ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 3, únor 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Návštěva komentované výstavy betlémů

LIDÉ KOLEM NÁS
Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch (Ludmila Janatová)

REPORTÁŽ
Ohlédnutí přes rameno

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět
Kde se zrodil notový zápis

SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

#
ÚVODEM

Přestože už je tady únor, na stránkách tohoto čísla Zory se ještě mihnou vánoční témata. Připomeneme si některá prosincová setkání a podíváme se i na zajímavou výstavu betlémů.
A i já bych ráda na tomto místě sdílela záležitost tak trochu vánoční, i když, jak věřím, s dlouhodobým přesahem. K Vánocům jsme si totiž s rodinou nadělili dárek v podobě koťátka z útulku. A není to kotě ledajaké, kromě nádherně hebké srsti vybočuje z průměru i tím, že následkem infekce ve složitých podmínkách přišlo o zrak. Naše kočička je tedy, jak hezky korektně říká můj syn, nevidomá.
Koček se u nás za můj dosavadní život vystřídalo mnoho, většinou byly „venkovní“, některé měly privilegium být takzvaně „indoor“. Žádná pro mě ale neznamenala takovou výzvu. Najednou nestačí dělat věci automaticky. Každou chvíli nastane situace, kdy se musím zastavit, zamyslet, zapojit ještě víc nejen logiky, ale hlavně empatie a představivosti.
Výhodou je, že kočička nevidí všechny ty poličky, knihovny, odkládací plochy a parapety, po kterých se kočky běžně pouštějí a je třeba je učit, kam mohou a kam ne. Ta naše zkrátka nevidí, že by stačilo povyskočit. Kam nedosáhne, tam neleze.
Na několik věcí je naopak nutno nezapomínat. Zvyku běhat za zvonícím telefonem, bublajícím hrncem a podobně se musím zbavit. Narozdíl od psí je kočičí chůze neslyšná a srážka by mohla dopadnout nepříjemně, hlavně pro tu podstatně menší z nás.
Nového významu nabývá také zásada „co nemáš rád, nečiň druhým“. Vyžaduji-li, aby ostatní dávali věci vždy na stejná místa, mám teď nejlepší příležitost si vyzkoušet, jak to může být někdy těžké. Stačí postavit židli na místo, které slouží jako doskočiště ze šplhadla, a končí to nárazem a pádem. Promiň, příště si vážně dám větší pozor.
Budu ale také mnohem shovívavější k těm, kdo občas zapomenou otevřenou petláhev na kraji stolu nebo si odložili tašku na židli, na kterou si zrovna sedám.
Tento vánoční dárek je tedy nejen milým zlepšovačem nálady, ale i skvělým učitelem. Ježíšku, děkujeme.
Milí čtenáři, přeji vám krásné chvíle nad stránkami aktuálního čísla Zory. Kromě zmíněných témat se můžete prostřednictvím reportáže vydat do podstatně teplejších krajin , hned v několika článcích nahlédnout do světa hudby nebo se zúčastnit naší pravidelné soutěže.
Za redakci Zora
Daniela Thampy

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Hromnice (2. 2.) jsou první předzvěstí jara,
 i čas k očistě domácnosti, těla i duše. Ve slovanských tradicích se v tento čas budil ze zimního spánku bůh Perun a spěchal se svým hromovládným kyjem na pomoc Svarožicovi, aby svrhli bohy zimy, temnoty, zla a nastolili čas života a slunce. Naši předkové mu v tomto hromování vydatně pomáhali, mlátili kyji, palicemi a dalšími nástroji do hrnců i kamenů. Také ale žehnali svíce, které je měly chránit před zlými duchy i úderem blesku, a studánky, aby bylo dost vody po celý rok a aby voda léčila svou magickou silou všechny nemoci.

Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. Před 200 lety, 1. 2. 1824, zemřela klavírní virtuoska, pěvkyně a skladatelka Marie Terezie Paradisová. Zrak ztratila už ve třech letech po zánětlivé chorobě. Rodiče ji podporovali ve zpěvu i hře na klavír, jejími učiteli byly vskutku velké osobnosti. Třeba český hudební skladatel Leopold Koželuh nebo Ital Antonio Salieri. Když ji slyšela hrát a zpívat císařovna Marie Terezie, stala se její kmotrou a poskytla jí důchod 200 zlatých ročně na hudební vzdělání. Později začala psát i vlastní skladby. Ve 23 letech s nimi vyrazila na turné do Německa, Švýcarska, a byla nadšeně přijata. Vystupovala též v Londýně, Bruselu i Praze. Některé její skladby má ve sbírkách muzeum ve Vídni, většina se však bohužel ztratila. V roce 1785 navštívila Paříž a stala se jednou z dam královny Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie. Tady zpívala i ve prospěch nového Haüyova ústavu pro nevidomé a na samotného Haüye prý učinila velký dojem. A kdo učinil velký dojem na ni? Prý doktor Messner, u kterého se údajně podrobila operaci očí a nabyla světlocitu. A také se k němu dokonce odstěhovala, což se ovšem příliš nezamlouvalo jejímu otci. Zastával funkci vídeňského vládního rady, a tak nelenil a odvedl si dceru zpět domů, údajně i s použitím zbraně.

Před 30 lety, 9. 2. 1994, zemřela česká učitelka hudby Marie Jansová. I ona přišla o zrak ve třech letech, nešťastným pádem do vápna. Rodiče ji však i jako nevidomou vedli k práci v hospodářství. Vyučila se kartáčnickému řemeslu, ovšem už jako žákyně a později učnice se věnovala studiu hudby. To zakončila v roce 1929 státní zkouškou na Brněnské konzervatoři, prý jako první nevidomá žena na Moravě. V Brně také hře na klavír a hudební teorii dlouhá léta vyučovala. Byla rovněž zpěvačkou, založila a vedla ženský pěvecký sbor v brněnské organizaci Podpůrného spolku samostatných slepců. Ten velmi často veřejně vystupoval a sklízel úspěchy na mnoha soutěžích. Také prý pletla, háčkovala a své výrobky vystavovala. Za svou aktivitu byla v roce 1972 oceněna medailí Emilie Suchardové.

A 15. 2. 1795 se narodil Armand Piweew Dufau, ředitel Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži. Při nástupu na toto místo se rozhodl dořešit otázku písma pro nevidomé „s konečnou platností“. Proto se i on snažil zavést své vlastní, které se však, jako mnoho předcházejících, neosvědčilo. Také vyzkoušel několik dalších písem, která rovněž vyloučil jako nevhodná. A pak přišel rok 1850. Po zmatcích, kdy se nevidomí učili neustále nová písma, náhle a nečekaně změnil názor, prohlásil, že vyčerpal všechny dostupné možnosti a souhlasil s používáním Braillova bodového písma. K tomu dodal, že "Toto písmo má všechny vlastnosti, aby se je nevidomí mohli učit, a aby jim bylo jedním z nezbytných prostředků vzdělávání. Bylo vytvořeno pro nevidomé, pouze oni tedy mají právo rozhodnout, zda ho budou používat.“ O dva roky později se v Paříži začaly Braillovým písmem tisknout knihy. Louis Braille se tak po 25 letech odmítání na konci svého života dočkal ve své zemi uznání.

V lednu 1969 už členové the Beatles věděli, že se rozpadnou. Ještě předtím si ale naplánovali koncert na rozloučenou. Jenže kde ho odehrát? Takhle narychlo? A pak vystoupali na střechu budovy Apple Corps, kde sídlili jejich účetní, tajemníci a dokonce i dvorní astrolog. Tam se s konečnou platností rozhodli. 30. 1. 1969, hned ráno, vytáhli na střechu aparaturu a kamery. Jejich koncert trval 42 minut a přilákal dav lidí. Přitom ale také zastavil dopravu a podráždil desítky lidí, kteří si, zřejmě nevěda, co se děje, stěžovali na hluk. Přivolaní strážníci vyšplhali nahoru a vypojili Lennonovi a Harrisonovi zesilovače. McCartney zpíval dál: „Zas už hraješ na střeše, i když dobře víš, že se to tvý mámě nelíbí a že tě přijde zatknout!“ A Lennon? Ten prý strážníkům „jménem kapely poděkoval“. Víckrát už the Beatles nevystoupili.

2. 2. 1882 se narodil irský romanopisec a básník James Joyce. V roce 1917 podstoupil první operaci očí. Problémů se zrakem se však nikdy nezbavil a svá poslední díla psal téměř nevidomý. Literární teoretici často upozorňují na to, že tyto potíže mohly vést k jeho identifikaci s Homérem, který byl prý také nevidomý. Na základě Homérovy Odyssey napsal Joyce totiž velmi pravděpodobně svůj nejslavnější román Odysseus. Přečíst si můžete ale i díla jako „Dubliňané“, „Plačky nad Finneganem“ nebo „Portrét umělce v jinošských letech“.

A na závěr jednoduchá hudební hádanka. Hrál na klavír, violoncello, housle a varhany a nenáviděl zvuk trubky. Už jako šestiletý byl pozván císařovnou Marií Terezií, aby předvedl své umění před vídeňským dvorem. Měl 7 sourozenců, ale dospělosti se dožil jen on a jeho sestra Anna Marie, také nadaná klavíristka. Jejich otec Leopold s nimi cestoval po Evropě a předváděl je jako zázračné děti. Vedle hudby byl i vášnivým hráčem karet (to byla mimochodem i velká záliba výše uvedené Marie Terezie Paradisové). Měl vřelý vztah k Praze. Nejraději pobýval u zpěvačky Josefíny Duškové a pianisty Františka Xavera Duška na Bertramce. Když se lidé v Praze dozvěděli o jeho smrti (5. 12. 1791), vyzváněly tu zvony celou půlhodinu. Dnešní věda by příčinu smrti jistě odhalila, jenže nemá jeho ostatky. Byl totiž pohřben do hromadného hrobu chudiny. Jeho nejslavnější opery? "Don Giovanni", "Figarova svatba" a „Kouzelná flétna“. Psal ale i operety, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mše a chorály. Poslední dílo "Requiem" už nedokončil. Na výzvu vdovy tak učinil jeho žák Franz Xaver Süssmayr. Uhodli jste? Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 27. 1. 1756 v rakouském Salzburgu.

Antonín Vraný

#
Přehledně

Co se děje v prvních dnech roku 2024 v našich oblastních odbočkách? Přinášíme rubriku „Přehledně“, dnes ze západu na východ. A začneme rovnou u nás doma.

V úterý 9. 1. se v klubovně SONS ČR, Krakovská 21, Praha 1 konalo první Odpoledne se Zorou – setkání s pracovníky redakce. Zúčastnilo se ho 5 stálých a tři externí zaměstnanci, a také10 hostů. Všichni se nejprve vzájemně představili. Poté redaktoři časopisu Zora a jejích příloh popovídali o své práci, představili jednotlivé tituly a popsali způsob jejich přípravy. Dále se hovořilo o hmatové grafice, načítání knih a časopisů i o čtenářství nevidomých obecně. Setkání proběhlo ve velmi příjemné a přátelské atmosféře. A protože hosté dorazili až z Náchoda, Lovosic nebo Šluknovska, shodli se účastníci na tom, že příští setkání, které je plánováno na úterý 13. 2., bude už od 15:00 hodin. Děkujeme za zájem a těšíme se na vás.

Členové OO Tábor navštívili kuchyňku ve společnosti TyfloServis České Budějovice. Jak výlet sami popsali? Uvádíme lehce zkrácenou verzi: „Sněhové vločky poletují a tu a tam na našich kabátech ulpívají. Ladovy obrázky zima sama maluje a k našemu výletu se schyluje. Vlak veze speciální hosty, a proto bílou krajinou si to rovnou do Budějovic valí. Kolegyně Vlasta a Dana nás mile uvítaly a pravými zelňáky se sušenkami pohostily. Zavoněla čerstvá káva a započalo zajímavé povídání o vybavení speciální kuchyňky. Je tvarovaná do písmene „U“, my ji postupně obcházeli a naše ruce zaměstnávaly různé vychytávky, od speciálních madel po funkční otevírání dvířek. Pro trochu vidící si na své přišel i zrak, který mohl speciální osvětlení a navržený kontrast sledovat. Zejména z úst dam bylo možno zaslechnout: „To je škoda, že jsem si právě vybavila kuchyň.“ Anebo: „Toto bych chtěla, ale nevím, co by tomu manžel řekl, kdybych mu vylíčila krásu takové kuchyně, a pak jen lehce doplnila informaci o její ceně.“ Když jsme si kuchyňku prohlédli, došlo na usnadňující pomůcky jako fritéza, mluvicí váha nebo ultrazvukový čistič na brýle. A protože si Jiří Sálus brýle vyčistit nechal, nemohli jsme se v krajské metropoli ztratit.“

V plánu první letošní schůzky členů OO Kolín bylo uspořádat soutěž pomazánek. Bohužel, spousta členů kvůli nemoci nedorazila. Ti, kteří přišli, poseděli u kávy, popovídali o životě a budoucích plánech a popřáli si mnoho štěstí do roku 2024.

A přecházíme na Moravu. Kamila Hošková informovala, že v lednu se v Přerově „klubově vařilo“. A sešli se tu zájemci o sladké palačinky. Vaření vedla Jarmila Vašková, a měla vše předem výborně připravené. Vysvětlila způsob přípravy a rozdala všem úkoly. Na místě ale byly i další pracovnice, kdyby někdo potřeboval další pomoc. Vše dopadlo, jak mělo, přítomní si prý velmi pochutnali a zájemci si domů odnesli recept.

Dobře se poměli také v Kroměříži, kde se konalo kreativní dopoledne s ochutnávkou domácích pomazánek. Každý účastník měl možnost pochlubit se svým rodinným receptem. Co bylo v nabídce? Pomazánka z červené řepy s křenem, s mrkví, humrem, hermelínem, nivou, a pro zpestření chuti i sladká s čokoládou. Všechny byly skvělé, a na ochutnávku proto pozvali i sousedy z Poradenského centra pro lidi se sluchovým postižením.
Členové OO Kroměříž poděkovali účinkujícím a zástupcům místní Základní umělecké školy za krásný umělecký a duchovní zážitek. Ten prožili na benefičním Tříkrálovém koncertu 2024, jehož výtěžek byl určen Centru duševního zdraví Kroměříž.
A v Kroměříži se pořádalo i klubové odpoledne. Jeho účastníci ho pojali jednak jako příležitost k posezení a připomenutí si nedávných Vánoc, ale debatovali i o tom, na jaké akce se mohou těšit v lednu, únoru, i kam se vydat na letní vícedenní pobyt.

Kyjovští se ohlédli za soutěží „Braille 2023“. Ta byla určena pro nevidomé od narození, absolventy základních škol s výukou Braillova písma a později osleplé. Každá kategorie soutěžila samostatně, a to ve čtení Braillova písma, v psaní na Pichtově psacím stroji, na Pražské tabulce, a také v psaní na klávesnici počítače. Celkem se sešlo 21 soutěžících z celé ČR. Hlavní komisařkou, která připravila vhodné texty a dohlížela na správné hodnocení, byla Marie Hauserová, bývalá učitelka brněnské speciální školy pro zrakově postižené. Velkou pomocí jí byli též studenti Zdravotní školy a Gymnázia v Kyjově. Nejlépe se dařilo Petře Dvorské, ale pochvalu si zaslouží každý soutěžící. Za své dovednosti i za to, jak dokazují potřebnost a praktičnost Braillova písma i v době, kdy nás ovládá spíše umělá inteligence.
V Kyjově oslavili i svátek mužů. Jak? Své mužské členy nechali procvičit ve spíše ženském sebeobslužném úkonu, žehlení. A prý bylo vidět, že žehlička jim není cizí. Tedy aspoň se tak tvářili, když téměř profesionálně vyrovnávali utěrku a po ní prováděli správné tahy žehličkou. Na větší kousky bohužel nezbyl čas, jelikož je čekala ještě soutěž v „Člověče, nezlob se!“ Vše prý zvládli a byli po právu odměněni.
A do Kyjova i potřetí. Na návštěvu a besedu sem totiž přijela šéfredaktorka časopisu Zora Daniela Thampy. Mnozí místní členové ji dobře znají z oblasti sportu, hlavně pak kuželek, kde dosahuje výborných výsledků. Před rokem přebrala odpovědnou funkci a Kyjovské zajímalo, co ji vedlo k tomu zastávat takový post, jak se ve své nové roli cítí, jaké měla představy a jak se podle jejího názoru naplňují, jaké novinky mohou pod její taktovkou očekávat apod. Odpoledne příjemně uplynulo, a tak bylo domluveno i další setkání.

Tři zajímavé příspěvky z médií přináší OO Opava. Základními dávkami určenými pro osoby se zdravotním postižením jsou příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku. Komu jsou určeny a jak o ně žádat se dozvíte na pracomat.cz.
Osoby se zdravotním postižením mají také právo na vydání průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P. Komu jsou určeny, jak o průkaz požádat, nebo jak probíhá posouzení žádosti? Více čtěte na helpnet.cz.
Už jste slyšeli o Lauře Bridgman? Jde o první neslyšící a zároveň nevidomou osobu v USA, která získala vzdělání. Ve dvou letech onemocněla spálou, na kterou zemřely obě její sestry. Ona přežila, ale ztratila sluch, zrak, chuť a do značné míry i čich. V roce 1837 se přestěhovala do Perkinsova ústavu, kde se naučila číst, psát, vyjadřovat jednoduché myšlenky a nové manuální práce. Využívala svůj velmi citlivý hmat, jím poznávala okolí včetně stáří osob a jejich nálady. Podle vibrací a pohybu vzduchu byla schopna rozpoznat, zda se v její blízkosti někdo nachází. Když jí bylo 13 let, navštívil ji při své cestě do USA britský spisovatel Charles Dickens a napsal o ní v knize American Notes. Tím se její příběh dostal do povědomí veřejnosti. Více na idetskysluch.cz.

Antonín Vraný

#
Návštěva komentované výstavy betlémů

Členové Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS Náchod) navštívili v Náchodě výstavu betlémů pana Vladimíra Šramara. Ten léta pracoval v náchodské Rubeně a později v Hronově. Všechny vystavené práce svědčí o nevšedním talentu a fantazii amatérského uměleckého řezbáře. Betlémy jsou hlavně dřevěné, ale i silikonové. Klasické i prořezávané, závěsné, rámové, reliéfní a významné jsou řemeslnické, kdy figurky znázorňují i práce zapomenutých řemesel. Některé obrazce jsou v podobě stromů, květů a chrámů. Do většiny betlémů zasazuje autor příběhy s kulisou města Náchoda se zámkem v pozadí. Výstavou nás provázel pan Mgr. Jan Tůma, zástupce ředitele Muzea Náchodska, kterému velmi děkujeme. Připravil nám obsáhlou komentovanou přednášku. Měl cit a porozumění pro zrakově postižené návštěvníky a poskytl jim nevšední zážitek. Rozloučili jsme se s Vánocemi 2023 a těšíme se na další akce v novém roce.

Běla Hejzlarová

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch

Když do svého života musela přijmout bílou hůl, snášela to zpočátku velmi špatně. Dostala se prý dokonce do stádia, kdy hledala důvody, proč nevyjít z domu. Odvahu k tomu nalezla i s pomocí bývalých spolužáků. A když poté potkala člověka, který běhá s holí maratón, řekla si, že přece není možné, aby to nedala také. Ani svou práci nebrala vždy jako celoživotní poslání. Dnes však ano. Jak k tomu dospěla? O rozhovor jsme požádali učitelku hudby Ludmilu Janatovou.
Moje zraková vada je dědičná retinopatie, též degenerace sítnice. Narodila jsem se ale zdravá a do 20 let jsem četla běžnou velikost písma. Dnes jsem prakticky nevidomá, centrálně vidím hustou mlhu a v ní jen hrubé obrysy. Jako kdyby vidící člověk koukal přes několikrát složené euro desky. Větší předměty ale, pokud pootočím hlavou, ukoukám ještě periferním viděním. Choroba vás může připravit o zrak, nebo vám zanechá světlocit, anebo, a za to se modlím, i nějaké zbytky zraku. U mě postupuje poměrně pomalu, a tak si na změny ještě stačím zvykat. V 10 letech jsem prošla řadou vyšetření a poté se řešilo, co se mnou. Padl i návrh jít do speciální školy v Praze. Pocházím od Mariánských Lázní, což tehdy znamenalo 4 hodiny cesty vlakem, nebo téměř 5 hodin autobusem. Maminka nechtěla, abych chodila do internátní školy. Pamatuji si, že seděla na schodech, plakala, a prý že se odtamtud nehne, dokud jí lékař neslíbí, že tam nemusím. On jí to slíbil, pod podmínkou, že budu mít odpovídající známky. Od té chvíle jsem do školy chodila s tímto vědomím.
Jisté hudební vlohy mám zřejmě po otci. Jako samouk hrál na spoustu nástrojů a jeho otec byl primáš cimbálové muziky na vesnici ve Slovenském Ráji. I matka pochází ze Slovenska. Do západních Čech se přestěhovali při osidlování pohraničí. Tady byly domy po odsunutých Němcích. Na housle jsem začala hrát už v 1. třídě. Ale za rok jsem toho nechala. I proto, že na noty musíte kvůli držení nástroje koukat do větší vzdálenosti. Poté jsem 5 let hudební školu nenavštěvovala. Až v 6. třídě potřebovala kamarádka, kvůli přijímačkám na pedagogickou školu, zvládnout hru na klavír. Musela dojíždět do Kynžvartu a mě poprosili, zda bych jezdila s ní. Libuše Strádalová, učitelka klavíru, si povšimla, že si stále broukám, brnkám, a že mám asi vlohy k muzice. Řekla to rodičům a ti mi koupili starší křídlo. Poprosili jsme „půl vesnice“ a rozebrali dům, než jsme ho vynesli do patra. Za tuhle podporu jsem ale našim velmi vděčná.
Libuše Strádalová sehrála v mém životě i další důležitou roli. Řekla mi totiž, že když v Praze studovala klavír, chodila okolo Deylova ústavu, a tam že se učí hudbě děti s potížemi se zrakem. Vydali jsme se tam. Profesorka mě vyzkoušela, ale řekla, že na klavír bylo třeba začít hrát už dříve. V 6. třídě prý už nemám možnost dohnat potřebnou techniku ani velkou šanci u přijímaček, a doporučila mi jiný nástroj.
Maminka si vzpomněla, že na přehrávce u Libuše Strádalové hrál chlapec na zobcovou flétnu. A tak jsme ji nahlásili. Až později jsme zjistili, že na konzervatoři se vyučuje flétna příčná. Stála 4000 tehdejších Kč, zhruba čtyři matčiny platy. Naši mi ji i přesto koupili. U přijímaček jsme zjistili, že povinný je i druhý nástroj. Je to praktické, abychom se hudbou uživili. Ano, bylo to skutečně velmi prozíravé. Tak maminka řekla, že dobrá bude kytara. Profesor kytary mi kouknul na ruce. Zřejmě přehlédnul, že mám kratší prsty, a tak jsem s nástrojem zpočátku bojovala. Ale studium bylo sedmileté, 5 let do maturity a poté další 2 roky do absolutoria. V ten čas jsme studovali i pedagogiku, psychologii a metodiku nástroje, které nás připravily k povolání učitele.
S hrůzou jsem nastupovala na internát. Měla jsem pocit, že jdu do ghetta, kde budou zcela jiní lidé než já. A musím bez nadsázky říci, že to spolu s mateřstvím a manželstvím bylo jedno z mých nejhezčích životních období. Našla jsem skvělé spolužáky a přátele, s nimiž mám pevné celoživotní vztahy. Nikdy v nich nebyla místa pro nějaké pózy. Jde o lidi, kterým chutná život. Nemají nic zdarma, vše si musí tvrdě vybojovat, a když to získají, a jsou to i drobné radosti, dokáží si je užít. Tohle, i jejich smysl pro humor, který jsem u nich vůbec nečekala, se mi ohromně líbilo. Všichni jsme byli na jedné lodi, ve „stejném háji“, a dokázali o tom otevřeně mluvit. Myslím, že právě otevřenost dělá dnes mnoha lidem problémy. A mnoho lidí ve mně vyvolává zdání bezproblémovosti.
Nezažila jsem šikanu. Nikdo se mi nesmál, když jsem něco zahrála chybně, ani nevytahoval, že je lepší. Jako prvačku mě i sedmáci podporovali. Dodnes si vzájemně upřímně přejeme úspěch. Spolužačka, která mě řadu let neviděla, mě navštívila na vystoupení sboru a řekla mi, že je na mě pyšná. Všichni spolužáci také maximálně využili svůj potenciál. Kdo „něco vidí“, řediteluje, všichni jsme pak dokázali obstát v dnešní konkurenci a pracujeme. Vždy, když jsem prožívala nějakou krizi, tahle komunita mě psychicky podržela. To mě hodně posiluje a dodává odvahu. Myslím, že bychom jeden druhého nenechali padnout ani dnes. Kdyby, hlavně spolužačky, viděly, že jsem v těžké životní situaci, určitě by se ke mně neotočily zády. Nemyslím, že bychom se vzájemně živily, ale ta podpora by byla jistě veliká.
Měla jsem štěstí i na skvělé profesory. Nevybavuji si nikoho, k němuž bych chodila nerada, koho bych se bála nebo mu nedůvěřovala. „Drhlo“ to jen na internátě. To, že člověk trpí zrakovou vadou, nikdy neznamenalo, že se nezamiluje, a že nebude dělat první dospělé krůčky. A některé vychovatelky do toho procesu často razantně vstupovaly. I proto tam z naší strany někdy probíhal řekněme partyzánský přístup k životu. Já jezdila domů týdně, ale někteří, zvláště Slováci, jen dvakrát ročně. Ti internátním životem žili více, potřebovali blízkost, a vznikla tak i spousta partnerství. Kluci se k nám, holkám, chovali hezky, a já „zrála v atmosféře přívětivosti a bezpečí“.
Rozchody a nové lásky? To samozřejmě ano, ale zdálo se mi, že v mezích lidství. I já žila ke konci studia s partnerem a užívala si života v Praze. Věci se ale náhle zkomplikovaly. Zemřela mi maminka a já po studiu v roce 1988 měla zajištěné místo v Mariánských Lázních. V Praze jsem neměla kde bydlet. Rozhodla jsem se, že odjedu do Mariánských Lázní, čímž se náš vztah postupně rozpadl.
Když jsem začala učit, byla jsem trochu zklamaná. Nedovedla jsem si představit, že to budu dělat celý život. Nevnímala jsem to jako životní poslání. Mám zálibu i v psychologii, a kdyby to bylo možné, vydala bych se touto cestou. Z druhé strany, muzika mě dobře živila. Vážila jsem si toho, že jsem do značné míry samostatná, že si na své potřeby vydělám a nemusím o nic velkého prosit. Avšak postupně, zvláště když jsem se stala také matkou dcery, jsem na děti začala pohlížet jinak. Dnes i já svou práci vnímám jako poslání. Ač možná úplně přesně neshrnu, co vše mi přináší, dělám ji ráda. Učím zpravidla jedno dítě, někdy dvě, a mohu se jim lépe věnovat. Oproti běžnému učiteli v základní škole na ně mám více klidu. Když jsou děti smutné či nervózní, mám možnost je minimálně přivést na jiné myšlenky. O tom, že děti mají k hudebním školám a jejich učitelům pozitivní vztah, mluví často i psychologové.
Co se týče hudby, bylo by pěkné, kdyby člověk, když už ho potkal zrakový handicap, dostal i plnou nálož talentu. Někdo to tak má a vyroste z něho Ray Charles. U mě to tak nebylo. Dlouho jsem se učila intonovat, schopnost improvizovat a hrát z hlavy nemám. Naučím se, zahraji, poznatky předám, ale potřebuji noty a dostatek času. A tak jsem vždy bojovala s pocitem, že jsem pomalá. Vidící učitel si za dítě stoupne, koukne mu přes rameno do not a ví, co má hrát. A poté mu do not zapíše i to podstatné. Můj žák mi popíše, co je v notách, a když hraje, musím pořádně napnout uši. Když pak dohraje, musím dohlédnout na to, aby si sám správně udělal poznámky. To chce trpělivost i velké soustředění obou, a samozřejmě více času.
Z druhé strany, pro děti s nějakou specifickou potřebou nebo pro ty, které si nejsou jisté samy sebou, je tento způsob výuky příjemný. Moje pomalost jim dodává sebedůvěru i pocit, že tak je to v pořádku. Půjde to přece i tak! Společnými silami to pak obvykle skutečně dotáhneme, dítě se vnitřně zpevní a dokáže více, než si původně myslelo. Dnes vím, že k těmto dětem a způsobu výuky jsem celý život podvědomě inklinovala. Práce s nimi mě naplňuje. Nikdy mi proto nevadilo, když jsem nedostala nadané dítě. S důvěrou ho naopak nechám kolegovi, který má výkonnost a tah na branku v povaze. I tak, dvě mé žákyně vystudovaly konzervatoř a hudbě vyučují. Další vystudovali vysokou školu, obor učitelství hudby, a dnes učí hudební výchovu nebo nauku. A to je pro mě moc pěkný pocit.
V pobočce Základní umělecké školy (ZUŠ) v Lázních Kynžvart jsem poznala i svého muže. I on učí hudbu, a donedávna také hrál v Západočeském symfonickém orchestru v Mariánských Lázních. V roce 1991 jsme oba začali pracovat v ZUŠ Kynšperk nad Ohří. Tady jsem nalezla zázemí i podporu báječného týmu a učím tu dodnes. Před 15 lety mě oslovila i ředitelka ZUŠ v Tachově. Zda bych vypomohla s příčnou flétnou. Je to můj hlavní obor, a „ihned jsem po tom skočila“. Přibývalo však dětí, a najednou jsem učila zase i kytaru.
Donedávna bylo mým osudem též dojíždění. Až do doby, kdy se mi oči zhoršily natolik, že jsem vše najednou už nedokázala zvládnout. V Tachově musím například přejít několik přechodů a necítím, že jsou pro mě bezpečné. Na cestě jsem tak vydala spoustu energie a na výuku mi jí zbylo už jen málo. Dokud to však jen trochu šlo, dojížděla jsem. Dnes mě vozí do práce manžel. Z Mariánek jedeme nejprve do Tachova. Tam vystoupím a manžel pokračuje zpět, na Kynšperk nad Ohří a někdy ještě dále, do Habartova. Když odučí své žáky, jede pro mě zpět do Tachova a poté se spolu teprve vracíme domů. Za jeden den tak ujede 200 kilometrů. Jen někdy mě vozí kolegyně. Ale pracovní dobu nemíváme stejnou, a tak to ne vždy klapne. A zdravotní důsledky dojíždění? Málo jsem dbala na pitný režim a pravidelnou stravu. Tak dnes, možná i kvůli tomu, trpím cukrovkou i urologickými potížemi. Namáhané jsou i mé uši a občas mi v nich píská. Možná je to genetická zátěž. Ale už přes 30 let, denně několik hodin, poslouchám hudbu. Každé zaměstnání má zkrátka něco.
Součástí práce je i administrativa, jednání s vedením, kolegy, rodiči apod. I tady jsem měla štěstí. Nadřízení se mě do pracovního poměru nikdy nebáli přijmout. I to chce totiž odvahu. Stejně jako já jsem měla zkreslené představy o nevidomých před nástupem na internát, mohli je mít i oni. Budu schopna naučit děti? Budu správně komunikovat s rodiči? Štěstí jsem měla i na kolegy. Vždy jsem cítila, že mi pomohou, když budu pomoc potřebovat. Z druhé strany si uvědomuji, že i ostatní lidé, ač to nemusí být na první pohled vidět, mívají své problémy. Není mi blízké to, když člověk s handicapem někam „nakráčí“, a ač to nahlas neřekne, očekává, že se mu všichni hned budou věnovat.
Dotýkání se dětí při výuce? Pan profesor Fantyš, který mě na kytaru učil, říkal, že bez toho, abych si na dítě sáhla, ho na ni naučit hrát půjde jen velmi obtížně. Ale na správné držení těla, nástroje, prstoklad, i na to, zda dítě kontroluji hmatem správně, se mohu zeptat i kolegy, jemuž důvěřuji. On mi poté v soukromí může říci, co je třeba. Svým obyčejným ženským způsobem ale často cítím, že na dítě mám sahat co nejméně. Je dobré dodržovat intimní zónu, aby se dítě cítilo bezpečně. Některým není dotyk vůbec příjemný, ucuknou rukou, nebo naopak ztuhnou. Jiným mohu předem říci, že si na jejich prstoklad, držení nástroje a těla sáhnu. Velmi užitečný je mi přitom ten malý zbytek zraku.
Čekali byste, že děti budou podvádět, nebo nebudou chtít poslouchat? S tím se setkávám výjimečně. Co se děje v duších dětí, přesně nevím, z praxe ale usuzuji, že mě i s mou zrakovou vadou vnímají přirozeně. Nejvíce to pozoruji na konci školního roku, když mi nosí hrníčky s nápisy „nejlepší učitelka“, květiny a další dárky, nejčastěji v růžové barvě. Vždy si říkám, jak mě asi vidí. Přijmout mou zrakovou vadu je myslím větším oříškem pro dospělé. Ale případy, kdy ode mne své děti kvůli ní odhlásili, bych spočítala na prstech jedné ruky. Vždy mi to navíc vysvětlili tak, že jsem na ně příliš hodná. A jestli mi někdo někdy řekl, že mou retinopatii vnímal jako problém pro výuku hudby? Určitě ne. A ani já to tak nevnímám.

S Ludmilou Janatovou hovořil Antonín Vraný

#
REPORTÁŽ: Ohlédnutí přes rameno

Když odcházíte odněkud, kde se vám opravdu líbilo, obvykle jste poslední okamžiky čelem k tomu místu. Loučíte-li se, podáváte si ruce, objímáte se, pořád odcházíte pozadu. A ještě po prvním kroku čelem domů se otáčíte, máváte, jdete spíš bokem, neradi se odtrháváte pohledem. Nevím zda to tak mají i nevidomí, ale ono nejde o skutečný pohled zpět, jen o ten symbolický. Pár posledních let se pozoruji, jak to mám při různých odchodech já. Nejspíš jde o počínání spíše podvědomé, více emocí než racionální, promyšlené jednání.
Proč tenhle úvod, když chci psát o svojí nedávno šťastně přežité dovolené? Když jsem odcházel z rezortu Murdeira Village na kapverdském ostrově Sol, ohlížel jsem se spíš přes rameno. Tedy – ne že by tam nebylo pěkně. Když si uvědomíte, co nám přinesl samotný konec listopadu a první prosinec třeba na venkovních teplotách, na tamních 28 °C si nelze stěžovat.

Vítr, příboj, oceán i s úplňkem
První dny jsem si nemohl zvyknout na stálý, na naše tuzemské poměry dost silný vítr, když ale ke konci pobytu začal ochabovat a postupně i občas uléhal k odpočinku, ostře jsem mu to vyčetl. Když si na něco zvyknete… Navíc příjemně ochlazoval. Totéž s příbojem. Znáte to, moře si nedá pokoj. I když jedna vlna narazí a zjistí, že to dál nejde, protože pobřeží, hned je tam druhá a zkouší to znovu a další jakbysmet. Nemluvě o tom, že mírná, prý nějakých 500 km vzdálená a vlastně nepatrná seismická aktivita spolu s předposledním loňským úplňkem zmíněný příboj impozantně navýšila. Docela romantika, třeba cestou od večeře, nebo už na terase u jídelny, kde se podávalo každý den sice jinak pojmenované, ale vlastně pořád stejné menu. Což o to, jíst se to dalo, nezřídka jsem poznamenal, že dobré, ale nuda. Nabídka dochucovadel? Ano, ale jen jedna sada. Kdo by pokaždé čekal, až se obslouží třeba parta patnácti Polek – nebo to byly Němky? Každá měla nejlepší léta za sebou dávno před koncem tisíciletí, zato jejich zábavu mohl přehlušit právě jen dost slušný příboj s pomocí mírné tsunami. Kromě zvukové atmosféry si ty báby zabraly právě i všechny slánky a obě pepřenky, lahvička s nějakou paprikou a další s olejem byla na celý hotel jen jedna, takže jste hned mimo hru. No divte se, že při loučení neslzím.

Seznamte se: ostrov Sal
Celý profesní život se pyšním objektivním pohledem i zpracováním jakéhokoli tématu, takže ani teď nemohu jinak: ano, v globálu to byla vcelku příjemná dovolená. Abych přiblížil destinaci: Kapverdská republika (República de Cabo Verde), dříve česky Ostrovy Zeleného mysu. Tou republikou jsou až od roku 1975. Celkem má deset ostrovů o souhrnné rozloze 4033 km2, obyvatel necelých 600 tisíc, ale z toho v mojí věkové kategorii (nad 65 let – pardon, já si neubírám, takhle tu kategorii má statistika) jen 5,4 %. Tahle informace je důležitá, hned poznáte proč. Pouhý pohled kolem sebe, myslím tím na jednom z ostrovů, konkrétně ostrově Sal (no jasně, je to sůl!), prozradí, že tohle místo Stvořitel původně pro lidi neplánoval. Ani pro jiné suchozemské živočichy. Kamení střídá písek a ten zase skály, ostré útesy padají do moře – pardon, do oceánu. Ano, tady jsme v Atlantiku, konkrétně ve středním, někde na úrovni pevninského Dakaru na straně východní, kde je Afrika představovaná Senegalem. Senegalci ostatně tvoří i hlavní „náplavu“ u místních, Kapverďanů – kreolů zrozených z několik staletí trvající přítomnosti Portugalců. Tihle vždycky šikovní námořníci totiž používali zdejší ostrovy jako překladiště otroků, připravených k prodeji do jižní i severní Ameriky. A že se jim, od vlastních žen vzdálených, mezi „skladovaným živým zbožím“ líbila právě ta ženská, a hlavně mladá část? Samozřejmě. Ani se jim nedivím. Doteď jich je, jak mezi rodilými Kapverďany, tak i mezi senegalskou či nigerijskou „náplavou“, spousta, co by stála za hřích.
A jsme u toho. Ač z valné většiny (95 %) křesťané, obyvatelé právě tohle živelné mísení za hřích nepovažují. Jak konstatovala průvodkyně v autobuse při prohlídce ostrova, prostě každý svojí cti dbalý mladý muž opatří pokud možno každému svému dítěti vlastní maminku. A vice versa neboli i naopak – mnohá matka pořizuje svým dětem exkluzivní tatínky. Takže tu platí u nás spíš anekdotické „Pepíčku, zdrav na ulici každého pána! Co ty víš, kdo je tvůj tatínek?“ A také proto je zde přes 55 procent obyvatel ve věku od 15 do 64 let a průměrný věk činí necelých dvacet let! Tři čtvrtiny obyvatel jsou mulati (třeba jako Barrack Obama), zbytek černoši. Bílí místní, to jsou jen zlomky procenta, zato turistů už – alespoň na Salu – začíná být až zbytečně moc.

Příliš mnoho turistů
Přeturistování zaznamenáte vlastně všude, kam vám průvodci doporučí jít se podívat. Logicky – do rozsáhlých slumů vás posílat nebudou, i když ani tam prý není skutečně nebezpečno. Na rozdíl třeba od favel v celé Latinské Americe. Zdejší vláda na některých místech postavila docela pohledná sídliště na dohled od stávajících slumů, což jsou nahodile poskládané konstrukce z tyčí, plechů, kartonů a igelitu či pogumovaných plachet. Ovšem v domech se předpokládá placení nájemného, a to je něco, co ve slumech nemusíte, a tak se ani stěhovat nechcete. Konec konců tu a tam u plechové barabizny stojí sloup a na něm parabola pro satelitní televizi, elektřinu dodá vlastní generátor, poháněný pár hodin denně bůhvíodkud získaným palivem, a mobily drží v ruce také každý místní od deseti let výše. Ale zpět k turistům.
Tvrdím, že by se hodilo vrátit čas do epochy viktoriánské, kdy se již cestovalo i jinak než kvůli vojenskému dobývání nebo svatým poutím, ale bylo to tak nákladné, že cestovat mohl opravdu jen někdo. Dnešní stav pak odpovídá výroku jistého Wilhelma von Humboldt (správně, je po něm pojmenována universita v Německu; proud v Pacifiku, pár živočichů, okres v Kalifornii a další místa se jmenují po jeho stejně slavném, možná i slavnějším bratrovi Alexandrovi). Tento věhlasný filosof, diplomat, zakladatel university v Berlíně a evidentně inteligentní člověk pravil: „Ze všech hloupých lidí je nejnesnesitelnější scestovalý hlupák. Přináší si hlouposti jiných národů a přidává je ke svým.“ A tak koncem osmnáctého a celé devatenácté století cestovali po světě vojáci a diplomaté, ale také vědci či básníci. Ti poslední rozhodně ne v takovém počtu, aby mohli cokoli zdevastovat. Prvním cestovatelským zločincem byl – jak jinak – vynalézavý britský podnikatel Thomas Cook koncem devatenáctého století, a pak už to šlo ráz naráz. Za necelé půlstoletí se z cestování stává „průmysl cestovního ruchu“ a davy převážně pitomců zaplavují nejkrásnější místa světa. Jen zlomek z nich končí jak se patří, tj. pádem ze skalního výčnělku zvaného Trollí jazyk v Norsku, pádem do Grand Canyonu nebo kamkoli jinam při pořizování selfíček. Ostatní bohužel přežívají a zaplevelují postupně třeba i zajímavá místa na Salu, jako je Modré oko – Blue Eye. Ono těch modrých ok je po světě více, tohle na severozápadním pobřeží Salu je jakási malá Macocha kousek od vlastního břehu, kam více či méně silně buší příboj, a do toho shora svítí slunce. Pokud svítí dostatečně, zlomí se jeho světlo na hladině a projde asi 14 m dlouhým tunelem pod hladinou. Tam vykoukne na zážitku chtivé davy turistů, které po zaplacení (dobře jim tak) vstupného na chvilku pustí služba na plošinku nad tou dírou a oni vidí ve vodě cosi jako šmolkově modré oko. Ale ano, působivé, ovšem ten děs při průchodu hangárem se suvenýry! Celé to korunuje bar laděný do modra a nabízející koktejly rovněž do modra…!
Zajímavé je, že ostrov zvíci 30 km na délku (severojižně) a místy jen 12 na šířku protíná „dálnice“ – místní delegátka ji pojmenovala D1, ale to je křivda. Má sice asi více výtluků a dalších pastí na řidiče na pouhých 28 kilometrech než ta naše, ale na rozdíl od ní spojuje letiště (délka ranveje je desetinou celé délky ostrova – 3,2 km) s hlavním městem Santa María. Navíc má několik kruhových objezdů. Z každého vedou jen dva regulérní výjezdy. Ten, po němž jste přijeli, a další na protější straně, tj. v přirozeném pokračování cesty. Ty další, do stran, pokračují již jen jako zpevněné polní cesty. Většinu výletu po ostrově jedete vlastně terénem. Terénem jsme dojeli od Modrého oka do jakési taverny na oběd, jehož hlavní atrakcí bylo cosi jako guláš, jen bez masa, a hned poté byl na programu jeden z nejskvělejších byznysů, jaký jsem kdy viděl.

Miminka žraloka citronového
Žralok citronový (Negaprion brevirostris) je zástupcem žraločí čeledi modrounovitých. Může dosahovat délky až 3,4 metrů. Je aktivní převážně v noci a živí se především rybami, potápěči na jeho jídelníčku nejsou. Žije ve skupinách. Vyskytuje se hlavně podél subtropických a tropických částí atlantského pobřeží Severní a Jižní Ameriky. Patří mezi živorodé, přičemž mláďata mnohdy vyrůstají v mangrovových vodách v jakýchsi školkách. No, na Salu si žraločí maminky o mangrovech mohou nechat tak nejvýš zdát, ale i tak tady, na východním břehu ostrova, najdete žraločí zátoku. Je mělká, aby byla žraločí miminka chráněná před přirozenými predátory – staršími kolegy. Poznáte ji tak, že na břehu stojí několik místních SUV a po celý den se tu střídají také autobusy turistů. Pár průvodců, jimž evidentně velí vysoký, příjemný Senegalec Luis. Jeho byznys, jak sám říká, spočívá v tom, že vodí skupinky deseti, patnácti lidí mělčinou tak asi 300 m do moře. Voda sahá nám menším po zadek, větším do půlky stehen. Luis nese v ruce malou PET lahvičku s čímsi, co je nejspíš směs odpadu z kuchání ryb s krví. Když dojdete na místo, postaví se skupinka do kruhu, nohy od sebe, aby se malí žraloci nebáli hradby lidských končetin, a návnada, po troškách litá do vody, dělá svoje. Za chvilku uvnitř kruhu kromě drobných rybiček projede štíhlá silueta tak asi metrového mláděte žraloka citronového. A hned druhá, třetí, proplétají se a nejspíš to mají jako příjemnou přestávku ve školce jejich běžného, k životu je připravujícího výukového programu.
Abyste ale mohli takto vstoupit do moře, potřebujete boty do vody. Pokud si přinesete svoje, většinou vylehčené modely na pláže, setkáte se s bouřlivým nesouhlasem průvodce – tohle hrozí zraněním! Raději vám půjčíme – a pomocníci přinesou bedny s různými modely Kroxů, ustřižených klasických gumovek a jiných bot. Přiznávám, jsou vesměs bezpečnější. Když se za deset patnáct minut vrátíte se spoustou snímků a videí, kde jsou tu a tam i vidět ti skutečně roztomilí, neb ještě bezpeční žralůčci, zaplatíte za pronájem obuvi tři eura. Luis cestou nekompromisně inkasuje od dalších „průvodců ke žralokům“ poplatek – je to přece „jeho“ zátoka! Je mezi průvodci největší, a nejspíš i člen některé ze skupin místní organizované, ale nejspíš „soft“ mafie. Další takoví nám pak nabízeli třeba v Santa María nákup všude stejných suvenýrů (z Číny a Senegalu) jedním dechem s marihuanou, heroinem, a asi i dalších radovánek… Tenhle pronájem bot byl určitě nejmírumilovnějším byznysem. Počítejte se mnou: každou hodinu přijede pět, šest autobusů nebo terénních SUV, odhadem 200 turistů, krát 3 eura krát minimálně pět hodin… Škoda, že nemáme žraločí školky i u nás.

Hlavní nebezpečí? Naše cestovka
Oceán, to je nádhera. Ale když máte už trochu problémy s rovnováhou v příboji, jste raději v bazénu uvnitř rezortu. Ten náš má vodu slanou, z oceánu, jen je asi o dva stupně chladnější. Ti z nás, co mají „jen“ polopenzi, se přes poledne jdou schovat do pokoje s klimatizací, ti se zlatými plastovými náramky většinu času mezi jídly tráví u baru – místní alkohol je rozmanitý, a ani evropský standard nechybí. Když ale vyrazíte na pláž, může se stát – pláž již u nás nebyla součástí rezortu –, že se vrátíte z osvěžujícího plavání v příboji a nenajdete předtím pečlivě tričkem přikrytý mobil. Oni se tam totiž producírovali čtyři místní výrostci, kteří se po chvíli najednou z nepochopitelných důvodů rozběhli pryč od pobřeží, směrem ke zdi oddělující hotel od okolí. Protože se ale na malém ostrově skoro všichni znají, manažerka hotelu po deseti minutách telefonování přišla říct, že už ví, kdo to byl. A poškozeným, že se druhý den mají dostavit na policii do města, k podepsání protokolu. Naši sousedé, kterých se krádež týkala, uměli jen česky. Ale ani angličtina by jim nebyla asi nic platná. Když ale požádali naši delegátku (na ostrově byly hned tři, všechny skvěle vládnoucí nejen místní verzí portugalštiny), dozvěděli se, že tohle mají řešit se svou pojišťovnou. Tlumočit na policii nepatří do jejich popisu práce!
Naštěstí manažerka hotelu namísto cesty na policii nabídla poškozenému pánovi rovnou jeho mobil. Sice bez SIM karet, ale i tak byl spokojený. Nad stížností na delegátky tedy mávnul rukou. Škoda, třeba by to chtěli v Blue-style vědět.

Václav Senjuk

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny

Aktuality
Základní výměra všech důchodů se od roku 2024 zvyšuje o 360 Kč na 4400 Kč měsíčně.
V prosinci spustila Česká správa sociálního zabezpečení na ePortálu službu žádosti o důchod on-line. Základní informace a návod na postup žadatele jsou na tomto odkazu:
https://www.cssz.cz/zadost-o-duchod-online
Zvyšuje se rodičovský příspěvek z 300 000 Kč na 350 000 Kč (u vícerčat ze 450 000 Kč na 525 000 Kč) u dětí narozených od 1. ledna 2024 a dětí, které budou od tohoto dne svěřeny do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Současně se zkracuje maximální doba pobírání rodičovského příspěvku na 3 roky místo dosavadních 4 let.
V klientské zóně Jenda na webu Ministerstva práce a sociálních věcí lze žádat digitálně o rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení a přídavek na dítě. Dnes (12. ledna) je zde oznámení, že u žádostí o příspěvek na bydlení a přídavek na dítě aktuálně probíhá pilotní provoz funkčnosti.
Digitální žadatelé se v ePortálu ČSSZ i v Jendovi přihlásí prostřednictvím Identity občana (tj. např. mobilní klíč eGovernmentu, bankovní identita, eObčanka) nebo přihlašovacích údajů k datové schránce.
U příspěvku na bydlení se ruší mimořádně zvýšené normativní náklady zavedené v předchozích letech kvůli vysokým cenám energií, takže někteří žadatelé na příspěvek již nedosáhnou vůbec a dalším se sníží. V roce 2024 tak proti roku 2023 klesnou o 1400 až 1800 Kč pro bydlení v nájmu nebo v podnájmu a o 2000–2400 Kč pro bydlení v osobním nebo družstevním vlastnictví. Naopak potěší, že žadatelé a stávající příjemci příspěvku nebudou muset úřadu práce sami dokládat své náklady na energie, protože se souhlasem žadatele (příjemce) si úřad práce tyto údaje od dodavatelů energií zjistí sám. Podobně nebude nutné dokládat ani potvrzení od školy o nezaopatřenosti dětí – úřady tyto údaje získají z registru zdravotního pojištění. Tento postup už od července 2023 funguje u získávání informací o příjmu, který buď může žadatel doložit sám, anebo dát souhlas, aby si ho úřad práce zjistil od zaměstnavatele. I nadále mohou o příspěvek na bydlení žádat lidé, kteří bydlí na vlastní chatě nebo chalupě, tedy ve stavbě pro rekreaci, která však musí splňovat základní podmínky pro celoroční obývání, především přístup k pitné vodě a záchod.
Minimální měsíční mzda se zvyšuje ze 17 300 Kč na 18 900 Kč měsíčně, hodinová ze 103,80 Kč na 112,50 Kč. Zaměstnanci se nově budou podílet na svém nemocenském pojištění šesti desetinami procenta z hrubé měsíční mzdy. Rozhodný příjem pro povinnou účast zaměstnance na nemocenském pojištění se pro rok 2024 nemění a činí 4000 Kč.
Výše uvedené změny jsou v působnosti Ministerstva práce o sociálních věcí a jsou platné od ledna 2024. Nejedná se o všechny, zmíněny jsou jen ty nejdůležitější. Další podstatné změny přijaté případně později a změny v dohodách konaných mimo pracovní poměr platné od července samozřejmě včas připomeneme.
Nová pravidla pro přiznávání předčasných důchodů platná od září a října 2023 a pro valorizace procentní části důchodů jsou blíže popsána v Informacích z poradny č. 10/2023.

Konsolidační balíček zrušil slevu na studenta a za umístění dítěte v předškolním zařízení a omezil slevu na manželku nebo manžela s příjmy z výdělečné činnosti do 68 000 Kč ročně. Slevu nově dostanou jen ti, kteří mají manželku nebo manžela s příjmy do 68 000 ročně a současně pečují o dítě do tří let věku. Z vypočtené daně lze takto odečíst 24 840 korun za rok a jde-li o manželku nebo manžela s průkazem ZTP/P, zvyšuje se tato částka na dvojnásobek, tj. na 49 680 korun ročně. Nová pravidla se vztahují až na příjmy nabyté v roce 2024. Blíže viz též číslo 10/2023.
Jinak jsou osvobození a daňové slevy na invaliditu a držitele průkazů beze změn. Nemění se také podmínky pro osvobození od placení poplatku za užívání dálnice a rozhlasových a televizních poplatků a zatím ani jejich výše.

Co dělat při nevyplacení mzdy
Zaměstnanci v soukromém sektoru bohužel někdy čelí smutné skutečnosti, že jim zaměstnavatel přestane vyplácet mzdu. Jaké jsou jejich možnosti?
Především podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel částečně nebo zcela nevyplatil mzdu do 15 dnů od splatnosti. Podle § 56 odst. 2 ZP zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, což jsou dva měsíce. Kromě dlužné mzdy je tedy zaměstnavatel povinen zaměstnanci zaplatit náhradu mzdy za dva měsíce. Po skončení pracovního poměru se zaměstnanec samozřejmě může nechat na úřadu práce evidovat jako uchazeč o zaměstnání a požádat o podporu v nezaměstnanosti.
Pokud zaměstnavatel dluh neuhradí a je splatný, je možné ho vyzvat k úhradě dluhu písemnou předžalobní výzvou s tím, že jinak zaměstnanec podá soudu žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu. Nejsou-li u zaměstnance důvody pro osvobození od soudního poplatku (nemajetnost, zdravotní stav), je třeba z žaloby zaplatit soudní poplatek 5 % z žalované částky (4 % při podání přes ePodatelnu s elektronickým podpisem). Bez toho soud rozhodnutí nevydá.
Dále může zaměstnanec za podmínky existence nejméně dvou věřitelů podat na zaměstnavatele insolvenční návrh a přihlásit pohledávku. Zaměstnanec je osvobozen od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení, která jinak činí 50 000 Kč. Platí ale soudní poplatek z návrhu 2000 Kč, nesplňuje-li podmínky pro osvobození. Pokud soud zjistí úpadek zaměstnavatele, je pohledávka zaměstnance uspokojena poměrně v insolvenčním řízení. Stejně se postupuje, jestliže na zaměstnavatele podá insolvenční návrh jiný věřitel nebo ho na sebe zaměstnavatel podá sám. Proto je třeba pravidelně sledovat insolvenční rejstřík na webu justice.cz.
U insolvenčního návrhu stačí, že je kýmkoliv pouze podán (není tedy třeba zjištění úpadku zaměstnavatele) a zaměstnanec pak také může uplatnit úřadu práce mzdové nároky za nejvýše 3 měsíce nejpozději do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů od data podání insolvenčního návrhu podle zákona č. 118/2000 Sb. o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Zaměstnanec se také souběžně může obrátit na příslušný inspektorát práce, protože nevyplacení mzdy je přestupkem podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb. o inspekci práce, za který lze zaměstnavateli – právnické i fyzické osobě – uložit pokutu až 2 miliony Kč.

Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět

Putri Nisma Ariani je mladá úspěšná indonéská zpěvačka. Narodila se jako zcela nevidomá 31. prosince 2005 v Bangkinangu na Sumatře.
Putri však postižení nikdy nepřekáželo v tom, aby si splnila svůj sen stát se úspěšnou zpěvačkou. Od útlého věku se učila zpívat a hrát na flétnu, později na klavír. Na veřejnosti začala zpívat v deseti letech a v roce 2020 vydala své debutové album Melihat Dengan Hati. Její hudba je kombinací popu a tradiční indonéské hudby.
Putri Ariani se v Indonésii rychle stala jednou z nejpopulárnějších zpěvaček. Její písně se pravidelně umísťují na prvních příčkách indonéských hitparád a její koncerty jsou vždy vyprodány.
V loňském roce se Putri zúčastnila televizní soutěže „America's Got Talent“, která je jednou z nejpopulárnějších televizních soutěží na světě a je vysílána na televizní stanici NBC. Zazpívala píseň „Loneliness". Její vystoupení bylo velmi dobře přijato porotou i publikem, a tak se dostala až do finále soutěže, kde obsadila vynikající druhé místo.
Na jednom z koncertů zpívala společně se světově známou britskou zpěvačkou Leonou Lewis. Mnohé písně ze svého repertoáru si složila sama.
Hlas Putri Ariani si můžete poslechnout na YouTube po vyhledání zpěvaččina jména nebo názvu písně, např. „Hanya Rindu“ – Jen touha.
V písni Putri zpívá:

Jen touha mi zůstává,
Jediná, která je v mém srdci.
Jen touha mi zůstává,
Jediná, která je v mé duši.

Chci tě znovu vidět,
chci tě znovu obejmout,
chci znovu slyšet tvůj hlas.

Ale vím, že to není možné,
odešel jsi,
a já mohu jen toužit.

Na Youtube lze najít i další její písně z vydaných alb.

Z různých internetových zdrojů upravil J. P.

#
Kde se zrodil notový zápis

V ploché krajině při jadranském pobřeží, asi 40 km severně od Ravenny, už zdálky upoutá pozornost nápadně vysoká, štíhlá věž – zvonice prastarého benediktinského opatství, jednoho z nejstarších v Itálii.
Benediktini jsou nejstarším mnišským řádem v západním křesťanství. Navazuje na učení svého zakladatele, sv. Benedikta z Nursie. Ten dal svým souvěrcům v klášteře na hoře Monte Cassino na konci 20. let 6. století přísný řád života ve společné komunitě neboli řeholi (z latinského regula). Ten vymezuje čas k modlitbám, práci i odpočinku a zároveň určuje organizační strukturu pro kláštery jako hospodářsky funkční a politicky relativně samostatné jednotky. Jako stabilní instituce a opora společnosti byly kláštery všude vítány a podporovány světskými vladaři.
Tradice klade počátky kláštera v Pompose už do 2. poloviny 6. století, kdy na území mezi dvěma rameny řeky Pád a mořem, vlastně na ostrově izolovaném od ostatního světa (Insula Pomposiana), údajně vznikly první budovy skromného konventu. Prvním dokumentem, který jeho existenci potvrzuje, je až zmínka v listině papeže Jana VIII. z roku 874.
Z hlediska světové kultury je obzvláště významné, že v 10. století zde působil Guido z Arezza (Guido Aretinus), slavný inventor musicae, který vynalezl notový zápis do čtyřlinkové osnovy. Právě on byl objevitelem stupnice a z počátečních slabik jednotlivých veršů hymnu k poctě sv. Jana Křtitele odvodil názvy tónů, později doplněné do nynějších sedmi „do, re, mi, fa, sol, la, si“. Uznání od svých spolubratří se však nedočkal a v roce 995 se raději uchýlil pod ochranu biskupa Teobalda v Arezzu.

Zdroj: Země světa 11/2023

#
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže

Minule jste soutěžili o 3x dámské kotníkové ponožky vel. 35-38, 3x Solnou koupel na nohy Levandule od společnosti TianDe.
A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky?

OTÁZKA 1
Jak se jmenuje hmatová hra pro nevidomé pro 2-5 hráčů?
a) Labyront
OTÁZKA 2
Jak se jmenuje hudební příloha časopisu Zora?
a) Hudebník
OTÁZKA 3
Jak se jmenuje americká nevidomá spisovatelka, která jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě?
b) Helen Kellerová
OTÁZKA 4
Jak se nazývá ozvučený mobilní telefon, který zrakově postižení ovládají pomocí fyzické klávesnice?
a) BlindShell

Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Daňková Barbora (Velehrad), Vevera Jakub (Rpety) a Šourková Irena (Děčín). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou.

#
Nová soutěž

OTÁZKA 1
Jak se jmenují setkání, která naše redakce začala tento rok v lednu provozovat a během kterých půjde o besedy a přednášky na rozmanitá témata, se zajímavými hosty?
a) Na kafíčko se Zorou
b) Odpoledne se Zorou
c) Na slovíčko se Zorou
d) Večer se Zorou

OTÁZKA 2
Mohou nevidomí rozeznávat barvy?
a) Ano, pomocí indikátoru barev jsou schopni rozlišit více než sto barevných odstínů
b) Ano, pomocí indikátoru barev, ale pouze základní barvy
c) Nemohou
d) Prozatím ne, ale již brzy bude představen přístroj, který jim s tím pomůže

OTÁZKA 3
Ve kterém městě se narodil zakladatel slepecké knihovny a tiskárny v Praze Karel Emanuel Macan?
a) V Praze
b) V Pardubicích
c) V Přelouči
d) V Brně

OTÁZKA 4
Jak se jmenuje slovenský film o lásce mezi nevidomými lidmi z roku 2008 natočený Jurajem Lehotským?
a) Slepé lásky
b) Zázrak
c) Nespatřené
d) Nevidomá

Vzhledem k častým dotazům, zda je možné posunout uzávěrku zasílání odpovědí soutěže časopisu Zora, a to především pro čtenáře zvukové verze časopisu, kteří se většinou díky brzkému termínu od dodání časopisu nemohli do soutěže zapojit, jsme se rozhodli uzávěrku o měsíc posunout. Znamená to, že vyhlášení příštích výherců se tak dozvíte v následujících vydáních Zory.
Své odpovědi nové soutěže tedy posílejte do 10. 3. 2024 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1, nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz. Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA.
Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x CD vážné hudby – František Vincenc Kramář Krommer, Symphony No. 1 Concertino.

A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili.

Soutěž připravuje
Kateřina Rovenská