ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 6, březen 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


Obsah

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Jihlavská šedesátka

LIDÉ KOLEM NÁS
Braillovo písmo je mou životní cestou i náplní (Antonín Strnad)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Já Pygmalion nebo Golem? I.

SOUTĚŽ VE ČTENÍ A PSANÍ BRAILLOVA PÍSMA
Pravidla soutěžních disciplín ve čtení a psaní Braillova písma

POZVÁNKA
Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara

SPORT
Trojice Čechů v TOP 10 showdownového turnaje na Slovensku

INZERCE

#
ÚVODEM

Práce na počítači je pro mě každodenní samozřejmostí a kromě hlasového výstupu se neobejdu bez braillského řádku. Vzpomínám s nostalgií, jak jsem se na jednom z prvních řádků, které se u nás objevily, poprvé začetla do knihy. A co teprve, když jsem (někdy koncem 90. let) získala svůj vlastní! Několik dní jsem mučila skener, abych zdigitalizovala aspoň zlomek z knih, které jsem nadšeně kupovala, ale nemohla si je zatím sama přečíst.
Bohužel, počet knih v Braillově písmu je omezený, takže se stává čím dál méně, že bych si dopřávala ten luxus sedět jen tak s knihou na klíně a číst. Moje vděčnost za technický pokrok se tak trochu mísí se smutkem nad tím, že nemohu zalistovat kteroukoliv z knížek, které jsem si vyhlédla, a pustit se do ní „vlastnoručně“. I když je tedy moje fyzická knihovna hodně rozsáhlá, ta virtuální ji počtem titulů jednoznačně trumfne. A i když řádek není papír, děkuji za něj každý den.
Dnes si můžete přečíst příběh Antonína Strnada, který Braillovým písmem doslova žije. Anebo můžete nahlédnout do pravidel připravované soutěže ve čtení a psaní, do níž se také v průběhu tohoto roku budete moci zapojit.
Příjemné čtení Zory, ať už tištěné, zvukové či elektronické, vám za celou redakci přeje
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Březen nám přináší delší dny, teplejší počasí i probouzení přírody. To vše si spojujeme s novými začátky a nadějemi. Popeleční středa, začátek předvelikonoční doby půstu, letos připadla už na svatého Valentýna, 14. února. V době půstu byste neměli jíst maso, sladkosti a pít alkohol. Půst však není nutné dodržovat o nedělích. A jaké neděle nám období půstu přináší?
Tu první nazýváme „Černou“ podle černého oděvu, který ženy nosily na znamení půstu, doby zklidnění, pokání a smutku za Ježíše Krista. Druhá neděle je „Pražná“. V tento den lidé tradičně jedli pražmo nebo pučálku, prostě opražená naklíčená zrna. Nejčastěji žito, pšenici špaldu nebo čočku.
Třetí neděle je „Kýchavá“. Kdo si prý v tento den třikrát kýchne, bude po celý následující rok zdráv. Do jídelníčku v tento den lidé zařazovali brambory, bramborové šišky, bramboráky, bramborovou polévku nebo jihočeský bác. Čtvrtou neděli nazýváme „Družebnou“. Během ní se často setkávaly rodiny a rodiče sjednávali svým dětem svatby. Pátá neděle je „Smrtná“. V tento den se z vesnic tradičně vynáší Smrt. Morena, Mařena nebo Smrt holka, panna vyrobená ze slámy a větví, oblečená a nazdobená vyfouklými vejci, je v průvodu vynášena a puštěna po vodě. Aby spolu s ní odplavala zima a vlády se mohlo ujmout jaro. Poslední, šestá neděle je „Květná“ a je už spojena s oslavami Velikonoc. Lidé se oblékali do nových šatů, tak jako se jarní příroda odívá do zeleného hávu. Nesměli ovšem nic péct, aby se urodilo hodně ovoce.

Osobnosti našeho světa pravidelně navštěvujeme v „Tyflopedickém lexikonu jmenném“ od Josefa Smýkala. 22. 3. 1908 zemřel Johanes Moldenhaver, zakladatel a ředitel Ústavu pro nevidomé v Kodani. V roce 1854 se jako student vydal na vlastní náklady na cestu po Evropě a navštívil i několik ústavů pro nevidomé v Německu a ve Švýcarsku. Poté, už se státní podporou, navštívil i ústavy ve Francii, Nizozemí a Belgii. Jeho úkolem bylo poznat život nevidomých a po návratu předložit dánské vládě koncepci pro založení podobného Ústavu v Kodani. Tak se skutečně stalo a Moldenhaver se v roce 1848 ujal jeho vedení. Adaptoval Braillovu abecedu na dánský jazyk. Byl zastáncem názoru, že „slepec je nejspokojenější, když může pracovat“. I proto bylo jeho životním cílem posunout výchovu nevidomých od pouhého filantropizmu k soustavnému vzdělávání a přípravě pro život. V roce 1862 podal návrh na otevření azylu a předškolní třídy jako přípravku pro vstup do ústavu. V roce 1864 pak z jeho iniciativy vznikl Spolek pro podporu samostatně se živících nevidomých.

29. 3. 1911 se narodil Vladimír Hawlík, profesor konzervatoře a učitel hudby v brněnském ústavu pro nevidomé. Hudbě se věnoval od dětství a už jako patnáctiletý hrával v kapli Fakultní nemocnice u svaté Anny. V dospělosti složil státní zkoušku ze sborového i sólového zpěvu, ze hry na klavír a varhany a stal se ředitelem kůru v dómu sv. Petra a Pavla v Brně. Do ústavu pro nevidomé nastoupil v roce 1935 jako učitel hudby. Vyučoval hře na klavír, hudební harmonii a kontrapunktu a vedl velký smíšený pěvecký sbor. Připravil mnoho nevidomých učitelů hudby, několik studentů ke státním zkouškám na Brněnské konzervatoři a vychoval významného německého pěvce Aloise Binara. Odmítal separaci nevidomých od běžného života, a tím byl mezi studenty velmi oblíben. Na léta strávená v ústavu pak sám vzpomínal jako na ta nejkrásnější v životě. Kromě pedagogické činnosti napsal i čtyři mše, několik sborů, písní a klavírních skladeb. Uchovány jsou povětšinou v rukopisech.

30. 3. 1995 zemřel Miroslav Sojka, ředitel tehdejší Slepecké tiskárny a Knihovny Karla Emanuela Macana. Vyučil se chemigrafem (výroba štočků pro tisk a vytváření reliéfů pomocí leptání kovů), a své vzdělání si dále doplnil studiem polygrafie na střední průmyslové škole grafické. Poté pracoval v různých organizacích, mimo jiné i ve Státních tiskárnách v Praze. V roce 1977 nastoupil do pražské Slepecké tiskárny. Nejdříve tu vykonával funkci náměstka pro výrobu, od roku 1981 se stal jejím ředitelem. Jeho zásluhou je, že tiskárna v té době začala vydávat aktuální reliéfní zeměpisné mapy. Dnešnímu brněnskému Muzeu kultury nevidomých pak Miroslav Sojka daroval magnetický sázecí stroj Hinzova typu.

Pár střípků z české historie.
19. 3. 1896 byl zahájen elektrifikovaný tramvajový provoz v Praze na lince z Karlína do Vysočan. A kupodivu nebyl v českých zemích první. Už rok předtím totiž jezdila elektrifikovaná tramvaj v Teplicích.
24. 3. 1775 porazilo vojsko selské povstání u Chlumce nad Cidlinou. Co tenkrát chtěli rebelující sedláci a poddaní? Vynutit si na vrchnosti podpis zrušení roboty. Jenže to bylo ještě příliš brzy. I proto dodnes říkáme, že „dopadl jako sedláci u Chlumce“. A 26. 3. 1348 položil český král a římský císař Karel IV. symbolický základní kámen Nového města Pražského.
22. 3. máte skvělou možnost připít si s přáteli sklenkou čisté vody. Co říkáte? Že akce „Suchej únor“ už skončila? To jistě, ale stále máme dobu půstu. A hlavně, slavíme Světový den vody. Ten má lidem připomenout její význam, zdůraznit potřebu chránit její zdroje, zlepšovat její kvalitu i upozornit na sucho, znečištění a další globální problémy.

Za muzikou dnes nevycestujeme daleko. 28. 3. 1685 se v Eisenachu narodil německý skladatel a hudební génius Johan Sebastian Bach. První zkušenosti s klavírem a houslemi pochytil od otce, dvorního hudebníka. Jenže o něho přišel už v deseti letech. A záhy i o matku. Ujal se ho starší bratr s tím, že si mladík na sebe musí vydělat. Poprvé se oženil s Marií Barbarou Bachovou, se svou vzdálenou sestřenicí. Spolu se přestěhovali do Výmaru, kde se stal dvorním varhaníkem. Odtud také pochází velká část jeho varhanního díla. Neštěstí však nechodí po horách. Když byl Johann na pobytu v Karlových Varech, Marie náhle zemřela. Nezadaným vdovcem zůstal jen rok a poté si vzal Annu Magdalenu. Obě jeho manželství byla prý velmi šťastná. Posledním Bachovým působištěm byl Tomášský kostel v Lipsku, kde zastával místo kantora. Tady v roce 1749 také ztratil zrak. Zemřel obklopen svou rodinou 28. července roku 1750.

Výše jsme zmínili pokrm „bác“. Jde o slanou buchtu z bramborového těsta nebo kynutý bramborák. Můžete si ho připravit doma nebo při společném vaření. Budete potřebovat 500 g polohrubé mouky, 20 g čerstvého droždí, 2 vejce, 3 syrové brambory, jednu bramboru uvařenou ve slupce, 250 ml mléka, sádlo, pepř, sůl, česnek, majoránku a celý mák. A jak na to? V trošce vlažného mléka rozpusťte špetku cukru, přidejte droždí a nechte ho půl hodiny stát. Mezitím nasypte do větší mísy mouku, rozklepněte vejce, vlijte zbytek mléka, přidejte nahrubo nastrouhané oloupané brambory a podle chuti pepř, sůl, lisovaný česnek a majoránku. K téhle směsi přilijte vykynuté droždí a vše promíchejte v hustší těsto. Hlubší plech vymažte sádlem až po okraj a vysypte mákem. Ničím přitom nešetřete. Těsto vlijte na plech, jeho povrch opět posypte mákem a pokapejte rozpuštěným sádlem. Pečte v troubě na 180 °C 45 minut, až jsou okraje křupavé a těsto se odlepuje v rozích. Bác nechte vychladnout a nakrájejte ho na kostky.

Antonín Vraný

#
Přehledně

Vítejte v  rubrice „Přehledně“. Přináší informace o tom, jak žijí a pracují členové, klienti a příznivci Oblastních odboček SONS. Dnes začneme v Čechách.

OO Tábor zve na dobročinný koncert Lions Clubu Tábor, který se koná 19. 4. 2024 od 19.00 hodin ve velkém sále zdejšího Divadla Oskara Nedbala. Na akci vystoupí Hudba Hradní stráže a Policie České republiky.

Členové OO Semily se v rámci únorového nácviku sebeobsluhy věnovali vaření. Připravili si rajskou omáčku s kuličkami z mletého masa. Prý chutnala i těm, kteří ji normálně nejedí, i těm, kteří si ji zošklivili jako děti ve školní jídelně.
Václav Paldus publikuje článek svého přítele a příznivce OO SONS Semily Doc. RNDr. Václava Zieglera s názvem „Kalendář věků a Dolní Věstonice“. Pojďme malinko nasát jeho atmosféru:
„Na úpatí Pálavy se rozkládají Dolní Věstonice, kraj úrodných polí, vinic a vinných sklípků. Nad nimi se tyčí zřícenina hradu Děvičky a nejvyšší vrch Pálavy Děvín. Odtud na ně dýchá klid, mír a vůně zdejší přírody. Od Novomlýnských nádrží se zase ozývá hlahol vodních ptáků, kteří zde našli domov i zastávku na své cestě. Je tu krásně. Jde i o „obec archeologie.“ Nález asi 11 centimetrů vysoké sošky Věstonické Venuše, který učinil profesor Karel Absolon v roce 1925, proslavil obec po celém světě. A posuňme se ještě dál, do 16. století. To sem totiž přišli první Habáni. Pověstná byla jejich keramika, zemědělství i vinařství. Habánské vinné sklepy tvoří malé náměstíčko a na zdejším Husím plácku jsou dodnes.

Tanec a zpěv je prý nejlepší lék na chmury a starosti. Proto olomoučtí zařazují do svých aktivit oblíbené „zpívanky“ s harmonikou. Tentokrát je ale posunuli výše a uspořádali masopustní veselí. Přitom požádali o spolupráci místní Klub seniorů. Jejich prostory totiž nabízejí zázemí pro tanec, přípravu občerstvení i využití techniky. Účastníci si zde užili i přehlídku karnevalových masek, do kterých se mohli i převléknout. Byla tu kolotočářka, myška Minnie, dáma z 50. let, jeptiška, šašek, čaroděj či pán elegán. Kdo neměl kostým, dostal alespoň škrabošku. Ty byly s pomocí dobrovolníků vyrobeny na tvořivém kroužku Klubu kutilů. Akce se prý velmi vydařila. Olomoučtí děkují za podporu Magistrátu města Olomouce a za skvělou muziku pánům Milošovi a Jaroslavovi.

Jana Doupalová informuje, že členové OO Přerov se v únoru vydali do místního Muzea Komenského na komentovanou prohlídku výstavy „Doba železná“. Jejich příjemná průvodkyně je ale provedla i stálou expozicí „Pravěk“. Vystavené exponáty podrobně popsala, mnohé nechala prozkoumat hmatem a v závěru pozvala i na další akce muzea.

Dagmar Filgasová představuje „Tanec ve tmě“, který organizuje litevský taneční soubor Ulna. Ten pracuje na sociálních projektech, do nichž zapojuje lidi s různým typem zdravotního postižení. Soubor je i tvůrcem prvního tanečního představení pro nevidomé v Litvě a chce ho odehrát i v dalších zemích. A jak si tanec mohou užít lidé s postižením zraku? Prý jen tak, že jej přímo prožívají, vnímají osobní i vnější prostor a následně sdílejí své zkušenosti. Více na ulnadancecompany.com.

Na výstavu a komentovanou prohlídku kamélií v místní Květné zahradě vyrazili členové OO Kroměříž. Zkušení zahradníci jich tu pěstují na čtyři desítky druhů, z nichž některé jsou staré přes sto let. Přivítal je Petr Hudec z Národního památkového ústavu Kroměříž a dvě dámy z národního centra zahradní kultury Kroměříž. Provedli je Velkým i Palmovým skleníkem, kde lze obdivovat kvetoucí rostliny i květinová aranžmá. Výstava má letos název „Kamélie Belle Élégance La Parfum“ a je věnovaná osobnosti Coco Chanel, módě inspirované kaméliemi, i kosmetice z kaméliového oleje. Tu tady lze zkoumat i hmatem a čichem. Ženy si navíc mohly vyrobit papírové klobouky a vyzdobit si je květy kamélií.
Na prohlídku Květné zahrady se vydali také členové OO Nový Jičín a OO Vsetín. Vsetínští byli zasvěceni rovněž do historie skleníků, rostlin, a po obědě se vydali na návštěvu místních lunet Maxe Švabinského.

Kyjovští pravidelně zvou na besedy lidi s  handicapem, kteří mají zajímavého koníčka. Tentokrát k nim přijela Jaroslava Zigáčková z Hodonína. Není sice „zrakáčka“, ale často navštěvuje jejich aktivity. Přijela na elektrickém vozíku, s plným batohem čajů a nádobíčka. Její beseda „Vše kolem čaje“ spolu s čajovým dýchánkem měla prý skvělou atmosféru. Nesla se ve znamení historie i kultury přípravy a podávání tohoto nápoje. Různé druhy čajových lístků prozkoumali nevidomí i hmatem.
Členové OO Kyjov připravili osvětovou besedu pro děti první a druhé třídy místní základní školy. Seznámili je s kompenzačními pomůckami, Braillovým písmem i samostatným pohybem nevidomého člověka. A nezůstalo jen u povídání. Některé činnosti si děti bez kontroly zraku také vyzkoušely. Kyjovští věří, že tento čas dětem přinesl nové poznatky a zkušenosti, které v budoucnu využijí při případném setkání s dalšími nevidomými.
Co dalšího se událo v Kyjově? Místní členky se pravidelně scházejí ve Fit Clubu. V únoru regenerovaly v nově otevřeném krytém bazénu. Ocenily při tom kvalifikovaný doprovod i to, že vytvořily jen malou skupinku a mohly se v bazénu bezpečně pohybovat.
To trénování paměti se tady věnují ženy i muži. Letos ho tu pojali trochu netradičně, když do něho zapojili také pohyb. A kyjovská výtvarná dílna? V té se vrhli do výroby mýdla v kabátku. Zní vám to tajemně? Jde o mýdlo obalené ovčí vlnou a zaplstěné mokrou technikou. A je velmi praktické. Vlna jemně odlupuje lupy, zaschlou pokožku a potah prodlužuje životnost mýdla. A navíc, plstěné mýdlo se mnohem snáze drží než mýdlo kluzké a je tak vhodnější pro nevidomé.

A pojďme do Opavy. Spontánní a neplánované akce bývají často těmi nejlepšími. Opavští konali „kreativní chvíli“, při které si vyrobili krabičky na čokoládová srdíčka k Valentýnu, svátku zamilovaných.
Nasvícením kostela sv. Janů v modré, zelené, fialové a růžové barvě si 29. 2. připomněli lidé v Opavě Den vzácných onemocnění. Byli na něm i pracovníci Charity Opava a místní OO SONS spolu s Lenkou Martínkovou. Poskytli zájemcům informace, letáky a nabídli horký čaj. Akci svým vystoupením doprovodil i bluesman a pracovník SONS Lubomír Bužma Khýr.
Opavští přinášejí i další zajímavosti z médií. Hostem v podcastu „Cest Zdopravy.cz“ je mladý, prakticky nevidomý Mikuláš Kopas. Studuje Dopravní fakultu Jana Pernera na Univerzitě Pardubice, pro Správu železnic testuje přístupnost stanic pro nevidomé a na internetu si říká „slepý blázen“. V podcastu vás vezme na cestu vlakem a městskou hromadnou dopravou, a to z Prahy do Ostravy. Část rozhovoru věnuje i hodnocení různých dopravců z pohledu nevidomého. Více na zdopravy.cz.
„Bylo 12. 1. 2001. A mně se vůbec nechtělo ven. Dnes vím, že jsem ten vnitřní hlas měla poslechnout. Byla jsem vcelku samostatná. Nosila jsem brýle o tloušťce 13 dioptrií, text jsem četla zvětšený a tučný, nebo s pomocí lupy o trojnásobném zvětšení. Pohybovala jsem se bez bílé hole i v běžném provozu. A tak jsem si zcela jistá, že jsme všichni tři přecházeli ulici na zelenou.“ Co vše si prožila Linda Albrechtová poté, co ji na přechodu pro chodce srazil automobil? A jak jí to změnilo život? Čtěte na medium.seznam.cz.
Přečtěte si také článek „V kůži nevidomého. Nevidět je to nejmenší, s čím musí zrakově postižený bojovat.“ Dejme si z něho dva úryvky: „Dnešní zážitek mě vyděsil. Zahlédnu mladou dívku s bílou hůlkou, jak chce nastoupit do dveří vagónu metra. Lidé jí udělali prostor, a v tom se proti ní vyhrnul kluk s jízdním kolem.“ A druhá: „Přemýšlejte na chvíli o tom, jaké to je používat internet, aniž byste mohli vidět obrazovku. Zavřete oči a zkuste něco udělat na počítači. Představte si, že jste nevidomí. Určitě je to dobré cvičení, jak být humánní, ohleduplný a soucitný člověk.“ Více na medium.seznam.cz.

Odlétáte či přilétáte a potřebujete asistenci na letišti v Praze? Při odletu jde o parkování, odbavení, doprovod na určené místo, nástup do letadla či usazení na sedadlo. Při příletu zase o dopravu do terminálu, vyzvednutí zavazadel nebo doprovod k MHD. Asistenci zdarma lze objednat přímo u letecké společnosti, se kterou cestujete, nejlépe při koupi letenky. Nebo můžete kontaktovat Asistenční službu Letiště Praha na tel.: +420 220111220 nebo na +420 220111221. Třetí možností je vyžádat si asistenci přímo u odbavovací přepážky, informací nebo na kontaktních místech. Asistenci je však vhodné si zarezervovat alespoň 36 hodin před cestou. Více na prg.aero.

Od 20. 3. do 21. 4. probíhá ve 48 městech ČR filmový festival "Jeden svět". Jeho filmy upozorňují na stav lidských práv v různých politických, společenských a kulturních kontextech. Festival nabízí také filmy s audio popisem pro nevidomé a slabozraké. Vítáni jsou i vaši vodicí psi. Více na jedensvet.cz/pristupnost.

A na závěr zavítejme do Nového Jičína. Druhé a čtvrté únorové úterý se místní členové sešli v klubovně, aby si zahráli Qardo, Syllabatim, Plný kurník a další společenské hry vhodné pro nevidomé a slabozraké.

Antonín Vraný

#
Jihlavská šedesátka

Letos jsme si mrazu a sněhu příliš neužili, přesto si někteří správnou chvilku na zimní sportovní vyžití našli. I když je jaro už v plném proudu, pojďme se ještě jednou ohlédnout za ledovými radovánkami v článku pana místopředsedy havlíčkobrodské odbočky.

Jihlavské TyfloCentrum nabízelo v rámci sociální rehabilitace možnost bruslení, což mě zaujalo. Oprášil jsem svoje staré brusle. Přesnější bude, hodně staré brusle. Brzy budou mít 40 let, ale pořád jsou ve formě. Nejprve jsme ze zvědavosti navštívili kluziště na parkánu u brány Matky Boží. Má tvar obdélníku o rozměrech 9 krát 15 m. Není na něm žádný led. Plocha je z plastových desek. Od správce a hlídače se dozvídáme, že na plochu se bez bruslí nesmí vstupovat. Dále nám prozrazuje, jak plochu udržuje. Povrch musí nejprve očistit od plastových hoblinek, které při bruslení vznikají. Poté ho lehce přetře silikonovým olejem. Poučeni vskakujeme do bruslí a jdeme na to. Ježdění je zde namáhavější, než na klasickém ledě. Pokud se přestanete odrážet, tak rychle začnete zpomalovat, až úplně zastavíte. Udržet stabilitu a balanc je lehčí, což ocení začátečníci. Kluziště je určeno hlavně pro děti. Kapacita je 30 osob. Vstup zadarmo.
Po zajímavé zkušenosti z bruslení na plastu se přemísťujeme na Masarykovo náměstí. Zdejší kluziště z vodního ledu a kapacitou 100 osob má tvar kruhového prstence vedoucího kolem morového sloupu. Vstup je také zdarma. Nedaleko je vyhřívané zázemí s lavičkami pro přezouvání. Jsou tu úložné skříňky, brusírna a půjčovna bruslí. Kontrolou palcem zjišťuji ne příliš ostré hrany nožů. Za poplatek 70 Kč jim dopřávám kosmetický zákrok na brusce. Obouváme se a po gumovém chodníku přecházíme ke kluzišti. Ještě pár schůdků a jsme na ledě. No, to je jiná jízda. Brusle na tvrdém a hladkém povrchu frčí jako namydlené. Stačí se párkrát odrazit a setrvačností to jede skoro samo. Teď se mi jeví předchozí bruslení na plastu jako by se jelo pořád do kopce. Rovnováha je obtížnější, ale po chvilce získávají nohy jistotu. Jezdíme pořád dokola a kilometry ubíhají. Aby se nám nezamotala hlava, otáčí se směr jízdy. A zase pořád dokola. Kolečko za kolečkem. Pro zpříjemnění nám hraje hudba. Na začátku ledna jsou to ještě vánoční melodie. Později klidné a relaxační skladby. Bruslení si užíváme a ani se nenadějeme, hodina je pryč. Ještě se nakonec vyfotíme.
V dalších dnech se jezdilo pouze na náměstí. Sice se kvalita ledu postupně zhoršovala, ale ježdění bylo pořád super.

Zdeněk Šopa

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Braillovo písmo je mou životní cestou i náplní

Je to tak. Přivedlo ho nejen k lásce k literatuře, ale i k jeho současné práci. Kromě něho miluje i děti, přírodu, zvukovou techniku, a především příběhy, které jsou s tím vším spojeny. Na starších zvukových médiích jich prý má celou sbírku. V budoucnu ji hodlá i digitalizovat, protože, jak sám říká, se chce oddat pocitu, že „část té historie alespoň na čas zachránil“. O rozhovor jsme požádali Antonína Strnada.
Narodil jsem se předčasně, vážil nějakých 1600 gramů a o zrak jsem přišel spálením sítnice v inkubátoru. Byl jsem z dvojčat, ale můj bratr brzy po porodu zemřel. Mám i další 4 sourozence, ale osobně je neznám, ani jsem po nich nepátral. Vyrůstal jsem s tátou v Kostelci nad Orlicí ve východních Čechách. A táta byl skvělý. Dodnes jsem mu velmi vděčný, neboť má hlavní zásluhu na tom, kým dnes jsem. Při mé výchově zastal vše potřebné a přitom ještě postavil dům. Sám přitom neměl jednoduchý život, jedno dítě mu zahynulo při autonehodě. A když táta zemřel, moje rodina se fakticky rozpadla.
Do páté třídy jsem navštěvoval speciální Základní školu ve Vamberku, asi 8 kilometrů od mého bydliště. Šlo o zvláštní typ integrace žáků s mnoha typy zdravotního postižení. Tátovi i mně při něm hodně pomáhali pracovníci královéhradeckého Speciálně pedagogického centra (SPC). Už v mateřské škole mě učili Braillovo písmo, poté za mnou jezdili do školy, sháněli mi učebnice, pomůcky atd. Když jsem ale nastoupil do 6. třídy, školu přestěhovali do Rychnova nad Kněžnou, což bylo už poměrně daleko na to, aby mě tam táta denně vozil. Přestoupil jsem proto do běžné základní školy u nás v Kostelci. Táta pro mě jistě chtěl to nejlepší, totiž abych žil ve svém přirozeném prostředí. Jenže integrace nebyla tím, co by pro mě fungovalo optimálně. Mezi vidícími žáky jsem zkrátka spokojený nebyl. Kámen úrazu byl zřejmě i můj asistent pedagoga. Pro spolužáky jsem tím byl do značné míry jiným člověkem. A tak jsem základní školu řekněme nějak přežil. Ano, mohl jsem si vybrat a odejít do speciální základní školy v Praze. Jenže to znamenalo nechat doma tátu samotného, a to jsem ani tehdy, jako dítě, nechtěl. Upřímně, za integrací žáků s postižením zraku jsou jistě dobré úmysly, ale přejít z běžné základní školy do speciální střední pro mě byl doslova balzám. V Nových Butovicích jsem se cítil už normálně a „plnohodnotně“. Měl jsem o sobě jisté pochybnosti, a tak nastoupil „jen“ na obchodní školu. Ale po roce jsem si uvědomil, že chci maturitu, a složil přijímací zkoušky na Obchodní akademii. A myslím, že maturita z češtiny mi dopomohla i k mé současné práci.
Vrátím se ještě ke královéhradeckému SPC, kde se nám věnovali skutečně naplno. Aby nám udělali radost, i aby mezi námi vytvořili přátelské vztahy. A do přátelství se postupně „přelily“ i vztahy mezi mnou a pracovníky SPC. Vytvořila se tam zkrátka skvělá parta a podle mě jde o nejlepší SPC, které jsem poznal. Alespoň pokud jsem měl možnost porovnat ho s ostatními, která navštěvovali mí přátelé a spolužáci. Jeho klientem už sice dnes nejsem, ale jako dobrovolník s ním dále spolupracuji. Mám rád děti a dělám s nimi vše, co s nimi dělat mohu. Čtu knížky, povídám o literatuře, počítačích, jak žiji a vedu domácnost, co zvládnu sám, co s dopomocí apod. Letos v únoru jsme si o tom všem povídali v rámci víkendové akce podobné „Andersenově noci“. Byly při ní přes noc otevřeny i knihovny. Představil jsem knihy různých žánrů i formátů a také jsme s dětmi navštívili antikvariát. Je to moje zábava a jsem za tu příležitost velmi vděčný.
První písmenka Braillovy abecedy mě učili už v mateřské škole. To je dnes běžný postup, Angličané tomu říkají reception, volně přeloženo „přípravka“. Ve škole ve Vamberku se kvůli mně Brailla naučil i můj učitel. Učit mě ale dojížděly i dvě pracovnice SPC a dodnes na všechny tři rád vzpomínám. Brailla jsem tak uměl poměrně brzy, a tím si vytvořil i pěkný vztah k literatuře. A Braill je mou životní cestou a náplní i dnes. Před 9 lety mě totiž už jedna z učitelek informovala o možnosti práce v Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Tam jsem byl přijat jako korektor braillských publikací. To byla velká příležitost, která mi dovolila postavit se na vlastní nohy a najmout si v Praze byt. Bohužel, bylo to i období smutné, protože mi tehdy zemřel táta.
Tu práci mám velmi rád. Nejen proto, že je určena nevidomému a nikdo mi tak nemusí vytvářet a přizpůsobovat pracovní podmínky. V KTN pracujeme tři, kolegyně z domova a můj dlouholetý kamarád se mnou v kanceláři. Při práci mám v ruce braillský výtisk příslušné publikace, tedy korekturu a počítač s hlasovým výstupem, v němž je textový soubor s týmž textem. Přečtu si větu z braillského výtisku a poté větu z počítače. Obě musí být shodné a správné. Pokud objevím pravopisnou chybu, opravím ji v počítači. Pokud se text korektury liší od textu v počítači, například tím, že v něm body přebývají, chybějí nebo jsou nečitelné, volám technika. Ten situaci posoudí a případně tiskařský stroj prohlédne, vyčistí, seřídí nebo jinak upraví. Když publikaci zkontroluji a opravím, korekturu vyhodím a publikace jde do finálního tisku. Jaké texty kontrolujeme? Časopis Zora a jeho přílohy, kalendáře, knihy i soukromé zakázky. Korigovali jsme stanovy pro hospic i pro nevidomého člověka ve výkonu trestu jeho soudní spis přepsaný do Brailla. KTN vydává i několik vlastních časopisů. Mám zkrátka stále co dělat. Pracuji na plný úvazek, od půl sedmé do půl třetí. Zpočátku mi připadalo, že vstávám příliš brzy, ale dnes mi to už přijde normální. A kolik stránek textu jsem schopen denně zkorigovat? Záleží na jeho typu, obtížnosti i na mé aktuální formě. Jeden den je to 35 a druhý i 70 stránek. V některém textu chybu neobjevím, ve druhém je jedna na pěti stránkách a ve třetím jsou tři na stránce. Důvodů, proč se tam objevily, může být spousta včetně kvality papíru. Ale mnohem podstatnější než rychlost je věnovat textu náležitou pozornost. Aby si čtenář četbu náležitě užil. Tak doufám, že chyb zanechávám co nejméně.
Zda kontroluji i hmatovou grafiku? Moje primární úloha to není. Občas nás ale David Linek, náš výtvarník, požádá, abychom mu řekli, jak vnímáme jeho nový hmatový obrázek nebo výtvarný návrh. Letos jsou na našich hmatových nástěnných kalendářích třeba obrázky hraček. Davida i mě pak zajímá, zda jsou dobře hmatné, zda jsou jednotlivé části dobře rozlišitelné, jak je vnímám, co na nich rozpoznám samostatně, k čemu potřebuji slovní doprovod apod. David se někdy dále zeptá na to, zda je dobré zobrazit na autíčku další detail, například pneumatiku, a zda ji nahmátnu a pochopím, co chtěl ukázat. Pravdou však také je, že vše, co mu řeknu, je pouze názor jednotlivce. U hmatových obrázků jsou v našich publikacích i základní braillské popisky. Ale konkrétně u té pneumatiky si myslím, že vidící musí nevidomému vysvětlit, co to je, proč na autíčku je a kde ji lze hmatem najít.
Můj velký koníček? Už od dětství mě fascinují magnetofony, gramofony a další technika nahrávající a přehrávající zvuk. Tehdy jsem měl jen starý kazeťák, ovšem i z něho jsem byl nadšený. A tahle láska mě drží dodnes. Před 15 lety jsem začínal s kazetami a kazeťáky, ale když se mi podařilo sehnat kotoučový magnetofon, začal jsem sbírat i kotouče a cívky. Dnes mám ve sbírce okolo 120 exponátů, minidisky, kazeťáky, walkmany, kotoučové magnetofony, diktafony a k tomu asi 5000 kazet a 150 kotoučů. S kamarádem navštěvuji i radioburzy, kde je k dostání hodně dalších kusů a kde také zjišťuji, že určitě nejsem jediný, kdo se tomuto typu sběratelství věnuje. Bydlím v bytě 2+kk a zatím mám kde spát. Nechci se ale vzdát toho, co jsem si už pořídil, a tak dnes sbírám hlavně walkmany, diktafony a minidisky. Kdybych se však musel stěhovat, bude to „hukot“. Musel bych sbírku prodat, nebo ji dát třeba do technického muzea. Pravdou je, že věčně tu nebudu a jednou bude třeba to řešit. Zatím však má pro mě každý kus svůj příběh a dnes už asi i cenu. Před 15 lety jsem pořídil kvalitní kovový walkman známé značky od 50 do 100 Kč. Dnes takový mohu prodat i za 2000 Kč. A mé nejcennější exponáty? Třeba dva walkmany Tesla KM340 z 80. Let. Bylo jich vyrobeno jen pár tisíc kusů, protože se k nám už tehdy dovážely i jiné. Ale o to jsou Tesly vzácnější. Pro mě asi nejvzácnější kousek je pak radiomagnetofon Grundig 5079 TB z konce 50. let. Jde o rádio s kotoučovým magnetofonem i s původní dokumentací. Jeho zvuk mě uchvátil v jednom bazaru. Bazarista mě znal a chtěl za něj pouhých 5000 Kč. Dal jsem mu je, protože šlo o „lásku na první pohled“. A pak jsem si musel ještě sehnat někoho, kdo mi pomůže odvézt ho domů. Je to skříňka vážící okolo 25 kilogramů a myslím, že dnes má hodnotu mnohem větší.
Kromě přístrojů se zajímám i o média, jako jsou kazety nebo kotouče. Zdarma nebo „za hubičku“ jsem často dostal tašku plnou kazet, doma si je podle různých kritérií třídil a zjišťoval, že jsou to kazety, které jsem nikdy neviděl a které u nás nebyly běžně k dostání. Dnes tak mám ve sbírce kazety, které se vyráběly snad ve všech částech světa. Kromě známých Emgeton, TDK nebo Sony mám i Sanyo, Panasonic, Thomson, ale i Orwo, SKC či NLZ. Kdo vyráběl kazeťáky, často vyráběl i kazety. A třeba firma Sony vyráběla kazety v různých koutech světa, nejen v Japonsku, ale třeba ve Francii nebo v Itálii. Mám dokonce kazety vyrobené v Rusku nebo v arabském světě. Také se nevyráběly jen kazety s délkou přehrávání 90 nebo 60 minut. Tak mám ve sbírce třeba šestačtyřicítku nebo třicítku. Sbírám i média originál nahraná, ale více se zajímám o ty, které si lidé nahrávali sami doma. A tak, když jsem si přinesl třeba kazety z pozůstalosti nebo z nějaké „vyklízečky“, bylo pro mě vždy překvapením, co na nich najdu. Pásky byly často nepopsané, vygumované nebo s přeškrtaným a nečitelným písmem. Ale tím pro mě měly větší kouzlo. Jsou na nich lidské i další příběhy, a já mám příběhy rád. Jeden z nich je třeba z Austrálie. Na kazetu ho nahrála rodina, která tam emigrovala, babičce v Praze. A povídají jí, jak tam žijí. Další nahrávku pořídil nějaký člověk z rádia „Deutsche Welle“. Je v češtině a popisuje rok 1968 a cestu vojsk Varšavské smlouvy k nám. A sám jsem například, a myslím, že poměrně rozsáhle, zdokumentoval ve zvuku dobu covidu-19. Svůj zvukový archiv od 60. let po současnost hodlám v budoucnu i digitalizovat. Chci se totiž oddat pocitu, že jsem část té historie alespoň na nějaký čas zachránil. Neboť přibývat těch věcí prostě nebude.
Staré a funkční věci mám rád. Můj kamarád zase sbírá veterány automobilů. I ony, když do nich sednu a hmatem je zkoumám, mají svou osobitou atmosféru. Ve staré Samaře byly specificky cítit i tehdejší ruské plasty. Zvládnu však pracovat i s některými novými technologiemi, s počítačem, digitálním diktafonem i chytrým mobilem. Ale mám pocit, že starší věci „mají duši“. To je určitě i důvod, proč je sbírám. Walkman nebo kazetu vezmete do ruky, uvědomíte si, že ty věci měl už někdo před vámi a že mají svůj příběh. Když vám dnes doslouží počítač, většinou jde do šrotu. Jeho příběh se pro mě jaksi zužuje a někdy úplně mizí. Lidé dnes také vlastně nic nevlastní. Podcasty i hudbu najdou na internetu nebo nějakém úložišti. Nic v ruce nemají, a přesto se často dozvídají, že se to „musí zdražit či zpoplatnit“. Umělá inteligence je určitě skvělý vynález, ale někdy mi přijde jaksi odlidštěná. A možná se lidem už také trochu vymyká z rukou. Představa, že vezmete pár vět, které namluvil třeba prezident, vytvoříte z nich syntetický hlas, sestavíte z něho rozhovor a v něm vás prezident pošle do háje, mi blízká není. Je to odlidštěné, svým způsobem nebezpečné, a můj přístup k tomu je tak spíše rezervovaný.
Rád také chodím a jezdím na výlety. Už se těším na jaro, které mám ze všech ročních období nejraději. Krásně voní, vše ožívá, z půdy vyrůstá tráva, ze stromů listí, zpívají ptáci. Má to v sobě velký náboj. Příroda mi dokáže udělat radost, je skvělé být s ní v kontaktu. A tak často nechám doma mobil a jdu se projít. Sám i s někým dalším, do parku v Praze, ale raději třeba do lesa nebo do těžších kopcovitých terénů. Na cestu se případně doptám. Ano, když okolo nás nebude příroda, lidi a děti, tak si i svou sbírku mohu „strčit za klobouk“. Rád si zajdu i na koncert. S kamarádem z Českého Krumlova rádi navštěvujeme jejich otáčivé divadlo. A samozřejmě i dnes hodně čtu. I když braillskou knížku si ve volném čase běžně nepřečtu. Po plném úvazku korektora braillských publikací si knihu raději poslechnu.

S Antonínem Strnadem hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Já Pygmalion nebo Golem? I.

Budeme si povídat o tzv. Pygmalion efektu, Golemově efektu a okrajově zmíníme Rosenthalův efekt. Tyto pojmy vyjadřují zvláštní chování, kterým nevědomky měníme své okolí anebo i sebe sama. 
V 17. století si jeden filosof všiml, že lidé, kteří vyhledávají různé předpovědi své budoucnosti třeba u astrologů nebo kartářek, se často dočkají naplnění těchto předpovědí. Ve 20. století si tohoto fenoménu všimli věhlasní psychologové – Sigmund Freud a Robert King Morton a americký sociolog W. I. Thomas, který poznatky shrnul do věty: „Pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, stává se reálnou ve všech svých důsledcích.“ Jeho učení se nazývá Thomasův teorém.
Poznámka: publikace některých ze zmíněných autorů má k dispozici Knihovna digitálních dokumentů SONS k bezplatnému stažení ve formátu TXT.
Nebývalou odezvu zaznamenal světoznámý test vedený psychologem a sociologem Robertem Rosenthalem v šedesátých letech minulého století. Spočíval v tom, že učitelé základní školy přijali na začátku školního roku záměrně nepravdivou informaci o tzv. výjimečně talentovaných žácích ve svých třídách. Ve skutečnosti se jednalo o náhodně vybrané žáky s průměrnými výsledky inteligenčních testů. Protože se těmto vybraným studentům nadstandardně věnovali a povzbuzovali jejich sebedůvěru, měli na konci roku tito žáci opravdu nadprůměrné výsledky.
Totéž může platit, když si někdo ve škole nebo na pracovišti onálepkuje člověka, kterého se chce zbavit nebo mu není sympatický. Stačí, když o něm bude rozhlašovat negativní reference nebo pomluvy, a tím se jeho situace fatálně zhorší. Výsledkem může být doživotní přesvědčení postiženého, že je k ničemu.
Aby se odlišilo pozitivní a negativní sebenaplňující proroctví, je tento efekt detailněji rozdělen na Pygmalion efekt a Golem efekt. Nicméně, základ je stejný.
Co je tedy konkrétně Pygmalion a Golem efekt?
Je to metaforické označení pro důsledek pozitivního nebo negativního očekávání, které se může týkat nás samých nebo druhé osoby. K tomu se váže též hodnocení chování a vlastností, případně prognóz, které se nás nebo druhých týkají.
Proč se poukazuje na Pygmaliona?
Podle řecké mytologie byl Pygmalion za dávných časů králem Kypru, a nejen to. Byl i talentovaným sochařem. Jednou se mu zvlášť zadařilo – vysochal krásnou mramorovou ženu, která svou tváří připomínala bohyni Afrodité. Byla tak půvabná a oduševnělá, že ji nejen pojmenoval Galateia, ale rovnou se do ní zamiloval. Chodil k ní každý den, možná i v noci, zdobil ji a nosil jí květiny a obětní dary. Moc si přál, aby ta dáma ožila, aby si ji mohl vzít za manželku a milovat ji až do smrti. Přiřkl jí všechny vlastnosti, které by od milované manželky očekával. Jenže Galateia byla sice krásný kus, ale pořád jen kus mramoru. Pygmalion se tedy usilovně modlil k bohyni Afrodité, a ta se nakonec smilovala – možná jí i lichotilo, že je jí socha podobná – a vdechla Galateie život. A tak s ní Pygmalion žil šťastně, měli spolu minimálně jednu slavnou dceru, a dnes se nejspíš mají dobře na nesmrtelném Olympu.
Umělecky jsou mnohá lidská očekávání a proroctví ztvárňována nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře, hudbě, v divadelních formách. Začal s tím Ovidius, pak toto téma využila zejména renesance, následně osvícenství a v moderní době G. B. Shaw, který téma Pygmaliona a jeho vyprojektované lásky ztvárnil v divadelní hře.
Realizovaná očekávání se vyskytují nejen v antické, ale i keltské mytologii, v mnohých pohádkách (u nás známé např. O řezbáři a panně, Pinocchio, Pověst o Golemovi a další. Celosvětovou oblibu zaznamenal též muzikál My Fair Lady od André Previna a Fredericka Loewea.
Kdo znáte tyto nebo podobné příběhy, jistě už tušíte, že se budeme zabývat podílem člověka na řízení nejen svého vlastního osudu, ale i na změně osudu druhých. Trochu se dotkneme nevyjádřené manipulace i obrany proti ní. Vždyť přece – má-li mě někdo naprogramovat, ať jsem to já sám! K tomu nechť mi dopomáhá výchova, vzdělání a zpětné vazby.
Sebenaplňující proroctví nám naznačuje, že pravda, kterou pozorujeme, nemusí být tak jasná a jednoznačná, jak se na první pohled zdá. To, co vnímáme, je do velké míry i naším vlastním dílem. Svět, jak jej vidíme, odráží naše pocity, víru a přesvědčení.
Zjednodušeně: svým chováním někdy měníme prostředí a obzvlášť vztahy k obrazu svému. Vzpomeňme si jak často a třeba nechtíc naplňujeme očekávání a předpovědi svého okolí nebo naopak se o takové prorokování sami snažíme. Co s námi nebo s lidmi v našem dosahu může sebenaplňující proroctví udělat, bude tématem tohoto článku.
Pro názornou ilustraci uvádíme několik příkladů ze života.
Žárlivá manželka, která podezírá svého muže z nevěry, ho paradoxně může přivést na nápad uskutečnit její prognózu.
Stále kontrolované dítě, kterému není dopřáno být samostatné a zodpovědné za svoje konání, si oblíbí partu výrostků, kteří ho zneužívají pro své nekalé plány. Stačí, že mu projeví důvěru a ujistí o jeho dobré pozici ve skupině. Pokud jako silná osobnost přežije, naplní proroctví rodičů, kteří ho diagnostikovali jako potenciálně mravně nezpůsobilého.
Rodina, která si vezme do pěstounské péče dítě bez tzv. šancí, dokáže mu poskytnout nejen bezpečné zázemí, ale i prožít svou vlastní hodnotu a vědomí, že ho zde mají rádi. Tyto děti se většinou dokážou s pomocí náhradní rodiny v budoucnu postarat nejen samy o sebe, ale i pracovat v pomáhajících profesích. Znám jich několik.
Nevidomý muž, který byl původní rodinou povzbuzován a dostal příležitost se rozvíjet v dobré atmosféře domova i školy, má nyní vlastní rodinu, o kterou se dokáže postarat. A nejen to, stal se vynikajícím pedagogem a odborníkem ve svém oboru. Rodiče i škola včas uvěřili, že má talent a podporovali ho, jak mohli.
Slabozraká dívka, doslova vypiplaná v prostředí, které ji nadměrně chránilo a zrazovalo před reálnými i virtuálními riziky, si nedovede poradit s běžným provozem v domácnosti, neví, co se sebou, je neobratná, úzkostná a nesamostatná. Vždyť také od nejútlejšího dětství slýchala – nedělej to, vidíš, jak jsi nešikovná, nevidíš na to, dej to sem a jdi si někam sednout. Z domu nevyjde bez spolehlivého doprovodu, protože by určitě někam spadla, do něčeho vrazila, něco by ji přejelo. Samostatná orientace je pro ni téměř neslušný výraz. Ano, vystudovala vysokou, ale nemůže si najít zaměstnání, protože jí nikde pro její pracovní pozici nenabídli pomáhající osobu.

PaedDr. Jaroslava Novotná
(pokračování)

#
SOUTĚŽ VE ČTENÍ A PSANÍ BRAILLOVA PÍSMA

Milí čtenáři, letos je opět pro všechny uživatele Braillova písma připravena soutěž ve čtení a psaní. Ať už Braillovo písmo ovládáte perfektně a čtete i píšete pravidelně, nebo jste začátečníci, ale znáte už všechna písmena a zvládnete přečíst krátký text, můžete se přihlásit do krajského kola této již tradiční akce. Po kvalifikačních regionálních kolech bude následovat podzimní finále, do kterého postoupí ti nejlepší. Hlavním záměrem soutěže je ukázat význam Braillova písma v životě nevidomých. Budeme rádi, když tuto myšlenku podpoříte svojí účastí.
Pro všechny zájemce zde předkládáme aktualizovaná pravidla soutěžních disciplín včetně podmínek pro postup do celostátního finále.

#
Pravidla soutěžních disciplín ve čtení a psaní Braillova písma

Čtení braillského textu – kategorie A
1. V kategorii A mohou soutěžit účastníci, kteří se Braillovo písmo učili již v základní škole.
2. Každý ze soutěžících obdrží list papíru s textem v Braillově písmu o rozsahu přes 1200 znaků včetně mezer (oboustranný tisk), každý soutěžící má nárok na nový, nedotčený exemplář vytištěného textu.
3. Rozhodčí položí list s textem před soutěžícího správným směrem, vyzve k zahájení čtení a ihned začne měřit čas. Soutěžící přečte celý text, po dočtení rozhodčí čas zastaví a hodnotu si poznamená s přesností na vteřiny. List s textem označí rozhodčí jménem soutěžícího a uchová pro případnou kontrolu. Soutěžící může „svůj“ list s textem obdržet až po vyhlášení výsledků.
4. Rozhodčí během čtení zaznamenává počet neodstraněných chyb. Za každou chybu přičte k odměřenému času 3 vteřiny. Jednotlivé údaje a výsledek zapíše do tabulky.
5. Výsledkem je součet odměřeného času a „trestných“ vteřin za neodstraněné chyby. Pořadí soutěžících určí výsledný součet od nejnižší hodnoty za první místo.

Čtení braillského textu – kategorie B
1. V kategorii B mohou soutěžit účastníci, kteří se Braillovo písmo učili po ztrátě zraku v pozdějším věku, tj. později než v ZŠ.
2. Každý ze soutěžících obdrží list papíru s textem v Braillově písmu o rozsahu přes 300 znaků včetně mezer, každý soutěžící má nárok na nový, nedotčený exemplář vytištěného textu.
3. Rozhodčí položí list s textem před soutěžícího správným směrem, vyzve k zahájení čtení a ihned začne měřit čas. Soutěžící přečte celý text, po dočtení rozhodčí čas zastaví a hodnotu si poznamená s přesností na vteřiny. List s textem označí rozhodčí jménem soutěžícího a uchová pro případnou kontrolu. Soutěžící může „svůj“ list s textem obdržet až po vyhlášení výsledků.
4. Rozhodčí během čtení zaznamenává počet neodstraněných chyb. Za každou chybu přičte k odměřenému času 3 vteřiny. Jednotlivé údaje a výsledek zapíše do tabulky.
5. Výsledkem je součet odměřeného času a „trestných“ vteřin za neodstraněné chyby. Pořadí soutěžících určí výsledný součet od nejnižší hodnoty za první místo.

Psaní na Pichtově psacím stroji
1. Účast v soutěži v této disciplíně nemá kromě faktického zrakového postižení žádná omezení.
2. Pořadatel zajistí Pichtovy stroje s rozložením kláves dle potřeb přihlášených soutěžících (obouruční, pravoruční, levoruční).
3. Před začátkem diktování má soutěžící minutu na zavedení papíru do psacího stroje a napsání svého jména do záhlaví. U jména se chybovost nehodnotí.
4. Text, připravený v rozsahu 1800 znaků vč. mezer, bude diktovat rozhodčí běžnou rychlostí, s ohledem na zručnost soutěžícího. Text je diktován včetně interpunkce.
5. Měření času bude spuštěno se začátkem diktování textu. Po dvou minutách bude diktování ukončeno a soutěžící na upozornění rozhodčího psaní ihned ukončí.
6. Rozhodčí zkontroluje napsaný text a spočítá počet napsaných znaků včetně mezer. Dále spočítá chyby. Za každou chybu se od počtu napsaných znaků odečtou tři znaky. Jednotlivé hodnoty a výsledek budou zapsány na soutěžícím popsaný list i do tabulky.
7. Za chybu se nepovažuje znak standardně (šestibodem) škrtnutý, pokud bude následně zapsán správně. Za chybu se také nepovažuje důsledné používání starší normy pro zápis Braillova písma.
8. Výsledkem je rozdíl počtu napsaných znaků a znaků odečtených za chyby.
9. List zůstává v držení rozhodčích pro případnou kontrolu do konce soutěže – vyhlášení vítězů.

Psaní textu na „pražské“ tabulce
1. Účast v soutěži v této disciplíně nemá kromě faktického zrakového postižení žádná omezení.
2. Soutěžící si může přinést vlastní tabulku a bodátko. Pro ostatní soutěžící bude na místě k dispozici psací náčiní poskytnuté provozovatelem soutěže. Výhrady vůči zapůjčenému náčiní se nepřijímají.
3. Před začátkem diktování má soutěžící 2 minuty na upevnění papíru do tabulky a napsání svého jména do záhlaví. U jména se chybovost nehodnotí.
4. Text (dodaný v rozsahu 300 znaků vč. mezer) bude rozhodčí diktovat běžnou rychlostí, s ohledem na zručnost soutěžícího. Text je diktován včetně interpunkce.
5. Měření času bude spuštěno se začátkem diktování textu. Po dvou minutách bude diktování ukončeno a soutěžící na upozornění rozhodčího psaní ihned ukončí.
6. Rozhodčí zkontroluje napsaný text a spočítá počet napsaných znaků včetně mezer. Dále spočítá chyby. Za každou chybu se od počtu napsaných znaků odečtou dva znaky. Jednotlivé hodnoty a výsledek budou zapsány na soutěžícím popsaný list i do tabulky.
7. Za chybu se nepovažuje znak standardně (šestibodem) škrtnutý, pokud bude následně zapsán správně. Za chybu se také nepovažuje důsledné používání starší normy pro zápis Braillova písma.
8. Výsledkem je rozdíl počtu napsaných znaků a znaků odečtených za chyby.
9. List zůstává v držení rozhodčích pro případnou kontrolu do konce soutěže – vyhlášení vítězů.

Psaní na počítačové klávesnici s výstupem na monitor
1. Účast v soutěži v této disciplíně nemá kromě faktického zrakového postižení žádná omezení.
2. Klávesnici standardního typu s číselným blokem dodá provozovatel soutěže. Rozhodčí před zahájením diktování ověří, zda je číselný panel zapnutý.
3. Text, připravený v rozsahu 1800 znaků vč. mezer, bude rozhodčí diktovat běžnou rychlostí, s ohledem na zručnost soutěžícího. Text bude diktován včetně interpunkce.
4. Před začátkem diktování má soutěžící čas na napsání svého jména do záhlaví. Pro rychlé obeznámení s klávesnicí rozhodčí nadiktuje text hlavičky, který bude součástí dodaného textového listu a od hlavního textu bude zřetelně oddělen čarou. U jména a hlavičky se chybovost ani rychlost nehodnotí.
5. Měření času bude spuštěno se začátkem diktování hlavního textu. Po dvou minutách bude diktování ukončeno a soutěžící na upozornění rozhodčího psaní ihned ukončí.
6. Rozhodčí zkontroluje napsaný text a spočítá počet napsaných znaků včetně mezer. Dále spočítá chyby. Za každou chybu se od počtu napsaných znaků odečtou tři znaky. Jednotlivé hodnoty a výsledek budou zapsány do tabulky.
7. Za chybu se považuje chybný znak, znak chybějící, přebývající i zdvojený, řádkování na nesprávném místě.
8. Výsledkem je rozdíl počtu napsaných znaků a znaků odečtených za chyby.
9. Napsaný text bude uložen do paměti počítače a rovněž vytištěn na papír, na kterém budou vyznačeny chyby a zapsán jejich počet. Tento výtisk zůstává v držení rozhodčích pro případnou kontrolu do konce soutěže – vyhlášení vítězů. 

Všechny texty pro krajská kola soutěže budou odlišné od textů pro finále. Texty pro krajské kolo budou dodány v den konání soutěže osobou pověřenou organizátorem.

Pravidla pro postup do finále
1. Do celostátního finále se kvalifikuje vítěz kategorie, v případě objektivních důvodů pro neúčast vítěze může do celostátního finále postoupit soutěžící z následujícího místa krajského kola soutěže.
2. Celostátního kola se nemohou účastnit soutěžící, kteří neprošli krajskou kvalifikací.
3. Účastníci mohou v celostátním kole soutěžit pouze v disciplínách, ve kterých se kvalifikovali z krajských soutěží.
4. V případě, že pořadatel kvalifikačního kola uspořádá soutěž pro více krajů (např. z důvodu malého počtu přihlášených), má právo vyhotovit výsledkovou listinu za každý kraj zvlášť, takže do celostátního finále postoupí soutěžící za jednotlivé kraje dle pořadí (podle pravidel uvedených výše).

#
POZVÁNKA: Pozvánka na tradiční koncert Vítání jara

Kdo pocházíte z Brna a jeho blízkého okolí, jste srdečně zváni pracovníky oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně ve spolupráci s Moravským zemským muzeem na tradiční koncert 

VÍTÁNÍ JARA 2024
3. dubna 2024 v 17.00 hodin
Přednáškový sál Moravského zemského muzea (Dietrichsteinský palác)
Zelný trh 8, 659 37 Brno

Koncert je věnován 77. výročí vzniku Dne nevidomých.

Zazní skladby Felixe Mendelssohna – Bartholdyho, Bély Bartóka, Giulia Cacciniho, Antonína Dvořáka, Edvarda Griega, Josepha Haydna, Fryderyka Chopina, Leoše Janáčka, K. E. Macana, Ástora Piazollyho, Bedřicha Smetany, Jiřího Temla, Ivana Tylňaka a Petra Zapletala.

Účinkují posluchači Konzervatoře a střední školy Jana Deyla v Praze, žáci Základní umělecké školy Slunná v Brně:
Anna Bínová, zpěv – (absolventka oboru ladění klavírů)
Karel Leskovec, klavír – (3. ročník obor Ladění klávesových nástrojů)
Anna Leskovjanová, klavír – (2. ročník ZUŠ) 
Mihail Olehovs, akordeon – (5. ročník Konzervatoře)
Marek Trunečka, klavír – (4. ročník Konzervatoře)
Slunihlásky – sbor ZUŠ Slunná
Sbormistr: MgA. Jana Cvejnová
Klavírní spolupráce
Karel Leskovec
MgA. Michal Macourek
Mgr. Martina Nováková

Vedení Moravského zemského muzea v Brně děkujeme za bezplatný pronájem koncertního sálu, klavíru a přilehlých prostor.

Vstupné dobrovolné, bude věnováno na podporu činnosti Oblastní odbočky SONS Brno.

Všechny, kteří se rozhodnete přijít a podpořit kulturní aktivity slepeckého oddělení Technického muzea v Brně, srdečně zvou pořadatelé.

Eliška Hluší

#
SPORT: Trojice Čechů v TOP 10 showdownového turnaje na Slovensku

Od 14. do 18. února 2024 se ve slovenském Šamorínu uskutečnil již 2. ročník světového poháru v showdownu hraného pod názvem Showdown Slovak Open 2024. 
Mezi čtyřicítkou mužů a dvaceti sedmi ženami se neztratila ani desítka českých reprezentantů. 
Nejpočetnější výprava za poslední dobu odjela k našim východním sousedům ve složení sedm mužů a tři ženy. 
Hned dvěma našim hráčům a jedné hráčce se podařilo probojovat do TOP desítky konečného pořadí tohoto turnaje. 
Ženský i mužský turnaj byly bonifikovány celkovým počtem 400 bodů pro vítěze do světového žebříčku, tudíž se jednalo o turnaj čtvrté kategorie. Velmi kvalitně obsazený turnaj sliboval velmi zajímavé a napínavé zápasy.
Největšího úspěchu dosáhla dvojice Tomáš Mysliveček z BSC Praha a Markéta Trnčáková z Tandemu Brno, kteří shodně obsadili 7. místo v konečném pořadí turnaje. 
Tomášovi toto umístění vyneslo návrat do TOP 20 světového žebříčku, a to konkrétně na 20. příčku celkového pořadí. Díky tomu bude posledním nasazeným hráčem od dalšího turnaje, jímž bude světový pohár v Nymburce pořádaný klubem BSC Praha za podpory Českého svazu zrakově postižených sportovců, který se bude konat od 20. do 24. března.
Markétě 7. příčka na Slovensku vynesla celkové 14. místo v aktuálním pořadí světového žebříčku hráček aktualizovaném ke dni 20. února 2024. 
Markétina oddílová kolegyně Tereza Přikrylová skončila v Šamoríně na 11. místě a ve světovém žebříčku drží 18. pozici.
Poslední třetí česká reprezentantka Iva Karásková z pražského BSC obsadila konečné 18. místo a ve světovém žebříčku jí patří 23. příčka, což je dosud nejlepším umístěním v její kariéře. 
Posledním českým reprezentantem, který se vešel v malebném slovenském městečku Šamoríně do TOP 10 celkového hodnocení turnaje Showdown Slovak Open 2024, byl díky 8. místu Šimon Rejtar z brněnského Tandemu. I Šimonovi patří umístění v TOP 20 světového žebříčku. V aktuálním vydání je na 17. místě. 
Do TOP 20 hráčů slovenského turnaje se ještě vešel 14. místem Benjamin Levíček z brněnského Tandemu. Benovi ve světovém žebříčku patří 27. místo. 
Těsně pod dvacítkou, tedy na 21. místě, skončil David Hájek z oddílu SK Sigma Olomouc, ten nám bohužel vypadl z TOP 20 hráčů světového žebříčku a propadl se až na 25. místo, kde nahradil svého krajana Tomáše Myslivečka. 
Olomoucký Jan Řežucha obsadil konečné 24. místo v turnaji, Václav Krychtálek uhrál 29. místo a českou stopu v celkovém hodnocení turnaje uzavřel 36. místem Tomáš Rys. Oba posledně jmenovaní hráči jsou členy klubu Tandem Brno.

Martin Fejfar

#
INZERCE

43letý nevidomý, soběstačný, svobodný muž z Karviné hledá kamarádku / přítelkyni s podobným postižením na seznámení. Věk mezi 30 – 50 lety. Dítě ani zrakové postižení není překážkou.
Také vzdálenost nerozhoduje. V případě zájmu pošlete SMS nebo volejte na mobil 731883107. Ať každý den stojí zato.