doporučuji dokument “Nehodný života“ od mé přítelkyně Veroniky Homolové Plotové. Další koncert plánuji v rámci akce "Noc kostelů". V kostelích zpívám moc ráda. V jednom jsme se na jevišti objevily i spolu s dcerou, což nebývá obvyklé. Šlo o projekt podpory dětských domovů na Ukrajině s názvem "Víra, naděje, láska“, v ukrajinštině „Vira, naděj, ljubov“. Pomohl nám s ním i společný kamarád Stanislaw Gúra, farář kostela „Panny Marie královny míru“, původem Polák. Dcera k němu napsala scénář a uváděla ho. Já zpívala a spolu se mnou vystupovali i moji kolegové, ruští muzikanti. Neposuzuji všechny Rusy podle toho, co provedli Ukrajině. Tito lidé kvůli téhle válce mimochodem z Ruska emigrovali.
A jen krátce, když už jsme na tohle téma narazili. Nepovažovala jsem se za někoho, kdo by byl velkým vlastencem a položil za svou vlast život. Často jsem i kritizovala ukrajinský sociální systém. Ale Ukrajina není Rusko! A já nenávidím ty, kteří si berou to, co jim nepatří. Ti kluci, kteří tam dnes bojují, mohli být kamarádi či nápadníci mé dcery. I někteří lidé by prý snad raději viděli, kdybych i já sama šla do armády. Já bych do armády šla, to mi věřte! Ale jsem ráda, když zahlédnu obrubník. A můj život? Patří dnes nejen mně, ale také mé dceři a rodině.

S Kateřinou Kolcovou Tlustou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Já Pygmalion nebo Golem? II. část

Omluva z redakce:
Milí čtenáři, v Zoře č. 8 jsme nedopatřením publikovali nesprávný díl tohoto seriálu. Do ruky se vám tak dostal díl III, namísto II. části. Za tuto chybu se omlouváme a chybějící II. díl nabízíme nyní.
: : :
Určitě každý, kdo četl první část tohoto článku, si vzpomene na vztahy, které ho kdy formovaly, vzpomene si možná na příklady vlastního jednání, kterými formoval své okolí. Z terapeutického prostředí nabízíme příběh, který konkrétně ilustruje sebenaplňující proroctví v životě slabozrakého klienta.

Kausa Toník
Bylo mu kolem dvaceti let, po neúspěšném prvním ročníku na ČVUT začal studovat jazyky na Filosofické fakultě UK. Trpěl úzkostí a značně nabouranou sebedůvěrou. Proto navštívil naši poradnu.
Jeho příběh začal už v dětství. Špatně se učil, ačkoliv byl chytrý a zvídavý. Měl ambiciózního otce, který si představoval úplně jiného kluka. Toník vzpomínal, že otec mu i za dvojku vynadal a přesvědčoval ho – jsi blbej a blbým zůstaneš. Nevím, co z tebe jednou bude, možná budeš někde umývat nádobí.
A Toník to přijal, k učení mu chyběla motivace i uznání učitelů a spolužáků. Rodiče odjeli na několik let do zahraničí, doma se zdržovali jen pár týdnů v roce. Toník se nastěhoval k babičce. Ta mu pomáhala, chválila ho a každou chvíli mu předhodila významné historické i literární postavy, které měly také neúspěšný start do života. Babička naprosto spontánně a nevědomky přeprogramovala Toníkovo sebehodnocení. Její laskavost a porozumění měly vliv i na Toníkův výběr kamarádů a mimoškolních aktivit. Pak si někdo všiml, že Toník je tupozraký a vlastně kouká jen jedním okem. Babička s ním absolvovala všechna potřebná vyšetření i reedukační cvičení zraku.
Když se rodiče vrátili, Toník byl na gymnáziu, měl zájem o všechno možné, ale otec mu předurčil techniku. V prvním ročníku to museli vzdát, Toník špatně viděl na matematické i fyzikální znaky, ale přijal přesto otcovo ponaučení, že blbej se musí o to víc snažit, aby uspěl. Nevyšlo to.
V devatenácti se rozhodl, že opustí svou základní rodinu a znovu se přestěhuje k babičce. Ta ho povzbudila a možná i zachránila. Vyhledala články a různé příběhy lidí se zrakovou vadou, kteří úspěšně vystudovali hudbu , práva, sociální vědy i cizí jazyky. Dopřála Toníkovi, aby se sám rozhodl, co by nejraději v životě dělal. Protože mu ale otec vysvětlil, že babička ničemu nerozumí a jen mu plete hlavu, ztratil půdu pod nohama. Po několika návštěvách, kdy jsme přímo na jeho životě mohli doložit, že si za dobrých podmínek vede dobře, se jeho úzkostné epizody už neopakovaly. Toník úspěšně studuje, našel si chytré a hezké děvče a vše nasvědčuje tomu, že se mu s pomocí moudrých a chápajících lidí podařilo otcovo proroctví zneškodnit.

Z Toníkova příběhu je zřejmé, že sebenaplňující proroctví může fungovat oběma směry. Někdo nás může ovlivňovat k obrazu svému, a to jak negativně, tak pozitivně. Z pověsti o Golemovi i z filmu Císařův pekař a pekařův císař se můžeme poučit, že lidská očekávání nehledají svůj prospěch jen v dobrých a pozitivních cílech, mohou být dobrá, ale i zničující a sebezničující. 
Vzpomeňte si na některé z epizod, které předurčily váš obyčejný všední den. Ráno se podíváte na mobil a tam je sms s připomínkou, že jste nezaplatili nějakou pohledávku. To vás rozčilí, a tak se stane, že v koupelně nešikovně upustíte skleničku na dlažky. Fuj. Musíte to uklidit, nevidíte na to a nikdo doma, kdo by pomohl, jen pes, který se všude plete. Konečně se dostanete k snídani a zas se něco zvrtne. Vylijete kafe a na čisté triko si kecnete mastnou pomazánku. Nejen, že už teď máte zpoždění, ale ještě se musíte převléknout. A už víte, že začíná Den blbec a že skončí až nástupem spánku, pokud vůbec dožijete.
Ano, stačí jeden, dva jasné důkazy negativní formace událostí nebo osobního selhání, a my hned máme jasno. Přitom by posloužilo zastavit se, zasmát se tomu, v klidu zjistit škody a způsob jejich nápravy. Uvěřit, že přes nepříjemnosti slunce svítí, byť je za mrakem. Najít něco, z čeho nebo na co se můžu těšit. Vymyslet si, co příjemného můžu pro sebe nebo pro druhé udělat a pokud možno na tom hned zapracovat. 
Vždycky, když se na nás svět hroutí ve všech rozměrech, postůjmme na pár minut a zkusme se tomu vzepřít. Většinou to jde, a vy to i tušíte.
Všimli jste si také, že lidé se odmítají na něco těšit, třeba na dovolenou, aby to nezakřikli, aby se něco nepokazilo. A dost často se stává, že tak intenzivně přemýšlejí o negativních zádrhelích, že se nakonec jejich obavy a předtuchy naplní. Ve finále zazní věta – však jsem to říkala, to se dalo čekat, od začátku jsem měla tušení, že se něco stane. Věděl jsem, že tam budou samí pitomci, a taky že jo. Hned mi bylo jasné, že se mi ten oběd nepovede a něco spálím. Říkali mi, že celý den bude akorát nuda, tak čemu se divím! Máma říkala, že mi to na gymplu nepůjde, a teď je v šoku, že mám samé čtyřky!
Měli bychom si uvědomit, že svým chováním a myšlením míváme nejasnou touhu upravit svět tak, aby ladil s naším očekáváním a představami. Neplatí to jen u proroctví, která nad námi vyřknou druzí, ale i o těch, která vyjadřují naše smýšlení o nás samých. Tomu se říká seberealizační proroctví.
Seberealizační proroctví, jako výraz Pygmalion nebo Golem efektu, mohou mít opravdu vážný vliv na to, co se s námi nebo s někým druhým stane. Není v tom žádná magie, v principu jde o autosugesci nebo sugesci, často s manipulačními nástroji.
Přiřknete-li si nálepku ztroskotance, začnete se zanedlouho jako ztroskotanec chovat a svým chováním budete působit na své okolí. To se za krátký čas nechá přesvědčit, že opravdu ztroskotanec jste.
Když sami sebe přesvědčíte, že jste nemocní, budete v brzké době nemocní. To je i základ hypochondrie.
Otec našeho klienta Toníka přiřkl od začátku svému synovi nálepku hloupého nešiky, z kterého nikdy nic nebude. Toník toto hodnocení pro sebe jako dítě přijal a choval se podle toho. Tím vyslal signál i učitelům a spolužákům, aby ho takhle hodnotili a jako takového považovali za méně přijatelného. Toníkova babička celý příběh přeznačila tím, že měla Toníka ráda, vážila si jeho statečného úsilí nespadnout na dno, podpořila ho a hlavně mu ukázala jeho lidskou hodnotu a s ní související právo na respekt. Toník byl mladý a celé dětství prožíval nepřijetí. Babiččino chování v něm probudilo víru, že může změnit svůj život, své sebepojetí a vykročit do budoucna jinou cestou. Paradoxně, pozdní objev zrakové vady k této změně přispěl pozitivně, protože se ukázalo, že Toník není hloupý, jen nepřečte jakési indexy a koeficienty, a možná i některá písmena.

PaedDr. Jaroslava Novotná

#
OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Výlet na kynžvartský zámek

V rámci Mezinárodního dne památek navštívili chebští a karlovarští klienti TC zámek Kynžvart. Tento výlet se uskutečnil 18. dubna 2024, předem byla vyjednána prohlídka dvou okruhů se zaměřením na zrakově postižené. Vše klaplo, a tak nás ve vstupních dveřích zámku již očekávala průvodkyně paní Vladimíra Launerová. Hned v úvodu musím podotknout, že paní průvodkyně byla velice vstřícná a ochotná, navíc jsme si mohli prohlédnout mnoho exponátů prsty svých rukou, což jsme opravdu velmi ocenili a přivítali!
Nejdříve jsme byli informováni o historii zámku, jenž byl letním sídlem knížete Klementa Metternicha. Posléze jsme si mohli  osahat maketu a plánek zámku, abychom věděli, kudy se bude naše prohlídka ubírat. Už na schodišti do prvního patra jsme si mohli prohlédnout litinové vázy s květinami, umístěné na mramorových sloupech. V první návštěvní místnosti nás zaujal nádherně zlatem zdobený dvoumetrový podnos, jehož dno tvořilo zrcadlo, obvod tohoto tabletu byl lemován pozlacenou vinnou révou. Na něm byl umístěn čtyřramenný pozlacený svícen i dvě zlacené mísy, jedna s jahodami, druhá s vinnou révou. Mezi nimi byla opět zlacená váza s umělými pivoňkami. Tento tác byl jedním ze čtyř diplomatických darů kancléři Metternichovi. Tento skvostný tác sloužil pro podávání uvítacího nápoje zvlášť významným a vzácným hostům.
V každé další návštěvní místnosti zámku lze obdivovat nejen iluzivní výmalbu, ale i mnohé umělecké exponáty, já se tedy zastavím jen u těch nejzajímavějších. Mezi ně patří další diplomatický dar od ruského cara Alexandra I., kterým je obrovská váza ze žulového portu. V dalším salonku, zeleném, vévodí více jak dva metry vysoká váza, vyrobená ve stejném stylu jako vázy na schodišti. Kromě ní se zde nachází ještě dalších pět půlmetrových, nádherně zdobených váz. Všechny jsou vyrobeny ze zeleného malachitu. Dalším významným darem, který Metternich obdržel, jsou dva nádherně inkrustované stolky z Toskánska. Inkrustací se rozumí umělecké vkládání kamenů, zde ametystu, tygřího oka a dalších polodrahokamů do dřeva, výroba jednoho stolku trvala více jak dva roky.
V Napoleonském budoáru lze obdivovat nefalšované gobelíny z Francie, které byly osobním darem samotného Napoleona. Vystaven je tu i medailonek s jeho pravými vlasy. V pracovně Metternicha jsou vystaveny tři pracovní stoly, empírový s bronzovým kalamářem, rokokový s ukázkou samonamáčecího razítka a posléze je tu stůl z vídeňského kongresu z roku 1815, kde bylo potvrzeno ukončení napoleonských válek a následně sjednáno rozdělení Evropy.
Na zámku jsou dvě knihovny, velká - kancléře Metternicha čítající na 24 000 knih, tou druhou je knihovna jeho syna Richarda, zde se nachází 6000 titulů.
Velmi významnou místností zámku je velký společenský sál, kde je prostřena tabule pro 24 osob. Prostírání je slavnostní, vídeňský porcelán, nádherně tvarované ubrousky. Zde byla uspořádána slavnostní hostina na počest císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, jídelní menu se skládalo ze šestnácti chodů, jednotlivé chody nám paní průvodkyně přečetla dokonce i v českém jazyce. Součástí tohoto sálu jsou tři obrovská francouzská okna s vyhlídkou na čestné nádvoří, na protější straně sálu jsou taktéž tři francouzská okna s vyhlídkou na anglický park. Poté jsme vstoupili do herny, kde spatříte další diplomatický dar, opět z Ruska, tentokrát od Mikuláše I. Tím darem byl obrovský mahagonový kulečníkový stůl o rozloze 6,5 m2. Přivezen byl na třikrát, zkompletován až zde na zámku, k hraní se používaly koule z pravé slonoviny. Zde nás překvapila i technická novinka té doby, mechanický kovový vysavač prachu k čištění tohoto kulečníkového stolu.
V další místnosti stojí za zmínku dvoumetrové sousoší Amora a Psyché s názvem První polibek. Toto umělecké dílo bylo zhotovené z bílého mramoru. Na zámku nesmí chybět ani kuřárna či hudební salonek, ten je vybaven empírovým nábytkem, křídlem a skvostnou harfou, výmalbu zde tvoří egyptské motivy a sfingy. Naší pozornosti neunikla ani Tabulová komora pro ukládání nádobí, taktéž své místo na zámku má i místnost věnovaná věhlasnému chebskému katu Karlu Hussovi. V jedné z rohových věží je umístěna zbrojnice s 220 chladnými a palnými zbraněmi, i zde jsme přivítali možnost haptické prohlídky. Odtud jsme se přesunuli do kabinetu kuriozit, čítajícího na dva tisíce exponátů, které obdržel Metternich jako drobné dary na svých diplomatických cestách. Než jsme vstoupili do poslední návštěvní místnosti, nahlédli jsme ještě do modlitebny a do muzea vycpaných přírodnin. Poslední zastávkou prohlídky je místnost, kde můžete obdivovat 3000 let starou mumii muže, uloženou v dřevěné rakvi. Obdobné mumie jsou k vidění už jen na čtyřech zámcích ČR. Dlužno ještě dodat, že k topení na zámku bylo využíváno horkovzdušné topení, což bylo na tehdejší dobu raritou.
Na závěr musím ještě jednou vyzdvihnout ochotu a vstřícnost paní Vladimíry a její úžasný výklad, trvající dvě a půl hodiny! Na památku jsme všichni obdrželi malý diplomatický dárek, jímž byla malá mušlička, která je jedním ze symbolů    Metternichova erbu.

Emil Miklóš 

#
Nevidomý americký zpěvák a klávesista Casey Harris

21. února t. r. vystoupila v pražském klubu SaSaZu americká rocková skupina X Ambasadors. Jejími tahouny jsou bratři Harrisové. Sam Harris jako frontman kapely, Casey (Keisi), jeho nevidomý bratr – skladatel, zpěvák a hráč na klávesy.
Kapela X Ambasadors byla založena v roce 2009. Jejich hudba obsahuje prvky rocku, poprocku, indie a elektronic music. V roce 2015 bylo vydáno debutové album „VHS“. Obsahovalo singly „Renegades“ a „Unsteady“, singl „Renegades“ byl nominován na cenu Grammy za nejlepší rockovou píseň.
V roce 2019 vydali druhé album „Orion“. Kapela X Ambassadors koncertuje po celém světě, vystupuje na známých hudebních festivalech, např. Coachella, Lollapalooza, Bonnaroo. V loňském roce se představila také na festivalu rock for People v ČR.
Cassey Harris, člen kapely X Ambassadors, je od narození nevidomý. Narodil se v roce 1985 ve městě Ithaca, stát New York. V kapele hraje na klávesy a zpívá.

Frontman Sam Harris o svém nevidomém bratrovi říká: „Casey je pro mě stálou inspirací vzhledem ke všem problémům a tomu, čím si musel sám projít. Má superschopnost být prostě neskonale vděčný za všechno, co v životě má. Nikdy a u nikoho jsem nic podobného nezažil.“
Na Youtube se dají lehce vyhledat jejich písně, např. No strings nebo zmíněná Renedages.

Z různých internetových zdrojů sestavil Jan Příborský
#
SPORT: Úspěch českých šachistů na Slovensku

Naši zrakově handicapovaní šachisté z TJ Zora Praha Josef a Taťána Polnarovi získali bronzové medaile na Mistrovství Slovenské republiky družstev zrakově handicapovaných v klasickém šachu, které se konalo v Žilině od 3. 5. do 5. 5. 
Na turnaj přijelo 7 družstev ze Slovenska a jedno družstvo z České republiky. Hrálo se Švýcarským systémem na 5 kol s časem na partii 90 min. +30 s bonus za tah. 
Josef se ujal kapitánské pásky a usadil se na první desce. Táňa na druhé desce měla jasný úkol - získat co nejvíce bodů. Matematika byla prostá, za výhru tři body, remíza bod a prohra nula. Pohled do startovní listiny ukazoval, že jde o silný turnaj a získat body bude náročné.
Josef a Taťána bojovali o každý bod, někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Náročné tempo turnaje, kdy se hrála dvě dvoukola, si vybrala také své. 

Josef:
Do posledního kola jsme vstupovali s nadějí na medaili. Bylo nutné vyhrát alespoň na jedné šachovnici a na druhé remízovat.
Můj soupeř zahájil hru opatrně. Měl ještě v živé paměti poslední naše měření sil, kdy dostal lekci z útočného šachu. Po třech hodinách naše partie skončila remízou. Poslouchal jsem Táňu, jak hlasí tahy. Její hlas byl vyrovnaný a klidný. Věděl jsem, že stojí dobře a něco má v plánu. Odešel jsem z místnosti, abych ji nerušil svou přítomností, usadil se v předsálí a čekal. Po půl hodině kolem mne procházela Táňa na WC a jen špitla: jdu něco zkusit. Více jsme si podle pravidel nesměli říct. Znamenalo to - je to riskantní, ale  když jde o medaile, zkusíte vše. 
Po další půlhodině doběhla se slzami radosti v očích: povedlo se, jsme bronzoví.

Taťána 
Na turnaji se mi dařilo. Role dvojky mi vyhovovala, a když Pepa zaváhal, sbírala jsem body já. Už se za ty roky známe. I když nevidím na jeho šachovnici, podle hlasu poznám, jak se mu daří. Turnaj byl náročný a dvojkola se hrála do pozdních večerních hodin. Času na spánek moc nebylo. Do posledního kola jsem nastupovala s cílem vyhrát. 
Josef skončil dříve a na mne zbyla ta tíha odpovědnosti za výsledek celého turnaje. Soupeřka hrála dobře a nakonec jsme dospěly do vyrovnaného postavení. V takovém postavení jeden chybný tah nebo ztráta rovnováhy znamená okamžitou prohru. Pokud jsem chtěla vyhrát, musela jsem vsadit vše na jednu kartu - hop nebo trop.
Nabídla jsem soupeřce otráveného jezdce za cenu, že můj pěšec uteče a promění se v dámu. Soupeřka po tahu, kdy můj napadený jezdec zůstal bez ochrany, počítala. 
Minuty běžely a nakonec jej vzala. Po nahlášení tahu si uvědomila, jakou cenu měl ten můj kůň a vzdala se.
Na slavnostním zakončení jsem měla ohromnou radost z toho, jak to vyšlo. 
Oba jsme spokojeně nasedli na vlak a vypravili se na 6hodinovou cestu domů.

Josef a Taťána Polnarovi 
TJ Zora Praha