ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 7, duben 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Život jde dál i na ledu 7. virtuální pochod KDVP – tentokrát Evropou hudební LIDÉ KOLEM NÁS Zpočátku jsem potřeboval hodně pomoci (Jevhen Nedovba) BUDE VÁS ZAJÍMAT Byl Macan opravdu první? ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze sociálně právní poradny OD NAŠICH ČTENÁŘŮ Moje nadějné dojmy Exotičtí papoušci mezi námi Vodicí psi v Botanické zahradě POZVÁNKA Dubnové Odpoledne se Zorou SOUTĚŽ Vyhlášení výsledků soutěže Nová soutěž # ÚvODEM Duben, nejproměnlivější měsíc v roce, získal svůj název od dubů, které v této době vyměňují staré listí za nové. To původ latinského názvu „aprilis“ zas tak jednoznačný není. Jazykovědci pokládají za jeho nejpravděpodobnější základ slovo „aperire“ - „otevírat“ v souvislosti s jarem a otevíráním země. Jisté to ale zdaleka není. A zrovna tak není jasné, proč se právě první duben stal dnem vtipálků a jejich bláznivých kousků. Je zajímavé, že se tak stalo napříč kulturami, a obětí poťouchlého vtipu nebo chytáku se tak může člověk stát téměř kdekoliv na světě. Buďte tedy obezřetní, ať vás někdo prvního dubna nevyvede aprílem. V sedmém čísle Zory budeme hodně cestovat, a to jak prostorem, tak i časem. Navštívíme několik krásných míst naší země, s početnou psí smečkou procestujeme hezký kus Evropy a historické bádání nás zavede do devatenáctého století. A protože nás aprílové počasí provází prakticky od začátku roku, přála bych nám všem, aby se právě v dubnu umoudřilo a dopřálo nám hezkou dávku jarního slunce. Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium „V tomto měsíci jest obyčejně mnoho větrů, nato hned sníh, déšť, kroupy, a zase slunečno. Zkrátka neustále proměnitelné povětří, že se sotva v celém roku takové nalézá.“ Řeč je o aprílovém počasí. A přidejme ještě dvě další dubnové pranostiky. Tak například „duben hojný vodou, říjen vínem.“ Nebo „hřmí-li v dubnu, konec mrazům.“ Vítejte v Kalendáriu. Jaro zkrátka už dorazilo. Podle řecké mytologie se z podzemí, kde trávila zimu, vrací Persephona, dcera bohyně Demeter, a obnovuje plodnost a úrodnost. Pro Japonce je začátek jara spjatý s kvetoucí třešní, jejich národní dřevinou. A co třeba zajíčci? Anglosaská bohyně jara Eostre měla zajíčka jako věrného společníka. Luteráni pak věřili, že zajíček posuzuje, zda jsou děti hodné nebo ne. Pokud jsou, má pro ně v zahradě schované košíky vajíček, sladkostí i hraček. Přestáváte na jaře krmit ptáčky? Klidně jim znovu nasypte. Právě podnikají daleké cesty a bývají dosti hladoví. Za osobnostmi našeho světa se vydejme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 14. 4. 1828 se narodil Marek Makowski, zakladatel Ústavu pro nevidomé ve Lvově. Vystudoval techniku, kde vykonal zkoušky učitelské způsobilosti a začal ve Lvově soukromě vyučovat. Když se tu v roce 1849 začalo plánovat otevření ústavu pro nevidomé, byl vyslán na studijní cestu do podobných zařízení ve Vídni i do dalších evropských měst. Lvovský ústav byl s povolením cara otevřen v roce 1850 a Makowski se svou ženou zde působil čtyřicet let. Pozornost věnoval rozvoji řemesel. Osobně vyučoval košíkáře, jejichž výrobky se v tehdejších soutěžích umisťovaly na předních místech. Ve lvovském Domě invalidů učil osleplé vojáky tkalcovskému řemeslu a byl za to v roce 1865 vyznamenán. Pro podporu chovanců propuštěných z ústavu pak vytvořil speciální finanční fond. Za svou činnost si získal uznání nevidomých i zdejších úředníků. 18. 4. 1912 se narodila Anna Prášilová, hudebnice a učitelka hudby, spisovatelka a redaktorka, později též vedoucí Slepecké knihovny v Praze. Ve čtyřech letech si nožem poranila jedno oko, v šesti letech přišla o zrak i na druhém a o rok později byla přijata do pražského Deylova ústavu. Splnila tu povinnou školní docházku, ale také se učila hrát na klavír a věnovala se četbě. V Klarově ústavu se následně vyučila masérkou. Už zde přispívala svými povídkami a básněmi do časopisu „Budíček“, který vydávali jeho chovanci. Nejvíce ji ale přitahovala kariéra učitelky hudby. Tou se také v roce 1933 stala. Mimochodem, během druhé světové války uplatnila obě své profese. A když jí v roce 1944 zemřel muž, převzala po něm řízení časopisu „Naše beseda“, který vydával spolek Český slepecký tisk. V letech 1946 až 1973 pracovala jako vedoucí knihovny, v  domě, kterou Podpůrný spolek samostatných slepců získal náhradou za vybombardovaný dům ve Vysočanech. Jejím prvním úkolem zde bylo uspořádat knihy a hudebniny, které nebyly bombardováním zničeny. V té době vedla i hudební přílohu časopisu Zora. Je autorkou básně „Vzpomínka“ nebo cyklu povídek o nevidomých ženách s názvem „Noci“. Druhou učitelkou hudby je Ema Rabanová Pollandová. Ta se narodila 26. 4. 1893. O zrak přišla v útlém dětství a v 8 letech byla přijata do Ústavu pro nevidomé na Hradčanech. Kromě školy se věnovala i hře na housle a na klavír. Z obou nástrojů vykonala státní zkoušky a stala se jako jedna z prvních nevidomých žen kvalifikovanou soukromou učitelkou hudby. Pracovala také v Podpůrném spolku samostatných slepců a ve spolku Českých nevidomých esperantistů. Byla spolupracovnicí Karla Emanuela Macana. V letech 1925 až 1975 redigovala přílohu časopisu Zora „Nevidomá hospodyně“ a od roku 1929 vedla notovou přílohu časopisu Zora, ve které vycházely přepisy hudebnin v bodovém písmu. Založila „hnutí nevidomých žen“ a snažila se Praktickými radami usnadnit jim vstup do manželství. Besedy s ní měly obrovský ohlas a potvrdily, že nevidomí jsou nejlépe integrováni tak, když usilují o to, aby mluvili sami za sebe. Po roce 1948 však odmítla spolupracovat se Svazem invalidů, a protože byla navíc „buržoazního původu“, byla z veřejného života v podstatě odstraněna. Co zajímavého se dále událo? V neděli 30. Dubna začal platit letní čas. První zmínka o jeho zavedení se objevila před 240 lety, v roce 1784, v dopise Benjamina Franklina. Lidé by podle něj měli chodit spát i vstávat dříve a lépe využít denního světla. Skutečný návrh podal ale až v roce 1907 londýnský stavitel William Willett. A trvalo ještě 9 let, než byl prosazen. Stalo se tak 14. dubna roku 1916 ve Švédsku. České země se zapojily v podstatě ihned poté, 30. dubna téhož roku. A kdo byl Benjamin Franklin? Možná o něm víte, že vynalezl hromosvod, ale nikoliv jako první. A možná i to, že je považován za zakladatele Spojených států amerických. Před 270 lety, v roce 1754, navrhl totiž jako poslanec parlamentu sjednocení severních provincií pod jednou vládou. Tímto krokem chtěl odvrátit nebezpečí války s Francouzskými kolonisty a indiány. Když USA 4. července 1776 skutečně vznikly, podílel se na formulování americké ústavy. Franklin zemřel 17. Dubna 1790 ve věku 84 let. Jeho portrét dnes zdobí třeba stodolarovou bankovku. Pár střípků z nedávné historie. 1. dubna 2004 vznikla e-mailová služba Gmail. 3. dubna roku 1973 si první šťastlivci zavolali mobilním telefonem. A 8. Dubna 2014 ukončila společnost Microsoft podporu pro operační systém Windows XP. Čtvrtý duben 1964 byl šťastným dnem pro chlapce z the Beatles. Obsadili totiž prvních 5 příček v nejprestižnějším žebříčku prodejnosti singlů v USA „Billboard Hot 100 pop“, což se dodnes nikomu nepodařilo překonat. S kterými skladbami? „Can't buy me love“, „Twist and shout“, „She loves you“, "I want to hold your hand", a "Please please me". A pojďme domů. 7. dubna roku 1348 založil Karel IV. Pražskou univerzitu. Byla to první vysoká škola ve střední Evropě. Tvořily ji 4 fakulty. Student nastoupil nejprve do artistické, kde se učil sedmi svobodným uměním: gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii a hudbě. Poté mohl pokračovat na fakultě teologické, právnické či lékařské. Tři dny poté, 10. dubna, založil Karel IV. hrad Karlštejn. „Pěkně našlapaný týden“ měl, co říkáte? Zhruba 470 let poté, 15. dubna 1818, bylo založeno pražské Národní muzeum. Uběhlo dalších 119 let a 5. dubna 1937 zahájilo provoz Letiště Praha-Ruzyně. A 50 let poté, 1. dubna roku 1987, byl zahájen provoz letecké záchranné služby v Československu. Ve Středočeském kraji ho zajišťovala Letecká služba Federálního ministerstva vnitra. A jeden téměř tisíciletý příběh na závěr. Ženatý Romanos III. Argyros byl v listopadu roku 1028 postaven před zásadní volbu. Umírající byzantský císař Konstantin VIII. mu řekl, že se buď rozvede, vezme si jeho dceru Zoe a stane se následníkem trůnu, nebo bude oslepen. Romanos zvolil možnost „a“, což mimo jiné znamenalo poslat svou první ženu do kláštera. A jak se mu „u vesla“ dařilo? Samozřejmě chtěl vlastního potomka. Jenže Zoe byla už starší a manželství bylo bezdětné. Roman ji začal odmítat a přehlížet. A pak, 11. dubna 1034, přesně před 990 lety, záhadně zemřel při koupeli. Případ byzantská policie nikdy neobjasnila. A Zoe? Krátce poté si vzala svého milence, který se stal císařem jako Michael IV. Antonín Vraný # Přehledně Přinášíme vám přehled činnosti našich oblastních odboček. Vítejte v letošní první jarní rubrice „Přehledně“. Dnes začneme na Moravě. OO Nový Jičín zve 11. 4. Na výlet do rodného domu zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela. Ten se nachází ve Vražném, součásti obce Hynčice nedaleko Kravař na Novojičínsku. Pochází z 18. Století, v roce 1958 byl prohlášen za kulturní památku a v roce 1965 zde bylo založeno muzeum Johanna Gregora Mendela. Zdejší expozice jsou věnovány ale také Moravskému Kravařsku. Najdete zde křtitelnici, ve které byl Mendel pokřtěn, vzácný soubor knih, kavárnu, stodolu, která slouží i jako společenský sál, posluchárnu, turistickou ubytovnu i obecní knihovnu. Jaká je osvětová činnost OO Nový Jičín? Prezentují sociální služby, kompenzační pomůcky a společné aktivity na akcích měst a obcí. Pravidelně se jich účastní v Novém Jičíně, Frenštátu pod Radhoštěm a Kopřivnici. Také pořádají besedy pro základní školy. Jedna z nich proběhne v dubnu v ZŠ Emila Zátopka v Kopřivnici a půjde taktéž o poděkování za pomoc při charitativním projektu „Šití pro dobrou věc“. V prosinci a v únoru konali též interaktivní workshop na Mendelově střední škole v Novém Jičíně. Studentky oboru „všeobecná sestra“ si nacvičily bezpečné doprovázení nevidomých, byly seznámeny s vadami zraku, kompenzačními pomůckami i se zásadami pomoci při ubytování pacienta na lůžkovém oddělení. Členové OO Ostrava se 22. 2. vypravili na komentovanou prohlídku letiště Leoše Janáčka v Mošnově. Prohlédli si příletovou i odletovou halu a prošli osobní kontrolou. Někteří prý byli „prolustrováni“ opravdu důkladně. Poté jim svou práci předvedli také letištní hasiči. Členové OO Opava se sešli v „Klubu milovníků společenských her“ při oblíbené hře „Žolík“. Chvíle hazardu obohatil i pan Jindřich, když připravil sladké pohoštění. Opavští navštívili také prodejní výstavu orchidejí v rodinném zahradnickém centru Flora v Úvalně. A byli překvapeni také přítomností nádherných exotických motýlů, kteří poletovali mezi květinami. Hned pět příspěvků z médií přináší Lenka Martinková z OO Opava. Ludmila Sýkorová je příkladem člověka, který se nadchne pro nové věci a dokáže se je naučit prakticky kdykoliv. I když je už v seniorském věku a vidí jen na jedno oko, které je navíc postiženo zeleným zákalem, pustila se s vervou do malování. Nové techniky se učí z videí na internetu od malířů z celého světa. Proč začala kreslit i obrazy pohádkové? Protože se jí nelíbily pohádky, které četla vnoučatům. Vlk sežere babičku a myslivec mu rozpárá břicho. Připadalo jí to násilné. Tak začala pohádky sama vymýšlet a k nim i malovat obrázky. Více na ceskolipsky.denik.cz. Co ji opravdu trápí a přála by si to změnit, je pohled na nevidomé. Často cítí, že vidící jimi opovrhují, vyhýbají se jim nebo se jich bojí. Na stránce denik.cz si můžete přečíst rozhovor s nevidomou Evou Odehnalovou s názvem "Nejsme mentální, jen nevidíme. Neignorujte nás". Zaměstnávat osoby se zdravotním postižením je povinnost i společenská odpovědnost. A provozování chráněného pracoviště je zpravidla poslání, kterého se zhostí většinou lidé s přesvědčením o smysluplnosti začlenění těžce zdravotně postižených do pracovního procesu. Přečtěte si článek Hany Bubeníčkové s názvem „Co bychom měli vědět o zaměstnávání zdravotně postižených“. Více na medium.seznam.cz. „Nevidomý člověk nesmí mít strach. „Nehraji, že nevidím, to bych byl velmi špatný herec. Přesto mě stále někdo osočuje, že vidím,“ říká nevidomý opavský masér Petr Pavelek. Rozhovor s  názvem „Nic nehraju, snažím se žít, jak to jde“ si předplatitelé mohou přečíst na opavsky.denik.cz. Letos navrhla Evropská komise směrnici, která se týká úpravy evropského průkazu zdravotně postižených a evropského parkovacího průkazu. Cílem těchto průkazů je umožnit osobám se zdravotním postižením z jiných zemí EU přístup ke stejným podmínkám a léčbě, jaké mají v jejich vlastní zemi. Současnost však spíše naznačuje, že projednávání a schvalování směrnice bude probíhat pomalu. Více na zijushandicapem.cz. Členové OO Zlín se sešli v „Klubu vaření“, aby si připravili rajskou omáčku s masovými kuličkami a houskovým knedlíkem. Přitom si procvičili odměřování potravin, bezpečné zacházení s ostrým nožem, škrabkou a struhadlem, a také bezpečnost při pečení v troubě, servírování a stolování. Zlínští se 13. 2. vydali také na výlet do Kroměříže. Dopoledne byla na programu komentovaná prohlídka Květné zahrady, kde hapticky prozkoumali exponáty kamélií, citrusů a palem. Poté se přesunuli na náměstí, kde je čekal oběd, prohlídka minipivovaru „Černý orel“, přednáška o výrobě piva a samozřejmě jeho ochutnávka. První březnová středa se ve Vsetíně nesla ve znamení druhého setkání IT klubu. Březen je měsícem knihy, a proto lektor Jiří Sedláček tentokrát představil knihovny a další zdroje knih pro čtenáře s těžkým postižením zraku i možnosti využití stahování a čtení knih v mobilních telefonech. Účast byla hojná a klienti si akci pochvalovali. Na „Kreativním dopoledni“ se sešli členové OO Kroměříž. Tentokrát se věnovali výzdobě skleněných dóz malováním křídovými a akrylovými barvami i ubrouskovou technikou. Dali tak nový vzhled již jednou použitým skleněným dózám na kávu, čaj či sušené bylinky. V Kroměříži se věnovali také procvičování paměti. Doplňovali slova do pranostik, přísloví a lidových rčení i jména známých sportovců a sportovních disciplín. Podle popisu poznávali hlavní města států, názvy hradů a zámků a podle čtených úryvků názvy literárních děl. Poskládali text několika básní českých autorů a vyzkoušeli si práci s motivačními kartami. Těmto aktivitám se v budoucnu hodlají věnovat pravidelně. Marie Šmejkalová z OO Jihlava poprvé navštívila Masopust. Jaké si z něho odnáší zážitky? „Vůbec se mi nechtělo. Ale jela jsem. Večer jsme šly pomoci s výzdobou sálu. Druhý den už od rána chodily masky po dědině a muzika s nimi držela krok. Zastavili se u všech dveří, všichni museli do kola, a bylo veselo. Odmítnout tanec s maskou? To se nesmí. Poté všichni skončili v hospodském sále. Tady jsme se s Hankou skoro nezastavily. Snažila jsem se vytratit, ale vždy mě popadl „chlupatej“, a už se mnou točil. Masky si mě podávaly pěkně dokola. Když o půlnoci pochovávaly basu, seděla jsem u stolu už bosá. Domů mě nesl čert, který mně celý večer hlídal a naháněl. Vyklubal se z něho Hanky bratr. Usnula jsem asi dřív, než se mi hlava dotkla polštáře.“ A pojďme do Čech. OO Havlíčkův Brod zve 16. 4. Od 9.00 hodin na výstavu kompenzačních pomůcek pro zrakově a tělesně postižené. Akce se koná v Městském úřadu Přibyslav, v dolní zasedací místnosti. 17 členů OO Havlíčkův Brod, mezi nimi nově i Jiří Prokš, se 19. 2. vypravilo „do historie“ svého města i za jeho slavnými osobnostmi. K tomu si do své zasedací místnosti pozvali povolaného vypravěče Martina Firona ze zdejšího Muzea Vysočiny. OO Beroun poděkovala městu Beroun za dotaci na nájem a služby v roce 2023. Díky ní mohou poskytovat lepší služby svým klientům a také pořádat rekondiční pobyt v lázních Poděbrady. A na závěr navštivme Most. Členové zdejší odbočky se 27. 2. setkali v kavárně The Most Café, aby přátelsky poseděli, popovídali a vyměnili si své zkušenosti. Antonín Vraný # Život jde dál i na ledu Zatím co vůkol zuří předjaří, na zimním stadionu ve Varnsdorfu zuří dramatické zimní hry zrakově výjimečných závodníků. Ti sem přijeli z celé České republiky strávit víkend 1.–3. 3. 2024 nejen se svými průvodci, ale i s vodicími psy. A jaké že zimní hry se zde odehrávají? No přece Parádalympiáda, kterou letos již po sedmé zorganizoval spolek Život jde dál. Nutno říci, že ve Varnsdorfu je hezky, ať už se účastníte jakékoliv akce. Trio Vaněk – jmenovitě Roman, Marcela a syn Vítek – ač jsou hraví, si nikdy na nic nehráli. Vlastně trochu ano, protože Vítek studuje na Deylově konzervatoři hru na klarinet a saxofon. Ale jinak – kromě her a fantazie se od tohoto tria dočkáte především upřímného přátelství rozdávaného všemi směry. Je příjemné pobýt nějaký čas v partě, kde vám nehrozí jiné povinnosti než přijet včas na místo her, dostavit se v určenou dobu na jídlo a prožít čas zcela ojedinělým a nevídaným způsobem. Na ledě se shromáždilo 16 nevidomých účastníků čtyř soutěží. Z tribuny zní mobilizující melodie Ivana Mládka a hlas moderátora, který nás svolává k seřazení a soustředění. S námi jsou na ledové ploše dobrovolní asistenti, zdravotníci, průvodci a brankář jen o něco větší než pohádkový Paleček, a stejně tak šikovný a obratný. Předseda spolku se zpěvačkou Milli Janatkovou zapaluje pochodeň, která putuje od jednoho účastníka k druhému. Společně s Blankou Janečkovou zpíváme hymnu a někteří jsme i trochu dojatí a určitě vděční za to, že žijeme ve svobodné zemi, kde si můžeme tak krásně hrát a být veselí. A pak to začíná. Jsme rozděleni do dvou družstev. Každé velí jedna zkušená rozhodčí. Disciplíny jsou tentokrát čtyři: Tah na branku Slalom Curling Vozatajové Nejmladšímu účastníkovi je 21 let. Nejstaršímu 75 let. Profese, které účastníci zastávají, jsou mnohé – místostarosta, dobrovolní hasiči, hudebníci, maséři, pedagogové, sociální pracovníci... Zkrátka o profesionály tu není nouze. Nikdo ale není profesionální sportovec, leč fyzickou kondičku mají většinou ucházející s ohledem na věk, příležitosti a zdravotní stav. Předsedovi spolku Romanu Vaňkovi jsme pro lepší ilustraci dnešního klání položili několik všetečných otázek: ... Říkal jsi, že Sedmička je šťastné číslo. Proč? Sedmička je číslem úspěchu, vítězství a štěstí. A jednoduše ho mám rád. Koho a proč napadl ten led? Mě s manželkou, jednoduše proto, že na led se opravdu nevidomí málokdy dostanou. A zároveň je to i hec, co dokážeme s takovým postižením. Co to bylo za divné hrazdičky, se kterými jsme závodili slalom? Jsou to hrazdičky z novodurových trubek, které používají děti ve školičce bruslení pro nácvik rovnováhy. Jak se tvářilo vedení zimního stadionu, když jsi přišel s nápadem uspořádat zde Parádalympiádu? Vzhledem k tomu, že mě dobře znají, tak s úsměvem, ochotou a pobavením. Nebojíte se zvát i účastníky s více vadami? Bojíme, ale je to pro nás výzva a ty mám rád. Jak jste přišli na toho nevidomého a imobilního chlapce s autismem, kolik je mu let, kde tráví svůj život a jak se mu to líbilo? Zkontaktovala nás sama jeho asistentka z agentury Pondělí. Jmenuje se Standa, je mu 23 let. Je po mozkové obrně a bohužel i nevidomý. Svůj život tráví u svých prarodičů. Byl nadšený a jeho asistentka říkala, že za tu chvíli, co nás zná, si užil víc legrace, než za těch svých 23 let věku. Kde jste našli ty dva mladé maséry? Dělali jsme besedu na jejich střední škole. Jsou to dva sourozenci a oba nevidomí. Martina 24 let, David 21 let. Kdo se podílí na zdárném uskutečnění Parádalympiády? Finančně město Varnsdorf, které nás podporuje dlouhodobě, již sedm let. Samozřejmě bychom se neobešli bez sponzorů i soukromých dárců, pomoci dobrovolníků a také hasičů a záchranářů. To jsou naši nejlepší parťáci! Co ještě zajímavého bys rád sdělil médiím? Všeobecně se málo dělá volnočasových aktivit pro handicapované. Já sám jsem se dost nudil v jiných organizacích, protože jsem hodně aktivní. Čajové dýchánky pro mě nikdy moc nebyly. Jsem rád, že mám rodinu, která se mnou táhne za jeden provaz a je stejně tak bláznivě nastavena jako já. Mám i štěstí na podobně orientované lidi kolem sebe. Jeden to sám nezvládne, může mít nápady a motivy, nicméně důležité je zázemí a týmová práce. Na té se musí podílet i účastníci těchto aktivit, každý, jak může. A když nemůže, jsou tu jiní, kteří ho podrží. Co vysíláme, to přijímáme. Jsem za to rád a jsem vlastně i tak spokojený. Rád bych prostřednictvím našeho spolku ukázal, že i s jakýmkoli handicapem život nekončí a dá se užít naplno.  Na osobní zkušenost a dojmy jsme se také zeptali věrné účastnice Parádalympiád Zuzany Duchoňové z České Lípy: „Se Spolkem se s manželem Fandou a oběma psy účastníme všeho, co se nabízí, nerada sedím doma, jsem ráda mezi lidmi. V rámci spolku také jezdíme na besedy do škol, aby děti věděly, že mohou potkat nevidomé lidi třeba i s vodicími psy. Učíme je, jak pomáhat a respektovat. Na akcích spolku je fajn, že je prostor si s kýmkoliv popovídat, něco se dozvědět, něco poradit. Při soutěžích si každý účastník vyzkouší, co vlastně zvládne, i když by se k tomu sám vůbec nedostal nebo neodhodlal. Tenhle spolek není úplně typický. Vaňkovy jsme znali ještě dříve, než spolek založili. Vždycky byli vstřícní a přátelští, a to je prostě pro tohle uskupení typické. Přátelé a přátelé našich přátel se nabalují, prostě efekt sněhové koule. O co by svět přišel, kdyby spolek neexistoval? Roman vymýšlí tak nádherně praštěné akce, které mnohé nás ohromně nabíjí. Protože jsem stejný blázen jako on, tak jsem následně schopná podobně praštěnou věc vymyslet i pro SONS v České Lípě, kde průběžně pomáhám. A pak mám radost, že lidi mají radost. Jaroslava Novotná # 7. virtuální pochod KDVP – tentokrát Evropou hudební Od 1. ledna 2024 začalo 37 účastníků se 42 psy zaznamenávat našlapané kilometry, abychom z nich každý týden po sečtení vytyčili trasu, po které naše smečka virtuálně putovala. Na facebookové stránce KDVP a v „psích“ konferencích jsme pravidelně informovali o zajímavých místech na trase, a protože tématem byly evropské hudební festivaly, byly naše články doplňovány odkazy na nejrůznější hudební ukázky. Zároveň se mohli zájemci dočíst o významných událostech v životech některých psích poutníků a na Facebooku jsme zveřejňovali i jejich fotografie. Naši cestu jsme zahájili „naživo“ akcí Novoroční Stromovka a po šesti týdnech ji v Praze zase ukončili. Těch 168 tlapek, které statečně brázdily evropské cesty i cestičky, patřilo čtyřiatřiceti vodicím psům v činné službě, šesti psím důchodcům a dvěma statečným štěňatům v předvýchově. Ačkoliv byli ze šesti českých a jedné slovenské školy a hlásili se k deseti rasám nebo jejich křížencům, všichni se dobře snášeli a výpravu si užívali. Celou akci jsme mohli připravit díky ochotným pomocníkům: Adam Blažek dodal informace o hudebních festivalech a vyhledal většinu příslušných hudebních ukázek. Barča Kosová nám podle map vytyčila trasu a pružně reagovala, když jsme dostali chuť odbočit do původně neplánovaných končin. Vláďa Krajíček zpracovával články k jednotlivým etapám a dohledával další zajímavosti, zatímco jeho žena Stáňa měla na starosti tabulku s výkony, popoháněla účastníky, kteří zapomínali včas nahlašovat našlapané kilometry, a loudila fotografie. Pár dní po skončení naší výpravy se labrador Cedrik rozběhl k lovosické poště, aby dohlédl na rozeslání originálních pamětních listů. Tentokrát jsme je nechali vyrobit v Atelionu, takže si přijdou na své jak vidící, tak nevidomí. Jak si takový Pamětní list představit? Papír formátu A4 je přeložený, takže vznikl list rozevírací. Zatímco vidícím stačí informace z vnější strany, nevidomí je najdou uvnitř. Levá strana nahoře začíná textem: „Klub držitelů vodicích psů SONS ČR z. s. uděluje Pamětní list pro“ a jména člověka a psa. Z levého dolního rohu vychází ťapky, které jdou až do pravého horního na pravé stránce k houslovému klíči. Ťapek je celkem 10. Pravá strana - zleva přichází ťapky k velkému houslovému klíči v pravém horním rohu stránky. Pod ním je text: „za účast ve virtuálním pochodu Evropou hudební, zima 2024“. Z ohlasů účastníků víme, že se akce líbila, a už teď spřádáme plány na další výpravy a setkání - ať už virtuální, nebo „naživo“. O pozvánky i vyprávění o jejich průběhu se s vámi zase rádi podělíme. Manželé Krajíčkovi s Cedrikem # LIDÉ KOLEM NÁS: Zpočátku jsem potřeboval hodně pomoci Představte si, že jste čtrnáctiletý prakticky nevidomý chlapec. Navštěvujete speciální školu, hrajete na klavír a budujete si svá celoživotní přátelství. A pak se jednoho dne ozvou ve vašem městě sirény a výbuchy bomb. Začala válka! Vaši nejbližší vám zachraňují život, a vy se s nimi náhle ocitáte v cizí zemi. Jak byste to zvládali? A jak to zvládá dnes šestnáctiletý Yevhen Nedovba? Jako nevidomý jsem se narodil. Oči mi léčili už velmi záhy, v nemocnici v Oděse, ve městě u Černého moře na jihu Ukrajiny. Osobně si to nepamatuji, ale i když je to prý vynikající nemocnice, příliš mi nepomohli. Současný zbytek zraku „vyčarovali“ ruští lékaři z nemocnice ve městě Ufa. Určitě tedy na pravém oku. Na levém také, ale to jen minimálně. Prodělal jsem tam speciální operaci a následnou léčbu injekcemi aplikovanými přímo do oka. Na poslední terapii jsem byl v roce 2017, a ač do Ruska už nikdy jet nechci, musím uznat, že tamější lékaři byli na špičkové úrovni. Mimochodem, do Ufy jezdili pacienti z celé Evropy i Ameriky. Moje zraková vada? Na levém oku je glaukom. Vidím jím světlo a občas rozliším „světlejší či tmavší“. O něco lépe vidím na oko pravé. Je na něm, kromě mírnější formy glaukomu, též komplikovaný šedý zákal, katarakta. Lékaři ho vyhodnotili jako velmi rizikový, a proto ho zatím neoperovali. Pravým okem dokážu za dobrých světelných podmínek rozeznat vše, co je kolem mě. Přitom platí, že čím větší objekt, tím lépe. Ale jak skutečně vidím? To zřejmě nedokážu přesně říci. I proto, že nevím, co znamená „vidět normálně“. V České Republice ani jinde v Evropě jsem zatím žádnou oční kliniku nenavštívil. Tak třeba někdy v budoucnosti. Vděčný jsem ale i za to málo. Běh svého života si pamatuji tak od dvou let. Ale s pomocí vyprávění rodičů nebo dalších lidí mě velmi baví vybavovat si jednotlivé střípky ze „své vlastní historie“. Třeba cestu vlakem přes most nad naší největší řekou Dněpr. Její odlesky jsem zahlédl a zůstaly hluboko v mé mysli. Od té doby rád „sleduji“ řeky z mostů. Nejraději při západu nebo východu slunce, kdy vidím zřejmě nejlépe. Vzpomínám si i na datum odjezdu na křesťanský tábor pro děti s těžkým postižením zraku nebo na dovolenou s rodiči. Jak jsme za noci jeli k babičce s dědečkem, spali u nich a ráno pokračovali k Azovskému moři. K němu jsme jezdili každoročně. Jako dítě jsem byl i u Černého moře, na Krymu, a s další organizací pomáhající dětem s postižením zraku jsem navštívil Bulharsko. Všechny děti tenkrát letěly letadlem, jen já, kvůli vysokému a kolísavému nitroočnímu tlaku, jsem musel jet autobusem. Oba rodiče vystudovali meteorologii (věda o atmosféře, která se zabývá i počasím). Tatínek byl od roku 2005 do roku 2008 ředitelem meteorologické stanice v Záporoží, na jihovýchodě Ukrajiny. Měl možnost odjet dokonce na polární expedici do Antarktidy, ale když maminka otěhotněla, téhle cesty se vzdal. A měl velké štěstí, že se mu pár týdnů před vypuknutím války podařilo z Ukrajiny odjet. Maminka pracovala na podobné stanici v Dněpru (též Dnipro). Tohle město leží ve střední Ukrajině. A když jsem se narodil já, tatínek se také přestěhoval do Dnipra. Tady jsem od první do čtvrté třídy chodil i do školy. Od páté do osmé třídy jsem pak rok dojížděl asi 200 kilometrů do Charkova a bydlel tam i na internátě. To se mi líbilo mnohem více, byla tam totiž uvolněnější atmosféra i více kroužků a dalších volnočasových aktivit. Byl jsem dost zaneprázdněn a večer také často unaven. Ve třídě nás bylo 12 žáků, což je dvakrát více než u vás. A také, když jsme se tam sešli všichni, bylo tam hodně rušno. Tuhle speciální školu pro žáky s postižením zraku navštěvuji i dnes. Vyučování tu ale samozřejmě probíhá on-line. I když nemám vždy možnost zúčastnit se výuky, jsem aspoň v kontaktu se svými spolužáky a učiteli. Když jsem v Charkově chodil do osmé třídy, byli už rodiče s jednou sestrou v České Republice a já, pokud jsem právě nebyl na internátě, bydlel s prarodiči v Dnipru. Už na konci roku 2021 zprávy hovořily o tom, že Rusko Ukrajinu napadne. A to už nějakých osm let probíhala i válka na Donbase, ve východní Ukrajině, a okupovaný byl poloostrov Krym na jihu země. Všichni jsme sice doufali, že se bojovat nebude, ale na začátku února 2022 se už napětí dalo doslova krájet. Pamatuji si, jak k nám „prosákla“ zpráva z Evropské Unie, či snad z USA, že válka začne 16. Února. Já se toho dne v charkovském internátě vzbudil a pomyslel si s úlevou: „Žádná válka nezačala, je mír!“ A normálně jsem odešel do školy. Ale po dvacátém únoru narůstala i ve mně jakási těžko popsatelná obava. Tehdy už maminka zavolala prarodičům, že jakmile se něco začne dít, ať okamžitě odjedeme a ona že nás vyzvedne před polskými hranicemi. Tak jsem byl 25. února ještě v Dnipru, ale už o den později mě a druhou sestru dědeček s babičkou odváželi na západ, k polské hranici. Bylo mi 14 let. Prarodiče z otcovy i matčiny strany ale zůstali doma. Ač i jim naši nabídli, ať z Ukrajiny odjedou. Ale jsou to už starší lidé, kteří touží dožít doma, a tuhle pomoc odmítli. Okolo půlnoci jsme byli už na polské hranici. Vzpomínám si, jak jsme tu nějakou dobu stáli a jaký tu byl obrovský ruch a davy lidí. V Polsku jsme pak dostali polévku, teplý čaj a chleba se šunkou. Mě to připomínalo „Majdan“ (Demonstrace ukrajinského lidu, které začaly v polovině prosince roku 2013 a pokračovaly v roce 2014 a mimo jiné nasměrovaly Ukrajinu z ruského vlivu). Po nějaké době jsme nastoupili do autobusu a odjeli do polského vnitrozemí, někam k městu Katowice. Tuhle cestu si ale nepamatuji, protože jsem byl už velmi unaven. A když jsme vystoupili, pozvala nás mě neznámá Ukrajinka k sobě domů, abychom se ještě dospali. Nabídla nám pomoc i možnost zůstat v Polsku. My jsme ale chtěli pokračovat. Další den večer nás mě opět neznámý muž odvezl do Brna. Na ubytovnu, kde bydlela maminka a její spolupracovnice. V Brně jsme se sešli i s tatínkem. Rodiče tehdy bydleli odděleně, ale dnes jsme už zase všichni spolu. Bydlíme v jednopokojovém bytě, přičemž jsme se už dvakrát stěhovali. Oba rodiče dnes pracují v  podniku v Kuřimi. Dva dny jsme všichni čtyři bydleli u něho, a když jsme vyřídili uprchlická víza, krátce nás ubytovali v jakémsi brněnském hotelu. Ale to bylo jen nějakých 10 dnů. Šlo tehdy o docela hektické období, ve kterém jsem ale poprvé navštívil i Prahu, setkal se se svou druhou sestrou a jejím přítelem. To pro mě byl opravdu krásný zážitek. Za nějakých 14 dnů jsem do Prahy jel znovu. Tentokrát i s překladatelem. Rodiče pro mě totiž hledali vhodnou speciální školu. Původně ji zamýšleli v Brně nebo Plzni, ale pak dostali tip na školu na pražském Náměstí Míru. A tam, když zjistili, že jsem prakticky nevidomý, nám doporučili školu Jaroslava Ježka na Hradčanech. Následně nabraly události poměrně rychlý spád. Do téhle školy mě pozvali na tři dny, abych se podíval, jak se tu žáci učí a jak bydlí na internátě. Mě se tu líbilo, a tak jsem se stal jejím žákem. I zde, podobně jako na Ukrajině, je deset ročníků. Když jsem z Ukrajiny odjížděl, byl jsem v osmém ročníku. Tady jsem ale musel nastoupit do šestého, protože ani v osmém, ani v sedmém ročníku pro mě nebylo místo. Do svého, tedy osmého ročníku, jsem přešel až později. A dnes jsem v devátém. V ukrajinské škole, kterou navštěvuji on-line, jsem tak stále o ročník výš. Je ale poměrně složité porovnat desátý ročník v Česku a na Ukrajině. Zatímco zde jsem ještě v základní škole, tam už se studium podobá škole střední. Tedy alespoň rozsahem výuky. Zpočátku jsem potřeboval hodně pomoci, hlavně při překonávání jazykové bariéry. Mluvil jsem jen ukrajinsky, rusky a velmi málo česky, tak to pro mě bylo dost těžké. Až postupně jsem chytal jednotlivá slova a krátké věty. Mluvit jsem se ale bál a často se lidí ptal, zda správně vyslovuji, a zda mi rozumějí. Přitom jsem měl neustále zapnutý ukrajinsko-český Google překladač v mobilním telefonu. Na internátě tehdy pracoval i vychovatel, který trochu mluvil rusky, a s řadou lidí jsem se tak domlouval i jeho prostřednictvím. A byl to skvělý pocit, když jsem jednoho dne začal normálně a bez větších obav komunikovat. Dnes už rozumím česky velmi slušně, a tím i lépe chápu výuku. Ale určitou pomoc potřebuji i dnes. Občas ještě něčemu nerozumím, nebo je na mě výklad příliš rychlý, ale spolužáci i učitelé mi pomohou, vše si vysvětlíme a správně přeložíme, za což jsem jim velmi vděčný. Vloni to pro mě bylo navíc složitější v tom, že jsem byl ve třídě jediný Ukrajinec. Myslím ale, že všichni spolužáci jsou dnes mými přáteli. Letos je nás v šestičlenné třídě polovina, tedy konkrétně dvě děvčata z Ukrajiny, a tři z Česka. Ano, jsem ve třídě jediný mladý muž. Příští rok mě u vás čekají přijímací zkoušky na střední školu. Ale už letos dokončím desátý ročník v ukrajinské on-line škole a dostanu potvrzení o jeho absolvování. Pokud se rozhodnu vrátit se, mohu pokračovat ve studiu, po dvou letech složit maturitu a poté i zkoušky na vysokou školu. Tak uvidíme, jak se situace vyvine. Co bych chtěl studovat? Přesně to ještě nevím, ale rád bych se dostal i na vysokou školu. Protože jsem křesťan, mohl bych studovat třeba duchovní vědy. Ale zajímá mě i politika, veřejný život a herectví. Tak bych mohl studovat třeba i politologii nebo práva. K mým dalším zájmům patří hudba nebo historie. Velmi rád jsem zpíval, a učil se hrát na klavír. Když mám možnost, sednu si za něj i dnes a připomenu si skladby, které jsem se v minulosti naučil. Sám i v hodinách klavíru. A hrával jsem také na náš národní strunný nástroj, bandur. Trochu se podobá kytaře. Ano, Ukrajinu jsem opustil velmi mladý. Už ve čtrnácti letech. I tak je to moje země, kterou miluji, a já se cítím být vlastencem a patriotem. I rodiče mě k tomu vždy vychovávali. Přeji si, abychom zvítězili, aby byl konečně mír, aby naše země byla znovu obnovena, přivedena do Evropy, a aby „rozkvetla“. Chceme jen to své. Netoužíme po ničem cizím. Jsem vděčný Bohu a všem lidem i národům Za to, že pomáhají mně, mé rodině i dalším našim. Chápu, že po těch letech jsou mnozí lidé i někteří představitelé států prostě už unaveni. Podle mě je však velmi důležité nezastavovat Ukrajině podporu. A snažit se zachraňovat životy lidí. Také si myslím, že naši lidé by měli přemýšlet o tom, koho v nadcházejících volbách zvolit příštím prezidentem. Říkám upřímně, že bychom neměli volit populisty, a že bych si na tom postu představoval jinou osobnost. Mám velmi rád také vaši zemi, Česko. Vnímám ho jako velmi pěknou zem, a Čechy jako dobré a otevřené lidi, kteří pěstují dobré vztahy mezi sebou, k přírodě, a jsou ochotni pomoci. Vy Češi jste prostě „pecka“. S Yevhenem Nedovbou hovořil Antonín Vraný # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Byl Macan opravdu první? Tuto otázku si pokládá náš věrný brněnský čtenář Mojmír Zábrdovický jako nosnou ideu své dizertační práce na Masarykově univerzitě. Říká: „Braille své písmo zveřejnil v roce 1825 nebo 26 a u nás je začal energicky prosazovat K. E. Macan až někdy v 90. letech 19. století. Mezera nějakých sedmdesáti let je přece neudržitelná se zřetelem třeba k tomu, že v Německu i v Anglii a v Americe znalost Braillova písma vzkvétala již od čtyřicátých let – měli už i dokonalý zkratkopis, aby šetřili místem při opisování a tisku braillských foliantů. Začal jsem tedy pátrat a se čtenáři Zory, Macanovy dcery, se podělím o svůj objev, který podrobně popíši ve své dizertaci,“ a pokračuje: Nejprve jsem si položil otázku, kdo by tak mohl Braillovo písmo šířit mimo již existující slepecké ústavy v Praze a v Brně. Když mají Slováci Matěje Hrebendu, proč bychom i my nemohli mít svého potulného buditele! Jak ho ale najít? A pomohla mi náhoda. V životopisu Leoše Janáčka je zmínka o slepém varhaníkovi Františku Šebánkovi, který dával mladému Janáčkovi základy hry na varhany někdy v letech 1866-70. U Janáčka se o něm nic víc nepraví, ale stopu jsem ztratit nechtěl. Varhaník, hm, to o něm budou mít jistě záznamy církevní instituce. Se žádostí o přístup do archivů jsem se obrátil nejdříve na kováře, tedy na arcibiskupy pražského a olomouckého. O varhaníku Šebánkovi ani o jiných slepých varhanících jsem se však nic nedověděl. Až v archivu brněnského biskupství jsem v části pojednávající o působení biskupa ThDr. Antonína Arnošta hraběte von Schaffgotsche (byl brněnským biskupem v letech 1842–1870) narazil na jméno putujícího slepého varhaníka Františka Šebánka – tedy velmi pravděpodobně téhož, který vyučoval Leoše Janáčka. Zpráva o Šebánkovi je psána německy biskupovým sekretářem Heinnrichem Weinlichem a měla patrně sloužit jako doporučení pro farnosti, zda tohoto putujícího slepce příležitostně zaměstnat či dokonce poskytnout stálou práci. Na zprávě je pozoruhodné i to, že se zabývá Šebánkovou buditelskou činností. Popis je zde spíše neutrální, víceméně rezervovaný – jde koneckonců o české buditelství a o cosi podivného, nesrozumitelného a jinde nevídaného – na druhé straně však velezajímavého. Dovídáme se informace, které boří mýtus o Macanovi jako o prvním energickém propagátorovi Braillova písma. Šebánek prý putuje po Moravě a kromě varhaničení hledá po vesnicích a městech mladé slepce, které učí jakési tečkové vypouklé písmo latince nepodobné. Vypichuje je do papíru potištěného rakouskými úředními výnosy, protože prý se pro toto písmo díky své tuhosti nejlépe hodí. Jako psací náčiní používá dřevěnou desku s dírkami po stranách, na kterou papír položí; na něj pak přichytí za použití bočních dírek tenký, úzký plíšek, do kterého bodlem písmena vypichuje; nakonec plíšek odloží, papír obrátí a prsty obou rukou čte. Víc jsem se v brněnském biskupství nedověděl. Moje další kroky vedly do brněnského ústavu pro slepé, o jehož věhlasu se zmiňuje ve svých pracích badatel se širokým záběrem Josef Smýkal, aniž by však Šebánka zmínil byť jediným slovem. Moderní škola bohužel archiv z 19. století neuchovává (a ani nemusí), takže jsem byl opět v koncích. Štěstí mi ale přálo v osobě archiváře brněnského biskupství pana Oktaviána Nesnídala, kterého mé bádání zaujalo. Poradil mi, abych se obrátil na jeho kolegu ve Znojmě, který spravuje i archiv Prokopa Diviše, vynálezce hromosvodu – prý tam snad bylo poslední působiště varhaníka Šebánka. K mému úžasu se ve znojemském městském archivu našly o Františku Šebánkovi i české zmínky. Je potvrzeno vše, co obsahuje německá zpráva z brněnského biskupství – ba víc. František Šebánek prý přinesl Braillovo písmo na Moravu již v roce 1848 a byl za to zapsán do Alumnátu moravských buditelů. Posledních patnáct let svého života strávil jako znojemský varhaník a titulární učitel čtení a psaní Braillovým písmem v brněnském ústavu slepců. Česká zpráva ze znojemského archivu uvádí další dvě skutečnosti, které však bude nutné doložit: Šebánek prý pro potřeby všech tří českých ústavů pro slepé sestavil učebnici čtení a psaní Braillova písma a v roce 1890 (to už mu muselo být kolem sedmdesáti – rok jeho narození zatím přesně neznáme) začíná pravidelně vydávat slepecký časopis Světlo; není známo, zda se nějaký exemplář časopisu dochoval. Závěrem lze konstatovat, že bádání po stopách Františka Šebánka a potenciálních dalších šiřitelů Braillova písma v Čechách a na Moravě je teprve na začátku. Zdá se však, že tradičně přijímané prvenství K. E. Macana může být vážně ohroženo a že budeme historii možná přepisovat. Mojmír Zábrdovický # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny Odškodnění za průtahy ve správním řízení V minulých informacích z poradny jsme vás informovali o lhůtách v řízení o příspěvku na zvláštní pomůcku. Často se setkáváme s tím, že jsou tyto lhůty překračovány, nezřídka o několik týdnů či dokonce měsíců. V takových případech je možné po skončení řízení po státu nárokovat odškodnění za majetkovou či nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení, které jsou zákonem považovány za nesprávný úřední postup. S ohledem na to, že se jedná o poměrně rozsáhlou a také složitější právní oblast, bude v tomto článku věnována pozornost pouze nárokům z průtahů v řízení Úřadu práce, České správy sociálního zabezpečení a Ministerstva práce a sociálních věcí. Ve všech těchto případech bude žádost o odškodnění v podobě náhrady škody nebo přiměřeného zadostiučinění řešit Ministerstvo práce a sociálních věcí, jako ústřední orgán. Náhrada škody je náhradou majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. V žádosti je nutné doložit nečinnost či průtahy, je nutné formulovat výši vzniklé škody a doložit, jak žadatel k této výši dospěl (např. ušlý zisk apod.) Přiměřené zadostiučinění je satisfakce za nemajetkovou újmu. U nemajetkové újmy nemusí vůbec vzniknout vyčíslitelná škoda. Nesprávným úředním postupem se člověk cítí poškozen, byla mu způsobena např. psychická újma apod., proto žádá satisfakci. Pro podání je potřeba dodržet určitou lhůtu, která se zpravidla počítá od vydání rozhodnutí v řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V případě nemajetkové újmy je nutné žádost podat nejpozději do 6 měsíců, u majetkové škody do 3 let, nejpozději však do 10 let. Náhrada nemajetkové újmy se stanoví vždy individuálně dle závažnosti újmy a dalších okolností. Někdy může spočívat i v omluvě. Při posuzování nároku na odškodnění za průtahy v řízení se posuzuje celková délka řízení, jeho složitost či skutečnost, jakou měrou poškozený k průtahům přispěl, například neposkytnutím úřadu dostatečné součinnosti. O žádosti musí ministerstvo rozhodnout nejpozději do 6 měsíců. Příklad: Žadatelka Anna podala 1. 9. žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku. Dodala veškeré podklady bez jakékoliv prodlevy. Její zdravotní stav byl posouzen 15. 1. Je duben a úřad práce rozhodnutí stále nevydal. Poté, co bude rozhodnutí vydáno, tak může žadatelka Anna podat žádost o odškodnění nemajetkové, případně i majetkové újmy za nesprávný úřední postup. Čím delší dobu správní řízení trvá, tím větší šance na přiznání odškodnění je. Zákon zná kromě nesprávného úředního postupu ještě nezákonné rozhodnutí, o tom vám přineseme informace v některém z příštích článků. Souběh invalidního důchodu s „nemocenskou“ Nedávno jsme do poradny obdrželi dotaz od poživatele invalidního důchodu III. stupně, který se týkal nároku na výplatu nemocenského po skončení pracovního poměru. Mají poživatelé invalidního důchodu na výplatu nemocenského nárok? Pokud ano, tak jaké musí splnit podmínky a jak dlouho budou nemocenské pobírat? Nejen na tyto otázky dostanete v tomto článku odpovědi. Pokud pobíráte invalidní důchod, je důležité, v jakém stupni. Jestliže se jedná o invalidní důchod I. nebo II. stupně, pak platí stejné podmínky jako pro kohokoliv jiného, kdo invalidní důchod nepobírá. Účelem nemocenského je finančně zabezpečit ekonomicky aktivní občany v období, kdy kvůli nemoci, neboli dočasné pracovní neschopnosti, nemohou vykonávat práci a ztratí dočasně výdělek. Účast na nemocenském pojištění vzniká ze zákona u všech zaměstnanců. U osob samostatně výdělečně činných je účast na nemocenském pojištění dobrovolná. Prvních 14 dnů nemoci nebo nařízené karantény dostává zaměstnanec od zaměstnavatele náhradu mzdy, od 15. dne vzniká nárok na dávku nemocenského pojištění nemocenské, lidově též označovanou jako „nemocenská“. Nemocenské lze pobírat po dobu 380 kalendářních dnů ode dne, kdy vznikla dočasná pracovní neschopnost nebo byla nařízena karanténa. Této době se říká podpůrčí doba. Pokud lze očekávat, že dojde v krátké době, nejdéle však v době 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby, ke zlepšení zdravotního stavu, je možné pobírat nemocenské i po uplynutí 380 dnů. Nemocenské je vypláceno i poté, co je ukončen pracovní poměr. Zákon o nemocenském pojištění, ve kterém je nemocenské upraveno, zná i tzv. ochrannou lhůtu. Tato lhůta trvá 7 dnů ode dne zániku nemocenského pojištění neboli zaměstnání. Pokud zaměstnání trvalo po kratší dobu než 7 dnů, činí ochranná lhůta jen tolik dnů, kolik trvalo zaměstnání. Příklad 1: Pan Novák, který je poživatelem invalidního důchodu I. stupně, byl lékařem uznán ke dni 15. 3. dočasně práce neschopným. Jeho pracovní poměr u zaměstnavatele skončil k 31. 3. I po 31. 3. bude mít pan Novák na výplatu stále nárok. Příklad 2: Paní Novákové, která je poživatelkou invalidního důchodu II. stupně, skončil k 31. 3. pracovní poměr, který trval jeden rok. 6. 4. (tedy 6 dnů po ukončení pracovního poměru) onemocněla, od 15. dne nemoci jí bude náležet nemocenské, prvních 14 dnů nemoci nedostane nic. Jiná situace nastává u poživatelů invalidního důchodu III. stupně a starobních důchodců. Podpůrčí doba nemocenského činí pouze 70 kalendářních dnů, počítá se od 15. dne trvání dočasné pracovní neschopnosti či nařízené karantény. Dalším rozdílem je skutečnost, že se nemocenské vyplácí pouze po dobu trvání zaměstnání. Po jeho skončení nemá poživatel invalidního důchodu III. stupně či starobní důchodce na výplatu nemocenského nárok. V neposlední řadě je důležité uvést, že se na poživatele invalidního důchodu III. stupně či starobního důchodce nevztahuje podpůrčí doba 7 kalendářních dnů po skončení pracovního poměru. Příklad 3: Pan Sova, který je poživatelem invalidního důchodu III. stupně, byl lékařem uznán ke dni 15. 3. dočasně práce neschopným. Jeho pracovní poměr u zaměstnavatele skončil k 31. 3. Po tomto dni mu již nebude vypláceno nemocenské. Poslední kalendářní den, kdy bylo nemocenské vyplaceno, je 31. 3. Příklad 4: Paní Sovové, která je poživatelkou invalidního důchodu III. stupně, skončil k 31. 3. pracovní poměr, který trval jeden rok. 6. 4. (tedy 6 dnů po ukončení pracovního poměru) onemocněla. Nemocenské jí nenáleží, jelikož pro poživatele invalidního důchodu III. stupně podpůrčí doba neplatí. Za Sociálně-právní poradnu Nicole Fryčová # OD NAŠICH ČTENÁŘŮ: Moje nadějné dojmy Veronika nebyla v Čechách 15 let, žije ve státě Indiana, a na dálku ráda poinformuje, co je napsáno na plechovce s rybičkami. Různé podobné „službičky“ poskytl ještě Michal z Kalifornie a Daniel snad z Washingtonu DC. Původně byl v práci, neměl vůbec čas, ale zavařenina, snad třešně, ho zaujala, tož jenom lituji, že telefonem nepošlu ochutnávku. I Blind Shell má svoje omezení. Ale já, spíše sova, mohu večer najít dobrovolníky takříkajíc na druhém konci zeměkoule. Snad to někdy zkusím i během dne. Snímky, které příslušná aplikace pořídí, bývají nezřetelné, s dobrovolníkem se lze domluvit, kam s přístrojkem hnout, aby dobře viděl. Vše je u mne ve stadiu objevování, ale už teď to ve mně vyvolává pocity příznivé. Hrozí teď leckdo lecčíms, co by mohlo neblaze ovlivnit svět, zasáhnout do našich někdy reálných, jindy až rozmazlených či rozmařilých plánů! Ale jindy stačí, aby na rádiu či televizi bylo nutno přejít na jiný program, a ozve se krásná hudba či báseň. Nebo párkrát stisknu tlačítko na telefonu a ozve se člověk, ochotný pomáhat. Michal se dověděl o možnosti takto na dálku pomáhat z rádia, Daniel zas od kamaráda. Umí kromě rodné češtiny i polsky, německy, slovensky i anglicky. A nechá se rušit v práci! Jsou, díky Bohu, i v tomhle zmatku doby věci nadějné, pomáhající žít! Totéž i ostatním, nejen na dálku, přeje Eva Budzáková # Exotičtí papoušci mezi námi V pondělí 4. března 2024 zavítal na chebské středisko TC pan Martin Procházka, chovatel cizokrajných papoušků, ale i provozovatel Záchranné stanice exotického ptactva. Se svou manželkou nám přivezli představit tři různé druhy papoušků a jednu malou sovičku. Prvním zástupcem exotického ptactva byl šedočervený papoušek žako kongo jménem Laura, druhým byl papoušek kakadu růžový jménem Fany. Oba byli cca 50 cm velcí, vážící až 0,5 kg. Dalším zástupcem těchto cizokrajných ptáků byl modrý, pod křídly oranžově zbarvený papoušek ara-ararauna jménem Snoopy, jeho velikost dosahovala 90 cm výšky a 1,2 kg váhy. Posledním byl šedý, 15 cm velký výreček Otík, u něj stojí za zmínku, že za den sní tolik potravy, kolik sám váží, tedy cca 150 gramů. Pan Procházka je rovněž chovatelem asi padesáti různobarevných papoušků, se svými ptačími svěřenci navštěvuje i mateřské či základní školy s projektem „Papoušci do škol“, kde je hlavní myšlenkou, proč si papouška – nekoupit! Vlastnit papouška je nejen finančně náročný „koníček“, ale i velký závazek – prakticky na celý život. Tito exotičtí papoušci se dožívají věku 50 až 70, někteří i 100 let! Mnozí lidé si totiž při jejich nákupu absolutně neuvědomují, že jde o velmi náročný a hlavně letitý chov těchto opeřenců. Každý papoušek je jinak citlivý na své okolí, rozpoznat jejich chování či psychiku není vůbec snadné. Někteří upřednostňují pobyt jen v domácnosti, jiní ve venkovní voliéře, a to až do mínus 30 °C, každý papoušek vyžaduje jiný druh krmiva včetně ovoce či zeleniny. Co se týče jejich rozmnožování, tak i zde platí mnohá náročná specifika. Při samotné prezentaci jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí ze života těchto cizokrajných opeřenců, přednáška byla občas přerušena hlasitými projevy jednotlivých papoušků! Kromě jiného jsme se dozvěděli i to, že např. ptáci nemají okohybné svaly, a tak musí hlavičkou otáčet do všech stran, aby viděli to, co potřebují. Papoušci žako či ara se naučí napodobovat až 500 slov! Pan Procházka nám umožnil i haptickou prohlídku, tyto exotické ptáky jsme si mohli nejen pohladit, porovnat hebkost jejich peří či váhu a velikost, jen nám bylo líto, že jsme nemohli ocenit jejich nádherné zbarvení. Dva z papoušků nám posléze přilétli i na ramena nebo na ruku, kdy jsme se jimi nechali jemně oklovávat, což byl velmi milý a nezapomenutelný zážitek! Jako památku na tento den jsme se mohli nechat s jednotlivými papoušky také vyfotografovat. Emil Miklóš # Vodicí psi v Botanické zahradě Za kořením a slávou se do dalekých krajin už před mnoha staletími vydávali obchodníci a mořeplavci. „Za kořením a slávou“ se v úterý 5. března vydala i parta 8 držitelů vodicích psů s dalšími přáteli a pomocníky. Nebylo třeba plavit se přes oceán, stačilo nechat se odvézt autobusem k Botanické zahradě v Praze – Troji. Výstava pro všechny smysly byla opravdu zajímavá a každý si tu přišel na své. Někoho nejvíc zaujaly výrobky z bambusu a jiný se pokoušel rozeznít netradiční hudební nástroje. Milovníci příběhů o Soudci Ti už vědí, jak vypadal třecí kámen, na kterém si písař musel nejdříve připravit tuš; hmatem se dal prohlédnout i vývoj čínského znaku pro strom. Ohmatat se daly též napodobeniny tropického ovoce, zvětšený model bource morušového, očichat jsme mohli různé druhy koření a ochutnat kousek plodu chlebovníku nebo sušenou moruši… Ti, kdo pro cestu zpět k autobusu zvolili procházku vinicí svaté Kláry, našli ještě dvě zajímavá zastavení, kde si lze celoročně vyzkoušet, kolik druhů ovoce a koření po čichu kdo pozná. Nám patnácti dvounožcům se společná návštěva Botanické zahrady moc líbila, co si o tom myslí psí účastníci se doposud zjistit nepodařilo. Krajíčkovi s Cedrikem # POZVÁNKA: Dubnové Odpoledne se Zorou Milí čtenáři, srdečně vás zveme na přednášku o dentální hygieně s paní Mgr. Petrou Křížovou. Kdy: čtvrtek 11. dubna 2024 od 15 do 16 hodin plus čas na dotazy posluchačů Kde: klubovna SONS ČR, z.s., Krakovská 21, 110 00, Praha 1 Pozor! Dubnové setkání se vyjímečně uskuteční ve čtvrtek. Lektorkou bude dentální hygienistka paní Mgr. Petra Křížová, DiS., která pracuje na stomatologické klinice fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha 10. Poradí vám, jak pečovat o chrup a jak předcházet zubním kazům i paradontóze. Máte strach ze zubaře? Zdají se vám poplatky za stomatologické ošetření vysoké? Pak máte skvělou příležitost dozvědět se, jak většině problémů v ústní dutině předcházet. Naučíte se správné technice čištění zubů a dozvíte se, jak řešit případné problémy. Dentální hygienistka Mgr. Petra Křížová, DiS. vás mimo jiné seznámí s pomůckami, které byste měli používat při čištění zubů. Dozvíte se spoustu důležitých maličkostí, které mohou zabránit velkým problémům. Počet účastníků je omezený. Proto pokud máte zájem o přednášku, přihlaste se co nejdříve na e-mail: zora-objednavky@sons.cz nebo na telefonn: 221 462 472. Srdečně vás zvou pracovníci redakce Zora. # SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže Jak jsme uvedli u předešlé soutěže, vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou díky brzkému termínu od dodání časopisu nemohli do soutěže zapojit, jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout. Uzávěrka byla posunuta do 10.3.2024 a soutěžili jsme o 3 x CD vážné hudby – František Vincenc Kramář Krommer, Symphony No.1 Concertino. A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky? OTÁZKA 1 Jak se jmenují setkání, která naše redakce začala tento rok v lednu provozovat a během kterých půjde o besedy a přednášky na rozmanitá témata se zajímavými hosty? b) Odpoledne se Zorou OTÁZKA 2 Mohou nevidomí rozeznávat barvy? a) Ano, pomocí indikátoru barev mohou rozlišit více než sto barevných odstínů OTÁZKA 3 Ve kterém městě se narodil zakladatel slepecké knihovny a tiskárny v Praze Karel Emanuel Macan? b) Pardubice OTÁZKA 4 Jak se jmenuje slovenský film o lásce mezi nevidomými lidmi z roku 2008 natočený Jurajem Lehotským? a) Slepé lásky Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Jiřina Divišová (Horní Planá), Martin Beran (Kladno) a Ján Bogner (Snina, Slovensko). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou. Uzávěrka minulé soutěže, kde hrajeme o 3x intenzivní hydratační masku na obličej a krk "Hyaluronová kyselina" a 3x denní krém na obličej "Senzace" od společnosti TianDe, byla do 10.4.2024. Znamená to, že vyhlášení správných odpovědí a výherců se tak dozvíte příště. # Nová soutěž OTÁZKA 1 Jak se jmenuje knižní veletrh v Praze, na kterém nás letos v květnu můžete také navštívit? a) Svět literatury b) Svět knihy c) Knihomol d) Munipress OTÁZKA 2 V kolika letech si Louis Braille, vynálezce Braillova písma, poranil levé oko šídlem z otcovy dílny? a) Ve 3 letech b) Ve 4 letech c) V 5 letech d) V 6 letech OTÁZKA 3 Jak se jmenuje časopis pro žáky II. stupně základní školy, který také naše redakce vydává a jehož součástí je hmatová příloha? a) Kontakty b) Junák c) Mládí d) Teenager OTÁZKA 4 Jak se jmenuje český dokumentární film o solidaritě a dobré vůli lidí, kteří se rozhodli darovat druhým trochu světla? a) Světlo b) Po tmě světlo c) Světluška d) Slepé lásky Své odpovědi na otázky posílejte do 10. 5. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz . Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA. Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x bylinkovo-ovocný čaj pro děti „Cítím čaj“ z e-shopu zpěváka Tomáše Kluse. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili. Připravila Kateřina Rovenská