ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 4, únor 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

Úvodem

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně

RECENZE
Koncert laureátů skladatelské soutěže ukázal pestrost soudobé hudby

LIDÉ KOLEM NÁS
Pokud ho dokážu z poloviny, dokážu ho i celý (Pavel Švorba)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přivřené dveře V.

V SÍTI
Přání pro Zoru
Přání k svátku
Moje první setkání se Zorou

SPORT
Úspěch českých showdownistů ve Finsku

Nabídka rekreace
Inzerce

#
Úvodem

Nejoblíbenějším svátkem v měsíci únoru je bezpochyby Valentýn. Musím se přiznat, že jsem tento svátek nikdy neslavila, i když nejsem jeho odpůrcem. Můj zájem o 14. únor se ale probudil, když jsem zjistila, že na tento den připadá kromě svátku zamilovaných i Mezinárodní den darování knih. A tomu už se odolává opravdu těžko. Prozatím jsem spíš šiřitelem osvěty a dárcem, ale když vytrvám, možná se to i v mém okolí časem změní.
V tomto čísle Zory se spíše než knihám budeme věnovat hudbě. Vedle recenze na významnou událost, jíž bezpochyby byl koncert vítězů soutěže nevidomých hudebních skladatelů, se muzice věnuje i dnešní rozhovor s Pavlem Švorbou.
A když už jsme mluvili o svátcích a oslavách, k jednomu důležitému datu se vztahuje i dnešní rubrika v Síti.
Příjemné chvíle se Zorou vám i dnes přeje
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Latinský název měsíce února zní "februarius", což znamená očištění. Slavíte 14. 2. svatého Valentýna? Pak se na romantickou procházku dobře oblékněte. V této době totiž z nějakých 65 % přichází tuhá "valentýnská zima". Dokumentuje to třeba pranostika "Na svatého Valentina zamrzne i kolo mlýna".
Třetí únorové pondělí slaví Američané "Den prezidentů". Svátek je památkou na narozeniny toho prvního, George Washingtona. Narodil se 22. 2. 1732 a letos by oslavil 292 let. Pro člověka, který byl „jedničkou“, je to dost dvojek, co myslíte? A Francouzi? Ti ve městě Menton v únoru slaví "Svátek citrónů". Jak? Stavějí z nich gigantické sochy.

Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala.
6. 2. 1887 se narodila česká tyflopedka Marie Dominata Honková. Už v 8 letech jí zemřeli oba rodiče a byla umístěna do sirotčince. Péče o ni se ujala katolická charita. Díky ní mohla i studovat učitelský ústav v Olomouci. Po jeho absolvování vstoupila do katolického řádu a rozhodla se být učitelkou dětí s postižením. Učit začala v Litoměřicích, odkud přešla do klášterní školy v Praze. Tady už vypomáhala i v hradčanském ústavu pro nevidomé, kde v roce 1911 získala místo učitelky a v letech 1925 až 1948 zastávala místo ředitelky školy. Stala se členkou komise Ministerstva školství pro speciální školy. Byla činná při pořádání různých výstav včetně první Světové výstavy slepeckého tisku v roce 1935 v Praze. Za jejího působení byla v roce 1930 při ústavu otevřena dětská opatrovna. Založila přípravný kurz pro nevidomé kandidáty učitelství hudby. A spolupracovala s Vinko Ramadanovičem, zakladatelem péče o nevidomé v Jugoslávii, a byla za to v této zemi vyznamenána. Pro zajímavost, Marie neměla ani svůj vlastní byt. Bydlela v ředitelně ústavu, kde jejím soukromým majetkem byla jen postel. Zde trávila i volný čas, povětšinou prý opět v myšlenkách na provoz školy.
Nejvíce známá je ale jako autorka českého zkratkopisu pro nevidomé, který zpracovala v roce 1923 na podnět tehdejšího ústředního inspektora ministerstva školství Josefa Zemana. Přitom vycházela ze zkratkopisu anglického, francouzského a německého. V září 1928 byl spolu s úpravou české verze Braillovy abecedy a Frycovou upravenou slovenskou abecedou uveřejněný jako výnos ministerstva školství. V roce 1948 přijala zkratkopis s úpravami ministerská komise a zavedla ho do škol jako vyučovací předmět. I když musela Marie ve stejném roce hradčanský ústav na nátlak nového vedení opustit, pracovala dále, v pražském Útulku pro opuštěné děti a později jako ošetřovatelka v dětském domově ve Šternberku.

14. 2. 1882 se narodil český ladič klavírů a obchodník hudebními nástroji Gabriel Jurásek. Od narození byl prakticky nevidomý. Do Ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v r. 1895. Po odchodu z ústavu se ale setkával s nedůvěrou zákazníků, a tak se v Brně zpočátku uplatňoval jen zvolna. Volný čas ovšem využil ke zdokonalování ladění a k technickým pracím na vlastním starém nástroji. Dobrou pověst si získal až v Lublani (dnes hlavním městě Slovinska). Mimo ladění a oprav klavírů obchodoval hudebními nástroji a zpracoval metodiku vyučování nevidomých ladičů klavírů. Upozorňuje v ní, že nevidomý by se měl vyznat ve všech druzích klavírů. Svou prací se přičinil o to, že nevidomí a slabozrací ladiči jsou dodnes vyhledávaní a jejich práce je zákazníky náležitě oceňována.

15. 2. 1979 zemřel španělský hudební skladatel Rafael Rodriguez Albert. Zrak ztratil ve svých 9 letech. Hudbu studoval na konzervatoři ve Valencii, později u Maurice Ravela v Paříži. Vystudoval ale také matematiku. Vyučoval hře na klavír, dějiny hudby, estetiku a Braillovu hudební notaci na střední hudební škole i Národním institutu pro nevidomé. Obě školy byste našli v Madridu, hlavním městě Španělska. A také komponoval. Svá díla si zapisoval v Braillově hudební notaci, nebo mu je známí hudebníci přepisovali do běžné notace. Jeho symfonie dirigovali světoznámí dirigenti jako Pérez Casas, Angel Grande, Campo José aj. Soustavně se zabýval i problematikou Braillovy hudební notace a účastnil se zasedání Světové rady pro blaho slepců i konferencí o unifikaci Braillova notopisu.

Zmínili jsme Jugoslávii. Možná si pamatujete, že zanikla 4. 2. 2003 a nahradilo ji mj. soustátí Srbsko a Černá Hora. Dnes jsou i tyto dva státy samostatné.
8. 2. 1993 proběhla měnová odluka a vznikly koruna česká a slovenská koruna. Když dobře prozkoumáte naše mince a bankovky, zjistíte, že jsou hmatem dobře rozlišitelné. Svou práci přitom odvedlo i naše Metodické centrum odstraňování bariér, tehdy pod vedením Viktora Dudra.
A máme i jedno méně příjemné výročí. 13. 2. 1958 vydal Ústřední výbor komunistické strany Československa tajnou směrnici, jež stanovovala třídní původ studentů jako rozhodné kritérium pro přijímací řízení na střední a vysoké školy. Byl-li váš otec nebo děda podnikatel nebo vaše sestra emigrovala do USA, měli jste u přijímacích zkoušek prostě smůlu.
13. 2. 1848 se narodil Karel Klosterman. v Plzni vyučoval němčinu a francouzštinu, ovšem plynně hovořil také italsky, rumunsky, rusky, polsky, španělsky, anglicky a srbochorvatsky. České národní obrození sice podporoval, ovšem protiněmecky nikdy nepřemýšlel. Šumavu vnímal jako společný domov obou národů a velmi rád o ní psal. V knihovně jiného Karla, konkrétně Emanuela Macana, najdete třeba "Mlhy na blatech", "Na cestě k domovu", "Příběhy ze staré Šumavy", "V ráji šumavském", "Za štěstím" nebo "Ze světa lesních samot".
A hudební hádanka na závěr. Krásně zpívala, hrála na housle a v osmi letech měla první koncert. Za svůj pseudonym si zvolila jméno své učitelky zpěvu. Roku 1897 zazpívala v drážďanské dvorní opeře. Měla obrovský úspěch a byla přijata do berlínské Státní opery, kde se stala primadonou. Zazpívala si ve Vídni, Londýně, Paříži i v newyorské Metropolitní opeře. Ovšem čestnou členkou našeho Národního divadla se stala až v roce 1908. Během své kariéry ztvárnila téměř stovku rolí a byla jevištní partnerkou tenoristy Enrica Carusa. Posledním koncertem oslavila 10. výročí vzniku Československa. Ne ovšem v Praze, ale v Londýně. Z pódií odešla v 36 letech jako „Božská“ a její soprán byl vzorem čisté krásy. Poté se stáhla na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde mimo jiné rybařila a věnovala se okultismu. Ještě dnes tu můžete navštívit její "věštírnu" s obrazem Černé paní a kostlivcem Ivánkem. Zemřela 28. 1. 1930 v Českých Budějovicích, shodou okolností při operaci očí. Její jméno nesou školy, ulice, festivaly a dokonce i jedna z planetek. Její portrét zdobí dvoutisícovou bankovku. Už víte? Světoznámá česká operní pěvkyně Ema Destinová, vlastním jménem Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, se narodila 26. 2. 1878.

Antonín Vraný

#
Přehledně

Co se dělo v lednu v našich oblastních odbočkách? Přinášíme rubriku „Přehledně“. Dnes ze západu na východ.

Dagmar Filgasová se ohlédla za pražským Radio-Aktivním koncertem Aktivklubu SONS, jehož cílem bylo spojit organizace, které pomáhají zrakově postiženým. Uvádíme její zkrácenou reportáž:
„Tady bude živo, napadá mne, když vcházím do kavárny Českého rozhlasu. Všichni umělci jsou už na place, hosté usazeni, a Vojta řeší start moderování s Dášou Sýkorovou. Koncert zahajuje Radim Vojtek, k němuž se později přidává Dáša Sýkorová a jejich společná píseň „Tráva“ zakončuje první část. Žezlo přebírá Adam Blažek u klavíru, Kamila Blažková Koncová u mikrofonu a Jakub Blažek se saxofonem a melodikou. Zní brazilská Bossa nova, jazz i známé písně. Poděkování osobností nám s Vojtou nalévá energii do žil pro přípravu podobných aktivit. A pak Radim opět zasedá ke klavíru a zpívá koledy. Už ale musíme jít, poslední vlak na Moravu nečeká.“ Zvukový záznam koncertu si můžete poslechnout na YouTube.com.

Semilští uspořádali pro své členy, z nichž jsou mnozí i klienty semilské pobočky libereckého TyfloCentra, společné Novoroční posezení. V klubovně SONS si povídali o tom, jak strávili Vánoce, Silvestra, i jaké dárky našli pod stromečkem. Probrali novoroční tradice, hráli společenské hry a zhodnotili akce konané v uplynulém roce. Týden nato se vydali na barokní zámek Loučeň. Obklopuje ho anglický park se souborem 12 labyrintů a bludišť, což je evropský unikát. Komentované prohlídky tu probíhají s doprovodem komorníka Jeho Jasnosti, knížete, kněžny, nebo Bílé paní. Na programu byla i expozice „Příběh vánočního stromečku“ a oběd v restauraci U Otomanských. 18. 1. vyrazili semilští také na bowling do Turnova. Dobře si zahráli a vyhlásili vítěze za loňský rok. Perníkové medaile napekl a spolu s vnučkami předal jejich příznivec Mgr. Pavel Bureš, který před časem vedl semilskou pobočku TyfloCentra.

V OO Tábor přivítali zajímavé hosty. Pánové Matoušek a Havlíček jsou včelaři a poutavě o svém řemeslu i pohovořili. Proč včely tančí osmičkový tanec? Aby sdělily družkám, kde, kolik a jak daleko je pyl, jejich potrava. Že květový med je pro nás nejlépe stravitelný a lesní med obsahuje nejvíce minerálů. Když se včely brání proti sršni, obklopí ho a svým teplem mu řádně zatopí. Nebo že trubci pomáhají svými svaly zahřívat budoucí dělnice. Lidé hmatem zkoumali voskové plástve, zvětšený model včely, a došlo i na ochutnávku medu a medoviny. Sladíte čaj medem? Když čaj není příliš horký, zůstanou v něm i tělu prospěšné látky.
Třetím návštěvníkem byl pan Strnad. Je znalcem ptáků, tedy ornitolog. Na programu bylo povídání a poslouchání zpěvného ptactva. Hrdliččin zval ku lásce hlas, vrznul si skřivan, což na konci zimy dělá, i kdyby měl zmrznout, zazpívala pěnička i výr. „Když zavřeli jsme oči, tu ocitli jsme se v lese, tu na rozkvetlých loukách a tu na prastarém stavení.“ A co je zajímavé? Když porovnáme hnízdiště ptáků dnes a před 13 lety, zjistíme, že se v průměru posunula o 300 kilometrů severněji. Inu globální oteplování! Táborští se s panem Strnadem dohodli, že na jaře vyrazí do přírody a zaposlouchají se do zpěvu živých ptáků. 

Tip na výlet přináší Alena Hejčová. Hvězdárna v Úpici, cca 12 km od Trutnova, nabízí komentované prohlídky s haptickými modely sluneční soustavy a planet, galaxií, povrchů planet, kosmických přístrojů i objektu hvězdárny. Některé jsou doplněny i braillskými popisky. Skupiny návštěvníků s postižením zraku objednávejte emailem na hvezdarna@obsupice.cz nebo telefonicky (603 545 589), a to nejméně 14 dnů předem. Vstupné pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P činí 30 Kč, doprovod je zdarma. Vodicí pes je po domluvě s obsluhou recepce povolen. Do hlavní budovy s přednáškovou místností je bezbariérový přístup. Občerstvení není k dispozici. Po dohodě je však možné použít ohniště a malou kuchyňku. Více na hvezdarnavupici.cz.

Členové OO Náchod navštívili Výstavní síň Muzea Náchodska, které pořádalo výstavu betlémů amatérského uměleckého řezbáře Vladimíra Šramara. Ten léta pracoval v náchodské Rubeně. Vystavené práce svědčí o jeho nevšedním talentu a fantazii. Jeho Betlémy jsou dřevěné i silikonové, klasické i prořezávané, závěsné, rámové a reliéfní. Figurky připomínají už zapomenutá řemesla. Některé obrazce mají podobu stromů, květů a chrámů. Do většiny betlémů zasazuje autor kulisu města Náchoda se zámkem v pozadí. Výstavou je provedl a velmi pěkně a s citem pro lidi s postižením zraku o ní hovořil Mgr. Jan Tůma, zástupce ředitele muzea.

Členové oblastní odbočky Česká Třebová rozhýbali po vánočním lenošení svá těla uspořádáním novoročního turnaje v kuželkách. Utkali se v osobním boji a poté si zahráli i oblíbenou hru vajíčko. Každý účastník byl odměněn pěkným zážitkem i diplomem.

A přesuňme se na Moravu. Ludmila Pavelková informovala, že členové OO Vsetín zahájili rok sportem. Hned v jeho prvním týdnu navštívili krytý bazén ve Valašském Meziříčí. 17. 1. si pak 12 z nich zahrálo bowling na třech drahách v novém prostředí Xbowlingu. Další bowling hrají ve Smetanově obchodní galerii v centru Vsetína.

Členové OO Kroměříž pořádali „Kreativní dopoledne“. Na něm vytvářeli vázičky a misky s reliéfy, které vytlačovali šablonami na zdobení dortů. S pomocí silikonových forem zhotovovali také andělíčky, motýly, květy a další dekorace s přírodními motivy. Protože vše musí důkladně zaschnout a ztvrdnout, budou se jejich zdobení věnovat na příští schůzce.

V klubovně OO Ostrava proběhlo na základě požadavku uživatelů služeb už druhé cvičení jógy pod vedením zkušené lektorky. A cvičit se bude i dále, každé čtvrteční dopoledne, ve stoje, na židlích i na podložkách. Jóga přispívá k protažení těla, jeho stabilitě, k fyzickému i psychickému uvolnění. Náplň lekcí je přizpůsobena osobám s postižením zraku. Ostravští zároveň děkují nadaci „Plné vědomí“ za příspěvek, díky kterému mají možnost tato cvičení realizovat.

Zajímavé příspěvky z médií přináší OO Opava. Italský tenorista Andrea Bocelli se před svým pražským koncertem setkal se studenty Konzervatoře Jana Deyla. Akci zorganizoval Jiří Dohnal a přitom mu předal braillský notopis evropských koled a českého jazzu. Jedna studentka mu zazpívala árii z Dvořákovy Rusalky. Prý se mu to moc líbilo a doufá, že si s ní také zazpívá. „Poslouchám pana Bocelliho od dětství. Ale mnohem lepší to bylo na živo,“ říká nevidomý student klavíru Marek Trunečka. Podle zástupkyně ředitelky konzervatoře Daniely Štěpánové Šimůnkové může studentům takové setkání změnit život. Když na sobě člověk bude pracovat, je hudba možností, jak život naplnit něčím krásným. Více na irozhlas.cz.
Vloni se dvě největší španělské politické strany, socialisté a lidovci, dohodly, že změní znění své ústavy. Konkrétně z ní zmizí termín „postižený“. A madridské muzeum Prado, jež vlastní významnou sbírku umění, se tomu už přizpůsobilo. Z popisků u exponátů odstranilo označení „postižený“ nebo některé popisy tělesných vad. Týká se to okolo 1800 popisků v muzeu a 27000 na internetu. Změny se netýkají jen zažitých názvů uměleckých děl. Více na seznamzpravy.cz.
Změny struktury České správy sociálního zabezpečení znamenají i rozšířené možnosti pro klienty. Nedochází k uzavření žádné z okresních správ. Klienti mohou využívat služeb své správy, a navíc budou moci navštívit kteroukoliv jinou, podle vlastní volby. V působnosti ČSSZ vznikne dále Institut posuzování zdravotního stavu (IPZS). Více na cssz.cz.

Dagmar Sýkorová je koučka, moderátorka, zpěvačka a výkonná ředitelka Nadace profesora Vejdovského. Absolvovala litovelskou Speciální školu profesora Vejdovského pro zrakově postižené děti a vzdělávání zde vřele doporučuje i rodičům dalších dětí s postižením zraku: „Speciální škola není škola zvláštní. Oproti běžné škole zde mají děti větší možnost rozvíjet své dovednosti, vypořádat se se zrakovým handicapem a začlenit se do života.“ Více na olomouc.rozhlas.cz.
Zbyněk Maděryč je uznávaný brněnský fotograf. Svá díla vystavuje v knihovně Jiřího Mahena a pohybuje se hlavně v prostředí ženské krásy. Spolupracuje ale i s organizacemi, které pomáhají lidem s postižením. Jeho poslední projekt se věnuje spojení světa lidí vidících a lidí nevidomých a slabozrakých. Zdokumentoval v něm výtvarný workshop, který vedla Veronika Hudcová a v němž si prostřednictvím hlíny obě skupiny vyzkoušely svět toho druhého. Více na brnensky.denik.cz.

Antonín Vraný

#
RECENZE: Koncert laureátů skladatelské soutěže ukázal pestrost soudobé hudby

Když se řekne soudobá klasická hudba, vybaví se někomu experimentální skladby Johna Cage, které se pohybují na hranici čistě hudebního díla a divadelní performance. Někdo si zase vzpomene na minimalismus Steva Reicha a třetí zase třeba na tonálnější kompozice Benjamina Brittena nebo Luciana Beria. Ať už si tedy pod výše zmíněným pojmem představíme cokoliv, jedno je jisté. Soudobá klasická hudba je světem nekonečně pestrým, který stojí za to prozkoumávat.
Jednou z příležitostí, při které se mohli posluchači do takové expedice pustit, byl koncert laureátů mezinárodní skladatelské soutěže zrakově postižených skladatelů, konaný 22. ledna v sále Konzervatoře Jana Deyla.
Ačkoliv bylo oceněno celkem šest skladatelů, na koncertě zaznělo pouze pět kompozic. Skladba ruského skladatele Dmitrije Budnikova „Hudba pro klarinet a smyčce“, nemohla být provedena, neboť se jednalo o dílo pro větší ansámbl, než dovolovalo pódium sálu.
Jako první tedy zazněl smyčcový kvartet česko-ukrajinského skladatele Nikity Kornijenkova. Ačkoliv se jedná o dílo rozsahem malé, nedá se říct, že by nešlo o dílo závažné. Krajní, lyričtější části, ve kterých zaznívá hlavní téma, jsou jakoby tonální, i když v nich neslyšíme klasické harmonické vztahy, jako tónika – dominanta. F dur tonalita je tady brána spíše jako prostor, ve kterém se může skladatel a potažmo interpret svobodně pohybovat. Bylo velice osvěžující poslouchat, s jakou lehkostí se v onom vymezeném prostoru pohyboval smyčcový kvartet, sestavený ze studentů a pedagogů KJD.
Kontrast k těmto světlejším, lyričtějším částem tvořila část střední, označená předpisem Allegro. I zde byla slyšet sehranost ansámblu, která se projevovala mj. v naprosto synchronním vedení fráze. Díky tomu pak hezky vynikl vrchol celé skladby, soustředěný do jednoho souzvuku, který někomu mohl dát vzpomenout skladby „Metastaseis“ Iannise Xenakise.
Další skladbou na programu byla Fantasie pro klavír tureckého skladatele Caglara Arsua, jejíhož provedení se ujala Veronika Lišková, studentka pražské konzervatoře. Ta si výborně poradila s rytmickými částmi skladby, ocenění si zaslouží zvláště nadhled, s jakým hrála technicky náročný part levé ruky. Je škoda, že si stejně dobře neporadila také s úseky lyričtějšími, ve kterých hraje prim spíše barva. Zcela tak zanikly kontrasty, objevující se v celém díle, zvláště pak ve druhé polovině skladby, kde se můžeme setkat s až skoro impresionisticky znějícími rozklady. Těm, bohužel, nedala interpretka zaznít v celé jejich barevnosti, takže si jich posluchač nemusel vůbec všimnout. Na druhou stranu je třeba říct, že i tak bylo provedení celé skladby velice efektní.
Jiný pohled na soudobou hudbu nabídla Sonata pro kytaru Martina Rouse. Nejedná se o sonátu v pravém slova smyslu, se sonátovým cyklem má formálně společnou hlavně stavbu, sestávající ze tří vět. Skladba má být obrazem brazilského města Rio de Janeira a zvláště ve třetí větě opravdu najdeme názvuky hudby, která by mohla evokovat Latinskou Ameriku, i když ne konkrétně Brazílii. Zde je ale nutno podotknout, že se nejedná o skladbu opírající se o brazilskou hudbu a použití hudby spojované s jihem amerického kontinentu je zde spíše ilustrativní, sloužící ke zdůraznění obsahové stránky díla.
Zvláště ve druhé větě pak dal autor zaznít i své folkové stránce. Určité postupy, odkazující na tento žánr však nijak nevadily a skladbě dodávaly na autenticitě, neboť se komponista dlouhá léta pohybuje na této scéně. Provedení skladby se zhostil pedagog Konzervatoře Jana Deyla Martin Cába a úspěšně si poradil jak s částmi spíše klasickými, tak s těmi s vlivy jiných hudebních stylů.
K Latinské Americe se vztahovala i další skladba na programu, písňový cyklus „A vivir“ nizozemsko-německého skladatele a pianisty Thomase Bötchera. Jedná se o zhudebnění pěti básní uruguayského básníka Maria Benedettiho. Thomas Bötcher se věnuje hlavně latin jazzu a afrokubánské hudbě a tento vliv se propisuje i do výše zmíněné skladby, i když, stejně jako u díla předchozího, platí, že se jedná o kompozici zakotvenou v klasické hudbě. Přesto je škoda, že se ani jedna z doprovázejících muzikantek, Jitka Fowler-Fraňková (klavír) ani Doubravka Makrlíková (Violoncello) nepokusila onu vrstvu více zdůraznit, neboť se jedná o vliv pro autora poměrně zásadní. Je ale také nutné ocenit, s jakým citem obě hráčky doprovázely sopranistku Ilonu Burian, které připadl part pro provedení každého písňového cyklu nejdůležitější, tedy ten zpěvní. Je velká škoda, že si pěvkyně nerozuměla stejně dobře s textem, jako s hudbou písní. Problémem se neukázalo být významové sdělení, ale španělská výslovnost a melodika jazyka. Tyto nedostatky se nejzřetelněji projevily v mluvených částech. Burian některá slova špatně vyslovovala a samohlásky, u kterých se ve španělštině píše čárka pro naznačení správného důrazu, přednášela jako dlouhé, což je v rozporu s pravidly španělské výslovnosti. Mluvené pasáže pak měly spíše italskou melodiku, která se od té španělské přece jen liší. Zpívané pasáže byly ovšem na vysoké úrovni a ani noty ve vysokém rejstříku nečinily pěvkyni žádné potíže, naopak, přednesla je naprosto samozřejmě.
Zajímavou exkurzí do světa hudby, částečně postavené na improvizaci, pak bylo JAD trio pro klavír, pozoun a lesní roh tureckého skladatele Koraye Sazliho. Hornu máme spojenou především s pastorálně laděnými skladbami. V této kompozici jsme se však mohli přesvědčit, že se jí může využít i v hudbě moderní a lze na ni vyloudit i zvuk ostřejší, tvrdší, ne nepodobný pozounu, kterému je zde partnerem.
Poslední skladbou večera pak bylo „Zdrávas Maria“ pro soprán, klarinet a vibrafon. Lze bez nadsázky říci, že se jednal o o vrchol večera. Skladatelka si nepochybně všimla určitých barevných podobností mezi vibrafonem a klarinetem a dokázala jich umně využít. Text modlitby „Zdrávas Maria“ pak přednáší soprán, který si však autorka nevybrala kvůli rozsahu, ale spíše kvůli jeho barevné kvalitě. Uvážíme-li, že Lucie Pavelková napsala sopránový part přímo pro sopranistku Evu Blažkovou, je více než jasné, že jí šlo o určitou barvu, případně o určitou směs barev, která vznikne spojením hlasu Evy Blažkové, vibrafonu, na který hrál Jan Kasal, a klarinetu, kterého se chopil Milan Arner. Soprán v nízké poloze, vibrafon a klarinet, využívající multifoniky, vytvořily opravdu unikátní zvukový svět, ve kterém zněla slova modlitby neskutečně působivě. Opravdu se nelze divit, že to byla právě tato skladba, která v Mezinárodní soutěži zrakově postižených skladatelů zvítězila.
Celý koncert byl ukázkou toho, že stejně jako vidící kolegové, i nevidomí skladatelé jsou formováni různými vlivy a že netvoří v nějaké bublině, uzavřené moderním hudebním trendům. Pro některé diváky v publiku to pak možná bylo první setkání se soudobou klasickou hudbou a lze jen doufat, že to bylo setkání stejně příjemné a obohacující jako pro nás, zkušenější posluchače.

Adam Blažek

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Pokud ho dokážu z poloviny, dokážu ho i celý

Jaký životní příběh začne psát osud muži, který má „zlaté české ruce“ a díky své ženě se dostane na Moravu, do ráje lidové hudby, krojů a folkloru? Za dnešním rozhovorem jsme vyrazili do Kyjova za folkloristou, řemeslníkem a předsedou místní oblastní odbočky SONS Pavlem Švorbou.
Má oční vada? Pigmentová degenerace sítnice. Vidící si to může představit tak, jako by se díval do hodně děravého zrcadla. Díry nejsou velké, ale je jich hodně. Vidím tak jen velmi malé střípky celkového obrazu, které se při pootočení hlavy mění a s věkem stále více ubývají. Pokud koukám na neznámý objekt, už ani neřeknu, co to je. U těch známých se mozek snaží po paměti jednotlivé střípky poskládat. Ale i ve známé místnosti nevidím zpočátku prakticky nic. Až později začnu vnímat nějaké střípky a mozek si začne skládat obraz. Na prozkoumání ale vždy potřebuji více času. To se dá využít řekněme ke statické prostorové orientaci, ovšem nikoliv při chůzi. Dnes jsem prakticky nevidomý, neobejdu se bez bílé hole a svého času jsem měl i vodicího psa. I při své práci využívám hmat.
Narodil jsem se ale jako vidoucí a do 3. třídy jsem se obešel i bez brýlí. Jsem „silný ročník 70“ a začínal jsem s novou školní koncepcí, tedy 8 ročníků a 34 žáků ve třídě. K většímu zhoršení zraku došlo po 5. třídě, v době puberty. V červnu jsem měl matematiku mezi dvojkou a trojkou. Učitelka rozhodla, že mi dá dvojku, pokud přes prázdniny vypočítám 200 příkladů. Vypočítal jsem je, ale v srpnu na ně už neviděl. Od 6. třídy jsem tedy chodil do školy pro žáky se zbytky zraku, Do pražské Šporkárny. Starší sestra se stejnou vadou zraku tam už také chodila. Když pro mě zpočátku nebylo místo na internátě, 2 měsíce jsem bydlel u pratety, kousek od Staroměstského náměstí, a chodil do školy přes Karlův most. Prastrýc, znalec Prahy, chodil často se mnou a hodně mi o ní vyprávěl. Dnes na tu dobu velmi rád vzpomínám. V téhle škole probíhala výuka ještě podle starší koncepce, tedy 9 ročníků. A hlavně, ve třídě bylo jen 9 žáků. Učivu jsem se tak musel více věnovat a více času pro nás měli i učitelé. Zpětně tento systém výuky ale chválím. A matematiku jsem tu miloval.
Poté jsem nastoupil na střední odbornou školu ladičskou na Konzervatoři Jana Deyla. Normálně jde o čtyřletý obor s maturitou, ale žáci s postižením zraku ho studovali 5 let. Běžně se tu vyučovalo od 8.00 do 18.00 a mezi vyučováním bývalo dost volného času. Měli jsme sice vychovatelku, ale když jsme se s ní nepotkali, nikdo to neřešil. Do 20.00 byly vycházky, a pokud jsem chtěl být další hodinu venku, dal jsem na vrátnici internátu kartičku se svým jménem. Ve vyšších ročnících jsem měl vycházky i déle. Byla to volnost, ale i nutnost postarat se sám o sebe. Zkrátka škola života. Povinně jsem studoval hru na klavír a volitelně na akordeon. Na něj jsem hrál už od dětství jako samouk. Pocházím z Benátek poblíž Sázavy, kde je jen pár desítek domů. Vedle nás bydlela paní, která občas potřebovala pomoci. Její syn, muzikant, mě jako kluka naučil hrát na foukací harmoniku a na půdě měl i heligonku. Když se mě paní několikrát zeptala, jak se mi za pomoc odvděčí, řekl jsem, že bych si ji chtěl půjčit. Byla to dřevěná, jednořadová heligonka Antonín Hlaváček, Louny, slavný český výrobce. Začal jsem hrát a naučil se písničku "Hájku háječku". Hned jsem se i pochlubil otci. Prý hraji pěkně, jen nástroj držím obráceně. Otočil jsem ho tedy a pokračoval. Když rodiče viděli můj opravdový zájem, koupili mi starší pianovku, na niž hraji dodnes. Na konzervatoři jsem poznal i svou ženu Marcelu, tehdy Neduchalovou. Pro zajímavost, ve středu jsem maturoval, ve čtvrtek to oslavil, v pátek odjel do Kyjova a v sobotu jsem se ženil. Bylo to 9. 6. 1990, v den prvních svobodných voleb. Jsme spolu dodnes a máme dvě děti, Jakuba a Adélu. Oba už mají také dvě děti, a my 4 vnoučata, od jednoho do čtyř let.
Ihned po svatbě jsem si v Kyjově, ještě na městském národním výboru, zřídil živnost a začal ladit nástroje. Ve zdejší Lidové škole umění, dnes Základní umělecké škole, a později i v okolí. Dělám to dodnes a přitom jezdím od Břeclavi a Podluží až po Horňácko a Zlínsko. Práce mám dost, snad proto, že ji odvádím kvalitně, snad proto, že v oboru působí málo ladičů.
Jak ladím klavír? Ladicí klikou utahuji nebo povoluji struny, čímž zvyšuji nebo snižuji jejich tón. Ten je třeba dobře slyšet. Na konzervatoři jsme se učili ale i údržbu a opravy nástroje. K této práci jsem tíhnul vždy, a později se tak mohl začít věnovat i generálním opravám pianin a křídel. Přijal jsem i nové výzvy a pustil se do oprav harmonií a akordeonů. A konečně, na konzervatoři nás učili ladit i cimbál. A pak jsem se dostal na Moravu, kde je spousta folkloru i cimbálů. Začal jsem je ladit a opravovat, až jsem z poloviny sestavil cimbál nový. A řekl si, že pokud ho dokážu udělat z poloviny, dokážu ho i celý. První jsem vyrobil pro dceru, když na něj začala hrát. Myslím, že se povedl. Začal jsem tedy vyrábět další a myslel si, že až budou hotové, snad je i prodám. Nástroj ale hotový ještě nebyl, a už na něj byl zájemce. Dodnes jsem tak vyrobil nějakých 30 cimbálů.
Často ladím cimbály v základních uměleckých školách a kulturních domech, ale většina cimbalistů v cimbálových muzikách si ladí nástroje sama. Pro zajímavost, hmotnost cimbálu, bez nohou a pedálů, je 65 kg. Hmotnost klavíru je vždy přes 200 kg, a nástroj tak obvykle stojí na místě. Ale i s přenášením klavírů mám bohaté zkušenosti. Jednou jsme jeden s kolegou stěhovali a majiteli bytu zadali, aby změřil prostory, kudy ho poneseme. Když jsme ho pak dovezli, zjistili jsme, že tam pianino neprojde. Pán řekl jen: „Aha!“ Pak donesl řezací kotouč na železo a zábradlí odřezal.
Jak vypadá cimbál a co je třeba k jeho výrobě? Na nohách je posazena základní deska. Po jejích stranách zepředu a zezadu stoupají luby, jakési postranice, a na ně je položena rezonanční deska. Po zbylých dvou bocích jsou na jedné straně takzvané hlavy s ladicími kolíky, a na druhé „štefty“, hřeby pro zavěšení strun. Základní desku si nechávám vyrobit z pečlivě vybraného smrkového dřeva. Má tvar lichoběžníku, je 3,5 cm silná, 72 cm široká a 150 cm dlouhá. Rezonanční deska, rovněž smrková, je o něco menší. Dále si musím nechat vyrobit hliníkové odlitky, které drží tah strun. Další součástky si už vyrábím sám. Na luby a kobylky používám dřevo javorové, na další části bukové. Pražce jsou z mosazi, ladicí kolíky a struny z ocele, pedálem ovládaná dusítka jsou opatřena plstí. Paličky jsou dřevěné a jejich hlavičky jsou obaleny vatou a nití.
Ano, na počátku jsem si téměř všechny součástky musel nechat vyrobit. Běžně je totiž nekoupíte. Ale vidící řemeslník potřebuje ke všemu, co dělá, nákres. Ten mu ovšem neudělám. A pokud ho nakreslí on, neuvidím ho. Tak tomu člověku musím vysvětlit, co přesně potřebuji. A stávalo se mi, že pracně domluvený díl byl vyroben špatně a nebyl použitelný. Proto jsem si doma zřídil dílnu a postupně ji vybavil cirkulárkou, hoblovkou, sloupovou vrtačkou apod. Když řeknu vidícímu, že řežu na cirkulárce, chytá se za hlavu. A kdo mě při tom vidí, raději odchází. Stále mám u sebe mluvicí metr s vodováhou, kterou využívám k měření úhlů, a šupleru (posuvné měřítko, které lze připojit k Mluvíku). Součástí pily jsou vodicí drážky, které si ještě upravuji. Při práci s ní musím stále vědět, kde mám ruce a kam s nimi mohu pohybovat. Denně vymýšlím i nové postupy a pomůcky. Namísto přísloví "dvakrát měř a jednou řež" pro mě platí „mnohokrát měř a hmatem zkoumej, než cokoliv zapneš“. Vždy s úsměvem říkám, že nejvíce namáhaná součástka je vypínač. Ale mám i přátele, kteří jsou ochotni mi pomoci. Kromě cimbálů jsem vyráběl třeba točité schody pro syna nebo palandu pro dceru. Oba mi museli předat své podrobné představy. A trávili jsme tehdy opravdu spoustu času domlouváním a měřením.
Zpívám ve třech sborech. Prvním je mužský sbor v Boršově, kde bydlím, a který je dnes už součástí Kyjova. Dále působím v mužském sboru v Kyjově a ve smíšeném sboru "Pastelky" při místní OO SONS. Všechny sbory doprovázím dle potřeby na akordeon. Občas hraji i jiným sborům, třeba "Tetkám z Kyjova". Se všemi sbory vystupuji na dožínkách, fašaňku, na nejstarším festivalu „Slovácký rok“, který je u nás pořádán už od roku 1921, i na dalších mezinárodních folklorních festivalech u nás i v zahraničí. Na akce vyjíždíme na historickém žebřiňáku, voze s dřevěnými loukoťovými koly a dřevěnou korbou. Její boky tvoří žebřiny, položené velké žebříky, které jsou spojeny tak, že vytvoří ohrádku. Do žebřiňáků se dříve nakládala sláma, snopy atd. Dnes jsou na nich lavice pro lidi. Loukoťové kolo má dřevěný střed, který se nasazuje na osu. Z něho jde 12 loukotí, paprsků, a na nich je kolo, které je potaženo obručí. Plní funkci ráfku, dnes pneumatiky. Náš starý žebřiňák měl špatná kola a už nebylo možné sehnat nová. Když se začaly sypat i žebřiny, naplánovali jsme s chlapy se sboru jeho generální opravu a vyrobili nové žebřiny i kola. Největší problém byl přetáhnout kolo ocelovou obručí. Tu dříve kovář nahřál, a když se teplem roztáhla, nasadil ji na kolo. A jak na něm poté chladla, opět se stáhla. My jsme to ale museli udělat postupně a za studena.
Asi 15 let jsme s manželkou a další kolegyní vedli i dětský folklorní kroužek „Kyjovánek“. Dcera v něm hrála na cimbál a já na basu. Dětem z dětské cimbálové muziky jsme se zpočátku snažili rozepisovat i noty. Ale později jsme zjistili, že je to velmi obtížné, a odbourali jsme to. V cimbálce je navíc dle mého to nejlepší hrát podle sluchu. I děti se to rychle naučily, i na housle, basu a violu. Zkoušky tak byly z počátku náročnější, ale děti si velmi rychle zvykly a poté i lépe vnímaly, co hrají. Velmi kuriózní bylo se s „Kyjovánkem“ někam vypravit. Obvykle jsem šel s bílou holí vpředu a za mnou kupa dětí.
Jako předseda kyjovské OO SONS se věnuji hlavně práci s lidmi a spolkové činnosti. Sociálně aktivizační služby a úřední činnost organizuje hlavně vedoucí pracoviště Hana Vrtková s kolegyněmi. Naše funkce se ale prolínají a všichni spolupracujeme na tom, co je třeba. V listopadu jsme v rámci spolkové činnosti pořádali Braille 23, soutěž ve čtení a psaní Braillova písma. Kvituji, že lidé přijeli i že Brailla používají. Osobně ho bohužel téměř nepoužívám, asi i kvůli své práci nemám prsty dostatečně citlivé. Ale také vnímám, že hlasová syntéza mi kontakt s psaným textem nenahradí. Často přemýšlím o tom, jak se co správně píše a cizí slova si někdy musím nechat vyhláskovat.
Co letos plánujeme? Karneval, výlet do termálních lázní Velký Meder a na přelomu května a června každoroční setkání zrakově postižených, od nás i ze Slovenska. Je to jednodenní akce, ale zájemcům zařídíme i ubytování. Součástí bývá i výlet a dobrý oběd. Výlet letos chceme uspořádat blízko Kyjova a poobědvat bychom mohli v klubovně SONS. Měli bychom tak více času na sebe. Ke spolkové činnosti patří i besedy. Jedna proběhla nedávno s šéfredaktorkou časopisu Zora Danielou Thampy. Na další jsem představil posluchačům hotový a rozestavěný cimbál i profesionálního cimbalistu. Lidé mohli prozkoumat, jak nástroj vzniká, a zkusit si na něj zahrát. Vloni jsem v podobném duchu přednášel o akordeonu a letos bych chtěl představit klavír. Velkým tématem byly i naše lidové kroje. Na besedu o nich jsem pozval i paní, která je šije a zná o nich spoustu zajímavostí.
Svůj kroj mám i já. Oblékám ho i třikrát do měsíce, vystupuji s ním se sbory, a také tancuji. Nejčastěji v páru. Klasický mužský tanec „Verbuňk“, jenž je zapsán i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO, jsem se ale nenaučil. Je příliš složitý. Učí se ho mladí chlapci, a já k Moravě přilnul až jako dospělý. I díky muzice, folkloru a dobrému vínu. Kroj je třeba si nechat ušít, což není levné. Jen boty stojí okolo 7000 korun, súkenice, tedy kalhoty, 4000, vyšívaná košula 3000 a kordulka 4000 Kč. Celý pánský kroj odhadem vyjde na 30 000, dámský i na 50 000 Kč. Údržba je hlavně o praní a žehlení košulí a kalhot. Tohle skvěle zvládá moje manželka. Výšivky při praní bohužel postupně blednou, a tak je nutné kroj občas obnovit nebo doplnit. Já ten svůj naposledy doplnil o zimní halenu.
Co si ještě přeji do budoucna? Nejdůležitější pro mě je žít ve šťastných a spokojených rodinných vztazích. A musím říci, že je skutečně i prožívám. Obě děti bydlí nedaleko od nás. Jsme v blízkém kontaktu s nimi i vnoučaty. A v pracovním životě, aby mnou vyrobené cimbály byly co nejkvalitnější, a aby se zákazníkům líbily.

S Pavlem Švorbou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře V.

Mládí je pryč a stáří v nás vyvolává děs! Denně zjišťujeme, že život je opravdu překvapivě těžká disciplína. Prožíváme nesouhlas s nastupujícími změnami počínaje poklesem kondice a prozatím jen občasnými zdravotními problémy. Ovšem v kapsách duše máme seznam proher, neúspěchů, poničených vztahů a různých „nesmím“ a „nemůžu“. Naproti tomu seznam povinností se hemží pojmy jako třeba „musím“ a „měl bych“. Je tu také obava z budoucnosti rodiny, národa, planety i mojí vlastní integrace do kategorie seniorů. A kdy to vlastně celé začne být k neunesení?
Podle dostupných a celkem obecně známých psychologických výzkumů prožíváme největší propad naší osobní spokojenosti přibližně kolem 47 let věku, což je samozřejmě jen orientační číslo. Tehdy nastává to nejhorší období, kterému můžeme říkat dno, protože křivka spokojenosti se následně zase zvedá. Vrchol spokojenosti připadá na období 60-65 let. Období, které následuje a může trvat mnoho let, se psychologickým termínem nazývá „zlatý věk“.
Vraťme se ale zpátky k naší aktuální krizi středního věku. Víme, že s krizí lze bojovat a víme, že každá krize pomine. Je ale v náš prospěch, když roky krize zkrátíme a bolesti s ní spojené zmírníme. K tomu ovšem potřebujeme nejen pár dobrých rad, ale především vlastní rozhodnutí, že to, co se na nás valí, chceme účelně změnit. Nejsme přece jen hříčkami emocí a hormonů, jakkoliv jejich existenci si odmyslit nemůžeme.
Měli bychom v první řadě přijmout fakt, že nejsme dokonalí, a tedy ani naše životní peripetie nejsou dokonalé. Při bleskové rekapitulaci jednotlivých fází našeho života zjistíme, že už dávno před současnou nespokojeností docházelo ke krizím, aniž bychom si je tehdy definovali nebo dokonce uvědomovali. Celý náš duševní i psychický vývoj provázela mírná nebo i dramatická zhoupnutí, po kterých se však většinou život vrátil do normálu. Nastal bod, kdy jsme si řekli – teď už zas mohu jít dál a vlastně je mi docela fajn. Můžu být autentický, i když budu muset třeba s něčím bojovat. Vždyť přece život každého člověka se skládá z okamžiků štěstí a hledání, je tedy normální, že jsme jednou dole a jednou nahoře. Má to tak každý. Život v permanentní usměvavé pohodě existuje jen v limonádových filmech a možná ještě na některých sociálních sítích. Takže je v pořádku, když jsem nějakou dobu v nepohodě.
Co si k sobě během krize mohu nebo nemohu dovolit?
Je v pořádku zažívat pocity smutku, vzteku, zklamání, nedoceněnosti a bezmoci?

Máme pro vás několik návrhů, které vám pomohou bezpečně bruslit na tenkém ledě emocí:
- buďte k sobě laskavější a ne tak přísní
- nekritizujte se stále za své pocity a drobná selhání
- mějte se sebou trpělivost
- dopřejte si dostatečný leč limitovaný čas na uvážení a rozhodnutí
- nebojte se být několikrát denně v tichu jen sami se sebou
Dosáhnete-li se sebou vědomého kontaktu, udělejte si čas na rekapitulaci zásadních hodnot, kterých jste dosáhli za posledních dvacet let. Soustřeďte se na rekonstrukci mostů, nikoliv na jejich demolici. Postavit most trvá dlouho, zničit ho ale můžete za krátkou chvíli. To se týká především mezilidských vztahů – osobních, pracovních, profesních i třeba sousedských nebo občanských.
Připomeňte si, že ve chvilkách, kdy se cítíme mizerně, máme tendenci se často fixovat na myšlenku, že je naše situace k neunesení a teď už to může být jen horší. Včas se ale vzpamatujte, vždyť všichni dobře víme, že je to myšlenka lživá a lstivá. Je to ozvěna zmatku a nepohody, ve které se tady a teď nacházíme a z které chceme odejít. Pokud neodejdeme, změní se v destruktivní mutaci, kterou je úzkost a deprese.
V tuto ošemetnou chvíli si musíme připomenout, že život není postávání na stále stejném místě. Život je dynamický proces, neustále se měnil a zas se měnit bude. Máme spoustu důkazů, že my se měníme zároveň se svým vlastním životem. Stačí jeden krůček dopředu na to, abychom změnili úhel pohledu na nastalou situaci.
Nevím, jak je to možné, ale když si dopřejete šanci úhel pohledu na své neradostné bytí změnit, bude to jako pořídit si lepší brýle. Dopřejte si být opravdově sami se sebou, oprostěte se od zaběhnutých schémat vlastního chování, od nánosů cizích názorů a nevyžádaných rad. Brzy začnete vnímat sami sebe jako osobnost, která má i se zrakovým nebo jiným handicapem svou nezpochybnitelnou cenu a perspektivu. Není tak obtížné zjistit, že je možné i se slepotou dělat a prožívat naplno spoustu vztahů, aktivit a radosti. Stačí se zbavit zaběhnutých neúčelných schémat a zkusit to jinak. Není žádná ostuda přijmout pomoc přátel, odborníků nebo rodiny, je-li tato pomoc moudrá, účelná a krátkodobá. Otevřou se vám možnosti, o kterých jste neměli tušení. Začnete uvažovat, jak nejlépe s tímto poznáním naložit bez ohledu na svůj střední nebo i vyšší věk.
Pro začátek si zkuste odpovědět na pár otázek. Někam si zapište odpovědi, počkejte týden nebo dva, a pak si to zrekapitulujte. A klidně si můžete znovu odpovědět i za další týden nebo měsíc. Je to docela zábavné a dokonce užitečné. Jestli předchozí odpovědi nezahodíte, můžete se takhle zamýšlet i poté, co krize středního věku začne ustupovat.
1. Co chci, aby v mém životě bylo alespoň dalších pět let?
2. Co se změní, když to budu mít?
3. Jak budu sám před sebou vypadat?
4. Jaké změny si všimnou lidi kolem mě?
5. Co už nechci dál s sebou vláčet?
6. Lituju něčeho, co jsem neudělal?
7. Mohu napravit něco, co jsem udělal špatně?
8. Kterým lidem dlužím největší omluvu?
9. Rozloučil jsem se řádně s věcmi, které mi přerostly přes hlavu?
10. Jak se po těchto změnách budu cítit třeba v osmdesáti letech?

Poctivými odpověďmi jste připraveni na restart. Je tu ale ještě jeden zádrhel, který vás může ohrozit a vaše naděje proměnit v prach.
Možná k vaší krizi velkou měrou přispěl problematický vztah k člověku nebo třeba k návyku, zlozvyku. Možná prožíváte závislost na kariéře nebo koníčku, a přitom už jasně víte, že se ze záliby a dřívějšího nadšení stalo břemeno, které vás devastuje. Rádi byste se tohoto břemene zbavili, ale bojíte se, co nastane, když budete mít najednou prázdné ruce nebo nebývalou spoustu času.
Není to nic příjemného, když začínáte chápat, že tady musíte prožít zásadní a bolestivou změnu, kterou už možná nějakou dobu odkládáte, protože se bojíte bolesti. Takové změně se říká emoční rozchod. Někdy chirurgický řez nebo amputace. 
To, co vás možná čeká, se tak trochu podobá abstinenčnímu syndromu v odvykací fázi při léčbě závislosti. Člověk prožívá emoce, které jsou velmi podobné situaci, když zemře někdo blízký. Co to v reálu znamená?
Především prožíváme bolest.
Aby se rány brzy zahojily, je třeba přijmout některá sebepečující pravidla.
Je nezbytné prožít pravdivě ztrátu něčeho, čemu jsme věnovali spoustu citu, času, prostředků a energie. Na uprázdněné místo nastupuje celá škála emocí – smutek až zoufalství, vztek, popření, bezmoc. Někdy se dostaví panika nebo vzpoura, která vrcholí tzv. nalezením druhé mízy. Stává se, že mnozí v některé z těchto fází uvíznou.
Po vyvrcholení tohoto emočního tornáda se dostaví fáze vyčerpání s následným zklidněním. Sebepečující proces pak bude pokračovat hledáním uzdravujícího klidu, sebepřijetím, odpuštěním a nadhledem. Nebudeme-li se tvrdošíjně vracet zpět do devastační zóny vlastní duše, nic nebude bránit nalezení moudrého naplnění života, který je před námi.
K tomu vám přeji, abyste brzy našli odhodlání a odvahu měnit se a růst, být jako strom, který se s jarem znovu zazelená a rozkvete.
(konec)
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
V SÍTI

Dnes se nebudeme proplétat sítí do neznáma, ale zůstaneme doma, a to doslova. Nabídneme vám malé nahlédnutí na facebookovou stránku naší redakce. V lednu jsme spolu se Zorou oslavili jmeniny a při této příležitosti vzniklo několik textů právě pro Facebook. Protože ale na této síti nejsou všichni naši čtenáři, naopak to vypadá, že FB nenavštěvuje většina z vás, přenášíme tři sváteční příspěvky na stránky nedávné oslavenkyně Zory.

#
Přání pro Zoru

Znáte někoho, kdo slaví svátek 26. 1.? U nás v redakci máme svátek všichni.
V kalendáři totiž vedle tohoto data najdete jméno Zora, což je, jak možná
víte, název našeho hlavního časopisu.

K tomuto svátku bychom si přáli,
abychom vždy nohama na zemi stáli,
dále vždy našim čtenářům mít co sdělit,
mít kuráž, přijímat kritiku, s úctou jí čelit
a díky ní tak k lepšímu věci měnit.

Být objektivní, přinášet informace aktuální a zajímavé,
psát otevřeně a texty míti zdravé.
Mít vás čtenářů co nejvíce,
to by nás potěšilo velice.

Více zpětných vazeb od vás získávat
a stále nové věci vydávat.

Kontroverzních témat se nebát
a mít dost času vše správně vstřebat,
mít vždy čas i na osobní setkání s vámi,
to přejeme Zoře k svátku my sami.

#
Přání k svátku

Milá Zoro. V životě jsem nebyl právě světec, a jakmile jsem se oženil – taková pro mě jakože maturita z erotiky, ostatně dcera už byla pár měsíců na cestě – začal jsem zkoumat i jiná dívčí jména, než bylo to, co jsem měl doma. No samozřejmě, zgruntu! Spoustu let jsem pak žil tak, že by mě dnešní jemní a přecitlivělí mladí asi ukamenovali. Co já vím, třeba i právem. A tak se v mém životě vystřídalo několik Alenek, Jiřina, řádka Marií, Petra, Jany, Radka, Eva asi také ne jen jedna, zato ani jediná Zora. Jak šla léta, frekvence klesala, už to nebyly za rok desítky, ale sotva jednotky dívčích jmen. A znáš to – co se v mládí naučíš, v stáří jako když utne! No, a do toho Ty! Ale řeknu Ti, tak náročná milenka když chlapovi vlítne do života už v důchodovém věku, to je tedy fičák! Navíc – přiznej si to – za ty nároky jsi nabídla… Ale vlastně, který svojí cti dbalý chlap, byť skoro dědek, by od milenky čekal peníze. Přiznávám – na sklonku života jsi mi dala znovu radost ze smysluplné práce. Odvděčila ses také – věřím, žes znovu rozkvetla i díky mně. Za což Ti děkuji a k svátku přeji to, co se má přát spíš k narozeninám: ještě spoustu let ve zdraví a v radosti, a hlavně pro radost těch, co Tě čtou.
Tvůj Václav

#
Mé první setkání se Zorou

Mé první setkání se Zorou proběhlo už v roce 1963. Byla to však Zora živá. Nastoupila jsem do první třídy základní školy a moje první paní učitelka, která mne přivedla ke čtení pohádek a příběhů, se jmenovala Zora Drahoňovská. Škola byla obyčejná vesnická. Manželé Drahoňovští měli na starost vzdělávání dětí z pěti spádových obcí. Pan učitel měl ve své třídě prvňáky a třeťáky, paní učitelka druháky, čtvrťáky a páťáky. Dohromady to bývalo tak 50 až 55 žáčků. Do školy jsme chodili už na sedmou hodinu, protože ráno jsme začínali zpěvem. Všechny děti se sešly ve třídě pana učitele, paní učitelka vzala housle a smyčec, pan učitel delší ukazovátko, mávl a my spustili. Nepamatuji se, že by nás někdo učil jednotlivá slova. Prostě páťáci, čtvrťáci a třeťáci po prvních tónech houslí začali zpívat, přidali se druháci, kteří už měli leccos naposloucháno a prvňáčci lapali slovíčka, takže do konce roku jsme všichni zpívali od Pec nám spadla přes Zelení hájové až po Tálinskej rybník celý sebraný zpěvník národních písní. Tak vypadalo každé školní ráno, pokud byla cesta do školy dobře schůdná. Když však sníh zasypal úvozy, kterými jsme z jednotlivých vesniček do školy na kopečku v Drahorazi ráno putovali, tak jsme měli co dělat, abychom stihli první zvonění. Nejenom, že jsme dorazili později, ale než jsme na rozložené noviny ke kamnům ve třídě poskládali promrzlé boty, rukavice a čepice, a na připravené stojany rozvěsili bundy a tepláky obalené sněhem do jedné ledové krusty, už začínalo vyučování. Ale vraťme se k té Zoře. Pro mne to byla po mamince druhá nejlaskavější, nejkrásnější a nejstarostlivější žena. Když bylo totiž hodně zima anebo pršelo a sněžilo zároveň, tak už na nás čekala místo houslí a kalafuny s kastrolem kouřícího čaje s citronem oslazeným jahodovou nebo malinovou šťávou. To jsme pak všichni zůstali ve třídě u pana učitele, jen jsme se trochu sešoupli v lavicích. Zora na chviličku zmizela ve dveřích za katedrou a pak se vynořila s nějakou tlustou knihou. Sedla si na místo pana učitele, ten obstarával oheň v kamnech a hlídal, aby se nějaký rukáv nebo nohavice tajícího ošacení moc nepřiblížily k rozpáleným kamnům a hlavně k rouře, která ústila do komína až po nějakých třech metrech. Z oblečení stoupala pára, z hrníčků čaje vůně letních plodů a paní učitelka začala číst, četla nám pohádky a dobrodružné příběhy. Některé jsme do konce nedoposlouchali, protože najednou se nám hlavy opíraly o složené lokty na lavicích a my spali a spali. Možná i proto jsme se všichni docela rychle naučili číst, protože za těmi dveřmi za katedrou byla úzká místnost s jedním štíhlým vysokým oknem, dlouhá byla stejně, jako byly široké obě třídy. Ona vlastně obě třídy od sebe oddělovala a byla plná knih pro nás pro děti. Regály po obou stěnách sahaly od podlahy ke stropu a byly plné stejně zabalených knih v hnědém obyčejném papíru. Na hřbetech bylo napsáno jméno a příjmení autora a název knihy. Místnost už měla jen dveře do třídy paní učitelky za zdí. Jinak tam byly jen samé knihy a knihy. A někde mezi nimi zase zmizela kniha, kterou nám paní učitelka četla. Když jste tedy usnuli dřív, než jste si vyslechli konec, nezbývalo vám, než se pěkně ta písmenka naučit a požádat paní učitelku, aby vám knihu půjčila a konec si pěkně dočíst sami, protože příště paní učitelka vzala jinou knihu a přečetla vám jiný příběh. Vy jste zase nevěděli konec. Těžko odhadnu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si dočetla konce všech těch příběhů za pět let mého dětství, ale láska ke knihám a k příběhům už nikdy nezmizela. V dalších letech jsem byla často přistižena, že jsem si četla pod lavicí. V dospělém životě už nikdo sice nehlídá, zda si čteme nebo nečteme, ale dějí se takové věci, že přejedete stanici, kde jste měli vystoupit, připálí se jídlo na plotně, nestihnete se včas vypravit z domu, kroutíte hlavou nad tím, že lidé jsou nepoučitelní, protože přesně o tom a o tom si přece mohli přečíst tam a tam a stejnou chybu by přece neudělali, a tak dál a tak dál…
A teď si představte, že jsem v roce 2017, tedy po 54 letech, dostala příležitost psát pro ZORU, tedy jen pro její přílohu, pro Světlušku. Ale pro mne pro ty nejdůležitější lidičky, pro prvňáčky až páťáky. Tušíte už asi, jak hledám, vybírám a skládám každý měsíčník tak, abych to, co do mne a vlastně do všech, kteří chtěli naslouchat a naslouchali, paní učitelka Zora vložila, předala jako štafetu dál.
Helena Matasová

#
SPORT: Úspěch českých showdownistů ve Finsku

Od 18. do 21. ledna 2024 se ve finském Lahti uskutečnil již 13. ročník prestižních sportovních her pro handicapované sportovce Pajulahti Games 2024. V rámci těchto her se každý rok odehrává i turnaj v showdownu, který byl opět zařazen a počítán jako světový pohár. Česká republika mezi celkový počet 38 mužů vyslala hned 4 reprezentanty. Mezi ženami jsme tentokrát žádné zastoupení neměli.
Jednalo se o úplně první turnaj nového kalendářního roku 2024 a šlo o turnaj 4. kategorie, což znamená, že celkový vítěz tohoto turnaje si do celkového pořadí světového žebříčku připsal 400 bodů.

Trojici hráčů ve složení Benjamin Levíček, Václav Krychtálek a Šimon Rejtar z Tandemu Brno doplnil ještě Tomáš Mysliveček z BSC Praha.
Naši chlapci si na jihu Finska nevedli vůbec špatně. Největšího úspěchu dosáhl Benjamin Levíček, který obsadil konečné 8. místo a připsal si cenné skalpy soupeřů z TOP 20 světového žebříčku. Tím se Ben v aktuálním vydání světového žebříčku platného k 23. 1. 2024 posunul na 31. místo.

Konečné 17. místo v celkovém pořadí turnaje v zemi tisíce jezer patřilo Šimonovi Rejtarovi, který se díky tomuto umístění v celkovém pořadí světového žebříčku posunul na 18. pozici. Hned za Šimonem, tedy na místě 18., skončil Tomáš Mysliveček, který se nám bohužel na světovém žebříčku propadl až na 25. příčku. Poslední hráč ze čtveřice českých reprezentantů Václav Krychtálek obsadil konečné 30. místo. Václav v pořadí světového žebříčku aktuálně figuruje na 68. místě.

Věříme, že všichni čeští reprezentanti se budou dále zlepšovat a opět předvádět na světových turnajích kvalitní hru a po celý rok 2024 vozit dobrá umístění.
Dalším turnajem v rámci světového poháru bude turnaj Showdown Slovak Open 2024, který se uskuteční od 14. do 18. února 2024 ve slovenském Šamorínu.

Martin Fejfar

#
Nabídka rekreace

KC Vrchlická pořádá rekreační pobyt v penzionu Kitty v Lučanech u Jablonce nad Nisou v termínu od 3. do 10. srpna 2024. Cena pobytu je 6800 Kč.
V ceně je celodenní domácí strava, ubytování ve dvou- až třílůžkových pokojích s příslušenstvím včetně povlečení, ručníků a TV na pokoji.
Pobyt je vhodný i pro méně pohyblivé zájemce. Je možné se zúčastnit s celou rodinou. Odjezd je od hlavního nádraží Praha soukromým autobusem tam i zpět. Odjezd z Prahy je ve 14 hodin. 
Bližší informace vám ráda podá paní Mouchová na telefonu 604 587 932, email: mouchovazofie@seznam.cz.
Objednávky zájezdu podávejte výhradně u paní Mouchové.

#
Inzerce

Koupím elektronický zápisník pro nevidomé Pac Mate.
Tel.: 777 560 320